Jda z akademické menzy z oběda, ach, běda,# potkal jsem vyhládlého karibského lidojeda.# $ # Naštěstí to byl humanistický lidumil,# než mě slupl jak malinu, pořádně mě umyl.# $ # //Vysvětkivky//# **antropofagie** (z řečtiny: //anthrópos//, „člověk“ a //fagó//, „jím, pojídám“), lidojedství.# **kanibalismus** (termín odvozen od jména karibského etnika Karibů, které Kryštof Kolumbus zkomolil na //Caribales [Carib]//; Karibové byli obávaní válečníci a provozovali rituální kanibalismus), v širším slova smyslu označuje požírání jedinců vlastního, popřípadě příbuzného druhu. V případě člověka se označuje také jako antropofagie; jde o pojídání lidského masa a zvláště některých vnitřních orgánů (například srdce, jater aj.), praktikované zřejmě už v paleolitu, ale i v zemědělských kulturách počínaje neolitem. Jako jeden z nejstarších dokladů antropofagie bývají uváděny nálezy z prostředí //Homo antecessor// v Atapuerce ve Španělsku, //Homo erectus// v Čou-kchou-tienu v Číně a //Homo neanderthalensis// v Krapině v Chorvatsku; ale nálezy fragmentace kosterních pozůstatků, které zde antropologie registruje, ještě nemusejí být dokladem konzumace. Kanibalismus byl součástí celého souboru sociálních a rituálních zvyklostí. Často se pojil s představou přenosu oceňovaných vlastností pojídané osoby (statečnosti, síly, obratnosti apod.). Zvláštní formu představuje endokanibalismus, obřadní pojídání zesnulých jedinců z vlastního společenství; v minulosti byl patrně rozšířen – například u mnoha etnik Ameriky: nebožtík byl spálen a jeho popel a rozdrcené kosti se rozmíchaly v rituálním nápoji, který pozůstalí vypili, ve víře, že v nich tak bude zemřelá osoba žít dál. V předkolumbovské a částečně i v pokolumbovské Mezoamerice představoval kanibalismus význačný náboženský akt, související s rituály lidských obětí. Informace z mayského Yucatánu v koloniálním období hovoří o mase lidských obětí, které bylo považováno za posvátnou potravu, neboť povyšovalo člověka pojídajícího tělo obětovaného na úroveň bohů. Podobně u Aztéků: španělským dobyvatelům, které pokládali za bohy, nabízeli jídlo prosycené lidskou krví. Španělé také pozorovali, jak člověk zosobňující určité aztécké božstvo konzumoval při aztéckých obětních obřadech lidské maso. Nejúplnější dokumentace rituálního kanibalismu pochází právě z aztéckého prostředí. Z těstové hmoty zvané //tzoalli//, uhnětené z rozdrceného amarantu, medu a lidské krve, modelovali Aztékové figury bohů, například Huitzilopochtliho, nebo horských duchů. Při obřadech měsíce Panquetzaliztli věšeli tyto figury vysoko do větví stromů //xocolli// nebo je rituálně „zastřelili“ a pak je pojídali (obřad se příznačně nazýval //tecualo//, „pozření božstva“). Misionáři dokonce zpočátku tento rituál přirovnávali ke křesťanskému přijímání Kristova těla. Jednalo se však o magický úkon, jehož smyslem byla představa, že se obřadníci takto stávají spolustolovníky bohů, s nimiž mohou rozmlouvat. Nejvyhrocenější formou rituálního kanibalismu byl obřad //tlacatlacualli//, během něhož se části těla obětovaného uvařily v kotli spolu s kukuřicí a kořením. Tento pokrm – zároveň tedy i komunikace s bohy – byl vyhrazen nobilitě.