Od ženy k ženě# muže cos žene,# žízeň po ženě,# nůž odražený,# cejch vyražený# do klína ženy,# žena blažená# zornice zúžená# koho že žene# hlad po muži?# nuže ženu,# nožem zasaženu,# muž se ženou# kýženou,# ký žal, ženo,# ach, Bože,# za cenu ostří# nože, ženo,# cíle dosaženo.# $ # Venuše – praženy# z hlíny upraženy,# ó, ženy, ženy,# nožem mužem# zas zasaženy,# všehoj žen-šen,# žírná žeň žen,# žehnám ženám,# vše pro ženy,# muž blažený,# sen o ženách,# ženy přemnoženy,# muž ohrožený,# ač neženat# ženami oženěný# jak proutek# z javora# ojíněný.# $ # **Žen(a)**# $ # Chceš-li si uchovat žen# a mít status jako ťün-žen,# do ženění se nežeň, střez se žen,# jinak porušuješ Konfuciovu etiku žen# a budeš se klátit jako upachtěný siao-žen.# $ # Vysvětlivky# **konfucianismus** (čínsky: //žu-ťiao//; termín „konfucianismus“ pochází od polatinštěné podoby jména čínského filozofa Kchung Čchioua – Kchung-fu-c’, „Mistr Kchung“), morálně etické a státoprávní učení o uspořádání vztahů a zájmů jednotlivce, společnosti a státu, jež se stalo jedním z nejdůležitějších pilířů čínské morálky a chování v nejširším smyslu; jsou v něm vzájemně propojeny filozofické, náboženské (pro myslitele čínského starověku a Konfucia však nebeský bůh pozbývá svého náboženského charakteru a stává se principem kosmického řádu, zárukou morálních zákonů) a životanázorové aspekty. Konfucianismus se stal v Číně na celá dvě tisíciletí oficiální ideologií, všeobecně přijímanou soustavou morálních a etických kategorií a hodnot, jakož i praktickou státovědou. Základem konfuciánství je učení staročínského myslitele Kchung Čchioua (Konfucius, asi 551–497 př. n. l.). Kchungova osoba je obestřená legendami, které měly zvyšovat jeho historický význam. Po chudobném dětství nastoupil prý ve svém rodném státečku Lu na Šantungském poloostrově úřednickou dráhu a vrcholu kariéry dosáhl roku 501 př. n. l., kdy se stal ministrem veřejných prací a potom spravedlnosti. Intrikou však byl donucen vzdát se svého postavení a od roku 497 př. n. l. se po třináct let toulal po státech východní Číny a živil se poskytováním rad a doporučení místním vládcům. Ve světle moderní kritické historie se však tato tradice jeví pouhou legendou. Konfucius byl patrně ve styku se vzbouřenci z nižší šlechty proti různým větvím knížecího rodu, parcelujícím si stát. Snahou nižší šlechty bylo vytvořit jednotný stát, na jehož řízení by se podíleli všichni podle zásluh, vzdělání a charakteru. Tyto myšlenky formulované Konfuciem se staly páteří byrokratického státu, jenž se začal v Číně tvořit během příštích staletí. Konfuciův postulát „řádu“ //(////li////)// jako obdoba řádu vesmírného (vesmír) má prolínat společnost a upravovat vztahy mezi lidmi. Podstatou Konfuciovy etiky je „humanita“ //(////žen////)// – mravní princip, který má určovat vztahy ve společnosti i v rodině a který se zakládá na úctě a lásce k lidem starším a společensky výše postaveným (teorie //wu lun// neboli „pěti vztahů“, totiž mezi mužem a ženou, otcem a synem, starším a mladším bratrem, pánem a poddaným a mezi přáteli). Proti nevypočitatelné zvůli mocných Konfucius zdůrazňoval, aby lidé byli k sobě ohleduplní a zachovávali posvátný kult předků. Hlásil se rovněž k starším názorům o magické síle panovníkovy „mystické ctnosti“ //(////te////)//, jež sama je s to uspořádat svět, učinit