Sledování sněmovní schůze# je lepší než naslouchání oduševnělé múze.# Člověku se vždy dostane inspirace# té nejvyšší možné láce.# $ # Když například poslanec Ypsilon Iks# zas vybalí svůj prázdna s prázdnem mix,# mám pocit, že jeho prázdné sentence# překonávají i slavné čínské učence,# snad i samotného Lao-c’e či či Čuang-c’e.# $ # Třeba o tom, že „moudrost spočívá v prázdné mysli“,# i když oba Mistři sledující onu schůzi, oponovali,# prý svůj výrok až tak prvoplánově prázdně nemysleli.# $ # Vysvětlivky# **Lao-c’** („Mistr Lao“, též Starý Mistr, kolem 570–490 př. n. l.), čínský myslitel; pololegendární osobnost, jíž se připisuje autorství //Tao-te-ťingu// (Kniha o Cestě a ctnosti) a vytvoření taoismu.# **taoismus** (čínský název pro taoismus //tao-ťiao// je odvozen od slova //tao//, „cesta“, respektive „koloběh“), čínské filozofické učení. Za legendárního zakladatele tohoto původního čínského nábožensko-filozofického učení, vyjadřujícího univerzalistický názor na svět na základě jeho přirozeného vývoje, je považován Lao-c’. Ten měl podle legendy před svým odchodem do neznáma napsat na přání strážce průsmyku Chan-ku v jihozápadním Che-nanu spis o svém učení, //Tao te ťing// (Knihu o tao a ctnosti). Věrohodností tohoto ústního podání otřásla pozdější textová kritika, která datuje spis až do 4. století př. n. l. Ale nezávisle na tom, zda jejím autorem je Lao-c’ nebo jeho stoupenci, působila a působí hluboce na utváření čínské mentality. Text //Tao te ťingu//, sestávající z pouhých pěti tisíc znaků, lákal moudrými výroky a v neposlední řadě i svou temnou záhadností. Jeho strohý a koncizní styl spolu s mnohovýznamovostí čínských znaků vedl k nejrůznějším interpretacím – od idealisticko-mystických až po materialistické. Cestou //(tao)// se rozumí prapodstata i konečný cíl všech věcí; ctností či virtuální silou //(te)// pak individuální přirozenost věcí. Ideálem taoistického mudrce je splynutí s taem, k čemuž dochází oproštěním se od věcí tohoto světa, od všeho zvenčí nabytého. Filozofickým jádrem taoismu je zásada //wu-wej// („ne-činění“), tj. nezasahování do daného stavu věcí. To na jedné straně vede sice k trpnému snášení osudu, pasivitě a fatalismu, na druhé straně pak k touze po nesmrtelnosti, k hledání elixíru nesmrtelnosti a kamene moudrosti – tedy k magii a alchymii. Taoismus později převzal některé prvky náboženského charakteru a stal se tak učením, k němuž se hlásili především ti, kdo se nějakým způsobem dostávali do konfliktu se společností. Taoistickou ideologii dále rozvinul geniální starověký čínský myslitel Čuang Čou (Čuang-c’, „Mistr Čuang“, asi 380–320 př. n. l.). Ten domýšlel Lao-c’ovy myšlenky do důsledku a dospíval k naprosté relativitě všeho, k odmítání objektivní pravdy: „Všechno přemýšlení je jen ke škodě, všechno snažení vede k zvrácenostem.“ Domníval se, že lidé nedokáží nikdy pevně určit, čím je nakonec ta či ona věc, protože se věci neustále mění; velkou věc lze nazvat malou a malou velkou. Své pokračovatele Čuang-c’ našel v sofistech Chuej Š’ovi (asi 350–269 př. n. l.) a Kung-sun Lungovi (asi 284–259 př. n. l.).