Jaroslav Malina a kolektiv
KRUH PRSTENU
SVĚTOVÉ DEJINY SEXUALITY, EROTIKY A LÁSKY OD POČÁTKŮ DO SOUČASNOSTI
V REÁLNÉM ŽIVOTĚ, KRÁSNE LITERATUŘE, VÝTVARNÉM UMĚNÍ A DÍLECH ČESKÝCH MALÍŘŮ A SOCHAŘŮ INSPIROVANÝCH OBSAHEM TÉTO KNIHY
1
„Celý svět" kromě euroamerické civilizace
AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA BRNO
Adolf Born, Kruh prstenu, 1999, tuš na papíře,14,5xl0 cm; grafický emblém projektu Kruh prstenu (uvnitř knihy a na zadní desce).
Ilustrace na přebalu: Jiří Kolář, Vyhnání z ráje, 1985, koláž z reprodukcí slavného obrazu italského malíře Masaccia (1401-asi 1428), zakladatele rané renesance v Toskánsku a tvůrce lidské postavyjako individualizované bytosti, 26,5x33,5 cm.
Ilustrace na přední předsádce: Anonym, Čtvrti zábavy a prodejné lásky v Kjótu, 17. století, tuš, barvy a zlato na papíře, poslední tři pole šestidílného paravánu, 140,3x358,2cm (celý obraz).
Ilustrace na zadní předsádce: Isoda Korjúsai, „Milovánípána a hnána", asi 1770, barevný dřevořez, 19x25 cm.
Ilustrace na straně 4: Lefteris Joanidis, Kruh prstenu I, 2003, náramek a prsten, kovaná a tepaná měď, postříbřeno, průměr náramku 7 cm, průměr prstenu 2,5 cm.
Text © Jan Filipský, Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Lôwensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jaroslav Malina, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel, Jaroslav Zvěřina, 2007.
Editor © Jaroslav Malina, 2007.
Obálka, vazba a grafická úprava © Jan Jordán, 2007.
Sazba Martin Cuta - Tomáš Mořkovský, 2007.
Ilustrace © Jiří Anderle, Nikos Armutidis, Tomáš Bím, Adolf Born, František Burant, Tomáš Císařovský, Olga Cechová, Karel Demel, Vladimír Drápal, Oldřich Eichler, Jaromír Gargulák, Kurt Gebauer, Stanislav Hanzík, Jiří Hlušička, Helena Hlušičková, Ladislav Hodný, Zdena Hóhmová, Miroslav Hudeček, Petr Jedlička, Josef Jíra, Boris Jirků, Lefteris Joanidis, Jiří Kašpar, Igor Kitzberger, Daniel Klose, Milan Knížák, Jiří Kolář, Vladimír Komárek, Valér Kováč, Jaroslav Krátký Oldřich Kulhánek, Sylva Lacinová, Josef Liesler, Zdeněk Lindovský, Zdeněk Macháček, Zdeněk Makovský, Jaroslav Malina, Miroslav Malina, Jiří Marek, Dana Marková, Zdeněk Mézl, Alois Mikulka, Jiří Netík, Miroslav Netík, Ladislav Novák, Hana Novotná, Peter Oriešek, Petra Oriešková, Eduard Ovčáček, Jan Antonín Pacák, Arnošt Paderlík, Josef Paleček, Veronika Palečková, Jaroslava Pešicová, Vladimír Preclík, Vladimír Renčín, Michael Rittstein, Ludmila Seefried-Matějková, Jaromír Skřivánek, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jiří Suchý, Jan Svoboda, Jaroslav Svoboda, Vladimír Svoboda, Jiří Šalamoun, Jaroslav Šerých, Jan Šimek, František Štorek, Libuše Šuleřová, Marta Tabery, Marta Taberyová, Josef Vajce, Aleš Vašíček, Jindra Viková, Antonín Vojtek, Roman Wenzel, Vlastimil Zábranský, Olbram Zoubek, 2007.
Fotografie © Irena Armutidisová, Pavel Baňka, Michal Bartoš, Miloslav Bouška, British Library, Jan Filipský, Jitka Havlová, Olga Hudečkova, Eva Krásenská, Kyoto National Museum, Jiří Marek, Mita Arts Gallery, Tomáš Mořkovský Museum of Fine Arts, Nadace Universitas, Národní galerie v Praze, Karel Neubert, Radek Plíhal, Martin Polák, Kamil Voděra, Miroslav Vojtěchovský, Milan Zemina a archivy autorů, 2007.
Translation © Nora Obrtelová (francouzština), Alena Opletalová (němčina), Ivo Pospíšil (angličtina), 2007. Vydaly © Akademické nakladatelství CERM v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2007; 1. vydání. Tisk Tiskárna Expodata-Didot, spol. s r. o., Výstaviště 1, 648 75 Brno.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele.
ISBN 978-80-7204-494-8
ISBN 978-80-7204-493-1 (soubor) (Akademické nakladatelství CERM) ISBN 978-80-86258-71-3
ISBN 978-80-86258-70-6 (soubor) (Nakladatelství a vydavatelství NAUMA)
ANTROPOLOGIE MANŽELSTVÍ A SEXUALITY
Jaroslav Skupnik
OBSAH
Sexualita a manželství 232
Formy manželství 236
Integrovanost kulturních vzorců 241
Incestní tabu a další pravidla výběru partnerů 247
Definice manželství 249 Literatura 254
kapitola 5     strana 231
Antropologie manželství a sexuality
Sexualita a manželství
Pregnantně definovat věci a jevy zdánlivě jasné bývá většinou nejtěžší. Každý z nás ví, co se rozumí pod pojmem manželství, a je takovýto svazek schopen rozpoznat. Při transkultur-ní komparaci však snad každá z definic nechává nepokrytý určitý důležitý aspekt lokální varianty vztahu, který jako manželství rozeznáváme.
Ať už je manželství definováno jakkoliv, vždy se nějakým způsobem dotýká sexuality partnerů, jejich reprodukce, vzájemné ekonomické kooperace a enkulturace nových členů společnosti (obr. 1). Každá z těchto aktivit by ale mohla být stejně tak dobře uskutečňována mimo rámec manželství. Pokusíme se ukázat, že každá společnost reguluje lidskou sexualitu - před manželstvím i v manželství - tak, aby dosáhla cílů nezbytných pro svou existenci. Pokud se tedy týká manželství a sexuality, jsou cílem těchto regulací otázky daleko závažnější než prosté sexuální uspokojení jednotlivců.
Manželství a sexualitu téměř kauzálně vnímáme jako neproblematický výraz naší „přirozenosti", či alespoň jako něco, co spolu „přirozeně" souvisí. Někdy jdou naše běžné úvahy dokonce tak daleko, že nám jedno s druhým do určité míry splývá, nebo že přinejmenším jedno druhé vyvolává: v manželství se přece „přirozeně" realizuje lidská sexualita a sexualita člověka „přirozeně" vede k instituci manželství. Samozřejmě, že ani jedno ani druhé není pravda: nemusíme probádat ani příliš mnoho času v archivech, abychom zjistili, že chceme-li realizovat vlastní sexualitu, rozhodně kvůli tomu nemusíme vstupovat do manželství. Ostatně odborná terminologie pracující s termíny a koncepty jako premaritální či extramaritální sex tuto skutečnost plně reflektuje.
Co tedy je vlastně manželství a jak se má k lidské sexualitě? Americký antropolog Robert F. Murphy vtipně a výstižně poznamenává, že „celá instituce manželství odporuje zdravému rozumu". Manželství je pro něj „vskutku pozoruhodná instituce (...), v níž obě strany utrpí drastickým omezením své nezávislosti", a „přestože se všeobecně považuje za přirozený stav, či přinejmenším za stav bohem přikázaný, je to ve skutečnosti jen jedna z mnoha vychytralých pastí, které nám připravila společnost" (Murphy 1998, s. 73). Cílem této pasti - a to je podstatné - je zajištění potřeb nutných pro existenci společnosti.
Aby celá past vůbec mohla fungovat, bylo potřeba postavit přírodu na hlavu a enkulturací nás donutit, abychom si mysleli, že stojí na nohou. Tedy že vše je tak, jak má „přirozeně" být. A tak pevně věříme, že jsou to muži, kteří mají „přirozeně" vyšší sexuální kapacitu a jejichž sexuální nabídka převyšuje „přirozenou" poptávku ze strany žen. Pravdou je ale opak: na rozdíl od žen musí být muži psychofýziologicky vzrušeni, aby se u nich dostavila erekce a sexuální styk mohli vůbec vykonat. Ženy by si naopak, alespoň čistě hypoteticky, mohly dopřát daleko větší frekvenci pohlavního styku než muži: samotná fyziologická připravenost ke styku jim na rozdíl od mužů obvykle nečiní problémy. Mužům však často. Snad proto také byla mužům přenechána iniciativa v úvodních fázích sexuálních vztahů (Murphy 1998, s. 67).
A tak kdyby sexuální kapacita žen, jejich větší pohlavní výkonnost nebyla omezena celou řadou společenských norem a pravidel, zřejmě by se ukázalo, že „(...) potenciální nabídka ženské sexuality mnohokráte převyšuje jakoukoli možnou
KAPITOLA 5
STRANA 232
Sexualita a manželství
poptávku ze strany mužů" (Murphy 1998, s. 75). Z „pasti" manželství by mohla pro muže odpadnout jedna velice důležitá složka - právo na mo-nopolizovanou sexuální aktivitu ženy -, kvůli které, spolu se složkami či výhodami dalšími, muž rád překonává ona drastická omezení své nezávislosti v podobě monopolního práva manželky na jeho pracovní sílu, čas, otcovské povinnosti atd., včetně jejího recipročního monopolního práva na sexualitu jeho. Bez tohoto kulturního manévru by v nadbytku žen schopných pohlavního styku mohli muži začít být k sexu lhostejní, a tak by spíše ženy mohly bojovat o muže než naopak.
Ostatně, takovéto situace v určitých specifických sociálních podmínkách vznikají. Podívejme se na dění v takzvaných „night klubech" (dříve méně eufemisticky - nevěstincích) či v instituci-onalizované prostituci obecně: nijak neomezovaná sexuální potence (ne však nutně apetence) žen se zde, většinou z ekonomických důvodů, střetává s limitovanou sexuální (i ekonomickou) potencí (i apetencí) mužů. Tak relativně nízký počet prostitutek, které nabídkou ženské sexuální aktivity disponují, uspokojuje či je schopen uspokojit daleko širší počet případných zájemců ze strany konzumentů. Probíhá-li na tomto poli nějaká bitva, je to bitva o muže (a jejich ekonomické zdroje), nikoliv bitva o ženy. Protože takováto sociální dynamika ohrožuje stabilitu společenské struktury, je také sociálně sankcionována - od morálního odsudku až po soudní potrestání.
Bez existence instituce manželství by zrovna tak mohla odpadnout i možnost sexuálního vyžití pro většinu žen: veškerá možná mužská poptávka by mohla být snadno uspokojena velmi malým množstvím „producentů" nabídky. Protože se však uspokojivého sexuálního vyžití nedostává, jsou to muži, kteří se všemožně snaží ho získat - samozřejmě i s využitím svých ekonomických zdrojů.
Tezi o sociálním původu „přirozenosti" sexuální potence i apetence dokládá také etnografický materiál ze společností, v jejichž koncepci není mužská sexualita dominantní. Manželská sexuální aktivita v nich může být spíše obětí (ne-li trestem), kterou musí každý muž podstoupit jako solidární povinnost ke své společnosti.
Novoguinejští Etorové například věří, že semeno je nutné k oživení plodu, jenž do ženy vstoupil jako duch mrtvého předka (Kelly 1976). Semeno
1 Rodiče a dítě, Saňové z pouště Kalahari: jejich dítě muselo být zplozeno, rodiče se musejí postarat o jeho obživu a vychovat ho tak, aby mohlo v jejich světě přežít.
je tedy život. Protože nic, ani život, není nekonečné či nevyčerpatelné, má i muž pouze limitované množství životodárného semene. Pohlavní styk počítající s možností početí proto doslova odčerpává jeho vlastní životní sílu. Pohlavní styk s manželkou je k početí dítěte - tj. jeho „oživení" - nutný, ale je to ze strany muže také nepříjemná oběť, která nakonec povede k jeho smrti. Proto je heterosexuální pohlavní styk do maximální míry omezován.
Žena, která v tomto ohledu na svého muže příliš naléhá, může být pokládána za čarodějnici ohrožující manželovo zdraví a může být za svůj „nezkrotný chtíč" tvrdě potrestána. Protože manželský pohlavní styk je v etorské kultuře pokládán za nebezpečný pro zdraví a život, je tabuizován po více než 200 dní v roce. Proti heterosexuálnímu pohlavnímu styku mají Etorové dokonce takové výhrady, že se nesmí uskutečňovat ani v domech, ani v zahradách, ale pouze v lese, kde je to zase ovšem riskantní, protože, jak Etorové říkají, zvuk a pach sexuální aktivity láká jedovaté hady. O tom, že je toto tabu dodržováno, svědčí nakupení porodů do určitých období v roce. Etorové se tedy snaží maximálně se vyhnout manželskému a heterosexuálnímu styku vůbec.
Aby byla celá věc ještě komplikovanější, Etorové dále nevěří, že semeno je něco, s čím se muž rodí nebo co produkuje sám o sobě. Semeno se
KAPITOLA 5
STRANA 233
Antropologie manželství a sexuality
prý dá získat pouze od jiného muže. Je také nutné k tomu, aby chlapec v muže zdárně vyspěl. Proto musí být chlapci orálně inseminováni staršími muži. Homosexuální aktivity nejsou omezovány žádnými tabu a může k nim docházet kdekoliv, včetně domů a zahrad. Nejsou ovšem povoleny homosexuální styky mezi chlapci navzájem. Chlapec, který by dostával semeno od jiných chlapců, by totiž vysával jejich životní sílu a bránil jim ve zdravém vývoji - a zdravé muže kmen potřebuje. Byl by nařčen z čarodějnictví, stejně jako manželka, která by si vynucovala příliš častý sexuální styk. Zdravé muže kmen potřebuje mimo jiné proto, že když jsou chlapci v muže iniciováni, stává se jejich sociálním závazkem ke zbytku kmene vstup do manželství a zplození potomků. Je tedy jejich společenskou povinností obětovat se pro přežití a fyzickou reprodukci společnosti. Manželství a manželská sexualita nejsou nijak individuálně gratifikující - naopak, jsou nepříjemnou a smrtí končící smluvní povinností.
Natalita Etorů je ale i přes tuto sociální povinnost velmi nízká. U jejich sousedů, příslušníků kmene Marind-anim, je situace ještě vyhrocenější (Baal 1966). Marind-animové dosahují díky preferenci nereprodukčních sexuálních praktik (vycházejících z obdobného názoru na sex, jako mají Etorové) tak nízké natality, že kvůli tomu, aby byli vůbec schopni reprodukovat svoji populaci, musí pořádat nájezdy na své sousedy a unášet jejich děti. Jak je vidět, sociální kontrakt zdaleka není tak efektivní jako „přirozenost" sexuální apetence. Kultura je ostatně vždy nejsilnější, když se převlékne za přírodu. Tak společnosti většinou vypracovaly mechanismus, díky kterému vůbec máme o sexuální aktivity (tak výrazný) „přirozený" zájem.
Omezení ženské sexuální kapacity není jediná kulturní manipulace lidských potencialit. Komplementárně k omezení vysoké ženské sexuální kapacity dochází i k omezení mužské reprodukční kapacity. Ta je zase vyšší než reprodukční kapacita ženy: zatímco muž může během krátké doby oplodnit velké množství žen, žena musí vyživovat plod ve svém těle po dobu devíti měsíců - a dítě samotné potřebuje péči dospělých po daleko delší dobu. Jedním ze způsobů, jak jeho přežití zajistit, je svést jeho rodiče k vzájemné spolupráci. Kulturní omezení vysoké sexuální kapacity žen, akcele-
race sexuální apetence mužů a regulace sexuality do manželského rámce, vedoucí zároveň k omezení vysoké mužské reprodukční kapacity, ústí do vzájemné spolupráce při výchově potomstva (byť v různých kulturách v různé míře). Výměnou za vzájemnou spolupráci při obživě a výchově dětí se ženy vzdávají své vysoké sexuální kapacity a muži své vysoké reprodukční kapacity. Manželství se tak stává jedním ze základních modelů vyjádření reciprocity.
Pokud se na tyto kulturní manipulace podíváme z hlediska pohlavní identity a pohlavních rolí, uvidíme, že muži jsou definováni jako výkonní, zatímco ženy jsou viděny jako nevýkonné - a to nejen v oblasti sexuální, ale i ekonomické. 1 když jsou ženy schopny vycvičit se ve všech činnostech ke stejné, ne-li vyšší efektivitě než muži, a dokonce se má za to, že jejich organismus je v dlouhodobě zátěžových situacích výkonnější než mužský, většina společností, ne-li všechny, je socializují do rolí „slabšího pohlaví", které je podřízeno mužům
- a to opět jak v oblasti sexuální, tak i ekonomické. Čistě teoreticky si lze představit zcela soběstačné společenství žen, v němž muži hrají pouze podřadnou úlohu trubců. Ostatně podobný obraz hrůzy nám poskytují různé matriarchaizují-cí mýty o Amazonkách a vládě žen. Svět se v nich rozpadá na dva zcela antagonistické, nepřátelské a navzájem se nepotřebující složky. (Musíme nicméně připustit, že určité osudové předurčení anatomie ve „slabosti" žen být může: na rozdíl od mužů se ony i budoucí pokolení - žen i mužů
- stávají extrémně zranitelnými v období těhotenství a laktace. Přinejmenším v této době se samice musí uchylovat pod ochranu takto nehandicapo-vaných samců.)
A tak v rámci jakéhosi „sociálního smíru", či přesněji kvůli fungování celého společenského systému a přežití jedinců v něm, internalizova-li impotentní představu o své potenci a potentní o impotenci (ať už v sexuálních, ekonomických či jiných oblastech).
Ostatně takovéto internalizace „přirozeně rozdělených" rolí se u nás odrážejí v přítomností dvou rozdílných motivů frustrací mužů a žen: zatímco muži v zemi přirozené hojnosti hystericky hledají (alespoň v určitém životním období) někoho, „s kým by se mohli vyspat", ženy se zoufale snaží nalézt někoho, „kdo by se o ně postaral", zatímco by
KAPITOLA 5
STRANA 234
Sexualita a manželství
to s jinou průpravou zvládly docela dobře samy. Je ovšem otázka, zda by vůbec vznikla společnost.
Takovéto směřování k reciprocitě je posilováno tlakem celé řady sociálních norem, jako je například udělení plného sociálního statusu pouze legitimním potomkům vzešlým z manželské unie, zvýšení sociálního statusu v odpovídající fázi biografie jedince (vzpomeňme neustálých otázek „Kdy se už oženíš?" a „Už jsi (konečně) vdaná?") či formální i neformální podpora rodičovství (například dětské přídavky) atp. Společnost se prostě všemožně snaží dosáhnout toho, aby se jedinci vzdali svých individuálních výhod ve prospěch sociálně podstatnějších výhod vzájemné kooperace v manželství.
„Manželská past" se ve vztahu k sexualitě zároveň stává sebereprodukující: tím, že překonává uměle vytvořený nedostatek sexuálních partnerů vzájemnou monopolizací sexuálních aktivit manželů, eliminuje zároveň možný nadbytek sexuálních partnerů, protože vytváří a podporuje jejich
nedostatek. Kultura neustále omezuje dostupnost toho, co je posléze užito jako odměna. Ve všech společnostech je sexualita kontrolována, regulována a sociálně využívána. Sex může být takto využit právě proto, že každá společnost dbá, aby byl a zůstal nadále vzácným (Murphy 1998, s. 75). Manželství je jak řešením, tak příčinou nedostatku sexuálních partnerů.
Jedinci se tak podřizují nejen kulturním pravidlům definujícím jejich sexuální chování, ale rovněž celé řadě dalších pravidel vztahujících se k fungování společnosti. Ti, kdo tato pravidla respektují, jsou odměněni úspěchem v získání sexuálního či manželského partnera či partnerů. Nakonec je tedy manželství „součástí systému odměn, které dostaneme za práci, rozmnožování a výchovu dětí, což jsou všechno činnosti nezbytné pro přežití společnosti" (Murphy 1998, s. 75), a také za naši akceptaci společenských norem a podřízení se jim, což je opět nezbytné pro reprodukci a chod společnosti jako celku.
kapitola 5
strana 235
Antropologie manželství a sexuality
Formy manželství
Viděli jsme, jak společnost reguluje lidskou sexualitu, aby ji mohla využít pro své fungování a svou reprodukci. V podstatě jsme hovořili o univerzální kulturní manipulaci lidskou sexualitou. Takový postup obecně zajišťuje přijetí sociálního uspořádání a sociálních norem, včetně instituce manželství, kooperaci manželských partnerů, jakož i reprodukci a výchovu potomstva v jeho rámci. Jestliže kultura úspěšně zreguluje lidskou sexualitu do sexuality manželské, mohou nám jednotlivé manželské formy ukázat, jaké další specifické sociální potřeby jsou jimi uspokojovány a jakých konkrétních sociálních cílů je jimi dosahováno.
