AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA BRNO Jaroslav Malina a kolektiv SVĚTOVÉ DĚJINY SEXUALITY, EROTIKY A LÁSKY OD POČÁTKŮ DO SOUČASNOSTI V REÁLNÉM ŽIVOTĚ, KRÁSNÉ LITERATUŘE, VÝTVARNÉM UMĚNÍ A DÍLECH ČESKÝCH MALÍŘŮ A SOCHAŘŮ INSPIROVANÝCH OBSAHEM TÉTO KNIHY 1„Celý svět“ kromě euroamerické civilizace KRUH PRSTENU Ilustrace © Jiří Anderle, Nikos Armutidis, Tomáš Bím, Adolf Born, František Burant, Tomáš Císařovský, Olga Čechová, Karel Demel, Vladimír Drápal, Oldřich Eichler, Jaromír Gargulák, Kurt Gebauer, Stanislav Hanzík, Jiří Hlušička, Helena Hlušičková, Ladislav Hodný, Zdena Höhmová, Miroslav Hudeček, Petr Jedlička, Josef Jíra, Boris Jirků, Lefteris Joanidis, Jiří Kašpar, Igor Kitzberger, Daniel Klose, Milan Knížák, Jiří Kolář, Vladimír Komárek, Valér Kováč, Jaroslav Krátký, Oldřich Kulhánek, Sylva Lacinová, Josef Liesler, Zdeněk Lindovský, Zdeněk Macháček, Zdeněk Makovský, Jaroslav Malina, Miroslav Malina, Jiří Marek, Dana Marková, Zdeněk Mézl, Alois Mikulka, Jiří Netík, Miroslav Netík, Ladislav Novák, Hana Novotná, Peter Oriešek, Petra Oriešková, Eduard Ovčáček, Jan Antonín Pacák, Arnošt Paderlík, Josef Paleček, Veronika Palečková, Jaroslava Pešicová, Vladimír Preclík, Vladimír Renčín, Michael Rittstein, Ludmila Seefried-Matějková, Jaromír Skřivánek, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jiří Suchý, Jan Svoboda, Jaroslav Svoboda, Vladimír Svoboda, Jiří Šalamoun, Jaroslav Šerých, Jan Šimek, František Štorek, Libuše Šuleřová, Marta Tabery, Marta Taberyová, Josef Vajce, Aleš Vašíček, Jindra Viková, Antonín Vojtek, Roman Wenzel, Vlastimil Zábranský, Olbram Zoubek, 2007. Ilustrace na přebalu: Jiří Kolář, Vyhnání z ráje, 1985, koláž z reprodukcí slavného obrazu italského malíře Masaccia (1401–asi 1428), zakladatele rané renesance v Toskánsku a tvůrce lidské postavy jako individualizované bytosti, 26,5x33,5 cm. Ilustrace na zadní předsádce: Isoda Korjúsai, „Milování pána a kmána“, asi 1770, barevný dřevořez, 19x25 cm. Ilustrace na přední předsádce: Anonym, Čtvrti zábavy a prodejné lásky v Kjótu, 17. století, tuš, barvy a zlato na papíře, poslední tři pole šestidílného paravánu, 140,3x358,2cm (celý obraz). ISBN 978-80-7204-494-8 ISBN 978-80-7204-493-1 (soubor) (Akademické nakladatelství CERM) ISBN 978-80-86258-71-3 ISBN 978-80-86258-70-6 (soubor) (Nakladatelství a vydavatelství NAUMA) Ilustrace na straně 4: Lefteris Joanidis, Kruh prstenu I, 2003, náramek a prsten, kovaná a tepaná měď, postříbřeno, průměr náramku 7 cm, průměr prstenu 2,5 cm. Adolf Born, Kruh prstenu, 1999, tuš na papíře,14,5x10 cm; grafický emblém projektu Kruh prstenu (uvnitř knihy a na zadní desce). Fotografie © Irena Armutidisová, Pavel Baňka, Michal Bartoš, Miloslav Bouška, British Library, Jan Filipský, Jitka Havlová, Olga Hudečková, Eva Krásenská, Kyoto National Museum, Jiří Marek, Mita Arts Gallery, Tomáš Mořkovský, Museum of Fine Arts, Nadace Universitas, Národní galerie v Praze, Karel Neubert, Radek Plíhal, Martin Polák, Kamil Voděra, Miroslav Vojtěchovský, Milan Zemina a archivy autorů, 2007. Tisk Tiskárna Expodata-Didot, spol. s r. o., Výstaviště 1, 648 75 Brno. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele. Vydaly © Akademické nakladatelství CERM v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2007; 1. vydání. Translation © Nora Obrtelová (francouzština), Alena Opletalová (němčina), Ivo Pospíšil (angličtina), 2007. Text © Jan Filipský, Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Löwensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jaroslav Malina, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel, Jaroslav Zvěřina, 2007. Editor © Jaroslav Malina, 2007. Obálka, vazba a grafická úprava © Jan Jordán, 2007. Sazba Martin Čuta – Tomáš Mořkovský, 2007. STRANA 155KAPITOLA 3 3 SEXUOLOGIE SEXUALITY, EROTIKY A LÁSKY Jaroslav Malina – Jaroslav Zvěřina OBSAH Historie sexuologie 156 Biologie sexuality 167 Tělesně pohlavní vývoj 170 Sexuální chování 173 Hormony a ženská sexualita 179 Hormony a mužská sexualita 180 Literatura 182 STRANA 156KAPITOLA 3 Historie sexuologie S tudium lidské sexuality má dlouhou a zajímavou historii. Z přemíry údajů a informací nelze než vybrat některá fakta, pojmy a jména, jež mají zásadní význam pro pochopení vývoje a současného stavu sexuologie jako vědy. Z archeologických památek, z nálezů kosterních pozůstatků zvířat a ze starověkých literárních pramenů vyplývá, že některé poznatky o sexualitě byly obecně známy již několik tisíciletí před naším letopočtem. Prvními takovými znalostmi jsou účinky kastrace na sexuální a jiné chování zvířat a lidí. Z pozorování na zvířatech (k nejstarším domestikovaným kastrovaným zvířatům patří skopec) se zřejmě vycházelo při kastrování lidí. Počátky tohoto aktu (či operace) spadají do období starověku; někteří antičtí autoři označují za jeho původkyni slavnou královnu Semírámis, manželku asyrského krále Šamší-Adada V. (vládl 823–811 př. n. l.), ale z jiných pramenů je zřejmé, že kastrace mužů byla prováděna již přinejmenším ve 3. tisíciletí př. n. l. Motivy byly různé: trest, pomsta, religiózně-asketické důvody, léčebné účinky. Kastrováni byli poražení nepřátelé nebo strážci harémů, kastrace byla zakotvena jako trest v zákonodárství mezopotamských civilizací, Persie, Indie, Číny a dalších zemí (Browe 1936). Například v Indii, v hinduistickém Manuově zákoníku, jehož dochovaná podoba vznikla mezi 2. stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l., byla kastrace trestem za různé přestupky členů nižší staroindické varny (stavu), zejména za důvěrný styk s bráhmanskou ženou. Takto postižený muž se stal vyvržencem z lidské společnosti. Nicméně ve starověké Asýrii, Babylónii, Persii, Indii nebo v Číně kastráti či eunuši nezřídka dosáhli významných hodností. Na dvoře babylónského krále Chammurapiho (1792–1750 př. n. l.) byli eunuši osobními služebníky panovníka, mohli adoptovat děti; dva paragrafy (§ 192, § 193) Chammurapiho zákoníku upravují práva a povinnosti dítěte, které osvojil eunuch. V asyrské říši (rovněž v Persii, Číně, Indii nebo v antickém Římě) zastávali eunuši důležité funkce ve správě státu. Panovníci si je cenili hlavně proto, že nebyli vázáni rodinnými svazky, a byli tedy oddáni pouze svému králi. Společenský status eunuchů byl však považován za ponižující. Úděl eunucha – na jedné straně opovrhovaného a sexuálně hendikepovaného, na straně druhé mocného muže – vyústil u řady z nich v touhu po uplatnění moci za každou cenu. Jejich vládychtivost a intriky vedly často k vraždě panovníka nebo právoplatného dědice trůnu. Příkladem takového neblahého vlivu je počínání eunucha Bagoase, který v roce 335 př. n. l. dosadil na perský trůn Dáreia III. Také v islámském světě se eunuši dostávali do obdobného podvojného postavení – zavrhovaných i privilegovaných. Přestože Prorok Muhammad kastraci neschvaloval, docházelo k ní relativně běžně; eunuši vykonávali funkce strážců harémů, různých relikvií nebo symbolů dynastie a státu. Například v Indii v době vlády islámské mughalské dynastie byli někteří eunuši oblíbenci vladařů a velmožů a nezřídka zastávali vysoké funkce i ve státním aparátu. Tuto situaci i vlastní odsudky chování eunuchů (nepochybně odrážejíSexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 157KAPITOLA 3 cí široce sdílené názory tehdejší evropské společnosti) zaznamenal italský cestovatel Nicolao Manucci, jenž v Indii pobýval mezi léty 1653–1708: „Králové, princové, královny a princezny chovají k těmto lidem velkou důvěru. (…) Všechny přední osobnosti mají ve svých službách eunuchy a všichni ostatní úředníci, sluhové a otroci musí těmto eunuchům skládat účty z veškerého svého konání. (…) K vlastnostem těchto živočichů (eunuchů) patří extrémní chtivost po zlatě, stříbře, diamantech a perlách (…) Zdráhají se vydávat peníze i tehdy, je-li to nutné, rádi přijímají, neradi dávají. Nicméně jim záleží na pěkném oblečení. Mluví neslušně a potrpí si na hloupé historky. (…) Jsou to paviáni, nestoudní, prostopášní paviáni.“ Vykleštění muži představovali neobyčejně významný fenomén zejména v Číně – nejpozději od doby dynastie Čou (1027–256 př. n. l.) až do pádu poslední dynastie Čching v roce 1911, tedy po dobu nejméně tří tisíciletí. Mnozí eunuši sloužili svému vladaři věrně a podporovali jeho politiku, mnozí se angažovali ve prospěch odpůrců panovníka a někteří usilovali o neomezenou moc i za cenu intrik a zločinů. Eunuši se uplatnili rovněž v kultu – například v oblasti starověkého Předního východu jako zpěváci, hudebníci nebo prostituti; prostituce byla ve staré Mezopotámii spojena především s kultem bohyně Ištary (Inanny). V evropských dějinách je kastrace známa z antického Řecka a Říma, v raně křesťanských dobách se jí podrobovali někteří stoupenci nového náboženství především z asketicko-religiózních důvodů a později i z příčin uměleckých (Seedorf 1966). Kastrace z uměleckých důvodů za účelem uchování hlasových rejstříků, které přirozenou cestou odstraňuje u mužů mutace, se v evropské hudbě začala využívat až od poloviny 16. století. Platí to samozřejmě hlavně pro střední a západní Evropu, zatímco v jihovýchodní Evropě existovaly oblasti, v nichž se od konce starověku spojovaly vlivy Orientu, Asie a Afriky. Pakliže jsou doloženy nejstarší kastrace ve staré Babylónii a na Blízkém východě, je možné, že umění kastrátů znala liturgická hudba v Byzanci. Každopádně se kastráti jako instance oficiálně objevili až po roce 1556 v aktech ferrarského a mantovského dvora v Itálii. Oba severoitalské dvory považujeme za místa koncentrace uměleckých experimentů již po roce 1500. O Ferraře to platí plnou měrou v hudbě, Mantova se takto proslavila za Vincenza Gonzagy, pozdějšího mecenáše Claudia Monteverdiho (1567–1643) a dalších skladatelů. Tak jako v mantovské kapele existoval (i když ne oficiálně) židovský skladatel (Salomone Rossi), obdobně sem pronikali kastráti. Průnik kastrátů na papežský dvůr znamenal, že se tato instance nadlouho uchytila v životě Itálie a jiných zemí, které v ní viděly umělecký vzor. Zprvu byli příchozí kastráti hlavně ze Španělska a Francie, od 17. století byli „evirati“ takřka výhradně italského původu. Protože se kastráti stali neodmyslitelnou součástí italské opery, byli i tam, kam se rozšířila – tedy ve Vídni, Drážďanech, v Paříži a v Londýně. Jejich umění vyvrcholilo v 18. století. Pro Georga Friedricha Händla (1685–1759) zpívali v době rozkvětu italské opery například tito proslavení kastráti: v Londýně – Nicolo Grimaldi-Nicolini, Francesco Bernardi-Senesino, Giovani Carestini, Gaetano Majorano-Caffarelli a zejména nejslavnější z nich Carlo Broschi-Farinelli. Ve Francii se kastráti trvale neprosadili, protože tam existovala silná estetická kritika této virtuozity jako něčeho nepřirozeného. To byl také důvod, proč byl Christoph Willibald Gluck (1714–1787) nucen nahradit pro Paříž v reformně pojaté opeře Orfeus a Eurydika kastráta Gaetana Guadagniho tenoristou. Ve druhé polovině 18. století kastrátů ubývalo především proto, že se zmenšoval jejich repertoár. Opera buffa, která vítězně dobývala evropská jeviště a vedla k větší demokratizaci a zlidovění divadla, jim příležitosti nedávala. Jejich party převzaly od 19. století zpěvačky altového a kontraaltového zabarvení hlasu. Giacomo Meyerbeer (1791–1864) ještě sice komponoval svou proslavenou operu Il crociato in Egitto (Křižák v Egyptě) (1824) pro kastráta Giovanniho Battistu Vellutiho, ale to již bylo jasné, že kastráti jsou jen ojedinělými výjimkami a že jejich éra minula. Za posledního papežského kastráta působícího v kapele se tedy považuje Alessandro Moreschi (1858–1922). Oživení zájmu o studium techniky zpěvu kastrátů přineslo podrobné studium operních praktik a dějin hudby 17. a 18. století. Umění kastrátů se blížilo i umění diskantistů a falzetistů, kteří po staletí nahrazovali ženské hlasy, ve vokálních souborech nepřípustné. Teprve liberální aristokratická kultura Itálie povýšila idol zpívající ženy na stejnou, ba i vyšší úroveň, a odHistorie sexuologie STRANA 158KAPITOLA 3 stranila tak starý předsudek, sahající až do raného křesťanství (… Taceat mulier in ecclesia). Od 60. do 90. let 20. století vzrůstá počet odborníků obnovujících staré vokální praktiky. Zlomovým okamžikem se pak stává rok 1995, kdy režisér Gérard Corbiau natáčí koprodukční film Farinelli – Il Castrato o slavném zpěvákovi Händlovy doby a využívá pro výsledný zvuk smíchání kontratenoru s ženským hlasem. Zpěv kastrátů měl velký, především technický význam pro melodickou invenci, fakturu a sonické podoby žánru opera seria a odtud působil mnohostranně v hudbě, zejména v evropských metropolích. K rozvíjení poznatků z oblasti lidské sexuality začali od 17. století nejvíce přispívat Evropané. Významné byly prvé popisy gonád a gamet: po polovině 17. století pozoroval nizozemský přírodovědec a vynálezce Antony van Leeuwenhoek (1632–1723) svým zdokonaleným mikroskopem spermie v lidském ejakulátu; Regnerus de Graaf (1641–1673) publikoval již v roce 1668 první anatomicky dosti zdařilé popisy mužských a ženských gonád, i když ovaria nazýval ještě „ženskými varlaty“. První popisy vajíček savců pocházejí od ruského embryologa německého původu Karla Ernsta von Baera (1792–1876), jsou tedy podstatně mladšího data než objev spermií. Karl von Baer je právem označován za otce moderní reprodukční medicíny. Z původně magicky chápaného mystéria plození se během 20. století stal dobře prozkoumaný proces. Studium lékařské reprodukce nelze však ani dnes označit za ukončené. Angličan John Hunter (1728–1793) jako první transplantoval kohoutí varlata do břišní dutiny slepic. V londýnském Hunterově muzeu dosud uchovávají tři preparované exempláře takto experimentálně „virilizovaných“ slepic. Problematiku transplantace varlat kohouta vědecky zpracoval až Arnold A. Berthold (1803–1861): na základě pozorování, že implantace varlat dodá kapounovi vlastnosti kohouta, dospěl k závěru, že nějaká účinná látka z varlat je uvolňována do krve. Charles Edouard Brown-Séquard (1817–1894) již v roce 1889 použil k vlastní „rejuvenaci“ parenterálně podávaný vodný extrakt z varlat psa a morčete. Jeho extrakt však nejspíš neměl žádnou hormonální aktivitu. Vídeňský lékař Eugen Steinach (1861–1944) přenesl pokusy s transplantacemi varlat u zvířat na člověka. Na základě zkušeností s morčaty indikoval u homosexuálních mužů kastraci a implantaci nové gonády od heterosexuálního muže. Výsledky však nebyly příliš „slavné“, rovněž očekávané „juvenalizační“ efekty se nedostavovaly. Příčinou byla rychlá imunologická eliminace heterologních varletních implantátů. Zásadní rozvoj studia regulace lidské sexuality umožnilo až poznání biochemické struktury pohlavních hormonů. Ve 30. letech 20. století byly chemicky definovány pohlavní hormony estrogen, progesteron a testosteron. Studium vlivu gonadálních pohlavních hormonů na lidské sexuální chování přineslo mimo jiné také teorii o organizačním vlivu androgenů na formování mozku v prenatálním období vývoje. Do vývoje sexuologie a dalších oblastí výrazně zasáhl anglický ekonom a duchovní Thomas Robert Malthus (1766–1834). V roce 1798 vydal spis An Essay on the Principle of Population. Hlavním východiskem Malthusova učení je názor, že lidský sexuální pud je předimenzován, a zajišťuje proto příliš nebezpečný růst populace; ten pak není úměrný růstu zdrojů materiálních, zejména potravinových. Malthusovy výpočty populačního růstu lidstva byly sice silně nadneseny, nicméně jeho myšlenky nepostrádají aktuálnosti ani dnes. K nejzajímavějším kapitolám studia lidského sexuálního chování patří vznik a perzistence mýtu o škodlivosti onanování. Do medicíny jej zřejmě zavedl švýcarský lékař August André David Tissot (1728–1797): Tissotovy knihy byly totiž překládány a studovány takřka po celém světě – propagovaly představu o vzniku řady chorob, včetně duševních, vágně definovanou „degenerací“. Jedním z hlavních zdrojů degenerace je podle Tissota „onanismus“ v dětství a v mládí. Moderní sexuologie dodnes s tímto mýtem více či méně úspěšně zápolí, zejména pak v českých zemích, kde zapustil zvláště hluboké kořeny. Za průkopníka v oblasti studia sexuálních deviací je považován německý psychiatr Richard von Krafft-Ebing (1840–1902). Jeho kniha Psychopathia sexualis vyšla poprvé v roce 1886 a dočkala se mnoha reedicí a překladů. Hlavní část této monografie sestává z popisu různých kazuistik, zvláště homosexuálně orientovaných lidí. Významný předěl v rozvoji lékařského myšlení o sexualitě představují práce klasika psychoanalýSexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 159KAPITOLA 3 zy Sigmunda Freuda (1856–1939). Psychoanalýzou byli ovlivněni prakticky všichni autoři, kteří v první polovině 20. století stavěli základy moderní sexuologie. K průkopníkům světové sexuologie patřili zejména tito badatelé: Švýcarský neurolog a psychiatr Auguste Henri Forel (1868–1935) se vedle studia lidské sexuality zabýval též hypnózou a bojem proti alkoholismu. Jako první v historii moderní medicíny indikoval terapeutickou kastraci u neklidného, mentálně defektního psychiatrického pacienta. Německý psychiatr Albert Moll (1862–1939), tento klasik sexuologie, již v roce 1913 organizoval mezinárodní společnost pro výzkum sexuality. Anglický lékař Henry Havelock Ellis (1858– 1939) napsal řadu studií a knižních monografií o sexuálních deviacích a sexuálních poruchách. Německý lékař Magnus Hirschfeld (1868– 1935) ustavil koncem 19. století „Vědecko-humanitární výbor“, který propagoval myšlenku odkriminalizování homosexuality. V roce 1919 v Berlíně založil jeden z prvních Ústavů pro sexuální bádání, který se záhy stal nejznámější sexuologickou institucí své doby. Iwan Bloch (1872–1922) patří k nejvýznamnějším německým i světovým dermatovenerologům. Věnoval se studiu prostituce, sexuální morálky a pohlavně přenosných onemocnění. Již před první světovou válkou začal vydávat Zeitschrift für Sexualwissenschaft. Z iniciativy Magnuse Hirschfelda, Augusta Forela a Henryho Ellise vznikla v roce 1928 „Světová liga pro sexuální reformu“. Byla první sexuologickou organizací s celosvětovou působností; její poslední sjezd se konal v roce 1933 v Brně za organizačního patronátu profesora Antonína Trýba. Činnost Ligy skončila s nástupem německých nacistů k moci a zrušením Hirschfeldova ústavu v Berlíně. (V posledních letech se němečtí sexuologové snaží obnovit Hirschfeldův ústav alespoň ve skromnější podobě.) Americký biolog Alfred Charles Kinsey (1894– 1956) je významnou postavou světové sexuologie. V roce 1947 založil v Bloomingtonu (Indiana, USA) sexuologický ústav (Institute for Sex Research) a vytvořil badatelský tým, který provedl rozsáhlý výzkum sexuálního života amerických mužů a žen. Tisíce dobrovolně spolupracujících respondentů a respondentek byly vyšetřeny za pomoci složitého vyšetřovacího schématu. Výsledkem této práce bylo publikování proslulých Kinseyho „Reportů“. Vyšly v letech 1949 (Sexual Behavior in the Human Male) a 1953 (Sexual Behavior in the Human Female). Tyto publikace se rychle staly vyhledávaným bestsellerem takřka na celém světě; česky však publikovány nebyly – zřejmě především z ideologických důvodů. Největším přínosem těchto publikací bylo odtabuizování sexuálních témat a odhalení poměrně značného rozšíření sexuálních praktik, považovaných do té doby za delikventní nebo deviantní. To se týká především masturbace mužů a žen, nekoitálního sexu, předmanželské a mimomanželské sexuality, včetně homosexuálních zkušeností. K hlavním zjištěním, šokujícím zejména Ameriku, patřilo, že většina mužů a polovina vyšetřených žen měla předmanželský pohlavní styk. Většina mužů se někdy dopustila sexuálního deliktu (tehdy se ovšem pokládala za trestný čin i nevěra, orálně-genitální a anální styk a podobně). Nápadně vysoký byl výskyt sexuálně deviantních zkušeností. Alfred Kinsey a jeho spolupracovníci uvedli, že 37% mužů a 19% žen jim přiznalo homosexuální zkušenost. Tak vysoký výskyt homosexuálních zkušeností nebyl již pak prakticky nikdy v „normálních“ vzorcích nalezen. I když práce Kinseyho kolektivu byly podrobeny přísné kritice a napadány zejména z metodologického hlediska, tvoří základ celé jedné etapy ve vývoji moderní sexuologie. Z Kinseyho institutu pochází též práce Paula Gebharda a jeho kolegů o sexuálních delikventech (Sex Offenders, 1965). Práce Kinseyho a spolupracovníků inspirovaly celou řadu podobných výzkumů, prováděných buď formou řízených rozhovorů nebo pomocí dotazníků. Tyto ankety a šetření mapují určité snadno definovatelné sexuální jevy a jejich rozšíření v populaci. Takto orientovaná sexuologie bývá označována za „vědeckou“, klade důraz na psychosociální a kulturní proměnné a jejich vliv na sexuální život lidí. K rozvoji lékařské sexuologie výrazně přispěly výzkumy fyziologie lidského sexuálního chování. Jejich průkopníky byli William Howell Masters (1915-2001) a Virginia E. Johnsonová (narozena 1925), proslulá dvojice amerických sexuologů. Spojení ženského lékaře a terapeutky do jednoho autorského týmu bylo neobyčejně plodné. Jejich publikace Human Sexual Response (1966) byla shrHistorie sexuologie STRANA 160KAPITOLA 3 nutím mnoha studií fyziologických reakcí mužů a žen v průběhu sexuálního styku a nekoitálních stimulací. S laboratorním vyšetřováním lidského sexuálního chování započali v padesátých letech 20. století již s představou, že shromážděná data budou využita k zlepšení terapie sexuálních poruch. V uvedené publikaci William Masters a Virginia Johnsonová koncipovali pojem „cyklu sexuálních reakcí“ složeného z fází excitace, plató, orgasmus a rezoluce. Snažili se nalézt zásadní rozdíly v tomto cyklu u mužů a žen. V monografii Human Sexual Inadequacy (1970) shrnuli své zkušenosti s behaviorálně orientovanou psychoterapií partnerských dvojic. Psychoterapie je vedena párem terapeutů rozdílného pohlaví. Důraz na léčebné ovlivňování celého páru a přesvědčení, že každou sexuální poruchu lze příznivě ovlivnit příslušnými nácviky, jakož i neobyčejný terapeutický optimismus jsou pro tyto autory typické: představují pionýry moderní „sexoterapie“, přístupu dodnes aktuálního ve vztahu k sexuálním dysfunkcím všeho druhu. Česká sexuologie byla od svých počátků zejména vázána na oblast medicíny. Internista profesor Josef Pelnář (1872–1964) již v roce 1902 přeložil do češtiny francouzskou monografii Pohlavní pud, jeho vývoj a rozvrat. Ve shodě se světem se také u nás mezi oběma světovými válkami propagovala antikoncepce a plánované rodičovství. Sexualitě lidí se věnovali především dermatovenerologové, psychiatři a gynekologové. Již zmíněný brněnský dermatovenerolog, profesor Masarykovy