Tělo je vězení duše,# však bez duše# zní dutě a bezduše.# $ # Zato osvobozená duše# s Orfeem v duetu# pěje blaženě a z duše.# $ # Splynou-li ovšem dvě duše v předtuše,# že život půjde jednoduše,# zklamou se za čas až do hloubi duše.# $ # Vysvětlivky# **Orfeus**, v řecké mytologii thrácký pěvec Orfeus, syn Apollóna a Múzy Kalliopy, byl znám kouzelnou mocí svého zpěvu, která odzbrojovala i divou zvěř. Když jeho mladá žena Eurydiké byla uštknuta zmijí a zemřela, rozhodl se Orfeus sestoupit do podsvětí a vyprosit si ji zpět. Neodolatelným půvabem svého zpěvu obměkčil Charóna a nakonec i vládce podsvětí Háda a Persefonu a ten vydal Eurydiku s podmínkou, že na ni nesmí pohlédnout, dokud se nevrátí na svět. Až byl téměř u cíle, ohlédl se, a Eurydičin stín už odváděl Hermés zpět do říše mrtvých. Cháron Orfea podruhé do podsvětí nepustil. Po čtyřech letech se tam však dostal stejnou cestou jako ostatní, když zemřel, rozsápán opilými thráckými bakchantkami.# **orfismus** (odvozeno ze jména mytologického řeckého pěvce Orfea), 1. nábožensko-filozofická tradice zdůrazňující blaženost posmrtného života a pokládající tělo za vězení duše, mající hluboké kořeny (snad už v předhomérské době), ač poměrně pozdě a jen zlomkovitě doložená. Za svého zakladatele pokládala Orfea, syna boha světla, slunce, hudby a věštění Apollóna, a snad se snažila spojit kult Apollóna a Dionýsa Zagrea. Cílem lidského života je osvobození božské duše z vězení těla (dualismus), prostředkem k tomu je zasvěcení, účast na orfickém kultu a přísné dodržování předpisů čistoty (zákaz prolévání krve, požívání masa aj.); 2. směr v malířství, rozvíjející se na počátku 20. století, usilující skladbou abstraktních lineárních prvků a barevných ploch vyvolat hudební a poetické dojmy (i zde název odvozen ze jména starořeckého pěvce Orfea, považovaného někdy i za vynálezce hudby vůbec).