Každé uspořádání společnosti musí, alespoň v základní míře, zajišťovat fyzické přežití svých členů. Musí tedy sledovat takové univerzálne utilitární cíle, jako je reprodukce, obživa, přístřeší, strava, teplo atd. (obr. 2). Jak je lidská sexualita regulována do manželských forem, jimiž se těchto utilitárních cílů dosahuje, je velmi zřetelně vidět na příkladech manželského uspořádání známého od severoaljašských Eskymáků - Inuitů (Burch 1975).
V této kultuře se vyskytovala jak monogamní manželství, tak manželství polygynní i polyan-drická. Všechny tyto formy byly rezidenční. Muž a žena spolu mohli žít a bydlet a byli si výlučnými sexuálními partnery. Takovýto svazek byl tedy monogamní. Muž ale také mohl žít a mít sexuální vztah se dvěma ženami najednou, v manželství polygynním. Tato forma byla sice řidší, ale přesto kulturně akceptovaná. První a druhá manželka byly od sebe vzájemně terminologicky odlišeny a samy vystupovaly jako „spolumanželky". Ještě řidším typem bylo polyandrické rezidenční man-
želství. Dva muži bydleli a sexuálně žili s jednou ženou a vystupovali jako „spolumanželé".
Nicméně nejzajímavější formou regulace sexuálních aktivit, přesněji využití maritální sexuality k sociálním účelům, je institucionalizovaná manželská forma známá jako „výměna manželek", jinak řečeno, nonrezidenční polygynní Polyandrie. V tomto případě dva manželské páry založí nový vzájemný manželský vztah tím, že přistoupí k vzájemnému konsensuálnímu sexuálnímu styku s partnery z druhého manželského páru. Pohlavní akt se stává symbolickým výrazem vytvoření manželské unie těchto dvou párů a je všemi jako takový akceptován. Děti takto spojených párů byly pokládány za sourozence (a jejich děti za bratrance) spolu se všemi závazky, které z toho vyplývaly.
Tyto zdánlivě pouze sexuální unie vytvářely mezi „spolumanželi" a „spolumanželkami" (stejně jako mezi jejich potomky) silné a emocionálně umocněné závazky přátelství, vzájemné pomoci a ochrany. To je také klíčem k porozumění manželství tohoto druhu. Takovéto vztahy se totiž zpravidla uzavíraly mezi dvojicemi žijícími ve vzájemně značně vzdálených lokalitách, kde „spo-lumanžel" obvykle neměl žádné blízké příbuzné. Inuitský příbuzenský systém totiž nevytváří široké společenské vazby a neumožňuje spoléhat na blízké příbuzné, kteří by byli rozšířeni po celém teritoriu. Spolumanželství tak vytvářela dlouhodobé kooperativní vazby mezi svými aktéry a jejich potomky sídlícími v rozdílných místech, což byla velmi užitečná záležitost ve vysoce mobilní lovecké společnosti, která postrádala širokou síť příbuzných, na něž bylo možno se spolehnout v přípa-
KAPITOLA 5
STRANA 236
Formy manželství
2 Rozšířená rodina (Minnesota, USA, 1895): život na farmě kladl vysoké nároky na dostupnost pracovních sil.
dě pobytu (například lovu) v odlehlých oblastech. I když byl pohlavní akt jejich nej viditelnějším znakem, je jasné, že v tomto kontextu znamenal daleko více než jen sexuální uspokojení s novým partnerem: vytvářel strukturu práv a povinností, na nichž záviselo přežití zúčastněných.
Zatímco eskymácká spolumanželství se snažila vytvářet širokou síť příbuzných, což bylo vzhledem k přírodnímu prostředí a nomádskému životnímu způsobu eskymácké společnosti prospěšné, v oblasti Tibetu se vyskytovaly zcela jiné problémy. Ty řešila společnost jiným způsobem regulace sexuálních aktivit, tedy i jinou formou manželství - bratrskou polyandrií (Goldstein 1999). Její mechanismus je jednoduchý: dva, tři či více bratrů si vezme společně jednu manželku, která odchází do společné patrilokální rezidence (tj. do domácnosti otce a matky manželů) (obr. 3). Svatební ceremonie se podle jednotlivých oblastí liší: jako ženichové se jí mohou zúčastnit všichni bratři (simultánní forma), nebo tak může formálně učinit jeden z nich (sukcesivní forma). Preference simultánní či sukcesivní formy souvisí hlavně s věkem bratrů: velmi mladí bratři se obvykle ceremonie neúčastní a k manželství se většinou připojí někdy po patnáctém roce života. Autoritou v řízení domácnosti bývá nejstarší bratr, ale všichni bratři se dělí o práci a jsou sexuálními partnery téže ženy. Žena spí obvykle s nej starším bratrem
a tento pár je zodpovědný za umožnění sexuálního vyžití i ostatním bratrům. Kulturní ideál ukládá manželce povinnost chovat se ke všem bratrům stejně a poskytovat stejnou náklonnost a možnost pohlavního vyžití každému z nich, ale k sexuálnímu zvýhodňování, a tedy odchylce od tohoto ideálu, dochází, zvláště je-li mezi manželskými partnery velký věkový rozdíl. Starší žena může velmi mladého manžela pokládat za nevyzrálého a nechovat se k němu se stejnou náklonností, nebo ho naopak může shledávat až příliš atraktivním. Oproti tomu nejmladší bratr může, až vyroste, pokládat svoji manželku za příliš starou a dávat přednost mladším ženám. Začne-li se některý z bratrů z jakéhokoliv důvodu cítit v manželství nespokojený, může jednoduše opustit společnou domácnost a založit si vlastní. Děti z původního manželství, které pokládají všechny bratry za své otce, zůstávají v hlavní domácnosti společně s matkou a zbývajícími otci.
U polyandrických Nyinbů z náhorní plošiny Tibetu si mohou bratři do manželství přibrat další ženu, pokud se ukáže, že jejich první žena je neplodná (Levine 1988). Všichni bratři mají vůči své druhé ženě stejná sexuální práva jako k první manželce a všichni budou považováni za otce jejích dětí. Druhá žena může být sestra první manželky, takže skupina bratrů pak žije se skupinou sester (lépe než o skupinovém manželství je hovo-
KAPITOLA 5
STRANA 237
Antropologie manželství a sexuality
3 Polyandrická tibetská rodina z Nepálu: zleva doprava jsou nejstarší manžel, společná manželka s nejmladším dítětem (děvčátkem), nejstarší dcera se svým bratrem (jediným synem v rodině) a nejmladší ze tří manželů; druhý manžel byl v době fotografování mimo domov.
řit v tomto případě o rezidenční polygynnípolyan-drii).
Zdá se, že důvody k takovémuto uspořádání manželského a sexuálního života spočívají v účinné adaptaci na podmínky okolního fyzického světa: v této oblasti existuje pouze velmi limitovaný fond horské zemědělské půdy a podmínky přežití jsou extrémně tvrdé. Je výhodnější mít jednu ženu a jednu malou skupinu potomků, která je také jedinou skupinou dědiců nedostatkových zdrojů obživy, než mít monogamní svobodu a plnou starost o všechny ženiny děti na jedné straně a zajišťovat jejich obživu pouze s přispěním jediného manžela na straně druhé. Právo ženy na „sexualitu" více než jednoho muže se tak začíná jevit spíš jako společná úspora zbytečných výdajů. Tento způsob sociálního uspořádání opět efektivně reguluje počet potomků, kteří by se ve větším počtu v horských oblastech nemohli uživit, a to tak, že relativně vysokou reprodukční kapacitu několika mužů podřizuje omezenější reprodukční kapacitě jedné ženy, přičemž využívá její vyšší kapacity sexuální.
I když tedy v Tibetu spolu může sexuálně žít skupina mužů a skupina žen, stejně jako v případě inuitského spolumanželství, efekt manželské
formy a potřeby jí zajišťované jsou zcela opačné: v tibetském případě vede sociální regulace sexuality k intenzifikaci příbuzenských vztahů a zúžení okruhu příbuzných, což v dané situaci vytváří snazší podmínky pro přežití, zatímco v inuitském případě vede zdánlivě totéž kproliferaci příbuzenských vztahů a rozšíření okruhu příbuzných, což opět v dané situaci zajišťuje přežití jednotlivců a potažmo společnosti.
Vedle fraterální polyandrie se vyskytují rovněž formy manželství, v nichž do polyandrických vztahů nevstupují jen bratři, ale i muži, kteří nutně bratry být nemusí (Levine - Sangree 1980). Takováto forma se označuje jako asociovaná polyandrie a důkazy naznačují, že byla možnou variantou manželského uspořádání v některých oblastech Pacifiku a u některých indiánských kultur. Nejlépe je však popsána u Sinhalců na Sri Lance. Mezi Sinhalci na Sri Lance si mohou ženy brát dva, a někdy i více mužů. Na rozdíl od bratrské polyandrie, která může být od začátku svazkem několika bratrů s jednou ženou, začíná asociovaná polyandrie u Sinhalců vždy monogamně a druhý manžel je přiveden do svazku až dodatečně. Stejně jako u bratrské polyandrie, je první manžel, co se týče autority, manželem hlavním. Všichni manze -
KAPITOLA 5
STRANA 238
Formy manželství
4 Polygynní rodina Tivů ze západní Afriky: sedící manžel v popředí, jeho starší žena mu stojí po levici, vedle něj v pokleku jeho další dvě manželky, jeho nejstarší syn stojí za ním a po pravici má své tři manželky, druhý syn je téměř ukryt za svou ženou v pravé části snímku.
lé jsou považováni za otce kteréhokoliv z dětí, jež žena porodila. Tento systém povoluje mnoho individuálních alternativ. Manželé se mohou například se svou ženou rozhodnout, že přiberou do manželského svazku další ženu - zpravidla sestru první manželky. To znamená, že jejich domácnost se stane současně polygynní i polyandrická. Sin-halské manželské sexuální aktivity se tak mohou odehrávat v manželství monogamním, polyand-rickém, respektive polygynně polyandrickém.
Další známá forma polyandrie bývá někdy označována jako sekundární manželství; známe ji pouze ze severní Nigérie a severního Kamerunu. Při této manželské formě regulace sexuálních vztahů si žena bere postupně jednoho nebo více manželů, aniž by tím přestávala být provdána za své předešlé manžely (Levine - Sangree 1980). Žena žije v daném okamžiku vždy pouze s jedním manželem, ale ponechává si právo vrátit se k své-
mu prvnímu muži a mít s ním legitimní děti. Ve společnostech, které praktikují sekundární manželství, nejsou povoleny žádné rozvody a všechna uzavřená manželství jsou celoživotní. Z mnoha efektů, které tato forma regulace manželství může mít, se zdá být nejpodstatnější následující: síť příbuzných se neustále rozšiřuje a děti jsou vždy legitimní a nikdy nežijí v domácnosti, kde chybí mužský enkulturační vzor.
Zatímco manželská varianta tibetské fraterál-ní polyandrie s případným rozšířením o sororální polygynii vede k intenzifikaci vztahů mezi dvěma rody, je sekundární manželství, stejně jako inuit-ské spolumanželství, jejím protějškem v tom, že vede k vybudování spíše extenzivní sítě příbuzných a slouží spíše k propojení než ke koncentraci skupin.
Polyandrie představuje způsob, kterým lze rozlišit sexualitu ženy od její reprodukční kapaci-
KAPITOLA 5
STRANA 239
Antropologie manželství a sexuality
ty. Tento rozdíl chybí v monogamních nebo čistě polygynních systémech, jichž je polyandrie opakem. Tyto společnosti mají silný odpor k vnímání nezávislosti ženské sexuální kapacity a ženské kapacity reprodukční (jako nemravnou výjimku snad připouštějí prostituci). Nezávislost sexuálních a reprodukčních atributů mužů je však obvykle přijímána bez připomínek. V polyand-rickém manželství může být sexualita ženy rozdělena mezi neomezený počet mužů, ne však už tak její schopnost rodit děti. U Nyinbů je plodi-vá kapacita ženy vskutku pečlivě kontrolována a omezována jedním manželem v jeden čas (Le-vine 1980). Žena má však svobodu ve svých mimomanželských sexuálních aktivitách tak dlouho, dokud není pravděpodobné, že je těhotná.
Zrcadlovou formu polyandrie, polygynní manželství, máme naopak tendenci vnímat jako asymetrické právo jednoho muže na sexuální a reprodukční kapacitu více žen (obr. 4). Rozumí se jím simultánní svazek jednoho muže a dvou a více žen (toto uspořádání je ostatně kulturním ideálem v mnoha částech světa). Nicméně sexuální gratiíikace je, stejně jako v každém manželství, pouze jeho manifestní funkcí. Latentné jím společnost dosahuje opět efektů pro svou existenci podstatnějších.
Například společnost na Komorách je patrili-neární, matrilokální a silně ovlivněná patriarchálním islámem (Ottenheimer 1994). Podle islámského práva může mít muž více žen, ale ke každé z nich se musí chovat se stejnou pozorností a žádnou z nich nesmí zvýhodňovat před ostatními.
Protože se společnost řídí matrilokálním pravidlem postmaritální rezidence, zůstává po sňatku žena v domě své matky a muž ji pravidelně navštěvuje v jejím starém domově vedeném její matkou či matkou její matky, obklopen cizími afinními příbuznými. Výtky, že se jiným svým
ženám žijícím v jiných matrilokálních domácnostech věnuje více, jsou údajně na denním pořádku. Pod vlivem francouzské koloniální správy stále více mužů začínalo preferovat monogamní vztahy (jedna tchyně a jedna skupina matrilineár-ních příbuzných afinně s ním spřízněných v jedné domácnosti) před vztahy polygynními (několik tchyní a několik skupin matrilineárních příbuzných afinně s ním spřízněných v několika domácnostech). Proti těmto novotám zdánlivě napravujícím nerovnoprávné postavení žen ale překvapivě protestovaly hlavně ženy.
Z islámské tradice totiž vyplývá, že více žen si může dovolit pouze muž, který je schopen je všechny zabezpečit, a ten pak má sociálně sankcionovanou povinnost svou rodinu (či v tomto případě matrilokální rodiny) živit a ekonomicky zajišťovat. V případě polygynního manželství tedy svůj majetek přerozděluje do několika domácností, a neakumuluje jej jen v jedné. Jestliže ženy přestanou mít možnost vstupovat do polygynních svazků, nezbude jim než se provdávat monogamně za muže sice ještě neženaté, ale také třeba nebohaté. Vzájemná monopolizace sexuality by sice byla vyvážená, ale v manželství, jak už bylo řečeno, se uskutečňují také lidské sexuální aktivity, nicméně realizace sexuality není jeho jedinou, a už vůbec ne jeho hlavní funkcí.
Na Komorách se polygynním manželstvím reguluje transfer bohatství a majetku: přerozdělení majetku ve společnosti je upřednostňováno před jeho kumulací. Polygynie se může začít jevit ani ne tak jako právo muže na sex s více ženami, jako spíše právo ženy provdat se za úspěšného a bohatého, byť již jednou, dvakrát či vícekrát ženatého muže a právo na využívání jeho ekonomických zdrojů. Lidská sexualita je manželstvím manipulována tak, aby zamezovala rozevírání sociálních nůžek.
KAPITOLA 5
STRANA 240
Integrovanost kulturních vzorců
Integrovanost kulturních vzorců
Doposud jsme věnovali pozornost vždy jednomu sociálnímu aspektu, jehož je manželskou regulací dosahováno. Kultura je ale integrovaný celek - každá její část je provázána s mnoha dalšími. Takováto vzájemná provázanost efektů manželských regulací na fungování společnosti je zřejmá z regulací maritální sexuality v manželském uspořádání Nájarů z indického státu Kérala (Gough 1961).
Náj arové byli v 19. století kastou vlastníků půdy, kteří se tradičně nechávali najímat vladaři několika sousedních království jako vojáci. Muži tedy často pobývali delší dobu mimo domov. Půdu vlastnila a základní jednotkou nájarské společnosti byla matrilineární příbuzenská skupina zvaná taravád, která sdílela společnou domácnost a kterou řídil její nejstarší mužský člen (bratr některé z žen). V duchu principů matrilineární descendence patřily děti k mateřskému taravádu, bez ohledu na to, kdo byl jejich otec. Tyto děti také půdu dědily od svých matrilineárních příbuzných.
Přibližně každých deset let prošly dívky z taravádu rituálem zvaným „vázání táli", při němž každé z nich uvázal muž, člen některého z partnerských taravádů, kolem krku zlatou ozdobu zvanou táli. Tento obřad byl považován za uzavření „manželství" a v podstatě symbolicky vyznačoval přechod dívky do stavu dospělosti. Dvojice spolu strávila tři dny a noci, a pokud se věk dívky blížil pubertě, mohlo dojít k pohlavnímu styku. Tento „manžel" neměl ke své „manželce" žádné další povinnosti, a dokonce se už nikdy v životě nemuseli vidět. Ona a její děti nesly pouze odpovědnost za uspořádání určitých pohřebních obřadů v případě jeho úmrtí.
Po absolvování rituálu „vázání táli" směla žena vstupovat do svazků zvaných sambandham s jinými muži ze své nebo vyšší kasty. Kdyby však byla přistižena při sexuálním styku s kýmkoliv ze svého taravádu, byli by oba odsouzeni k smrti, neboť takovýto vztah byl pokládán za incestní.
První sambandham začínal jednoduchým obřadem, stejně jako každý další vztah vedený úmyslem udržovat trvalé, dlouhodobější sexuální kontakty. Ostatní krátkodobé vztahy nevyžadovaly žádný obřad. Manželé nevedli společnou domácnost, nájarská žena dále žila ve svém taravádu, kde její bratři finančně zajišťovali výchovu jejích dětí. Manželé mohli na návštěvách u své ženy trávit večery a pokaždé jí přinést malý dárek. Tito manželští či sexuální partneři byli limitováni pouze dvěma podmínkami: nemohli být bratry (na rozdíl od tibetských Nyinbů) a muž nemohl mít sexuální vztah se dvěma ženami ze stejné domácnosti.
Ženině taravádu prospíval její sambandham v několika směrech: její děti se staly členy jejího taravádu a tvořily tak další generaci rodiny; ona mohla zároveň využívat služeb každého ze svých manželů, kteří vykonávali různá zaměstnání. To bylo výhodné, zvláště když si znovu uvědomíme, že Nájarové patřili tradičně ke kastě válečníků, takže nájarští muži bývali dlouhodobě mimo domov.
V případě ženina těhotenství měli její partneři jedinou povinnost: jeden nebo více z nich muselo rituálně uznat možnost, že jsou otci dítěte. Děti narozené nájarské ženě byly tedy legitimní, pouze pokud jeden z nich otcovství uznal a připustil, že s ní měl pohlavní styk v době předpokládaného početí dítěte. Otcovství bylo vyjádřeno obřadním
KAPITOLA 5
STRANA 241
Antropologie manželství a sexuality
zaplacením drobného poplatku ženě, která dítěti pomáhala na svět. Další ekonomickou nebo sociální odpovědnost za výchovu dítěte otec nenesl. Jestliže žádný z manželů otcovství neuznal, bylo to považováno za důkaz, že žena počala dítě s mužem z nižší kasty nebo s muslimem či křesťanem, což byl opět přestupek trestaný smrtí nebo vyhoštěním matky i dítěte.
V tomto momentu je nutné zastavit se u jedné velmi podstatné charakteristiky lidské existence. Doposud jsme hovořili o více či méně utilitárních potřebách společnosti, vyplývajících z univerzality utilitárních potřeb lidí žijících v určitém prostředí: přežití v tvrdých podmínkách, reprodukce nových generací komunity, zajištění obživy ... Řekli jsme, že každá kultura musí alespoň v minimální míře zajistit fyzické přežití a reprodukci svých členů. Z tohoto hlediska jsou tyto potřeby i univerzální. Proč by ale mělo být podstatné, je--li otcem dítěte příslušník nižší kasty či křesťan, když jsou otcové pro chod společnosti tak nedůležití? Či proč by vůbec měl proběhnout rituál „táli", když pak stejně může žena spát v podstatě s kýmkoliv?
