Josef Váchal# parodii# pěkně zmáchal.# $ # Z úcty k Váchalovu Krvavému románu,# //parodia in honore,//# píšu autobiografii Rozumu jak šafránu.# $ # Vysvětlivky# **parodie** (z řečtiny: //pará//, „proti“ a //odé//, „zpěv“), během renesance zavedený termín označující výsměšnou nápodobu či imitaci originálního textu. Francouzský klasický filolog a básník Julius Caesar Scaliger (1484–1558) popsal parodii ve své latinské poetice (//Poetices libri septem// [Sedm knih o poetice], 1561) jako literární typ textu podobný burlesce, který je příznačný nesouladem mezi formou a obsahem. Po formální stránce má být úroveň parodie vysoká, zatímco posměšný obsah nemusí tomuto nároku vyhovovat. Parodie existovala jako žánr již ve starověku a středověku, kdy byla často využívána ke konfrontaci s mocenskými, zejména církevními strukturami. V současné literární teorii se parodie řadí k formám intertextuality jako odlišná, ne však diametrálně protikladná obměna originálního textu. V tomto širokém pojetí nemusí být parodie vždy posměšná, ale stává se také výrazem respektu a úcty k předloze //(parodia in honore)//. Netýká se také již jen literárních a dramatických textů, ale objevuje se stejně tak v hudbě, v malířství nebo v architektuře.# **Váchal**, Josef (23. 9. 1884, Milavče u Domažlic – 10. 5. 1969, Studeňany u Jičína), český malíř, grafik, sochař, spisovatel a básník. Váchal patří k nejsvéráznějším osobnostem českého kulturního života své doby. V Praze se vyučil knihařem (1902), poté získal výtvarné vzdělání na soukromých školách. Žil a tvořil v ústraní. Jeho slovesná i výtvarná tvorba – dobovou uměleckou kritikou přehlížená a podceňovaná – se ubírala mimo hlavní proudy oficiálního umění. Teprve na samém konci Váchalova života se zvedla vlna zájmu o jeho dílo a trvá dodnes. Nakladatelství Paseka, které od roku 1990 postupně vydává Váchalovu knižní tvorbu, předkládá širší veřejnosti práce dosud zcela neznámé. Autor si totiž svá slovesná díla ilustroval, sázel a vázal sám a vydával je pouze v několika číslovaných bibliofilských výtiscích. Váchalova knižní tvorba představuje originální syntézu významných moderních slovesných a výtvarných směrů první třetiny 20. století – syntézu slovesné, grafické, typografické, sazečské a knihvazačské činnosti. K vrcholům jeho tvorby patří vedle //Krvavého románu// (1924) zejména //Koruna bludařstva, to jest Postyla kacířská// (1923–1926), //Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel// (1924), //Šumava umírající a romantická// (1931) a //Receptář barevného dřevorytu// (1934). Autor ve svých slovesných dílech přejímá se sveřepou důsledností postupy pokleslé a inzitní literatury – užívá archaický jazyk, nediferencuje stylistické roviny lexika, porušuje logiku tradičního vyprávění (mimo jiné tím, že vypráví příběhy, kterým chybí začátek, započaté příběhy nedokončí anebo pracuje s fabulačními skoky). Účinnými zbraněmi Váchalových výpadů proti „slušné“ společnosti profitujících umělců, měšťáků a socialistů jsou ironie, sebeironie a mystifikace. Ve svrchované míře je využívá v //Krvavém románu//, tedy díle, které opatřil 79 dřevoryty a //„vysázel bez rukopisu, vytiskl během osmi set hodin a vydal v 17 exemplářích“// (Váchal, //Krvavý román//, 1990, s. 304). Na obhajobu //Krvavého románu// uvádí, že ctnostné dívky již existují pouze v této žánrové oblasti; naopak v současné //„literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek;// //dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, neb socialistickou legitimaci v kapse“// (Váchal, //Krvavý román//, 1990, s. 30). Tato (postmoderní) otevřenost – řečeno jazykem poststrukturalistických teoretiků – patří ke konstrukčním principům Váchalovy poetiky.