Jak se plagiátorstvím# stát dramatikem světovým?# $ # Přejmenujte Pýrama na Romea a Thisbé na Julii# a stanete se jím jako jistý W. S. v té samé chvíli.# $ # Pak ještě, pro jistotu, nahraďte Babylon Veronou# a honoráře z celého světa se vám jen pohrnou…# $ # Vysvětlivky# **plagiátorství** (z latiny: //plagiarius//, „kradoucí lidí, únosce“), nedovolené napodobení, přejímání uměleckého nebo vědeckého díla bez udání vzoru nebo autora.# **Pýramos a Thisbé**, dvojice milenců ve starověkém Babylonu, kteří se z vůle rodičů nesměli stýkat. Štěrbinou ve zdi si domluvili schůzku v noci za městem. Thisbé přišla dřív (ano, ve starověku přicházely dívky na schůzku dřív než mládenci!), skryla se před lvicí a ztratila závoj; lvice jej roztrhala zkrvavenou tlamou. Pýramos jej našel, považoval Thisbé za mrtvou a spáchal sebevraždu, což učinila Thisbé rovněž, když našla Pýrama mrtvého (Publius Ovidius Naso [43 př. n. l.–17 nebo 18 n. l.], //Proměny//, 4, 55 a následující).# **Romeo a Julie**, dvojice milenců ze stejnojmenného dramatu Williama Shakespeara (1564–1616), které se odehrává v italské Veroně, kde propukl boj mezi rodem Monteků a Kapuletů. Montekův syn Romeo poznal na maškarním plese u Kapuletů jejich dceru Julii a zamiloval se do ní. V proslulé balkonové scéně si slíbili věčnou lásku. Julie pak byla s Romeem tajně oddána. Romeo se však zapletl do souboje svého přítele Merkucia s Montekem Tybaltem, zavinil nechtěně Merkuciovu smrt a zabil Tybalta. Před nuceným odchodem z města v noci navštívil Julii, která musela svolit k sňatku s hrabětem Parisem. Julie však vypila nápoj, který způsobil domnělou smrt. Romeo tak objevil údajně mrtvou Julii, zabil Parise a otrávil se – když se Julie probudila a uviděla mrtvého Romea, spáchala sebevraždu. Romeo a Julie není jen milostnou romancí, ale autentickou anatomií a fyziologií lásky včetně jejího bláznovství, třeštění, prudkosti, vášně a nelogičnosti. Náhlé vzplanutí přerostlo v silný životní vztah, který oba milence postavil takřka proti všem. Okolí usilovalo o zlomení nově vytvořeného svazku, ať již zdůrazňováním rodového antagonismu, vypočítavostí, násilím, které se neštítilo ani vraždy. Je to odvěký svár, který Shakespeare předvídavě ukázal jako určující: mezi tvorbou, kreativitou a destrukcí, mezi silami tvoření a radosti z tvoření a silami závisti, nenávisti, zmaru a zkázy. Od počátku byl v lásce veronských milenců prvek neštěstí a tragiky, které jako by předurčovaly jejich konání: je to věcné líčení toho, jak lidé pociťují síly, které se stavějí do cesty jejich štěstí, ale snad i emblém vědomí, že v lásce, která – jak dobře věděli lidoví básníci včetně autora (autorů) starohebrejské //Písně písní// a po nich František Halas a Vladimír Holan – je vždy spřažena se smrtí, člověk překračuje svůj omezený obzor a dostává se do jiné existenciální dimenze. Lítost a dojetí, které diváci a čtenáři po staletí prožívají při tomto milostném duetu z počátečních scén Shakespearova dramatu, jsou nejen lítostí a dojetím nad tragičností lidského osudu, ale také výrazem nesmrtelnosti citu, jímž se lidé odjakživa dotýkali majestátu bohů.