Usneš-li, tělo dodýchá,# není to úděl horší Sisyfa?# $ # I Prométheovi, když čekal na orla,# chvilička spánku hodně pomohla.# $ # Centrální syndrom spánkové apnoe,# neulehneš, neusneš, musíš žít ve stoje.# $ # Takový trest na svého milého vložila rusalka Ondina,# když vleže v loži jiné skláněl svou hlavu do klína.# $ # Odin povolal věhlasného římského lékaře Celsa,# avšak Ondina jeho léčbu paralyzovala,# využila totiž služeb ještě věhlasnějšího Paracelsa.# $ # A tak pro mocného germánského boha bohů Odina# kvůli záletu s valkýrou odbila poslední hodina.# $ # //Poznámka//# Fakt, že Ondina na Odina seslala centrální syndrom spánkové apnoe kvůli jeho jednomu jedinému (sic!) záletu s valkýrou, nu, prosím, měla to archetypálně předurčeno. Avšak to, že Odinovu léčbu paralyzovala svedením Paracelsa (cožpak nepřísahal na Hippokrata!?), je už jen její osobní iniciativa volající snad až do Valhaly!# $ # Vysvětlivky# **Celsus**, Aulus Cornelius (kolem 25 př. n. l. – kolem 50 n. l.), římský lékař a encyklopedista. Autor encyklopedie pojednávající o filozofii, právu, medicíně, rétorice, zemědělství, válečném umění a dalších oborech lidské činnosti, z níž se však dochovaly pouze zlomky o medicíně (//De medicina libri VIII// [VIII knih o medicíně]). Nevynikal vlastními objevy, ale v tehdejší době známé poznatky o medicíně přehledně shrnul a tak je uchoval pro budoucí generace. Většina názvů, i dnes v medicíně používaná, pochází od Celsa, jeho jméno se však již v této souvislosti neužívá.# **Odin** (též Wodan, Wotan), nejvyšší bůh germánské mytologie; otec Thora, Tyra a dalších bohů, stvořitel vesmíru a prvních lidí, bůh větru, bouře a později i války. Podle mýtů žil ve Valhale, kam mu valkýry přinášely duše hrdinů padlých v boji.# **Ondinina kletba**, volní a automatická kontrola dýchání jsou oddělené a automatická kontrola může být porušena bez ztráty kontroly volní; klinický stav, který tak vznikne, nazvali američtí lékaři John W. Severinghaus a R. A. Mitchell //Ondinina kletba// a v roce 1962 uvedli tento termín do medicíny. Termín je založen na motivu tragické lásky člověka a nadpřirozené bytosti (vodní víly, rusalky) rozšířeném v evropské mytologii a posléze i v literatuře, hudbě (Antonín Dvořák, //Rusalka//) a výtvarném umění (Paul Gauguin, William Waterhouse aj.). Jako jeden z prvních uvedl toto téma do literatury švýcarský lékař a filozof Paracelsus (1493–1541). Ve svém díle //Liber de Nymphis, Sylphis, Pygmaeis et Salamandris et de Caeteris Spiritibus// (1590) píše o vodních nymfách, které mohou získat duši jen díky milostnému svazku s mužem. Pokud lidská láska poleví, jsou nymfy oprávněny a prastarým zákonem nuceny člověka usmrtit. Německý romantický autor pohádek Friedrich de la Motte Fouqué (1777–1843) zpracoval archetypální příběh o vodní víle neboli Rusalce, nazvaný //Undine// (1811) (Undine Ondine, z latinského //unde//, „vlna“). Rytíř Huldbrand se snaží zapůsobit na pyšnou krásnou paní Bertaldu statečností v rytířských kláních a kvůli ní se vydává na cestu do nebezpečného lesa. Tam málem přijde o život, ujme se ho rybář. Huldbrand se zamiluje do jeho půvabné dcery Rusalky a bere si ji za ženu. Je odtržen od skutečného světa, zaráží ho Rusalčina náladovost a nevypočitatelnost. Huldbrand poruší slib daný Rusalce a zradí ji sňatkem s Bertaldou, k níž opět vzplanul láskou. Rusalka ho musí potrestat a sama mu polibkem přivodit smrt. Dánský spisovatel Hans Christian Andersen (1805–1875) na základě Fouquého příběhu napsal //Malou mořskou vílu//. Francouzský spisovatel a dramatik Jean Giraudoux (1882–1944) rozpracoval Fouquého pohádku v poetické divadelní hře //Ondina// (1939). Rytíř Hans je okouzlen mladičkou vodní pannou, která ještě nespatřila člověka. Prožívají spolu téměř dokonalé štěstí, dokud Hans nevěnuje svou přízeň pozemské ženě. Vodní panna je zraněná a její kletba působí na rytířův dech. Dokud bdí, zůstává naživu; smrt ho dostihne, jakmile se unaví a usne. Když Giraudoux líčí utrpení rytíře, vystihuje z lékařského hlediska dosti přesně symptomy ztráty autonomní kontroly dýchání: „Pokoušej se žít! To se snadno řekne. Jen kdyby mi záleželo na tom, abych ještě dýchal! Od chvíle, kdy jsi pryč, musím