Univerzálně utilitární potřeby a cíle nejsou tím jediným, čím se lidé řídí: nežijí pouze v univerzálním „fyzickém" světě, nežijí, na rozdíl od zvířat, pouze ve světě reakcí na přímé fyzikální podněty. Lidé navíc konstruují své světy jako smysluplné tím, že věcem a jevům v nich připisují arbitrárni významy, které spolu sdílejí a jimiž se posléze řídí (Barrett 1991). Na rozdíl od kokrhajícího kohouta například nevstáváme v přímé reakci na první paprsky slunce, nýbrž na zazvonění budíku třeba v šest ráno, a to bez ohledu na to, zda je temná prosincová noční tma či červnový denní jas. Šest hodin je prostě onen symbolický význam, který jsme udělili určitému relativnímu okamžiku času a podle kterého řídíme své chování, takže odcházíme například do práce, ať je světlo či tma. Dokonce, jak je známo z naší zkušenosti s letním časem, může být „šest hodin" ze dne na den o hodinu později. A časový okamžik označený jako „šest hodin" dostává jiný význam - a my se v něm jinak chováme -, když je rozvinut dalším uděleným významem, jako například „šest hodin v neděli ráno", na rozdíl od „šest hodin v pondělí ráno". Přestože se z fyzikálního hlediska jedná v podstatě o stejný časový okamžik, v prvém případě (vět-
šinou) tvrdě spíme, ve druhém (většinou) spěcháme realizovat subsistenční aktivity. Jak se vyjádřil jeden antropolog: člověk je zvíře trvale zavěšené do pavučiny významů, kterou si sám utkal (Ge-ertz2000).
Obdobně není z čistě fyzického hlediska rozdílu mezi pohlavním stykem s křesťanem či hin-duistou. Z hlediska symbolického ale (alespoň pro Nájary) je to otázka primární důležitosti. Kdyby totiž společnost neregulovala sexualitu v této oblasti, mohl by se rozpadnout celý kastovní systém, celá společenská struktura, umožňující fungování společnosti, by se mohla zhroutit. Sexuální regulace v nájarském manželství tak zajišťují nejen reprodukci a přístup k širším ekonomickým zdrojům, ale přispívají i k udržování a stabilitě celého společenského systému.
Proto ne všechny regulace manželské sexuality manifestující se v manželských formách spějí pouze k dosažení a zajištění čistě univerzálně utilitárních cílů, jakými jsou fyzické přežití, reprodukce atd. I těchto cílů musí být dosaženo za splnění ještě dalších, sociálně stejně důležitých, ne-li důležitějších kulturně symbolických podmínek. Nestačí pouze potomky plodit, rodit a živit, ale je nutno je plodit, rodit a živit v souladu s dalšími pravidly, jimiž se společnost řídí a jejichž dodržování uchovává stabilitu sociální struktury, a tím i fungování a existenci společnosti.
Největší úsilí vynakládají lidé na to, aby světu udělili smysluplný řád a aby tento řád svým chováním udržovali. Kdyby tak nečinili, svět by se rozpadl do chaosu, ve kterém by nebylo možno chování ostatních rozumět a bezpečně je předvídat. Součástí tohoto řádu světa a nejširších představ o podstatě a fungování univerza je i názor na původ a vznik člověka, včetně představ o řádnosti reprodukce. Jedná se tedy o součást integrovaného systému zajišťujícího fungování a reprodukci společenských struktur a o jejich vnitřně logický výklad. Z úhlu pohledu manželství a sexuality můžeme tento aspekt chápat jako problematiku doktríny o početí či konceptualizace lidské reprodukce, která se samozřejmě manifestuje jak v manželských formách, tak v sexuálním chování. Každá takováto konceptualizace početí je integrální se specifickým společenským uspořádáním a vede k odlišným postojům k premaritálnímu, extra-maritálnímu a maritálnímu sexuálnímu chování.
KAPITOLA 5
STRANA 242
Integrovanost kulturních vzorců
Vztah mezi symbolickými významy udělenými světu a konkrétním chováním z nich vyvozovaným nejlépe osvětlí příklad manželského uspořádání a sexuálního chování z Trobriandových ostrovů (Malinowski 1929).
Podle Trobrianďanů je dítě počato tak, že do ženy vstoupí duch zemřelého klanového předka, jenž je přivát větrem ze „země duší". Otec tak fyzicky svým dětem ničím nepřispívá: dítě je ze stoprocentně stejné substance jako jeho matka, její bratři a ostatní matrilineární příbuzní. Jediným otcovým přispěním je případné „pootevření brány" pro vstup ducha do lůna ženy. Nicméně dítě se přece jen svému otci podobá: to je způsobeno tím, že otec ho formuje svou laskavou péčí, stejně jako jeho fyzickou podobu utvářejí další příbuzní z otcovy strany, kteří dítě zdobí ornamenty v průběhu důležitých životních rituálů.
Sex tedy má, alespoň pro Trobrianďany, pramálo co dělat s početím. Takovéto uvažování není až tak nelogické a neempirické, uvědomíme-li si, že mnohokrát přistoupíme k sexuálnímu styku, a žena přesto neotěhotní. Samotný pohlavní styk tedy nemůže hrát exkluzivně determinující roli. Pro nás ji hraje ovulace, životnost spermií, životospráva, pitný režim, psychické rozpoložení, životní prostředí a obsah stopových prvků v ovzduší a spousta jiných, pro obyčejného smrtelníka velmi mystických faktorů. Pro Trobrianďany zase hraje determinující roli dobrý vítr.
O výše zmíněný koncept lidské biologické reprodukce na Trobriandových ostrovech je opřen pro Evropany nepochopitelný postoj k sexuálním aktivitám a jejich důsledkům: muž, jehož žena počne během jeho dlouhodobé nepřítomnosti - například během jeho účasti na obchodní výměně kula -, dítě klidně akceptuje, aniž by svoji ženu „podezíral" z nevěry a zvažoval možný „nemanželský" původ dítěte. Naopak, bylo to pro něj důkazem, že sexuální styk skutečně nemá co dělat s početím: jeden domorodec z malého ostrůvku Kitava, když po návratu ze svých cest po dvouleté nepřítomnosti našel doma několikaměsíční dítě, nemohl (podle Malinowského svědectví) za nic na světě pochopit posměšky jakéhosi evropského koloniálního úředníka znevažujícího počestnost jeho ženy (Malinowski 1929). Protože pohlavní styk není rozhodující pro určení otcovství - dítě je vždy inkarnací matrilineárního klanového předka
5 Aruntská matka s dítětem (Austrálie): tato žena neotěhotněla proto, že měla pohlavní styk, ale proto, že do ní vstoupil duch předka.
a je „složeno" ze stejné substance jako jeho matrilineární příbuzní (my bychom snad řekli genů či masa a krve) a nedědí žádnou substanci po otci -, nemůže také být nikdy „cizí" (to je vlastně v určitém smyslu vždy) a „nemanželské" a jeho otcem nemůže být nikdy nikdo jiný než oficiální manžel matky. Trobrianďané postrádají koncept (biologického) genitora, protože by byl v jejich kultuře nefunkční, a jediným užívaným a užitečným konceptem je koncept (sociálního) patera.
Je pochopitelné, že v takto konstruovaném světě má pramalý smysl blokovat premaritální sexuální aktivity či aktivity extramaritální: sexualita a reprodukce jsou v něm od sebe zcela odděleny. Reprodukce však není jediným aspektem sexuálních aktivit - i v těchto kulturách se více méně předpokládá monopolní právo na sexuální pozor-
KAPITOLA 5
STRANA 243
Antropologie manželství a sexuality
nost partnera. Vyznačují se však daleko vyšší tolerancí k premaritálním i extramaritálním sexuálním aktivitám.
Samozřejmě i tato relativně nízká míra sociální kontroly je plně v souladu s kulturními pravidly pro reprodukci „pravých" členů příbuzenské skupiny, tedy koherentní s doktrínou o početí, jak jsme viděli, a také integrální se sociální strukturou společnosti. Trobrianďané jsou matrilineární společností, děti náleží do rodů tvořených jejich matrilineárními příbuznými a dědí po svých ma-trilineárních předcích, v tomto případě konkrétně po matčině bratrovi, v jehož domácnosti také jeho synovec žije a kam si po sňatku přivede svou ženu. Jeho syn zase posléze odejde ke svým příbuzným - k strýci z matčiny strany, zatímco jeho dcera se svými dětmi, které opět jednou odejdou, bude žít u „cizích". Avunkulokální pravidlo post-maritální rezidence tak svede do společné domácnosti mužské příbuzné, kteří jsou pokládáni za nejbližší. Kdo je genitor, je nepodstatné. Pravidlo matrilokace u Nájarů - tj. vytvoření nové domácnosti u matky manželky - zase svede dohromady všechny matrilineární příbuzné, zatímco „cizí" otcové za nimi docházejí. Kdo je genitor, je opět nepodstatné (ovšem s výjimkou jasně tabuizova-ných případů).
Stejně jako Trobrianďané, také většina australských domorodců, jako například Tiwiové, popírala jakoukoli účast mužů na početí (Hart - Pilling - Goodale 1988) (obr. 5-6). Žena pro ně jednoduše otěhotněla, když do ní vstoupil duch klanového předka (stejně jako ve světě Trobrianďanů). Protože se tak mohlo stát kdykoliv a kdekoliv, předcházeli Tiwiové této nepředvídatelné skutečnosti, jež mohla způsobit zmatek v příbuzenských vztazích a sociální organizaci, tím, že každá žena musela být v každém okamžiku svého života provdána. Důsledkem takovéto konceptualizace světa a doktríny o početí bylo, že ženy musely být provdává-ny okamžitě po narození a mnohdy i před narozením, očekávalo-li se, že se narodí děvče. Jejich manžely se často stávali starší úspěšní lovci, ale i v případě, že se staly ženami mladších mužů, byl mezi nimi a jejich manžely značný věkový rozdíl. Za takovýchto okolností se vyskytovaly časté ex-tramaritální aféry s mladšími muži. I když staří manželé očekávali, že jim jejich ženy budou věnovat cele svoji sexuální přízeň, a projevovali sexuál-
ní žárlivost, o dětech vzniklých z možných extra-maritálních vztahů opět nemělo smysl uvažovat jako o „cizích" či nemanželských: za dané konceptualizace početí neohrožuje takovéto chování nijak existenci společnosti. Děti jsou vždy manželské, legitimní a plnoprávné.
Naprostou opozici k doktríně o početí u matri-lineárních společností můžeme nalézt u některých společností patrilineárních. Jejich konceptualizace početí je v souladu s odlišným společenským uspořádáním a vede pochopitelně k odlišným postojům k premaritálnímu a extramaritálnímu sexuálnímu chování.
Kačjinové z horských oblastí severní Barmy jsou silně patrilineární společnost, která, podobně jako Tikopiané, horští Albánci či starověcí Řekové, věří, že je to naopak žena, která nikterak nepřispívá k substanci dítěte a je jen temporálním nosičem do ní implantovaného, otcem stvořeného fétu. Je pouze jakýmsi „dočasným přístřeškem pro dítě" (Fox 1967, s. 119-120). Proto možný pohlavní styk otce a dcery - jeho dítěte - je vztah s příbuzným „stejné substance", tedy vztah incestní, který se trestá smrtí, kdežto možný pohlavní styk syna s matkou je v podstatě styk dvou nepříbuzných, řekněme téměř cizích lidí, a proto incestem není. Poněvadž však matka má již manžela, jedná se o manželskou nevěru, takže ti, kdo pravidlo manželské věrnosti porušují, jsou potrestáni, ovšem za jiný typ prečinu - za nevěru, tedy za zásah do sexuálních práv manžela.
Takovýto názor na početí ostatně nebyl před několika stoletími cizí ani Evropě: mužské semeno bylo chápáno jako homunkulus - malý, ale už celý človíček, který jednoduše v ženě vyroste. Ostatně už termín semeno tuto situaci reflektuje: není to přece něco, co oplodňuje, co se spojuje, ale co už je oplodněno a co se vyvine v budoucí celek, pokud je zaseto do úrodné „zahrádky".
Takováto striktně patrilineární doktrína o početí vede k snaze o zajištění vysoké míry otcovství a ústí do přísných restrikcí sexuálního chování: v patrilineárních společnostech je premaritální a extramaritální sexuální přístup k ženám silně omezován přísně definovanými a prosazovanými normami sexuálního chování: většinou je kladen silný důraz na panenství a manželskou věrnost ze strany ženy. V některých rurálních oblastech Španělska je například „panenství... ženy její hlavní
KAPITOLA 5
STRANA 244
Integrovanost kulturních vzorců
KAPITOLA 5     STRANA 245
Antropologie manželství a sexuality
rekvizitou pro manželství" (Brandes 1985, s. 118).
Výchova však nikdy není stoprocentní zárukou. Proto některé kultury (nejběžněji ve východní Africe), jako například Somálci či Gallové (Oromo-vé), přistupují k efektivnější blokaci, jakou je kli-toridektomie s infibulací (Gregersen 1994, s. 111). V jedné její variantě je ženě operativně odstraněn klitoris a labia minora, labia majora se sešijí tak,
že je v nich zanechán jen malý otvor pro urinaci; jindy je z nich seškrábnuta pokožka a nechají se takto srůst (Gregersen 1994, s. 111). Při svatební noci je pak žena znovu „otevřena". Pásy cudnosti, známé ze středověké Evropy zejména v době křížových výprav na Přední východ v 11.-13. století, jsou vlastně jakýmsi čistě vnějším mechanismem usilujícím o totéž.
KAPITOLA 5     STRANA 246
Incestní tabu a další pravidla výběru partnerů
Incestní tabu a další pravidla výběru partnerů
Příklad Kačjinů nás přivádí k dalšímu velice významnému pravidlu regulujícímu manželskou sexualitu - k incestnímu tabu. I o něm lze říci totéž, co o pravidlech ostatních: společnost jím reguluje lidskou sexualitu tak, aby dosahovala zajištění pro ni daleko důležitějších činností a cílů. Dlužno ovšem dodat, že incestní tabu se netýká primárně manželství, ale sexuality obecně: neříká jen, koho si nesmíme vzít - to řeší exogamně-endogamní pravidla -, ale s kým nesmíme mít pohlavní styk.
Obecně je incestní tabu samozřejmě univerzální: rozumí se jím nadpřirozeně sankcionovaný zákaz sexuálního styku (jenž je také součástí manželství) s určitými příbuznými. A tady opět končí jeho univerzalita: kdo jsou tito příbuzní, je kulturně určeno a rozrůzněno. Téměř univerzálně je incestní tabu aplikováno na pohlavní styk mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci. Stupnice zákazu by vypadala následovně: nejčastěji zakazovaný je styk mezi matkou a synem, dále mezi otcem a dcerou, mezi sourozenci, poté mezi dětmi společného otce a rozdílných matek, a nakonec mezi dětmi společné matky a rozdílných otců.
Z tohoto pravidla existují výjimky - jednoduše proto, že i v incestním tabu jde o sexuální styk opět pouze manifestně, nikoliv latentné: sňatky a sexuální styky mezi sourozenci byly běžné v panovnických rodinách tradiční Havaje, starého Egypta a Inků v Peru. Krásná a inteligentní královna Kleopatra například byla potomkem sedmi generací sourozeneckých vztahů Ptolemaiovců - a také manželkou svého bratra. V případě Havaje je sociální využití incestního tabu nejzjevněj-ší: členové královské rodiny měli tak silnou manu (v překladu bychom snad mohli říct „energii so-
ciálního statusu"), že by fyzický kontakt s nimi mohl méně urozené lidi zabít a je samotné k smrti oslabit. Sexuální kontrola incestním tabu a výjimky z něj tedy v tomto případě slouží k vyjádření a udržení sociální nerovnosti, či přinejmenším k symbolickému zdůraznění sociálních distinkcí. V podstatě stejný motiv najdeme jak v Egyptě, tak v Peru - jen bohové si mohou vzít bohy.
Jiné kultury naopak incestní tabu rozšířily i na kategorie jedinců klasifikovaných jako sourozenci: jeden „bratr" a jeho „sestra" u vietnamských Mnong Garů museli jako trest za svůj incestní vztah veřejně požívat prasečí a psí exkrementy. Jejich „sourozenectví" vycházelo ze společného předka před patnácti generacemi (Pasternak 1976, s. 29). Obdobně byl v tradiční Koreji pokládán za incestní pohlavní styk například mezi šestými pa-trilaterálními paralelními bratranci a sestřenicemi (dědili po otcích stejné příjmení, byli tedy blízcí příbuzní), ale nebyl zakázán mezi prvními mat-rilaterálními paralelními bratranci a sestřenicemi (nesdíleli stejné příjmení, tedy ani příbuznost). Zatímco cílem „královského incestu" z Havaje, Peru a Egypta bylo zdůraznit a reprodukovat sociálně distinktivní vládnoucí vrstvu, v tomto případě je cílem proliferace příbuzenských vazeb mimo sociální skupinu kulturně definovanou jako blízcí příbuzní, s kterými člověk už beztoho sociální vazby má. Obdobně ostatně fungují i endogamně-exo-gamní pravidla pro výběr manželských partnerů. Pravidlo endogamie říká, že si manželského partnera nesmíme vybrat mimo vlastní příbuzenskou skupinu - vede tedy k posílení příbuzenských vazeb a uzavření skupiny vůči okolnímu, někdy nepřátelskému světu, jak je tomu třeba v případě ně-
KAPITOLA 5
STRANA 247
Antropologie manželství a sexuality
7 Venezuelští ]anomamové: tvrdí, že mít pohlavní styk a případně vstoupit do manželství s křížovým bratrancem je správné, zatímco pohlavní styk mezi bratrancem a paralelní sestřenicí je pokládán za incestní.
kterých romských komunit. Pravidlo exogamie naopak říká, že si manželského partnera nesmíme vybrat uvnitř vlastní příbuzenské skupiny - vede tedy k rozšíření příbuzenských vazeb.
Vedle pravidel, jež říkají, které příbuzné si nesmíme vybrat jako sexuální a manželské partnery (pravidlo incestního tabu) či ze kterých skupin si nesmíme nebo musíme vybírat manželské partnery (endogamně-exogamní pravidla), existují v některých společnostech, na rozdíl od naší, pravidla, jež přesně preskribují, kterého konkrétního příbuzného bychom si za manželského partnera vybrat měli či do které příbuzenské kategorie musí patřit. Nejčastěji bývají takto preskribováni křížoví bratranci a sestřenice (potomci sourozenců opačného pohlaví), ať už matrilaterální, patri-laterální či bilaterální, tedy dcera matčina bratra, dcera otcovy sestry, případně bilaterální křížová sestřenice (obr. 7). Protože se toto pravidlo vyskytuje většinou ve společnostech s unilineární de-scendencí, je sociální efekt této regulace do jisté míry podobný jako u exogamie a incestního tabu:
vede k rozšíření vazeb mimo vlastní příbuzenskou skupinu. Zatímco však exogamie pouze jednorázově ustanovuje vazby mezi mnoha různými skupinami, preferenční manželská pravidla zároveň intenzifikují vazby mezi omezeným množstvím skupin, které si manželské partnery pravidelně v každé generaci takto vyměňují: vznikají tak mezi nimi silné a trvalé aliance, jež jsou výrazem reciprocity, vzájemné závislosti a solidarity. Efektem manželských regulací je vytvoření pevné a relativně široké společenské struktury.
Úlohu manželství jako mechanismu vytvářejícího aliance mezi dvěma skupinami lidí ukazuje i existence manželské formy levirátu a sororátu. Levirát je zvyk, podle kterého si bratr zemřelého musí vzít jeho vdovu, v sororátu si zase naopak sestra zemřelé manželky musí vzít jejího ovdovělého manžela. Celý vzorec ukazuje, že spíše než o vztah mezi dvěma jedinci se jedná o vzájemné závazky dvou skupin: i když jeden z manželů zemře, aliance je udržována a posilována závazným poskytnutím nového partnera.
KAPITOLA 5
STRANA 248
Definice manželství
Definice manželství
Jak jsme viděli, jsou formy i obsah manželství, stejně jako regulace lidské sexuality, kulturně vysoce variabilní. Přestože je obtížné postihnout veškeré jeho charakteristiky, pokusíme se manželství co možná nejpřesněji v obecné rovině definovat.
Manželství označíme za sociální instituci, neboť se jedná o komplex statusů, rolí, hodnot a norem rozvinutých kolem společenských potřeb. Obsah manželství není zdaleka univerzální, ale každá
společnost je schopna rozlišit, zda je určitý svazek manželstvím či nikoliv. Jedná se tedy o kulturně akceptovaný typ svazku. Samotný vstup do manželství je výrazem podřízení se sociálním normám, které partneři tímto svazkem zároveň reprodukují: jednoduše vyjadřují přijetí společenského pořádku a norem, které říkají, že manželství je institucí, v jejímž rámci mají dospělí lidé realizovat svůj život (včetně života sexuálního).
8 Obřad uzavírání manželství mezi dvěma homosexuálními muži (San Francisco, USA): těmto manželům vzniká uzavřením manželství celá řada sexuálních, ekonomických, emocionálních, dědických a jiných práv a povinností.
KAPITOLA 5     STRANA 249
Antropologie manželství a sexuality
9 Súdánští Nuerové: pokud by některý z těchto mužů zemřel bez potomků, jeho bratr či jiný blízký příbuzný se levirátně ožení „v jeho jméně", respektive žena, kterou si vezme, nebude manželkou jeho, ale ducha mrtvého, a děti, které zplodí, budou pokládány za děti tohoto ducha.
