Nikóláos a Niccolò, omen nomen,# prý vítězi jsou nad lidem a nad houslemi,# tito nositelé stejných křestních jmen.# $ # Machiavelli & Paganini,# slavní kdysi, slavní nyní.# Jeden skvělý politik a diplomat,# druhý uměl geniálně housle rozehrát.# $ # Machiavelliánská, téměř lidská, inteligence# zdobí prý i orangutany a šimpanze,# její hranice jsou ale vyznačeny jen velmi tence.# $ # Dnes je mezi námi mnoho těch, co rádi s vlky pějí,# k názorům machiavellismu tak možná spějí.# Pokud bude k pěstnímu právu dnešní doba vést,# budeme asi časem znovu na stromy nuceni lézt.# $ # Vysvětlivky# **Machiavelli**, Niccolò (3. 5. 1469, Florencie, Itálie – 22. 6. 1527, Florencie, Itálie), italský politik, diplomat, spisovatel, historik a vojenský teoretik. Na základě vlastní bohaté diplomatické činnosti a popisu soudobých politických událostí analyzoval podstatu lidského chování; své názory na uspořádání společnosti a vládnutí popsal v knize //Il Principe// (Vladař): „(…) Nedělám totiž nic jiného než malíři: aby poznali povahu hor a vrchů, zůstávají v údolí, a vystupují na vrcholky, aby lépe přehlédli krajinu v nížině. Stejně tak mohou pochopit charakter národů jen ti, co sedí na knížecím stolci, zatímco ten, kdo chce zkoumat úděl mocných, musí žít mezi lidem.“ Touto metaforou charakterizoval autor svou metodu v úvodu knihy, která bývá považována za jedno z prvních pojednání ustavujících evropskou politologii. Dílo je produktem autorovy vlastní politické fantazie a také produktem tehdejší politické situace. Machiavelli toužil po sjednocení země, vytvoření mocného a pevného státu. To se může podařit jen moudrému a silnému vládci. Vzorem takového vládce mu byl Cesare Borgia (1475–1507), schopný, ale bezohledný pragmatický politik. V díle //Vladař// se Machiavelli soustředil na rady vládcům k uchopení a udržení moci, to pro něj byla centrální otázka. O úspěchu vladaře nerozhoduje morální hodnota, nýbrž účinek jednání, zájmy státu mají vždy přednost před etickými normami. V //Rozpravách o prvních deseti knihách Tita Livia //přenáší Machiavelli svoji pozornost od panovníka (respektive monarchie) k republikánskému zřízení, když zkoumá příčiny velikosti, slávy a bohatství antického Říma, a jejich možnou aplikaci v podmínkách renesančních italských městských států. Toto dílo tak značí zrod novověké tradice republikanismu. Z díla: //Il Principe// (Vladař, vznik 1513–1514, vydáno posmrtně 1532, česky: souborné vydání Vladaře, Úvah o umění válečném a Rozprav o prvních deseti knihách Tita Livia – //Úvahy o vládnutí a o vojenství//. Praha: Naše vojsko, 1987), //Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio //(Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, 1512–1517, vydáno posmrtně 1531), //Mandragola// (první vydání 1518, česky: //Mandragola: Komedie o pěti jednáních//. Praha: Stanislav Neumann, 1928; //Mandragora: Komedie o pěti dějstvích//. Praha: Dilia, 1955), //Delľarte della guerra// (Úvahy o umění válečném, vznik 1518–1520, vydáno 1521), //Istorie Fiorentine// (8 svazků, vznik 1521–1525, vydáno 1532, česky: //Florentské letopisy//. Praha: Odeon, 1975).# **machiavelliánská inteligence**, [primatologie], vysoce vyspělá inteligence primátů, dosahující téměř lidské úrovně, která umožňuje dlouhodobé sociální manipulace a výrobu složitějších nástrojů. Machiavelliánská inteligence není schopna ještě reflektovat přesnou strukturu času, tedy dlouhodobou minulost, přítomnost a dlouhodobou budoucnost. Tuto formu inteligence vykazují pouze velcí lidoopi, zejména šimpanzi a orangutani.# **machiavellismus**: 1. označení teorie o vládnutí Niccoly Machiavelliho (1469–1527), podle níž vládce musí zajistit moc státu a blaho poddaných, a proto případně nesmí váhat užít i násilí a lsti; 2. v běžném užití machiavellismus znamená pragmatické až cynické jednání, bezohlednou vypočítavost, snahu dosáhnout cíle libovolnými prostředky – ve smyslu „účel světí prostředky“.# **Nikóláos** (z řečtiny: //niké//, „vítězství“ a //láós//, „lid“ = „vítěz/ka nad lidem“, „vítěz/ka mezi lidmi“, „vítězství lidu“), Nikola, mužské i ženské křestní jméno; v italštině mužský tvar Niccolò.# **Paganini**, Niccolò (27. 10. 1782, Janov, Itálie – 27. 5.1840, Nice, Francie), italský hudební skladatel, houslista a kytarista; bývává považován za největšího houslového virtuosa všech dob.