Stát –# o co,# že je o co# stát?# $ # Stát –# o co,# že není o co# stát?# $ # „Je i není,# prozatím status quo# je řešení.# $ # Český stát je italský kalk,# však někdy# plíží se jak anglický stalk.# $ # Stát, stát, stát,# takový stát# je třeba ustát.“# $ # Dánský kralevic# odpověděl jak řecká Pýthie,# tak nějak na polovic.# $ # Vysvětlivky# **kalk** (z italštiny: //cálco//, „otisk; doslovná kopie; imitace; plagiát“), pojmenování vzniklé zpravidla přesným překladem strukturních prvků (morfémů nebo slov) z cizího pojmenování (příklad: české pojmenování „stát“ z italského //státo//).# **Pýthia** (Pýthie), jméno kněžek a věštkyní v Apollónově chrámu v Delfách. Při oznamování věšteb seděla Pýthia na trojnožce a odpovídala na otázky tlumočené kněžími. Věštila v extázi umocněné zvláštními omamnými výpary pramene ve skalní rozsedlině. Její výroky, kněžími zaznamenané, byly často nejasné či dvojznačné (odtud úsloví „mluví jako Pýthie“). Věštby měly velkou autoritu; zvláště v 6.–4. století př. n. l. řecké státy málokdy rozhodovaly o závažných otázkách bez dotazu v delfské věštírně.# **stalk** (z angličtiny, výslovnost: stók), plížení se za zvěří (obrazně: za obětí); pyšný, důstojný krok; vysoký komín; stopka, nožka (sklenice); lodyha.# **stát** (kalk z italského //státo//, „stát; postavení; stav“), mocenská organizace ve společnosti na určitém území; toto území. Jde o novověké označení (Niccolò Machiavelli) pro mocenský útvar, který na jistém území a v jisté společnosti má monopol na legitimní užívání donucovacích prostředků, zákonodárství, ustavení měny a udržování veřejného pořádku. Tím se liší od starších říší, království apod., které se chápaly spíše organicky jako přirozená „těla“ s vlastními záměry, cíli a programy. Proto se i legitimita státu odvozuje od shodné nebo většinové vůle občanů a sám stát, aspoň teoreticky, chápe jako služba společnosti. Protože faktická moc státu v novověku nesmírně vzrostla, je důležité hledat prostředky, jak její použití omezit a chránit proti zneužití. Jedním z nich je zásada vlády práva: právo a zákon zavazuje a omezuje i státní moc, nejen občany. Další je princip dělby moci, který zakazuje, aby zákonodárství, výkonná moc a soudnictví byly v jedněch rukou (Charles Montesquieu). Nejúčinnější obranou proti zvůli státu je však princip občanských práv: práva a svobody jednotlivých lidí nejsou privilegia, udělovaná státem, nýbrž na státu nezávisejí a pocházejí odjinud. Prakticky se projevují v možnosti svobodné kritiky státu (opozice, svobodný tisk) a v záruce svobody dílčích společností a společenství, na státu nezávislých (svoboda sdružování). Specifickými znaky moderního státu tedy jsou: a) organizace podle území; státní moc je nezávislá, omezená pouze rozsahem tohoto území; b) uplatnění státní moci (zvláštní veřejná moc, spočívající ve státním aparátu, který disponuje možností donucení); c) svrchovanost. Lze jej chápat v souhře několika protikladných skutečností: 1) jako vládu, exekutivní moc; 2) jako souhrn a jednotu všech organizací, institucí a úřadů ve společnosti (legislativní, exekutivní a právní moc jsou chápány jako jediné); 3) jako celou společnost v protikladu k rodině, skupinám, stranám či organizacím; 4) jako útvar, v němž lid, vládnoucí moc a území spadají pod jednu podstatu. Toto vymezení charakterizuje politické jednotky vznikající v Evropě v období po Vestfálském míru (1648), přičemž na konci 20. a začátku 21. století se neotřesitelné postavení moderního státu stává předmětem pochyb, například v souvislosti s procesem ekonomické globalizace, šířením diskursu lidských práv, teoriemi globální spravedlnosti, existencí Evropské unie a podobně.# **status quo** (z latiny), stav, jaký je, nynější stav.