univerzity Antonín Trýb (1884–1960) vydal v roce 1925 knížku Sexuální funkce muže a její úchylky a později spis Zásady pohlavní výchovy (1947). Právě profesor Antonín Trýb se svým spolupracovníkem MUDr. Josefem Weisskopfem byli hlavními organizátory V. kongresu Světové ligy pro sexuální reformu, který se uskutečnil v Brně na Masarykově univerzitě (1932), a oba přispěli k tomu, že v této době se „Masarykova univerzita stala centrem světového hnutí pro sexuální reformu“ a že česká sexuologie díky tomu zachytila nejmodernější vědecké a etické trendy. Na brněnském kongresu, jehož se zúčastnili přední lékaři, sexuologové a další odborníci z dvaceti zemí světa, byla jednání rozdělena do sedmi okruhů: I. Eugenika a sexualita; II. Sexuální výchova se zvláštním zřetelem na problém ipsace; III. Světový názor a sexualita; IV. Sexuální etnologie; V. Intersexualita (tj. homosexualita, transvestitismus atd.); VI. Sexuální patologie; VII. Populační politika. Přítomní vědci za účasti široké laické veřejnosti a sdělovacích prostředků velmi otevřeně diskutovali i o tématech, jež byla mnohdy a mnohde tabuizována: politická, hospodářská a sexuální rovnoprávnost ženy; osvobození manželství, zejména od církevních, státních a stranických vlivů; regulace porodnosti ve smyslu odpovědného plození; eugenické ovlivňování potomstva; ochrana nemanželských matek a dětí; správné posuzování intersexuálních variací, obzvláště též homosexuálních mužů a žen; prevence prostituce a pohlavních chorob; nazírání na úchylné projevy pohlavního pudu nikoli jako na hřích a neřest, jak tomu bylo dosud, nýbrž jako na více nebo méně chorobné jevy; sexuální trestní právo, jež stíhá pouze skutečné zasahování do pohlavní svobody druhé osoby, nikdy však nezasahuje do pohlavních činů vyplývajících ze souhlasné pohlavní vůle dospělých lidí; plánovitá sexuální výchova a poučování o projevech pohlavního života aj. Kongres podle mínění účastníků i odborných ohlasů předčil předchozí sjezdy v Berlíně (1921), Kodani (1928), Londýně (1929) i Vídni (1930) nejen po stránce programové, ale i organizační a technické; bohužel brzy poté, s nástupem Hitlera k moci, byly tyto aktivity ochromeny (Schindler 2001, s. 30–31). Také čeští intelektuálové stojící mimo medicínu, vědci i umělci se o sexualitu a erotiku živě a podnětně zajímali a zaznamenali výsledky, které jsou pozoruhodné a přínosné nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu. Všestranný a originální tvůrce – spisovatel, malíř, řezbář, grafik, sazeč a knihvazač Josef Váchal (1884–1969) – projevil ve svých slovesných a výtvarných dílech invenci také v podání sexuálních a erotických témat. První z nich, erotické karty a erotická exlibris, vytvořil již v roce 1908 a dlouhodobě se věnoval rovněž fotografování aktů. Vrcholu v tomto směru zřejmě dosáhl v cyklu Erotikové z roku 1922, který představuje dvacet barevných, naturalisticky pojatých kreseb se stručnými komentáři a dalších pět abstraktních kompozic (obr. 1–3). Sex a erotiku zde zobrazil sice v naturalistické, až pornografické podobě, ale s jasným sociálně-kritickým záměrem, jak explicitně zdůraznil v dovětku na 21. kresbě: Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 161KAPITOLA 3 1 Josef Váchal, Zajisté stvořeni jsme k obrazu božímu!, 1922, kresba, 53x42cm; kresba byla reprodukována v knize: Váchal, Josef (2001): Erotikové. Cyklus 20 kreseb. Praha, Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 29. „Erotikové. Cyklus dvaceti kreseb. Nakreslen v době aklerikalismu, mystiky a sociálních zápasů (třídních,) co vhodné zrcadlo současné lidské smečky, pohrdatelem lidských lžizákonů a lžimorálky J. Váchalem. Vršovice 1922.“ Zřejmě z těchto důvodů zůstal soubor dlouho nezveřejněn – stalo se tak až v jedenadvacátém století, v roce 2001. Z dnešního pohledu se Váchalův soubor jeví jako jeden z nejosobitějších artefaktů erotického umění 20. století; v českých souvislostech pak je Váchalovo erotikum srovnatelné s vystoupením avantgardy 30. let, spjatým zejména s aktivitami Jindřicha Štyrského a Toyen, jemuž ovšem předchází. Malíř, scénický výtvarník a výtvarný teoretik Jindřich Štyrský (1899–1942) je významným představitelem surrealismu a spolu s Toyen tvůrcem artificialismu. Hlavním zdrojem jeho inspirace byly snové prožitky, často erotického a sexuálního obsahu, jež zaznamenával malbou, barevnou koláží (jeden z průkopníků), fotomontáží i literárně. V roce 1930 založil časopis Erotická revue 2 Josef Váchal, Tato slast a jaké kouzlo!, 1922, kresba, 53x42cm; kresba byla reprodukována v knize: Váchal, Josef (2001): Erotikové. Cyklus 20 kreseb. Praha, Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 37. a o rok později Edici 69. Oba tyto tiskové orgány představovaly hlavní a zejména explicitně definovanou platformu zabývající se počátkem 30. let 20. století v tehdejším Československu texty a výtvarnými díly o erotice a sexu. V časopisu se autorsky uplatňovali především tvůrci z okruhu Surrealistické skupiny v ČSR, ale i další autoři (František Bidlo [obr. 4–6], Bohuslav Brouk [studie o onanii], Otokar Březina [studie o homosexualitě], František Halas [„Ó svůdná labuti, já miluji tě tak / však odpusť mi, zeptat bych se chtěla / proč nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla / tam kde vilnosti tvé se tyčí znak“], František Hrubín [„Když ukápnu na stůl trochu vína, / v němž se léta utrácí, / prstem kreslím v něm znak tvého klína / jak nezbední školáci“], Karel Konrád, Vítězslav Nezval [„Úžasná noci, jsem tvůj, hle, jak hvězda se řítím do bláta, / zemřít je osud můj – dřív však vyprázdním do dna svá varlata“], Toyen aj.). Časopis měl tři ročníky: první sestával ze čtyř čísel, která vyšla v rozmezí října 1930 až května 1931, druhý a třetí byl publikován jako ročenka v květnu 1932 a v dubnu Historie sexuologie STRANA 162KAPITOLA 3 3 Josef Váchal, Klesáme poraženi ženou, 1922, kresba, 53x42cm; kresba byla reprodukována v knize: Váchal, Josef (2001): Erotikové. Cyklus 20 kreseb. Praha, Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 41. 1933. Byl však omezen na úzký čtenářský okruh – v tiráži 1. ročníku bylo uvedeno: „Soukromý tisk vydaný Jindřichem Štyrským pro kruh přátel a sběratelů v říjnu 1930 – květnu 1931, v Praze, ve 150 číslovaných výtiscích, z nichž 120 je na domácím Simili Japanu a 30 na Van Gelderu. Jelikož je vyhrazen jen subskribentům, nesmí býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do veřejných knihoven.“ Byla to formulace prozíravě reagující na tehdejší společenské klima a pojetí „mravnosti“ v zákonech, neboť například nedlouho před založením časopisu cenzura z mravnostních důvodů tvrdě postihla první český překlad díla francouzského básníka hraběte de Lautréamonta Zpěvy Maldororovy a v polovině třicátých let byly na několika místech zabaveny i pasáže ze Zapomenutého světla Jakuba Demla. Dnes patří Erotická revue k vzácným bibliofiliím; reedice všech tří ročníků byla vydána v roce 2001 v pražském nakladatelství Torst. Štyrského knižnice Edice 69 existovala v letech 4 F. B. (František Bidlo), Lidská komedie: Racionalisace, kresba reprodukovaná v časopise Erotická revue, roč. 1, 1930– 1931, s. 48. 5 F. B. (František Bidlo), Lidská komedie: Srdečné přání k jmeninám, kresba reprodukovaná v časopise Erotická revue, roč. 1, 1930–1931, s. 96. 1931–1933. Prvních pět publikací edice představovalo díla různých autorů (Aretino, Sade aj.) doplněná ilustracemi především od Štyrského a Toyen. Poslední, šestý svazek Emilie přichází ke mně ve snu (1933) vytvořil Jindřich Štyrský a pojal jej jako celostní dílo složené z krátkého textu, deseti koláží a z doslovu psychologa a sexuologa Bohuslava Brouka (obr. 7–9). V běžné knihkupecké síti se tituly z Edice 69 ve třicátých letech neobjevily, což bylo dáno silně omezujícími „mravnostními“ zákony tehdejšího Československa, na jejichž základě cenzura nekompromisně zasahovala. Knihy vycházely jen v omezeném nákladu – podle tiráže šlo o „(…) přísně soukromý tisk pro kruh přátel vydavatelových a pro subskribenty z řad odběratelů Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 163KAPITOLA 3 6 F. B. (František Bidlo), Přísloví ze Sedlčanska: Je máj, poženem kozy v háj, 1930, kresba reprodukována v časopise Erotická revue, roč. 1, 1930–1931, s. 104. (…) Tato kniha nesmí být veřejně prodávána, ani vyložena, ani půjčována, nebo jinak rozšiřována a nesmí býti zařaděna do veřejných knihoven. Budiž uložena pod uzávěrem na místě nepřístupném, aby se nedostala do rukou nedospělých osob“. Dnes patří knihy z Edice 69 k vzácným bibliofiliím; reedice Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu (původně vyšla v počtu 69 výtisků) byla vydána v roce 2001 v pražském nakladatelství Torst. MalířkaagrafičkaToyen,vlastnímjménemMarie Čermínová (1902–1980), patří k významným představitelkám českého i evropského moderního umění. V osobním, uměleckém, společenském a politickém životě byla neobyčejně svobodomyslná – natolik, že se důsledně zbavila determinant „daných zrozením“: vlastní jméno Marie Čermínová nahradila nesklonným a bezrodým pseudonymem Toyen, popřela tradiční „pasivní“ roli ženy v „mužském světě“, zpřetrhala rodinné vazby a nahradila je spřízněním s básníky, spisovateli, dramatiky, filozofy a výtvarnými umělci (zejména na půdě umělecké avantgardní skupiny Devětsil). Ve své malířské tvorbě vyšla z puristicky modifikovaného kubismu a kolem poloviny dvacátých let se přiklonila k poetismu. Významnou událostí jejího uměleckého vývoje bylo zejména setkání (a celoživotní přátelství) s Jindřichem Štyrským, s nímž se koncem roku 1925 vydala do Paříže. Oba zde dospěli k novému uměleckému názoru, jejž sami označili jako artificialismus, který se stal výtvar- 7 Jindřich Štyrský, Emilie přichází ke mně ve snu (1), 1933, koláž, 24,3x18,5cm; koláž byla reprodukována v knize: Štyrský, Jindřich (1933; 2001): Emilie přichází ke mně ve snu. Praha: Edice 69, 1933; Praha: Torst, 2001. (Reprint původního vydání z května 1933.) 8 Jindřich Štyrský, Emilie přichází ke mně ve snu (2), 1933, koláž, 22x19,5cm; koláž byla reprodukována v knize: Štyrský, Jindřich (1933; 2001): Emilie přichází ke mně ve snu. Praha: Edice 69, 1933; Praha: Torst, 2001. (Reprint původního vydání z května 1933.) Historie sexuologie STRANA 164KAPITOLA 3 9 Jindřich Štyrský, Emilie přichází ke mně ve snu (5), 1933, koláž, 20,9x17,7cm; koláž byla reprodukována v knize: Štyrský, Jindřich (1933; 2001): Emilie přichází ke mně ve snu. Praha: Edice 69, 1933; Praha: Torst, 2001. (Reprint původního vydání z května 1933.) nou analogií druhé fáze teigovsko-nezvalovského poetismu; šlo o malbu prchavých pocitů a vzpomínek, o kompozice s fragmenty reálných předmětů a objektů, vyznačující se neobyčejnou sugestivností a enigmatičností. Tato stylová poloha, jež jim umožnila dát osobitý výraz výtvarně ryzí básnivé představě, je začátkem třicátých let přivedla k surrealismu a k členství v Surrealistické skupině v ČSR. Se Štyrským uskutečnili řadu dalších uměleckých projektů, v nichž významné místo zaujímá osobité ztvárnění sexuality a erotiky. Toyen již v polovině 20. let 20. století namalovala soubor obrazů s erotickými náměty, erotická inspirace se ve zvláště vyhrocené, až vyzývavé podobě zračí v jejích kresbách a hlavně v ilustračních cyklech, jakož i v jinotajné rovině jejích surrealistických obrazů třicátých let a období pozdějších (obr. 10–13). Ve 30. letech ilustrovala díla významných autorů erotické literatury (například Pietro Aretino, markýz de Sade aj.) a svými kresbami přispívala do Štyrského tří ročníků časopisu Erotická revue (1930–1933). I z tohoto hlediska patří oba umělci k nejvýznamnějším tvůrcům 20. sto- 10 XX (Toyen), Bez názvu, 1925, kresba reprodukovaná v časopise Erotická revue, roč. 1, 1930–1931, s. 86. letí nejen v českém, ale i mezinárodním prostředí. Přítel obou umělců – psycholog, sociolog, psychoanalytický estetik, esejista a spoluzakladatel Surrealistické skupiny v Československé republice Bohuslav Brouk (1912–1978) – vydal řadu objevných prací věnovaných problematice lidské sexuality a erotiky: Psychoanalytická sexuologie (1933), Autosexualismus a psychoeroticismus (1935), O smrti, lásce a žárlivosti (1936), Patologie životní zdatnosti (1937), Manželství – sanatorium pro méněcenné (1938) aj. 11 T (Toyen), Snící dívka, kresba reprodukovaná v časopise Erotická revue, roč. 1, 1930–1931, s. 1. Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 165KAPITOLA 3 Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze vznikl již v roce 1921 Ústav pro sexuální patologii. Jeho první přednosta prof. Ferdinand Pečírka (1859–1922) však zemřel pouhý rok po nástupu do nové funkce. Ústav pak po celých čtrnáct let existoval jen na papíře. V roce 1935 byl jeho vedením (pod novým názvem Sexuologický ústav) pověřen hlavní představitel české sexuologické školy prof. Josef Hynie (1900–1989). Hynie přednášel sexuologii na Dermatovenerologické klinice profesora Františka Šambergera (1871–1944). Ve třicátých letech vypracoval metodu andrografického sledování tonu penisu a skrota. V roce 1940 vydal monografii Úvod do lékařské sexuologie. Josef Hynie vedl Sexuologický ústav Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze až do roku 1974. Z hlediska tehdejšího vědeckého paradigmatu byli čeští psychiatři poměrně málo ovlivněni psychoanalýzou. Snad to bylo způsobeno i tím, že Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), hlavní česká ideologická autorita té doby, byl odpůrcem psychoanalýzy: hodnotil ji jako „směšnou“ a pozastavoval se nad jejím šířením ve světě. K prvním spolupracovníkům a žákům Jose- 12 T (Toyen), Clovni, kresba reprodukovaná v časopise Erotická revue, roč. 1, 1930–1931, s. 25 13 T (Toyen), Ženy východu, kresba reprodukovaná v časopise Erotická revue, roč. 1, 1930–1931, s. 40. Historie sexuologie STRANA 166KAPITOLA 3 fa Hynieho patřili Vladimír Barták (1921–1990), Karel Nedoma (1915–1974) a Jan Raboch (1917– 2002). Vladimír Barták pokračoval zejména v andrologické tradici české sexuologie. Byl autorem celé řady populárních článků a monografií, a zasloužil se tak o sexuální výchovu několika generací. Karel Nedoma se věnoval především sexuálním deviacím a sexuální výchově. Prof. MUDr. Jan Raboch, DrSc., vedl pražský Sexuologický ústav od roku 1974 do roku 1989. Jeho výzkumná a publikační aktivita byla a je obdivuhodná. Většina jeho prací je stále aktuální, a sotva je proto lze uvádět v kapitole o historii sexuologie. V roce 1977 byl zvolen prezidentem International Academy of Sex Research (IASR), prestižní mezinárodní vědecké organizace s výběrovým a voleným členstvím. Historie české sexuologie by nebyla úplná bez zmínky o vynikajícím pražském sexuologovi Kurtu Freundovi (1916–1997), který poprvé užil falopletyzmografickou metodu k vyšetřování sexuální orientace mužů a napsal též první českou monografii o homosexualitě. Kurt Freund působil od roku 1969 v Kanadě. Nicméně bylo jeho zásluhou, že v české sexuologii si podržely klinický význam psychofyziologické vyšetřovací metody pletyzmografického cha- rakteru. Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 167KAPITOLA 3 Biologie sexuality Sexualita je základní vlastností každé lidské bytosti; bez ní by existence lidského druhu na Zemi byla nemyslitelná. Sexuální podstata lidí a jejich sexuální chování mají tedy prastaré biologické kořeny. Někteří odborníci zabývající se lidským chováním přijímají s velkými výhradami skutečnost, že lidská psychika a společenská kultura jsou významným způsobem spoluurčeny biologicky: ať již přímo geneticky nebo prostřednictvím hormonů a vlastností formovaných epigeneticky, zevními vlivy. Existují přesvědčivé důkazy, že značná část lidského sociálního chování má genetický základ. Jak praví klasik sociobiologie Edward Osborne Wilson: „Intelekt nebyl zkonstruován proto, aby porozuměl atomům, nebo dokonce sobě samému, ale na podporu přežití lidských genů.“ Moderní biologické vědy popírají často tradovanou představu o člověku jako sociálně a kulturně determinované bytosti, zcela emancipované od svého živočišného základu. Biologie se pustila do celostní syntézy biologických a psychosociálních vlivů. Výsledkem byla exploze etologických poznatků a konečně dnes již dosti ucelená disciplína, kterou můžeme nazvat „sociobiologie“. Klasiky této disciplíny jsou „otcové-zakladatelé moderní etologie“ – například rakouský zoolog a etolog Konrad Lorenz (1903– 1989) nebo anglický zoolog a etolog nizozemského původu Nikolaas Tinbergen (1907–1988). Soudobými reprezentanty sociobiologického paradigmatu jsou například Edward Osborne Wilson (Sociobiology, 1975), Richard Dawkins (Selfish Gene, 1976), Donald Symons (Evolution of Human Sexuality, 1979) nebo u nás velice populární Desmond Morris (The Naked Ape, 1967, Lidský živočich, 1997). Biologické motivační zdroje jsou v oblasti lidské sexuality jistě primární, podléhají však výrazné kulturní a psychosociální modifikaci. Víme, že některé biologické vlastnosti lidské sexuality se uplatňují transkulturálně po celou známou historii lidstva. Patří k nim vyšší sexuální aktivita mužů, jejich vyšší agresivita a sociální dominance. Zasluhuje si též pozornosti, že mužská sexualita je mnohem zranitelnější než sexualita ženská. K základním a stálým charakteristikám lidského sexu patří párový charakter sexuálního chování, ale také obvykle nízká erotická atraktivita objektu stejného pohlaví a objektů sexuálně ne- zralých. Větší část fylogeneze sexuálního chování lidí proběhla někdy před dvěma až třemi miliony let, tedy v době, kdy naši předkové žili v rozptýlených populacích lovců-sběračů. Na daném stupni poznání nedovedeme jednoznačně říci, zda lidský druh dnes již vyčerpal všechny možnosti geneticky podmíněného vývoje. Každý živočišný druh má schopnost učit se, která je dána prenatálně naprogramovanou strukturou mozku. Tyto vrozené dispozice způsobují, že každý jedinec je připraven naučit se některým specifickým činnostem na základě specifických podnětů. Jiné podněty jsou vyloučeny, další jsou třeba zcela neutrální. Zdá se, že podobné dispozice zakládají též některé sexuální pochody. Připomeňme kupříkladu specifický signální vliv druhotných sexuálních znaků nebo zvláštního sociálního učení, které produkuje sexuální orientaci, Biologie sexuality STRANA 168KAPITOLA 3 zamilovanost a erotickou fascinaci. Aby byla situace ještě komplikovanější, uplatňují se epigenetické mechanismy se zvláštní naléhavostí v určitých obdobích ontogeneze, které bývají nazývány „kritickými“. Kritické období pro utváření základních sexuálních vlastností, sexuální orientace a sexuální identifikace bylo s jistotou lokalizováno do druhého trimestru prenatálního vývoje. Kritickým obdobím pro naučení se schopnosti intimní dotykové a hmatové komunikace jsou nepochybně prvé měsíce a roky života. Člověk je ve srovnání se subhumánními savci stvořením poměrně málo reprodukčně výkonným. Lidská reprodukce je charakterizována základními danostmi: pozdní sexuální zrání, nízká plodnost, dlouhá gestace, vysoká nitroděložní úmrtnost, poměrně malý plod, dlouhá rodičovská péče, dlouhá laktace, dlouhé intervaly mezi porody, nízký celkový reprodukční výkon, dlouhý postreprodukční život žen. Mnoho z těchto faktů je prostým důsledkem toho, že člověk je veliký, poměrně dlouho žijící a pomalu rostoucí savec. Základní sociální jednotkou lidské sexuality je pár, dvojice muže a ženy. Z evolučního hlediska se zdá dobře pochopitelné, že u vyšších savců, a tedy také u člověka, se v sexuálním chování zřetelně uplatňuje nevybíravý zájem u samců a vybíravá pasivita u samic. Samečci jsou tak málo selektivní, že často dokáží kopulovat i s objekty, které samičku sotva připomínají. U lidského druhu, podobně jako u jiných vyšších savců, platí, že rodičovská investice samečků je nekonečně menší než tatáž investice samiček. Obrovský biologický rozdíl mezi pohlavími existuje v produkci gamet. Zatímco muž produkuje miliony spermií denně, žena má za celý svůj život k dispozici jen několik stovek zralých, a tedy oplodnění schopných vajíček. Teoretická reprodukční kapacita muže jde do tisíců potomků, kapacita ženy pouze do desítek potomků. Že se z této kapacity realizuje v praxi jen nepatrný zlomek, je věc jiná. Lidský druh má biologickou tendenci k navazování poměrně dlouhých sexuálních párových vztahů, které mají poskytnout podmínky k zdárnému vývoji dětí, jež jsou dosti dlouho po porodu nesamostatné. Biologicky však náš druh není disponován k vytváření párů doživotních. Zdá se, že pravdu mají ti, kteří u člověka nacházejí zřetelné biologické vlohy k sexuálnímu chování typu „sukcesivní monogamie“. Ontogenezi lidské sexuality znázorňuje následující schéma: Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 169KAPITOLA 3 Biologie sexuality Jak je z tohoto schématu zřejmé, k dospělému sexuálnímu subjektu se směřuje postupně, po etapách a složitou interakcí biopsychosociálních vlivů. Ontogeneze lidské sexuality Chromozomální pohlaví (45XX, 46 XY) Fetální gonády (vaječníky, varlata) →→ Fetální hormony (androgeny +/-) → Sexuálně dimorfní tělo a genitál → Sexuálně dimorfní CNS → Tělesný vzhled při narození → Dětská sexuální identifikace (děvče – chlapec) → → → Vlivy sociálního a kulturního prostředí Hormonální puberta → → → → Erotizace (sexuální orientace) Sekundární pohlavní znaky→ → Dospělá sexuální identifikace (žena – muž) Jak je z tohoto schématu zřejmé, k dospělému sexuálnímu subjektu se směřuje postupně, po etapách a složitou interakcí biopsychosociálních vlivů. Chromozomové pohlaví (46, XX; 46, XY) Fetální gonády (vaječníky, varlata) STRANA 170KAPITOLA 3 Tělesně pohlavní vývoj vytváří základní anatomické a funkční předpoklady k sexuální diferenciaci myšlení, cítění a chování. Hlavními determinujícími faktory biologických základů lidské sexuality jsou geny, gonády a hormony. Sexuální dimorfismus je natolik základní a zjevnou vlastností člověka, že o jeho podstatě v praxi málo uvažujeme. Základem pro sexuální dimorfismus lidí je vliv pohlavních chromozomů na utváření původně nediferencované primární gonády. Diferenciace vnitřních a zevních pohlavních orgánů podléhá dobře definované regulaci hormonální, jak bude popsáno níže. Je známo, že v každém buněčném jádře obsahuje genetický materiál člověka kromě 44 autozomů, ještě dva chromozomy pohlavní. Pro mužské pohlaví je typický karyotyp 46,XY, pro ženské pohlaví 46,XX. Moderní genetika pokročila v poznání, jak pohlavní chromozomy a geny souvisejí s vývojem gonád. Vývoj varlat ovlivňuje především gen SRY (sex-determining region of the Y chromosome), lokalizovaný na Y chromozomu, jehož sekvence DNA je dnes definována na molekulární