Triumvir první, v něm máme převeliké štěstí,# vždy dostojí své znamenité jazykové pověsti.# $ # Druhý má jméno po jednom městu,# přesto se podobá tvárnému těstu.# $ # Ten třetí to má s financemi snadné,# a tak nám tady ten triumvirát vládne.# $ # Tihle dnešní triumviri – jací dobrodinci!# Tres faciunt collegium.# Buďme na ně hrdi, vždyť jsou to našinci!# $ # Ukažme, právě teď!, celému světu na just:# i my máme velikány, jakými byli jakobíni# G. Couthon, M. Robespierre a Saint-Just!# $ # Založme Výbor pro veřejné blaho, o. p. s.,# však v nekrologiu je místa dost,# nedopusťme, aby po nich neštěk’ ani pes!# $ # Vždyť nám věnovali všechen svůj um –# přivedli nás na rozcestí, dali nám trivium:# $ # Tria iuris pracepta –# 1. honeste vivere,# 2. alterum non laedere,# 3. suum cuique tribuere.# $ # Vysvětlivky# **just** (z latiny přes němčinu: //just//, „a teď teprve, navzdory, naschvál, právě, zrovna“), (hovorově expresivně) 1. naschvál, schválně, zrovna; 2. právě, zrovna v této době.# **nekrologium** (z řečtiny: //nekros//, „mrtvý“ a polatinštěné formy řeckého: //logeion//, „archiv, seznam“), seznam zemřelých členů konventu, případně řádu a dobrodinců; pořizován pro systém výročních modliteb za zapsané osoby.# **o. p. s.** (zkratka), obecně prospěšná společnost; nestátní organizace podléhající veřejné kontrole, poskytující obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek; za služby lze stanovit poplatky. Zisk o. p. s. nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, musí být užit ve prospěch poskytování služeb. Zakladateli mohou být právnické osoby, fyzické osoby, stát, případně kombinace těchto subjektů.# **tres faciunt collegium** (z latiny), „tři tvoří spolek, společenství“; jedna ze zásad římského práva vyjadřující, že k vytvoření plnohodnotného společenství, korporace apod. je zapotřebí alespoň tří lidí.# **Tria iuris pracepta: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere** (z latiny), Tři právní zásady: čestně žít, druhému neškodit, každému dát, co mu patří (//Digesta// [součást //Corpus iuris civilis//, 6. století]).# **triumvirát** (z latiny: //trium-vir//, „jeden muž ze tří“, plurál //triumviri//, „trojčlenný sbor mužů, trojčlenná komise, triumvirové“), 1. v antickém Římě (a obdobně i v současnosti) označení tříčlenného kolegia, popřípadě tříčlenné mimořádné komise, pověřeného konkrétním úkolem; 2. vzájemná neoficiální úmluva tří politiků nebo státníků o společném prosazování záměrů. V římském období byl nejvýznamnějším první triumvirát (60–53 př. n. l.), který uzavřeli Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.), Gnaeus Pompeius Magnus (106–48 př. n. l.) a Marcus Licinius Crassus (115–53 př. n.l.), a druhý triumvirát (43–33 př. n. l.), který uzavřeli Gaius Octavianus (později Augustus) (63 př. n. l. – 14 n. l.), Marcus Antonius (83–30 př. n. l.) a Marcus Aemilius Lepidus (90–13 př. n. l.). Za prvního triumvirátu vedlo spojenectví v roce 59 př. n. l. k volbě Caesara konsulem. Po upevnění triumvirské dohody roku 56 př. n. l. byli konsuly roku 55 př. n. l. také Pompeius a Crassus. Crassus však roku 53 př. n. l. zahynul v boji a roku 49 př. n. l. byl Pompeius zvolen jediným konsulem, prakticky už samovládcem. V letech 49–44 vypukla mezi Pompeiovými a Caesarovými přívrženci občanská válka, v níž byl Pompeius roku 48 př. n. l. Caesarem v Řecku poražen a v Egyptě, kam uprchl, zavražděn. Roku 44 př. n. l. byl římskými republikány zavražděn i Caesar. Druhý triumvirát byl roku 43 př. n. l. uzákoněn na dobu deseti let. Po porážce republikánů u Filipp roku 42 př. n. l. se Marcus Antonius zdržoval hlavně v egyptské Alexandrii u Kleopatry VII., kdežto Octavianus vládl na západě říše. Roku 36 př. n. l. zbavil Octavianus Lepida moci a se souhlasem senátu válčil proti Antoniovi a Kleopatře. V námořní bitvě u Aktia roku 31 př. n. l. byli poraženi Octavianem a spáchali sebevraždu. Vládnoucí trojice se ve světových dějinách vyskytovaly a vyskytují poměrně často, například jako vláda „Tří excelencí“ za dynastie Chan v Číně (206 př. n. l. – 8 n. l.). Za Velké francouzské revoluce vykonával moc „Výbor pro veřejné blaho“ – trojice Maximilien Robespierre (1758–1794), Louis de Saint-Just (1767–1794) a Georges Couthon (1755–1794); při thermidorském převratu proti jakobínům byli všichni tři v roce 1794 popraveni. Po revoluci byla vláda svěřena trojici konsulů, než se jí chopil „první konsul“ – Napoleon Bonaparte. Po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) byl nucen abdikovat.# **trivium** (z latiny: //trivium//, „trojcestí, rozcestí, křižovatka; trivium, nižší všeobecné školní vzdělání“), 1. ve středověku nižší stupeň ze sedmera svobodných umění, vyučovaných na artistických fakultách; sestávalo z latinské gramatiky, rétoriky a logiky. Trivium mělo studenty naučit „rozumně mluvit a psát“, následováno bylo kvadruviem; 2. tři základní úkony – čtení, psaní, počítání, jimž měla podle tereziánské školské reformy z roku 1774 žáka naučit počáteční, tzv. triviální škola; zavedena povinná školní docházka od 6 do 12 let, ve městech byly zakládány tzv. školy hlavní, ve velkých městech školy normální (vzorové). Reforma byla dílem zaháňského opata Jana Ignáce Felbigera (1724–1788), v Čechách ji prováděl vrchní inspektor Ferdinand Kindermann (1740–1801).# **Výbor pro veřejné blaho** (francouzsky: //Comité de salut public//), orgán ustavený Národním konventem 6. dubna 1793 a fakticky disponující všemi složkami výkonné moci ve Francii v letech 1793–1794. Jakobíni vedení Maximilienem Robespierrem, pod tlakem válečného stavu a národního ohrožení, přesunuli veřejné žaloby, soudy a exekuce pod dohled tohoto výboru. Výbor inicioval tisíce hrdelních procesů a poprav, včetně poprav představitelů vysoké aristokracie a bývalých vládních činitelů, které poslal pod gilotinu. Nejčastějším důvodem pro popravu bylo obvinění z podporování monarchie a kontrarevoluce. Vláda výboru se v historiografii zpravidla označuje jako vláda teroru.