Ze života mnicha a politického reformátora Savonaroly Girolama# v požitkářské a uměnímilovné Florencii# víme, že se společnost neřestí a korupce nezbaví od sebe sama.# $ # Musí to za nás udělat „úctyhodný muž“ – vir,# který užívá svou „ctnost“ – virtú,# a může proto nasadit Trojského koně jako vir.# $ # Zjistí se naše, vaše i jejich viny# a rozhostí se společenský smír,# vše bude zastřiženo do roviny.# $ # Samozvučný zvon z Olomouce ukázal svůj um,# vyzvání, že dokonáno jest:# //„… est mea cunctorum terror vox deamoniorum“.//# $ # Vzlétl olomoucký bájný fénix# z popela Savonaroly a Campanelly,# možná však skončí jako krucifix.# $ # Vysvětlivky# **Campanella**, Tommaso (vlastním jménem Giovanni Domenico Campanella, 5. 9. 1568, Steniano nedaleko města Stilo, Itálie – 21. 5. 1639, Paříž, Francie), italský filozof, člen dominikánského řádu, představitel utopismu. Dvacet sedm let byl za své radikální postoje a za účast na spiknutí proti španělské vládě vězněn a mučen, před dalším vězněním (kvůli kontaktům s Galileim; spis //Apologia pro Galileo// [Obrana Galilea, 1616, publikováno 1622] napsal v době, kdy byl Galileo Galilei postaven před soud) ho zachránil útěk do Francie, kde byl pod ochranou kardinála Richelieua. Ve vězení pracoval na svých dílech, z nichž nejznámější je //Civitas solis// (1602, publikováno 1623, česky: //Sluneční stát//. Praha: Laichter, 1934). Campanella zde navázal na Platóna a Thomase Mora a vytvořil vizi společenského systému, který měl být pozemskou realizací božího pořádku. Na rozdíl od obou zmíněných filozofů si jako ideál představoval úplné zrušení společného majetku a rodinného života.# **krucifix** (z latiny: //crucifixus//, „na kříži přibitý“, příčestí minulé od //crucifigere//, „křižovat“), zobrazení Ježíše Krista na kříži. Také název pro latinský kříž nesoucí tělo (korpus) Ježíše Krista, zpravidla také kartuš s nápisem INRI, může nést i lebku na zkřížených hnátech, postavu Madony nebo rozetu.# **Savonarola**, Girolamo (21. 9. 1452, Ferrara, Itálie – 23. 5. 1498, Florencie, Itálie), italský dominikánský mnich, kazatel, náboženský a politický reformátor. V mládí studoval díla Tomáše Akvinského a Aristotela, včetně arabských komentářů k Aristotelovým spisům. Ve svých jedenadvaceti letech přerušil studia lékařství a vstoupil do dominikánského řádu v přesvědčení, že zkaženost a hříšnost tehdejší Itálie si žádá rétorické a kazatelské úsilí ve jménu křesťanského Boha a za účelem spásy lidských duší. Po několika kazatelských misích v Bologni, Florencii a Brescii se v roce 1489 vrátil do Florencie, kde si svými kázáními v klášteře San Marco získal velikou oblibu, a to přesto, že v nich ostře napadal požitkářský, opulentní, a proto nemorální způsob života Florenťanů. Svoji kritiku mířil i do řad církve, čímž se dostal do konfliktu s papežem Alexandrem VI. (Rodrigem Borgiou). Politický aspekt jejich střetu spočíval v tom, že Savonarola spatřoval východisko z morální zkaženosti italské církve i společnosti v podpoře mocenských nároků francouzského krále Karla VIII. Spor nakonec skončil v květnu roku 1498 uvězněním Savonaroly a následnou veřejnou popravou, společně s jeho dvěma nejvěrnějšími pomocníky. V mezidobí a zejména po roce 1494, kdy byl z Florencie vyhnán Piero di Medici a došlo zde k obnově republikánských tradic a politických svobod, však Savonarola působil jako intelektuální vůdce florentského republikanismu. Navzdory svému zakotvení ve scholastické nauce a morálně-prorocké formě svých spisů i