úrovni (14 000 párů bází). Tento gen produkuje „Testis Determining Factor“ (TDF), který iniciuje diferenciaci testes, avšak při jejich dalším vývoji je zapotřebí spolupůsobení ještě dalších genů, například SDX9, který se nachází na chromozomu 17. Na Y chromozomu byly též zjištěny geny, jež chrání před některými nádory varlat, a geny regulující spermiogenezi. Další geny důležité pro maskulinní diferenciaci individua jsou též na chromozomu X a na autozomech. Na autozomech se předpokládá i existence genů zodpovědných za diferenciaci primárních zárodečných buněk. Tělesně pohlavní vývoj Jak bylo řečeno, genetické vlivy určují mužský nebo ženský vývoj původně pohlavně neurčité zárodečné žlázy. Tato nediferencovaná zárodečná gonáda je ještě ve druhém měsíci vývoje pouhým shlukem buněk. Jsou zde však již přítomny primární gonocyty, tedy prvotní, sexuálně dosud nediferencované pohlavní buňky. Při vývoji varlete se uvnitř gonády utvoří pruhy, které jsou základem semenotvorných kanálků. Ve varleti vznikají Leydigovy buňky, produkující testosteron. Vývoj vaječníků probíhá tak, že buňky gonád se organizují do nepravidelných pruhů obsahujících zárodečné i podpůrné buňky. V ovariu dívky před pubertou je obsaženo asi 400 000 oocytů, tedy primárních zárodečných buněk, jichž v průběhu života ubývá, až vývoj dospěje ke stavu, kdy v klimakteriu nejsou folikuly žádné. Jen asi 400 oocytů je v průběhu života uvolněno při ovulacích jako vajíčka schopná oplodnění. Hlavním určujícím faktorem sexuální diferenciace v nitroděložním vývoji jsou mužské pohlavní hormony – androgeny, z nichž nejvýznamnějším je testosteron. Androgeny, produkované varlaty zárodku mužského pohlaví, mají určující vliv na mužský vývoj jedince. Nejsou-li tyto hormony přítomny, pak se zárodek vyvíjí žensky. Tento efekt mužského pohlavního hormonu se do značné míry týká též vývoje centrálního nervového systému a těch jeho struktur, které ovlivňují sexuální chování. Pro dobrý funkční stav genitálu je nezbytné správné nervově-cévní zásobení. Podstatnou roli v tomto směru však hrají periferní účinky pohlavních hormonů. Jejich produkce v gonádách podléSexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 171KAPITOLA 3 há známým zpětnovazebním regulacím v ose hypothalamus – hypofýza – gonády. Zatímco funkce této osy u mužů nepodléhá periodickým změnám, u žen funguje v reprodukčně aktivním období od puberty až do přechodu periodický měsíční (menstruační) cyklus. Hlavními sexuálními hormony u žen jsou estrogeny a gestageny. Gestageny jsou významné zejména pro přípravu děložní sliznice na uhnízdění oplodněného vajíčka. Estrogeny mají výrazný vliv na stav celého zevního genitálu, včetně poševní sliznice. Ovlivňují též pružnost pokožky, povahu ochlupení a velikost prsů. Tyto účinky jsou narušeny, pokud je v organismu ženy estrogenu nedostatek; tak tomu je po chirurgickém odnětí vaječníků nebo po zániku jejich hormonální funkce v klimakteriu. K hlavním projevům nedostatku estrogenů u ženy patří snížený tonus pokožky, tkáně prsů a genitálu, jakož i snížená výživa poševní sliznice s úbytkem vlhkosti při pohlavním vzrušení. Hlavními pohlavními hormony u muže jsou androgeny. Nejvýznamnější z nich je testosteron, produkovaný zejména některými buňkami varlat. Odnětí varlat způsobí u muže vždy výrazný pokles hladiny testosteronu. Mužský organismus má v případě kastrace jen nedostatečné možnosti kompenzovat snížené hladiny androgenů z jiných zdrojů. Kastrace muže vede proto vždy k snížení objemu prostaty a měchýřkových žláz, k útlumu produkce jejich odměsků. Někdy se výrazně snižuje růst vousů. Také sexuální aktivita muže zřetelně klesá. Přísně hormonálně dependentní však nejsou jednoduché sexuální reakce. Překrvení genitálu, projevující se u mužů erekcí a u žen lubrikací, je zprostředkováno především nervovými regulacemi. Tyto reakce, včetně pocitového vyvrcholení, mohou probíhat i bez přítomnosti pohlavních hormonů, tedy u dětí před pubertou a u dospělých jedinců obou pohlaví po kastraci. Pravdou však je, že pohlavní hormony svým účinkem snižují reakční práh sexuálních reakcí, zlepšují trofiku pohlavních orgánů a zvyšují sexuální spontaneitu lidí. Tělesným korelátem pocitu sexuálního vzrušení je u obou pohlaví zejména tumescence genitálu. Mimogenitální sexuální reakce sice také známe, ty však nejsou (s výjimkou zduření prsních bradavek) nijak sexuálně specifické a jednotné. Tumescence genitálu ženy se projeví zduřením topořivých těles poštěváčku a velkých stydkých pysků. Při zvýšeném prokrvení sliznice pochvy dochází k produkci lubrikační tekutiny – převážně transsudací tekutiny z cévního systému. U muže při tumescenci dochází k zvýšenému plnění topořivých těles penisu. Stupňující se tuhost párových kavernózních těles vede k plné erekci. Zatímco kavernózní tělesa penisu jsou při erekci pevná a tuhá, houbovitá tělesa a žalud zůstávají houbovitě měkké. Periferním doprovodem emoce orgasmu jsou u obou pohlaví především různě intenzivní kontrakce svalů pánevního dna. U ženy vedou tyto kontrakce k vytvoření „orgastického prstence“, který svírá spodní třetinu pochvy. U muže vedou svalové kontrakce k vypuzení semenné tekutiny z močové trubice v závěrečné části ejakulačního děje. Významné jsou sekreční reakce. Hlavním zdrojem sexuálních sekretů u ženy je již popsaná lubrikace. Důležité jsou také odměšky žlázek močové trubice a odměšky bartholinských žláz. Zatímco ejakulace u mužů je děj všeobecně známý, menší pozornost se věnuje orgastickým expulzím u žen. Jde o sekret uretrálních žláz smíšený s močí (takzvaná „ženská ejakulace“) nebo expulzi lubrikační tekutiny z pochvy. Tyto ženské orgastické expulze se vyskytují někdy v životě nejméně u třetiny žen. Jen u několika procent žen je tomu častěji. Pokud je známo, nemají žádný podstatný fyziologický význam ani pro reprodukci ani pro sexuální chování. Mohou být významné tam, kde jsou projevem zvláště vydatného pocitového vyvrcholení. Výskyt orgastických expulzí je totiž častější při opravdu vydatně prožitém pocitovém vyvrcholení. V lidské sexualitě je ze všech smyslů snad nejméně prozkoumaným čich, což je zvláštní, neboť k erotice různé vůně a pachy patří od nepaměti. Sexualita má s čichovými vjemy mnoho společného. Není sporu o tom, že podle pachu je do jisté míry možné rozpoznat fázi menstruačního cyklu ženy. Objímání a tanec v intimním kontaktu jsou Tělesně pohlavní vývoj Sexuální reakce genitálu Sexuální reakce lidí a čichové podněty STRANA 172KAPITOLA 3 důležitými namlouvacími rituály. Zpocení, a tedy příslušně páchnoucí muži jsou ženami shledáváni v nejrůznějších situacích velmi „sexy“ („mužné“ sporty a podobně). Záliba mužů v ženách s velikými prsy je sotva myslitelná bez představy příslušných pachových vjemů ze žlázek dobře vyvinutých prsů. Snížení zájmu o sex u starších lidí je provázeno oslabením jejich čichových schopností; stoupající záliba nových generací v orálním sexu bývá někdy interpretována jako potřeba nalézt na vymydleném a hygienou odparfémovaném těle poslední zbytky individuálního pachu. Dobře doložený je vliv produkce pachových látek na chování hmyzu. Pro tyto látky se koncem padesátých let minulého století vžilo označení ektohormony nebo „externí hormony“. Tento název byl později nahrazen dnes běžným termínem „feromony“. Etologové rozlišují feromony signální (způsobují bezprostřední změny v chování) a feromony základní (vyvolávají hormonální změny v organismu). Snad nejvýznamnější dosud známou sexuálně signální látkou u lidí je androstenon. Je zajímavé, že se uplatňuje u obou pohlaví. Může působit již v podprahových koncentracích. Z exogenních parfémů se podobné účinky přisuzují pižmovým odměskům některých zvířat (cibetky, norci) a také některým rostlinným parfémům. Zejména pižmo je od pradávna považováno za pravý erotický pach a za svého druhu afrodiziakum. Hlavními zdroji toho, čemu u lidí říkáme feromony, jsou potní a jiné žlázy pokožky. Je důležité vědět, že sekrety našich kožních žlázek nepáchnou, dokud nedojde k jejich rozkladu bakteriemi. Zdá se, že individuální pachy vznikají složitým ovlivněním metabolismu exkrementů kožních žlázek bakteriemi. Ty se pak svým složením a účinkem liší jak podle hormonálních poměrů, tak podle tělesné hygieny, diety a životního prostředí. Muži přitom produkují pach zpravidla silnější než ženy. Pachové látky lze nalézt i v jiných sekretech, jistěže také v moči. Zevní genitál je zdrojem dalších pachových podnětů (pochva, penis). Ani polibek není „jen tak nějaký polibek“. Kromě dotekových podnětů se při něm vždy vyměňují také podněty pachové, a dokonce i chuťové. Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 173KAPITOLA 3 Sexuální chování lidí je výsledkem dlouhého evolučního procesu. Jde o velmi starou motivační strukturu, těsně spjatou se samotnou existencí druhu Homo sapiens. V populárním chápání sexuality se dosud uplatňuje koncepce „sexuálního pudu“, tedy představa, že sex je podobnou potřebou jako potrava nebo pití, že se aktivuje vnitřním nedostatkem a vyznačuje puzením k uspokojení. Jakmile je uspokojení dosaženo, vnitřní přetlak se „vybije“ – a je nastolena dočasná homeostáza. Realita lidské sexuality je však mnohem komplikovanější, než jak ji popisuje zmíněná představa unitárního sexuálního pudu. Aniž bychom unavovali čtenáře dlouhými teoretickými výklady, můžeme konstatovat, že v lidské sexuální motivaci jsou prvky typické pro pudové chování. Lidské sexuální chování může být velice imperativní, do značné míry nezávislé na racionálních kontrolních mechanismech. Právě tato subjektivně pociťovaná „pudová naléhavost“, tak důvěrně známá každému člověku, dala nepochybně vzniknout různým interpretacím sexuální motivace jako mocného vnitřního energetického zdroje. Není však přípustné redukovat sexuální chování jen na pohlavní vzrušení a pocitové vyvrcholení. Zahrnuje celou škálu aktivit, které mají jednak signalizovat sexuální zájem subjektu, jednak navodit sexuální zájem případných objektů. Toto přípravné období je vlastní všem živočichům. Má za úkol vytvořit dvojici s reprodukčně nejperspektivnějším partnerem. Základní kategorií této přípravné fáze je sexuální atraktivita. Ta je dána přítomností druhotných pohlavních znaků, které jsou nejúčinnějšími sexuálními signály. Má však též složku Sexuální chování behaviorální. Určité sexuální aktivity mohou být zdrojem výrazných reakcí u potenciálního partnera. Pro tyto přípravné fáze a sbližování dvojice máme názvy koketování, namlouvání a párování. Pro zjednodušení a hlavně z didaktických důvodů doporučujeme rozlišovat v lidské sexuální motivaci tyto čtyři základní komponenty: 1. Sexuální identifikace (sexuální role). 2. Sexuální orientace (erotická preference). 3. Sexuální emoce (sexuální vzrušení, orgasmus, zamilovanost). 4. Sexuální chování. Pocit příslušnosti k mužskému nebo ženskému pohlaví je bezesporu základním stavebním kamenem lidské sexuální motivace. Tento pocit v naprosté většině případů bezkonfliktně sleduje genetické a fetálně-gonadální determinanty. Jsou zprostředkovávány organizačním vlivem sexuálních steroidů na centrální nervovou soustavu v kritických fázích nitroděložního vývoje. Toto kritické období probíhá v druhém trimestru prenatálního vývoje. Výsledkem je výrazná predispozice k mužské nebo ženské sexuální identifikaci. Definitivní formování probíhá pak po porodu součinností zmíněné predispozice s vlivy prostředí. Projevem sexuální identifikace je schopnost jedince zaujmout odpovídající sociální roli. Izolovanou poruchou sexuální identifikace v čisté podobě je transsexualita – jedinec touto deviací postižený je identifikován s opačným pohlavím a silně puzen k opačné sexuální roli. Sexuální identifikace Sexuální chování STRANA 174KAPITOLA 3 Pro veliký význam prenatálního formativního období svědčí pozorování poruch sexuální identifikace u osob, jejichž matky byly v těhotenství léčeny vysokými dávkami androgenně nebo estrogenně aktivních steroidů. Opakovaně byly též popsány případy zvratů sexuální identifikace u jedinců s poruchami sexuálního vývoje, kteří se s nastupující pubertou nezadržitelně vpravují do mužské sexuální role, navzdory výchově v ženské sexuální roli. Z principu dvoupohlavní diferenciace vyplývá základní dimorfnost sexuální orientace. Erotické signály ze strany příslušníků opačného pohlaví mají zpravidla nejvyšší erotickou hodnotu. Tato zvláštní účinnost sekundárních pohlavních znaků opačného pohlaví je dobře zjistitelná i psychofyziologickým vyšetřením sexuálních reakcí u mužů i žen. V normě nacházíme nízký zájem, až averzi ve vztahu k dětským objektům. Schopnost mláděcích rysů objektů tlumit sexuální aktivitu a agresivitu dospělých je dobře známa též u subhumánních živočichů. Pravidelně se u lidí vyskytuje několik procent homosexuálně orientovaných jedinců. Pro několik procent příslušníků každé známé lidské populace jsou eroticky atraktivní osoby stejného pohlaví. K formování vyhraněné homosexuality nestačí specifické výchovné a vývojové postnatální vlivy. Základem je specifická zvláštnost naprogramování příslušných sexuálních center v kritických fázích prenatálního vývoje. Centrum pro sexuální identifikaci a orientaci nebude zřejmě totožné, protože odchylky obou zmíněných kvalit se mohou vyskytovat do značné míry na sobě nezávisle. Pro normální sexuální orientaci tedy platí, že je vztažena k pohlavně zralému jedinci opačného pohlaví. Taková reprodukčně účelná orientace musí být fixována instinktivními mechanismy. Příroda si v tak významné oblasti „nemohla dovolit“ nechat ve hře jen vlivy kulturně-sociální – ty jsou totiž v mnoha ohledech málo spolehlivé. Sexuální orientace Z našeho odmítnutí koncepce jednotného sexuálního pudu plyne uznání několika sexuálních Sexuální emoce emocí: sexuálního vzrušení, pocitového vyvrcholení (orgasmu) a emoce zamilovanosti (erotické fascinace objektem). Sexuální vzrušení je elementární sexuální emoce, která má typickou prožitkovou kvalitu a periferní projevy. Specifickým doprovodem sexuálního vzrušení je především vazodilatace genitálu (tumescence). Projeví se erekcí u mužů a zvlhnutím poševní sliznice (lubrikací) u žen. K centrálním mediátorům sexuálního vzrušení patří dopamin a noradrenalin. Tlumivé mechanismy jsou vázány na účinky kyseliny aminomáselné nebo serotoninu. Vliv sexuálních steroidů na pohlavní vzrušivost není základní, ale jen modelující. Pohlavní hormony snižují práh pro účinek erotických podnětů, rozšiřují reflexní zóny pro periferní vzruchy a zvyšují sexuální aktivitu. Sexuální vzrušivost vyjadřuje míru snadnosti, s jakou je u subjektu působením erotických podnětů dosahováno pohlavního vzrušení. Výsadní postavení mají u lidí podněty zrakové, ale ani ostatní smysly nepřicházejí zkrátka. Opakovaná prezentace stejného podnětu sexuální vzrušení snižuje. Naopak expozice podnětu nového, nezvyklého působí facilitačně (tato vlastnost bývá u zvířat označována pojmem „coolidge effect“). Pocitové vyvrcholení (orgasmus) je konzumní fází sexuální motivace v koitálním aktu. Může být dosažen stejně snadno masturbací nebo nekoitální stimulací erotogenních zón. Prožitková i periferní komponenta orgasmu může být různě intenzivní. V prožitkové složce jde o škálu pocitů od jednoduchého uspokojení po extatické stavy se zúženým vědomím. V periferní oblasti jde o různě intenzivní klonické stahy, především svalstva pánevního dna. U mužů je zpravidla při orgasmu vypuzováno v ejakulačním ději semeno. U žen se jen vzácně objevují orgastické expulze z uretry nebo z pochvy. Zdá se, že lidé jsou schopni dvou druhů orgasmu. Prvý z nich je prožitkově méně intenzivní. Není sledován typickou refrakterní fází, může tedy k němu docházet sukcesivně vícekrát za sebou. Pracovně jej nazýváme „malý orgasmus“. Častější je u žen, ale může se vyskytovat též u mužů, kde při něm někdy nedochází ani k ejakulaci. Druhý typ orgasmu je sledován refrakterní fází a rezolucí, je prožitkově intenzivnější. Nazýváme jej „velkým orgasmem“. Druhá forma orgasmu je spojena s vyšší úrovní sexuální satisfakce. Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 175KAPITOLA 3 Orgasmus ženy je zranitelnější než orgasmus muže. V populaci je nejméně 8% žen, které nikdy orgasmus nemají, a nejméně třetina žen má s dosahováním orgasmu větší nebo menší problémy. Nejde o patologii, ale o evolučně pochopitelnou realitu. Orgasmus ženy (na rozdíl od muže) nemá totiž prakticky žádnou reprodukční úlohu. Proto nebyl vývojově tak pevně fixován. Sexuální uspokojení (satisfakce) je stav uvolnění a refrakternosti k sexuálnímu dráždění, které se dostavuje po „velkém orgasmu“. Na vzniku tohoto stavu se pravděpodobně výrazně podílí endogenní opioidy (endorfiny). Endorfiny jsou uvolňovány v průběhu sexuálního vzrušení a orgasmu. Mají jak centrální, tak periferní účinky; dosud však nejsou beze zbytku prostudovány. Zamilovanost je emoce, která je specificky humánním vyjádřením schopnosti erotické fascinace sexuálním objektem. Podobné stavy dobře známe i z chování subhumánních živočichů. Emoce zamilovanosti není naučená. Dostavuje se zákonitě při dosažení určité zralosti centrálního nervového systému. Je známo, že zamilovanosti nejsou zpravidla schopny děti s předčasnou pubertou, přestože jejich tělesný sexuální vývoj je urychlen a odpovídá vyššímu věku. Naproti tomu zákonitě se v pubertě dostavuje emoce zamilovanosti též u hormonálně těžce deficitních hypogonadismů. Je tedy zřejmé, že zamilovanost nemá přímý vztah k pohlavním hormonům. Lidské sexuální chování má párový charakter. Jako u ostatních párujících se živočichů jde v první fázi především o výběr vhodného partnera a navázání partnerské erotické interakce na pretaktilní úrovni. V této fázi se slaďují emoční stavy. V různě dlouhé komunikaci, která přechází do taktilních fází, se ustavuje párový vztah. Jednou ustavený sexuální pár má určitou soudržnost a jeví zřejmou tendenci k restrikci sexuálního chování k ostatním členům skupiny. Věrnost a monogamie nejsou fenoménem determinovaným jen kulturně a sociálně. Logicky vyplývají již ze základních biologických motivačních vlastností lidské sexuality. V dobře fungujícím páru je sexualita prožívána nejpřirozeněji a nejintenzivněji. Neexistuje ovšem bohužel žádSexuální chování ný biologický mechanismus, který by lidem zaru- čovaldoživotnímonogamii,některýmikulturními normami požadovanou. Specificky vysoká intenzita prožívání sexuální interakce v nově vzniklém páru je jistě evolučně užitečná. Nesporně pomáhá upevnit soudržnost dvojice, nezbytnou k péči o děti. Tato kvalita se však v moderní hedonisticky orientované společnosti projevuje jako prvek destruktivní. Lidé někdy málo odolávají vcelku přirozeným svodům sukcesivních partnerských vztahů, z čehož plyne vysoká rozvodovost. Specificky kulturním fenoménem je konzumní přístup k sexualitě. Zejména muži projevují ve všech známých společenských formacích a kulturách znepokojivou tendenci k neosobní kopulaci, která může být zdrojem intenzivních pozitivních prožitků a také známých sociálních a hygienických rizik. Neosobní sex a sex s povrchně známými lidmi se tak stává vyhledávaným zbožím. Může být získáván koupí, jako u prostitučního chování, ale též podvodem nebo násilím, jako při sexuální delikvenci. Konzumenty erotiky bývají především muži. Zdají se být biologicky disponováni k sexuální promiskuitě a polygynii. Zvláštním projevem lidské sexuality je autoerotika. Člověk je zpravidla schopen sexuálně se vzrušit příslušnými fantaziemi. Tyto představy vlastně nahrazují praktické sexuální chování. Buď z něho vycházejí nebo se zabývají takovým sexuálním chováním, které by subjekt rád v praxi uskutečnil. V autoerotické oblasti dospívají lidé k pohlavnímu vzrušení a uspokojení (orgasmu) často tím, že se sami dráždí na pohlavních orgánech. Obecně vyšší masturbační aktivitu vykazují muži. Masturbace se někdy vyskytuje již u malých dětí před pubertou. Moderní sexuologie kategoricky odmítá spekulace o škodlivém vlivu masturbace na duševní nebo tělesné zdraví. Pomineme-li kuriózní riziko, že se subjekt nevhodným způsobem onanování zraní, nehrozí mu žádné nebezpečí. Schopnost uvolnit sexuální tenzi onanováním patří k samozřejmé výbavě normálního člověka. Důležité je, že existují také spontánní sexuální projevy, nezávislé na volní kontrole. U obou pohlaví se v průběhu spánku dostavují epizody desítky minut trvajících tumescencí genitálu. Vyšetřování nočních tumescencí penisu („NPT“, Nocturnal Penile Tumescence) se prosadilo do klinické praxe v diagnostice poruch erekce. Tyto Sexuální chování STRANA 176KAPITOLA 3 spánkové tumescence mají svůj psychický podklad v erotických snech, které má snad každý člověk. Erotické fantazie a sny jsou nesmírně cenným materiálem pro diagnostiku a psychoterapii sexuálních dysfunkcí a deviací. V sexuálním chování mužů a žen jsou zřetelné rozdíly. Někteří odborníci je vysvětlují pouze vlivy sociálně-kulturními nebo ekonomickými. Dimorfnost sexuálního chování má však svůj základ v biologických faktorech. Rozdíl nepochybně začíná již odlišným rodičovským vkladem obou pohlaví. V přírodě platí, že pohlaví s vyšším rodičovským vkladem je v sexuálním výběru selektivnější a více se věnuje péči o potomstvo. Reprodukční strategie mužů a žen tedy musí být již z biologických důvodů diametrálně rozdílná. Žena za celý svůj život vyprodukuje pouhých několik stovek zralých vajíček a může za normálních okolností porodit o něco málo více než deset dětí. Naproti tomu muž produkuje denně desítky milionů spermií, a dosáhne-li kopulace s větším počtem partnerek, může být jeho potomstvo velice početné. Zatímco žena svou praktickou reprodukční výkonnost příliš nezvýší větším počtem sexuálních partnerů, muž vyšším počtem partnerek může počet svých potomků výrazně zvětšit. Z toho logicky plyne biologická dispozice mužů k vyšší sexuální promiskuitě a většímu zájmu o neosobní kopulaci. Žena je naproti tomu selektivnější a její sexuální chování více závisí na kvalitě partnera a celého vztahu. Shrneme-li základní charakteristiky normální lidské sexuální motivace, docházíme k následujícím pěti vlastnostem: 1. Pevná sexuální identifikace (spojená s dobře osvojenou sexuální rolí). 2. Erotická preference objektu opačného pohlaví (homosexuální orientace se fyziologicky vyskytuje jen u několikaprocentní menšiny). 3. Sexuální zralost žádoucího objektu. 4. Kooperace, souhlas partnera, nepřítomnost neakceptované agrese. 