Jurodivý vidí,# co jiní lidé nevidí,# třeba mnich Filofej dí:# $ # „Dnešní Evropu vedou, nechť naplno to zazní:# jurodiví multikulturní pošetilci a potřeštění blázni!# V rámci své multi-kulti vize nasazují nám i takové ,vši do kožichu‘,# co nebojí se pražádného hříchu.# Jedině pravoslaví zabrání rozkladu,# jinak nastane Soumrak Západu!# $ # Два Рима пали, а третий стоит,# а четвёртому не быть.# $ # Moskvu zřím# jako třetí Řím!“# $ # Vysvětlivky# **Filofej** (kolem 1465–1542), ruský pravoslavný mnich v klášteře ve Pskovu. Počátkem 16. století poslal moskevskému knížeti Vasiliji III. list, obsahující proroctví: „Два Рима пали, а третий стоит, а четвёртому не быть“ (Dva Římy padly, třetí stojí, a čtvrtý nebude); prvním Římem je míněno sídelní město římských císařů, druhým Římem Konstantinopol jako hlavní město východořímské, respektive byzantské říše, třetím (a definitivním) Římem Moskva.# **jurodivý** (z ruštiny: //юродивый//, „jurodivý, bláznivý, ztřeštěný; tichý blázen, podivín“), slabomyslný, bláznivý; ztřeštěný. V řadě nativních kultur, starověkých městských civilizací a náboženství (zejména v pravoslaví) byla jurodivost chápána i jako projev „boží milosti“ a člověk s takovými sklony byl považován za „božího člověka“ s prorockým darem a jinými nadpřirozenými schopnostmi (zahánění zlých duchů, léčitelství apod.). Jurodivý vstoupil i do umění, patrně nejvýznamněji v rozsáhlé tragédii //Boris Godunov// (1825) ruského básníka a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837) a ve stejnojmenné opeře ruského skladatele Modesta Petroviče Musorgského (1839–1881) vzniklé podle Puškinovy předlohy v letech 1868–1872.# **Soumrak Západu: Nástin morfologie dějin**, český název spisu //Der Untergang des Abendlandes: Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte// (1918 [1. díl], 1922 [2. díl]) německého filozofa dějin a kultury Oswalda Spenglera (1880–1936). V tomto díle Spengler postuloval rozdělení dějin do organicistického vývoje jednotlivých kultur, v podstatě na sobě nezávislých, které vznikají, vyvíjejí se a umírají jako organismy. Neexistují dějiny lidstva, existují pouze dějiny jednotlivých kultur („žádné měnící se lidstvo“). V prvním díle (s podtitulem //Gestalt und Wirklichkeit// [Celek a skutečnost]) formuloval obecné principy světových dějin jako vzniku, zrání a stárnutí kultur a jejich smrt v civilizacích. V druhém díle (s podtitulem //Welthistorische Perspektiven// [Světodějinné vyhlídky]) se zabýval otázkami kultur a vztahy mezi nimi; detailní pozornost věnoval problematice měst, národů, ras, státu, hospodářství a techniky. Světové dějiny jsou podle Spenglera dějinami kultur; rozlišil osm „velkých (vysokých) kultur“ //(hohe Kulturen)//, které jsou hlavními nositelkami světových dějin – indickou, babylonskou, egyptskou, čínskou, mexickou (maysko-aztéckou), arabskou, klasickou (řecko-římskou) a kulturu Západu. Sledoval analogie vývoje velkých kultur, a to s ohledem na povahu práva, umění, hospodářství, náboženství, filozofie apod. Antická kultura je podle Spenglera apollinská, arabská kultura magická a kultura Západu faustovská. V kultuře Západu rozlišil dvě kontrastní osudové ideje a linie – psychické konfigurace západních dějin: apollinskou klasického světa a faustovskou světa moderního. Apollinský člověk žil podle něho v uspořádaném kosmu, který harmonicky korespondoval se stavem jeho duše; snažil se doložit, že západní „faustovská“ kultura dospěla do stadia nehybnosti a spěje k zániku. Svět můžeme podle Spenglera studovat jako přírodu, přičemž poznatky o ní získáváme prostřednictvím vědecké zkušenosti. Svět lze zkoumat také jako dějiny; předmětem zájmu se v tomto případě stává člověk, jehož zkoumáme prostřednictvím životní zkušenosti. Všechny způsoby pochopení světa označil Spengler jako morfologie, přičemž rozlišoval systematiku, která je mechanickou morfologií odhalující zákony a kauzální vztahy. Fyziognomie je pak rozšířená morfologie, která je v jeho pojetí vědou, jež se systematicky zabývá morfologií organického, zejména morfologií dějin a života. Fyziognomika je podle něj uměním portrétu – každou epochu dějin kultury lze vyjádřit pomocí portrétu: epochám kultury Západu odpovídají například portréty Cervantesova Dona Quijota či Goethova Werthera, portrétem celé kultury Západu je Faust, který ztělesňuje touhu lidí kultury Západu po nekonečnu a dálkách. Spengler rozlišil kulturu a civilizaci. Pojmy kultury a civilizace však jednoznačně nedefinoval. Civilizaci chápal jako konečnou, agonickou fázi vývoje kultury. Charakteristickými znaky civilizace jsou například velkoměsta, masy, peníze a sport. Civilizace je nevyhnutelným osudem každé kultury („Každá kultura má svou civilizaci“). Proměna kultury v civilizaci se odehrála například ve 4. století n. l. v antice („řecká duše a římský intelekt, tak se liší kultura a civilizace“) a odehrává se v současnosti na Západě (současností rozuměl období od roku 1800 až minimálně do roku 2000). Dílo //Der Untergang des Abendlandes// získalo velký čtenářský ohlas, odborná veřejnost ovšem kriticky reagovala zejména na četné faktické autorovy chyby, svévolné zacházení s fakty a chybějící odkazy na prameny. K dalším významným Spenglerovým dílům se řadí //Der Mensch und die Technik: Beitrag zu einer Philosophie des Lebens// (1931, česky: //Člověk a technika: Příspěvek k jedné filozofii života//. Praha: Neklan 1997), v němž reflektoval místo techniky v současném světě. V díle //Jahre der Entscheidung: Deutschland und die weltgeschichtliche Entwicklung// (Léta rozhodování: Německo a světodějinný rozvoj, 1933) odmítl doktrínu rasové čistoty („rasová čistota je tváří v tvář skutečnosti směšné slovo“).