V eroticky smyslném objetí# slíbil jí modré z nebe, i nanebevzetí.# $ # Poté co obětavě splnila touhy jeho vášnivého objetí,# prozřel a racionálně usoudil, že vlastně on je její obětí.# $ # Cítil se najednou podveden a zhrzen jak obětní beránek,# vždyť jí dal všechnu vášeň, pro sebe si nenechal ani kapánek!# $ # Vysvětlivky# **oběť**, 1. kultovní dar; ritualizovaný úkon vzdání se, zřeknutí se něčeho pro bohy či Boha, jeden ze způsobů komunikace člověka se silami skutečně nebo domněle ovládajícími jeho život, ať už nezosobněnými či personifikovanými v podobě božstev. Oběť naznačuje oddanost, vděčnost a poslušnost, někdy vychází z předpokladu, že se pomocí oběti může žádoucím způsobem ovlivnit jednání nadpřirozených sil a bytostí vůči lidem. Oběť má umožnit spojení s božským principem, její rituální provádění je často posláním kněží. # Oběť je obecný náboženský jev mající své počátky již v paleolitu, i když v některých náboženstvích je její projev potlačen (v judaismu, buddhismu, islámu). Obětují se obvykle zvířata, plodiny, potraviny, oheň, kadidlo. Smírná oběť má člověka očistit. Oběť zástupná je založena na předpokladu, že je možné přenést své hříchy na jinou živou bytost, jejímž obětováním budou naše hříchy odčiněny. Smrt Ježíše Krista na kříži je v křesťanství chápána jako zástupná oběť za hřešící lidstvo. Podobně byli někdy a někde obětováni lidé (četné doklady existují v archeologickém záznamu pro prehistorické i raně historické doby), což Sigmund Freud pokládá za původní formu oběti, která tím stmelovala společenství, zakládala mír a zajišťovala prosperitu. V kulturách starého Předního východu měli vykonávání oběti nejprve na starosti šamani, mágové a kouzelníci, kteří obětovali před shromážděním především pokrmy, nápoje a zvířata na základě sympatetické magie. Obětní materiál byl sakralizovaný a měl přivolat (vzývat) dobrou božskou moc, nebo měl zlou božskou moc odvracet. Oběti byly součástí magických a rituálních obřadů i na pozdějších kultovních místech (božištích) a v chrámech. Na rozdíl od jiných součástí bohoslužby byly oběti okázalým projevem víry, kde záleželo na přítomnosti věřících. Od 4. tisíciletí př. n. l., kdy v Mezopotámii vznikly první chrámy, se obětovalo sochám bohů, které byly považovány za jejich bezprostřední ztělesnění. Pro zádušní oběti existovaly v chrámech nedaleko „oltáře“ pro úlitby zvláštní trychtýře, ústící do nitra stavby, které byly určeny k vyživování zemřelých. Od 27. století př. n. l. se setkáváme se scénami obětování i ve výtvarném umění, především na tzv. obětních deskách, které tvořily součást výbavy chrámů a jiných kultovních prostorů. Mezi nejznámější obětní scény patří tzv. „mírová strana“ standarty ze sumerského města Uru. Obětiny byly přinášeny ve zvláštních nádobách a koších (potraviny, perly, mušle aj.). V chrámových a palácových hospodářstvích byly obětiny součástí hospodářské evidence, přičemž se přebytky stávaly součástí běžné spotřeby. Případné krácení obětí a vlastní obohacování bylo v Sumeru trestáno i smrtí. Pravidelné oběti byly součástí kultovních předpisů, spojených se zakládáním nových chrámů a jejich nedodržování přivolávalo prokletí bohů (neplodnost, smrt). Přípravou obětních pokrmů byly pověřeny chrámové a palácové kuchyně, které měly v tomto případě přednost při reklamacích dodávek ze skladů a sýpek. Nejstarší seznam pravidelných i mimořádných měsíčních obětí pochází z města Ebly v Sýrii (24. století př. n. l.). V chrámové architektuře je ze stejné doby doloženo známé „obětní nádvoří“ chrámu v městě Megiddu. Ve 2. tisíciletí př. n. l. se s postupující „individualizací“ náboženství objevují vedle modliteb i oběti osobním božstvům, doplněné sliby pravidelného plnění kultovních povinností. U Chetitů ve 14.–13. století př. n. l. byly předepsány oběti význačným zemřelým, především panovníkům a příslušníkům jejich rodin. Obětní místa v chrámech byla vybavena stoly, kde byla kultovním sochám bohů obětována nejenom zvířata, ale i pokrmy (chléb, kaše, ovoce, med), pivo a další alkoholické nápoje. Oběti provázely i věštění a obětní scény byly součástí kultovních procesí. Oběti zvířat, úlitby a okuřování patřily k základním kultovním úkonům i v Kanaánu a v Palestině a představovaly dary božstvům (později Bohu). U zvířecích obětí měla rozhodující význam úlitba krve jako symbolu života. Na sklonku 2. tisíciletí př. n. l. byla obětovaná zvířata spalována (hebrejsky: //’ólá, kálíl//, „celopal“). Spálení mělo představovat rituální očištění od hříchu. V textech Starého zákona se objevují zmínky o obětech lidí, dokonce v nejstarších generacích (Kain, Ábel, Izák) a o obětech dětí (Molek). Zástupná smrt u lidské oběti byla v kultovní praxi nahrazována „vykoupením“ zvířetem; 2. dnes nejčastěji v oslabeném a přeneseném smyslu, buď jako nezbytná újma, snášená kvůli něčemu jinému (oběť „pro něco“), anebo jako nezamýšlená osudová ztráta (oběť neštěstí).# **obětní beránek**, metonymické označení stereotypů vedoucích k negativním předsudkům: nepřátelské postoje a agrese se často obrací proti něčemu, co není jejich skutečným původcem – lidé přenášejí své negativní pocity na „obětní beránky“, jimž kladou za vinu všechny své problémy a obtíže. Obvyklými obětními beránky jsou zpravidla skupiny, které se výrazně odlišují a tak vlastně poskytují snadný cíl (katolíci, protestanti, židé, lidé s odlišnou barvou pleti apod.). Jako obětní beránek (//Agnus Dei//, „Beránek Boží“) bývá označován Ježíš Kristus; v podobě //Beránku Boží// tvoří v křesťanské liturgii název části mše.