Počet partnerů v manželství bývá v různých kulturách odlišný: můžeme zhruba rozlišit manželství monogamní, tj. simultánní svazek mezi jedním mužem a jednou ženou, polygynní, tj. simultánní svazek mezi jedním mužem a dvěma a více ženami, polyandrická, tj. svazek mezi jednou ženou a dvěma a více muži, a polygynně polyandrická či polygynandrická, tj. svazek mezi několika ženami a několika muži (či skupinou mužů a skupinou žen). Partnery v manželství jsou pro-totypicky osoby opačného pohlaví, ale jako manželství mohou být také kulturně akceptovány svazky mezi dvěma muži jako u Azandů (Evans--Pritchard 1970), v euroamerické civilizaci či jinde (obr. 8), dvěma či více ženami či mezi ženou a duchem mrtvého jako u Nuerů (Evans-Prit-chard 1951) (obr. 9), nebo mezi mužem a částí těla „tchána" jako u Kwakiutlů (Harris 1995, s. 110, Pasternak 1976, s. 60). Ať už různé společnosti v jakékoli míře tolerují rozvody, vždy se před-
pokládá, že manželský svazek bude mít dlouhodobé trvání (jakkoliv je toto určení relativní), čímž je odlišen od jiných typů svazků. Příkladem nám může být formule svatebního slibu „dokud vás smrt nerozdělí" z vysoce rozvodové euroamerické kultury (obr. 10-11).
Manželství vždy transformuje sociální status partnerů a z něj vyplývajících rolí s rozdílnými právy a povinnostmi. V monogamních společnostech uzavření manželství například mění status jedince ze svobodného či svobodné v ženatého či vdanou - tj. v jedince nevhodné k uzavření dalšího sňatku. V mnoha kulturách teprve manželství a ještě více následné rodičovství transformuje status nedospělého v plnoprávného dospělého.
Manželství vždy, byť do různé míry, dává partnerovi právo kontroly nad sexuálním „servisem" partnera, právo kontroly jeho pracovní síly, jeho majetku atp. Nároky vzniklé manželstvím se netýkají jen vzájemného vztahu partnerů, ale i je-
KAPITOLA 5
STRANA 250
Definice manželství
jich příbuzných: levirát či sororát dává bratrovi či sestře zemřelého nárok na ovdovělého partnera a naopak. Fraterální polyandrie zajišťuje sexuální přístup k ženě všem dospělým bratrům manžela a ženě k jejich sexuálnímu „servisu". Právo využívat partnerových pracovních a ekonomických zdrojů mohou mít i jeho příbuzní v kooperující jednotce - a naopak on má právo využívat zdroje jejich.
V manželství je vždy kulturně specifikováno, jaká práva a povinnosti mají rodiče a děti k sobě navzájem: tiwijští otcové například mají právo udělovat svým dcerám jméno a vybírat jejich manželské partnery. To jim umožňuje vytvářet silné ekonomické aliance, protože zeťové mají povinnost zajistit úlovkem obživu svých tchánů a tchyní. Například v Číně synové, a na Komorských ostrovech naopak dcery, mají kulturně sankcionovanou povinnost zcela se postarat o své staré rodiče. Ve všech kulturách mají rodiče povinnost ve větší či menší míře zajistit přežití a výchovu svých dětí. I když Nájarové jsou snad nejvýraz-nější výjimkou, co se týče účasti otců na výchově a obživě, i tady má možný otec povinnost dítě le-gitimizovat, a děti z nájarského manželství se naopak musí zúčastnit pohřbu (prvního) manžela své matky. Manželství rovněž definuje legitimní matku a legitimního otce dětí vzešlých z tohoto svazku. Uděluje tedy legitimitu a plnoprávný status potomkům. Jako legitimní členové společnosti jsou uznáni pouze ti potomci, kteří byli reprodukováni v souladu s normami a pravidly vztahujícími se na legální reprodukci. V tradiční západní kultuře například pouze manželské děti obdržely plnoprávný status. U Nájarů jej dostaly pouze ty děti, u nichž byl předpoklad, že otcem není křesťan, muslim či osoba z nižší kasty. Ženy u Tiwiů musely být vždy od narození až do smrti vdané, aby dítě mělo otce - a mohlo být tudíž zařazeno do příbuzenské struktury -, přičemž otcem dítěte byl vždy manžel, a to bez ohledu na to, kdo byl skutečně jeho genitorem.
Vstupem do manželství se transformuje nejen status jedinců do něj vstupujících, ale i status dvou skupin do té doby cizích lidí na status příbuzenský spolu s právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. Ukázkou mohou být aristokratické aliance Evropy nebo příklad transformace vztahu dvou naprosto si cizích dvojic na status pra-
lo Elizabeth Taylorová a Larry Fortenski: seriálová monogamie. Seriálová monogamie je manželská forma běžná v euro-americké kultuře. Jedná se o sukcesivní řadu monogamních manželských vztahů: před uzavřením sňatku s mužem na obrázku vstoupila Liz Taylorová postupně do manželství s Nic-kem Hiltonem, Michaelem Wildingem, Mikem Toddem, Ediem Fisherem, Richardem Burtonem (dvakrát) a Johnem Warnerem.
rodičů. Cizinci se jednoduše stávají příbuznými.
Kultura manipuluje nesmírně plastickou lidskou sexualitu tak, aby jí bylo využito pro sociální cíle důležitější, než je pouhá gratifikace jedince. Vytváří tak podmínky pro vzájemnou reciprocitu a kooperaci a umožňuje vlastně existenci společnosti. Jednou z těchto manipulací je regulace lidských sexuálních aktivit do manželského rámce. Manželství zároveň přístup k sexu umožňuje i omezuje, čímž ho činí vzácným a sociálně využitelným. Manželství a sex se tak stává součástí systému odměn, které získáme za činnosti nezbytné pro přežití a reprodukci společnosti. Realizace sexuální aktivity je v něm pouze jeho manifest-ní funkcí, snad bychom mohli říci i tou nejvíce povrchní a nepodstatnou - latentné manželství slouží daleko závažnějším sociálním účelům: od
KAPITOLA 5
STRANA 251
Antropologie manželství a sexuality
11 Petr Parléř, „Sochařské portréty Karla IV. a jeho čtyř manželek - Markéty, zvané Blanka, z Valois, Anny Falcké, Anny Svídnické, Alžběty Pomořanské", 1374, opuka, životní velikost, triforium chrámu sv. Víta, Praha, Česká republika.
Seriálová monogamie byla běžným jevem i v evropské aristokratické společnosti, často vynuceným vysokou úmrtností rodiček, neboť muž měl povinnost navázat výhodné příbuzenské vztahy, uchovat rod i majetek. Karel IV (1316 až 1378), český a německý král od roku 1346 a římsko německý císař od roku 1355, vstoupil do manželství postupně se čtyřmi ženami. První byla Markéta, zvaná Blanka, z Valois (1323-1348), jež zemřela při porodu dítěte ve věku dvaadvaceti let; tímto manželstvím se Karel spříznil s francouzskou královskou rodinou. V roce 1349 se oženil s Annou Falckou (1349-1353), která zemřela ve čtyřiadvaceti letech. Manželství s Annou Svídnickou (1353-1362) mu přineslo upevnění vlády nad Slezskem a v roce 1361 narození syna Václava. Roku 1363 se ovdovělý císař oženil s Alžbětou Pomořanskou. Sochařské portréty svých manželek, které nechal Karel IV vytvořit a osadit v duchovním centru říše, jsou patrně výrazem jeho manželské lásky a úcty.
KAPITOLA 5
STRANA 252
Definice manželství
reprodukce plnoprávných jedinců po reproduk- xuální aspekty s ním spojené - pokud jsme byli ci sociálního řádu a sociální struktury. Nicméně úspěšně enkulturováni - vždy „až na prvním mís-z hlediska jeho konzumentů budou pro nás se-   tě". Alespoň prý po určitou dobu trvání svazku.
KAPITOLA 5     STRANA 253
Antropologie manželství a sexuality
Literatura
(citovaná, použitá, doporučená)
Allan, Graham (1999): The Sociology of the Family: A Reader. Maiden: Blackwel.
Andreae, Simon (1998): Anatomy of Desire: The Science and Psychology of Sex, Love, and Marriage. London: Little Brown and Company.
Baal, Jan van (1966): Dema: Description and Analysis of Ma-rind-anim Culture. The Hague: M. Nijhoff.
Bachofen, Johann Jakob (1861): Das Mutterrecht. Basel: Ben-no Schwabe.
Barrett, Richard A. (1991): Culture and Conduct. Belmont: Wadsworth Publishing Company.
Bishop, Clifford - Osthelder, Xenia, ed. (2001): Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln am Rhein: Köne-mann Verlagsgesellschaft mbH.
Blackwood, Evelyn (1984): Anthropology and Homosexual Behavior. New York: Haworth Press.
Bohannan, Paul - Middleton, John, ed. (1968): Marriage, Family and Residence. Garden City: Natural History Press.
Bologne, Jean-Claude (1997): Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha: Volvox Globator.
Borneman, Ernest (1994): Encyklopedie sexuality. Praha: Victoria Publishing.
Brandes, Stanley (1985): Women in Southern Spain: Aspirations, Fantasies, Realities. In: Gilmore, David D. - Gwynne, Gretchen, ed., Sex and Gender in Southern Europe: Problems and Prospects. Anthropology, roc. 3, č. 1-2, s. 111-128.
Brooke, Christopher - Nugent, Lawrence (1978): Marriage in Christian History. Cambridge: Cambridge University Press.
Broude, Gwen J. (1994): Marriage, Family, and Relationships: A Cross-Cultural Encyclopedia. Santa Barbara: ABC--CLIO.
Brown, Paula - Buchbinder, Georgeda, ed. (1976): Man and Woman in the New Guinea Highlands. Washington: AAA.
Bryk, Felix (1934): Circumcision in Man and Woman: Its History, Psychology and Ethnology. New York: American Ethnological Press.
Bullough, Vern L. (1964): The History of Prostitution. New Hide Park: University Books.
Bullough, Vern L. (1976): Sexual Variance in Society and History. New York: John Wiley and Sons.
Bullough, Vern L. - Bullough, Bonnie (1987): Women and Prostitution: A Social History. Buffalo: Prometheus Books.
Burch Jr., Ernest S. (1975): Eskimo Kinsmen: Changing Family Relationships in Northwest Alaska. West, St. Paul: AES Monograph 59.
Byrne, Donn - Kelley, Kathryn, ed. (1986): Alternative Approaches to the Study of Sexual Behavior. Hillsdane: Lawrence Erlbaum.
Camphausen, Rufus C. (1991): The Encyclopedia of Erotic Wisdom. Rochester: Inner Traditions International.
Caplan, Pat, ed. (1987): The Cultural Construction of Sexuality. London: Tavistock.
Coser, Rose Laub (1964): The Family: Its Structure and Functions. New York: St. Martins Press.
Craig, Elizabeth M., ed. (1984): Marriage and Property. Aberdeen: Aberdeen University Press.
Davenport, William H. (1977): Sex in Cross-Cultural Perspective. In: Beach, Frank A., ed., Human Sexuality in Four Perspectives. Baltimore: Johns Hopkins University Press.
Davis, D. L. - Whitten, R. G. (1987): The Cross-Cultural Study of Human Sexuality. Annual Review of Anthropology, roc. 16, s. 69-98.
Döbler, Hannsferdinand (1971): Kultur- und Sittengeschichte der Welt: Eros, Sexus, Sitte. München - Gütersloh - Wien: Bertelsmann Kunst-Verlag.
Douglas, Mary (1966): Purity and Danger: An Analysis of Concept of Pollution and Taboo. New York: Frederick A. Praeger.
Duby, Georges (1978): Medieval Marriage. Baltimore: Johns
Hopkins University Press. Dynes, Wayne - Johansson, Warren - Percy, William A. -
Donaldson, Stephen, ed. (1990): Encyclopedia of Homosexuality. New York: Garland. Ellis, Albert - Abarbanel, Albert (1967): The Encyclopedia of
Sexual Behavior. New York: Hawthorn Books. Ember, Melvin - Ember, Carol R. (1983): Marriage, Family
and Kinship: Comparative Studies of Social Organization.
New Haven: HRAF Press. Endleman, Robert (1989): Love and Sex in Twelve Cultures.
New York: Psyche Press. Evans-Pritchard, Edward E. (1951): Kinship and Marriage
among the Nuer. Oxford: Clarendon Press. Evans-Pritchard, Edward E. (1970): Sexual Inversions among
the Azande. American Anthropologist, roc. 72, s. 1428-
1434.
Fielding, William J. (1942): Strange Customs of Courtship and Marriage. New York: The New Home Library.
Ford, Clellan S. - Beach, Frank A. (1951): Patterns of Sexual Behavior. New York: Harper and Brothers.
Fox, Robin (1967): Kinship and Marriage: An Anthropological Perspective. Cambridge: Cambridge University Press.
Frayser, Suzanne G. (1985): Varieties of Sexual Experience: An Anthropological Perspective on Human Sexuality. New Haven: HRAF Press.
Friedl, Ernestine (1975): Women and Men: An Anthropologist's View. New York: Holt, Rinehart and Winston.
Geertz, Clifford (2000): Interpretace kultur. Praha: Slon.
Geller, Thomas, ed. (1990): Bisexuality: A Reader and Source Book. Hadley: Times Changes Press.
Gies, Frances - Gies, Joseph (1987): Marriage and Family in
KAPITOLA 5
STRANA 254
Literatura
the Middle Ages. New York: Harper and Row.
Glendon, Mary Ann (1989): The Transformation of Family Law: State, Law, and Family in the United States and Western Europe. Chicago: University of Chicago Press.
Goldstein, Melvyn C. (1987): When Brothers Share a Wife. Natural History, roc. 96, č. 3, s. 39-48. (Český překlad: Cargo, 1999, č. 3-4, s. 195-201.)
Goody, Jack (1983): The Development of the Family and Marriage in Europe. Cambridge: Cambridge University Press.
Goody, Jack (2006): Proměny rodiny v evropské historii. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Gough, Katherine (1961): Nayar: Central Kerala. In: Schneider, David - Gough, Katherine, ed., Matrilineal Societies. Berkeley: University of California Press, s. 298-384.
Gregersen, Edgar (1983): Sexual Practices: The Story of Human Sexuality. New York: Watts.
Gregersen, Edgar (1994): The World of Human Sexuality. New York: Irvington Publishers.
Gregor, Thomas (1985): Anxious Pleasures: The Sexual Lives an Amazonian People. Chicago: University of Chicago Press.
Gyaltag, Gyaltsen (1990): Die tibetische Familie im Wandel und Spannungsfeld zweier Kulturen. Rikon: Tibet-Institut (Opuscula Tibetana, 21).
Harris, Marvin (1995): Cultural Anthropology. New York: HarperCollins College Publishers.
Hart, Charles William Merton - Pilling, Arnold R. - Gooda-le, Jane C. (1988): The Tiwi of North Australia. New York: Holt, Rinehart and Winston.
Holy, Ladislav (1996): Anthropological Perspectives on Kinship. London: Pluto Press.
Hopkins, Keith (1980): Brother - Sister Marriage in Roman Egypt. Comparative Studies in Society and History, roc. 22, č. 3, s. 303-354.
Horská, Pavla - Kučera, Milan - Maur, Eduard - Stloukal, Milan (1990): Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha: Panorama.
Howard, George Elliot (1904): A History of Matrimonial Institutions. Chicago: The University of Chicago Press.
Chayet, Anne (1993): Lafemme aux temps des Dalai Lamas. Paris: Stock-L. Pernoud.
Cherlin, Andrew J. (1981): Marriage, Divorce, Remarriage. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press.
Kelly, Raymond (1976): Witchcraft and Sexual Relations: An Exploration in the Social and Semantic Implications of the Structure of Belief. In: Brown, Paula - Buchbinder, Georgeda, ed., Man and Woman in the New Guinea Highlands. Washington: AAA, s. 36-53.
Levine, Nancy (1980): Nyinba Polyandry and the Allocation of Paternity. Journal of Comparative Family Studies, roc. 11, č. 3, s. 283-288.
Levine, Nancy (1988): The Dynamics of Polyandry: Kinship, Domesticity and Population on the Tibetan Border. Chicago: The University of Chicago Press.
Levine, Nancy (1994): The Demise of Marriage in Purang, Tibet: 1959-1990. In: Kvaerne, Per, ed., Tibetan Studies. Proceedings of the 6th Seminar of the International Association for Tibetan Studies, Fagernes 1992, I. Oslo: The In-
stitute for Comparative Research in Human Culture, s. 468-480.
Levine, Nancy - Sangree, Walter (1980): Women with Many Husbands. Journal of Comparative Family Studies, roč. 11, č. 3, Supplement.
Lévi-Strauss, Claude (1969 [1949]): The Elementary Structures of Kinship. Boston: Beacon Press.
Mace, David Robert - Mace, Vera (1959): Marriage: East and West. Garden City (New York): Dolphin Books - Dou-bleday.
Mace, David Robert - Mace, Vera (1986): The Sacred Fire: Christian Marriage Through the Ages. Nashville: Abing-den Press.
Maine, Henry Sumner (1861): Ancient Law. London: John Murray.
Mair, Lucy Philip (1977): Marriage. London: Scholar Press.
Malinowski, Bronislaw (1927): Sex and Repression in Savage Society. London: Kegan Paul, Trench, Trubner.
Malinowski, Bronislaw (1929): The Sexual Life of Savages in North-Western Melanesia. New York: Eugenics Publishing Company.
Malinowski, Bronislaw (1964): The Principle of Legitimacy: Parenthood, the Basis of Social Structure. In: Coser, Rose Laub, The Family: Its Structure and Functions. New York: St. Martins Press, s. 3-19.
Marshall, Donald S. - Sugss, Robert C. (1971): Human Sexual Behavior: Variations in the Ethnographic Spectrum. New York: Basic Books.
Mascie-Taylor, Christopher Guy Nicholas, et al., ed. (1988): Human Matting Patterns. Cambridge: Cambridge University Press.
McLennan, John Ferguson (1865): Primitive Marriage. Edinburgh: A. C. Black.
Mitterauer, Michael - Sieder, Reinhart (1982): The European Family: Patriarchy to Partnership from the Middle Ages to the Present. Chicago: The University of Chicago Press.
Montagu, Ashley (1974): Coming into Being among the Australian Aborigines: A Study of the Procreative Beliefs of the Native Tribes of Australia. London: Routledge.
Morgan, Lewis Henry (1857): Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family. Washington: Smithsonian Institution.
Morus (Richard Levinsohn) (1992): Světové dějiny sexuality.
Praha: Naše vojsko. Možný, Ivo (1990): Moderní rodina: Mýty a skutečnost. Brno:
Blok.
Murdock, George Peter (1949): Ethnographic Atlas. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press.
Murdock, George Peter (1949a): Social Structure. New York: Free Press.
Murdock, George Peter (1949b): The Social Regulation of Sexual Behavior. In: Hock, Paul H. - Zubin, Joseph, ed., Psychosexual Development in Health and Disease. New York: Grune and Stratton.
Murphy, Robert F. (1998): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon.
Nanda, Serena (1990): Neither Man nor Woman: TheHijras of India. Belmont: Wadsworth.
KAPITOLA 5
STRANA 255
Antropologie manželství a sexuality
Neumann, Stanislav Kostka (1925-1926): Dějiny lásky. Populární obrazy z dějin snubnosti, manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovějsí. Podle výsledků bádání moderního a z vědeckých děl nejspolehlivějších sest. a zprac. Hynek Záruba a Jiří Votoček. 5 svazků - Díl 1. (Láska primitivní), 1925, 359 s., 17 obr. Díl 2. (Láska antická), 1925, 395 s., 18 obr. Díl 3. (Láska středověká), 1925, 509 s., 22 obr. Díl 4. (Láska východní), 1925, 491 s., 22 obr. Díl 5. (Láska novodobá), 1926, 602 s., 26 obr. Praha: Šotek
Neumann, Stanislav Kostka (1931-1932): Dějiny ženy: "Populární sociologické, etnologické a kulturně-historické kapitoly. 4 svazky - Díl 1. (Žena přírodní), 1931, 542 s., 210 obr. Díl 2. (Žena starověká), 1932, 452 s., 172 obr. Díl 3. (Žena středověká a renesanční), 1932, 349 s., 140 obr. Díl 4. (Žena novodobá a moderní), 1932, 512 s., 196 obr. Praha: Melantrich.
Neumann, Stanislav Kostka (1999): Dějiny ženy: Populárně sociologické, etnologické a kulturně historické kapitoly. (Reedice s doplňkem dr. Evženie Kloučkové.) Praha: Otakar IL, Euromedia group k. s., Knižní Klub Praha.
Ortner, Sherry B. - Whitehead, Harriet, ed. (1981): Sexual Meanings. Cambridge: Cambridge University Press.
Ottenheimer, Martin (1994): Marriage in Domoni. Salem: Sheffield Publishing Company.
Ottenheimer, Martin (1996): Forbidden Relatives: The American Myth of Cousin Marriage. Urbana - Chicago: University of Illinois Press.
Pasternak, Burton (1976): Introduction to Kinship and Social Organization. Englewood Cliffs (New Jersey): Prentice Hall.