5. Vytvoření páru, vzájemnost. Dospělé podoby lidská sexualita dosahuje složitým vývojem, jak je znázorněn na shora uvedeném schématu (str. 169). Sexuální chování v dětství a dospívání Na dospělém sexuálním chování lidí se podílejí vlivy genetické (genetické pohlaví), fetální gonády a s nimi související vliv fetálních sexuálních steroidů, pohlavně specifická organizace centrálního nervového systému a sexuální dimorfnost tělesných znaků a zevního genitálu. V poporodním období následuje dětství, které je ze sexuologického hlediska zdánlivě obdobím úplného klidu. To je vystřídáno bouřlivými změnami v pubertě. Dětství před pubertou chápeme často jako úplně asexuální životní období, je to však mylný předpoklad. Již malé děti mají formovány základní vlastnosti mozku v tom smyslu, který odpovídá jejich pohlaví. Pevná sexuální identifikace se utváří v době, kdy dítě začíná mluvit. K příslušné sexuální roli děti projevují niternou náklonnost, kterou je velice obtížné výchovným působením podstatně ovlivnit. Chlapci tíhnou k bojovým hrám a k soutěživým sportovním činnostem, dívky naopak mají sklony vyhledávat hry pečovatelské a sporty méně soutěživé. Chlapci i dívky se v dětství sbližují především s příslušníky svého pohlaví. Nápadná příchylnost ke společnosti vrstevníků opačného pohlaví může být jedním ze signálů menšinové sexuální orientace nebo identifikace. Několik procent chlapců i dívek se chová nápadně heterotopicky. Takové dívky označujeme za tomboyské, chlapce pak jako zženštilé (sissy boys). Zdaleka ne všechny takto nápadné děti mají v dospělosti nějaké skutečné problémy se svou sexuální identifikací a orientací, avšak u více než poloviny tomu tak je. Děti jsou schopny základních sexuálních emocí: sexuálního vzrušení, orgasmu i erotické fascinace jiným jedincem. Také proto některé děti poměrně často onanují. S dětskou onanií není třeba zápolit; není-li nepřiměřenými tresty negativně posilována, zpravidla spontánně odezní. Důležité je, že dětské sexuální projevy nemají erotický charakter v „dospělém“ smyslu slova. Dítě vnímá pouze jednoduchou prožitkovou libost. Eroticky nemravný a obscénní charakter dávají těmto dětským aktivitám až dospělí svými sexuálními pro- jekcemi. Častou aktivitou dětí jsou sexuální hry: zkoumání intimních tělesných partií ostatních dětí, ná- Dětství Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 177KAPITOLA 3 podoba sexuálního chování dospělých … Jen zcela ojediněle dochází při sexuálních hrách dětí před pubertou k pohlavním stykům. Nekoitální manipulace na genitálu jsou mnohem častější, stejně jako nápodoby koitu bez sexuálního spojení. Ani masturbaci ani dětské sexuální hry není třeba hodnotit jako nebezpečný fenomén. Jde o přirozený projev dětské hravosti. Děti ovšem mají být přiměřeně věku poučeny o tom, které hranice nesmí jejich hravost překročit. I dítě před pubertou může být erotizováno působením zvenčí. Nejzřetelněji lze takové projevy pozorovat u obětí sexuálního zneužívání. Erotizovanosti dítěte v nefyziologicky časné životní etapě zde pachatel dosahuje tělesnými manipulacemi s příslušnou verbální legendou. Typické je, že takové erotické projevy dětí vyhasnou, jakmile je pohlavní zneužívání dítěte přerušeno. Jejich vliv na dospělé sexuální chování zneužívaného dítěte je tím menší, čím kratší dobu sexuální zneužívání trvalo. Puberta je obdobím dramatických vývojových změn, při nichž se z dítěte vyvíjí jedinec s vyjádřenými druhotnými pohlavními znaky, somatosexuálně zralý. Základním kritériem sexuální zralosti je schopnost produkovat zralou gametu. U dívek dochází k prvním menstruačním krvácením zpravidla mezi 10. až 15. rokem. Neproběhne-li menarché do 17. roku, jde o abnormalitu, která zasluhuje odborné vyšetření. U chlapců bývá uváděn věk při prvním výronu semene kolem 13. až 15. roku. Některá šetření však nacházejí zralé spermie v moči již u desetiletých chlapců. Stupeň tělesné sexuální zralosti hodnotíme především podle rozvoje druhotných pohlavních znaků. U děvčat podle vývoje prsů, tělesných proporcí, ochlupení genitálu a axil. U chlapců lze snadno hodnotit velikost varlat, která jsou před pubertou velikosti hrachu a v pubertě rychle zvětšují svůj objem až na dospělý minimální průměr v dlouhé ose 35 mm. U hochů proběhne rozvoj typického ochlupení a hlasová mutace, když se hlas pod vlivem androgenů natrvalo přesune z vysoké, dětské do hlubší, mužné polohy. Puberta přináší u chlapců vysokou úroveň erotizace a vysokou sexuální aktivitu. Již první Puberta výrony semene jsou provázeny vysokým sexuálním vzrušením a silnými prožitky pocitového vyvrcholení. Erotizace dívek není zdaleka tak rychlá a intenzivní. Poměrně značná část děvčat v pubertě a v dospívání pocitové vyvrcholení vůbec nezná. Tyto mladé ženy jsou sice tělesně vysoce atraktivní, jejich sexuální aktivita se však teprve rozvíjí. Je více závislá na partnerských sexuálních zkušenostech, než je tomu u chlapců, a zvyšuje se s věkem. Některé ženy své maximální sexuální vzrušivosti a orgastické schopnosti dosahují až ve věku kolem třiceti let a později. Vývoji tělesně pohlavní zralosti v pubertě neodpovídá vždy vývoj psychosexuální. Rozpor mezi tělesným a duševním vývojem je v podstatě větší u chlapců než u dívek. Puberta a dospívání jsou životním obdobím, v němž se zásadně formují schopnosti mladých lidí pro dospělé sexuální chování. Zde se modelují první pevnější citové vztahy, probíhá učení se životu v páru. Internalizují se postoje k základním etickým hodnotám, jako je věrnost, stálost, spolehlivost a zodpovědnost. Nabývají konkrétní podoby a mladí se s nimi v praxi seznamují. V období puberty jsou lidé nejzranitelnější špatnými výchovnými vlivy a špatnými příklady. Je to období, kdy si mladý člověk nejsnáze osvojí eticky defektní konzumní vztah k sexualitě. V tomto období získané etické defekty je pak v dospělosti obtížné zásadně měnit. Z hlediska sociosexuální adaptace je tedy období puberty základní kritickou etapou. Nervová a hormonální regulace pohlavního chování lidí je sexuálně dimorfní. U mužů v dospělosti pracuje osa hypotalamus – hypofýza – gonády bez větších periodických výkyvů. Stejná osa u žen je charakterizována lunárním cyklem, jehož regulátor sídlí v hypotalamu. Významně se uplatňují také vyšší etáže centrálního nervového systému. Moderní behaviorální endokrinologie sexuality klade důraz na součinnost systému endogenních opioidů s dopaminergním systémem a s ostatními neurotransmitery. Sexuální aktivita lidí nepodléhá sezonním výkyvům. Ani menstruační cyklus žen podstatně neinterferuje s pohlavním chováním. Sexualita člověka se řídí složitějším podnětovým rejstříkem než sexualita subhumánních živočichů. Člověk je navíc živočišným druhem, který nezná nic takového, jako je estrální cyklus. Sexuální chování STRANA 178KAPITOLA 3 Hormonální mechanismy jsou v pohlavním životě velmi významné. Elementární sexuální reakce však nejsou přísně hormonálně dependentní v jednoduchém smyslu „všechno, nebo nic“. Také lidé s těžkým hypogonadismem jsou schopni sexuálního vzrušení a pocitového vyvrcholení. Jsou také schopni erotické fascinace objektem. Rozdíl oproti lidem s normálními hladinami pohlavních hormonů je v síle a častosti těchto emocí. Na účinku sexuálních steroidů je závislý vývoj genitálu. Anatomické poměry zde vytvářejí předpoklady pro správnou sekreční funkci a pro přiměřené zvládnutí intimní sexuální interakce v partnerském vztahu. Z mozkových neurotransmiterů má pro sexuální chování lidí zvláštní význam dopamin (dihydroxyfenylethylalanin). Dopaminergní látky sexuální aktivitu zvyšují (námelové alkaloidy, apomorfin, yohimbin), antagonisté dopaminu ji snižují (některá psychofarmaka). Kromě neurotransmiterů se v mozku uplatňují též některé složitější hormonální vlivy. Největší význam ve vztahu k sexuálnímu chování mají prolaktin (PRL) a endorfiny. Mozek má též receptory pro pohlavní hormony, zejména pro progesteron, estradiol a testosteron. Endogenní opioidy hrají významnou roli v regulaci osy hypotalamus – hypofýza – gonády. Mají účinek analgetický a sedativní. Vyplavují se ve zvýšené míře při orgasmu. Endorfinové receptory byly prokázány nejen v mozku, ale též na periferii v genitálu. Endorfiny se podílejí na subjektivním prožitku sexuální rozkoše a satisfakce. Mají vztah k refrakterní fázi, která následuje po orgasmu. Prolaktin je hormon hypofýzy. Má vliv na sekreční funkci prsní žlázy. Jeho tvorba je ovlivňována tlumivým vlivem dopaminu. Hyperprolaktinémie snižuje sexuální aktivitu mužů i žen. U žen blokuje ovulaci, a může tedy významně narušit plodnost. Estrogeny Estrogeny odpovídají za vývoj a trofiku ženských pohlavních orgánů. Jsou to látky, které se svou strukturou poměrně málo liší od mužského pohlavního hormonu testosteronu. Mohou vznikat z testosteronu aromatizací enzymem aromaPohlavní hormony tázou. Nejvýznamnějším estrogenem je estradiol (E2). Estradiol zvyšuje tonus a zlepšuje trofiku poševní sliznice. Vyvolává zde změny podporující nižší pH a příznivější podmínky pro růst poševního laktobacilu. Pod vlivem estrogenů se tedy zlepšuje lubrikace, zvyšuje se tonus pochvy a její odolnost vůči zánětům. Nesporný je také centrální účinek estrogenů: zlepšují celkové emoční ladění ženy, mají tedy určitý antidepresivní potenciál, a zvyšují sexuální apetenci. Vysoké hladiny estrogenů mají účinky antidopaminergní, takže zvyšují produkci prolak- tinu. Progesteron Progesteron je C–21 steroid, produkovaný zejména buňkami ovariálních folikulů, žlutým tělískem, placentou a též kůrou nadledvin. Hlavním posláním gestagenů je příprava pohlavních orgánů ženy na přijetí oplodněného vajíčka. Správný účinek progesteronu vyžaduje, aby cílové orgány byly vlivem estrogenu připraveny. Na mozek působí progesteron sedativně a anesteticky. Snižuje sexuální aktivitu. Androgeny Nejvýznamnějším mužským pohlavním hormonem je testosteron (T). Je produkován především v Leydigových intersticiálních buňkách varlat. Malá kvanta androgenů secernují nadledvinky mužů i žen. Jde o hormon, který má významné organizační účinky na prenatální diferenciaci mužského zárodku. V pubertě a v dospělosti je hlavním stimulátorem psychické a tělesné sexuální aktivity. Je spoluodpovědný za spermiogenezi a za rozvoj a udržení mužské sexuální aktivity. Testosteron působí na buněčné úrovni buď přímo na příslušný receptor, nebo nezávisle na receptoru. Má však též dva mechanismy účinku po předchozí transformaci. Buď je transformován 5-alfa-reduktázou na dihydrotestosteron (DHT) nebo aromatázou na estradiol. Transformace testosteronu na estrogenní hormon estradiol je významná především pro některé účinky na receptorech v centrálním nervovém systému. Dihydrotestosteron má významné receptory zejména v periferních tkáních, prostatě a měchýřkových žlázkách. Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 179KAPITOLA 3 Hormonální poměry u žen jsou poněkud komplikovanější a podléhají větším změnám, než je tomu u mužů. Ve fertilním období je hlavním zdrojem proměnlivosti hormonálních poměrů lunární cyklus. Sexuální aktivita žen v průběhu menstruačního cyklu podléhá určitým změnám. Výkyvy však nejsou velké a jsou nejednotné. Velké hormonální změny nastávají v těhotenství. Většina žen uvádí, že se jejich sexuální aktivita v těhotenství postupně snižuje. Podílet se na tom mohou jak vlivy psychické, tak stoupající hladina progesteronu. Pokles zájmu o sex přetrvává někdy i poměrně dlouho po porodu. Zde již hraje roli zvýšená hladina prolaktinu při kojení. Pominout nelze ani vlivy psychogenní. Kastrace u ženy může vyvolat depleci estrogenů, není to však pravidlem. Asi u poloviny žen po Hormony a ženská sexualita oboustranné ovarektomii je deficit estrogenů vyrovnáván produkcí nadledvin a konverzí steroidů v tukové tkáni na estradiol. Nedostatek estrogenů se projevuje sníženou trofikou genitálu a kůže, depresivními stavy a osteoporózou. Obecně známé „návaly horka“ jsou působeny dysregulacemi termoregulačního centra v hypotalamu. Správně dávkovaná substituce je proto po oboustranné ovarektomii vhodná. Podobně vhodná je též u žen po přechodu, pokud mají estrogenů nedostatek. Dlouhodobé podávání estrogenů ženám v klimakteriu je dnes věcí zcela obvyklou. Tato hormonální substituce významně zvyšuje kvalitu života ženy v involučním věkovém období. Kromě příznivých vlivů hormonální substituce na prevenci osteoporózy a na kvalitu a tonus tkání má tato léčba také pozitivní vliv na sexuální reakce a sexuální apetenci. Hormony a ženská sexualita STRANA 180KAPITOLA 3 Na centrální nervový systém působí androgeny ve všech etážích. Androgenní receptory se nacházejí v mozkové kůře, limbickém systému, hypotalamu a míšních centrech. Z psychických funkcí má T vztah především k sexuálním představám a fantaziím, jakož i k spontánním a nočním penilním tumescencím. Při nedostatku androgenů klesá tonus zevního genitálu, snižuje se činnost prostaty, měchýřkových i uretrálních žláz. Elementární sexuální reakce jsou však dobře možné. I mnozí kastrovaní muži jsou schopni reagovat průměrnými reakcemi na optické podněty při falopletyzmografickém vyšetření, jsou schopni erekce i orgasmu. Protože u nich prakticky chybí tonizující účinek androgenů, je jejich sexuální apetence nízká a potřebují k vyvolání erotických reakcí intenzivnější a delší stimulaci. Vzácněji než u kastrovaných žen se u mužů po odnětí gonád vyskytují návaly horka a pocení, působené labilitou termoregulačního centra v hypotalamu. Hormony a mužská sexualita Představa o tom, že muži jsou sexuálně aktivní jen do určitého věku, je prastará. V novějších vědeckých dějinách měla své vyjádření v tom, čemu ruský profesor G. S. Vasiľčenko říkal „Effertzova doktrína“. Tato teorie předpokládala, že muži je do vínku dán určitý počet orgasmů a určité množství ejakulátu. Když tuto danou „zásobu“ vyčerpá, dojde k zástavě jeho sexuální aktivity. Jde o představu, která sice odporuje realitě, v laické veřejnosti je však dosti rozšířená. Moderní vědecké poznatky ukázaly, že nic takového jako „mužské klimakterium“ ve skutečnosti neexistuje. Jak tvorba horMužské klimakterium monů, tak tvorba zárodečných buněk ve varlatech zůstávají u zdravých mužů zachovány do nejpokročilejšího věku. S věkem dochází k mírnému poklesu hladin testosteronu a k zvýšení hladin gonadotropních hormonů. Tato změna však v žádném případě nenavodí zánikový syndrom. V posledních několika letech se v odborné literatuře objevují zmínky o syndromu nedostatečné produkce androgenů u mužů v involučním věku. Přestože u mužů neexistuje podobně zlomový úbytek pohlavních steroidů, jak jej známe u žen, pokles hladiny testosteronu může působit problémy, jak dokládají i některé statistiky. S věkem se výrazně zvyšuje počet mužů s nízkou sexuální aktivitou a poruchami erekce. S věkem nad 60 let výrazně přibývá fraktur, z nichž nejvážnější je fraktura kyčelního kloubu, která má u mužů třikrát vyšší mortalitu než u žen. U mladších mužů má nižší hladina testosteronu vztah k „viscerální obezitě“ (s predominantním ukládáním tuku v břiše) a k diabetu nezávislém na inzulinu. Tento typ obezity je příznačný pro muže a v léčbě dobře reaguje na dlouhodobé podávání testosteronu. Má-li muž hluboce podprůměrné hladiny testosteronu v séru, pak terapie testosteronem zlepšuje nejen sexuální aktivitu, ale také zmírňuje únavnost a příznivě působí na celkovou náladu pacientů. Dlouhodobé podávání androgenů starším mužům je zajímavou myšlenkou. Tato léčba má daleko k pravé substituční terapii, slibuje však zlepšení sexuální i jiné životní aktivity léčeného muže. Je jen dalším tématem z dlouhé řady lékařských procedur, které nabízejí omlazení a návrat mladistvé energie, tedy „rejuvenalizaci“. Dosažení „omlazeSexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 181KAPITOLA 3 ní“ organismu hormonální léčbou je postup, který má v lékařství dlouhou tradici. Pravděpodobně prvním lékařem, který spojil procesy stárnutí s hormonálními funkcemi, byl klasik endokrinologie Charles Edouard Brown-Séquard (1817–1894). Zabýval se myšlenkou injikovat semeno mladíků do krve stárnoucích mužů, aby zvýšil jejich duševní i tělesné síly. Dokonce v tomto směru podnikl první experimenty na zvířatech. Ve svých dvaasedmdesáti letech pozoroval úbytek životního elánu, a proto si vstřikoval podkožní injekce extraktů ze zvířecích varlat. Tvrdil tehdy, že po deseti takových injekcích zaznamenal zvýšení tělesných i duševních sil, a dokonce zlepšení „proudu moči“ a „síly defekace“. Zmíněný účinek prý vymizel během měsíce po skončení injekční léčby. Dnešníma očima viděno, byly aplikované dávky androgenů nepatrné, a tedy hormonálně neúčinné. Brown-Séquard popisoval buď placebový efekt, nebo v lepším případě účinek „popudové terapie“ cizorodým tkáňovým ex- traktem. Jiným lékařem, který usiloval o hormonální „rejuvenalizaci“, byl vídeňský fyziolog Eugen Steinach (1861–1944). Popsal „omlazení“ starých samečků pokusných zvířat, když jim implantoval varlata mladých jedinců. Podobný účinek pozoroval po podvazech chámovodů. Histologickým vyšetřením varlat po přerušení chámovodů (vazektomiích) zjistil proliferaci intersticiální tkáně, což považoval za známku „pubertálních žláz“. V roce 1920 publikoval úvahu, že podvaz chámovodů zvyšuje produkci hormonů. Později se proslavil propagací „autoplastické léčby“ stárnutí. Spolu s urologem Robertem Lichtensternem zavedl podvaz chámovodů jako omlazovací proceduru. Tato „léčba“ byla prováděna od roku 1918 po dvě desetiletí a ve dvacátých letech ji prý podstoupilo nejméně sto akademických funkcionářů Vídeňské univerzity, mezi nimi také sám Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy údajně tvrdil, že transplantacemi varlat „zdravých“ mužů bude možné léčit homosexualitu účinněji než jeho psychoterapeutickou metodou. Nejznámější dobový výrok Eugena Steinacha zní: „Říká se, že člověk je tak starý, jak staré jsou jeho cévy, máme však důvody pro tvrzení, že člověk je tak starý, jak staré jsou jeho endokrinní žlázy.“ Steinach se neomezil jen na muže. Spolu s radiologem Guido Holzknechtem se snažil o „omlazení“ žen ozařováním vaječníků, které mělo „reaktivovat“ jejich hormonální sekreci. Zajímavý je také příběh „opičího doktora“ – lékaře ruského původu Sergeje Voronoffa (1866– 1951), jenž působil v Paříži. Za pobytu v Egyptě prý pozoroval, že eunuši rychleji stárnou. Po experimentech na zvířatech v roce 1920 provedl první transplantaci opičích varlat muži. Pro lepší dlouhodobé výsledky netransplantoval celé varle, ale pouze jeho část všíval do varlete příjemce. Výsledkem prý byla zřetelná „rejuvenalizace“, trvající jeden až dva roky. Těchto operací uskutečnil několik set. Obliba opičích žláz byla tak veliká, že přiměla francouzskou vládu k vyhlášení zákazu lovu opic ve francouzských koloniích. Velký zájem mužů o léky, které slibují zlepšit jejich sexuální výkonnost, dobře ilustruje také historie sildenafilu (preparát Viagra). Tento medikament byl připraven při výzkumu prostředků rozšiřujících cévy. Zlepšuje erekci u většiny mužů, kterým je podán. Z medikamentu se stal jeden z největších farmaceutických obchodních úspěchů posledních let. Hormony a mužská sexualita STRANA 182KAPITOLA 3 Literatura (citovaná, použitá, doporučená) Anděl, Jaroslav (2001): Erotikové: Mystika a erotika Josefa Váchala. In: Váchal, Josef, Erotikové. Cyklus 20 kreseb. K vydání připravil, doslov a životopisnou poznámku napsal Jaroslav Anděl. Praha – Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 58–61. Andreae, Simon (1998): Anatomy of Desire: The Science and Psychology of Sex, Love, and Marriage. London: Little Brown and Company. Ariès, Philippe – Béjin, André, ed. (1985): Western Sexuality: Practice and Precept in Past and Present Times. Oxford: Blackwell. Bailey, Derrick Sherwin (1955): Homosexuality and the Western Christian Tradition. London: Allen & Unwin. Baker, Robin R. (1996): Sperm Wars: Infidelity, Sexual Conflict and Other Bedroom Battles. London: Fourth Estate. (Český překlad: Válka spermií: Nevěra, konflikt mezi pohlavími a jiné ložnicové bitvy. Brno: Jota, 1996.) Baker, Robin R. – Bellis, Mark A. (1995): Human Sperm Competition: Copulation, Masturbation and Infidelity. London: Chapman and Hall. Bancroft, John (1989): Human Sexuality and its Problems. London: Churchill Livingstone. Bell, Alan Paul – Weinberg, Martin Stephen (1978): Homosexualities: A Study of Diversity Among Men and Women. New York: Simon and Schuster. Betzig, Laura L. – Mulder, Monique Borgerhoff – Turke, Paul, ed. (1988): Human Reproductive Behaviour. Cambridge: Cambridge University Press. Bishop, Clifford – Hobden, Jane (2001): Mind and Body. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 11–53. Bishop, Clifford – Hobden, Jane – Husain, Shahrukh (2001): Making Love. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 55–79. Bishop, Clifford – Hobden, Jane – Husain, Shahrukh – Tramitz, Angelika (2001): Matrimony and Partnership. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 81–127. Bishop, Clifford – Husain, Shahrukh – Vitebsky, Piers (2001): Origins – The Evolution of Sexual Culture. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 129–187. Bishop, Clifford – Kaupp, Cristina Moles (2001): The Erotic Muse – Art and Artifice. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 327–365. Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed. (2001): Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH. Bishop, Clifford – Tramitz, Angelika (2001): When Desire Turns to Sin. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 241–293. Bleys, Rudi S. (1995): The Geography of Perversion: Male-to-Male Sexual Relations Outside the West and the Ethnographic Imagination. 1750–1938. New York: New York University Press. Bloch, Iwan (1937): The Sexual Life of Our Time: A Complete Encyclopaedia of the Sexual Sciences in Their Relation to Modern Civilization. New York: Falstaff Press. Borneman, Ernest (1994): Encyklopedie sexuality. Praha: Victoria Publishing. Brouk, Bohuslav (1933): Psychoanalytická sexuologie. Praha: Alois Srdce. Brouk, Bohuslav (1935; 1992): Autosexualismus a psychoeroticismus. Praha: Edice surrealismu; Praha: Odeon. Brouk, Bohuslav (1936): O smrti, lásce a žárlivosti. Praha: Alois Srdce. Brouk, Bohuslav (1938): Manželství – sanatorium pro méněcenné. Praha: Nákladem vlastním. Brouk, Bohuslav (1992): Lidská duše a sex. Praha: Odeon. Browe, Peter (1936): Zur Geschichte der Entmannung: Eine religions- und rechtsgeschichtliche Studie. Breslau: Breslauer Studien zur historischen Theologie N. F. 1. Bull, James J. (1983): The Evolution of Sex-determining Mechanisms. Menlo Park (California): Benjamin-Cummings. Bullough, Vern LeRoy (1976): Sexual Variance in Society and History. New York: Wiley. Bullough, Vern LeRoy – Bullough, Bonne (1987): Women and Prostitution: A Social History. Buffalo: Prometheus Books. Butovskaja, Marina Ľvovna (2004): Tajny pola: Mužčina i ženščina v zerkale evoljucii. Frjazino: Izdatěľstvo „Vek 2“. Carter, Carol Sue (1974): Hormones and Sexual Behavior. Stroudsburg (Pennsylvania): Dowden, Hutchinson & Ross, Inc. Comfort, Alex (1977): More Joy of Sex. London: Quartet Books. Comfort, Alex (1996): The Joy of Sex. London: Mitchell Be- azley. Čermák, Ivo (1998): Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Nakladatelství Fakta. Davis, Steve (1992): Born That Way? The Biological Basis of Homosexuality. London: Channel 4 Television. Dawkins, Richard (1998): Sobecký gen. Praha: Mladá fronta. Dynes, Wayne R. (1987): Homosexuality: A Research Guide. New York: Garland. Eberhard, William Granville (1985): Sexual Selection and Animal Genitalia. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Sexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 183KAPITOLA 3 Ellis, Albert – Abarbanel, Albert, ed. (1973): The Encyclopedia of Sexual Behavior. 2., revidované vydání. New York: Aronson. Fisher, Helen E. (1982): The Sex Contract: The Evolution of Human Behavior. New York: William Morrow. Fisher, Helen E. (1994): Anatomy of Love: A Natural History of Mating, Marriage, and Why We Stray. New York: A Fawcett Columbine Book. Published by Ballantine Books. Fisher, Seymour (1973): The Female Orgasm: Psychology. Physiology. Fantasy. New York: Basic Books. Ford, Clellan S. – Beach, Frank A. (1951): Patterns of Sexual Behavior. New York: Harper and Brothers. Francoeur, Robert T., ed. (1995): The Complete Dictionary of Sexology. New York: Continuum. Freund, Kurt – Scher, H. – Hucker, S. (1983): The Courtship Disorder. Archives of Sexual Behavior, roč. 12, č. 5, s. 369– 379. Friedman, Richard C. – Richart, Ralph M. – Vande Wiele, Raymond L. – Stern, Lenore O., ed. (1974): Sex Differences in Behavior. New York: John Wiley & Sons. Fuchs, Eduard (1985; 1988): Illustrierte Sittengeschichte in sechs Bänden. Band 1: Renaissance, Teil I; Band 2: Renaissance, Teil II; Band 3: Die galante Zeit, Teil I; Band 4: Die galante Zeit, Teil II; Band 5: Das bürgerliche Zeitalter, Teil I; Band 6: Das bürgerliche Zeitalter, Teil II. Ausgewählt und eingeleitet von Thomas Huonker. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag. Geer, James H. – O’Donohue, William T., ed. (1976): Theories of Human Sexuality. New York: Plenum Press. Gomberg, Edith Lisansky – Franks, Violet, ed. (1979): Gender and Disordered Behavior, Sex Differences in Psychopathology. New York: Brunner/Mazel Publishing. Green, Richard (1992): Sexual Science and the Law. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Green, Richard, ed. (1979): Human Sexuality, a Health Practiotioners Text. Baltimore: Williams & Wilkins Co. Gregersen, Edgar (1994): The World of Human Sexuality: Behaviors, Customs, and Beliefs. New York: Irvington Pub- lishers. Hatfield, Elaine – Rapson, Richard L. (1993): Love, Sex, and Intimacy: Their Psychology, Biology, and History. New York: HarperCollins College Publishers. Havelock, Ellis (1957): Studies in the Psychology of Sex. New York: The New American Library. Hirschfeld, Magnus (1925–1930): Geschlechtskunde. 5 svazků. Berlin. Hynie, Josef (1945): Mladé mužství. 2., přehlédnuté vydání. Praha: Nakladatel Josef Svoboda. Hynie, Josef (1946): Sexuální život a jeho nedostatky. Praha: Nakladatel Josef Svoboda. Hynie, Josef (1980; 1984): Sexuologie, I, II. Učební texty l. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Praha: Univerzita Kar- lova. Imperato-McGinley, Julianne – Peterson, Ralph E. – Gautier, Teofilo – Sturla, Erasmo (1983): Androgens and the Evolution of Male-Gender Identity Among Male Pseudohermaphrodites with 5alpha-reductase Deficienty. New England Journal of Medicine, roč. 300, č. 22, s. 1233–1237. Institut für Sexualforschung Wien (1961): Bilder-Lexikon: Kulturgeschichte, Literatur und Kunst, Sexualwissenschaft. Hamburg: Verlag für Kulturforschung. Irvine, Stewart – Cawood, Elizabeth – Richardson, David – MacDonald, Eileen – Aitken, John (1996): Evidence of Deteriorating Semen Quality in the United Kingdom: Birth Cohort Study in 557 Men in Scotland over 11 Years. British Journal of Medicine, roč. 312, č. 7029, s. 467–471. Janata, Jaromír (1997): Dvojí svět. Praha: Maxdorf. Kinsey, Alfred C. – Pomeroy, Wardell B. – Martin, Clyde E. (1948): Sexual Behavior in the Human Male. Philadelphia – London: W. B. Saunders Company. Kinsey, Alfred C. – Pomeroy, Wardell B. – Martin, Clyde E. – Gebhard, Paul H. (1953): Sexual Behavior in the Human Female. Philadelphia – London: W. B. Saunders Compa- ny. Kohl, James Vaughn – Francoeur, Robert Thomas (1995): The Scent of Eros: Mysteries of Odor in Human Sexuality. New York: Kontinuum. Kon, Igor Semjonovič (1987): A Sociological Approach. In: Ger, James H. – Donohue, William T., ed., Theories of Human Sexuality. New York: Plenum Press, s. 257–285. Kon,IgorSemjonovič(1988):Vvedenijevseksologiju.Moskva: Medicina. Kon, Igor Semjonovič (1997): Seksuaľnaja kuľtura v Rossii: Klubnička na berjozke. Moskva: O. G. I. Kon, Igor Semjonovič (1997): Vkus zapretnogo ploda: Seksologija dlja vsech. Moskva: Sem’ja i škola. Kon, Igor Semjonovič (1998): Lunnyj svet na zare: Liki i maski odnopoloj ljubvi. Moskva: Olimp. Kon, Igor Semjonovič (2003): Mužskoje tělo v istorii kuľtury. Moskva: Slovo. Kon, Igor Semjonovič, ed. (1993): Sex and Russian Society. Bloomington: Indiana University Press. Kratochvíl, Stanislav (2002): Sexuální starosti a radosti. Praha: Portál. Lamberts, Steven W. – Beld, Annewieke W. van de – Ley, Aart-Jan van de (1997): The Endocrinology of Aging. Science, 1997, č. 278, s. 419–424. Laqueur, Thomas (1990): Making Sex: Body and Gender from the Greeks to Freud. Cambridge (Massachusetts) – London (England): Harvard University Press. LeVay, Simon (1993): The Sexual Brain. Cambridge (Massachusetts): MIT Press. Levin, Roy Jerome (1997): Assesing Human Female Sexual Arousal by Vaginal Photoplethysmography – a Critical Examination. Sexologies, roč. 6, č. 25, s. 25–31. Liebowitz, Michael R. (1983): The Chemistry of Love. Boston: Little Brown. Maccoby, Eleanor Emmons – Jacklin, Carol Nagy (1974): The Psychology of Sex Differences. Stanford: Stanford University Press. Margulis, Lynn – Sagan, Dorion (1986): Origins of Sex: Three Bilion Years of Genetic Recombination. New Haven: Yale University Press. Masters William H. – Johnson, Virginia E. (1966; 1980): Human Sexual Response. New York – Boston: Little, Brown; New York: Bantam Books. Literatura STRANA 184KAPITOLA 3 Michod, Richard E. – Levin, Bruce R., ed. (1988): The Evolution of Sex: An Examination of Current Ideas. Sunderland (Massachusetts): Sinauer Associates. Moir, Anne – Jessel, David (1989): Brain Sex: The Real Differences between Men and Women. London: Michael Jo- seph. Money, John (1980): Love and Love Sickness: The Science of Sex, Gender Difference, and Pair-Bonding. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Money, John – Ehrhardt, Anke (1972): Man and Woman, Boy and Girl. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Morris, Desmond (1967): The Naked Ape. New York: Mc- Graw-Hill. Morris, Desmond (1997): Lidský živočich. Praha: Euromedia Group. Raboch, Jan – Stárka, Luboslav (1972): Coital Activity of Men and the Levels of Plasmatic Testosterone. Journal of Sex Research, roč. 8, s. 219–224. Reich, Wilhelm (1968): The Function of the Orgasm. London: Panther. Reik, Theodor (1945): Psychology of Sex Relations. New York – Toronto: Rinehart & Company. Ruse, Michael (1988): Homosexuality: A Philosophical Inquiry. Oxford: Basil Blackwell. Russell, Bertrand (1931): Manželství a mravnost. Praha: Aventinum. Sanday, Peggy Reeves (1981): Female Power and Male Dominance: On the Origins of Sexual Inequality. Cambridge: Cambridge University Press. Seedorf, Thomas (1996): Kastraten. In: Finscher, Ludwig, ed., Die Musik in Geschichte und Gegenwart: Allgemeine Enzyklopädie der Musik begründet von Friedrich Blume. Zweite, neubearbeitete Ausgabe. 20 Bände in zwei Teilen; Sachteil in acht Bänden, Personenteil in zwölf Bänden. Sachteil 5, Kas – Mein. Kassel – Basel – London – New York – Prag; Stuttgart – Weimar: Bärenreiter; Metzler, s. 15–20. Schindler, Franz (2001): Jak se stala Masarykova univerzita centrem světového hnutí pro sexuální reformu. Univerzitní noviny, roč. 8, 2001, č. 3, s. 29–32. Smith, Robert Lloyd, ed. (1984): Sperm Competition and the Evolution of animal Mating Systems. New York: Academic Press. Sommer,Volker (1990): Wider die Natur? Homosexualität und Evolution. München: C. H. Beck Verlag. Srp, Karel (2001): Erotická revue a Edice 69. Erotická revue, roč. III, s. 135–143. (Reprint původního vydání z dubna 1933.) Srp, Karel (2001): Osvobozené libido. In: Štyrský, Jindřich, Emilie přichází ke mně ve snu. Praha: Torst, 2001, s. 39– 47. Stárka, Luboslav et al. (1997): Endokrinologie. Praha: Max- dorf. Stárka, Luboslav – Hampl, Richard – Šulcová, Jana – Zvěřina, Jaroslav (1988): Extragonadální zdroje steroidních pohlavních hormonů u člověka. Vnitřní lékařství, roč. 34, s. 1057–1061. Stárka, Luboslav – Raboch, Jan – Jirásek, Jan Evangelista (1984): Nárys andrologické endokrinologie. Praha: Avice- num. Symons, Donald (1981): The Evolution of Human Sexuality. Oxford: Oxford University Press. Štyrský, Jindřich (1933; 2001): Emilie přichází ke mně ve snu. Praha: Edice 69, 1933; Praha: Torst, 2001. (Reprint původního vydání z května 1933.) Tannahill, Reay (1980): Sex in History. London: Hamish Ha- milton. Taylor, G. Rattray (1953): Sex in History. London: Thames and Hudson. Taylor, Timothy (1996): The Prehistory of Sex: Four Million Years of Human Sexual Culture. New York: Bantam Books. Tramitz, Angelika (2001): Prostitution in the Western World. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 295–325. Tramitz, Angelika – Kon, Igor (2001): A Culture Steeped in Sex – Europe and the USA. In: Bishop, Clifford – Osthelder, Xenia, ed., Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, s. 367–411. Tripp, Clarence Artur (1975): The Homosexual Matrix. New York: McGraw-Hill. Turner, William J. (1995): Homosexuality, Type 1: An Xq28 Phenomenon. Archives of Sexual Behavior, roč. 24, č. 2, s. 109–134. Váchal, Josef (1922; 2001): Erotikové. Cyklus 20 kreseb. K vydání připravil, doslov a životopisnou poznámku napsal Jaroslav Anděl. Praha – Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2001. Ward, Ingeborg L. (1984): The Prenatal Stress Syndrome: Current Status. Psychoneuroendocrinology, roč. 9, č. 1, s. 3–11. Weiss, Petr (1997): K otázce normality sexuálního chování. Čs. psychologie, roč. 41, s. 370–374. Weiss, Peter – Zvěřina, Jaroslav (1999): Sexuální chování obyvatel České republiky. Praha: Alberta Plus. Weiss, Petr – Zvěřina, Jaroslav (2001): Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Praha: Portál. Weiss, Petr – Zvěřina, Jaroslav – Procházka, I. (1994): K výskytu homosexuality v obecné populaci. Praktický lékař, roč. 74, s. 573–576. West, Donald James (1968): Homosexuality. London: Duc- kworth. Whitam, Frederick L. – Diamond, Milton – Martin, James (1993): Homosexual Orientation in Twins: A Report on 61 Pairs and Three Triplet Sets. Archives of Sexual Behavior, roč. 22, č. 3, s. 187–206. Whyte, Martin King (1990): Dating, Mating, and Marriage. New York: Aldine de Gruyter. Wilson, Edward Osborne (1975): Sociobiology: The New Synthesis. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Wilson, Edward Osborne (1993): O lidské přirozenosti: Máme svobodnou vůli, nebo je naše chování řízeno genetickým kódem? Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Wood, John William (1994): Dynamics of Human ReproduSexuologie sexuality, erotiky a lásky STRANA 185KAPITOLA 3 ction: Biology, Biometry, Demography. New York: Walter de Gruyter Inc. Wright, Robert (1994): Morální zvíře. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Young,William – Goy, Robert – Phoenix, Charles (1964): Hormones and Sexual Behavior. Science, 143, s. 212–218. Zilbergeld, Bernie (1992): The New Male Sexuality. New York – London: Bantam Books. Zvěřina, Jaroslav (2003): Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: Akademické nakladatelství CERM. Zvěřina, Jaroslav – Malina, Jaroslav (2002): Sexuologie pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, 5. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA. Zwang, Gérard (1989): Le Sexe de la femme. Paris: Marabout. Literatura O vydání knihy Kruh prstenu 1 se zasloužily laskavou podporou: HOŠEK MOTOR a. s. Žarošická 17, 628 00 Brno NOVATECH CZ, s. r. o. Hrnčířská 7, 602 00 Brno DOPRAVNÍ STAVBY BRNO, s. r. o. Trnkova 150, 628 00 Brno-Líšeň GRANTOVÁ AGENTURA ČESKÉ REPUBLIKY (Lidská sexualita a kultura: Obecně antropologická a sexuologická analýza – 403/05/2552) TISKÁRNA EXPODATA-DIDOT, spol. s r. o. Výstaviště 1, 648 75 Brno LCS BUSINESS CENTRE a. s. Vídeňská 55, 639 00 Brno KALCŮ, s. r. o., látkygalanterie Brno–Praha STYL 2000 spol. s r. o. Koliště 33, 602 00 Brno INAUDIT, s. r. o. Březinova 10, 186 00 Praha 8 Generální sponzor STRANA 1153 Filipský, Jan (23. 3. 1943, Moravské Budějovice), PhDr., CSc., indolog, sanskrtista a tamilista, historik a překladatel; vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. V letech 1960–1965 vystudoval obory anglistika, tamilistika a indologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1969 je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. Odborně se zabývá staršími i novějšími dějinami jihoasijského subkontinentu, zvláště drávidské oblasti, staroindickou filozofií a kulturou, tamilskou lidovou poezií, hinduistickou mytologií a mezietnickými vztahy na Šrí Lance. Vydal politický životopis M. K. Gándhího (1989), dvě geograficko-historické příručky o Šrí Lance (1972, 1984), Encyklopedii indické mytologie (1998) a řadu vědeckých i vědecko-popularizačních časopiseckých statí. Je spoluautorem historické monografie o prvním sjednotiteli Indie císaři Ašókovi (1970), prvního českého překladu Bhagavadgíty (1976, 2000) ze sanskrtského originálu, vysokoškolské učebnice Dějiny pravěku a starověku (1979), zeměpisného a historického přehledu Indický subkontinent (1980), sborníků Bohové s lotosovýma očima (1986, 1997) a Prameny života (1982, 1997). Autorsky se rovněž spolupodílel na přípravě rozsáhlé syntézy Dějiny Indie (2003) a souborné studie Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky (2003). Sestavil a redakčně zpracoval biograficko-bibliografický slovník Kdo byl kdo – čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté (1999). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie připravil studii Indie z perspektivy antropologie sexuality a erotiky (2007). Kontakt: PhDr. Jan Filipský, CSc., Orientální ústav Akademie věd České republiky, oddělení Jižní Asie, Pod vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8, e-mail: filipsky@orient.cas.cz. Honcoopová, Helena (1. 11. 1948, Praha), PhDr., japanoložka a historička umění. V letech 1967–1972 absolvovala studia anglistiky a japanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1974–1977 mimořádná studia historie umění, 1972–1983 a od roku 1994 dosud zaměstnána jako kurátor japonských sbírek ve Sbírce orientálního umění Národní galerie v Praze, od roku 2003 je ředitelkou této Sbírky. Devětkrát navštívila Japonsko. Od roku 2004 působí jako členka výboru European Network of Japanese Art Collections (ENJAC). Publikace: Japanese Graphic Art from the Collection of the National Gallery in Prague (Tokyo: Óta Memorial Museum of Ukiyoe, 1994), Sto básní (Hjakunin Isšu) (antologie japonské poezie z roku 1236, překlad z japonštiny, Praha: Národní galerie v Praze, 1997), Knihy řezané do dřeva (Praha: Národní galerie v Praze, 1997), Japanese Illustrated Books and Manuscripts from the National Gallery in Prague (spoluautoři M. Koike – A. P. Rezner, Praha: Národní galerie v Praze, 1998), Japan v knihách Joe Hlouchy (Revolver Revue, 1999), O horách v srdci japonských literátů (Kameda Bósai), doslov In: Macuo Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí (Praha: DharmaGaia, 2001), Lubor Hájek: Bambusy (kniha in memoriam AUTOŘI TÉTO KNIHY Autoři této knihy Lubora Hájka – úvod a redakce, Praha: DharmaGaia, 2002), Japanese Woodcuts from the Collection of the National Gallery in Prague (Kjóto: Kyoto National Museum, 2002), Zlatý věk ukiyoe (Praha: Národní galerie v Praze, 2004), Kunisada – mistr pozdního japonského dřevořezu (Praha: Národní galerie v Praze, 2005), Krajiny, ptáci a květiny (Praha: Národní galerie v Praze, 2006), Černá na bílé – moderní japonská kaligrafie (Praha: Národní galerie v Praze a Galerie výtvarných umění v Chebu, 2007). Kontakt: PhDr. Helena Honcoopová, Národní galerie v Praze, Sbírka orientálního umění, Zbraslav zámek, 156 00 Praha 5, e-mail: honcoopova@ngprague.cz. Hruška, Blahoslav (5. 5. 1945, Český Brod), profesor PhDr., DrSc., asyriolog, historik a religionista; profesor a zakladatel Katedry religionistiky a teorie náboženství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. V letech 1962–1967 absolvoval obory klínopisné bádání a archeologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době je profesorem na Katedře religionistiky Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze, hostujícím profesorem na Svobodné univerzitě a v Ústavu Maxe Plancka pro dějiny vědy v Berlíně. V letech 1973–1989 byl výkonným redaktorem a 1989–1997 šéfredaktorem mezinárodního vědeckého časopisu Archiv orientální (více než 40 vlastních příspěvků). Překládá vědecko-naučnou literaturu (například kapitoly věnované dějinám starověku v knihách a sbornících: Kronika lidstva (1993); Kronika techniky (1993); Kronika medicíny (1994); Sfinga 2 (1996); Sfinga 3 (1997); Svět Mezopotámie (1998); Nebe, peklo a nirvána (1999) a významně se podílí na tvorbě encyklopedií (Diderot, 1998–, Bertelsmannova všeobecná encyklopedie, 1999–); dále spolupracuje s Českým rozhlasem (pořady Meteor a Mikrofórum) a s Českou televizí (historický seriál Sfinga, Století válek). V pedagogické a vědecké práci se zabývá především hospodářskými dějinami a náboženstvím starověkého Předního východu, sumerskými klínopisnými texty, mytologií a mytickým myšlením. Publikoval u nás i v zahraničí řadu vědeckých studií, encyklopedických hesel a knih: Der Mythenadler Anzu in Literatur und Vorstellung des alten Mesopotamien (1975); Mýty staré Mezopotámie (část Sumer) (1977); Prameny života (1982); Pod babylónskou věží (1987); Tradiční obilnářství staré Mezopotámie (1992); Kultovní život starého Sumeru (1995); Sumerian Agriculture: New Findings (1995); Duchovní prameny života (část Sumer) (1997) aj. Zejména v článcích časopisu Nový Orient přiblížil českým čtenářům historické a kulturní dědictví sumerské civilizace v dávné Mezopotámii. Je stálým spolupracovníkem výboru Mezinárodní asociace asyriologů (Amsterodam, Paříž) a členem mezioborového týmu Sumerian Agriculture Group se sídlem v Cambridgi, v červenci 1996 byl jedním z hlavních organizátorů 43. Mezinárodního kongresu asyriologů v Pra- STRANA 1154 Autoři této knihy ze, v letech 1994–1997 řídil rozsáhlý grantový projekt Encyklopedie starého Předního východu, který se stal základem stejnojmenné knižní publikace (Praha: Libri, 1999). Její publikace získala v roce 2000 Cenu Akademie věd České republiky. Od roku 1996 pracuje na samostatném projektu Poznání bez soustavy pojmů v prestižním Ústavu Maxe Plancka pro dějiny vědy v Berlíně, kde také pořádá semináře. V Německém archeologickém ústavu (DAI) v Berlíně se podílí na projektu Forschungsarchiv (staré ruské výzkumy v Přikaspí a Kavkazsku). Na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze akreditoval magisterské studium religionistiky, byl členem Akademického senátu a přednáší studentům dějiny Izraele ve starověku, přehled světových náboženství, kulturní dějiny starého Předního východu a Úvod do klínového písma a sumerštiny spojený s četbou textů. Na Západočeské univerzitě v Plzni se podílí na výuce sociální a kulturní antropologie (Duchovní svět starověkého Předního východu, Vliv náboženských systémů Předního východu na křesťanství). Působí též jako školitel v postgraduálním studiu, a to i na jiných fakultách Univerzity Karlovy v Praze a na univerzitách v Brně, Olomouci a Plzni. Kontakt: Prof. PhDr. Blahoslav Hruška, DrSc., Orientální ústav Akademie věd České republiky, Pod vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8, e-mail: hruska@orient.cas.cz; Katedra religionistiky a teorie náboženství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Pacovská 350/4, 140 00 Praha 4. Kandert Josef (22. 7. 1943, Praha), profesor PhDr., CSc., etnolog a sociokulturní antropolog; vedoucí Katedry sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1966 absolvoval obory etnografie, folkloristika a afrikanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1969 byl vědeckým pracovníkem Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze, od roku 1998 je vedoucím Katedry sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Výzkumy prováděl v Nigérii, na Pobřeží Slonoviny, v Etiopii, v Zimbabwe a také na Slovensku. Od roku 1992 přednáší sociální a kulturní antropologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je autorem knihy Afrika (1984) a dalších monografií a článků věnovaných africkým kulturám a problematice společenských vztahů „přírodních“ národů. Absolvoval četné badatelské a přednáškové pobyty v Nigérii, Portugalsku, USA, ve Velké Británii a v dalších zemích. Je členem Národopisné společnosti, European Association of Social Anthropologists a Slovenské národopisné společnosti. Kontakt: Prof. PhDr. Josef Kandert, CSc., Katedra sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 159 00 Praha 5-Jinonice, e-mail: kandert@mbox.fsv.cuni.cz. Kašpar, Oldřich (6. 1. 1952, Jestřebí), docent PhDr., CSc., amerikanista, etnolog, historik, překladatel a spisovatel; docent Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a člen korespondent Mexické akademie historie. V roce 1974 absolvoval obory historii a bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. V současné době působí jako docent na Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Je členem České národopisné společnosti, ediční rady Encyklopedie českých dějin, Asociación Española de los Nahuatlatos, redakční rady odborného časopisu Kámen, redakční rady časopisu Western World, Komise pro sbírkotvornou činnost Náprstkova muzea. V odborné práci se zabývá zvláště dějinami a kulturou předkolumbovské Ameriky, dějinami česko-španělsko-hispanoamerických vztahů, působením českých jezuitů 17. a 18. století v Novém světě, zvláště v Mexiku. V letech 1984–2004 působil jako hostující profesor na Kubě (Universidad de la Habana), ve Španělsku (Universidad Complutense de Madrid), v Mexiku (Universidad Ibero-Americana, Ciudad de México; Universidad Autónoma Nacional de Querétaro, Universidad San Nicolás de Hidalgo, Morélia; Universidad Nacional Autónoma de Baja California, Tijuana) a ve Slovinsku (Univerzita v Ljubljani). Zúčastnil se řady mezinárodních kongresů a sympozií v Anglii, Francii, Itálii, Mexiku, Rakousku, ve Španělsku a na Kubě. V roce 2004 byl koordinátorem jedné ze sekcí Mezinárodního kongresu evropských amerikanistů v Bratislavě. Publikoval několik desítek knih, učebních textů a stovky studií u nás i v zahraničí. Z odborných publikací a edicí: Nový svět v české a evropské literatuře 16.