Zlatá padesátá léta,# kdy za rouhání# přestala hrozit odveta.# $ # Předtím stačila jedna nevinná věta:# $ # *„Bůh je dozajista# rudý komunista,# a nejspíš i ateista!“# $ # a po rouhači byla veta:# $ # – ruky useknutím,# – jazyka vytržením,# – ukřižováním,# – stětím,# – oběšením,# – utopením,# – upálením,# – přinejmenším bitím.# $ # Vysvětlivky# **ateismus** (z řečtiny: //a-theos//, „bezbožný“), 1. otevřené popírání Boha nebo božstev; 2. teoretické popírání Boha (bohů), jeho existence, působnosti ve vztahu k světu a k člověku (příklad: osvícenský ateismus, scientistický ateismus, marxistický [„vědecký“] ateismus); 3. neznabožství (příklad: praktický, živelný, naivní ateismus); 4. v antice původně zločin proti obci, jímž se provinil, kdo se nechtěl účastnit společné bohoslužby, poté obvyklé obvinění proti Židům, později i křesťanům, kteří odmítali státní kult včetně kultu vládnoucího císaře.# ***„Bůh je dozajista rudý komunista a nejspíš i ateista!“**, výrok KG z 16. května roku 1921; autor výroku byl přistižen, obviněn a odsouzen k devíti letům tuhého žaláře.# **rouhání**, vyslovení urážlivého nebo zlovolného výroku vůči uznávaným hodnotám a normám (morálním, náboženským apod.). Rouhání je přísně zakázáno už ve starozákonním Desateru, které je závazné pro křesťanství i judaismus: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval“ (Ex 20,7). I Nový zákon pokládá rouhání, zvláště rouhání proti Duchu svatému, za mimořádně závažný hřích. Ježíš Kristus v evangeliích praví: „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Podle církevního práva je rouhání trestným činem; dříve bývalo stíháno jako trestný čin i státním právem, v řadě zemí je tomu tak dosud. Až do osvícenství patřilo rouhání k nejpřísněji trestaným zločinům. Například v habsburské monarchii, a tedy i v našich zemích, stanovil zákoník císařovny Marie Terezie //Constitutio Criminalis Theresiana// (1768) tři formy zločinu rouhání, které byly trestány upálením, useknutím ruky, vytržením jazyka, stětím a jinými tresty. Je pozoruhodné, že v „ateistickém“ Československu bylo rouhání trestné až do roku 1950, kdy rouhání se Bohu řečmi nebo činy v dílech tiskových nebo rozšiřovaných spisech bylo stíháno jako zločin rušení náboženství, za nějž hrozil trest tuhého žaláře až do deseti let. V Anglii je rouhání trestné dosud – v ustanoveních Sněmovny lordů je definováno jako „pohrdání, urážka, hrubost nebo zesměšňování vůči Bohu, Ježíši Kristu nebo Bibli…“, přičemž rozhodující pro rouhačský charakter projevu nebo díla není jen jejich obsah, ale též způsob prezentace („tón, styl a duch“). Problematika rouhání je předmětem Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1805 ze dne 29. 6. 2007 o rouhání, náboženských útocích a nenávistných projevech proti osobám na základě jejich náboženství.# **zlatá padesátá léta**, ironické označení nejkrutějšího období komunistické diktatury v Československu provázené i hrdelními tresty nevinných.