Ploutvonozí tuleni# jsou známí mistři světa# ve skupinovém tulení.# $ # Ani po tréninku nikdy nelení,# relaxem je pro ně# něžné individuální mazlení.# $ # Ohrožují je ale tučňáci, co díky trenéru Anatolu Franci# získávají proti tuleňům šanci,# světu však zatím dominují jen v kolektivním tanci.# $ # Vysvětlivky# **France**, Anatole (16. 4. 1844, Paříž, Francie – 12. 10. 1924, La Béchellerie u Tours, Francie), francouzský básník, prozaik a esejista světového významu, laureát Nobelovy ceny za literaturu za rok 1921 //(„…////jako uznání jeho zářivé literární činnosti charakterizované ušlechtilým stylem, velkorysou humanitou, půvabem a francouzským espritem“)//. Pocházel z rodiny pařížského obchodníka a antikváře, získal důkladné klasické vzdělání, což mu umožnilo pracovat v letech 1876–1890 jako pomocný knihovník v Senátu. V roce 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet, která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salonu, nabádala ho k literární činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu cesty po světě. France je autorem sbírek básní – //Idylles et légendes// (Idyly a legendy, 1876) aj., divadelních her – //Au petit bonheur// (Pro štěstí, 1898) aj., esejů – //Alfred de Vigny// (1866) a zejména mnoha próz. Z nich vyniká román //Les Dieux ont soif// (Bohové žízní, 1912), kritizující revoluční fanatismus za jakobínské diktatury a vlády Maximiliena Robespierra, nebo románová travestie //ĽIlle des pingouins// (Ostrov tučňáků, 1908), zesměšňující představitele pseudodemokratických režimů. Naopak se France evidentně (a podle našeho názoru zcela správně) ztotožňuje se závěry diskuse na téma: kdo má či nemá jaké neřesti, které neřesti jsou malé, ubohé, které naproti tomu vznešené – tedy „ctnostné neřesti“. Rozprava, kterou vede společnost mužů v jedné z povídek jeho sbírky //Les Sept femmes de la Barbe-Bleue et autres contes merveilleux// (Sedm žen Modrovousových, 1912), ústí totiž do konstatování, respektive axiomu: „(…) Neřest je jediný statek důstojný člověka, jeho pravé dědictví, jeho skutečná ctnost ve vlastním smyslu slova, protože ctnost je vlastností mužů //(virtus, vir)//.“