–19. století (Praha 1983); Tam za mořem je Amerika: Dopisy a vzpomínky českých vystěhovalců do Ameriky v 19. století (Praha 1986); Zlato v rouše smrti: Antologie z evropských a amerických kronik o dobývání Tenochtitlánu a Tahuantinsuyu (Praha 1990); Los Jesuitas Checos en la Nueva España (1678–1767) (México 1991); Zámořské objevy 15. a 16. století a jejich ohlas v českých zemích (Praha 1992); Légendes et contes des Aztèques (Paris 1995); Märchen der Azteken (Hanau 1995); Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně: Výbor z aztécké, kečuánské a mexické poezie (Praha 1996); Děti Opeřeného hada: Mýty, legendy a pohádky mexických Indiánů (Praha 1996); Ninigo a stvoření světa: Mýty, legendy a pohádky Indiánů Jižní Ameriky (Praha 1996); El Nuevo Mundo y el Corazón de Europa (Praha 1997); Dějiny Mexika (Praha 1999); Kouzelný strom: Mýty, legendy, pohádky a humorky Latinské Ameriky a Karibské oblasti (s Evou Mánkovou, Praha 2001). Autorsky se také podílel na publikaci Slovník spisovatelů Latinské Ameriky (Praha 1996) a to hesly hispanoamerických autorů období conquisty a kolonie. Z beletrie: Tajemství vlčí rokle (Praha 1998); Svatyně smrti aneb Stříbrný Tezcatlipoca (Praha 1991, druhé vydání 1994); Koruna a srdce Evropy: Na cestu do Španělska (Olomouc 1992); Smrtí život nekončí: Příběh českého misionáře na Amazonce (Praha 1993); Toulky magickým světem Mexika (Praha 2000). Z překladů: José López Portillo y Pacheco, Příchod Opeřeného hada: Quetzalcóatl (Praha 1982); Dora Alonsová, Údolí barevného ptáčka (Praha 1989); Nejkrásnější pohádky z celého světa (se Šárkou Belisovou, Praha 1997); Kolektiv autorů, Velký atlas zaniklých civilizací (Bratislava 2000); Hernán Cortés, Dopisy: Druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu (s Evou Mánkovou, Praha 2000). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 8. svazek Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002). Byl autorem výstav Zámořské objevy a jejich ohlas v českých zemích (Vojenské historické muzeum, Praha, 1992) a Tadeáš Haenke – český účastník Malaspinovy výpravy (Vojenské historické muzeum, Praha, 1994). Kontakt: Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc., Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: oldrich.kaspar@ff.cuni.cz. Kolmaš, Josef (6. 8. 1933, Těmice u Hodonína), profesor STRANA 1155 Autoři této knihy PhDr., DrSc., sinolog a tibetolog, sociokulturní antropolog, překladatel; emeritní ředitel Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze (1994–2002) a emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně. Po gymnazijních studiích na Velehradě a v Kyjově (1945–1952) absolvoval v letech 1952 až 1957 obory čínština a dějiny Dálného východu na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v letech 1957 až 1959 tibetský jazyk a literaturu na Ústředním národnostním ústavu v Pekingu. Od roku 1959 do roku 2003 působil v Orientálním ústavu, kde v letech 1961–1964 absolvoval interní vědeckou aspiranturu v oboru tibetanistiky. Působil jako Visiting Lecturer na Australian National University v Canbeře (1966), byl profesorem tibetštiny na Státní jazykové škole v Praze (1975–1994); v roce 1997 se habilitoval v oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (Antropologické struktury zemí východní a vnitřní Asie a jejich místo v současném světě: Fenomén sociokulturního přenosu), v roce 2003 byl jmenován profesorem antropologie na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1994–2003 byl členem redakčních rad Archivu orientálního a Nového Orientu. Je členem International Association for Tibetan Studies (1979), European Association of Chinese Studies (1990). V letech 1993–2001 byl členem Vědecké rady Akademie věd České republiky v Praze. Od roku 1998 je členem ediční rady Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana v Brně, od roku 2003 členem Vědecké rady Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, v letech 2004–2005 byl členem redakční rady časopisu Univerzitní noviny (Brno). V odborné práci se zabývá sociokulturní antropologií a politickými a kulturními dějinami Číny a Tibetu, tibetskou historiografií, klasickou tibetskou a čínskou literaturou, tibetským buddhismem a bibliografií tibetského a tibetologického písemnictví. Překládá z čínštiny, tibetštiny a některých evropských jazyků. Publikoval u nás i v zahraničí řadu vědeckých knih, překladů a odborných statí, mimo jiné Bibliography of Sino-Tibetan Languages, sv. 2 (Wiesbaden 1963, spoluvydavatel); Tibet and Imperial China: A Survey of Sino-Tibetan Relations up to the End of the Manchu Dynasty in 1912 (Canberra 1967); A Genealogy of the Kings of Derge (Sde-dge’i rgyal-rabs) (Prague 1968); Tibetan Manuscripts and Blockprints in the Library of the Oriental Institute Prague (Prague 1969); Prague Collection of Tibetan Prints from Derge, I–III (Wiesbaden – Prague 1971–1996); Mezinárodní konference o otázkách statusu a hranic Tibetu (Simla, 1913–1914) (Praha 1975); Tibetan Books and Newspapers (Chinese Collection) with Bibliographical Notes (Wiesbaden – Prague 1978); The Iconography of the Derge Kanjur and Tanjur (New Delhi 1978, 2002); ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů (Praha 1979, ve spolupráci s Ivanem Hrbkem); Ferdinand Stoliczka (1838–1874): The Life and Work of the Czech Explorer in India and High Asia (Wien 1982); Chinese Studies on Tibetan Culture (New Delhi 1983); The Ambans and Assistant Ambans of Tibet (A Chronological Study) (Prague 1994); Buddhistická svatá písma. Šestnáct arhatů (Praha 1995); Svět tibetského buddhismu (Praha 1996, spoluautor); Vzpomínka na Tibet / Recalling Tibet (Oslo – Praha 1997, spoluautor); Tibet: dějiny a duchovní kultura (Praha 2004); Suma tibetského písemnictví (Praha 2004). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 11. svazek Tibet z antropologické perspektivy (2002), 12. svazek Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003), 16. svazek První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) (2003) a 21. svazek (s Jaroslavem Malinou) Čína z antropologické perspektivy (2005). Překlady z čínštiny: Po Ťü-i, Drak z černé tůně (Praha 1958, 1964, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Fa-sien, Zápisky o buddhistických zemích (Praha 1972, 1995); Po Ťü-i, Datlovník v meruňkovém sadu (Praha 1996, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Süan-cang, Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů (Praha 2002). Překlady z tibetštiny: Bajka o ptácích a opicích (Praha 1965); Černý mrak v bílém. Tibetská lidová poezie (Praha 1976, Ostrava 2000, Praha 2005, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Tibet, v knize Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách (Praha 1982, s novým názvem Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, Praha 1997); Sakja-pandita, Pokladnice moudrých rčení (Praha 1984, 1988, Praha – Litomyšl 2006, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol. Vysvobození v bardu skrze naslouchání (Praha 1991, 1995, 1998, 2001, 2004, 2007; též ve slovenském překladu, Tibetská kniha mŕtvych, Praha 1998); Jádro transcendentální moudrosti (Praha 1992); Nangsa Öbum. Mystérium o životě a zmrtvýchvstání krásné paní Nangsy (Praha 1993); Sönam Gjalcchän, Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století (Praha 1998). Překlady z ruštiny: Čína. Čínský jazyk (Praha 1957, spolupřekladatel); G. C. Cybikov, Cesta k posvátným místům Tibetu (Praha 1987, 2001). Překlady z angličtiny: XIV. dalajlama, O Tibetu a tibetském buddhismu (Praha 1992, spolupřekladatel); Svoboda v exilu. Autobiografie 14. dalajlamy (Praha 1992); Roy Willis, Mytolo- giesvěta.Ilustrovanýprůvodce(Praha1997,spolupřekladatel); W. D. Žagabpa, Dějiny Tibetu (Praha 2000); Tarthang Tulku, Starověký Tibet (Praha 2006). Překlady z latiny a francouzštiny: Karel Slavíček, Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716–1735), Praha 1995 (překlad do čínštiny, Čung-kuo laj-sin [Listy z Číny], Čeng-čou 2002). Překlad z němčiny: Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Praha – Olomouc 1996, spolupřekladatel). Odborný editor cestopisných a jiných knih o Tibetu, autor odborných úprav, předmluv, doslovů, poznámek apod.: Arnošt Černík, Trůny bohů. K nebetyčným štítům Himálaje (Praha 1964, 1972); Láma Yongden [Lama Jongdän] a Alexandra David-Néelová, Mipam, lama s Paterou moudrostí (Praha 1969, 1990, Kutná Hora 2000); Evariste-Régis Huc, Cesta do Lhasy (Praha 1971, s novým názvem Putování Tibetem L. P. 1845–1846, Praha 2002); Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu. Můj život na dvoře dalajlamy (Praha 1972, 1998); Ippolito Desideri, Cesta do Tibetu (Praha 1976, 2001); W. Y. Evans-Wentz, Milaräpa. Velký tibetský jógin (Praha 1996); Helmut Uhlig, Tibet. Tajemná země na střeše světa (Praha 2002); Patrick French, Tibet, Tibet. Historie ztracené země (Praha 2004); Fosco Maraini, Skrytý Tibet (Praha – Litomyšl 2004). Josef Kolmaš je držitelem medaile Kőrösi Csoma Sándora (Budapest, 1984), Zlaté plakety Františka Palackého (Akademie věd ČR, 1993), několika nakladatelských cen ad. K 70. narozeninám mu byl věnován sborník Studia Sinica et Tibetica (Dedicated to Josef Kolmaš to His 70th Birthday). Archiv orientální, roč. 71, 2003, č. 3, s. 245–489. A dále Martin Slobodník (2003): Vědecká dráha na pomedzí sinica a tibe- STRANA 1156 Autoři této knihy tica – k životnému jubileu profesora Josefa Kolmaša. Studia Orientalia Slovaca, 2, s. 23–27 (Bratislava). Kontakt: Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., Čihákova 30, 190 00 Praha 9, telefon: 284 823 782, e-mail: kolmas@post.cz. Králík, Miroslav (28. 1. 1973, Brno), RNDr., Ph.D., antropolog; odborný asistent Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a statutární zástupce vedoucího ústavu. Absolvent magisterského a doktorského studijního programu a rigorózního řízení v oboru antropologie na Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Otisky prstů a dlaní na keramickém materiálu (2000), vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc.; rigorózní práce: Otisky prstů na Věstonické venuši (2003); disertační práce: Paleodermatoglyfika. Analýza otisků prstů na pravěké keramice: teoretická východiska, metodologické problémy a praktická doporučení (2004), školitel: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc. Zabývá se zejména rozvíjením metod analýzy otisků prstů na pravěkých a historických keramických artefaktech, antropologií sexuality a metodologií vědy. V roce 2000 získal Cenu Biologické sekce, v roce 2004 Cenu rektora Masarykovy univerzity v Brně pro nejlepší studenty doktorského studijního programu. Kontakt: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D., Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Vinařská 5, 603 00 Brno, e-mail: kralik@sci.muni.cz. Křikavová Adéla (9. 8. 1938, Praha – 3. 8. 2002, Samopše), PhDr., CSc., íránistka, islamistka; vědecká pracovnice Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. V roce 1962 absolvovala oborovou kombinaci ruština a gruzínština, v letech 1968–1973 obory perština, arabština, dějiny a kultura islámských zemí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývala se perštinou a dějinami Íránu, dějinami Kurdů, dále islámským uměním a otázkou vztahu islámu a přírody, islámskou historickou ekologií, vzhledem k Íránu rovněž ší’tským islámem. Je autorkou nebo spoluautorkou publikací Kurdové, Čerkesové (1984), Islám – ideál a skutečnost (1990); Judaismus, křesťanství a islám (1994); Islám a jeho svět (1995); Krajina jako domov (1996); a řady statí v odborném i populárním tisku. Pedagogicky působila na vysokých školách, často přednášela na veřejnosti. Byla předsedkyní České orientalistické společnosti, členkou redakce časopisu Nový Orient. Lomová, Olga (31. 5. 1957, Podbořany), docentka PhDr., CSc., sinoložka; docentka Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1981 absolvovala sinologii a orientalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době v Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze přednáší dějiny čínské literatury, klasickou (a příležitostně i moderní) čínskou poezii, klasickou čínštinu a ideologii ve vztahu k literatuře a umění v Čínské lidové republice. Čínskou literaturou obecně a klasickou poezií zejména se zabývá i v odborné práci. Publikovala Čítanku tchangské poezie (1995); Poselství krajiny: Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje (1999); Ach běda, přeběda: Oplakávání mrtvých ve středověké Číně (s Yeh Kuo-liangem, 2005); připravila k vydání přednášky profesorky Lin Wen-yüeh (Devět zastavení s čínskou básní, 1999); je editorkou sborníků odborných studií o kultuře Dálného východu: Acta Universitatis Carolinae – Orientalia Pragensia XIV (2002), Recarving the Dragon – Understanding Chinese Poetics (2003). Usiluje o zpřístupnění prací českých sinologů starší generace českému i mezinárodnímu publiku. K vydání editorsky připravila anglický překlad kulturního cestopisu Jaroslava Průška Sestra moje Čína (My Sister China, 2002) a dále nové vydání překladu Berty Krebsové knihy – Lao-c’: Tao te ťing (1997) a překlad Jaroslava Průška Pchu Sung-lingových povídek Zkazky o šesteru cest osudu (2004). Překládá z čínštiny staré kriminální příběhy (1989, 1996), poezii i prózu moderních autorů (1989, 1997), podílela se na překladu básní tchangského excentrika a čchanového světce Chan-šana (1996), je autorkou úplného překladu Lu Jüho Knihy o čaji (2002). Publikovala a publikuje ve sbornících česko-čínské společnosti a v časopisech Revolver revue, Literární noviny, Pěší zóna, Nový Orient a další. Kontakt: Doc. PhDr. Olga Lomová, CSc., Ústav Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 116 38 Praha 1, e-mail: olga.lomova@ff.cuni.cz. Löwensteinová, Miriam (25. 5. 1958, Praha), docentka, PhDr., Ph.D., koreanistka; docentka Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1982 absolvovala koreanistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, roce 2002 obhájila doktorskou práci na téma Kim Man-džungův Kuunmong – Sen devíti z oblaků v kontextu tzv. staré prózy kodä sosŏl, v roce 2006 se habilitovala na základě práce Historická vyprávění z doby Tří království a Sjednocené Silly. Zabývá se starší i novodobou korejskou literaturou, etnografií, kulturou i starší historií. Publikuje články a stati u nás i v zahraničí, překládá. Z knižních překladů: Kim Man-džung, Sen devíti z oblaků (1992); Hvězda blesku (1992); Vyprávění z dlouhé chvíle (1997); Písně z druhého břehu, (1997), Květy okamžiku (2005). Dále je autorkou prvních přehledných dějin moderní korejské literatury mimo Koreu – Dějiny moderní korejské literatury (1998), spoluautorkou Studií z dějin starší korejské literatury (2006) a Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje (2006). Podílela se i na překladu Dějin Koreje (2000). V současné době je v tisku další překlad korejského románu 20. století a Slovník korejských spisovatelů. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala 30. svazek Korea: Historická vyprávění z doby Tří království a Sjednocené Silly (2006). Kontakt: Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D., Ústav Dálného východu Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 116 38 Praha 1, telefon: 224 491 424, fax: 224 491 423, e-mail: mlowensteinova@yahoo.com. Macúchová, Klára (28. 10. 1959, Praha), Mgr., japanoložka a překladatelka. V roce 1990 absolvovala orientalistiku a japanologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a působila jako odborná asistentka v Orientálním ústavu Československé akademie věd (nyní Akademie věd České republiky) v Praze. V současné době je odbornou asistentkou v Kabinetu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se zejména moderní japonskou literaturou. Publikuje recenze, časopisecky překlady moderní japonské beletrie, knižně vyšel román Sanširó Nacume Sósekiho (Praha: Argo – Brody, 1996) a Zlatý pavilón Jukia Mišimy (Praha: Brody, 1998). Kontakt: Mgr. Klára Macúchová, Doudova 20, 147 00 Praha 4, e-mail: macuki@mbox.vol.cz. STRANA 1157 Autoři této knihy Maiello, Giuseppe (10. 6. 1962, Neapol), Dr., Ph.D., italský sociokulturní antropolog, historik a politolog; odborný asistent Katedry sociálních věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. V Neapoli, kde se narodil, vystudoval politologii, specializoval se na historii střední a východní Evropy a napsal doktorskou práci Počátky Českého státu. V České republice žije trvale od roku 1992. Zabývá se antropologií smrti, sexuality a náboženství. V akademickém roce 1997–1998 na Katedře slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vedl seminář Náboženské myšlení starých Slovanů. Od roku 1998 do roku 2006 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze přednášel Úvod do dějin slovanských národů. V roce 1999–2000 vedl při Kabinetu společenských věd, kultury a umění Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze seminář o Upírech, zde také do roku 2004 přednášel Úvod do dějin náboženství. Problematika původu upírství se stala tématem jeho disertační práce a monografie Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy (2004). V současnosti spolupracuje s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy (Katedra kulturologie), s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy, kde vede kurz Antropologie smrti, s Filozofickou fakultou Západočeské univerzity (Katedra politologie a mezinárodních vztahů) a s Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně (Ústav slavistiky). Přispívá k propagaci české vědecké literatury o raném středověku, například několika překlady a recenzemi publikovanými v italském slavistickém časopisu Europa Orientalis, aj. Na české půdě usiloval o to, aby se antropologické kulturní studie staly součástí výuky kateder slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Kromě toho publikoval v češtině rozsáhlou prezentaci o Základních směrech italské slavistiky v posledních padesáti letech. Je členem celostátního výboru Spolku česko-lužického a zakladatelem spolku Rodná víra. Kontakt: Dr. Giuseppe Maiello, Ph.D., Katedra sociálních věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, Studentská 84, 532 10 Pardubice, e-mail: giuseppe.maiello@upce.cz. Malina, Jaroslav (11. 4. 1945, Dolní Bučice u Čáslavi), profesor PhDr., DrSc., socio-kulturní antropolog, archeolog a spisovatel; profesor antropologie a vedoucí Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (od roku 1999). Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (1967), PhDr. (1968), docent pro obor antropologie (1993, Experimentální metody a jejich aplikace v antropologii a příbuzných disciplínách), DrSc. (1994), profesor antropologie (1995). Člen oborové rady Biologie, předseda oborové komise Antropologie, předseda komise pro státní závěrečné zkoušky v bakalářském, magisterském a doktorském studijním programu v oboru Antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, předseda habilitačních a profesorských komisí v oboru Antropologie aj. Je rovněž členem našich a zahraničních grémií a institucí (Vědecká rada Národní galerie v Praze, Vědecká rada Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Komise pro udílení Ceny města Brna, Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze aj.). Počátkem devadesátých let minulého století spolu s profesorem Janem Benešem a docentem Vladimírem Novotným založil Katedru antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně jako vědecko-pedagogické pracoviště moderní integrální biologicko-socio-kulturní antropologie, která navázala na věhlasný Sukův Antropologický ústav, jehož činnost byla v letech 1948–1989 z ideologických důvodů redukována. V roce 1993 spoluzaložil Nadaci Universitas Masarykiana (od roku 2004 Nadace Universitas), stal se jejím předsedou, dále předsedou Výboru Ceny Karla Engliše a předsedou Výboru Ceny Nadace Universitas Masarykiana. Zakladatel a šéfredaktor časopisu Univerzitní noviny – List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana (od roku 2003 Univerzitní noviny – List Nadace Universitas [Masarykiana] a Společnosti pro podporu univerzitních aktivit), který vycházel v letech 1993–2005, zakladatel a editor šesti nadačních knižnic – Beletrie, Heureka, Miscellanea, Osobnosti, Scientia, Scintilla, kde bylo dosud publikováno více než sto svazků. V roce 2006 založil odborný časopis Anthropologia Brunensis: Mezinárodní časopis pro obecnou (biologicko-socio-kulturní) antropologii a příbuzné obory. Byl řešitelem nebo spoluřešitelem řady projektů podpořených Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) a Fondem rozvoje vysokých škol (FRVŠ); v současné době (2007) je řešitelem dvou projektů GA ČR (Lidská sexualita a kultura: obecně antropologická a sexuologická analýza; Antropologie smrti: komparační sociokulturní analýza umírání, smrti, pohřebních ritů a rituálů) a jednoho projektu FRVŠ (Zavedení nového předmětu Antropologie občanské společnosti). Přednáší Úvod k antropologii, Antropologii starověku, Antropologii sexuality a další témata, vede Antropologický seminář. V letech 2001–2005 absolvovalo pod jeho vedením devět studentů doktorského studijního programu, v současné době je školitelem třinácti doktorských studentů. V odborné práci se zabývá tématy z oblasti experimentální, socio-kulturní a filozofické antropologie a archeologie, petroarcheologie a filozofie vědy. Kromě více než dvou set studií, článků a esejů v odborných časopisech publikoval u nás i v zahraničí na tři desítky knih: Anwendung der Petrographie in der Archäologie, 1970 (s Jindřichem Štelclem), Archeologie: Jak a proč?, 1975, Základy petroarcheologie, 1975 (s Jindřichem Štelclem), System of Analytical Archaeography, 1977, Metody experimentu v archeologii, 1980, Archaeology Yesterday and Today: The Development of Archaeology in the Sciences and Humanities, 1990 (se Zdeňkem Vašíčkem), Kámen a hlína jako ekofakt a artefakt ve vývoji životního prostředí, 1991, O tvořivosti ve vědě, politice a umění, I–III, 1993 (s kolektivem autorů), První císař, 1994, Čína z antropologické perspektivy, 2005 (s Josefem Kolmašem), Slovník antropologie občanské společnosti, 2006 (s Marií Dohnalovou), Antropologický slovník aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk, 2007 (s kolektivem autorů) aj. V roce 1993 inicioval rozsáhlý vědecko-umělecký projekt několikasvazkové knihy a výstavy Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy (po preprintech čtyř svazků publikovaných v letech 1999– 2003 začalo dílo v definitivní podobě vycházet od roku 2007). V roce 2000 zahájil dlouholetý vědecko-pedagogický projekt Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, v jehož rámci pod jeho editorským vedením a za autorského přispění řady významných odborníků bylo dosud publikováno třicet svazků; v roce 2006 bylo zahájeno publikování STRANA 1158 Autoři této knihy čtvrté desítky. Vydal také vědecko-naučné a umělecko-naučné knihy obracející se k záhadám dávné minulosti a lidské tvořivosti: Vzpomínky na minulost aneb Experimenty odhalují tajemství pravěku, 1982, 1992, Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do vývoje lidstva?, 1988, Obdivuhodný člověk: Úvahy o lidské tvořivosti, 1991, Dvacet nejvýznamnějších archeologických objevů dvacátého století, 1991, Jak vznikly největší monumenty dávnověku, 1994 (s Pavlem Pavlem), Adolf Born, 1995 (s kolektivem autorů), Olbram Zoubek, 1996 (s kolektivem autorů), Alois Mikulka, 2001, Vincenc Makovský, 2002 (s Jiřím Hlušičkou a Jiřím Šebkem), Vladimír Preclík, 2002 (s kolektivem autorů), První císař: Tvůrce Číny a osmého divu světa, 2004, Zdeněk Macháček, 2005 (s Ninou Dvořákovou), Nadace Universitas Masarykiana: 1993–2004, 2005, Bohumír Matal, 2006 (s Ludvíkem Kunderou a Kateřinou Svobodovou) aj. Zasahuje i za hranice vědecké a vědecko-naučné činnosti a projevuje se na poli beletrie: Amor: Počítačový systém k automatickému generování milostných scén, 1993, První pozemšťan: Zpráva o archeologickém podvrhu století, 1995, Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem, 1996, Smrt profesora a jiné příběhy z univerzitního prostředí, 1997 aj. Malinovy vědecké a vědecko-naučné knižní publikace vyšly u nás a v cizině v angličtině, bulharštině, francouzštině, italštině, němčině, rumunštině, ruštině a slovenštině (Academia, Cambridge University Press, Editura Artemis, Electa, Mysl, Obzor, Progress aj.) v celkovém nákladu více než půl milionu výtisků. Obdržel dvakrát Cenu rektora Masarykovy univerzity v Brně za významný tvůrčí čin (1995, 1997), Cenu města Brna (1997) v oblasti společenských věd, 3. cenu a Čestné uznání na 18. knižním veletrhu Libri v Olomouci za knihy Vladimír Preclík a Vincenc Makovský (2003), Cenu Akademického nakladatelství CERM za nejlepší knihu roku (První císař: Tvůrce Číny a osmého divu světa) (2005). Kontakt: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Vinařská 5, 603 00 Brno, e-mail: jmalina@sci.muni.cz. Maršálek, Jakub (22. 