Pasternak, Burton - Ember, Carol, R. - Ember, Melvin (1997): Sex Gender, and Kinship: A Cross-Cultural Perspective. Upper Saddle River: Prentice Hall.
Ploss, Heinrich (1897): Das Weib in der Natur- und Völkerkunde: Anthropologische Studien, I, II. 5., přepracované a rozšířené vydání. Leipzig: Th. Griebens Verlag (L. Fernau).
Quale, Gladys Robina (1988): A History of Marriage Systems.
Westport: Greenwood. Queen, Stuart Alfred - Habenstein, Robert Wesley (1974):
The Family in Various Cultures. Philadelphia: J. B. Lippin-
cott.
Radcliffe-Brown, Alfred Reginald - Forde, Daryll, ed. (1950): African Systems of Kinship and Marriage. Oxford: Oxford University Press; London: KPI.
Rešetov, Aleksander Michailovič (1972): O poliandrii i poli-gamii u tibetcev (v svjazi s problemoj ich obščestvenno-
go stroja). Istorija i kultura vostoka Azii, I, s. 68-72. Novosibirsk: Nauka. Russell, Bertrand (1931): Manželství amravnost. Praha: Aventinum.
Sahlins, Marshall (1976): The Use and Abuse of Biology: An Anthropological Critique of Sociobiology. Ann Arbor: University of Michigan Press.
Scott, George Ryley (1953): Curious Customs of Sex and Marriage: An Inquiry Related to All Races and Nations from Antiquity to the Present Day. London: Senate.
Segalen, Martine (1986): Historical Anthropology of the Family. Cambridge: Cambridge University Press.
Schapera, Isaac, ed. (1963): Studies in Kinship and Marriage. London: Routledge & Sons.
Schaw, Brent D. (1992): Explaining Incest: Brother-Sister Marriages in Graeco-Roman Egypt. Man, roč. 27, s. 267-299.
Schlegel, Alice (1972): Male Dominance and Female Autonomy: Domestic Authority in Matrilineal Societies. New Haven: HRAF Press.
Schneider, David M. (1968): American Kinship: A Cultural Account. Englewood Cliffs: Prentice Hall.
Stephens, William N. (1963): The Family in Cross-Cultural Perspective. New York: Holt, Rinehart and Winston.
Stone, Linda (1997): Kinship and Gender: An Introduction. Boulder: WestviewPress.
Stone, Linda, ed. (2001): New Directions in Anthropological Kinship. Lanham: Rowman and Littlefield.
Strathern, Marilyn (1992): Reproducing the Future: Anthropology, Kinship and the New Reproductive Technologies. New York: Routledge.
Sur, Atul Krishna (1973): Sex and Marriage in India: An Eth-no-Historical Study. Bombay: Allied Publishers.
Sťovíčková-Heroldová, Věra - Herold, Erich (1994): Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění. Praha: AZ Servis Praha, s. r. o.
Westermarck, Edward A. (1922 [1897]): The History of Human Marriage. 3 svazky, 5., revidované vydání. New York: The Allerton Book Company.
Whyte, Martin King (1978): The Status of Women in Preindu-strial Societies. Princeton: Princeton University Press.
Whyte, Martin K.ing (1990): Dating, Mating, and Marriage. New York: Aldine de Gruyter.
Žagabpa, Wangčhug Dedän (2000): Dějiny Tibetu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Žuravleva, J. I. (1960): Formy braka v Tibete (Poliandrija). Kratkije soobscenija Instituta etnografii AN SSSR, 35, s. 80-85.
Finální podoba této práce vznikla v rámci grantu GA AV IAA901010701 Antropologie příbuzenství: příbuzenství, manželství a rodina v kulturně antropologické perspektivě.
KAPITOLA 5     STRANA 256
O vydání knihy Kruh prstenu 1 se zasloužily laskavou podporou:
Generální sponzor
HOŠEK MOTOR a. s. Žarošická 17, 628 00 Brno
DOPRAVNÍ STAVBY BRNO, s. r. o. Trnkova 150, 628 00 Brno-Líšeň
GRANTOVÁ AGENTURA ČESKÉ REPUBLIKY (Lidská sexualita a kultura: Obecně antropologická a sexuologická analýza - 403/05/2552)
INAUDIT, s. r. o. Březinova 10,186 00 Praha 8
KALCŮ, s. r. o., látky*galanterie Brno-Praha
LCS BUSINESS CENTRE a. s. Vídeňská 55, 639 00 Brno
NOVATECH CZ, s. r. o. Hrnčířská 7, 602 00 Brno
STYL 2000 spol. s r. o. Koliště 33, 602 00 Brno
TISKÁRNA EXPODATA-DIDOT, spol. s r. o. Výstaviště 1,648 75 Brno
Autoři této knihy
AUTORI TETO KNIHY
Filipský, Jan (23. 3. 1943, Moravské Budějovice), PhDr, CSc, indolog, sanskrtista a tamilista, historik a překladatel; vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. V letech 1960-1965 vystudoval obory anglistika, tamilistika a indologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1969 je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. Odborně se zabývá staršími i novějšími dějinami jihoasijské-ho subkontinentu, zvláště drávidské oblasti, staroindickou filozofií a kulturou, tamilskou lidovou poezií, hinduistickou mytologií a mezietnickými vztahy na Srí Laňce. Vydal politický životopis M. K. Gándhího (1989), dvě geograficko-
-historické příručky o Srí Laňce (1972, 1984), Encyklopedii indické mytologie (1998) a řadu vědeckých i vědecko-popu-larizačních časopiseckých statí. Je spoluautorem historické monografie o prvním sjednotiteli Indie císaři Ašókovi (1970), prvního českého překladu Bhagavadgíty (1976, 2000) ze san-skrtského originálu, vysokoškolské učebnice Dějiny pravěku a starověku (1979), zeměpisného a historického přehledu Indický subkontinent (1980), sborníků Bohové s lotosovýma očima (1986, 1997) a Prameny života (1982, 1997). Autorsky se rovněž spolupodílel na přípravě rozsáhlé syntézy Dějiny Indie (2003) a souborné studie Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Male-div, Nepálu, Pákistánu a Srí Lanky (2003). Sestavil a redakčně zpracoval biograficko-bibliografický slovník Kdo byl kdo
- čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté (1999). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie připravil studii Indie z perspektivy antropologie sexuality a erotiky (2007).
Kontakt: PhDr. Jan Filipský, CSc, Orientální ústav Akademie věd České republiky, oddělení Jižní Asie, Pod vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8, e-mail: filipsky@orient.cas.cz. Honcoopová, Helena (1. 11. 1948, Praha), PhDr, japanolož-ka a historička umění. V letech 1967-1972 absolvovala studia anglistiky a japanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1974-1977 mimořádná studia historie umění, 1972-1983 a od roku 1994 dosud zaměstnána jako kurátor japonských sbírek ve Sbírce orientálního umění Národní galerie v Praze, od roku 2003 je ředitelkou této Sbírky. Devětkrát navštívila Japonsko. Od roku 2004 působí jako členka výboru European Network of Japanese Art Collections (ENJAC). Publikace: Japanese Graphic Art from the Collecti-on of the National Gallery in Prague (Tokyo: Ota Memoriál Museum of Ukiyoe, 1994), Sto básní (Hjakunin Isšu) (antologie japonské poezie z roku 1236, překlad z japonštiny, Praha: Národní galerie v Praze, 1997), Knihy řezané do dřeva (Praha: Národní galerie v Praze, 1997), Japanese Illustrated Books and Manuscripts from the National Gallery in Prague (spoluautoři M. Koike - A. P. Rezner, Praha: Národní galerie v Praze, 1998), Japan v knihách Joe Hlouchy (Revolver Revue, 1999), O horách v srdci japonských literátů (Kameda Bósai), doslov In: Macuo Bašo: Úzká stezka do vnitrozemí (Praha: Dhar-maGaia, 2001), Lubor Hájek: Bambusy (kniha in memoriam
Lubora Hájka - úvod a redakce, Praha: DharmaGaia, 2002), Japanese Woodcuts from the Collection of the National Gallery in Prague (Kjóto: Kyoto National Museum, 2002), Zlatý věk ukiyoe (Praha: Národní galerie v Praze, 2004), Kunisada -mistr pozdního japonského dřevořezu (Praha: Národní galerie v Praze, 2005), Krajiny, ptáci a květiny (Praha: Národní galerie v Praze, 2006), Černá na bílé - moderní japonská kaligrafie (Praha: Národní galerie v Praze a Galerie výtvarných umění v Chebu, 2007).
Kontakt: PhDr. Helena Honcoopová, Národní galerie v Praze, Sbírka orientálního umění, Zbraslav zámek, 156 00 Praha 5, e-mail: honcoopova@ngprague.cz.
Hruška, Blahoslav (5. 5. 1945, Český Brod), profesor PhDr., DrSc, asyriolog, historik a religionista; profesor a zakladatel Katedry religionistiky a teorie náboženství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze.
V letech 1962-1967 absolvoval obory klínopisné bádání a archeologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
V současné době je profesorem na Katedře religionistiky Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze, hostujícím profesorem na Svobodné univerzitě a v Ústavu Maxe Plancka pro dějiny vědy v Berlíně.
V letech 1973-1989 byl výkonným redaktorem a 1989-1997 šéfredaktorem mezinárodního vědeckého časopisu Archiv orientální (více než 40 vlastních příspěvků). Překládá vědec-ko-naučnou literaturu (například kapitoly věnované dějinám starověku v knihách a sbornících: Kronika lidstva (1993); Kronika techniky (1993); Kronika medicíny (1994); Sfinga 2 (1996); Sfinga 3 (1997); Svět Mezopotámie (1998); Nebe, peklo a nirvána (1999) a významně se podílí na tvorbě encyklopedií {Diderot, 1998-, Bertelsmannova všeobecná encyklopedie, 1999-); dále spolupracuje s Českým rozhlasem (pořady Meteor a Mikrofórum) a s Českou televizí (historický seriál Sfinga, Století válek). V pedagogické a vědecké práci se zabývá především hospodářskými dějinami a náboženstvím starověkého Předního východu, sumerskými klínopisnými texty, mytologií a mytickým myšlením. Publikoval u nás i v zahraničí řadu vědeckých studií, encyklopedických hesel a knih: Der Mythenadler Anzu in Literatur und Vorstellung des alten Mesopotamien (1975); Mýty staré Mezopotámie (část Sumer) (1977); Prameny života (1982); Pod babylónskou věží (1987); Tradiční obilnářství staré Mezopotámie (1992); Kultovní život starého Sumeru (1995); Sumerian Agriculture: New Fin-dings (1995); Duchovní prameny života (část Sumer) (1997) aj. Zejména v článcích časopisu Nový Orient přiblížil českým čtenářům historické a kulturní dědictví sumerské civilizace v dávné Mezopotámii. Je stálým spolupracovníkem výboru Mezinárodní asociace asyriologů (Amsterodam, Paříž) a členem mezioborového týmu Sumerian Agriculture Group se sídlem v Cambridgi, v červenci 1996 byl jedním z hlavních organizátorů 43. Mezinárodního kongresu asyriologů v Pra-
STRANA 1153
Autoři této knihy
ze, v letech 1994-1997 řídil rozsáhlý grantový projekt Encyklopedie starého Předního východu, který se stal základem stejnojmenné knižní publikace (Praha: Libri, 1999). Její publikace získala v roce 2000 Cenu Akademie věd České republiky. Od roku 1996 pracuje na samostatném projektu Poznání bez soustavy pojmů v prestižním Ústavu Maxe Plancka pro dějiny vědy v Berlíně, kde také pořádá semináře. V Německém archeologickém ústavu (DAI) v Berlíně se podílí na projektu Forschungsarchiv (staré ruské výzkumy v Přikaspí a Kavkazsku). Na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze akreditoval magisterské studium religionistiky, byl členem Akademického senátu a přednáší studentům dějiny Izraele ve starověku, přehled světových náboženství, kulturní dějiny starého Předního východu a Úvod do klínového písma a sumerštiny spojený s četbou textů. Na Západočeské univerzitě v Plzni se podílí na výuce sociální a kulturní antropologie (Duchovní svět starověkého Předního východu, Vliv náboženských systémů Předního východu na křesťanství). Působí též jako školitel v postgraduálním studiu, a to i na jiných fakultách Univerzity Karlovy v Praze a na univerzitách v Brně, Olomouci a Plzni.
Kontakt: Prof. PhDr. Blahoslav Hruška, DrSc, Orientální ústav Akademie věd České republiky, Pod vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8, e-mail: hruska@orient.cas.cz; Katedra religionistiky a teorie náboženství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Pacovská 350/4, 140 00 Praha 4. Kandert Josef (22. 7. 1943, Praha), profesor PhDr, CSc, etnológ a sociokulturní antropolog; vedoucí Katedry sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1966 absolvoval obory etnografie, folkloristika a afrikanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1969 byl vědeckým pracovníkem Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze, od roku 1998 je vedoucím Katedry sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Výzkumy prováděl v Nigérii, na Pobřeží Slonoviny, v Etiopii, v Zimbabwe a také na Slovensku. Od roku 1992 přednáší sociální a kulturní antropologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je autorem knihy Afrika (1984) a dalších monografií a článků věnovaných africkým kulturám a problematice společenských vztahů „přírodních" národů. Absolvoval četné badatelské a přednáškové pobyty v Nigérii, Portugalsku, USA, ve Velké Británii a v dalších zemích. Je členem Národopisné společnosti, Eu-ropean Association of Sociál Anthropologists a Slovenské národopisné společnosti.
Kontakt: Prof. PhDr. Josef Kandert, CSc, Katedra sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 159 00 Praha 5-Jinonice, e-mail: kandert@mbox.fsv.cuni.cz. Kašpar, Oldřich (6. 1. 1952, Jestřebí), docent PhDr, CSc, amerikanista, etnológ, historik, překladatel a spisovatel; docent Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a člen korespondent Mexické akademie historie. V roce 1974 absolvoval obory historii a bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. V současné době působí jako docent na Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Je členem České národopisné společnosti, ediční rady Encyklopedie českých dějin, Asociación Espa-fiola de los Nahuatlatos, redakční rady odborného časopisu Kámen, redakční rady časopisu Western World, Komise pro
sbírkotvornou činnost Náprstkova muzea. V odborné práci se zabývá zvláště dějinami a kulturou předkolumbovské Ameriky, dějinami česko-španělsko-hispanoamerických vztahů, působením českých jezuitů 17. a 18. století v Novém světě, zvláště v Mexiku. V letech 1984-2004 působil jako hostující profesor na Kubě (Universidad de la Habana), ve Španělsku (Universidad Complutense de Madrid), v Mexiku (Universidad Ibero-Americana, Ciudad de México; Universidad Autonoma Nacionál de Querétaro, Universidad San Nicolás de Hidalgo, Morélia; Universidad Nacionál Autonoma de Baja California, Tijuana) a ve Slovinsku (Univerzita v Ljubljani). Zúčastnil se řady mezinárodních kongresů a sympozií v Anglii, Francii, Itálii, Mexiku, Rakousku, ve Španělsku a na Kubě. V roce 2004 byl koordinátorem jedné ze sekcí Mezinárodního kongresu evropských amerikanistů v Bratislavě. Publikoval několik desítek knih, učebních textů a stovky studií u nás i v zahraničí. Z odborných publikací a edicí: Nový svět v české a evropské literatuře 16.-19. století (Praha 1983); Tam za mořem je Amerika: Dopisy a vzpomínky českých vystěhoval-ců do Ameriky v 19. století (Praha 1986); Zlato v rouše smrti: Antologie z evropských a amerických kronik o dobývání Teno-chtitlánu a Tahuantinsuyu (Praha 1990); Los Jesuitas Checos en la Nueva Espaňa (1678-1767) (México 1991); Zámořské objevy 15. a 16. století a jejich ohlas v českých zemích (Praha 1992); Légendes et contes des Aztěques (Paris 1995); Märchen der Azteken (Hanau 1995); Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně: Výbor z aztécké, kečuánské a mexické poezie (Praha 1996); Děti Opeřeného hada: Mýty, legendy a pohádky mexických Indiánů (Praha 1996); Ninigo a stvoření světa: Mýty, legendy a pohádky Indiánů ]ižní Ameriky (Praha 1996); El Nuevo Mundo y el Corazón de Europa (Praha 1997); Dějiny Mexika (Praha 1999); Kouzelný strom: Mýty, legendy, pohádky a humorky Latinské Ameriky a Karibské oblasti (s Evou Mán-kovou, Praha 2001). Autorsky se také podílel na publikaci Slovník spisovatelů Latinské Ameriky (Praha 1996) a to hesly hispanoamerických autorů období conquisty a kolonie. Z beletrie: Tajemství vlčí rokle (Praha 1998); Svatyně smrti aneb Stříbrný Tezcatlipoca (Praha 1991, druhé vydání 1994); Koruna a srdce Evropy: Na cestu do Španělska (Olomouc 1992); Smrtí život nekončí: Příběh českého misionáře na Amazonce (Praha 1993); Toulky magickým světem Mexika (Praha 2000). Z překladů: José López Portillo y Pacheco, Příchod Opeřeného hada: Quetzalcóatl (Praha 1982); Dora Alonsová, Údolí barevného ptáčka (Praha 1989); Nejkrásnějsí pohádky z celého světa (se Šárkou Belisovou, Praha 1997); Kolektiv autorů, Velký atlas zaniklých civilizací (Bratislava 2000); Hernán Cortés, Dopisy: Druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu (s Evou Mánkovou, Praha 2000). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 8. svazek Předko-lumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002). Byl autorem výstav Zámořské objevy a jejich ohlas v českých zemích (Vojenské historické muzeum, Praha, 1992) a Tadeáš Haenke - český účastník Malaspinovy výpravy (Vojenské historické muzeum, Praha, 1994).
Kontakt: Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc, Ústav etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: oldrich.kaspar@ff.cuni.cz. Kolmaš, Josef (6. 8. 1933, Těmice u Hodonína), profesor
STRANA 1154
Autoři této knihy
PhDr., DrSc, sinolog a tibetolog, sociokulturní antropolog, překladatel; emeritní ředitel Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze (1994-2002) a emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně. Po gymnazijních studiích na Velehradě a v Kyjově (1945-1952) absolvoval v letech 1952 až 1957 obory čínština a dějiny Dálného východu na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v letech 1957 až 1959 tibetský jazyk a literaturu na Ústředním národnostním ústavu v Pekingu. Od roku 1959 do roku 2003 působil v Orientálním ústavu, kde v letech 1961-1964 absolvoval interní vědeckou aspiranturu v oboru tibetanistiky. Působil jako Visiting Lecturer na Australian National University v Canbe-ře (1966), byl profesorem tibetštiny na Státní jazykové škole v Praze (1975-1994); v roce 1997 se habilitoval v oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (Antropologické struktury zemí východní a vnitrní Asie a jejich místo v současném světě: Fenomén sociokulturní-ho přenosu), v roce 2003 byl jmenován profesorem antropologie na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1994-2003 byl členem redakčních rad Archivu orientálního a Nového Orientu. Je členem International Association for Tibetan Studies (1979), European Association of Chinese Studies (1990). V letech 1993-2001 byl členem Vědecké rady Akademie věd České republiky v Praze. Od roku 1998 je členem ediční rady Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana v Brně, od roku 2003 členem Vědecké rady Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, v letech 2004-2005 byl členem redakční rady časopisu Univerzitní noviny (Brno). V odborné práci se zabývá sociokulturní antropologií a politickými a kulturními dějinami Číny a Tibetu, tibetskou historiografií, klasickou tibetskou a čínskou literaturou, tibetským buddhis-mem a bibliografií tibetského a tibetologického písemnictví. Překládá z čínštiny, tibetštiny a některých evropských jazyků. Publikoval u nás i v zahraničí řadu vědeckých knih, překladů a odborných statí, mimo jiné Bibliography of Sino-Tibetan Languages, sv. 2 (Wiesbaden 1963, spoluvydavatel); Tibet and Imperial China: A Survey of Sino-Tibetan Relations up to the End of the Manchu Dynasty in 1912 (Canberra 1967); A Genealogy of the Kings of Derge (Sde-dge'i rgyal-rabs) (Prague 1968); Tibetan Manuscripts and Blockprints in the Library of the Oriental Institute Prague (Prague 1969); Prague Collection of Tibetan Prints from Derge, I—III (Wiesbaden - Prague 1971-1996); Mezinárodní konference o otázkách statusu a hraníc Tibetu (Simla, 1913-1914) (Praha 1975); Tibetan Books and Newspapers (Chinese Collection) with Bibliographical Notes (Wiesbaden - Prague 1978); The Iconography of the Derge Kanjur and Tanjur (New Delhi 1978, 2002); ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů (Praha 1979, ve spolupráci s Ivanem Hrbkem); Ferdinand Stoliczka (1838-1874): The Life and Work of the Czech Explorer in India and High Asia (Wien 1982); Chinese Studies on Tibetan Culture (New Delhi 1983); The Ambans and Assistant Ambans of Tibet (A Chronological Study) (Prague 1994); Buddhistická svatá písma. Šestnáct arhatů (Praha 1995); Svět tibetského buddhismu (Praha 1996, spoluautor); Vzpomínka na Tibet/Recalling Tibet (Oslo - Praha 1997, spoluautor); Tibet: dějiny a duchovní kultura (Praha 2004); Suma tibetského písemnictví (Praha 2004). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 11. svazek Tibet z antropologické perspektivy (2002), 12.
