Mládenec:# „Dávám ti čokoládu Lindt,# raději bych však byl Klimt# a místo čokolády kus# vymaloval bych náš Kuss.“# $ # Děvče:# „Nepokoušej se, chlapče, o Kuss,# mám přece velký předkus,# a můj skus ,hrana na hranu‘# by ve mně probudil Moranu.“# $ # Vysvětlivky# **Klimt**, Gustav (14. 7. 1862, Baumgarten, Rakousko – 6. 2. 1918, Vídeň, Rakousko), rakouský malíř, grafik a kreslíř; významný představitel evropské secese a symbolismu, spoluzakladatel Vídeňské secese. Zpočátku byl ovlivněn ornamentálním dekorativismem, později i egyptským uměním a byzantskými mozaikami. Když však byla roku 1897 založena Wiener Sezession a začal vycházet časopis //Ver Sacrum//, odpoutal se od akademické tradice a dospěl k svébytné variantě secesního stylu: příznačná je dokonalá kresba, převádějící objemy do plošné zkratky, a jemné barevné polotóny kombinované se stříbrem a zlatem. Námětově se jeho malba, grafika (autotypie, litografie) a kresba soustřeďuje zejména na erotické vyzařování ženy v jeho heterosexuálním i homosexuálním projevu (//Vodní hadi I [Přítelkyně], 1904/1907//; //Vodní hadi II, 1904/1907//; //Polibek//, 1907/1908; //Půlakt sedící se zavřenýma očima//, 1913 aj.) zesílené mnohdy tajuplnou atmosférou a ornamentální kresebnou formou i výběrem z historie proslulých //femme fatale//, pojednaných však novým způsobem, odlišným od pojetí renesančních nebo barokních mistrů. Například téma Holofernes a Judita zachytil Klimt na dvou obrazech //Judita I// (1901) a //Judita II// (1909): na obou je nezbytný atribut v podobě Holofernovy uťaté hlavy, avšak Judita je kráska (v prvém případě rozkošnicky přivírající oči), přitažlivá, nebezpečná a jaksi nadosobní; //Danau// (Zeus a Danaé) (kolem roku 1907/1908) pojal jako nádherný do sebe se choulící ženský akt se zavřenýma očima láskyplně přijímající Dia v podobě zlatého deště. Klimt (podobně jako Egon Schiele [1890–1918] a další malíři) touto linií své tvorby reagoval na dobově živé téma ženské role a s ní spojené téma sexuality, které bylo typické pro tehdejší dobu pnutí mezi potlačováním sexuality na jedné straně a její emancipací na straně druhé. Interpretace a zobrazení ženy jako //femme fatale//, vyznačující se všepohlcující sexualitou, i ženy jako nesamostatné, bezduché součásti dekorace nebyla náhodná. Epochu přelomu století provázelo veliké znejistění a krize identity. Tehdejší císařská Vídeň prožívala tuto situaci snad ještě intenzivněji než jiné evropské metropole také díky vlivným teoriím psychiatra Sigmunda Freuda (1856–1939) nebo filozofa Otty Weiningera (1880–1903).# **Kuss** ([der] z němčiny), polibek; Gustav Klimt, //Der Kuss//, 1907/1908, olej, zlato, plátno, 180x180 cm, uloženo: Österreichische Galerie, Vídeň, Rakousko. Stylizované secesní objetí milenecké dvojice – klečící dívky, kterou líbá k ní se sklánějící muž.# **Morana** (kmotřička, smrtka, smrt), personifikace smrti, postava vystupující v legendách, písních a pohádkách. Smrt v tomto pojetí není beztvará a nekonečná, čímž do určité míry usnadňuje vyrovnání se s faktem lidské smrtelnosti. V pohádkách bývá mocná, hrozivá, neústupná a krutá, ale obvykle také spravedlivá a mnohdy ji lze obelstít, oddálit její příchod nebo se s ní spřátelit. Poslední varianta se u nás velmi často vyskytuje jako pohádka o „kmotřičce Smrti“, která člověku pomáhá a naučí ho léčit nemocné. Naše lidová tradice zobrazuje smrt jako stařenu, kostlivce, ženu či muže, kteří mohou být oblečeni do bílého nebo černého oděvu a jejich nejčastějším atributem bývá kosa. Smrt může ale vypadat i jako mladá dívka, žena sedící v blátě, žnec nebo skupina ženců, nevěsta v bílých šatech, střelec, lovec, stín nebo stvoření složené z lidských a zvířecích rysů. Lidové příběhy mnohdy přinášejí odůvodnění významu smrti pro fungování světa, vysvětlují lidskou neschopnost předpovědět vlastní smrt. V naší kultuře stojí za povšimnutí také personifikace smrti a zimy. S tím v našem kulturním okruhu souvisí vynášení smrtky (morany) – obchůzkový rituál spjatý s vegetačním cyklem roku. Obřad byl pro svou pohanskou podstatu opakovaně kritizován římskokatolickou církví, jako živá součást lidové tradice se však udržel velice dlouho. Na některých místech se s vynášením smrtky můžeme setkat i dnes. Obecně lze říci, že magická závažnost obřadu ustupuje jeho zábavní a sociální funkci. Zvyk vynesení morany (figuríny zdobené vaječnými skořápkami, prázdnými ulitami atd.), která symbolizuje smrt a zimu, připadá na Smrtnou neděli (dva týdny před Božím hodem velikonočním, Velikonoce), ve starší tradici se tento obřad slavil o týden dříve. V původním významu je vynesení smrtky a přinesení léta ([májíčku], zdobeného mladého stromku, zelených ratolestí nebo figuríny dítěte-léta) slavnostním zahájením nového cyklu přírodního roku.# **předkus**, přesah horních řezáků před dolními v horizontálním směru. Mírný předkus (tzv. psalidodontie) je fyziologický, je dán větší šířkou horního zubního oblouku. Při poruchách mezičelistních vztahů může dojít ke skusu „hrana na hranu“ (labidodontie) nebo k obrácenému skusu, kdy dolní řezáky stojí před horními (progenie).