Evropská komise Evropské unie v jakési neblahé předtuše# vydala pragmatickou sankci svým poddaným národům,# latinsky, jak se sluší pro nástupkyni západořímské říše:# $ # „Ulula cum lupis,# cum quibus esse cupis.“# $ # //Autorizovaný překlad pro Českou republiku://# $ # „Kdo chce s vlky býti,# musí s nimi výti.“# $ # //Tajná doložka (už jen česky)://# $ # „EU před nájezdníky z Rusi# zas zachrání kapitolské husy.# $ # Kdyby snad zklamala bílá husa,# ujme se nás černý patron z USA.# $ # Pokud neuspěje ani spasitel z USA,# Európe se vrátí do náruče Zeusa.# $ # Překladatelka zde, asi z rozčilení z Diova prostopášného genitálu, uvedla nesprávně jeho genitiv.# $ # Vysvětlivky# **Európé**, v řecké mytologii dcera Agenóra, krále foinického města Tyru ve východním Středomoří. Zeus ji unesl v podobě býka. Európé mu dovolila, aby ji zavezl přes moře na Západ. Projížďka byla delší, než původně zamýšlela, protože nejvyšší bůh Zeus nedělal nikdy nic polovičatě a měl vždy svoje přesné záměry. V tomto případě si zažertoval i na účet pravidla, které si stanovili pozemšťané, aby vymezili míru svých a božích kompetencí – //quod licet Iovi, non licet bovi//, „co je dovoleno bohu, není dovolenu volu“. Záměrně s ní však nezamířil na kontinent, jenž měl být po ní pojmenován, ale jejich společné dobrodružství se naplnilo na Krétě. To ostatně odpovídá i skutečnosti, že první významná kultura do Řecka přišla právě odtud a kromě toho i obyvatelstvo, které na začátku 3. tisíciletí př. n. l. osídlilo Kyklady a Krétu, bylo původem z Malé Asie. Európa Diovi na Krétě porodila tři syny Mínóa, Rhadamantya a Sarpedónta. Zeus ji za její přízeň zaopatřil tím, že ji provdal za krétského krále Asterióna a pojmenoval po ní kontinent, který se měl stát důležitější než Kréta.# **Evropská komise**, nadnárodní orgán Evropské unie (EU), nezávislý na členských státech a hájící zájmy EU. Pojem je používán ve dvou významech: buď jako kolegium komisařů nebo jako kolegium s celým administrativním aparátem. Komise se podílí takřka na všech úrovních rozhodování, má největší administrativní a expertní aparát. Sídlí v Bruselu, její ústřední budovou je palác Berlaymont, některé části jsou dislokovány v Lucemburku. Člení se na množství generálních ředitelství a služeb.# **Kapitol** (latinsky: //Capitolium//), jeden z římských pahorků, starodávné kultovní místo; jeho jméno se odvozuje od latinského slova //caput//, „hlava“. Podle tradice zde měla být objevena lidská lebka a věštci tento nález vyložili tak, že se Řím stane hlavou Itálie, později se začalo říkat, že hlavou světa. Za legendárního pátého římského krále Tarquinia Priska (vládl 616–579 př. n. l.) byl na tomto místě vystavěn chrám zasvěcený etruské božské triádě Iuppiterovi, Iunoně a Minervě, která až do té doby měla sídlo na Quirinále. Kapitolský chrám byl hlavní římskou svatyní. Na východním výběžku Kapitolu se nacházela tvrz //(Arx Capitolina)// a Iunonin chrám. Husy, které tam byly chovány, zachránily Řím roku 386 př. n. l. před Galy (Kelty), když kejháním upozornily na galský noční přepad. Většina původních staveb se nezachovala, dnešní stav je výsledkem rekonstrukce vedené Michelangelem Buonarrotim (1475–1564).# **patron **(z latiny: //patronus//, „patron, ochránce, zástupce [klientů, propuštěnců]; soudní zástupce, advokát, obhájce; vlastník půdy [feudální]; [čestný] ochránce [například venkovského města]; zakladatel a podporovatel církevní instituce [například kostela]“), 1. ochránce, podporovatel, představený; 2. v některých křesťanských církvích světec, kterému je zasvěcen kostel, oltář (nebo i země); 3. v katolické církvi právnická osoba, která ochraňuje kostel (stará se o něj), navrhuje i kněze v kostele; 4. zaměstnavatel; 5. (expresivně) podivín.# **pragmatická sankce**, druh zákona (norma nezrušitelná, nezměnitelná); 1. nařízení východořímského císaře Justiniána I. z roku 554 – obnovená práva římské aristokracie v Itálii; 2. nařízení francouzského krále Karla VII. z roku 1438 – potvrzovalo nadřazenost biskupů na koncilech nad papežem, volitelnost biskupů a opatů; 3) nařízení rakouského císařem Karla VI. z roku 1713 – nový nástupnický řád rakouských Habsburků, jenž stanovil nedílnost habsburské monarchie a dědičnosti trůnu i v ženské posloupnosti („po přeslici“). Tato pragmatická sankce byla podnícena nastalou dynastickou situací: Karel VI. měl tři dcery, zatímco jeho starší bratr Josef I. zemřel bez mužských potomků. Jednání o pragmatickou sankci byla zahájena v roce 1720, trvala téměř 20 let, než bylo dosaženo dohody. Na mezinárodním poli musela rakouská vláda „vykupovat“ uznání pragmatické sankce velkými ústupky, například rezignací na obchod s Indií. Teprve v roce 1739 uznaly pragmatickou sankci i Francie, Španělsko a Sardinie. Přesto se nezabránilo tzv. válce o rakouské dědictví.# **sankce** (z latiny: //sanctio//, „ustanovení; ustanovení zákona o klatbě; donucovací předpis; pohrůžka trestem“), uvedení v platnost, respektive potvrzení normy (stejně jako označení pro část zákona), ve které byly stanoveny následky nějakého provinění; dříve byly jako sankce označovány samotné důležité zákony (například pragmatická sankce). V mezinárodním právu se pojmu užívá pro hospodářské a politické donucovací opatření, kterými je státu vyhrožováno a proti němu postupováno v důsledku jeho porušování různých práv a zvyklostí.# **Ulula cum lupis, cum quibus esse cupis** (z latiny), Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. (S vlky musíš výt, když s nimi chceš být.)# **západořímská říše**, státní útvar vzniklý v roce 395 n. l. rozdělením římské říše na západořímskou říši a východořímskou říši. Západořímská říše v Evropě zahrnovala Britannii, Dalmácii, Galii, Hispánii, Itálii, Noricum, v Africe Karthágo a Numidii. Sídelním městem panovníků byl nejdříve Milán (Mediolanum), od začátku 5. století Ravenna. Na počátku 5. století vznikla na území západořímské říše první germánská království Vandalů a Vizigótů, formálně podřízených císaři. V roce 451 porazila římsko-vizigótská na Katalaunských polích Huny, avšak masovému usazování „barbarských“ etnik v jednotlivých provinciích nezabránila. Západořímská říše zanikla roku 476, kdy germánský vojevůdce Odoaker sesadil posledního císaře Romula Augustula a ovládl území Itálie.