Po boku Valeria Maxima chce „mea parvitas“# aby dějiny vzaly v potaz její hlas.# $ # Omnia habet qui nihil concupiscit.# Jak manželce sošný postoj vysvětlit?# $ # Omnia mea mecum porto.# Jen aby nevybrala moje konto!# $ # Pracuji jak šlak, ač nemám velký plat.# Nic naplat. Omnia mors aequat.# $ # Vysvětlivky# **Omnia habet qui nihil concupiscit** (z latiny), Kdo po ničem netouží, má vše (římský rétor a spisovatel Valerius Maximus [1. století n. l.], //Dictorum et factorum memorabilium IX// [Devět knih pamětihodných výroků a činů]).# **Omnia mea mecum porto** (z latiny), Všechno, co mám, nosím s sebou (římský politik, právník, řečník a spisovatel Marcus Tullius Cicero [106–43 př. n. l.], //Paradoxa stoicorum// [Paradoxy stoiků]; Cicero reprodukuje příběh Bianta z Priény (nominativ Biás; žil kolem poloviny 5. století př. n. l.), jednoho ze „sedmera řeckých mudrců“, který takto odpověděl na otázku obyvatel města prchajících před perským vojskem, proč si nevzal žádný svůj majetek; dal tím najevo, že jeho jediným majetkem je moudrost.# **Omnia mors aequat** (z latiny), Smrt vše srovná; Smrtí vše končí (římský básník Claudius Claudianus [asi 369–asi 404], //De raptu Proserpinae// [Únos Proserpiny]).# **paradox** (přes latinské //paradoxus// z řeckého //parádoxos//, „nepodobný, podivný, neočekávaný, nenadálý“), (zdánlivě) protismyslné tvrzení, nelogický jev; v obecném smyslu rozporuplné vyjádření spjaté často s pocity údivu, absurdity, směšnosti či záhady. Ve vědeckém smyslu je paradoxem závěr úvahy, který působí nepřijatelně, ač úvaha vyšla z přijatelných předpokladů a byla vedena logicky správným způsobem. V užším smyslu se nazývá paradoxem logicky si protiřečící závěr – spor.# **Valerius Maximus** (1. století n. l.), římský rétor a spisovatel. Poznal, že se v jeho době stále méně čtou dějepisná díla a protože byl přesvědčen, že znalost minulých dějů a příkladných činů je prospěšná, složil sbírku //Dictorum et factorum memorabilium IX// (Devět knih pamětihodných výroků a činů). Obsahem jsou příklady ctností a neřestí vybrané z dějin (zejména z římských a řeckých), aby sloužily účelům občanské a mravní výchovy. Příběhy se týkají náboženství, různých institucí, morálního a intelektuálního života, spravedlnosti a morálních vad. Podrobnější dělení do 95 oddílů si všímá jednotlivých aspektů náboženství, jednotlivých ctností (odvaha, snášenlivost, umírněnost aj.) a neřestí (krutost, rozmařilost, věrolomnost aj.); každý oddíl je ještě rozdělen na dvě části, v první jsou příklady z římských dějin, v druhé z cizích. Dílo věnoval císaři Tiberiovi (vládl 14–37), jehož oslavuje jako ochránce veřejné bezpečnosti a nejspolehlivější záštitu vlasti a k němuž vzhlíží jako k bohu. Pro ponížený Valeriův postoj je charakteristický obrat //mea parvitas// („moje maličkost“), což je jeho vynález. Valeriovým mravním ideálem jsou //mores patrii// („mravy předků“), starobylé římské ctnosti, které oslavuje. Valeriovo dílo bylo oblíbeno hluboko do středověku.