Dnes stačí dát správný gól# a je z fotbalisty davů idol.# $ # Za života dočká se zbožnění,# ale záhy třeba i zatracení…# $ # Žijeme údajně v racionálním postmoderním věku,# ale idolatrie zde kvete víc než ve starověku.# $ # Vysvětlivky# **idol** (z řečtiny a latiny: //eidólon//, „socha božstva, idol“), 1. [archeologie, sociokulturní antropologie], kultovní předmět náboženství pravěkých, starověkých a nativních kultur vytvořený z kamene, keramiky, kosti, paroží, dřeva, kovu a dalších materiálů sochařskými technikami v podobě člověka, zvířete nebo věci, kterému byla prokazována božská úcta; 2. uctívaná, zbožňovaná osoba.# **idolatrie** (z řečtiny a latiny: //eidólon//, „socha božstva, idol“, //latreia//, „služba bohu“, //idolatria//, „modloslužebnictví“), modloslužebnictví, uctívání různých idolů, modelů a božských symbolů a obrazů svatých. Má většinou podobu obřadů spojených s obětí. Vyspělá náboženství se snaží zbavit idolatrie ve prospěch duchovněji pojaté a projevené víry.# **zbožnění**, činit bohem, předmětem božské úcty (významné osobnosti, panovníky apod.). Například sumerští vládci v Mezopotámii se od 27. století př. n. l. v historických nápisech prohlašovali za potomky bohů a za své matky pokládali často bohyně-rodičky, které je údajně odkojily (například Mebaragesi z Kiše) a odchovaly na klíně. Skutečné zbožnění vladařů je z autentických pramenů doloženo až ve 24.–23. století př. n. l. ve staroakkadské říši (Narám-Sín, Šar-kali-šarrí), kdy se králové sami označovali za „bohy Akkadu a vládce čtyř koutů světa“. Na sklonku 3. tisíciletí př. n. l. byli posmrtně zbožněni legendární vládci Sumeru Gilgameš a Lugalbanda. Za bohy na zemi byli považováni i vládci III. dynastie z Uru (Ur-Nammu, Šulgi), jimž byly věnovány četné oslavné hymny, doprovázející kultovní obřady a oběti. V chrámech se začínaly objevovat kultovní sochy vládců. Na pečetítkách a reliéfech byli potom zbožnění králové od „smrtelníků“ odlišeni výškou postavy a božskými insigniemi. Zbožnění králové zastupovali o novoročních slavnostech bohy plodnosti a v obřadu posvátného sňatku pečovali o úrodnost země. Důkazem zbožnění jsou i tzv. audienční scény ve výtvarném umění, kde vladaři předstupují před bohy a dostávají od nich odznaky moci (například žezlo, hůl a provaz na měření pozemků). Zbožnění vládci ve starobabylonské době se vracejí k nomádským symbolům božské moci (oběti potravin ve stanech) a začínají vytvářet „božské dvory“ s družinami podřízených kněží a kněžek. Zbožnění králů v metropolích určovalo potom podřízenou roli provinčních vládců a povinnost respektovat centrální palác a chrám. U Chetitů v Malé Asii byli vládci zbožněni až posmrtně a dostávali pravidelné oběti, o nichž byly pořizovány přesné seznamy. Asyrští a babylonští vládci se v 1. tisíciletí př. n. l. považovali za syny „státních“ bohů Aššura a Marduka. Jejich zbožnění dokládají pravidelné zádušní oběti, které se staly součástí kultovního kalendáře. Obdobně byli uctíváni vládcové starověkého Egypta (faraoni) nebo císařové v antickém Římě, Číně, incké říši i v prostředí některých nativních kultur. Zbožnění vládců bylo neslučitelné s monoteismem. V historických knihách Starého zákona je proto vyvolení a pomazání Saula spojováno s nebezpečím, že král by mohl nahradit výlučnou moc Boha na zemi.