Opatření Habet –# nač ho vážně brát,# když existuje celibát,# církev by se měla kát,# na stolci také ženu uvítat.# $ # Čiňte rychle, kardinálové, jak genderová rovnost káže,# jinak vám to evropská komisařka Jourová fermanem přikáže.# $ # Bylo by pěkně, kdyby zbožného Argentince Františka,# vystřídala po příštím konkláve česká papežka,# třeba upjatá Anežka nebo smyslná Eliška.# $ # Vysvětlivky# **Habet** (z latiny), má, vlastní; středověká rituální formalita, jež je součástí volby papeže. Spočívá v ověření mužství vybraného kandidáta před uvedením do „výkonu funkce“. Papež údajně usedal na zvláštní stoličku s otvorem //(sedia stercoraria)//, jímž prostrčil své genitálie. Výrok po zjištění, že zvolený papež je skutečně muž, zněl: //„Duos testiculos habet et bene pendentes“// (Má dvě varlata a správně mu visí) nebo zkráceně //„Testiculos habet“// (Má varlata), popřípadě pouze //„Habet!“// (Má!). Opatření prý bylo reakcí na působení papežky Jany.# **konkláve** (z latiny: //conclāve//, „místnost [uzavřená klíčem], komnata, pokoj“, od //clāvis//, „klíč“), přísně uzavřené shromáždění kardinálů volící papeže (od roku 1271, volby Řehoře X. [1210–1276]), svolává se 18 dnů po smrti papeže, volba je tajná, ke zvolení nového je třeba většina dvou třetin hlasů účastníků (kardinálů) plus 1 hlas; kardinálové jsou po dobu trvání volby uzavíráni v naprostém odloučení. Minimální počet účastníků konkláve byl apoštolskou konstitucí Pavla VI. (1897–1978) stanoven na 120. Dnes se volba koná ve Vatikánu v Sixtinské kapli a přilehlých prostorách. Po každém hlasování se hlasovací lístky pálí, barva kouře, stoupajícího z komína Sixtinské kaple, podává zprávu o úspěšnosti volby (v případě neúspěšné volby se k lístkům přidává vlhká sláma, která zbarví kouř tmavě, v druhém případě je dým bílý).# **papež** (z latiny: //papa//, „otec; biskup; papež“), nejvyšší představitel katolické církve, pokládaný za nástupce apoštola Petra a za vikáře Kristova; volen doživotně sborem kardinálů (konkláve). Papežem je podle tradice biskup Říma, protože tam apoštol Petr, nejvyšší pastýř počínající církve, přenesl své působiště z Jeruzaléma a římským biskupům svou pravomoc předal. Biskupové Říma byli označováni za první mezi biskupy a později také mezi patriarchy (s titulem patriarchů Západu) a byli považováni za nejvyšší odvolací instanci v církvi. Způsob uplatňování papežské autority se historicky měnil. Po pádu západořímské říše v roce 476 se k duchovní autoritě připojila i světská moc spjatá s papežským státem. V rámci jednání 1. vatikánského koncilu (1870) bylo formulováno dogma o papežské neomylnosti ex cathedra; 2. vatikánský koncil (1962–1965) poněkud oslabil absolutistické pojetí papežské moci tím, že zdůraznil autoritu biskupského kolegia. Prvním papežem je uváděn apoštol sv. Petr – //Vicarius Petri// (64 n. l.), papežské sídlo bylo vždy v Římě – Vatikánu (s výjimkou let 1309–1409 – v Avignonu a v letech 1409–1415 – v Pise); franský král Pipin III. Krátký (715–768) daroval mezi léty 754–756 papeži Štěpánu II. (zemřel 757) jako ochranu proti Langobardům území střední Itálie (církevní stát //Stato della Città//). Během středověku byl stát různě rozšiřován a největšího rozsahu dosáhl za papeže Julia II. (1503–1513); papež zde vykonával světskou moc až do roku 1870, kdy stát zanikl (sjednocením Itálie), Lateránskými dohodami (1929). Papež o svůj stát přišel, ze zbytků vznikl vatikánský městský stát (jeden z nejmenších na světě, 44 ha, asi 750 obyvatel). Ve Vatikánu papež vykonává výkonnou, zákonodárnou i soudní moc, má vlastní vojsko (švýcarskou gardu), vlajku, měnu, poštu a papežskou hymnu. K biskupům a věřícím se obrací prostřednictvím bul nebo encyklik, od konce 16. století svolává koncily a synody a sám jim předsedá, vyhlašuje dogmata a koncilní rozhodnutí. Posledním papežem je František (Jorge Mario Bergoglio, narozen 17. 12. 1936, Buenos Aires, Argentina) od roku 2013 jako 266. papež (kromě 43 vzdoropapežů).