Japonský šintoismus# je liberální „-ismus“,# vyznává totiž cumi,# ať každý dělá, co umí.# $ # Šintoističtí kněží – kannuši# nejsou žádní „eunuši“,# namísto kříže tito hoši,# uctívají mohutná mikoši.# $ # Takže si to zapiš, třeba za uši.# $ # Vysvětlivky# **šintoismus** (z japonštiny: //šintó//, „cesta božstev kami“), původní japonské polyteistické náboženství postavené na animismu, šamanismu, kultu předků a na plodnosti; prapůvodní víra v síly přírody se od 6. století n. l. praktikovala paralelně s importovaným buddhismem a od 14. století s ním splynula v tzv. //rjóbu šintó//, „šintoismus pod obojí“ či „obojetný šintoismus“, syntézu obou náboženství, kterou zvykově praktikuje většina obyvatel Japonska dodnes, neboť se Japonci zpravidla rodí jako šintoisté a umírají jako buddhisté. Šintoismus nespecifikoval žádný morální kód, pro jeho duchovní kulturu byl důležitý jen pojem čistoty. Idealizoval srdce očištěné od kalu, od „hříchu“ – //cumi//, ale jeho očista nevyžadovala žádná bolestná pokání. Ačkoli se pojem //cumi// překládá často jako „hřích“, je křesťanskému pojetí hříchu velmi vzdálen. Představuje spíše rituální nečistotu, //cumi// může být i pohroma poškozující zemědělství, dědičné zatížení či nemoc, tedy něco, co nemusí být úmyslným pácháním zla, a nevyvolává představu tvrdého věčného trestu. Šintoismus nezná ani pojem smilstva a kromě sodomie a některých forem incestu, které pokládal za nečisté, nezakazoval nic v oblasti milostných vztahů, byl vůči nim naopak velmi shovívavý. Sexualitu a erotiku považoval za přirozený projev spjatý s udržováním správného chodu světa a běhu života a jako takový jej bylo třeba vytrvale zajišťovat a podporovat náležitými prosebnými rituály určenými příslušným božstvům, včetně otevřeného zobrazení sexuálních scén, motivů a atributů (mohutné kamenné nebo dřevěné faly v šintoistických chrámech nebo ve volné přírodě, zvláště podél cest; sochy důmyslně kombinující mužské a ženské genitálie aj.). Při šintoistických slavnostech plodnosti, které se drží dodnes, se v čele procesí nosívá na přenosné svatyni obrovský falický symbol //(mikoši)// nebo škeble představující ženské genitálie. Falického symbolu se ženy dotýkaly, aby si vyprosily těhotenství, a pokud jejich prosba byla vyslyšena, přinášely jako dík další sošky ve tvaru mužského pohlavního údu; u šintoistických svatyní je jich dodnes velké množství. Při slavnostech zasvěcených ženskému pohlaví si ženy vyprošovaly snoubence, plodnost, všichni pak bohatou úrodu, harmonické manželství. Šintoistické svátky plodnosti měnily v průběhu dějin svůj obsah. Jejich původní smysl, bohatá úroda a plodnost, se v době rozkvětu prostituce rozšířil, takže lehké dívky se při nich modlily za prosperitu a svižný chod řemesla. Šíření pohlavních nemocí pak podnítilo prosby za ochranu proti syfilidě. V dnešní době účastníci svátků sbírají finance na podporu výzkumu HIV (Human Immunodeficiency Virus). Ve zpěvech a rituálních tancích bylo běžné znázorňování sexuálních aktivit, svátky končívaly i skutečným nevázaným milováním. Japonce nestrašila představa hříchu smilstva a milostný vztah nepokládali za něco, co je třeba skrývat, ať už se jednalo o poměr v rámci rodiny nebo mimo ni. Archaická společnost dokonce tolerovala sňatek mezi dětmi stejného otce, pokud měly různé matky. Ostatně termín //se// znamená buď „milenec“, či „manžel“, nebo i „bratr“. Zákaz všech forem incestu, stejně jako sodomie či homosexuálních vztahů, byl vysloven až mnohem později pod vlivem západních ideových směrů. Východoasijská náboženství a sexualita si v Japonsku zřídkakdy překážely, většinou vyrovnaně koexistovaly. Dokonce i tak, že ženy, které měly problémy s plodností, bylo možné poslat na čas do některého z duchovních stánků, aby si intenzivním modlením vyprosily u bohů potomka. Modlitby přičinlivých žen byly vyslyšeny a ony se po pár týdnech mohly šťastně vrátit těhotné k manželovi. Kolik potomků průměrně mniši či kněží měli, záleželo jistě na velikosti kolatury, tyto počty však žádné statistiky neuvádějí. V dobách převládajícího šintoismu požívaly ženy společenské vážnosti. Přispěla k tomu víra v posvátnost plodivé síly a stvrzovala ji i forma manželského soužití, tzv. //mukoirikon//, zvyk ženicha přistěhovat se do rodiny nevěsty. Koncem 6. století se //mukoirikon// změnil v opačné pravidlo //jomeirikon//, soužití manželů v rodině muže, což přineslo manželským vztahům nemalé změny. Šintoismus má kořeny v prehistorických dobách, jako propracovaný systém obřadů a víry se ustavil kolem počátku našeho letopočtu. Ve své počáteční podobě byl přírodním náboženstvím uctívajícím přírodní božstva. V šintoismu neexistuje nejvyšší bůh stvořitel a vládce veškerenstva. Jde o víru v mnoho božstev //(////kami////)//, neboť všechny jednotlivé přírodní i jiné jevy jsou ovládány některým z těchto //kami//. Do systému šintoismu byla včleněna také veškerá božstva z mytologických cyklů zapsaných v nejstarších japonských kronikách //Kodžiki// a //Nihongi// i v dalších písemných pramenech. Nejvyšším božstvem šintoistického panteonu je bohyně slunce Amaterasu ómikami, považovaná za pramatku japonského císařského rodu; ani ta však není všemohoucí a svá rozhodnutí konzultuje s ostatními božstvy. V době intenzivního přejímání kulturních vlivů z Číny, zejména v průběhu 6.–8. století, byl šintoismus ovlivněn jak čínským buddhismem, tak konfucianismem. Jelikož se šintoismus formoval souběžně s upevňováním buddhismu, došlo k prolnutí obou směrů a k vytvoření tzv. //rjóbu šintó// („dvojjediné šintó“). Podle tohoto učení jsou šintoistická božstva //kami// považována zároveň i za inkarnace různých postav buddhistického panteonu //(kami-hotoke)//. Šintoismus se i nadále formoval a nabýval různých podob; nejvýrazněji v období strohé vojenské vlády (šógunátu) – tehdy byl šintoismus spjat s konfucianismem; byla postulována přísná společenská hierarchie, poslušnost, oddanost a uctívání autorit a vojenského vládce (šóguna). Po pádu šógunátu, od začátku doby Meidži v roce 1868, se stal šintoismus státním náboženstvím. Vedle dynastického šintoismu, zdůrazňujícího původ císařské rodiny od bohyně Amaterasu, měl silný vliv směr deifikující císaře – //tennó//. Teprve po druhé světové válce došlo k oddělení šintoistických církevních organizací od státu a císař se oficiálně zřekl svého božství. Šintoismus se ani dnes neopírá o žádné dogma či svatá písma, jeho těžiště spočívá v modlitbách a obřadech, které vykonávají šintoističtí kněží //kannuši//.