Můj trénovaný mozek# vzepře se občas jako mezek.# Něžně mu domlouvám:# zaber, můj mozečku.# Výhrůžně promlouvám:# že na tě vezmu vařečku!# Nic naplat, nezabere.# Není lepší mozek slepičí?# Cerebrum nōn habēre –# standardní výkon jepičí.# $ # Vysvětlivky# **cerebrum nōn habēre** (z latiny), mít slepičí mozek.# **mezek**, kříženec menšího vzrůstu mezi hřebcem a oslicí; úspěšnost jejich oplození činí zhruba 50 %. Podobně jako u muly i u mezka došlo ke křížení v oblasti západní Asie, odkud se tito menší kříženci šířili dále do Evropy. Oproti mule není výskyt mezka tak početný, ovšem doklady o jeho využití pro dopravu pochází například z Persie nebo z Číny. V hovorovém jazyce pak má termín mezek obecně žertovný nebo pejorativní význam i v souvislosti s lidskými bytostmi: „dře se jako mezek“ (těžce pracuje), „vzpírá se jak mezek“ (ustrne, nepohne se z místa) apod.# **mozeček**, 1. (anatomie, latinsky: //cerebellum//) část mozku uložená na dorzální straně kmene mozkového, je zapojený do systémů řídících koordinaci pohybů, regulaci svalového tonu a udržení rovnováhy. Jeho funkci je snadné narušit požitím alkoholu („těžký jazyk“, obtížně udržitelná rovnováha apod.); 2. (zdrobnělina) dětský mozeček; 3. (hanlivě) omezený mozeček; 4. jídlo ze zvířecího mozku nebo upravené na tento způsob z jiných „surovin“ (například květákový mozeček). V některých kulturách minulosti byl konzumován i lidský mozek. Pojídání lidského masa a zvláště některých vnitřních orgánů (například srdce, jater, mozku aj.) bylo praktikováno zřejmě už v paleolitu i v zemědělských kulturách počínaje neolitem. Jako jeden z nejstarších dokladů antropofagie bývají uváděny nálezy z prostředí //Homo antecessor// v Atapuerce ve Španělsku, //Homo erectus// v Čou-kchou-tien v Číně a //Homo neanderthalensis// v Krapině v Chorvatsku; ale nálezy fragmentace kosterních pozůstatků, které zde antropologie registruje, ještě nemusí být dokladem konzumace. Kanibalismus byl součástí celého souboru sociálních a rituálních zvyklostí. Často se pojil s představou přenosu oceňovaných vlastností pojídané osoby (statečnosti, síly, obratnosti apod.). Zvláštní formu představuje endokanibalismus, obřadní pojídání zesnulých jedinců z vlastního společenství; v minulosti byl patrně rozšířen – například u mnoha etnik Ameriky: nebožtík byl spálen a jeho popel a rozdrcené kosti se rozmíchaly v rituálním nápoji, který pozůstalí vypili, ve víře, že v nich tak bude zemřelá osoba žít dál. V předkolumbovské a částečně i v pokolumbovské Mezoamerice představoval kanibalismus význačný náboženský akt, související s rituály lidských obětí. Informace z mayského Yucatánu v koloniálním období hovoří o mase lidských obětí, které bylo považováno za posvátnou potravu, neboť povyšovalo člověka pojídajícího tělo obětovaného na úroveň bohů. Podobně Aztékové španělským dobyvatelům, které pokládali za bohy, nabízeli jídlo prosycené lidskou krví. Nejúplnější dokumentace rituálního kanibalismu pochází právě z aztéckého prostředí. Z těstové hmoty zvané //tzoalli//, uhnětené z rozdrceného amarantu, medu, lidské krve a případně i mozku, modelovali Aztékové figury bohů, například Huitzilopochtliho nebo horských duchů. Při obřadech měsíce Panquetzaliztli věšeli tyto figury vysoko do větví stromů //xocolli// nebo je rituálně „zastřelili“, a pak je pojídali (obřad se příznačně nazýval //tecualo//, „pozření božstva“). Misionáři dokonce zpočátku tento rituál přirovnávali ke křesťanskému přijímání Kristova těla. Jednalo se však o magický úkon, jehož smyslem byla představa, že se obřadníci takto stávají spolustolovníky bohů, s nimiž mohou rozmlouvat.# **mozek** 1. (latinsky: //encephalon//; //cerebrum// – starý termín pro mozek jako celek nebo pro jednu z jeho částí, koncový mozek), kraniální oddíl centrální nervové soustavy uložený v dutině lební. Průměrná váha mozku je 1 350–1 500 g, celkový objem kolem 1 200 cm3; 2. rozumové schopnosti, rozum (například: uvažovat spíš rozumem než srdcem).