Člověk samolibý# sám sobě se líbí.# $ # Není divu.# $ # Už jen pouhá jeho silueta # zdá se mu obrazem všech krás světa.# $ # Jsou to však jiné krásy světa# než ty z pera Jaroslava Seiferta.# $ # Vysvětlivky# **samolibý**, kdo se sám sobě líbí, domýšlivý, ješitný.# **Seifert**, Jaroslav (23. 9. 1901, Praha – 10. 1. 1986, Praha), český básník; okouzleného, místy idylizujícího pohledu, který ve své tvorbě zachytil citovou paměť, krize a historická úskalí českého národního kolektivu a který se stal jeho mluvčím a morální autoritou. Je prvním a dosud jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1984). Seifert prošel složitým vývojem. Do poezie vstoupil sbírkou proletářské poezie //Město v slzách// (1921), vyjadřující revoluční nálady a ideály doby. Zpěvnost, hravost a nápaditou obraznost uplatnil ve své poetistické tvorbě (//Na vlnách TSF//, 1925). Od konce dvacátých let se v jeho poezii objevoval charakteristický postoj – melancholie. Ve sbírce //Zhasněte světla //(1938) reagoval na ohrožení země nacistickým Německem. Za protektorátu se stal jedním z nejvýznamnějších básníků národní rezistence (//Vějíř Boženy Němcové//, 1940; //Světlem oděná//, 1940; //Kamenný most//, 1944); jaro, mládí, láska, domov a Praha byly v jeho tvorbě chápány jako obecně srozumitelný symbol víry v lepší budoucnost. Autor spontánně reagoval na osvobození republiky. V padesátých letech se jeho tvorba dostala do opozice vůči schematické budovatelské poezii (//Píseň o Viktorce//, 1950; //Maminka//, 1954). Sbírky z šedesátých let (//Koncert na ostrově//, 1965; //Halleyova kometa//, 1967; //Odlévání zvonů//, 1967), opouštějící vázaný verš, představovaly nostalgické ohlédnutí a moudré bilancování, obdobně jako sbírky následující, do nichž silněji vstupovaly také pesimistické polohy a vědomí blížícího se konce života (//Morový sloup//, 1981). Apoteózou tvůrčího života, přátelství a lásky se stala memoárová próza //Všecky krásy světa //(1982).