12. 1972, Praha), Mgr., Ph.D., sinolog a archeolog; odborný asistent Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1991 až 1997 absolvoval obor sinologie na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a obor pravěká a raně středověká archeologie na Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou téže fakulty. Roku 2003 získal doktorát v oboru Dějiny a kultury zemí Asie a Afriky. Od roku 1999 působí jako asistent na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V rámci studia i odborné práce absolvoval několik pobytů v Číně: v letech 1994 až 1995 roční studijní stáž na Pekingské univerzitě, kde studoval čínštinu a archeologii, v červnu 2002 se zúčastnil mezinárodního projektu (vedeného Archeologickým ústavem Čínské akademie věd) povrchového archeologického průzkumu v provincii Henan v centrální Číně. Účastní se rovněž mezinárodního projektu počítačové databáze starověkých čínských textů Thesaurus Linguae Sericae, kde má na starosti části týkající se hmotné kultury čínského starověku, starověkých čínských dějin a historické geografie starověké Číny. Hlavními oblastmi jeho zájmu jsou dějiny a archeologie pravěké a starověké Číny, především problematika formování prvních čínských států. Mimoto se věnuje i otázce vztahů Číny se stepními kulturami v pravěku a starověku. Magisterské studium ukončil diplomovou prací Odraz společenské struktury kultury Erlitou v jejím pohřebním ritu (1997), postgraduální studium disertační prací Sociální analýza pohřebišť pozdního neolitu (cca 3000–2000 př. n. l.) na území provincie Shandong (2003). Problematice pravěké a starověké Číny, stejně jako stepních kultur, věnoval několik článků v odborných periodikách a sbornících: Katakombní kulturní komplex na Ukrajině a v přilehlých oblastech (in: Praehistorica, XXIV, Praha 1999), The Views of History in the Western Zhou Period (in: Acta Universitatis Carolinae – Philologica 1, Orientalia Pragensia XIV, Praha 2001), Vývoj v povodí Dlouhé řeky od počátku neolitu po sjednocení Číny (in: Plynutí času na Dlouhé řece, Praha 2002), Duchovní představy v rané Číně (in: Z myšlenek a představ Žluté země, CDrom, Brno 2002), Obřady, politika, hmotná kultura (in: Posvátno v životě člověka, I a II, Praha 2003), Šamani a šamanismus v rané Číně (in: Posvátno v životě člověka, I a II, Praha 2003). Kontakt: Mgr. Jakub Maršálek, Ph.D., Ústav Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: marsalekj@yahoo.com. Oliverius Jaroslav (8. 5. 1933, Praha), profesor PhDr., CSc., orientalista (arabistika, hebraistika); profesor Ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 absolvoval obory arabistika a hebraistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době je profesorem Ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde je jako orientalista odborně zaměřen na dějiny arabské literatury a moderní spisovnou arabštinu. Publikoval mnoho studií a článků vztahujících se k moderní arabské, zejména egyptské literatuře, k egyptské literární kritice a k středověké arabské lidové literatuře. Pravidelně recenzuje vědecké práce z oboru arabistiky a hebraistiky pro naše a zahraniční časopisy. Je autorem nebo spoluautorem řady skript a studijních textů a učebnice Egyptská hovorová arabština (s Rudolfem Veselým, 1. vydání 1965, 4. vydání 1982); Kapitoly ze syntaxe moderní spisovné arabštiny (1998); Kapitoly z frazeologie a idiomatiky moderní spisovné arabštiny (Praha: Set Out 2004). Vydal Moderní literatury arabského Východu (Praha: Karolinum, 1995) a v brněnském nakladatelství Atlantis knihu Svět klasické arabské literatury (1995). Má také rozmanité práce populárně vědecké. Přeložil z arabštiny román Skandál v Káhiře od egyptského spisovatele Nagíba Mahfúze (Praha: Odeon, 1968) a bajky Kalíla a Dimna. Bidpájovy bajky (Praha: Gema Art – Dar Ibn Rushd 2004). K 650. výročí jubilea Univerzity Karlovy mu byla udělena Pamětní medaile Univerzity Karlovy. Kontakt: Prof. PhDr. Jaroslav Oliverius, CSc., Ústav Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, telefon: 221 619 691. Olivová, Lucie (27. 3. 1956, Praha), docentka, Ph.D., sinoložka. Vystudovala dějepis, čínštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, později absolvovala postgraduální studium na Kalifornské univerzitě v Berkeley, USA, kde se specializovala na čínskou literaturu pozdního císařství a na dějiny čínského umění. Několik let strávených v Číně a na Taiwanu využila především k dalšímu studiu a cestování. Pracovala v Čínském oddělení Britské knihovny v Londýně, v Národní galerii v Praze, v Ústavu Dálného východu Filozofic- STRANA 1159 Autoři této knihy ké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se kulturními dějinami Číny v 18. století. Je autorkou prací z literatury a dějin Číny (do roku 1998 pod jménem Borotová): A Confucian Story of the Prodigal Son: Li Lüyuan’s Novel „Lantern at the Crossroads“. Bochum: Brockmeyer, 1991; Seznam vlastních pečetí Čchi Paj-š’ ve Sbírkách Národní galerie. In: O čínském umění a vzdělanosti. Praha: Česko-čínská společnost, 1994, s. 36–38; Protestantské misie v Číně, Religio, roč. 3, 1995, č. 2, s. 155–168; Čínská figuralistika v 19. století. Praha: Národní galerie v Praze, 1995; O zbloudivším čaji a zpochybněných originálech. In: O kultuře čaje v Číně: Čajová zastavení. Praha: Česko-čínská společnost, 1997, s. 43–49; Vývoj žánrového malířství v Kuang-tungu v 19. století. In: O čínské filosofii, literatuře a umění. Praha: Česko-čínská společnost, 1995, s. 43–50; Chinese Paintings at the Lee Kong Chien Art Museum, Singapore. Oriental Art, roč. 63, Winter 1997/1998, č. 4, s. 40–48; Tygr v čínském povědomí. Informační zpravodaj Česko-čínské společnosti, roč. 4, 1998, č. 1, s. 1–2; Storytelling in Yangzhou in the Eighteenth Century: Yangzhou huafang lu. In: Børdahl, Vibeke, ed., The Eternal Storyteller. Richmond: Curzon Press, 1998, s. 197–209; The Album of Paupers. In: Børdahl, Vibeke, ed., The Eternal Storyteller. Richmond: Curzon Press, 1998, s. 45–52; Bulage de dangdai Zhongguohua shoucang [Sbírky moderního čínského malířství v Praze]. Yishujia, 280, 1998, č. 9, s. 338–345; Vývoj správního systému v Číně (spoluautor Xu Shu’an). Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2000; Čínské komnaty v zámku Trója. Ateliér, 2000, č. 20, s. 9; Současná čínská tušová malba – tradice a experiment. Praha: Národní galerie v Praze, 2001; Li Dou and Theatre: The Case of an Eighteenth Century Yangzhou Playwright. In: Hansson, Anders – McDougall, Bonnie S. – Weightman, Frances, ed., Chinese at Play: Festivals, Games and Leisure. London: Kegan Paul, 2001, s. 109–136; Reminiscences from the Pleasure Boats of Yangzhou: A Book about City. Acta Universitatis Carolinae – Philologica 1, Orientalia Pragensia, roč. 14, 2001, s. 127–149; Zlatý věk města Jang-čou (Obrázek literátské společnosti). In: Plynutí času na Dlouhé řece. Sborník statí. Praha: Česko-čínská společnost, 2002, s. 99–115; Příběh amerických Číňanů, 1848 až 1906. Fénix, roč. 3, 2002, č. 1, s. 10–18; Koncepce města ve staré Číně. In: Syrová, Iljuše, ed., Z myšlenek a představ Žluté země. (CD-Rom). Brno: Moravské zemské muzeum v Brně, 2002, s. 109–118; Sakrální stavby v Zakázaném městě v Pekingu. In: Posvátno. Praha: Portál, 2003, s. 121–131; Tibetan Temples in the Forbidden City (An Architectural Introduction). Archiv orientální, roč. 71, 2003, č. 3, s. 409–432); Čínská architektura. Praha: Orientální ústav Akademie věd České republiky, 2003; Forgotten Bridges in Southern Hebei: Dulin qiao and Shan qiao. Bulletin of Museum of Far Eastern Antiquities, roč. 75, 2003, s. 220–242; O čchanové malbě. In: Tung-šan, Paradoxy čchanového mistra. DharmaGaia, Praha 2004, s. 102 / 115–132; Zlatý obraz posvátného stromu Sála. Nový Orient, roč. 60, 2005, č. 2, s. 39–42; Tabák v čínské společnosti (1600– 1900). Univerzita Palackého v Olomouci, 2005; Ignác Sichelbarth, S. I., malíř čínského císaře. Nový Orient, roč. 61, 2006, č.1, s. 53–56; Šňupací lahvičky a šňupání v Číně. Piktorial keramiky a skla, 2006, s. 4–7; Tobacco Smoking in Qing China. Asia Major, Third series vol. 18, Part One, 2006, s. 225–260; Images of Collectors in Eighteenth Century China. In: Michèle Pirazzoli-t’Serstevens, Anne Kerlan, eds. Autour des collections d’art en Chine, XVIIIè siècle. Paris: EPHE, 2007; a jiných. Podílela se na publikacích: Mistrovská díla asijského umění ze sbírek Národní galerie v Praze. Praha: Národní galerie v Praze, 1998; Zkouškový systém na Dálném východě. Praha: Česká orientalistická společnost, 2003; Routledge Encyclopedia of Contemporary Chinese Culture. London: Routledge, 2004; Josef Kolmaš a Jaroslav Malina. Čína z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, 2005 a dalších. Redigovala výbory čínské literatury: Ranní jasmín, moderní tchajwanské povídky. Praha: DharmaGaia, 2001; Nejkrásnější díla literatury staré Číny. Praha: Velvyslanectví Čínské lidové republiky v České republice, 2004; Klenoty čínské literatury. Praha: Portál, 2006; Chuť jablek. Moderní tchajwanské povídky. Praha: Brody a The Museum of Taiwan Literature, 2006; 7x čínská avantgarda. Olomouc: Česko-čínská společnost, 2006. Z čínské literatury také překládá, kromě příspěvků ve výše uvedených výborech například: Wang Ceng-čchi, Máslové koláčky. Nový Orient, 1993, č. 5, s. 149–152; Wang Ceng-čchi, Svěcení. Nový Orient, 1993, č. 6, 7, 8, s. 179–183, 221–222, 253–254; Čchi Paj-š’ vypravuje o svém mládí. In: O čínském umění a vzdělanosti. Praha: Česko-čínská společnost, 1994, s. 7–17; Buddhův výklad o zkáze dharmy. Nový Orient, 1995, č. 1, s. 30–32; Pchu Sung-ling, O geomancii. Nový Orient, 2002, č. 10, s. 356–357; Bei Dao, Noční hlídka. Praha: Nakladatelství Vlasty Brtníkové a Festival spisovatelů, 2003; Jüan Mej, O čem Konfucius nehovořil. Praha: Brody, 2003; Tung-šan, Paradoxy čchanového mistra. Praha: DharmaGaia, 2004. Kontakt: Doc. Lucie Olivová, M.A., Ph.D., Lounských 10, 140 00 Praha 4, e-mail: lucieolivová@quick.cz. Skupnik, Jaroslav (19. 3. 1962, Karviná), PhDr., Ph.D., kulturní a sociální antropolog; odborný asistent Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1992 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru etnologie (Mgr.), v roce 1998 ukončil tamtéž postgraduální studium (Dr., roku 1999 PhDr. a Ph.D.). Od roku 1996 je odborným asistentem Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde přednáší kulturní a sociální antropologii, antropologii příbuzenství, problematiku terénního výzkumu a etnografie. Pravidelně přednášel rovněž na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a na Fakultě humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni. Je členem Pracovní skupiny pro otázky spojené s vytvářením Koncepce romské integrace Rady vlády České republiky pro záležitosti romské komunity. Absolvoval studijní a badatelské pobyty v USA (1992–1993 University of Massachusetts, Mount Holyoke College; 1994–1995 Kansas State University) a opakovaně v Polsku a na Slovensku. V letech 1998–1999 prováděl antropologický terénní výzkum v romských osadách na Slovensku. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 7. svazek Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002) a 33. svazek Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva (2007). Věnoval se kritice biologizujících modelů lidského chování, zvláště pak v souvislosti s kulturními determinantami příbuzenství, manželství a sexuality (články Geny a metafory. Sexuální role v Západní společnosti - výsledek genetické determinace či metaforického uchopení STRANA 1160 Autoři této knihy reality? Český lid, roč. 82, 1995, č. 2, s.145–160; Příbuzenský výběr a etnografická data. Český lid, roč. 85, 1998, č. 3, s. 223– 239, Sociobiologie: antropologická perspektiva. Cargo, 1999, č. 1, s. 67–69; Bezpředmětné průrvy a kulturní prosakování. Cargo, 1999, č. 3–4, s. 232–242; Je nesnadné vysvětlit je jinak: Iracionalita a nepochopení kulturně konstituovaných významů. Český lid, roč. 86, 1999, č. 4, s. 303–309), publikuje studie zpracovávající jeho terénní výzkumy v romských osadách (Pohled z druhé strany potoka: Sociopsychologická dynamika marginalizovanosti. In: Scheffel, David – Mušinka, Alexander, ed., Romská marginalita. Prešov: Centrum antropologických výskumov, 2004). Je autorem textů v obrazové publikaci dokumentující život Romů – Hermanovce (New York: Trolley, 2003), stál u zrodu časopisu Cargo (Časopis pro kulturní / sociální antropologii), věnuje se popularizaci kulturní a sociální antropologie (Česká televize, Rádio Svobodná Evropa). Kontakt: PhDr. Jaroslav Skupnik, Ph.D., Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: jaroslav.skupnik@ff.cuni.cz. Svoboda, Jiří A. (2. 9. 1953, Praha), profesor PhDr., DrSc., profesor Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, archeolog a paleoetnolog, vedoucí vědecký pracovník Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně, vedoucí Střediska pro paleolit a paleoetnologii při Archeologickém ústavu Akademie věd ČR Brno v Dolních Věstonicích, kde pokračuje v práci vynikajících badatelů – Karla Absolona a Bohuslava Klímy. Z uvedeného střediska učinil badatelské pracoviště vyhledávané našimi i zahraničními odborníky. Je učitelem Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty a Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se problematikou paleolitu v celé šíři, zejména moravským paleolitem. Navázal na terénní výzkumy svých předchůdců v Dolních Věstonicích, v Předmostí u Přerova, v Petřkovicích u Ostravy a v jeskyních Moravského krasu a Malých Karpat, nové výzkumy otevřel na Stránské skále v Brně a v pískovcových převisech severních Čech. Zúčastnil se paleoantropologických, archeologických a etnoarcheologických expedicí a studijních cest v zahraničí, směrovaných především na Přední východ, do severní Asie a severní Afriky. Výsledky těchto výzkumů se promítly ve více než 300 statích, publikovaných u nás i v zahraničí, v několika vědeckých monografiích (Svoboda, Jiří a kolektiv, Paleolit Moravy a Slezska. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 1994; Svoboda, Jiří – Ložek, Vojen – Vlček, Emanuel, Hunters between East and West: The Paleolithic of Moravia. New York – London: Plenum, 1996; Svoboda, Jiří, ed., Paleolithic in the Middle Danube Region. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 1996; Svoboda, Jiří, ed., Prehistorické jeskyně. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2002; Svoboda, Jiří, ed., Mezolit severních Čech. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2003; Svoboda, Jiří – Bar-Yosef, Ofer, ed., Stránská skála: Origins of the Upper Paleolithic in the Brno Basin, Moravia, Czech Republic. Cambridge: Harvard University Press, 2003; Svoboda, Jiří – Sedláčková, Lenka, ed., Gravettian Along the Danube. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2004; Trinkaus, Erik – Svoboda, Jiří, ed., Early Modern Human Evolution in Central Europe: The People of Dolní Věstonice and Pavlov. Oxford: Oxford University Press, 2006; monografie lokalit Ondratice, Stránská skála, Dolní Věstonice II, Pavlov I, Předmostí aj.) a vědecko-naučných knihách (Mistři kamenného dláta. Praha: Panorama, 1986; Svoboda, Jiří – Dvorský, Pavel, Archeologové na loveckých stezkách. Praha: Albatros, 1994; Svoboda, Jiří, Čas lovců: Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 1999). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 1. svazek Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000), 6. svazek Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a umění (2002), 19. svazek Paleolit a mezolit: Pohřební ritus (2003) a 32. svazek Čas lovců: Aktualizované dějiny paleolitu. Kontakt: Prof. PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, Královopolská 147, 612 00 Brno, telefon: 541 514 118; Archeologický ústav AV ČR, Dolní Věstonice 25, 692 01 Mikulov, telefon: 519 517 637, e-mail: svoboda@i- abrno.cz. Třísková, Hana (4. 6. 1958, Turnov), PhDr., sinoložka; vědecká pracovnice Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. V roce 1981 absolvovala obor vědecké informace a knihovnictví a v roce 1983 obor sinologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v letech 1983– 1985 postgraduálně studovala na Katedře čínského jazyka a literatury Pekingské univerzity. Od roku 1983 působí v Orientálním ústavu Akademie věd České republiky v Praze, od roku 1998 jako vědecká pracovnice. Zabývá se lingvistikou, zvláště pak fonetikou moderní čínštiny a metodami její výuky; čínskou fonetiku též od roku 1997 vyučuje na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Hlavní publikace: Česko-čínská konverzace. Praha: Academia, 1990; Třísková, Hana, ed. (1999): Transkripce čínštiny. I. Sborník statí; II. Tabulky a návody. Praha: Česko-čínská společnost, 1999; Třísková, Hana, ed. (2001): Tone, Stress and Rhythm in Spoken Chinese. Journal of Chinese Lingvistics, monograph series No. 17. Berkeley: University of California, 2001, 208 s. Kontakt: PhDr. Hana Třísková, Orientální ústav Akademie věd České republiky, Pod vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8, telefon: 266 052 412, e-mail: triskova@orient.cas.cz. Vachala, Břetislav (27. 7. 1952, Jaroměř), profesor PhDr., CSc., egyptolog; profesor Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře. V letech 1970 až 1975 absolvoval egyptologii a arabštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté v rámci postgraduálního studia pobýval v letech 1975 až 1976 na Fakultě archeologie Káhirské univerzity. V letech 1979 až 1981 studoval arabštinu na Burgibově ústavu živých jazyků v Tunisu. V roce 1978 získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy titul PhDr. (rigorózní práce Sociální postavení ženy v Egyptě za Staré říše) a v roce 1988 mu byla na téže fakultě udělena vědecká hodnost kandidáta věd o umění (disertační práce Fragmenty reliéfů z Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru). V letech 1976 až 1992 působil a od roku 1998 dosud je opět činný v Českém (dříve Československém) egyptologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře (v letech 2000–2005 byl jeho ředitelem). Pravidelně se účastní archeologických a epigrafických výprav do Abúsíru, pyramidového pohřebiště 5. dynastie, podílí se na výuce oboru egyptologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a rozsáhle se věnuje odborné i popularizační STRANA 1161 Autoři této knihy publikační činnosti. V letech 1993 až 1997 působil jako první velvyslanec České republiky v Egyptské arabské republice a Súdánské republice. V odborné činnosti se zaměřuje především na egyptské dějiny, filologii a literaturu. Publikuje vybrané epigrafické a ikonografické materiály z 3. tisíciletí př. n. l. objevené při českých archeologických výzkumech v Abúsíru. Zpracovává staroegyptské památky z českých sbírek a muzeí. Zvláštní pozornost věnuje překládání a vydávání staroegyptských literárních děl. Je autorem monografií, vědeckých studií v zahraničních egyptologických periodikách, encyklopedických hesel, učebních textů a vědecko-naučných článků. Rozsáhle recenzuje odbornou literaturu v českých a zahraničních časopisech (Archiv orientální, Bibliotheca Orientalis). Výsledky egyptologického bádání ze svých četných cest po Egyptě a Předním východě popularizuje formou rozhlasových a televizních pořadů, přednášek pro veřejnost a rozhovorů pro české i egyptské listy a časopisy. Je dopisujícím členem Německého archeologického ústavu (Berlín) a členem České orientalistické společnosti a mezinárodních organizací International Association of Egyptologists (Oxford, Berlín), International Society for Nubian Studies (Den Haag) a National Geographic Society (Washington). Od roku 1999 je předsedou Sdružení přátel Egypta v České republice. Jeho zásluhy o rozvoj egyptologického bádání byly oceněny v roce 1995 udělením medaile Alexandrijské archeologické společnosti. Vydané monografie: Dávné písně lásky: Milostná lyrika starého Egypta (1982, společně s Michalem Černíkem), 77 zajímavostí ze starého Egypta (1989), Moudrost starého Egypta (1992), Pověsti a legendy faraónského Egypta (1994), Mír na Nilu: První mírová smlouva a její pozadí (1997), Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta (1997, společně s Miroslavem Vernerem a Ladislavem Barešem); Nejstarší literární texty v nekrálovských hrobkách egyptské Staré říše (2000) Staří Egypťané (2001), Mastaba: Objevování a rekonstrukce staroegyptské hrobky (2002, společně s Michaelem Balíkem a Karlem Mackem), Guide des sites d’Abousir (2002), Egypt (2003), Milostné písně starého Egypta (2003), Die Relieffragmente aus der Mastaba des Ptahschepses in Abusir (2004). