O Silvestru mívám tklivou náladu,# bilancuji totiž,# uplynulý rok by zas vydal na baladu.# $ # Takové pesimistické vyznění# je ovšem ideálem# pro pochmurné mé básnění.# $ # Pomýšlím tedy na baladu,# však hrnou se jen# slova bez ladu a skladu:# $ # Mě život vypliv. Pliju na život,# dám si, jako obvykle, třetí chod,# k tomu třetí džbánek vína# od přítele Čížka či od Villona,# a po půlnoci, za malý moment,# začnu psát svůj 70. testament.# $ # Villon se mi cynicky posmívá,# svým //envoi// mi duši rozdírá:# $ # „Nechceš baladu za hlavu hodit?# K číslu 70 přidat raději romanci# a starý rok s úsměvem vyprovodit?“# $ # Vysvětlivky# **balada** (z francouzštiny: //ballade//, výslovnost: balad), 1. lyricko-epická báseň s ponurým dějem a tragickým zakončením; (hudba) vokální nebo instrumentální skladba takového rázu; 2. (balada francouzská villonská) lyrická forma mající tři sloky o stejném počtu veršů, kratší závěrečné poslání //(envoi)// a opakující se refrén na konci každé sloky.# **baladický**, chmurný, ponurý, děsivý, tajemný.# **bez ladu a skladu**, páté přes deváté.# **envoi** (z francouzštiny, výslovnost: ãvua), 1. pos(í)lání, zas(í)lání; zásilka; 2. (literární věda) básnické věnování, poslání, malý závěrečný verš určený k věnování v divadelní hře, skladbě nebo písni a to zejména v baladě a v královských zpěvech. Ve 14. století se francouzská poezie přesouvá z písně do psaného textu a používá původní refrén. Zatímco královské zpěvy, sbory, měly //envoi// od počátku, do balady se dostává postupně. Hlavními zástupci těchto forem byli Christine de Pisan (1364–kolem 1430) a Charles d’Orléans (1394–1465), v jejichž dílech envoi podstatně změnilo svůj původní charakter. Přestože udržovali tradici vzývání prince nebo královské moci a také abstraktních entit, jakými jsou naděje, láska aj. (kde ale tyto pojmy zároveň sloužily jako zakódovaný symbol odkazující na významnou postavu, na kterou se mohli odvolat), nicméně častěji užívali toto věnování jako komentář k předešlým slokám, který s ironií posiluje nebo oslabuje poselství básně. Velmi známé a už od konce 15. století slavné, jsou baladické //envoi// od Françoise Villona.# **testament** (z latiny: //testamentum//, „závěť, poslední vůle, testament“), 1. obecně název jakéhokoli dokladu o převodu včetně smluv a výsadních listin; označuje se tak buď proto, že poskytuje písemné svědectví //(testimony)// o převodu, nebo proto, že akt byl ověřen svědky //(testes)//; 2. testament ve významu poslední vůle, závěti, posledního pořízení se objevuje v souvislosti s vývojem dědického práva. Ve společnostech, kde nebylo rozvinuto soukromé vlastnictví, se považoval majetek jednotlivce současně za majetek rodiny, rodu nebo kmene, a proto i po jeho smrti zůstával danému kolektivu. Institut testamentu se zřejmě objevil až v prostředí starověkých civilizací, kdy začala být respektována vůle zemřelého.# **Villon**, François (asi 1431, Paříž, Francie – po 5. 1. 1463), francouzský básník. Životní osudy Françoise Villona (vlastním jménem François de Montcorbier nebo François des Loges) byly natolik dramatické a spletité, že se neuchovala ani jeho základní biografická data. Pocházel z chudých poměrů, vychovatelem a poručníkem mu byl kaplan Guillaume Villon, jehož jméno básník přejal a díky jehož podpoře mohl studovat na pařížské univerzitě; po studiích se krátce živil jako písař. Do konfliktu se zákonem se poprvé dostal roku 1455, kdy v hádce (a snad v sebeobraně) smrtelně zranil kněze Phillipa Sermoise, patrně svého soka v lásce. V tomto případě byl ještě omilostněn. Později byl vícekrát souzen a vězněn – za krádeže a další delikty; za účast v aféře s biskupským notářem Farreboucem v roce 1462 byl dokonce odsouzen k trestu smrti; trest byl posléze změněn na desetileté vyhnanství z Paříže. Villon, tento první velký moderní francouzský básník, mistrně ovládl francouzský jazyk – vysokou poezii obohatil o hovorový jazyk i o žargon. Dokázal být libozvučný, hravý, ale také sofistikovaný a tajemný. Jeho básně oplývají kalambury, aluzemi, akrostichy a dvojsmyslnými verši. Nedávné výzkumy ukázaly, že jeho posměšný cynismus ve věcech lásky představoval zřejmě sebeobrannou stylizaci, skrývající traumatický milostný zážitek či posedlost jedinou ženou Catherine de Vausselles. K Villonovým nejvýznamnějším dílům patří //Le Testament// (Závěť, dokončeno 1461–1462), v němž hodnotí svůj život, ale také si vyrovnává účty se světem a svými nepřáteli. Přiznává, že hluboce miloval, ale vzápětí milostný cit ironizuje: „a v srdci žal a v břichu hlad, / a to je pak těžké milovat; / chceš-li se kochat svými city, / dřív o žaloudek musíš dbát: / neb k lásce hbitý, jen kdo sytý.“