Náš stát se hodně stará, o co nemá:# intervencí do soukromí nemá nikdy dost;# a málo potom stará se, o co má:# kvalitní silnice či občanskou bezpečnost.# $ # „Já píši Ti, můj milovaný státe, ty italský kalku,# a troufám si pokorně požádat:# smím si na zahrádce za domkem udělat malou okrasnou skalku?“# $ # Odpověď státu (po šesti měsících od podání):# $ # „Stavba malé okrasné skalky povolena,# bude-li při splnění nařízení Směrnice OS č. 1A, čl. 2, odst. 3, bod 4 ze dne 5. 6. 2015# dle přiložené kopie otrocky přesně provedena.“# $ # Vysvětlivky# **kalk** (z francouzského //calque// [kalk], „otisk, kopie, kopie výkresu; otrocké napodobení; plagiát“ a to z latinského //calx//, „pata, otisk paty“), slovo utvořené přímým napodobením cizí předlohy; pojmenování vzniklé zpravidla přesným překladem strukturních prvků (morfémů nebo slov) z cizího pojmenování (příklad: české pojmenování „stát“ z italského //stato//).# **stát** (kalk z italského //stato//, „stát; postavení; stav“), mocenská organizace ve společnosti na určitém území; toto území. Jde o novověké označení (Niccolò Machiavelli) pro mocenský útvar, který na jistém území a v jisté společnosti má monopol na legitimní užívání donucovacích prostředků, zákonodárství, ustavení měny a udržování veřejného pořádku. Tím se liší od starších říší, království apod., která se chápala spíše organicky jako přirozená „těla“ s vlastními záměry, cíli a programy. Proto se i legitimita státu odvozuje od shodné nebo většinové vůle občanů a sám stát, aspoň teoreticky, chápe jako služba společnosti. Protože faktická moc státu v novověku nesmírně vzrostla, je důležité hledat prostředky, jak její použití omezit a chránit proti zneužití. Jedním z nich je zásada vlády práva: právo a zákon zavazuje a omezuje i státní moc, nejen občany. Další je princip dělby moci, který zakazuje, aby zákonodárství, výkonná moc a soudnictví byly v jedněch rukou (Charles Montesquieu). Nejúčinnější obranou proti zvůli státu je však princip občanských práv: práva a svobody jednotlivých lidí nejsou privilegia, udělovaná státem, nýbrž na státu nezávisejí a pocházejí odjinud. Prakticky se projevují v možnosti svobodné kritiky státu (opozice, svobodný tisk) a v záruce svobody dílčích společností a společenství, na státu nezávislých (svoboda sdružování). Specifickými znaky moderního státu tedy jsou: a) organizace podle území; státní moc je nezávislá, omezená pouze rozsahem tohoto území; b) uplatnění státní moci (zvláštní veřejná moc, spočívající ve státním aparátu, který disponuje možností donucení); c) svrchovanost. Lze jej chápat v souhře několika protikladných skutečností: 1) jako vládu, exekutivní moc; 2) jako souhrn a jednotu všech organizací, institucí a úřadů ve společnosti (legislativní, exekutivní a právní moc jsou chápány jako jediné); 3) jako celou společnost v protikladu k rodině, skupinám, stranám či organizacím; 4) jako útvar, v němž lid, vládnoucí moc a území spadají pod jednu podstatu. Toto vymezení charakterizuje politické jednotky vznikající v období po Vestfálském míru (1648), přičemž na konci 20. a začátku 21. století se neotřesitelné postavení moderního státu stává předmětem pochyb, například v souvislosti s procesem ekonomické globalizace, šířením diskursu lidských práv, teoriemi globální spravedlnosti, existencí Evropské unie a podobně.