Poturčenec, a přesto platil za lepšího Turka,# avšak jen do chvíle, kdy odmítl platit za horšího turka.# Prý neprošel správným varem ve smyslu reforem Otce Atatürka!# $ # Vídeňského kavárníka přivedl do varu:# „Vari pryč, odpal, ty lstivý, úkladný vrahu,# vari od našich kamenných hradeb a dřevěného prahu!“# $ # Ožil v něm duch zdatného janičára,# vzal nohy na ramena a zbyla po něm ohnivá čára.# A tak byla Vídeň před Turky zachráněna kavárníkem jménem Cimrman Jára.# $ # Vysvětlivky# **Atatürk** (vlastním jménem Mustafa Kemal, 19. 5. 1881, Soluň, Řecko – 10. 11. 1938, Istanbul, Turecko), turecký politik a státník. Inicioval reformy, během nichž přeměnil „islámské Turecko“ v moderní sekulární stát podle evropského vzoru. V roce 1934 mu parlament udělil čestné přízvisko Atatürk (Otec Turků).# **janičár** (z turečtiny: //yeni çeri//, „nové vojsko“), 1. příslušník elitního pěšího sboru turecké armády, složeného zejména z válečných zajatců a násilně odvlečených křesťanských dětí (zejména poturčených balkánských Slovanů). Janičáři procházeli náročným výcvikem a byli vychováváni k islámskému fanatismu (jakýsi předobraz dnešních bojovníků Islámského státu). Byli proslulí až sebeobětavou chrabrostí a nezměrnou krutostí (odtud úsloví „Poturčenec horší Turka“). Sbor janičárů byl vytvořen v roce 1362 sultánem Muradem I. (1326–1389), v 15.–18. století tvořil jádro tureckého vojska. Janičáři se účastnili i obléhání Vídně v roce 1683 (při ústupu zanechala turecká armáda na místě pytle s kávou). Janičáři měli značné výsady, ovlivňovali výběr velení včetně osoby sultána. V roce 1826 byly sultánem Mahmutem II. (1785–1839) v rámci modernizace osmanské armády tyto oddíly zrušeny a při následné vzpouře byli janičáři vyvražděni, případně posláni do exilu; 2. (přeneseně hanlivě), osoba s takovými vlastnostmi; též poturčenec, zaprodanec.# **káva** (z arabštiny: //qahwah//, „síla“), horký nápoj z mletých a pražených zrn kávovníku //(Coffea arabica)//. Z oblasti původního rozšíření v Etiopii bylo pěstování kávy přeneseno do Jemenu pravděpodobně již v 6. století. Archeologické doklady nejstarších kávových zrn v arabské oblasti však pocházejí až z 12. století ze Spojených arabských emirátů, z regionu Ras al-Khaimah. Arabové bedlivě chránili pěstování kávovníku a sankcionovali jeho vývoz. Konzumace kávy se šířila mimo Arabský poloostrov od 15. století, a to nejprve do Turecka (první kavárna Kiva Han byla založena v roce 1475 v Konstantinopoli) a odtud do evropských přístavních měst (v roce 1645 byla otevřena první kavárna v Itálii). Papež Klement VIII. (1536–1605) uspořádal koncem 16. století koncilium o kávě, při němž ji požehnal a učinil křesťanským nápojem. Během 17. století se pití kávy rozšířilo takřka po celé Evropě. Teprve v 17. století se podařilo i Holanďanům pěstovat kávu ve vlastních provinciích na Šrí Lance, v Indii a Indonésii. Holandská (a posléze i brazilská) produkce tak postupně vytlačila dominantní postavení arabské konkurence v produkci kávy. V roce 1669 francouzský král Ludvík XIV. (1638–1715) udělil velvyslanci z Turecka povolení pro pořádání kávových dýchánků. V roce 1683 údajně zanechali prchající Turci, kteří neúspěšně obléhali Vídeň, velké množství kávy u městských hradeb. Armádní důstojník Georg Kolschitzky pak založil ve Vídni první kavárnu //Zur Blauen Flasche// (U modré lahve), kde také servíroval sladké pečivo ve tvaru srpku měsíce (předchůdce rohlíku), které se stalo symbolem porážky Turků. V Anglii byla jednou z nejvýznamnějších kavárna založená v roce 1688 Edwardem Lloydem. První pražská kavárna „U Zlatého hada“ byla v provozu roku 1714 pod malostranskou Mosteckou věží a provozoval ji Arab, Georgius Hatalah z Damašku, zvaný Jiří Theodat. Káva vstoupila i do umění. Německý skladatel Johann Sebastian Bach (1685–1750) napsal kantátu o kávě a Ludwig van Beethoven (1770–1827) popíjel rád kávu, kterou si vařil přesně ze 60 zrníček. Také francouzský spisovatel Honoré de Balzac (1799–1850) byl vášnivým milovníkem tohoto nápoje – „záplava černé kávy“, kterou slavný spisovatel vypil, se odhaduje na padesát tisíc koflíků (v Balzacově domě v Paříži je vystaven jeho pověstný kávostroj). Na kávu pěl Balzac ódy: „Káva sklouzne do žaludku a potom se všechno dá do pohybu: myšlenky táhnou jako prapory velké armády na bojišti …“ Jan Neruda (1834–1891) je autorem fejetonu (1874), kde píše o kávě: „Pijeme kávu ve dne v noci, ráno hned po vyspání a na večer pro uspání, ráno k najedení a v poledne pro trávení…“ Bratři Alois Mrštík (1861–1925) a Vilém Mrštík (1863–1912) „využili“ kávu s jedem jako prostředek k vraždě v dramatu //Maryša// (1895). V hovorovém jazyce se termín „káva“ nebo „kafe“ užívá v obecně kladném nebo záporném významu: „jen láska silná, horká a sladká jako káva je ta pravá“, „to je můj šálek kávy“, „to není můj šálek kávy“, „to je silný kafe“ apod. Podle arabského rčení má být správná káva „černá jako noc, horká jako peklo a sladká jako láska“. V současné době je káva předmětem antropologických a medicínských studií, které například sledují její vliv na rakovinu močového měchýře, infarkt myokardu, osteoporózu, působení na menstruační cyklus či plod a její roli v životě různých komunit.# **var**, klokotání tekutiny způsobené zahřátím na určitou teplotu (uvést vodu do varu); přivést někoho do varu (rozčilit, rozohnit)# **vari** (zastarale), citoslovce vyjadřující výhružnou pobídku k odchodu, ústupu; „Vari od našeho prahu, / vari pryč, ty lstivý vrahu, / a kdo tobě prve stlával, / ať ti zase ustele!“ (Karel Jaromír Erben, //Kytice z pověstí národních// [1853], balada Vodník).