Spisovatel Jukio Mišima spáchal seppuku,# vztáhl na sebe ruku # ve chvíli, kdy jeho tvořivost byla v rozpuku.# $ # 168 sebevražd v roce 2012 jen v Jihomoravském kraji,# v křesťanské etice ji za tabuizovaný čin mají,# filozofie existence ji co svobodnou možnost volby hájí.# $ # Sebevražda, smrt a smrtka jsou femininum,# logicky proto kosí na maximum,# zejména to nevinné masculinum.# $ # Zvláště čeští muži se do její náruče ženou,# až čtyřikrát častěji než s vlastní ženou,# snad i statistiku Evropské unie předeženou.# $ # Opatření komisařky EU Viviane Reding(ové):# $ # „Taková statistika je nemožná, # sebevražda v ČR nebude ani f ani m,# ani plurale tantum, tedy pomnožná.# $ # Singulare tantum ještě připouštím, # jména hromadná jsou většinou neutra # těm Čechům jako vždy výjimku odpouštím.“# $ # Vysvětlivky # **femininum**, z latiny: //femininum//, „ženský rod“ (gramaticky; zkratka: f). # **masculinum**, z latiny: //masculinum//, „mužský rod“ (gramaticky; zkratka: m). # **Mišima**, Jukio (14. 1. 1925, Tokio, Japonsko – 25. 11. 1970, Tokio, Japonsko), japonský spisovatel; výrazný autor japonské poválečné literatury. Byl vyznavačem tradičních ideálů Japonska, k nimž se svým životem (jako zatím poslední Japonec spáchal rituální sebevraždu seppuku) i dílem často vracel. Například v staromilsky pojatém manželství sluší lásce manželky poslušnost. Tak i v novele //Júkoku// (Láska k vlasti, 1961), v níž se císařský důstojník rozhodne vyřešit společenský konflikt smrtí, následuje milující žena manžela až do konce. Mladí manželé, kteří se rozhodli společně zemřít, tráví spolu noc, jejíž prožití je umocněno tím, že je poslední. # **neutrum**, z latiny: neutrum, „střední rod“ (gramaticky; zkratka: n). # **plurale tantum**, z latiny: //plurale tantum//, „podstatná jména pomnožná“. # **sebevražda** (latinsky: //suicidium//, ze //sui//, „se, sebe“ a //caedere//, „zabít“), záměrné zabití sebe sama; dobrovolné ukončení života, obvykle jako reakce na tíživou situaci, mnohdy spojenou se ztrátou smyslu života. V dnešní době páchají sebevraždu častěji muži než ženy; v České republice trojnásobně až čtyřnásobně. Sebevražda bývá chápána jako důsledek vnějších příčin (sociologie, například Émile Durkheim), jako hřích (teologie), jako porucha pudu sebezáchovy či patologie (medicína a psychiatrie). Podle psychologů je asi u třetiny sebevražd v pozadí neuróza, psychóza nebo vážná porucha osobnosti; riziko sebevraždy je spojováno zejména s depresivní nemocí či melancholií. Při sebevraždě se obyčejně uplatňuje tzv. zkratové jednání. Od sebevraždy jako takové je nutno odlišit pokus o sebevraždu (tzv. demonstrativní sebevražda), který bývá nástrojem k citovému vydírání či zastrašování nebo upozorňuje na tíživou situaci jedince (sebevražedné pokusy jsou šestkrát až osmkrát častější než dokonané sebevraždy a bývají alarmujícím signálem). Podle psychoanalytické teorie se nutkání k sebezničení interpretuje buď jako odvozenina pudu smrti (podle Sigmunda Freuda), nebo jako útok na zvnitřnělý objekt (fiktivní msta na okolí). V hlubinné psychologii, navazující na Carla Gustava Junga, je sebevražda chápána jako výraz naléhavé potřeby sebeproměny, což souvisí s tím, že vnitřní „prožitek smrti“ je nutnou součástí individuace. Vztah k sebevraždě je kulturně a dějinně podmíněný (například sebevraždy v antice, seppuku v Japonsku, rituální sebevraždy ve starších kulturách). Složité a protichůdné názory na příčiny a podstatu, popřípadě oprávněnost sebevraždy, demonstrují protiklady křesťanské etiky (sebevražda jako tabuizovaný čin) a filozofie existence (sebevražda jako poslední svobodná možnost volby).# **seppuku** (z japonštiny: //seppuku//, „řez břichem“; časté je nesprávné čtení harakiri), rituální sebevražda, kterou prováděli příslušníci japonské vojenské šlechty od konce období Heian (794–1185). Později se z humánních důvodů stalo zvykem, že sekundant sťal dotyčného v okamžiku, kdy si zasadil ránu do dolní části krajiny břišní. # **singulare tantum**, z latiny: //singulare tantum//, „podstatná jména hromadná“.