Mezi básníky chtěl jsem být eso es,# poetou, před nímž by na kolena kles# zástup všech antických Mús, Ovidius# i sám veliký Quintus Horatius Flaccus.# $ # Postihl mě však těžký sigmatismus,# má poezie prý zní jak kejhání kapitolských hus,# stigmatizuje mě totiž sígma a z toho plynoucí stres,# nejvíc ale ono písmeno es, a tak po mně neštěkne ani pes.# $ # Vysvětlivky# **Horatius**, Quintus Horatius Flaccus (8. 12. 65 př. n. l., Venusia [dnes Venosa], Itálie – 27. 11. 8 př. n. l., Tibur [dnes Tivoli], Itálie), římský básník; jeden z nejslavnějších antických básníků. Díky výjimečnému nadání a schopnostem se mu podařilo vydobýt si významné postavení v římském kulturním životě přesto, že jeho původ byl prostý: otec byl propuštěným otrokem a měl malou usedlost v jižní Itálii. Aby synovi poskytl co nejlepší vzdělání, pronajal statek a odstěhoval se do Říma, kde mu dopřál nejkvalitnější učitele. V Řecku, kam mladý Horatius přijel završit své vzdělání studiem filozofie, vstoupil do republikánské armády, vedené Brutem. Po porážce u Filipp roku 42 př. n. l. se skrýval a byl mu zkonfiskován majetek. Po vyhlášení amnestie se vrátil do Říma a ze zbylých prostředků si koupil místo písaře. V té době se začal věnovat básnické tvorbě. V roce 35 př. n. l. vydal svou první sbírku //Saturae// (Satiry) a břitké a útočné //Iambi//, později nazvané //Epódy//. Pro další směr jeho života bylo důležité uvedení do Maecenatova básnického kruhu. Maecenas se stal nejen jeho přítelem, ale postaral se také o jeho nezávislost tím, že mu poskytl usedlost v Sabinsku. Maecenatovým prostřednictvím se seznámil s Augustem, ale nepřijal nabízené místo císařova sekretáře, protože si chtěl zachovat životní nezávislost a volnost potřebnou k vlastní vyzrálé a vyvážené tvorbě. Vstoupil však do augustovského programu obrody římské společnosti. V té době se soustřeďoval na písňovou tvorbu komponovanou v řeckých lyrických metrech, kterou jako první uvedl do latinsky psané poezie. V roce 17 př. n. l. napsal u příležitosti Augustem pořádaných //Ludi saeculares// (Sto letních her) oslavný hymnus k této události //Carmen saeculare//. Tato skladba je velmi důležitým pramenem pro pochopení uměleckého programu augustovského umění a neobešla by se bez ní interpretace důležitých památek této doby, jako je například //Ara Pacis Augustae// (Oltář Augustova Míru). Svoje názory na poezii vyjádřil v literárním listu citovaném pod názvem //De arte poetica// (Básnické umění). Horatiova milostná lyrika je obsažena ve sbírce //Carmina// (Písně), která je dílem zralého básníka a vyrovnaného muže. I dnešnímu čtenáři poskytne jeho dílo zajímavý inspirativní příklad. Horatius je jemný ironik, duchaplný humorista a skvělý pozorovatel života. Byl vynikajícím znalcem vín, jak z četných odkazů v jeho poezii vyplývá. Můžeme jen litovat, že se nedochoval Maecenatův prozaický spis //Symposion// (Hostina), v němž autor představil právě Vergilia a Horatia v rozhovoru o víně.# **Ovidius**, Publius Ovidius Naso (20. 3. 43 př. n. l., Sulmo, Itálie – 17 nebo 18 n. l., Tomis [dnešní Constanţa], Rumunsko), nejslavnější římský básník; proslul zejména svou milostnou poezií. Ve sbírce erotických básní //Heroides// (Listy heroin, 20–2 př. n. l.) uveřejnil smyšlené listy reálných i mytických hrdinek jejich protějškům (například Sapfó Faónovi). Ovidiova erotická poezie vyvrcholila těsně před změnou letopočtu, kdy jako čtyřicetiletý vydal přitažlivou, ale i kontroverzní básnickou sbírku //Ars amatoria// (Umění milovat) a poté i //Remedia amoris// (Léky proti lásce či Léky na mor Amora) – příručky, jak získat a pěstovat lásku a jak se z ní vyléčit. Ačkoli se sám v závěru života charakterizoval jako „tenerorum lusor amorum“ – „hravý skladatel něžných milostných písní“, jeho otevřenost byla neobvyklá, přestože nikde nepřekročil míru vkusu.# **sigmatismus** (od řeckého //sígma//, jméno písmene „s“), několikanásobný výskyt hlásky „s“ ve verši v zakončení slov; byl považován za nedostatek a básníci se mu proto vyhýbali. Viz například – Horatius, //Carmina// I, 2, verš 1–3: „Iam satis terris nivis atque dirae grandinis… sacras iaculatus arcis.“# **stigma** (z řečtiny: //stigma//, „bodnutí, poranění; znamení“), 1. znak, stopa o něčem svědčící; 2. vyrytá či vpálená znamení, jimiž byli ve společnostech starověku označováni například trestanci nebo sběhlí otroci; 3. (náboženství), zranění podobná ranám na rukou, nohou a v boku Ježíše Krista při ukřižování jako výraz vnitřního ztotožnění člověka s trpícím Ježíšem. Prvním dosvědčeným stigmatizovaným je František z Assisi; 4. (medicína), a) vzácně se vyskytující jevy kožního krvácení, zejména u psychicky excitovaných jedinců; b) viditelná známka odlišnosti, popřípadě nemoci u člověka; c) stigma degenerativní, fyzické anomálie u oligofreniků (asymetrický obličej, odstávající ušní boltce, anomálie v utváření lebky aj.); 5. (sociologie), a) zvláštní případ sociálního předsudku vůči určitým osobám, jimž jsou pak kvůli tomu připisovány různé negativní vlastnosti; b) v širším a používanějším smyslu apriorní negativní hodnocení.