Süan-cung ví, že již nepřekročí jeho práh,# ta, na kterou myslí v bdění, ve svých snách.# Jak trápí se, trpí sám se svými přeludy, ach!# A Jang Kuej-fej se jen stále ztrácí v tmách.# $ # Vysvětlivky# **Jang Kuej-fej** (719–756), konkubína tchangského císaře Süan-cunga (vládl v letech 712–756). Císaře okouzlila natolik, že si dobyla výsadní postavení mezi zástupy milostnic a následně získala i vlivné úřady a pocty pro členy své rodiny. Za vlády Süan-cunga se postupně vyostřovalo politické napětí, které vyústilo ve zničující vojenské povstání. Za viníky této pohromy byla mezi jinými označena i intrikující rodina Jangova, především pak sama Jang Kuej-fej a její bratr Jang Kuo-čung. Garda doprovázející císaře se vzbouřila a žádala smrt obou domnělých viníků. Císař byl nucen vydat rozkaz k popravě: Jang Kuej-fej byla uškrcena hedvábným šátkem, Jang Kuo-čunga zabili vzbouření vojáci. Císař Süan-cung poté abdikoval a uchýlil se do ústraní. Avšak po celý zbytek života nedokázal na Jang Kuej-fej zapomenout, ještě ve stáří se obklopoval taoistickými mnichy a žádal po nich, aby mu alespoň na okamžik přivolali zpět duši milované ženy. Příběh inspiroval vznik řady literárních děl, z nichž vyniká zvláště //Píseň o věčném žalu// (čínsky: //Čchang-chen ke//), skladba slavného básníka dynastie Tchang Po Ťü-iho (772–846).# **konkubinát** (z latiny: //concubinatus//, „pohlavní soužití [bez uzavření řádného manželství]“), volné soužití muže a ženy bez uzavření sňatku. Buď jde o soužití dvou osob mimo manželství („druh“ a „družka“), nebo o soužití dvou osob, z nichž alespoň jedna uzavřela dříve sňatek s jinou osobou a tento sňatek je dosud platný (častý jev ve společnostech, kde je rozvod zakázán nebo obtížně dosažitelný), nebo konečně pravidelný sexuální a společenský styk dvou osob, z nichž alespoň jedna žije v normálním manželském svazku (běžný případ v životě evropské šlechty apod.). Například konkubinát v Číně a Koreji byl svého druhu manželstvím (se zkrácenými svatebními obřady); ženy byly přijímány do domu zejména pro zachování rodové linie. Konkubíny měly omezená práva, nicméně za určitých okolností se mohly stát zákonnými ženami. Podle zákoníků však po smrti manžela ztratily právo sdílet společný dům s mužovou rodinou, a pokud neměly potomky, bývaly mnohdy vyháněny. Konkubinát je neznámým jevem u přírodních národů, protože sociální a ekonomické podmínky tento typ soužití prakticky vylučují. Na afrických královských dvorech měly všechny ženy praktikující sexuální styk s panovníkem statut manželek. Tuaregové měli často otrokyně jako své milenky, přičemž děti vzešlé z tohoto vztahu byly svobodné a mohly po otci dědit majetek (aniž mezi rodiči došlo k sňatku). V antické společnosti se konkubinát praktikoval tam, kde nebyly podmínky k uzavření řádného sňatku: mezi otroky, u vojáků nebo tam, kde byl velký společenský rozdíl mezi mužem a ženou. V pozdní antice se úzus konkubinátu natolik rozšířil, že prakticky vyprchaly morální předsudky a odsudky vztahující se k tomuto typu soužití.