svazek Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003), 16. svazek První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) (2003) a 21. svazek (s Jaroslavem Malinou) Čína z antropologické perspektivy (2005). Překlady z čínštiny: Po Tú-i, Drak z černé tůně (Praha 1958, 1964, v básnické spolupráci s J. Stroblovou); Fa-sien, Zápisky o buddhistických zemích (Praha 1972, 1995); Po Tú-i, Datlovník v meruňkovém sadu (Praha 1996, v básnické spolupráci s J. Stroblovou); Stian-cang, Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů (Praha 2002). Překlady z tibetštiny: Bajka o ptácích a opicích (Praha 1965); Černý mrak v bílém. Tibetská lidová poezie (Praha 1976, Ostrava 2000, Praha 2005, v básnické spolupráci s J. Stroblovou); Tibet, v knize Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách (Praha 1982, s novým názvem Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, Praha 1997); Sakja--pandita, Pokladnice moudrých rčení (Praha 1984, 1988, Praha - Litomyšl 2006, v básnické spolupráci s J. Stroblovou); Tibetská kniha mrtvých. Bardo thodol. Vysvobození v bardu skrze naslouchání (Praha 1991, 1995, 1998, 2001, 2004, 2007; též ve slovenském překladu, Tibetská kniha mrtvých, Praha 1998); Jádro transcendentálni moudrosti (Praha 1992); Nang-sa Obum. Mystérium o životě a zmrtvýchvstání krásné paní Nangsy (Praha 1993); Sônam Gjalcchän, Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století (Praha 1998). Překlady z ruštiny: Čína. Čínský jazyk (Praha 1957, spolupřekladatel); G. C. Cy-bikov, Cesta k posvátným místům Tibetu (Praha 1987, 2001). Překlady z angličtiny: XIV dalajláma, O Tibetu a tibetském buddhismu (Praha 1992, spolupřekladatel); Svoboda v exilu. Autobiografie 14. dalajlámy (Praha 1992); Roy Willis, Mytologie světa. Ilustrovaný průvodce (Praha 1997, spolupřekladatel); W. D. Zagabpa, Dějiny Tibetu (Praha 2000); Tarthang Tulku, Starověký Tibet (Praha 2006). Překlady z latiny a francouzštiny: Karel Slavíček, Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716-1735), Praha 1995 (překlad do čínštiny, Čung-kuo laj-sin [Listy z Číny], Čeng-čou 2002). Překlad z němčiny: Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Praha - Olomouc 1996, spolupřekladatel). Odborný editor cestopisných a jiných knih o Tibetu, autor odborných úprav, předmluv, doslovů, poznámek apod.: Arnošt Černík, Trůny bohů. K nebetyčným štítům Himaláje (Praha 1964, 1972); Láma Yongden [Lama Jongdän] a Alexandra David-Néelová, Mipam, lama s Paterou moudrostí (Praha 1969, 1990, Kutná Hora 2000); Evariste-Régis Huc, Cesta do Lhasy (Praha 1971, s novým názvem Putování Tibetem L. P. 1845-1846, Praha 2002); Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu. Můj život na dvoře dalajlámy (Praha 1972, 1998); Ippolito Desideri, Cesta do Tibetu (Praha 1976, 2001); W Y. Evans-Wentz, Milaräpa. Velký tibetský jógin (Praha 1996); Helmut Uhlig, Tibet. Tajemná země na střeše světa (Praha 2002); Patrick French, Tibet, Tibet. Historie ztracené země (Praha 2004); Fosco Maraini, Skrytý Tibet (Praha - Litomyšl 2004). Josef Kolmaš je držitelem medaile Kórósi Csoma Sándora (Budapest, 1984), Zlaté plakety Františka Palackého (Akademie věd ČR, 1993), několika nakladatelských cen ad. K 70. narozeninám mu byl věnován sborník Studia Sinica et Tibetica (Dedicated to Josef Kolmaš to His 70th Birthday). Archív orientální, roč. 71, 2003, č. 3, s. 245-489. A dále Martin Slobodník (2003): Vědecká dráha na pomedzí sinica a tibe-
STRANA 1155
Autoři této knihy
tica - k životnému jubileu profesora Josefa Kolmaša. Studia Orientalia Slovaca, 2, s. 23-27 (Bratislava). Kontakt: Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc, Čihákova 30, 190 00 Praha 9, telefon: 284 823 782, e-mail: kolmas@post.cz. Králík, Miroslav (28. 1. 1973, Brno), RNDr, Ph.D., antropolog; odborný asistent Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a statutární zástupce vedoucího ústavu. Absolvent magisterského a doktorského studijního programu a rigorózního řízení v oboru antropologie na Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Otisky prstů a dlaní na keramickém materiálu (2000), vedoucí práce: Doc. MU-Dr. Vladimír Novotný, CSc; rigorózní práce: Otisky prstů na Věstonické venuši (2003); disertační práce: Paleodermatoglyfiká. Analýza otisků prstů na pravěké keramice: teoretická východiska, metodologické problémy a praktická doporučení (2004), školitel: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc. Zabývá se zejména rozvíjením metod analýzy otisků prstů na pravěkých a historických keramických artefaktech, antropologií sexuality a metodologií vědy. V roce 2000 získal Cenu Biologické sekce, v roce 2004 Cenu rektora Masarykovy univerzity v Brně pro nejlepší studenty doktorského studijního programu. Kontakt: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D., Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Vinařská 5, 603 00 Brno, e-mail: kralik@sci.muni.cz. Křikavová Adéla (9. 8. 1938, Praha - 3. 8. 2002, Samopše), PhDr, CSc, íránistka, islamistka; vědecká pracovnice Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. V roce 1962 absolvovala oborovou kombinaci ruština a gru-zínština, v letech 1968-1973 obory perština, arabština, dějiny a kultura islámských zemí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývala se perštinou a dějinami Iránu, dějinami Kurdů, dále islámským uměním a otázkou vztahu islámu a přírody, islámskou historickou ekologií, vzhledem k Iránu rovněž šftským islámem. Je autorkou nebo spoluautorkou publikací Kurdové, Cerkesové (1984), Islám - ideál a skutečnost (1990); Judaismus, křesťanství a islám (1994); Islám a jeho svět (1995); Krajina jako domov (1996); a řady statí v odborném i populárním tisku. Pedagogicky působila na vysokých školách, často přednášela na veřejnosti. Byla předsedkyní České orientalistické společnosti, členkou redakce časopisu Nový Orient.
Lomová, Olga (31. 5. 1957, Podbořany), docentka PhDr, CSc, sinoložka; docentka Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1981 absolvovala sinologii a orientalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době v Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze přednáší dějiny čínské literatury, klasickou (a příležitostně i moderní) čínskou poezii, klasickou čínštinu a ideologii ve vztahu k literatuře a umění v Čínské lidové republice. Čínskou literaturou obecně a klasickou poezií zejména se zabývá i v odborné práci. Publikovala Čítanku tchangské poezie (1995); Poselství krajiny: Obrazpřírody v díle tchangského básníka Wang Weje (1999); Ach běda, prebeda: Oplakávání mrtvých ve středověké Číně (s Yeh Kuo-liangem, 2005); připravila k vydání přednášky profesorky Lin Wen-yůeh {Devět zastavení s čínskou básní, 1999); je editorkou sborníků odborných studií o kultuře Dálného východu: Acta Universitatis Caroli-
nae - Orientalia Pragensia XIV (2002), Recarving the Dragon - UnderstandingChinese Poetics (2003). Usiluje o zpřístupnění prací českých sinologů starší generace českému i mezinárodnímu publiku. K vydání editorsky připravila anglický překlad kulturního cestopisu Jaroslava Průška Sestra moje Čína (My Sister China, 2002) a dále nové vydání překladu Berty Kreb-sové knihy - Lao-c': Tao te ťing (1997) a překlad Jaroslava Průška Pchu Sung-lingových povídek Zkazky o šesteru cest osudu (2004). Překládá z čínštiny staré kriminální příběhy (1989, 1996), poezii i prózu moderních autorů (1989, 1997), podílela se na překladu básní tchangského excentrika a čcha-nového světce Chan-šana (1996), je autorkou úplného překladu Lu Júho Knihy o čaji (2002). Publikovala a publikuje ve sbornících česko-čínské společnosti a v časopisech Revolver revue, Literární noviny, Pěší zóna, Nový Orient a další. Kontakt: Doc. PhDr. Olga Lomová, CSc, Ústav Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celet-ná 20, 116 38 Praha 1, e-mail: olga.lomova@ff.cuni.cz. Lôwensteinová, Miriam (25. 5. 1958, Praha), docentka, PhDr, Ph.D., koreanistka; docentka Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1982 absolvovala koreanistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, roce 2002 obhájila doktorskou práci na téma Kim Man-džungův Kuunmong - Sen devíti z oblaků v kontextu tzv. staré prózy kodä sosôl, v roce 2006 se habilitovala na základě práce Historická vyprávění z doby Tří království a Sjednocené Silly. Zabývá se starší i novodobou korejskou literaturou, etnografií, kulturou i starší historií. Publikuje články a stati u nás i v zahraničí, překládá. Z knižních překladů: Kim Man-džung, Sen devíti z oblaků (1992); Hvězda blesku (1992); Vyprávění z dlouhé chvíle (1997); Písně z druhého břehu, (1997), Květy okamžiku (2005). Dále je autorkou prvních přehledných dějin moderní korejské literatury mimo Koreu - Dějiny moderní korejské literatury (1998), spoluautorkou Studií z dějin starší korejské literatury (2006) a Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje (2006). Podílela se i na překladu Dějin Koreje (2000). V současné době je v tisku další překlad korejského románu 20. století a Slovník korejských spisovatelů. Pro edici Panoráma biologické a soci-okulturní antropologie napsala 30. svazek Korea: Historická vyprávění z doby Tří království a Sjednocené Silly (2006). Kontakt: Doc. PhDr. Miriam Lôwensteinová, Ph.D., Ústav Dálného východu Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 116 38 Praha 1, telefon: 224 491 424, fax: 224 491 423, e-mail: mlowensteinova@yahoo.com. Macúchová, Klára (28. 10. 1959, Praha), Mgr, japanoložka a překladatelka. V roce 1990 absolvovala orientalistiku a ja-panologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a působila jako odborná asistentka v Orientálním ústavu Československé akademie věd (nyní Akademie věd České republiky) v Praze. V současné době je odbornou asistentkou v Kabinetu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se zejména moderní japonskou literaturou. Publikuje recenze, časopisecky překlady moderní japonské beletrie, knižně vyšel román Sanširó Na-cume Sósekiho (Praha: Argo - Brody, 1996) a Zlatý pavilón Jukia Mišimy (Praha: Brody, 1998).
Kontakt: Mgr. Klára Macúchová, Doudova 20, 147 00 Praha 4, e-mail: macuki@mbox.vol.cz.
STRANA 1156
Autoři této knihy
Maiello, Giuseppe (10. 6. 1962, Neapol), Dr., Ph.D., italský sociokulturní antropolog, historik a politolog; odborný asistent Katedry sociálních věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. V Neapoli, kde se narodil, vystudoval politologii, specializoval se na historii střední a východní Evropy a napsal doktorskou práci Počátky Českého státu. V České republice žije trvale od roku 1992. Zabývá se antropologií smrti, sexuality a náboženství. V akademickém roce 1997-1998 na Katedře slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vedl seminář Náboženské myšlení starých Slovanů. Od roku 1998 do roku 2006 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze přednášel Úvod do dějin slovanských národů. V roce 1999-2000 vedl při Kabinetu společenských věd, kultury a umění Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze seminář o Upírech, zde také do roku 2004 přednášel Úvod do dějin náboženství. Problematika původu upírství se stala tématem jeho disertační práce a monografie Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy (2004). V současnosti spolupracuje s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy (Katedra kul-turologie), s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy, kde vede kurz Antropologie smrti, s Filozofickou fakultou Západočeské univerzity (Katedra politologie a mezinárodních vztahů) a s Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně (Ústav slavistiky). Přispívá k propagaci české vědecké literatury o raném středověku, například několika překlady a recenzemi publikovanými v italském slavistickém časopisu Európa Orientalis, aj. Na české půdě usiloval o to, aby se antropologické kulturní studie staly součástí výuky kateder slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Kromě toho publikoval v češtině rozsáhlou prezentaci o Základních směrech italské slavistiky v posledních padesáti letech. Je členem celostátního výboru Spolku česko-lužického a zakladatelem spolku Rodná víra.
Kontakt: Dr. Giuseppe Maiello, Ph.D., Katedra sociálních věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, Studentská 84, 532 10 Pardubice, e-mail: giuseppe.maiello@upce.cz. Malina, Jaroslav (11. 4. 1945, Dolní Bučice u Čáslavi), profesor PhDr., DrSc, socio-kulturní antropolog, archeolog a spisovatel; profesor antropologie a vedoucí Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (od roku 1999). Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (1967), PhDr. (1968), docent pro obor antropologie (1993, Experimentální metody a jejich aplikace v antropologii a příbuzných disciplínách), DrSc. (1994), profesor antropologie (1995). Člen oborové rady Biologie, předseda oborové komise Antropologie, předseda komise pro státní závěrečné zkoušky v bakalářském, magisterském a doktorském studijním programu v oboru Antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, předseda habilitačních a profesorských komisí v oboru Antropologie aj. Je rovněž členem našich a zahraničních grémií a institucí (Vědecká rada Národní galerie v Praze, Vědecká rada Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Komise pro udílení Ceny města Brna, Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze aj.). Počátkem devadesátých let minulého století spolu s profesorem Janem Benešem a docentem Vladimírem Novotným založil Katedru antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně jako vědecko-pedagogické pracoviště moderní integrální biolo-
gicko-socio-kulturní antropologie, která navázala na věhlasný Sukův Antropologický ústav, jehož činnost byla v letech 1948-1989 z ideologických důvodů redukována. V roce 1993 spoluzaložil Nadaci Universitas Masarykiana (od roku 2004 Nadace Universitas), stal se jejím předsedou, dále předsedou Výboru Ceny Karla Engliše a předsedou Výboru Ceny Nadace Universitas Masarykiana. Zakladatel a šéfredaktor časopisu Univerzitní noviny - List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana (od roku 2003 Univerzitní noviny -List Nadace Universitas [Masarykiana] a Společnosti pro podporu univerzitních aktivit), který vycházel v letech 1993-2005, zakladatel a editor šesti nadačních knižnic - Beletrie, Heuréka, Miscellanea, Osobnosti, Scientia, Scintilla, kde bylo dosud publikováno více než sto svazků. V roce 2006 založil odborný časopis Anthropologia Brunensis: Mezinárodní časopis pro obecnou (biologicko-socio-kulturní) antropologii a příbuzné obory. Byl řešitelem nebo spoluřešitelem řady projektů podpořených Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) a Fondem rozvoje vysokých škol (FRVS); v současné době (2007) je řešitelem dvou projektů GA ČR (Lidská sexualita a kultura: obecně antropologická a sexuologická analýza; Antropologie smrti: komparační sociokulturní analýza umírání, smrti, pohřebních ritů a rituálů) a jednoho projektu FRVS (Zavedení nového předmětu Antropologie občanské společnosti). Přednáší Úvod k antropologii, Antropologii starověku, Antropologii sexuality a další témata, vede Antropologický seminář. V letech 2001-2005 absolvovalo pod jeho vedením devět studentů doktorského studijního programu, v současné době je školitelem třinácti doktorských studentů. V odborné práci se zabývá tématy z oblasti experimentální, socio-kulturní a filozofické antropologie a archeologie, petroarcheologie a filozofie vědy. Kromě více než dvou set studií, článků a esejů v odborných časopisech publikoval u nás i v zahraničí na tři desítky knih: Anwendung der Petrographie in der Archäologie, 1970 (s Jindřichem Šteklem), Archeologie: Jak a proč?, 1975, Základy petroarcheologie, 1975 (s Jindřichem Stelclem), System of Analytical Archaeography, 1977, Metody experimentu v archeologii, 1980, Archaeology Yesterday and Today: The Development of Archaeology in the Sciences and Humanities, 1990 (se Zdeňkem Vašíčkem), Kámen a hlína jako ekofakt a artefakt ve vývoji životního prostředí, 1991, O tvořivosti ve vědě, politice a umění, I—III, 1993 (s kolektivem autorů), První císař, 1994, Čína z antropologické perspektivy, 2005 (s Josefem Kolmašem), Slovník antropologie občanské společnosti, 2006 (s Marií Dohnalovou), Antropologický slovník aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk, 2007 (s kolektivem autorů) aj. V roce 1993 inicioval rozsáhlý vědecko-umělecký projekt několikasvazkové knihy a výstavy Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy (po preprintech čtyř svazků publikovaných v letech 1999-2003 začalo dílo v definitivní podobě vycházet od roku 2007). V roce 2000 zahájil dlouholetý vědecko-pedagogický projekt Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů, v jehož rámci pod jeho editorským vedením a za autorského přispění řady významných odborníků bylo dosud publikováno třicet svazků; v roce 2006 bylo zahájeno publikování
STRANA 1157
Autoři této knihy
čtvrté desítky. Vydal také vědecko-naučné a umělecko-nauč-né knihy obracející se k záhadám dávné minulosti a lidské tvořivosti: Vzpomínky na minulost aneb Experimenty odhalují tajemství pravěku, 1982, 1992, Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do vývoje lidstva?, 1988, Obdivuhodný člověk: Úvahy o lidské tvorivosti, 1991, Dvacet nejvýznamnějsích archeologických objevů dvacátého století, 1991, ]ak vznikly nejvěťsí monumenty dávnověku, 1994 (s Pavlem Pavlem), Adolf Born, 1995 (s kolektivem autorů), Olbram Zoubek, 1996 (s kolektivem autorů), Alois Mikulka, 2001, Vincenc Makovský, 2002 (s Jiřím Hlušičkou a Jiřím Šebkem), Vladimír Preclík, 2002 (s kolektivem autorů), První císař: Tvůrce Cíny a osmého divu světa, 2004, Zdeněk Macháček, 2005 (s Ninou Dvořákovou), Nadace Universitas Masarykiana: 1993-2004, 2005, Bohumír Mátal, 2006 (s Ludvíkem Kunderou a Kateřinou Svobodovou) aj. Zasahuje i za hranice vědecké a vědecko-naučné činnosti a projevuje se na poli beletrie: Amor: Počítačový systém k automatickému generování milostných scén, 1993, První pozemšťan: Zpráva o archeologickém podvrhu století, 1995, Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem, 1996, Smrt profesora a jiné příběhy z univerzitního prostředí, 1997 aj. Malinový vědecké a vědecko-naučné knižní publikace vyšly u nás a v cizině v angličtině, bulharštině, francouzštině, italštině, němčině, rumunštině, ruštině a slovenštině (Academia, Cambridge University Press, Editura Artemis, Electa, Mysl, Obzor, Progress aj.) v celkovém nákladu více než půl milionu výtisků. Obdržel dvakrát Cenu rektora Masarykovy univerzity v Brně za významný tvůrčí čin (1995, 1997), Cenu města Brna (1997) v oblasti společenských věd, 3. cenu a Čestné uznání na 18. knižním veletrhu Libri v Olomouci za knihy Vladimír Preclík a Vincenc Makovský (2003), Cenu Akademického nakladatelství CERM za nejlepší knihu roku (První císař: Tvůrce Cíny a osmého divu světa) (2005). Kontakt: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc, Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Vinařská 5, 603 00 Brno, e-mail: jmalina@sci.muni.cz. Maršálek, Jakub (22. 12. 1972, Praha), Mgr, Ph.D., sinolog a archeolog; odborný asistent Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1991 až 1997 absolvoval obor sinologie na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a obor pravěká a raně středověká archeologie na Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou téže fakulty. Roku 2003 získal doktorát v oboru Dějiny a kultury zemí Asie a Afriky. Od roku 1999 působí jako asistent na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V rámci studia i odborné práce absolvoval několik pobytů v Číně: v letech 1994 až 1995 roční studijní stáž na Pekingské univerzitě, kde studoval čínštinu a archeologii, v červnu 2002 se zúčastnil mezinárodního projektu (vedeného Archeologickým ústavem Čínské akademie věd) povrchového archeologického průzkumu v provincii Henan v centrální Číně. Účastní se rovněž mezinárodního projektu počítačové databáze starověkých čínských textů Thesaurus Linguae Sericae, kde má na starosti části týkající se hmotné kultury čínského starověku, starověkých čínských dějin a historické geografie starověké Číny. Hlavními oblastmi jeho zájmu jsou dějiny a archeologie pravěké a starověké Číny, především problematika formování prvních čínských států. Mimoto se věnuje i otázce vztahů Číny se stepními kul-
turami v pravěku a starověku. Magisterské studium ukončil diplomovou prací Odraz společenské struktury kultury Erlitou v jejím pohřebním ritu (1997), postgraduální studium disertační prací Sociální analýza pohřebišť pozdního neolitu (cca 3000-2000 př. n. I.) na území provincie Shandong (2003). Problematice pravěké a starověké Číny, stejně jako stepních kultur, věnoval několik článků v odborných periodikách a sbornících: Katakombní kulturní komplex na Ukrajině a v přilehlých oblastech (in: Praehistorica, XXIV, Praha 1999), The Views of History in the Western Zhou Period (in: Acta Universitatis Carolinae - Philologica 1, Orientalia Pragensia XIV, Praha 2001), Vývoj v povodí Dlouhé řeky od počátku neolitu po sjednocení Cíny (in: Plynutí času na Dlouhé řece, Praha 2002), Duchovní představy v rané Číně (in: Z myšlenek a představ Žluté země, CDrom, Brno 2002), Obřady, politika, hmotná kultura (in: Posvátno v životě člověka, I a II, Praha 2003), Šamani a šamanismus v rané Číně (in: Posvátno v životě člověka, I a II, Praha 2003).
