Marcus Aurelius,# zvěčnělý laureatus,# filozof sedící na trůně# byl stoik už v matčině lůně.# $ # Ničemu se nedivil,# nic neobdivoval.# $ # Nihil admirari!# $ # Spoléhal na vlastní rozum –# a to je převeliký um! # $ # Vysvětlivky # **Marcus Aurelius** (26. 4. 121, Řím, Itálie – 17. 3. 180, Vindobona [dnešní Vídeň], Rakousko), římský císař v letech 161 až 180 a filozof; známý jako „filozof na trůně“. Byl stoupencem stoické filozofie a při vojenském tažení proti Kvádům a Markomanům napsal na území dnešního Slovenska řecký spis //Ta eis heauton// (česky: //Hovory k sobě samému//. Praha: Společnost přátel antické kultury, 1934). Jeho filozofická orientace mu byla rádcem při svědomitém a odpovědném zvládání vladařských povinností, jež mu ukládaly strávit valnou část života na vojenských taženích proti Parthům na Východě a v Podunají, kde římskou hranici ohrožovaly „barbarské“ kmeny. Pokoření barbarů bylo oslaveno vztyčením vítězného sloupu s reliéfy z markomanských válek: reliéfní výjevy z barbarského prostředí jsou důležitým pramenem informací ověřovaných konkrétními archeologickými nálezy. Na třetím pásu zespodu je znázorněn „zázrak deště“, jak Římané interpretovali událost, k níž došlo 12. června roku 172. Majestátní postava Deštného Iuppitera //(Iuppiter Pluvius)//, z jehož paží stékají prameny deště na římské vojáky, připomíná důležitou bitvu na území dnešního Slovenska, o jejímž výsledku údajně rozhodlo počasí – na straně barbarů hromy, blesky a oslepující větrná smršť a blahodárný déšť na straně vyprahlých římských vojáků. Při svém posledním tažení na dunajský //limes Romanus// (hranice římského impéria) Marcus Aurelius zemřel (patrně při morové epidemii) ve Vindoboně (dnešní Vídeň).# **laureatus** (z latiny), vyvřínem ozdobený, ověnčený, vítězný.# **nihil admirari** (z latiny), ničemu se nedivit; nic neobdivovat (podle stoické filozofie jedna z podmínek blaženého života).# **stoicismus** (z řečtiny: //stoa//, „sloupořadí“), pozdně antická filozofická škola, protiklad epikureismu. Název dostala podle athénské sloupové síně [řecky: //stoa//], v níž přednášel zakladatel tohoto směru Zenón z Kitia (334–262 př. n. l.). V pozdním období, za měnících se historických okolností, dotvářeli myšlenky stoicismu Epiktétos, Marcus Aurelius a Seneca. Za základ poznání považovali stoikové smyslové jevy, základním pravidlem jejich etiky byl život v souladu s přírodou a s rozumem. Životním cílem jim bylo dosažení duševního klidu a vyrovnanosti cestou ctnostného života odpoutaného od požitků a vášní; podobnou úlohu plnil například v čínské kulturní oblasti taoismus. Stoiky lze považovat za přímé předchůdce teorií přirozeného práva; ohlasy Ciceronova učení o univerzálním zákonu přírody se objevují u Tomáše Akvinského (asi 1225–1274). Jelikož každý člověk je nadán rozumem, je schopen se tohoto univerzálního zákona přírody účastnit; z hlediska stoické etiky to zároveň znamená, že lidské jednání by mělo odpovídat imperativům rozumu a nikoliv iracionálních emocí a vášní.