kázání zastupoval – vedle tradice „občanského“ humanismu – jednu ze dvou hlavních myšlenkových linií, které na přelomu 15. a 16. století v italských městských státech podepíraly rozkvět republikánských politických idejí. Byl mu sice cizí humanistický ideál úctyhodného muže //(vir)//, který svoji ctnost //(virtú)// využívá k dosahování pozemské slávy a bohatství, a přitom vede ke svobodě a prosperitě celou společnost (v této tradici se mimo jiné pohyboval Niccolò Machiavelli); na druhé straně ovšem participoval v tradičním republikánském diskurzu, který vyzdvihoval smíšenou (republikánskou) formu vlády, zajišťující politickou svobodu, kritizoval nadměrné sledování soukromých cílů na úkor společného dobra a odmítal žoldácká vojska v případě obrany vlastní svobody. Po vzoru svých scholastických předchůdců, jako byli Bartolus ze Saxoferrata (1314–1357) nebo Marsilius z Padovy (kolem 1275–kolem 1343), viděl širokou účast obyvatel na politickém rozhodování jako nejdůležitější nástroj k zachování politické svobody jakožto nejcennějšího výdobytku italských městských republik. Ve svých fanatických kázáních se stále více pohoršoval nad bezbožnými výtvarnými díly, hudbou, literaturou a údajně všudypřítomnou korupcí. Mnohá umělecká díla ve Florencii nechal poškodit nebo zničit. Zavedl také policii (členy byly i děti, jež směly volně vstupovat do všech domů a podle svého uvážení ničit vše špatné…), která měla kontrolovat mravnost občanů. Situace se vyostřila ve chvíli, kdy byl Savonarola 13. května 1497 po uvalení papežské klatby exkomunikován a následně za kacířství popraven. Z díla: //Triumphuc Crucis //(Triumf kříže, 1497), //Trattato circa il Reggimento di Firenze// (Pojednání o ústavě města Florencie, 1498).# **zvon** (latinsky: //campana//, „zvon“), samozvučný bicí hudební nástroj sestávající z vlastního těla zpravidla kalichovitého tvaru a srdce zavěšeného uprostřed těla, které slouží k ozvučení (v dálněvýchodních kulturách [Čína, Japonsko, Korea] jsou zvony ozvučovány zvnějšku pomocí úderů kladivy). Zvony se odlévají ze zvláštního druhu bronzu zvaného zvonovina nebo zvonová spěž, který obsahuje měď a cín jako dvě základní složky. Technologie výroby je v zásadě stejná od starověku, pouze se zjemňuje a zdokonaluje. Každý odlitek je originál, vyladěný na určitou tónovou stupnici. Ozvučení se děje pomocí „srdce zvonu“. Nejstarší užití zvonů sahá doložitelně asi do 3. tisíciletí př. n. l., původní určení není známé, ale patrně už od nejstarších dob souviselo s náboženskými kulty. Po rozšíření křesťanství se staly běžnou součástí náboženského života a plnily různé funkce. První doklad o zvonech pochází z roku 585 od Řehoře z Toursu, od 8. století byly zvony vysvěcovány biskupem. Nesloužily však jen svolávání věřících k bohoslužbám, ale podle dochované formule se jim přisuzovaly i role magické: //laudo deum verum, plebem voco, congrego clerum / defunctos ploro, pestem fugo, festa decoro// („pravého Boha chválím, lid svolávám, kněží shromažďuji / mrtvé oplakávám, mor zaháním, svátky slavím“), k němuž se někdy připojoval třetí verš: //est mea cunctorum terror vox deamoniorum// („můj hlas je postrach všech zlých démonů“). Zvony rovněž měly zahánět bouřky a rozhánět hrozící krupobití. Největší zvon v českých zemích se jmenuje Zikmund, je zavěšen ve Svatovítské katedrále v Praze a jeho váha se odhaduje na 13–14 tun. Největší zvon na Moravě s průměrem přes dva a půl metru o váze osmi tun je zvon Václav v katedrále sv. Václava v Olomouci.