Kontakt: Mgr. Jakub Maršálek, Ph.D., Ústav Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: marsalekj@yahoo.com. Oliverius Jaroslav (8. 5. 1933, Praha), profesor PhDr, CSc, orientalista (arabistika, hebraistika); profesor Ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 absolvoval obory arabistika a hebraistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době je profesorem Ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde jej ako orientalista odborně zaměřen na dějiny arabské literatury a moderní spisovnou arabštinu. Publikoval mnoho studií a článků vztahujících se k moderní arabské, zejména egyptské literatuře, k egyptské literární kritice a k středověké arabské lidové literatuře. Pravidelně recenzuje vědecké práce z oboru arabis-tiky a hebraistiky pro naše a zahraniční časopisy. Je autorem nebo spoluautorem řady skript a studijních textů a učebnice Egyptská hovorová arabština (s Rudolfem Veselým, 1. vydání 1965, 4. vydání 1982); Kapitoly ze syntaxe moderní spisovné arabštiny (1998); Kapitoly z frazeológie a idiomatiky moderní spisovné arabštiny (Praha: Set Out 2004). Vydal Moderní literatury arabského Východu (Praha: Karolinum, 1995) a v brněnském nakladatelství Atlantis knihu Svět klasické arabské literatury (1995). Má také rozmanité práce populárně vědecké. Přeložil z arabštiny román Skandál v Káhiře od egyptského spisovatele Nagíba Mahfúze (Praha: Odeon, 1968) a bajky Kalila a Dimna. Bidpájovy bajky (Praha: Gema Art - Dar Ibn Rushd 2004). K 650. výročí jubilea Univerzity Karlovy mu byla udělena Pamětní medaile Univerzity Karlovy. Kontakt: Prof. PhDr. Jaroslav Oliverius, CSc, Ústav Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vPraze, Celetná20, 110 00 Praha 1, telefon: 221 619 691. Olivová, Lucie (27. 3. 1956, Praha), docentka, Ph.D, sino-ložka. Vystudovala dějepis, čínštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, později absolvovala postgraduální studium na Kalifornské univerzitě v Berkeley, USA, kde se specializovala na čínskou literaturu pozdního císařství a na dějiny čínského umění. Několik let strávených v Číně a na Taiwanu využila především k dalšímu studiu a cestování. Pracovala v Čínském oddělení Britské knihovny v Londýně, v Národní galerii v Praze, v Ústavu Dálného východu Filozofic-
STRANA 1158
Autoři této knihy
ké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se kulturními dějinami Cíny v 18. století. Je autorkou prací z literatury a dějin Cíny (do roku 1998 pod jménem Bo-rotová): A Confucian Story of the Prodigal Son: Li Liiyuan's Novel „Lantern at the Crossroads". Bochum: Brockmeyer, 1991; Seznam vlastních pečetí Cchi Paj-š' ve Sbírkách Národní galerie. In: O čínském umění a vzdělanosti. Praha: Česko-čínská společnost, 1994, s. 36-38; Protestantské misie v Číně, Religio, roč. 3, 1995, č. 2, s. 155-168; Čínská figuralistika v 19. století. Praha: Národní galerie v Praze, 1995; O zbloudivším čaji a zpochybněných originálech. In: O kultuře čaje v Číně: Čajová zastavení. Praha: Cesko-čínská společnost, 1997, s. 43-49; Vývoj žánrového malířství v Kuang-tungu v 19. století. In: O čínské filosofii, literature a umění. Praha: Cesko-čínská společnost, 1995, s. 43-50; Chinese Paintings at the Lee Kong Chien Art Museum, Singapore. Oriental Art, roč. 63, Winter 1997/1998, č. 4, s. 40-48; Tygr v čínském povědomí. Informační zpravodaj Česko-čínské společnosti, roč. 4, 1998, č. 1, s. 1-2; Storytelling in Yangzhou in the Eighteenth Century: Yangzhou huafang lu. In: Bordahl, Vibeke, ed., The Eternal Storyteller. Richmond: Curzon Press, 1998, s. 197-209; The Album of Paupers. In: Bordahl, Vibeke, ed., The Eternal Storyteller. Richmond: Curzon Press, 1998, s. 45-52; Bulage de dangdai Zhongguohua shoucang [Sbírky moderního čínského malířství v Praze]. Yíshujía, 280, 1998, č. 9, s. 338-345; Vývoj správního systému v Číně (spoluautor Xu Shu'an). Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2000; Čínské komnaty v zámku Trója. Ateliér, 2000, č. 20, s. 9; Současná čínská tušová malba - tradice a experiment. Praha: Národní galerie v Praze, 2001; Li Dou and Theatre: The Case of an Eighteenth Century Yangzhou Playwright. In: Hansson, Anders - McDougall, Bonnie S. - Weightman, Frances, ed., Chinese at Play: Festivals, Games and Leisure. London: Kegan Paul, 2001, s. 109-136; Reminiscences from the Pleasure Boats of Yangzhou: A Book about City. Acta Universitatis Carolinae - Philologica 1, Ori-entalia Pragensia, roč. 14, 2001, s. 127-149; Zlatý věk města Jang-čou (Obrázek literátské společnosti). In: Plynutí času na Dlouhé řece. Sborník statí. Praha: Česko-čínská společnost, 2002, s. 99-115; Příběh amerických Číňanů, 1848 až 1906. Fénix, roč. 3, 2002, č. 1, s. 10-18; Koncepce města ve staré Číně. In: Syrová, Iljuše, ed., Z myšlenek a představ Žluté země. (CD-Rom). Brno: Moravské zemské muzeum v Brně, 2002, s. 109-118; Sakrální stavby v Zakázaném městě v Pekingu. In: Posvátno. Praha: Portál, 2003, s. 121-131; Tibetan Temples in the Forbidden City (An Architectural Introduction). Archiv orientální, roč. 71, 2003, č. 3, s. 409-432); Čínská architektura. Praha: Orientální ústav Akademie věd České republiky, 2003; Forgotten Bridges in Southern Hebei: Dulin qiao and Shan qiao. Bulletin of Museum of Far Eastern Antiquities, roč. 75, 2003, s. 220-242; O čchanové malbě. In: Tung-šan, Paradoxy čchanového mistra. DharmaGaia, Praha 2004, s. 102 / 115-132; Zlatý obraz posvátného stromu Sála. Nový Orient, roč. 60, 2005, č. 2, s. 39-42; Tabák v čínské společností (1600-1900). Univerzita Palackého v Olomouci, 2005; Ignác Sichel-barth, S. L, malíř čínského císaře. Nový Orient, roč. 61, 2006, č.l, s. 53-56; Sňupací lahvičky a šňupání v Číně. Piktorial keramiky a skla, 2006, s. 4-7; Tobacco Smoking in Qing China. Asia Major, Third series vol. 18, Part One, 2006, s. 225-260;
Images of Collectors in Eighteenth Century China. In: Michě-le Pirazzoli-ťSerstevens, Anne Kerlan, eds. Autour des colle-ctions ďart en Chině, XVIIIě siěcle. Paris: EPHE, 2007; a jiných. Podílela se na publikacích: Mistrovská díla asijského umění ze sbírek Národní galerie v Praze. Praha: Národní galerie v Praze, 1998; Zkouškový systém na Dálném východě. Praha: Česká orientalistická společnost, 2003; Routledge Encyclopedia of Contemporary Chinese Culture. London: Routledge, 2004; Josef Kolmaš a Jaroslav Malina. Čína z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, 2005 a dalších. Redigovala výbory čínské literatury: Ranní jasmín, moderní tchajwanské povídky. Praha: DharmaGaia, 2001; Nejkrásnější díla literatury staré Číny. Praha: Velvyslanectví Čínské lidové republiky v České republice, 2004; Klenoty čínské literatury. Praha: Portál, 2006; Chuť jablek. Moderní tchajwanské povídky. Praha: Brody a The Museum of Taiwan Literatuře, 2006; 7x čínská avantgarda. Olomouc: Česko-čínská společnost, 2006. Z čínské literatury také překládá, kromě příspěvků ve výše uvedených výborech například: Wang Ceng-čchi, Máslové koláčky. Nový Orient, 1993, č. 5, s. 149-152; Wang Ceng-čchi, Svěcení. Nový Orient, 1993, č. 6, 7, 8, s. 179-183, 221-222, 253-254; Čchi Paj-š' vypravuje o svém mládí. In: O čínském umění a vzdělanosti. Praha: Česko-čínská společnost, 1994, s. 7-17; Buddhův výklad o zkáze dharmy. Nový Orient, 1995, č. 1, s. 30-32; Pehu Sung-ling, O geomancii. Nový Orient, 2002, č. 10, s. 356-357; Bei Dao, Noční hlídka. Praha: Nakladatelství Vlasty Brtníkové a Festival spisovatelů, 2003; Juan Mej, O čem Konfucius nehovořil. Praha: Brody, 2003; Tung-šan, Paradoxy čchanového mistra. Praha: DharmaGaia, 2004. Kontakt: Doc. Lucie Olivová, M.A., Ph.D., Lounských 10,140 00 Praha 4, e-mail: lucieolivová@quick.cz. Skupnik, Jaroslav (19. 3.1962, Karviná), PhDr, Ph.D., kulturní a sociální antropolog; odborný asistent Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1992 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru etnológie (Mgr), v roce 1998 ukončil tamtéž postgraduální studium (Dr, roku 1999 PhDr. a Ph.D.). Od roku 1996 je odborným asistentem Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde přednáší kulturní a sociální antropologii, antropologii příbuzenství, problematiku terénního výzkumu a etnografie. Pravidelně přednášel rovněž na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a na Fakultě humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni. Je členem Pracovní skupiny pro otázky spojené s vytvářením Koncepce romské integrace Rady vlády České republiky pro záležitosti romské komunity. Absolvoval studijní a badatelské pobyty v USA (1992-1993 University of Massachusetts, Mount Holyoke College; 1994-1995 Kansas State University) a opakovaně v Polsku a na Slovensku. V letech 1998-1999 prováděl antropologický terénní výzkum v romských osadách na Slovensku. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 7. svazek Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002) a 33. svazek Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva (2007). Věnoval se kritice biologizujících modelů lidského chování, zvláště pak v souvislosti s kulturními determinantami příbuzenství, manželství a sexuality (články Geny a metafory. Sexuální role v Západní společnosti - výsledek genetické determinace či metaforického uchopení
STRANA 1159
Autoři této knihy
reality? Český lid, roč. 82, 1995, č. 2, s.145-160; Příbuzenský výběr a etnografická data. Český lid, roč. 85, 1998, č. 3, s. 223-239, Sociobiologie: antropologická perspektiva. Cargo, 1999, č. 1, s. 67-69; Bezpředmětné průrvy a kulturní prosakování. Cargo, 1999, č. 3-4, s. 232-242; Je nesnadné vysvětlit je jinak: Iracionalita a nepochopení kulturně konstituovaných významů. Český lid, roč. 86, 1999, č. 4, s. 303-309), publikuje studie zpracovávající jeho terénní výzkumy v romských osadách (Pohled z druhé strany potoka: Sociopsychologická dynamika marginalizovanosti. In: Scheffel, David - Mušinka, Alexander, ed., Romská marginalita. Prešov: Centrum antropologických výskumov, 2004). Je autorem textů v obrazové publikaci dokumentující život Romů - Hermanovce (New York: Trolley, 2003), stál u zrodu časopisu Cargo (Časopispro kulturní I sociální antropologii), věnuje se popularizaci kulturní a sociální antropologie (Česká televize, Rádio Svobodná Evropa).
Kontakt: PhDr. Jaroslav Skupnik, Ph.D., Ustav etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20,110 00 Praha 1, e-mail: jaroslav.skupnik@ff.cuni.cz. Svoboda, Jiří A. (2. 9. 1953, Praha), profesor PhDr, DrSc, profesor Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, archeolog a paleoetnolog, vedoucí vědecký pracovník Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně, vedoucí Střediska pro paleolit a paleoetnologii při Archeologickém ústavu Akademie věd ČR Brno v Dolních Věstonicích, kde pokračuje v práci vynikajících badatelů - Karla Absolona a Bohuslava Klímy. Z uvedeného střediska učinil badatelské pracoviště vyhledávané našimi i zahraničními odborníky. Je učitelem Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty a Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se problematikou paleolitu v celé šíři, zejména moravským paleolitem. Navázal na terénní výzkumy svých předchůdců v Dolních Věstonicích, v Předmostí u Přerova, v Petřkovicích u Ostravy a v jeskyních Moravského krasu a Malých Karpat, nové výzkumy otevřel na Stránské skále v Brně a v pískovcových převisech severních Čech. Zúčastnil se paleoantropologických, archeologických a etnoarcheologických expedicí a studijních cest v zahraničí, směrovaných především na Přední východ, do severní Asie a severní Afriky. Výsledky těchto výzkumů se promítly ve více než 300 statích, publikovaných u nás i v zahraničí, v několika vědeckých monografiích (Svoboda, Jiří a kolektiv, "Paleolit Moravy a Slezska. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 1994; Svoboda, Jiří - Ložek, Vojen - Vlček, Emanuel, Hun-ters between East and West: The Paleolithic of Moravia. New York - London: Plenům, 1996; Svoboda, Jiří, ed., Paleolithic in the Middle Danube Region. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 1996; Svoboda, Jiří, ed., Prehistorické jeskyně. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2002; Svoboda, Jiří, ed., Mezolit severních Čech. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2003; Svoboda, Jiří - Bar-Yosef, Ofer, ed., Stránská skála: Origins oj the Upper Paleolithic in the Brno Basin, Moravia, Czech Repub-lic. Cambridge: Harvard University Press, 2003; Svoboda, Jiří - Sedláčková, Lenka, ed., Gravettian Along the Danube. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2004; Trinkaus, Erik - Svoboda, Jiří, ed., Early Modem Human Evolution in Central Európe: The People of Dolní Věstonice and Pavlov. Oxford: Oxford University Press, 2006; monografie lokalit Ondratice, Strán-
ská skála, Dolní Věstonice II, Pavlov I, Předmostí aj.) a vě-decko-naučných knihách (Mistři kamenného dláta. Praha: Panorama, 1986; Svoboda, Jiří - Dvorský, Pavel, Archeologové na loveckých stezkách. Praha: Albatros, 1994; Svoboda, Jiří, Čas lovců: Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 1999). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 1. svazek Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000), 6. svazek Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a umění (2002), 19. svazek Paleolit a mezolit: Pohřební ritus (2003) a 32. svazek Čas lovců: Aktualizované dějiny paleolitu.
Kontakt: Prof. PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc, Archeologický ústav AV ČR, Královopolská 147, 612 00 Brno, telefon: 541 514 118; Archeologický ústav AV ČR, Dolní Věstonice 25, 692 01 Mikulov, telefon: 519 517 637, e-mail: svoboda@i-abrno.cz.
Třísková, Hana (4. 6. 1958, Turnov), PhDr, sinoložka; vědecká pracovnice Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. V roce 1981 absolvovala obor vědecké informace a knihovnictví a v roce 1983 obor sinologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v letech 1983-1985 postgraduálně studovala na Katedře čínského jazyka a literatury Pekingské univerzity. Od roku 1983 působí v Orientálním ústavu Akademie věd České republiky v Praze, od roku 1998 jako vědecká pracovnice. Zabývá se lingvistikou, zvláště pak fonetikou moderní čínštiny a metodami její výuky; čínskou fonetiku též od roku 1997 vyučuje na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Hlavní publikace: Česko-čínská konverzace. Praha: Academia, 1990; Třísková, Hana, ed. (1999): Transkripce čínštiny. I. Sborník statí; II. Tabulky a návody. Praha: Česko-čínská společnost, 1999; Třísková, Hana, ed. (2001): Tone, Stress and Rhythm in Spoken Chinese. Journal of Chinese Lingvis-tics, monograph series No. 17. Berkeley: University of Cali-fornia, 2001,208 s.
Kontakt: PhDr. Hana Třísková, Orientální ústav Akademie věd České republiky, Pod vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8, telefon: 266 052 412, e-mail: triskova@orient.cas.cz. Vachala, Břetislav (27. 7. 1952, Jaroměř), profesor PhDr, CSc, egyptolog; profesor Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře. V letech 1970 až 1975 absolvoval egyptologii a arabštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté v rámci postgraduálního studia pobýval v letech 1975 až 1976 na Fakultě archeologie Káhirské univerzity. V letech 1979 až 1981 studoval arabštinu na Burgibově ústavu živých jazyků v Tunisu. V roce 1978 získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy titul PhDr. (rigorózní práce Sociální postavení ženy v Egyptě za Staré říše) a v roce 1988 mu byla na téže fakultě udělena vědecká hodnost kandidáta věd o umění (disertační práce Fragmenty reliéfů z Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru). V letech 1976 až 1992 působil a od roku 1998 dosud je opět činný v Českém (dříve Československém) egyptologičkám ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře (v letech 2000-2005 byl jeho ředitelem). Pravidelně se účastní archeologických a epigrafických výprav do Abúsíru, pyramidového pohřebiště 5. dynastie, podílí se na výuce oboru egyptologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a rozsáhle se věnuje odborné i popularizační
STRANA 1160
Autoři této knihy
publikační činnosti. V letech 1993 až 1997 působil jako první velvyslanec České republiky v Egyptské arabské republice a Súdánské republice. V odborné činnosti se zaměřuje především na egyptské dějiny, filologii a literaturu. Publikuje vybrané epigrafické a ikonografické materiály z 3. tisíciletí př. n. 1. objevené při českých archeologických výzkumech v Abú-síru. Zpracovává staroegyptské památky z českých sbírek a muzeí. Zvláštní pozornost věnuje překládání a vydávání staroegyptských literárních děl. Je autorem monografií, vědeckých studií v zahraničních egyptologických periodikách, encyklopedických hesel, učebních textů a vědecko-naučných článků. Rozsáhle recenzuje odbornou literaturu v českých a zahraničních časopisech (Archiv orientální, Bihliotheca Ori-entalis). Výsledky egyptologického bádání ze svých četných cest po Egyptě a Předním východě popularizuje formou rozhlasových a televizních pořadů, přednášek pro veřejnost a rozhovorů pro české i egyptské listy a časopisy. Je dopisujícím členem Německého archeologického ústavu (Berlín) a členem České orientalistické společnosti a mezinárodních organizací International Association of Egyptologists (Oxford, Berlín), International Society for Nubian Studies (Den Haag) a National Geographic Society (Washington). Od roku 1999 je předsedou Sdružení přátel Egypta v České republice. Jeho zásluhy o rozvoj egyptologického bádání byly oceněny v roce 1995 udělením medaile Alexandrijské archeologické společnosti. Vydané monografie: Dávné písně lásky: Milostná lyrika starého Egypta (1982, společně s Michalem Černíkem), 77 zajímavostí ze starého Egypta (1989), Moudrost starého Egypta (1992), Pověsti a legendy faraónského Egypta (1994), Mír na Nilu: První mírová smlouva a její pozadí (1997), Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta (1997, společně s Miroslavem Vernerem a Ladislavem Barešem); Nejstarší literární texty v nekrálovských hrobkách egyptské Staré říše (2000) Staří Egypťané (2001), Mastaba: Objevování a rekonstrukce staroegyptské hrobky (2002, společně s Michaelem Balíkem a Karlem Mackem), Guide des sites d'Abousir (2002), Egypt (2003), Milostné písně starého Egypta (2003), Die Relieffragmente aus der Mastaba des Ptahschepses in Abusir (2004). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 27. svazek Abúsír: Staroegyptské královské pohřebiště (2006). Kontakt: Prof. PhDr. Břetislav Vachala, CSc, Český egyptologičky ústav Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: bretislav.vachala@ff.cuni.cz. Vančata, Václav (22. 6. 1952, Praha), docent RNDr. CSc, evoluční antropolog, paleoantropolog a primatolog; vedoucí Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1975 absolvoval obor fyzická antropologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1982 se stal kandidátem věd v oboru evoluční biologie v Laboratoři evoluční biologie Československé akademie věd, kde pak pracoval až do roku 1993 jako samostatný vědecký pracovník a vedoucí Oddělení evoluční antropologie. Po dvouletém studijním pobytu v primatologickém centru Ústavu pro farmacii a biochemii, kde se jako koordinátor grantového projektu zabýval ontogenetickým vývojem a růstem makaků rhesus, se v roce 1995 stal odborným asistentem a vedoucím Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1998 pak docen-
tem antropologie. Ve své badatelské práci se zabýval vznikem a evolucí bipedie, evolucí postkraniálního skeletu hominidů, fylogenezí vyšších primátů, hominizačním procesem a onto-genezí lokomoce a chování vyšších primátů, zvláště makaků, paviánů a lidoopů. V poslední době se věnuje zejména otázkám evoluce člověka v mladém paleolitu a v době přechodu od paleolitu do neolitu, otázkám velikosti a tvaru těla v evoluci hominidů a v neposlední řadě také problematice ontogenetických a růstových procesů makaků, šimpanzů a orangutanů. Publikoval přes 120 původních vědeckých prací (z větší části v mezinárodních vědeckých časopisech a zahraničních sbornících) a více než 100 abstraktů, recenzí, prací popularizačních a zpráv. Je autorem dvou monografií (Primato-logie, díl 1. - Evoluce, ekologie a chování primátů - Prosimii a Platyrrhina, Primatologie, díl 2. - Catarrhina - opice a li-doopí) a dále jedné učebnice v elektronické podobě (Evoluční antropologie a paleoantropologie). Je také spolueditorem čtyř sborníků a členem redakční rady časopisů Anthropolo-gie a Variability and Evolution. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal (s Marinou Vančatovou) 10. svazek Sexualita primátů (2002) a 13. svazek Paleoantropologie - přehled fylogeneze člověka a jeho předků (2003). Pravidelně spolupracuje s redakcí Věda Lidových novin, kde se vyjadřuje k různým otázkám z oborů evoluční antropologie, paleoantropologie a primatologie. Navštívil řadu badatelských zahraničních pracovišť ve Francii, v Itálii, Izraeli, Jižní Africe, Německu, Polsku, Rusku, Řecku, USA a ve Velké Británii. Rozsáhlá je i jeho činnost pedagogická: vedle Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze působí také jako externí pedagog na katedrách antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako hostující profesor přednášel na Univerzitě v Durhamu ve Velké Británii, Univerzitě ve Florencii a Univerzitě v Bari v Itálii, Demokritově univerzitě v Komotini v Řecku a na Univerzitě Adama Mickiewic-ze v Poznani. Absolvoval řadu zvaných přednášek, zejména v Německu, Polsku a ve Velké Británii.