svému tělu přikazovat, co dosud činilo samo. Dívat se mohu, jen když o to oči poprosím. (…) Pět smyslů musím učit jejich povinnostem, a třicet svalů a všechny moje kosti. Kdybych na okamžik nedával pozor, zapomněl bych slyšet, dýchat…“ V německé pověsti byla Ondina rusalka, která svého nevěrného milence potrestala tím, že na něho uvrhla kletbu, jež mu odňala všechny automatické funkce dýchání. V tomto stavu mohl zůstat na živu pouze tak, že ustavičně bděl, aby nezapomínal dýchat vědomě. Nakonec však z prostého vyčerpání usnul a jeho dýchání se zastavilo. Pacienti s tímto pozoruhodným záludným stavem obvykle mají patologické procesy, které stlačují oblongatu (prodlouženou míchu), nebo bulbární poliomyelitis (obrna svalů hlavy a krku, které jsou inervované hlavovými nervy).# **Paracelsus** (vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 11. 11. 1493, Einsiedeln, Švýcarsko – 24. 9. 1541, Salzburg, Rakousko), švýcarský lékař, filozof, alchymista a astrolog; svými objevy předznamenal vznik novodobého lékařství. Jméno Paracelsus přijal během života, aby vyjádřil své přesvědčení, že má větší schopnosti než uznávaný římský lékař Celsus. Paracelsus hojně cestoval a na cestách načerpal mnoho zkušeností od přírodních léčitelů, které pak využíval ve své lékařské praxi i jako vojenský lékař (chirurg). Paracelsus vycházel z předpokladu, že tělo a mysl se ovlivňují navzájem, zdroj mnoha nemocí hledal i vně člověka. Provozoval ranou formu homeopatie, protože léčil choroby léky, v nichž byly tyto choroby ve zředěné formě obsaženy. Jeho víra v astrologii se odrážela v hledání talismanů proti nemocem pro lidi narozené v různých znameních zvěrokruhu. Zavedl v Evropě různé, i dnes používané pojmy (alkohol, zinek), podrobně popsal příznaky různých nemocí, které se snažil léčit //(syphilis, struma)// a výrazně zasáhl i do oblasti, kterou se dnes zabývá toxikologie. Člověk je podle Paracelsa jako „mikrokosmos“ částí přírody – „makrokosmu“ a tyto dvě složky musí být v zájmu zachování zdraví v harmonii. Vše ve světě proniká tajemný duch //archeus// – „životadárná energie prostupující celý vesmír“. V letech 1536 až 1538 pobýval Paracelsus také na Moravě, na zámku v Moravském Krumlově, kde léčil Jana z Lipé. Z díla: //Philosophiae et Medicinae utriusque compendium// (Souborné pojednání o obojí filozofii a medicíně, Basel 1568).# **Sisyfos**, podle řecké mytologie syn aiolského krále Aiola, bájný zakladatel Korintu, proslulý důmyslem a úskočností, s níž nejednou přelstil i bohy. Když na něho za trest poslal Smrt nejvyšší bůh Zeus, pokusil se přelstít i jeho: v podsvětí si stěžoval Hádovi, že ho manželka (Meropé, jedna ze sedmi dcer boha Atlanta) nedala pohřbít a nakonec dosáhl povolení, aby se mohl na tři dny vrátit na svět a zařídit si pohřeb. Slib nedodržel, hodlal na světě zůstat, za což ho stihl neodvolatelný trest: byl odsouzen, aby válel obrovitý balvan do strmého kopce (mohl být osvobozen jedině tehdy, kdyby se mu podařilo překulit balvan na druhou stranu úbočí); balvan se však vždy zřítí těsně před vrcholem dolů. Sisyfos musí začít svou práci znovu – odtud úsloví „sisyfovská práce“ znamenající „nikdy nekončící činnost“, „marnou práci“ apod.; symbol bezútěšné, marné a nesmyslné činnosti.# **syndrom spánkové apnoe**, chorobný stav, při němž dochází k opakovanému, nekontrolovanému zadržení dechu (apnoické pauze) po určitý časový interval.# **Valhala** (německy: //Walhall//, staronordicky: //valhöll//, „síň mrtvých“), v germánské mytologii síň bojovníků padlých v bitvě a sídlo bohů. Sága o síni mrtvých hrdinů, které k sobě povolal bůh Odin, o jejich společných hodokvasech a také o společném tažení do bitvy //ragnarök//, poslední před koncem světa, se vytvářela až od 8.–10. století. V původních představách byla Valhala nehostinným podsvětním místem v říši mrtvých, kam člověka zavedl osud určovaný nezvratným rozhodnutím bohů.# **valkýry** (německy: //Walküren//, staronordicky: //valkyrjar//, „obstarávající volbu mrtvých“), v germánské mytologii ženské bytosti démonického původu; ozbrojené pomocnice boha Odina. Létaly na okřídlených koních nad bojišti, aby pomohly k vítězství udatnějším, a duše padlých přenášely do Valhaly.