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 27. svazek Abúsír: Staroegyptské královské pohřebiště (2006). Kontakt: Prof. PhDr. Břetislav Vachala, CSc., Český egyptologický ústav Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: bretislav.vachala@ff.cuni.cz. Vančata, Václav (22. 6. 1952, Praha), docent RNDr. CSc., evoluční antropolog, paleoantropolog a primatolog; vedoucí Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1975 absolvoval obor fyzická antropologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1982 se stal kandidátem věd v oboru evoluční biologie v Laboratoři evoluční biologie Československé akademie věd, kde pak pracoval až do roku 1993 jako samostatný vědecký pracovník a vedoucí Oddělení evoluční antropologie. Po dvouletém studijním pobytu v primatologickém centru Ústavu pro farmacii a biochemii, kde se jako koordinátor grantového projektu zabýval ontogenetickým vývojem a růstem makaků rhesus, se v roce 1995 stal odborným asistentem a vedoucím Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1998 pak docentem antropologie. Ve své badatelské práci se zabýval vznikem a evolucí bipedie, evolucí postkraniálního skeletu hominidů, fylogenezí vyšších primátů, hominizačním procesem a ontogenezí lokomoce a chování vyšších primátů, zvláště makaků, paviánů a lidoopů. V poslední době se věnuje zejména otázkám evoluce člověka v mladém paleolitu a v době přechodu od paleolitu do neolitu, otázkám velikosti a tvaru těla v evoluci hominidů a v neposlední řadě také problematice ontogenetických a růstových procesů makaků, šimpanzů a orangutanů. Publikoval přes 120 původních vědeckých prací (z větší části v mezinárodních vědeckých časopisech a zahraničních sbornících) a více než 100 abstraktů, recenzí, prací popularizačních a zpráv. Je autorem dvou monografií (Primatologie, díl 1. – Evoluce, ekologie a chování primátů – Prosimii a Platyrrhina, Primatologie, díl 2. – Catarrhina – opice a lidoopi) a dále jedné učebnice v elektronické podobě (Evoluční antropologie a paleoantropologie). Je také spolueditorem čtyř sborníků a členem redakční rady časopisů Anthropologie a Variability and Evolution. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal (s Marinou Vančatovou) 10. svazek Sexualita primátů (2002) a 13. svazek Paleoantropologie – přehled fylogeneze člověka a jeho předků (2003). Pravidelně spolupracuje s redakcí Věda Lidových novin, kde se vyjadřuje k různým otázkám z oborů evoluční antropologie, paleoantropologie a primatologie. Navštívil řadu badatelských zahraničních pracovišť ve Francii, v Itálii, Izraeli, Jižní Africe, Německu, Polsku, Rusku, Řecku, USA a ve Velké Británii. Rozsáhlá je i jeho činnost pedagogická: vedle Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze působí také jako externí pedagog na katedrách antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako hostující profesor přednášel na Univerzitě v Durhamu ve Velké Británii, Univerzitě ve Florencii a Univerzitě v Bari v Itálii, Demokritově univerzitě v Komotini v Řecku a na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. Absolvoval řadu zvaných přednášek, zejména v Německu, Polsku a ve Velké Británii. Kontakt: Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc., Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, M. D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1, e-mail: Vaclav.Vancata@pedf.cuni.cz; Vaclav.Vanca- ta@seznam.cz. Vančatová, Marina (15. 8. 1958, Perm, Rusko), Mgr., primatoložka a etoložka; odborná asistentka Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, vedoucí certifikovaného programu Humánní etologie FHS UK a vedoucí Laboratoře mezidruhové komunikace FHS UK. V roce 1980 absolvovala obor zoologie – etologie na Permské státní univerzitě v Permu. Dva roky pracovala jako odborná pracovnice v primatologickém centru Ústavu pro experimentální medicínu a terapii Ruské akademie lékařských věd v Suchumi. V roce 1982 se přestěhovala do České republiky a pracovala jako vědecká pracovnice nejprve v Laboratoři evoluční biologie a posléze ve Fyziologickém ústavu Československé akademie věd. Po šestiletém studijním pobytu v primatologickém centru Ústavu pro farmacii a biochemii, kde se zabývala chováním, reprodukcí a ontogenetickým vývojem a růstem makaků rhesus, působila jako vědecká pracovnice Katedry biologie Pedagogické fakulty Univerzi- STRANA 1162 ty Karlovy v Praze. V roce 2001 se stala odbornou asistentkou a vedoucí certifikovaného programu humánní etologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V badatelské práci se zabývala nástrojovým chováním vyšších primátů, zejména pak lidoopů, chováním a reprodukcí primátů, ontogenetickým vývojem chování vyšších primátů, zvláště šimpanzů, goril, orangutanů, makaků, kočkodanů a paviánů. V současnosti se zaměřuje zvláště na problematiku ontogeneze chování šimpanzů, orangutanů a makaků, ontogeneze a růstu šimpanzů a orangutanů a kresebných aktivit lidoopů. Publikovala více než 60 původních vědeckých prací (z větší části v mezinárodních vědeckých časopisech a zahraničních sbornících) a desítky abstraktů, recenzí, prací popularizačních a zpráv. Je také spolueditorkou jednoho sborníku a několik let byla členkou ediční rady časopisu Folia Primatologica. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala (s Václavem Vančatou) 10. svazek Sexualita primátů (2002). Od roku 1993 je členkou výboru Evropské primatologické federace při Evropské unii, kde také pracuje jako expertka na chov primátů v zajetí. Pravidelně spolupracuje s médii, například s oddělením Věda Lidových novin a s Českou televizí. Soustavně popularizuje například výzkum kresebných aktivit lidoopů. Absolvovala četné badatelské stáže na zahraničních pracovištích ve Francii, v Indii, Indonésii, Itálii, Japonsku, Německu, Polsku, Rusku, USA, na Madagaskaru a ve Velké Británii a řadu zvaných přednášek zejména v Německu, Rusku a USA. Kontakt: Mgr. Marina Vančatová, Katedra obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00 Praha 5, e-mail: Marina.Vancatova@se- znam.cz. Vrhel, František (28. 5. 1943, Klatovy), docent PhDr., CSc., etnolog, překladatel; ředitel Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1967 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor románská filologie. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracuje od roku 1968 jako odborný asistent (1968–1978), vědecký pracovník (1978–1987) a docent (od roku 1987). V roce 1989 se stal ředitelem Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a proděkanem pro zahraniční styky na této fakultě. V roce 1994 byl zvolen děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v roce 1997 opakovaně na druhé funkční období. Odborně se zabývá ibero-americkou literaturou, světovou literární teorií, hermeneutikou a postmoderní antropologií. O těchto tématech publikoval mnoho studií v našich a zahraničních odborných periodikách: Archivum Orientale, Český lid, Ibero-Americana Pragensia aj. Vydal několik skript a učebních textů: Texty nativní Iberoameriky I: Předkolumbovské literatury (1978, s Oldřichem Kašparem), Texty nativní Iberoameriky III: Folklor Mezoameriky (1984, s Oldřichem Kašparem) aj. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 4. svazek Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002) a 14. svazek Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny (2003). Absolvoval četné badatelské a přednáškové pobyty ve Francii, na Kubě, v Izraeli, Mexiku, Peru, Španělsku, USA aj. Věnuje se též překladatelské a editorské činnosti: Jorge Luis Borges, Adolfo Bioy Casares, Friedrich Katz. Kontakt: Doc. PhDr. František Vrhel, CSc., Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: vrhel@ff.cuni.cz. Zvěřina, Jaroslav (18. 12. 1942, Třebíč), docent MUDr., CSc., sexuolog a politik; docent a přednosta Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V roce 1965 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V letech 1965– 1969 působil jako sekundární lékař v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, v letech 1969–1977 jako odborný lékař-psychiatr v Táboře. V roce 1977 se stal vědeckým pracovníkem Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Od roku 1989 je docentem sexuologie a přednostou Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Publikoval více než 120 odborných prací, řadu z nich v zahraničí, přispěl do několika monografií, skript a sborníků. Je autorem učebních textů a monografií: Lékařská sexuologie (Praha: H+H, 1992), Lékařská sexuologie (Praha: Schering AG, 1994), O politice a sexualitě (Praha: Medea, 1996), Sexuologie (nejen) pro lékaře (Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2003). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal (spolu s Jaroslavem Malinou) 5. svazek Sexuologie pro antropology (2002). Je předsedou Sexuologické společnosti ČLS (od 1990) a prezidentem Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, členem mezinárodní International Academy of Sex Research, Deutsche Gesellschaft für Sexualwissenschaft, čestným členem Polské sexuologické společnosti a držitelem Pamětní medaile Univerzity Karlovy v Praze. Od listopadu 1989 se angažuje politicky. Za Občanskou demokratickou stranu byl v roce 1992 zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR, v letech 1996–2004 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ve volebním období od roku 1998 zastával funkci předsedy Výboru pro evropskou integraci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, od roku 2004 je poslancem Evropského parlamentu. Kontakt: Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., Sexuologický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice, Apolinářská 4, 128 08 Praha 2, e-mail: jzverina@europarl.eu.int; internet: www.zverina.cz. Autoři této knihy STRANA 1163 PRAMENY A AUTOŘI FOTOGRAFIÍ A ILUSTRACÍ Prameny a autoři fotografií a ilustrací Archiv Nadace Universitas (Brno), 3/1–13, 11/1–5, 16/18–19, 16/23–26, 16/28, 16/32. Armutidisová, Irena (fotografie), s. 4, s. 1077, s. 1095. Baňka, Pavel (fotografie), s. 1148. Bartoš, Michal (fotografie), s. 1084. British Library (Londýn, Anglie), 16/31. Filipský, Jan (archiv), 12/1–60, 12/62–65. Havlová, Jitka (fotografie), s. 1072. Hruška, Blahoslav (archiv), 8/1–28. Kandert, Josef (archiv), 7/1–23. Kašpar, Oldřich (archiv), 17/1–43. Kolmaš, Josef (archiv), 14/1–24. Králík, Miroslav (archiv), 2/1–20. Krásenská, Eva, 12/61. Křikavová, Adéla (archiv), 10/1–27. Kyoto National Museum (Kjóto, Japonsko), 16/1–2. Lomová, Olga (archiv), 13/12, 13/98–120. Löwensteinová, Miriam (archiv), 15/1–38. Malina, Jaroslav (archiv), 6/4, 6/41–63, 13/1–11, 13/13–21, 13/32, 13/38–61, 13/63, 13/66–71. Maršálek, Jakub, 13/22–31, 13/33. Mita Arts Gallery (Tokio, Japonsko), 16/8. Mořkovský, Tomáš (fotografie), 4/7, s. 1089, s. 1102–1103, s. 1107–1108, s. 1114, s. 1117, s. 1120, s. 1124, s. 1128, s. 1146, s. 1169. Museum of Fine Arts (Boston, USA), 16/7. Národní galerie v Praze, 13/62, 13/64–65, 13/72–91, 16/3–6, 16/9–17, 16/20–22, 16/27, 16/29–30, 16/33–36. Neubert, Karel (fotografie), s. 1152. Oliverius, Jaroslav (archiv), 11/6–23. Olivová, Lucie (archiv), 13/34–37, 13/92–97. Plíhal, Radek, s. 1087–1088. Skupnik, Jaroslav (archiv), 5/1–11. Svoboda, Jiří, 6/1–3, 6/5–40. Vachala, Břetislav, 9/1–2, 9/6, 9/12, 9/17–18, 9/21, 9/32, 9/34, 9/36, 9/44–45, 9/51–53. Vančata, Václav (archiv), 1/1–44. Voděra, Kamil (fotografie), 9/3–4, 9/43. Vrhel, František (archiv), 4/1–6. Zemina, Milan (fotografie), 9/5, 9/7–11, 9/13–16, 9/19–20, 9/22–31, 9/33, 9/35, 9/37–42, 9/46–50, 9/54–61. (Číslo před lomítkem je číslem kapitoly, číslo za lomítkem je číslem ilustrace v dané kapitole, s. značí stranu.) STRANA 1164 Poděkování PODĚKOVÁNÍ První svazek trilogie Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy je výsledkem spolupráce s mnoha odborníky z akademických institucí, s malíři a sochaři, grafiky, typografy a fotografy. Jejich jména jsou uvedena v tiráži a na příslušných místech knihy. Rád však zde doplním jméno Josefa Zemana, kolegy z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, jenž byl u vzniku projektu Kruhu prstenu a významně se podílel na několika „preprintech“, Jaroslav Malina STRANA 1165 SUMMARY The Circle of the Ring: The World History of Sexuality, Eroticism and Love from the Beginnings up to the Present Day in Real Life, Belle-Lettres, Visual Art and in the Works of Czech Painters and Sculptors Inspired by the Content of this Book Jaroslav Malina and co-authors The Project The Circle of the Ring: The World History of Sexuality, Eroticism and Love from the Beginnings up to the Present Day in Real Life, Belle-Lettres, Visual Art and in the Works of Czech Painters and Sculptors Inspired by the Content of this Book arose at the beginning of the 1990s. It presents the formation of the representative publication in three volumes and a collection of erotica of Czech painters and sculp- tors. The publication consists of the following three volumes: The Circle of the Ring, 1: “The Whole World” except the Euro-American Civilisation; The Circle of the Ring, 2: The Euro-American Civilisation; The Circle of the Ring, 3: The Czech World. The mentioned publication in three volumes presents the treatise of the development of human sexuality, eroticism, love and marriage in biological, general anthropological and cultural and historical contexts together with the presentation of the most interesting works of literature and fine art of the past and the reproductions of the pictures and sculptures made by about seventy Czech painters and sculptors inspired by the content of the single volumes at the end of the 20th and at the beginning of the 21st centuries. The Czech originals may become the basis for the Gallery and Museum of Sexuality, Eroticism and Love in Brno; they will, however, together with the book “travel” from one museum, gallery and exhibition hall to another. The author of the subject matter and of the whole project is Jaroslav Malina, co-authors of the whole publication in three volumes are Marie Dohnalová, Jan Filipský, Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Löwensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Alena Opletalová, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Lydia Petráňová, Ivo Pospíšil, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Miloš Štědroň, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel and Jaroslav Zvěřina, i. e. specialists in American studies, anthropologists, arabists, archaeologists, egyptologists, ethnologists, historians, experts in Indian, Japanese and Korean studies, literary historians, sexologists, sinologists, specialists in Sumerian and Tibetan studies and other experts who – thanks to their erudition – show the reader round history, culture and ethics of the relations between man and woman of “their world” and select literary and visual illustrations so that – regardless of the necessary limited number and range – the specific features of single cultural and historical areas of our planet in their evolution from primeval age and antiquity up to the modern times became most apparent. The book appears in the framework of the “Edition Scientia” initiated by the Universitas Foundation in Brno. Summary STRANA 1166 Der Kreis des Fingerringes: Weltgeschichte der Sexualität, Erotik und Liebe von den Anfängen bis zur Gegenwart – dargestellt im realen Leben, in der Belletristik, der Bildenden Kunst und in Kunstwerken vom Inhalt des vorliegendes Buches inspirierter tschechischer Maler und Bildhauer Jaroslav Malina und Kollektiv Mit dem Projekt Der Kreis des Fingerringes: Weltgeschichte der Sexualität, Erotik und Liebe von den Anfängen bis zur Gegenwart – dargestellt im realen Leben, in der Belletristik, der Bildenden Kunst und in Kunstwerken vom Inhalt des vorliegendes Buches inspirierter tschechischer Maler und Bildhauer, das Anfang der neunziger Jahre des vorigen Jahrhunderts entstand, wurde eine repräsentative dreibändige Publikation samt einer Sammlung von Erotika tschechischer Maler und Bildhauer gestaltet. Die genannte Trilogie besteht aus folgenden Bänden: Der Kreis des Fingerringes, 1: „Die ganze Welt“ außer der euroamerikanischen Zivilisation; Der Kreis des Fingerringes, 2: Euroamerikanische Zivilisation; Der Kreis des Fingerringes, 3: Tschechische Welt. In der Trilogie wird die Entwicklung der menschlichen Sexualität, Erotik, Liebe und der Ehe im Rahmen biologischer, allgemein anthropologischer und kulturell-historischer Zusammenhänge behandelt und gemeinsam mit interessantesten literarischen und künstlerischen Werken der Vergangenheit sowie Reproduktionen von zeitgenössischen Gemälden, Zeichnungen und Plastiken präsentiert, die gegen Ende des 20. und Anfang des 21. Jahrhunderts von rund sieben Dutzenden vom Inhalt einzelner Bände inspirierter tschechischer Maler und Bildhauer geschaffen wurden. Die Originale der tschechischen Kunstwerke dürften den Grundstock einer zukünftigen Galerie des Museums für Sexualität, Erotik und Liebe bilden, die in Brünn errichtet werden soll, mit dem Buch gemeinsam werden sie jedoch als Wanderausstellung durch Museen, Galerien und Ausstellungsräume „ziehen“. Der Autor der Konzeption und des gesamten Projekts ist Jaroslav Malina, die Mitverfasser sind Marie Dohnalová, Jan Filipský, Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Löwensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Alena Opletalová, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Lydia Petráňová, Ivo Pospíšil, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Miloš Štědroň, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel und Jaroslav Zvěřina, das heißt Amerikanisten, Anthropologen, Arabisten, Archäologen, Ägyptologen, Ethnologen, Historiker, Indologen, Japanologen, Koreanisten, Literaturhistoriker, Sexuologen, Sinologen, Sumerologen, Tibetologen und weitere Spezialisten, die dank ihrer Erudition den Leser durch Geschichte, Kultur und Ethik der Beziehungen zwischen Mann und Frau innerhalb „ihrer“ Welt führend begleiten, wobei sie die literarischen und künstlerischen Beispiele so geeignet wählen, dass die Spezifika einzelner kulturhistorischer Gebiete unseres Planeten in ihrer Entwicklung seit den Urzeiten bis in die moderne Zeit trotz einer notwendigen Limitierung in Anzahl und Umfang der vorgestellten Werke deutlich werden. Hiermit ist ein einheitliches und allem Anschein nach auch einzigartiges Werk entstanden. Die dreibändige Publikation erscheint in der Reihe „Edice Scientia“, die von der Stiftung Universitas in Brünn gegründet wurde. ZUSAMMENFASSUNG Zusammenfassung STRANA 1167 L’anneau d’une bague: L’histoire mondiale de la sexualité, de l’érotisme et de l’amour dès le début jusqu’à nos jours dans la vie réelle, dans les belles lettres, les arts plastiques des artistes tchèques inspirés par le contenu de ce livre Jaroslav Malina et collaborateurs Le projet L’anneau d’une bague: L’histoire mondiale de la sexualité, de l’érotisme et de l’amour dès le début jusqu’à nos jours dans la vie réelle, dans les belles lettres, les arts plastiques des artistes tchèques inspirés par le contenu de ce livre est né au début des années 90 du siècle dernier. Il contient un livre représentatif en trois volumes et une collection d’oeuvres érotiques de peintres et sculpteurs tchèques. Les volumes s’intitulent ainsi: L’anneau d’une bague 1: „Le monde entier“ excepté la civilisation euraméricaine; L’anneau d’une bague 2: La civilisation euraméricaine; L’anneau d’une bague 3: Le monde tchèque. Le projet présenté apporte un traité sur l’évolution de la sexualité, de l’érotisme de l’homme, sur l’amour et le mariage dans le contexte biologique, anthropologique, culturel et historique, accompagné de présentation des oeuvres littéraires et plastiques les plus intéréssantes du passé. Les 20e et 21e siècles sont représentés par les travaux de 70 peintres et sculpteurs tchèques qui se sont inspirés par le contenu de 3 volumes. Ces oeuvres deviendront peut-être les fondements du Musée et de la galerie de la sexualité, de l’érotisme et de l’amour à Brno. Au départ elles vont „voyager“, accompagnées de livre, dans des musées et des galeries. C’est Jaroslav Malina qui est l’auteur du projet et parmi ses collaborateurs il faut nommer Marie Dohnalová, Jan Filipský, Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Löwensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Alena Opletalová, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Lydia Petráňová, Ivo Pospíšil, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Miloš Štědroň, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel et Jaroslav Zvěřina, donc des américanistes, anthropologues, arabistes, archéologues, égyptologues, ethnologues, historiens, indologues, japonisants, spécialistes en civilisation coréenne, historiens littéraires, sexologues, sinologues, sumerologues, tibétologues et d’autres spécialistes qui grâce à leur érudition accompagnent le lecteur à travers l’histoire, la culture et l’éthique des relations de l’homme et de la femme de „leur partie du monde“. Les extraits littéraires et les ouvrages plastiques sont choisis de la manière pour que les spécificités historiques et culturelles de chaque aire apparaissent dans leur évolution dès la préhistoire jusqu’à l’âge mo- derne. L’oeuvre ainsi née est intégrale, et apparament unique. La publication est édité dans le cadre de la collection „Edice Scientia“ créée par la Fondation Universitas à Brno. RÉSUMÉ Résumé