Kontakt: Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc, Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, M. D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1, e-mail: Vaclav.Vancata@pedf.cuni.cz; Václav.Vanca-ta@seznam.cz.
Vančatová, Marina (15. 8. 1958, Perm, Rusko), Mgr, prima-toložka a etoložka; odborná asistentka Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, vedoucí certifikovaného programu Humánní etologie FHS UK a vedoucí Laboratoře mezidruhové komunikace FHS UK. V roce 1980 absolvovala obor zoologie - etologie na Permské státní univerzitě v Permu. Dva roky pracovala jako odborná pracovnice v primatologickém centru Ústavu pro experimentální medicínu a terapii Ruské akademie lékařských věd v Suchumi. V roce 1982 se přestěhovala do České republiky a pracovala jako vědecká pracovnice nejprve v Laboratoři evoluční biologie a posléze ve Fyziologickém ústavu Československé akademie věd. Po šestiletém studijním pobytu v primatologickém centru Ústavu pro farmacii a biochemii, kde se zabývala chováním, reprodukcí a ontogenetickým vývojem a růstem makaků rhesus, působila jako vědecká pracovnice Katedry biologie Pedagogické fakulty Univerzi-
STRANA 1161
Autoři této knihy
ty Karlovy v Praze. V roce 2001 se stala odbornou asistentkou a vedoucí certifikovaného programu humánní etologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V badatelské práci se zabývala nástrojovým chováním vyšších primátů, zejména pak lidoopů, chováním a reprodukcí primátů, ontogenetickým vývojem chování vyšších primátů, zvláště šimpanzů, goril, orangutanů, makaků, kočkodanů a paviánů. V současnosti se zaměřuje zvláště na problematiku ontogeneze chování šimpanzů, orangutanů a makaků, on-togeneze a růstu šimpanzů a orangutanů a kresebných aktivit lidoopů. Publikovala více než 60 původních vědeckých prací (z větší části v mezinárodních vědeckých časopisech a zahraničních sbornících) a desítky abstraktů, recenzí, prací popularizačních a zpráv. Je také spolueditorkou jednoho sborníku a několik let byla členkou ediční rady časopisu Folia Primato-logica. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala (s Václavem Vančatou) 10. svazek Sexualita primátů (2002). Od roku 1993 je členkou výboru Evropské primatologické federace při Evropské unii, kde také pracuje jako expertka na chov primátů v zajetí. Pravidelně spolupracuje s médii, například s oddělením Věda Lidových novin a s Českou televizí. Soustavně popularizuje například výzkum kresebných aktivit lidoopů. Absolvovala četné badatelské stáže na zahraničních pracovištích ve Francii, v Indii, Indonésii, Itálii, Japonsku, Německu, Polsku, Rusku, USA, na Madagaskaru a ve Velké Británii a řadu zvaných přednášek zejména v Německu, Rusku a USA.
Kontakt: Mgr. Marina Vančatová, Katedra obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00 Praha 5, e-mail: Marina. Vancatova@se-znam.cz.
Vrhel, František (28. 5. 1943, Klatovy), docent PhDr, CSc, etnológ, překladatel; ředitel Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1967 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor románská filologie. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracuje od roku 1968 jako odborný asistent (1968-1978), vědecký pracovník (1978-1987) a docent (od roku 1987). V roce 1989 se stal ředitelem Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a proděkanem pro zahraniční styky na této fakultě. V roce 1994 byl zvolen děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v roce 1997 opakovaně na druhé funkční období. Odborně se zabývá ibero-americkou literaturou, světovou literární teorií, hermeneutikou a postmoder-ní antropologií. O těchto tématech publikoval mnoho studií v našich a zahraničních odborných periodikách: Archivům Orientale, Český lid, Ibero-Americana Pragensia aj. Vydal několik skript a učebních textů: Texty nativní Iheroameriky I: Předkolumbovské literatury (1978, s Oldřichem Kašparem), Texty nativní Iheroameriky III: Folklor Mezoameriky (1984,
s Oldřichem Kašparem) aj. Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 4. svazek Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002) a 14. svazek Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny (2003). Absolvoval četné badatelské a přednáškové pobyty ve Francii, na Kubě, v Izraeli, Mexiku, Peru, Španělsku, USA aj. Věnuje se též překladatelské a editorské činnosti: Jorge Luis Borges, Adolfo Bioy Casares, Friedrich Katz.
Kontakt: Doc. PhDr. František Vrhel, CSc, Ústav etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: vrhel@ff.cuni.cz. Zvěřina, Jaroslav (18. 12. 1942, Třebíč), docent MUDr, CSc, sexuolog a politik; docent a přednosta Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V roce 1965 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V letech 1965-1969 působil jako sekundární lékař v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, v letech 1969-1977 jako odborný lékař--psychiatr v Táboře. V roce 1977 se stal vědeckým pracovníkem Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Od roku 1989 je docentem Sexuologie a přednostou Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Publikoval více než 120 odborných prací, řadu z nich v zahraničí, přispěl do několika monografií, skript a sborníků. Je autorem učebních textů a monografií: Lékařská Sexuologie (Praha: H+H, 1992), Lékařská Sexuologie (Praha: Schering AG, 1994), O politice a sexualitě (Praha: Medea, 1996), Sexuologie (nejen) pro lékaře (Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2003). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal (spolu s Jaroslavem Malinou) 5. svazek Sexuologie pro antropology (2002). Je předsedou Sexuologické společnosti ČLS (od 1990) a prezidentem Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, členem mezinárodní International Aca-demy of Sex Research, Deutsche Gesellschaft für Sexualwissenschaft, čestným členem Polské sexuologické společnosti a držitelem Pamětní medaile Univerzity Karlovy v Praze. Od listopadu 1989 se angažuje politicky. Za Občanskou demokratickou stranu byl v roce 1992 zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR, v letech 1996-2004 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ve volebním období od roku 1998 zastával funkci předsedy Výboru pro evropskou integraci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, od roku 2004 je poslancem Evropského parlamentu.
Kontakt: Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc, Sexuologický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice, Apolinářská 4, 128 08 Praha 2, e-mail: jz-verina@europarl.eu.int; internet: www.zverina.cz.
STRANA 1162
Prameny a autoři fotografií a ilustrací
PRAMENY A AUTOŘI FOTOGRAFIÍ A ILUSTRACÍ
(Číslo před lomítkem je číslem kapitoly, číslo za lomítkem je číslem ilustrace v dané kapitole, s. značí stranu.)
Archiv Nadace Universitas (Brno), 3/1-13,11/1-5,16/18-19,16/23-26,16/28,16/32.
Armutidisová, Irena (fotografie), s. 4, s. 1077, s. 1095.
Baňka, Pavel (fotografie), s. 1148.
Bartoš, Michal (fotografie), s. 1084.
British Library (Londýn, Anglie), 16/31.
Filipský, Jan (archiv), 12/1-60,12/62-65.
Havlová, Jitka (fotografie), s. 1072.
Hruška, Blahoslav (archiv), 8/1-28.
Kandert, Josef (archiv), 7/1-23.
Kašpar, Oldřich (archiv), 17/1-43.
Kolmaš, Josef (archiv), 14/1-24.
Králík, Miroslav (archiv), 2/1-20.
Krásenská, Eva, 12/61.
Křikavová, Adéla (archiv), 10/1-27.
Kyoto National Museum (Kjóto, Japonsko), 16/1-2.
Lomová, Olga (archiv), 13/12,13/98-120.
Lôwensteinová, Miriam (archiv), 15/1-38.
Malina, Jaroslav (archiv), 6/4, 6/41-63,13/1-11,13/13-21,13/32,13/38-61,13/63,13/66-71.
Maršálek, Jakub, 13/22-31,13/33.
Mita Arts Gallery (Tokio, Japonsko), 16/8.
Mořkovský, Tomáš (fotografie), 4/7, s. 1089, s. 1102-1103, s. 1107-1108, s. 1114, s. 1117, s. 1120,
s. 1124, s. 1128, s. 1146, s. 1169. Museum of Fine Arts (Boston, USA), 16/7.
Národní galerie v Praze, 13/62,13/64-65,13/72-91,16/3-6,16/9-17,16/20-22,16/27,16/29-30,
16/33-36. Neubert, Karel (fotografie), s. 1152. Oliverius, Jaroslav (archiv), 11/6-23. Olivová, Lucie (archiv), 13/34-37,13/92-97. Plíhal, Radek, s. 1087-1088. Skupnik, Jaroslav (archiv), 5/1-11. Svoboda, Jiří, 6/1-3, 6/5-40.
Vachala, Břetislav, 9/1-2, 9/6, 9/12, 9/17-18, 9/21, 9/32, 9/34,9/36, 9/44-45,9/51-53. Vančata, Václav (archiv), 1/1-44. Voděra, Kamil (fotografie), 9/3-4, 9/43. Vrhel, František (archiv), 4/1-6.
Zemina, Milan (fotografie), 9/5, 9/7-11, 9/13-16, 9/19-20, 9/22-31, 9/33, 9/35, 9/37-42, 9/46-50, 9/54-61.
STRANA 1163
Poděkování
PODĚKOVÁNÍ
První svazek trilogie Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy je výsledkem spolupráce s mnoha odborníky z akademických institucí, s malíři a sochaři, grafiky, typografy a fotografy. Jejich jména jsou uvedena v tiráži a na příslušných místech knihy. Rád však zde doplním jméno Josefa Zemana, kolegy z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, jenž byl u vzniku projektu Kruhu prstenu a významně se podílel na několika „preprintech",
Jaroslav Malina
STRANA 1164
Summary
SUMMARY
The Circle of the Ring: The World History of Sexuality, Eroticism and Love from the Beginnings
up to the Present Day in Real Life, Belle-Lettres, Visual Art
and in the Works of Czech Painters
and Sculptors Inspired by the Content of this Book
Jaroslav Malina and co-authors
The Project The Circle of the Ring: The World History of Sexuality, Eroticism and Love from the Beginnings up to the Present Day in Real Life, Belle-Lettres, Visual Art and in the Works of Czech Painters and Sculptors Inspired by the Content of this Book arose at the beginning of the 1990s. It presents the formation of the representative publication in three volumes and a collection of erotica of Czech painters and sculptors.
The publication consists of the following three volumes:
The Circle of the Ring, 1: "The Whole World" except the Euro-American Civilisation; The Circle of the Ring, 2: The Euro-American Civilisation; The Circle of the Ring, 3: The Czech World.
The mentioned publication in three volumes presents the treatise of the development of human sexuality, eroticism, love and marriage in biological, general anthropological and cultural and historical contexts together with the presentation of the most interesting works of literature and fine art of the past and the reproductions of the pictures and sculptures made by about seventy Czech painters and sculptors inspired by the content of the single volumes at the end of the 20th and at the beginning of the 21st centuries.
The Czech originals may become the basis for the Gallery and Museum of Sexuality, Eroticism and Love in Brno; they will, however, together with the book "travel" from one museum, gallery and exhibition hall to another.
The author of the subject matter and of the whole project is Jaroslav Malina, co-authors of the whole publication in three volumes are Marie Dohnalová, Jan Filipský Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Lówensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Alena Opletalová, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Lydia Petráňová, Ivo Pospíšil, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Miloš Štědroň, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel and Jaroslav Zvěřina, i. e. specialists in American studies, anthropologists, arabists, archaeologists, egyptologists, ethnologists, historians, experts in Indian, Japanese and Korean studies, literary historians, sexologists, sinologists, specialists in Sumerian and Tibetan studies and other experts who - thanks to their erudition - show the reader round history, culture and ethics of the relations between man and woman of "their world" and select literary and visual illustrations so that - regardless of the necessary limited number and range - the specific features of single cultural and historical areas of our planet in their evolution from primeval age and antiquity up to the modern times became most apparent.
The book appears in the framework of the "Edition Scientia" initiated by the Universitas Foundation in Brno.
STRANA 1165
Zusammenfassung
ZUSAMMENFASSUNG
Der Kreis des Fingerringes: Weltgeschichte der Sexualität, Erotik und Liebe von den Anfängen bis zur Gegenwart - dargestellt im realen Leben, in der Belletristik, der Bildenden Kunst und in Kunstwerken vom Inhalt des vorliegendes Buches inspirierter tschechischer Maler und Bildhauer
Jaroslav Malina und Kollektiv
Mit dem Projekt Der Kreis des Fingerringes: Weltgeschichte der Sexualität, Erotik und Liebe von den Anfängen bis zur Gegenwart - dargestellt im realen Leben, in der Belletristik, der Bildenden Kunst und in Kunstwerken vom Inhalt des vorliegendes Buches inspirierter tschechischer Maler und Bildhauer, das Anfang der neunziger Jahre des vorigen Jahrhunderts entstand, wurde eine repräsentative dreibändige Publikation samt einer Sammlung von Erotika tschechischer Maler und Bildhauer gestaltet. Die genannte Trilogie besteht aus folgenden Bänden:
Der Kreis des Fingerringes, 1: „Die ganze Welt" außer der euroamerikanischen Zivilisation; Der Kreis des Fingerringes, 2: Euroamerikanische Zivilisation; Der Kreis des Fingerringes, 3: Tschechische Welt.
In der Trilogie wird die Entwicklung der menschlichen Sexualität, Erotik, Liebe und der Ehe im Rahmen biologischer, allgemein anthropologischer und kulturell-historischer Zusammenhänge behandelt und gemeinsam mit interessantesten literarischen und künstlerischen Werken der Vergangenheit sowie Reproduktionen von zeitgenössischen Gemälden, Zeichnungen und Plastiken präsentiert, die gegen Ende des 20. und Anfang des 21. Jahrhunderts von rund sieben Dutzenden vom Inhalt einzelner Bände inspirierter tschechischer Maler und Bildhauer geschaffen wurden. Die Originale der tschechischen Kunstwerke dürften den Grundstock einer zukünftigen Galerie des Museums für Sexualität, Erotik und Liebe bilden, die in Brünn errichtet werden soll, mit dem Buch gemeinsam werden sie jedoch als Wanderausstellung durch Museen, Galerien und Ausstellungsräume „ziehen".
Der Autor der Konzeption und des gesamten Projekts ist Jaroslav Malina, die Mitverfasser sind Marie Dohnalová, Jan Filipský, Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Lowensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Alena Opletalová, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Lydia Petráňová, Ivo Pospíšil, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Miloš Štědroň, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel und Jaroslav Zvěřina, das heißt Amerikanisten, Anthropologen, Arabisten, Archäologen, Ägyptologen, Ethnologen, Historiker, Indologen, Japanologen, Koreanisten, Literaturhistoriker, Sexuologen, Sinologen, Sumerologen, Tibeto-logen und weitere Spezialisten, die dank ihrer Erudition den Leser durch Geschichte, Kultur und Ethik der Beziehungen zwischen Mann und Frau innerhalb „ihrer" Welt führend begleiten, wobei sie die literarischen und künstlerischen Beispiele so geeignet wählen, dass die Spezifika einzelner kulturhistorischer Gebiete unseres Planeten in ihrer Entwicklung seit den Urzeiten bis in die moderne Zeit trotz einer notwendigen Limitierung in Anzahl und Umfang der vorgestellten Werke deutlich werden.
Hiermit ist ein einheitliches und allem Anschein nach auch einzigartiges Werk entstanden.
Die dreibändige Publikation erscheint in der Reihe „Edice Scientia", die von der Stiftung Universitas in Brünn gegründet wurde.
STRANA 1166
résumé
RÉSUMÉ
Ľanneau ďune bague: Ľhistoire mondiale de la sexualite, de lěrotisme et de ľamour děs le debut jusqu a nos jours dans la vie réelle, dans les belles lettres, les arts plastiques des artistes tchěques inspires par le contenu de ce livre
Jaroslav Malina et collaborateurs
Le projet Ľanneau ďune bague: Ľhistoire mondiale de la sexualite, de lěrotisme et de ľamour děs le debut jusqua nosjours dans la vie réelle, dans les belles lettres, les arts plastiques des artistes tchěques inspires par le contenu de ce livre est ně au debut des années 90 du siěcle dernier. II contient un livre représentatif en trois volumes et une collection dbeuvres érotiques de peintres et sculpteurs tchěques. Les volumes s'intitulent ainsi:
Ľanneau ďune bague 1: „Le monde entier" excepté la civilisation euraméricaine; Ľanneau ďune bague 2: La civilisation euraméricaine; Ľanneau ďune bague 3: Le monde tchéque.
Le projet présenté apporte un traité sur ľévolution de la sexualitě, de lěrotisme de ľhomme, sur ľamour et le manage dans le contexte biologique, anthropologique, culturel et historique, accompagné de presentation des oeuvres littéraires et plastiques les plus intéréssantes du passé. Les 20eet 21esiěcles sont représentés par les travaux de 70 peintres et sculpteurs tchěques qui se sont inspires par le contenu de 3 volumes. Ces oeuvres deviendront peut-étre les fondements du Musée et de la galerie de la sexualitě, de lěrotisme et de ľamour ä Brno. Au depart elles vont „voyager", accompagnées de livre, dans des mu-sées et des galeries.
Cest Jaroslav Malina qui est ľauteur du projet et parmi ses collaborateurs il faut nommer Marie Dohnalová, Jan Filipský, Helena Honcoopová, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kol-maš, Miroslav Králík, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Lôwensteinová, Klára Macúchová, Giuseppe Maiello, Jakub Maršálek, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Alena Opletalová, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Lydia Petráňová, Ivo Pospíšil, Jaroslav Skupnik, Jiří A. Svoboda, Miloš Štědroň, Hana Třísková, Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, František Vrhel et Jaroslav Zvěřina, done des américanistes, anthropologues, arabistes, archéologues, égyptologues, ethnologues, historiens, indolo-gues, japonisants, spécialistes en civilisation coréenne, historiens littéraires, sexologues, sinologues, su-merologues, tibétologues et ďautres spécialistes qui grace á leur erudition accompagnent le lecteur á travers ľhistoire, la culture et ľéthique des relations de ľhomme et de la femme de „leur partie du monde". Les extraits littéraires et les ouvrages plastiques sont choisis de la maniěre pour que les spécificités histo-riques et culturelles de chaque aire apparaissent dans leur evolution děs la préhistoire jusqua lage moderně.
Lbeuvre ainsi née est integrále, et apparament unique.
La publication est édité dans le cadre de la collection „Edice Scientia" créée par la Fondation Univer-sitas á Brno.
STRANA 1167