Proximus sum egomet sibi,#

žití i ženy se mi sice
líbí,#

ale nejbližší jsem sám
sobě,#

asi mi bude nejlíp až
v hrobě.#

$

#

Vysvětlivky#

**hrob**
(antropologie, archeologie), místo uložení tělesných pozůstatků
zemřelého člověka, ale i zvířete
(zvláště v kulturních okruzích, kde některá zvířata
určovala styl života nebo byla dokonce zbožněna;
například ve starém Egyptě); někdy s milodary
a další výbavou.#
Podle
typu užitého pohřebního ritu
se rozlišuje hrob kostrový
(ojediněle snad již ve středním
paleolitu, obecněji od mladého
paleolitu), hrob
žárový (od mladého paleolitu) a hrob
birituální (kostrový i žárový; od
neolitu),
který se však vyskytuje výjimečně. Hroby všech typů mohou být
překryty mohylou
nebo obsaženy v jejím násypu (zpravidla jako dodatečné).
Hrob bez stop mohyly se označuje jako plochý, ale původní
existenci mohyly nelze vyloučit. Povrchové označení plochého
hrobu je neznámé, jen výjimečně se zjistí stéla
nebo kůl. Pod zemí bývá hrob v terénu patrný hrobovou
jámou,
srovnatelnou obvykle s rozměry pohřbeného těla či
popelnice.
V hrobě je nejčastěji pohřbena jedna osoba. Poměrně časté
jsou však i dvojhroby
a vícehroby (již v mladém paleolitu – například
Dolní Věstonice);
v tomto případě jde o hroby buď hromadné (jednorázové
pohřbení), nebo kolektivní (hrobky,
například rodinné, rodové, kam se pohřbívalo postupně); jejich
zvláštní formou jsou druhotné hroby, do nichž byly umístěny
pozůstatky původně uložené jinde. Existují také společné
hroby lidí a zvířat, významných osobností spolu s lidskými
nebo zvířecími oběťmi
či zvířat samotných – ty je ovšem nutno spojovat s obětními
či jinými rituály.
Kenotaf,
symbolický hrob nebo náhrobek
za nezvěstného nebo za zemřelého, jehož tělo bylo pohřbeno
jinde, byl používán od starověku,
možná i v prehistorických dobách, kdy je však nesnadno
prokazatelný. Rituální úpravy prostoru hrobu sahají od prosté
jámy přes dřevěnou či kamennou podzemní skříňku (hrob,
skříňkový) až po prostorné
podzemní komory tzv. královských nebo knížecích hrobů
vybavených bohatstvím milodarů včetně rozměrných objektů
(vozy, modely domů aj.) a nadzemní kamenné komory
megalitických
hrobek. Hrob bývá často umělecky zdoben; v pozdní gotice
a zejména od 19. století došlo v euroamerickém
kulturním areálu k rozvoji náhrobní plastiky. Počínaje
mezolitem
(ojediněle), obecněji až od neolitu se hroby soustřeďují na
pohřebištích,
běžným jevem však bývá i víceméně obřadné pohřbívání
do užitkových jam
na sídlištích nebo pod podlahami a stěnami domů.
Po uzavření hrobu docházelo nezřídka k rozmanitým
aktivitám: vylupování (z důvodů zištných, ale i například
magických), znesvěcování, manipulace s ostatky (provázející
někdy kult předků)
apod. Kromě pohřbu
do hrobu mohou být lidské pozůstatky deponovány (uloženy) bez
pohřebního ritu nebo zůstat na místě smrti.#

**Proximus
sum egomet sibi** (z latiny),
Nejbližší jsem sám sobě (římský dramatik Terentius [kolem
roku 195 – po roce 159], //Dívka
z Andru//).