V anatomii se kati vyznali s přehledem,# skřípnout nervy uměli, jak my nesvedem.# $ # Všelikých katů bylo v historii bezpočet,# hrdelní tresty bys totiž ani nespočet.# Každý vladař si svého kata velmi pěstoval,# oponentů se katovskou rukou rád zbavoval.# $ # V odměňování katů bývaly však vždycky zmatky,# Wohlschläger, podle Švejka, věšel za čtyři zlatky.# $ # Ale každý mistr kat, třeba Weiß, měl řemeslo rád,# když bylo třeba, s mučením, i pod cenou, si uměl hrát.# $ # Prvenství mezi ženskými katy drží Katyně,# a třebas jen literární, katovna byla její svatyně.# Vychovávaná katem Vlkem k přesnému seknutí,# bezcitná, lhostejná byla ke všem až k zalknutí.# $ # Profesor Bedřich Vlk se s ní jednou vášnivě miloval,# ale bylo to jako by Lízinku Tachecí na popravu hnal.# Ona se odvděčila stejnou měrou, ale pomalu a líně,# neb ho pevně uvěznila ve svém panenském klíně.# $ # A ctihodný Vlk, jenž byl už lehce ovíněný,# nevěřícně zíral na svůj penis zaklíněný.# Jeho tvář získala barvu šedivého prachu,# ač ne panic, poddal se panickému strachu.# $ # Jako Canis lupus svůj vlčí chrup vycenil,# že jde o penis captivus až posléze docenil.# Namlouval si: „Jsou to dlouhé děje mistrovské,# jež překonají tajné erotické sny vlčí i katovské!“# $ # Vysvětlivky# **Canis lupus** (z latiny), vlk obecný. # **kat**, 1. vykonavatel trestu smrti, popravčí; 2. [hanlivě] surovec, utiskovatel, katan. (Časté je metaforické užití slova kat: „pracovat jako kat“ – [expresivně] horlivě a rychle). # **Katyně**, název tragikomického románu spisovatele Pavla Kohouta (20. 7. 1928, Praha). Osu příběhu tvoří události odehrávající se kolem půvabné, ale mentálně poněkud jednodušší Lízinky Tachecí. Lízinka se stala první studentkou na dosud vždy chlapecké střední škole vychovávající budoucí katy. Tuto školu vedl erudovaný profesor popravčích věd Bedřich Vlk, který katovské povolání pokládal nikoli za odpudivé řemeslo, ale za prestižní celostní obor založený na vědě i umění. Namísto tradiční středoškolské látky zde byly vyučovány dějiny trestu smrti a popravčí techniky. Hrdinka románu se stala produktem společensko-vzdělávacího systému, jehož cílem bylo vytvořit anonymní a lhostejné, totalitním státem placené nájemné „vrahy“. Děj získal spád v okamžiku, kdy se do Lízinky zamiloval Vlkův podřízený docent Pavel Šimsa, a nakonec i sám Vlk, jemuž již táhlo na šedesátku a jenž byl dosud starosvětsky věrný své manželce. Profesor Vlk nakonec neovládl pohlavní touhu a své žákyně se zmocní v lůžkovém vlakovém vozu. Erotika je zde spjata s násilím, je exhibicionistickým aktem, nepříliš vzdáleným popravčímu úkonu: # „Lízinka měla trpitelsky zavřené oči, ale ve tváři známky zaujetí. Vrhl pohled níž a zděsil se. Jeho pohlaví připomínalo vražedný nástroj, trčící v krvavé ráně. Krev lpěla i na jeho a jejích stehnech, odkud v nesčetných pramíncích stékala na prostěradlo, budujíc rudé mosty i přes černé pramínky vlasů. (…) Pohnul se, aby z ní vyšel. Málem vykřikl. Úd byl uzavřen v dívce jako v kleštích. Opatrně to zkusil ještě jednou, ale nešlo to“ (Kohout 1990, 263). # **penis captivus** (z latiny), zachycený penis; křečovité stažení svalstva pochvy při již probíhající souloži s nemožností vysunutí pohlavního údu. # **vaginismus** (z latiny: //vagina//, „pochva“; řecky: //kolpos//), podmíněně reflexní spasmus perineálních svalů při podráždění genitálu. Je projevem podvědomého odporu k penetraci penisu do vaginy, i když sexuální vzrušení, kongesce (zde překrvení) genitálu a schopnost orgasmu (klitorického) je zachována. # **Weiß**, Alois (16. 10. 1906, Ruma, Srbsko – 1986, Straubing, Německo), německý kat; od března 1943 působil v Praze-Pankráci. „Provoz“ pankrácké gilotiny byl zahájen 5. 4. 1943 a trval až do 26. 4. 1945. Za tuto dobu vykonal Weiß kolem 1 100 poprav, většinou odpůrců nacistického režimu (mezi popravenými bylo 155 žen). Pražskou gilotinu si pochvaloval, nikdy ho údajně nezklamala. V jednom dni dokázal připravit o život 29 lidí, to byl jeho rekord. Čím více krve „proteklo jeho rukama“, tím větší bylo jeho konto, neboť k standardnímu platu přibyly „výkonnostní odměny“. Weiß patřil k deseti katům, kteří za nacismu popravovali odsouzené na smrt.# **Wohlschlager**, Leopold (někdy Wohlschläger, 1855, Osijek, Chorvatsko – 1929, Praha), c. k. rakousko-uherský a později československý státní popravčí. Otec zemřel, když bylo Leopoldovi šest let, jeho matka se poté provdala za Jana Křtitele Pippigera, čalouníka a popravčího ze Záhřebu. První popravy se Leopold zúčastnil v roce 1871 jako pomocník svého otčíma v patnácti letech v Plzni-Borech. Když roku 1888 zemřel jeho otčím, přihlásilo se na uvolněné místo 28 uchazečů, mezi nimi i Leopold. Pražský trestní soud jmenoval do funkce popravčího Leopolda Wohlschlagera s určením pro české země. Základní plat byl stanoven na 800 zlatých ročně a za každou popravu mu mělo být vyplaceno dalších 25 zlatých. (Josef Švejk: „Sám Wohlschläger věší za čtyry zlatky“ [Hašek 1975, 136]). Po roce 1918 se pak stal i státním popravčím pro Čechy a Moravu v tehdejší Československé republice. Základní roční plat byl stanoven na 15 000 Kč a 500 Kč za každou popravu. Za svůj život provedl Wohlschlager celkem 24 exekucí.