Již od antiky Múzy# páchají na světě# převeliké hrůzy.# $ # Za války mlčí# a v míru# s námi cvičí.# $ # Co třeba vyvedli škrtičce –# sfinze,# té thébské chuderce.# $ # Vnutili ji hádanku a tomu, kdo neuhod’,# což byl skoro každý člověk, který šel do Théb,# musela nuceně pozřít jako hlavní chod.# $ # Múz je devět a všechny stojí za to,# jedna horší než druhá,# však nad všemi ční múza Eráto!# $ # Vysvětlivky# **Múzy**, dcery Dia a bohyně paměti Mnémosyné, bohyně umění. Homér znal jen jednu Múzu, později byly známy tři, čtyři až se jejich počet ustálil na tradičních devíti patronkách činností, které byly v Řecku ceněny jako umění: Kalliopé (epické básnictví), Euterpé (lyrické básnictví), Eráto (milostné básnictví), Tháleia (komedie), Melpomené (tragédie), Terpsichoré (tanec), Kleió (historie), Úrania (astronomie) a Polyhymnia (hymnický a sborový zpěv). V řeckém pojetí byla za umění považována činnost ducha, výtvarná umění, která předpokládala řemeslný fortel a fyzickou námahu, do této kategorie nepatřila a byla řazena mezi řemesla. Vrcholné doklady výtvarné tvorby také vznikly poměrně pozdě, kdy kategorie múzické činnosti byly již vymezeny. Přesto byli vynikající tvůrci považováni za umělce, jak svědčí příklad bájného Daidala, ale i ocenění, jehož se dostávalo například sochařům Feidiovi, Polykleitovi a jejich četným následníkům. Z výtvarných oborů bylo za umění nejvíce pokládáno malířství, a to právě proto, že nevyžadovalo tolik „přízemní“ fyzické práce. Za „dílo Múz“ //(opus musivum)// byla pokládána i mozaika, jedna z pozdějších uměleckých technik používaná od 4. století př. n. l.# **sfinx** (z řečtiny: //sfinx//, „škrtička“), 1. v řecké mytologii obluda s ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly, dcera stohlavého obra Týfóna a jeho manželky Echidny. Žila na skále u Théb a lidem kladla otázku, kterou jí daly Múzy: „Kdo chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech nohou?“ Každého, kdo hádanku neuhodl, rozsápala. Odpověděl jí až Oidipús, pozdější thébský král: „Je to člověk.“ Po jeho odpovědi se Sfinx vrhla ze skály a zahynula. V raném Řecku se motiv sfingy opět rozšířil vlivem orientálních inspirací v 7. století př. n. l. Sfinx se stala i funerálním motivem a její obraz v 6. století př. n. l. završoval náhrobní stély; 2. v staroegyptském umění monumentální socha ležícího lva s hlavou krále nebo božstva (berana, jestřába). Sfinga zde byla spojována s představou panovníka; proto jsou jednotliví faraonové zobrazováni i v podobě sfingy s lidským obličejem; 3. v umění Předního východu socha býka s mužskou hlavou a orlími křídly.