ho humánnějším, bez dovolávání se nadpřirozených příkazů. Pro Konfucia jsou „nebesa“ //(////tchien////)// spíše symbolem či ztělesněním světového morálního řádu než osobním bohem. Od jeho výrazně laické morálky a zdrženlivého postoje vůči tradičním ritům vede pak cesta k obecnému racionalismu čínské filozofie a k odmítání náboženských nauk, nebo aspoň k zaujímání skeptického stanoviska k nim. Konfuciovy výroky byly po jeho smrti uspořádány jeho žáky do knihy //Hovorů// či //Rozprav// //(////Lun jü//). Pro formování raného konfuciánství a jeho rozšíření měl velký význam filozof Meng Kche (Mencius, Meng-c’, asi 372–289 př. n. l.), který vycházel z názoru o vrozené dobrotě. Mínil, že každý člověk je od přirozenosti dobrý a niterně rozeznává, co je správné a co špatné. Kritériem mravnosti je podle Mencia shoda s nebeským řádem a rozkvět státu je úměrný výši jeho morálky. Menciovy myšlenky jsou obsaženy ve stejnojmenném díle// Meng-c’//, patřícím v Číně mezi nejčtenější, jehož prostřednictvím se také Evropa seznámila s Konfuciovou naukou. Význam Mencia v kontextu čínského filozofického myšlení tkví především v tom, že svým dílem dobyl Konfuciově nauce její dominantní postavení mezi ostatními školami a umožnil jí stát se státně uznávanou doktrínou. Principy všeobecné lásky vnesl do konfuciánství filozof Mo Ti (Mo-c’, Micius, asi 479–400 př. n. l.), jen o několik let mladší Konfuciův současník. Jeho názory byly reakcí na tehdejší nekončící války mezi soupeřícími státy, na všeobecné násilí a boj o moc. Dalším významným Konfuciovým stoupencem byl Sün-c’ (asi 298–238 př. n. l.), který hlásal, že příroda je hmotná a že neexistuje ani bůh ani jiná nadpřirozená síla, která by mohla v přírodě rozhodovat. Proti Menciovi soudil, že člověk je od narození egoista a že morální zákony nevycházejí z lidské přirozenosti. Sün-c’ův požadavek jednotné centralizované moci se stal základem školy legistů (//fa-ťia//, „znalci zákona“; legismus), jejímž předním reprezentantem byl filozof Chan Fej (280–233 př. n. l.). Původní konfucianismus byl posléze povýšen na ortodoxní učení a stal se nejen doktrínou státu, ale znalost konfuciánských klasiků také sloužila k výběru státních úředníků. Mezi 3. a 8. stoletím proniklo do konfucianismu mnoho prvků jiných učení, především z taoismu a buddhismu, což doktrínu obohatilo o mysticismus. Daleko vlivnější než původní konfucianismus byl pak na Dálném východě neokonfucianismus, zvláště Ču Siho učení.# **siao-žen** (z čínštiny), „malý člověk“, konfuciánský termín označující opak dokonalého člověka – ťün-žen.# **ťün-žen** (též ťün-c’; z čínštiny), „dokonalý, šlechetný člověk“, konfuciánský termín označující moudrého a ušlechtilého člověka, jenž proto mohl zastávat vysoký úřad. Konfucius jej charakterizoval v //Hovorech (Lu-jü)//: „Ťün-žen ví, co je správné, kdežto siao-žen zná, co je výhodné. (…) Ťün-žen nejdříve činí to, co káže, a teprve pak káže, co činí. (…) Ťün-žen má požadavky na sebe, zatímco siao-žen na druhé. (…) Ťün-žen je klidný a jeho srdce bije svobodně, kdežto siao-žen je upachtěný a malicherný. (…) Podstata ťün-žena je podstata větru, podstata siao-žena je podstata trávy; a když vítr vane nad trávou, tráva se musí ohnout“# **žen** (v pinyinu: //ren//, z čínštiny: //žen//, „lidskost“), konfuciánský termín s významem lidskost, dobro, humanita.