Otázka, bože války, velký Marte:# kdyby se utkali Alexandr a Bonaparte,# kdo z nich by zvítězil# a komu by dějiny psaly parte?# $ # Vysvětlivky# **Alexandros III. Veliký**, též Alexandr Makedonský, Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.), latinsky Alexander, syn makedonského krále Filippa II. a jeho ženy Olympiady; jeden z nejvýznamnějších vojevůdců všech dob. O jeho výchovu a vzdělání pečoval Aristotelés, byť podle některých autorů (Bertrand Russell) byl Aristotelův vliv na Alexandra minimální, či přinejmenším sporný. Po smrti svého otce nastoupil roku 336 př. n. l. na makedonský trůn, zajistil si poslušnost Řeků a roku 334 př. n. l. zahájil tažení proti Peršanům a završil je posléze výpravou do Indie. Po náhlé smrti roku 323 se jeho říše rozpadla na menší celky. Jeho velitelé si je mezi sebou rozdělili a vládli v nich jako králové. Alexandrovými výboji se řecká civilizace rozšířila do rozsáhlých území a stala se univerzální kulturou celého helénistického světa.# **Napoleon Bonaparte** (15. 8. 1769, Ajaccio, Korsika, ostrov spadající pod správu Francie – 5. 5. 1821, Longwood House, ostrov Svatá Helena, zámořské území Velké Británie), francouzský generál, politik, státník a císař (1804–1814, 1815); jeden z největších vojevůdců v historii lidstva. Narodil se na Korsice ve šlechtické rodině. Po studiích na vojenských školách se stal dělostřeleckým důstojníkem revoluční armády za Velké francouzské revoluce; za výrazný podíl na vítězném útoku při obléhání města Toulonu byl ve dvaceti čtyřech letech povýšen na brigádního generála (1793). Postupně se propracoval do čela francouzské armády bojující s Rakušany v Itálii, opakovaně je porazil, dobyl Milán a nakonec donutil Rakušany k uzavření míru (Campo Formio, 1797); tato vítězství mu přinesla pověst neporazitelného generála a velký respekt u vojáků i politiků. V letech 1798 až 1799 vedl tažení do Egypta; tam přivedl i vědce, kteří zde prováděli archeologické, paleografické i přírodovědné výzkumy. Napoleon dobyl Káhiru, rozvrátil moc mamlúků, avšak jeho loďstvo bylo poraženo Angličany (v bitvě u Abukiru v srpnu 1798). Po několika povstáních se stáhl zpět do Evropy. Vláda Direktoria ve Francii byla značně oslabená, proto Napoleon Bonaparte spolu s přáteli zorganizoval převrat a v listopadu 1799 se chopil moci ve funkci prvního konzula (ve vládě tří konzulů – konzulátu). Díky vojenským úspěchům (v červnu 1800 zvítězil nad Rakouskem v bitvě u Marenga, mírová smlouva v Lunéville, 1801) vstoupil do politiky – přepsal občanský zákoník //(Code civil)// a změnil řadu dalších zákonů, prosadil vydání nové ústavy, zřídil národní banku, podporoval rozvoj průmyslu a obchodu, zavedl moderní školskou soustavu. V srpnu 1802 byl jmenován doživotním konzulem a následně 2. prosince 1804 se za přítomnosti papeže stal císařem Francie (na hlavu si sám nasadil korunu). Plánovanou invazi do Británie mu znemožnila porážka francouzského loďstva od Angličanů u Trafalgaru (říjen 1805). V roce 1805 se proti Napoleonovi spojilo Rusko a Rakousko, které však porazil v bitvě „tří císařů“ u Slavkova (2. 12. 1805). Následovaly další Napoleonovy válečné střety – s Pruskem, Ruskem, tažení do Španělska. V roce 1812 vtrhl s velkou armádou do Ruska; v tomto tažení však přecenil své síly, dostal se sice až do Moskvy, ale bez zajištěného zásobování byl nucen k cestě zpátky, přitom zahynula převážná část jeho armády (z půl milionu vojáků se jich vrátilo asi 30 000; některé prameny uvádějí 100 000). Brzy se mu podařilo vybudovat novou armádu, ta však byla v tzv. bitvě národů u Lipska (1813) poražena spojeneckou koalicí, která následně vtrhla do Francie a dobyla Paříž (v březnu 1814). Napoleon byl donucen abdikovat a byl vyhoštěn na ostrov Elbu ve Středozemním moři. Na francouzský trůn byl dosazen neoblíbený Ludvík XVIII; toho využil Bonaparte, v březnu 1815 se vylodil v zálivu Golfe Juan a za široké podpory místního obyvatelstva a armády se vydal na Paříž. Získal zpět trůn, na němž však pobyl pouze 100 dní, než byl donucen po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) abdikovat. Vzdal se Britům, kteří jej deportovali na ostrov Svaté Heleny, kde strávil zbytek svého života jako zajatec; na tomto ostrově také 5. května 1821 zemřel.