„Pecunia non olet“,# nebyl to císařský úlet,# ten nápad obletěl celý svět.# $ # Dnes má výběrčí daní, třeba ministr Babiš,# do našich kapes dokonce mnohem blíž.# Navíc má k dispozici voňavý deodorant,# a tak své státní pokladně žehná jak orant:# $ # „Díky ti za radu, božský císaři Vespasiane,# teď MNĚ každý řekne ANO, a nikdo NE!“# $ # „Pecuniae alienae non appetens, suae parcus, publicae avarus,“# píše o našem ministru financí s obdivem římský historik Tacitus.# $ # Vysvětlivky# **orant** (z latiny: //orans//, „modlící se“), symbol křesťanské zbožnosti znázorňovaný většinou v podobě modlící se ženy; navazuje totiž na pohanskou personifikaci zbožnosti a poslušnosti, která se v Římě nazývala Pietas. S gestem oranta byly v raném křesťanství znázorňovány biblické i konkrétní postavy, u nichž se tak vyjadřovala poslušnost božích příkazů a tedy i svatost.# **Pecunia non olet** (z latiny), Peníze nepáchnou. Smyslem sentence je názor, že nezáleží na prostředcích, jakými se peníze získávají, hlavně že jsou. Autorem výroku je římský císař Vespasianus: aby zvýšil státní příjmy, uvalil daň i na moč, kterou si valcháři opatřovali tak, že před své dílny stavěli sběrné nádržky, aby se do nich kolemjdoucí vymočili. Jeho syn Titus mu to však vytýkal jako počínání císaře nedůstojné. Vespasianus mu pak se slovy //„Non olet“// dal přičichnout k minci z prvního výnosu této daně, aby se zjemnělý synek přesvědčil, že peníz nenese stopy svého původu. Mimořádnou přitažlivost tohoto výroku dokládá, mimo jiné, že se jméno jeho původce udrželo ve francouzštině v názvu veřejných záchodků: //vespasienne//.# **Pecuniae alienae non appetens, suae parcus, publicae avarus** (z latiny), Po cizích penězích nebaží, své šetří, se státními skrblí (římský historik Publius Cornelius Tacitus [asi 55–asi 116], //Historiae// [Dějiny]).# **Vespasianus**, Titus Flavius Vespasianus (17. 11. 9, Falacrina v Sabinsku, Itálie – 23. 6. 79, Aquae Cutiliae [antické lázně], Itálie), římský císař v letech 69 až 79, zakladatel dynastie Flaviovců. K vládě se dostal až jako šedesátiletý v krizovém období občanské války po svržení císaře Nerona. Proslul jako přemožitel Judeje, v mírovém životě pak jako pečlivý hospodář, budovatel chrámů, největšího amfiteátru Kolossea, rozlehlého fora, jež neslo jeho jméno, ale také jako velký skrblík, neboť zavedl poplatky za používání veřejných záchodků.