Když v pravěkých dobách nad člověkem zlomili hůl,# jednoduše ho přibili na strom nebo narazili na kůl.# $ # Sofistikovanější starověk vymyslel ukřižování# a proti tomuto ortelu nebylo žádného dovolání.# $ # Ač volání šestitisícového sboru podél Via Appia# bylo velmi dobře slyšet z Říma až do Brundisia.# $ # Není divu, že crux ženského je rodu,# drží se tě a nepustí na svobodu.# $ # Crux commissa nebo crux immissa# nebyla žádná velebně důstojná missa.# $ # A už vůbec ne missio čili propuštění,# snad nanejvýš, na onom světě, odpuštění…# $ # Vysvětlivky# **ukřižování** (latinsky: //crucifixio//, řecky: //staurosis//; latinsky: //crux, crucis//, femininum, „kříž; mučidlo“), jeden z nejkrutějších způsobů popravy zpravidla přibitím na dřevěnou konstrukci tvaru písmene T (latinsky: //crux commissa//) nebo kříže (latinsky: //crux immissa//), méně často X nebo Y, praktikovaný zejména v perské a římské říši. Ukřižování se možná vyvinulo z prostého pověšení či přibití na strom případně z nabodnutí na kůl (tzv. //impalamentum//; do řitního otvoru odsouzence je zaveden zaostřený dřevěný kůl, který je i s odsouzencem svisle postaven, odsouzený se pak vlastní vahou pomalu nabodává na hrot a nakonec zemře vykrvácením) s cílem prodloužit odsouzenému muka co nejdéle. Ukřižování bylo v antice používáno jako potupný krutý trest zejména vůči otrokům, pirátům, těžkým zločincům, politickým odpůrcům a zvlášť opovrhovaným nepřátelům, naprosto ojediněle byli ukřižováni i římští občané. Nejznámějším případem byla poprava více než šesti tisíc otroků zajatých po potlačeném Spartakově povstání, kteří byli ukřižováni roku 70 př. n. l. podél Via Appia, vedoucí z Říma do jihoitalského Brundisia (dnes Brindisi). Tito otroci nesměli být sundáni a pohřbeni, a kříže tak pro výstrahu lemovaly cestu po celá desetiletí. Přestože jak řecký, tak latinský termín pro ukřižování má mnoho významů (včetně pověšení za ruce na sloup nebo naražení na kůl), v typické podobě byl odsouzenec nejprve zbičován a potom přinucen nést příčné břevno kříže – tzv. //patibulum// (vážící 35–60 kg) na místo popravy, kde byl k tomuto trámu buď přivázán nebo přibit a s ním připevněn ke svislé části kříže (latinsky: //stipes//), obvykle již předtím zapuštěné do země (tomuto způsobu popravy byl podroben Ježíš Kristus). Nad hlavou byla často umístěna cedulka s jeho jménem //(titulus)// a uvedením zločinu, kterého se dopustil. Hřeby byly přibity skrze předloktí nad zápěstím (často s poškozením silného //nervus medianus//) nebo přímo zápěstím (skrze tzv. Destotův prostor – mezi //os hamatum, os capitatum, os lunatum// a //os triquetrum//, kde nedochází k poškození žádné tepny), nikoli dlaněmi, jak je často znázorňováno křesťanskou ikonografií. K prodloužení muk odsouzeného býval na stipes připevněn dřevěný klín – jakési sedátko (latinsky: //sedile//), umístěné přibližně uprostřed kříže, k němuž mohl být odsouzenec přibit za genitálie. To by odpovídalo líčení antického historika židovského původu Josepha Flavia (37 nebo 38 – po roce 100 n. l.), který popisuje potlačení židovského povstání a dobytí Jeruzaléma císařem Titem roku 70 n. l. a následné hromadné ukřižování povstalců, z nichž někteří „byli napíchnuti v privátních partiích“. Rovněž dolní končetiny mohly být ke kříži přivázány nebo přibity (v oblasti nártu, každá zvlášť nebo zkříženě přes sebe). Při ukřižování dochází vlivem enormního upažení a zatížením hmotností těla k maximálnímu natažení svalů horních končetin a hrudníku, zejména těch, které mají začátek nebo úpon na skeletu hrudníku. Takto je pasivně napínána i stěna hrudníku a ten je fixován ve vdechové poloze. Proto by měl být každý výdech aktivní na rozdíl od normálního dýchání, kdy je výdech dějem pasivním. Avšak z výše uvedených důvodů se stává dýchání povrchním (nemůže se plně relaxovat bránice), plíce nemohou řádně vyprázdnit odkysličený vzduch a v těle se hromadí oxid uhličitý. Nastává porucha zásobení organismu kyslíkem, tzv. anoxemie (nedostatek kyslíku v krvi), kdy se poměr dýchacích plynů postupně mění ve prospěch oxidu uhličitého a vzniká tzv. hyperkapnie (nadbytek CO2 v krvi). Tento stav je provázen zmodráním rtů, sliznic a především neklidem ze strachu z udušení. Kromě dechové nedostatečnosti, způsobené omezením dýchacích pohybů hraje podstatnou roli při umírání na kříži i postupné selhávání regulačních mechanismů při ortostáze (vzpřímené poloze), která ovlivňuje cirkulaci krve. Postupně dochází k ortostatickému kolapsu, to znamená k selhání krevního oběhu s nedostatečným transportem dýchacích plynů v krvi a k anoxii (nepřítomnost kyslíku v orgánech, tkáních, buňkách). Organismus za uvedených podmínek pracuje na tzv. kyslíkový dluh a postupně nastupují známky tkáňového dušení, dochází ke ztrátě vědomí a posléze nastává smrt. Odlehčení horních končetin a hrudníku sedilem nebo podpůrným stupátkem (latinsky: //suppendaneum//) znamenalo, že ukřižovaný mohl umírat i několik dní. Proto byly odsouzencům často po určité době zpřelámány dolní končetiny v oblasti bérců – tímto „aktem milosrdenství“ mohla být smrt výrazně urychlena, protože ukřižovaný (pokud mu byly nohy přibity) se nemohl vzepřít vzhůru a napomoci tak dýchacím pohybům, což následně vedlo k relativně rychlému udušení. Smrt mohla být rovněž způsobena tukovou embolií nebo silným traumatickým šokem. Dalšími možnými příčinami smrti mohla být zástava srdce, šok vyvolaný bičováním se ztrátou krve nebo následky samotného přibití na kříž. Přesto byly zaznamenány i ojedinělé případy, kdy odsouzenec ukřižování přežil. Kromě římské a perské říše bylo ukřižování praktikováno v Egyptě, Řecku, Makedonii, Kartágu nebo (za vlády šóguna Tokugawy) v Japonsku. V Římě byl tento způsob popravy zakázán až na sklonku vlády císaře Konstantina Velikého (337 n. l.). V současnosti bylo zaznamenáno několik případů ukřižování katolických kněží v Súdánu; v Jemenu je neletální způsob ukřižování součástí právního řádu jako zesílení trestu před vlastní popravou. Na Filipínách, v Mexiku i v dalších částech světa se dodnes vyskytují případy dobrovolného dočasného ukřižování (zpravidla na Velký pátek, kdy se připomíná ukřižování Ježíše Krista).