Jaroslav Malina
editor
Kruh prstenu
Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů
II. svazek
Pracovní preprint knihy
NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA
euroamerická civilizace
euroamerická
civilizace
Marie Pardyová - Jiří Pavelka - Ivo Pospíšil
11
Kruh prstenu
Iktínos - Kallikratés, Akropolis, opevněné návrší v Athénách, zvedající se asi šedesát metrů nad okolím, v jeho středu stojí Parthenón, chrám bohyně Athény, postavený v letech 447-438 př. n. 1. v dórském slohu architekty Iktínem a Kallikratem. V chrámové celle původně stála socha bohyně Athény, kterou ze zlata a slonové kosti vytvořil slavný sochař Feidiás.
12
euroamerická civilizace
Označení ,, euroamerická kulturní oblast" představuje základní kategorii, pomocí níž historici kultury a umění vymezují jedno ze světových vývojově iniciačních, dodnes fungujících a rozvíjejících se kulturních center. V tomto případě jde ovšem o označení nepříliš šťastné, nepřesné a zavádějící, zejména v geografickém slova smyslu. Daný pojem je výsledkem úsilí integrovat do jednoho celku značně odstředivé a disparátni jevy a tendence; současně však vyjadřuje rozpory i dynamiku vývojových procesů, které se v „euroamerické kulturní oblasti" prosazovaly. Lze jej vnímat také jako (slovní a pojmový) monument civilizace budované na evropském kontinentě, svědectví úspěchů, omylů a předsudků, které tuto oblast potkaly a provázejí rovněž na sklonku 20. století.
„Euroamerická kulturní oblast" nepatří ani k nej starším, ani k zakladatelským kulturním oblastem lidského světa, jakými jsou například Mezopotámie, Čína, Indie a Egypt anebo předkolumbovská Amerika. Po celá staletí byl počátek „euroamerické kulturní oblasti" spatřován v kultuře starověkého Řecka. Poprvé tuto tezi soustavně prosazovala - ponecháme-li stranou (ve vztahu ke staré řecké kultuře) epigónskou kulturu starého Říma - „kulturní politika" renesance. Středověk totiž na starou řečtinu a řeckou kulturu poněkud „zapomněl". Znal a - pokud tomu nebránily ideové (náboženské) překážky - i uctíval latinskou kulturu Říma, kde se také usadil papež a nej-vyšší instituce křesťanské církve. Středověk vnímal kulturu antického Říma zásluhou církve - kulturního hegemona rané fáze tohoto období - jako kulturu originální a zakládající. Církev totiž ve své organizaci uchovala četné prvky převzaté ze společenského systému Římské říše a na Západě se považovala za legitimního pokračovatele jejích tradic.
Nejen uměnovědné a estetické myšlení renesance, ale také jiné humanitní disciplíny začaly ve 14. a 15. století
hledat původní zdroje evropské (a podle tehdejšího evropo-centrického myšlení i světové) kultury v starořecké civilizaci. Latinská kultura a literatura přestala být jediným zdrojem poznání. Začaly se studovat staré řecké rukopisy, z nichž se pak přímo pořizovaly překlady (tak tomu bylo také u Bible a jejího řecky psaného Nového zákona) do novodobých národních jazyků.
V následujících staletích další zásadní posun pro poznání zdrojů evropské kultury přinášela archeologie a jazykověda. Podle toho, jak byla postupně odkrývána významná střediska nej starších starověkých kultur a odhalována tajemství do té doby němých starověkých písem a jazyků (například z oblasti sumerské, babylonské, chetit-ské, staroegyptské, krétské), měnil se obraz dějin a současně byly odstraňovány předsudky, které se o evropských dějinách díky nepříliš rozvinuté historiografii do té doby tradovaly. Postupně se měnila také znalost starověkého Řecka a Říma jako ohnisek evropské civilizace.
Pojednání o euroamerické civilizaci je rozděleno do čtyř částí: „Antika a rané křesťanství" - základy, na nichž euroamerická civilizace stojí, i stále živý pramen inspirace, z něhož může čerpat nové podněty; „Evropa a Amerika od středověku do 20. století"; „Území bývalé Ruské říše" - představující pozoruhodný přechod mezi Evropou a Asií, mezi starou a novou Evropou, mezi pozůstatky patriarchálních norem a nových civilizačních impaktů; „Český svět" - náležející i v oblasti milostných, erotických a duchovních problémů člověka k anticko-křesťanskému kulturnímu paradigmatu, obvykle neměl zakládající, popřípadě iniciační význam, přesto si zachovává charakteristickou tvář a vývojovou kontinuitu a zvláště z hlediska literárního ztvárnění tématu má své nezanedbatelné místo ve srovnávacích dějinách euroamerické literatury; preference českého světa v této knize jsou nicméně dány především její proveniencí.
13
euroamerická civilizace
14
Antika a rané křesťanství
Antika a rané křesťanství
Marie Pardyová
15
Antika a rané křesťanství
Brněnský malíř, „Satyr a mainady", kolem roku 480 př. n. 1., malba na černofígurovém attickém lékythu, keramika, výška 18,5 cm, naleziště: Řecko, uloženo: Ústav klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (inv. č. 366), Brno, Česká republika.
16
Obsah
Obsah
dějiny 20
Mravy řecké společnosti 20 mravy etruské a římské společnosti 44 Mravy ve společnosti antických křesťanů 52
láska v antické literatuře 59
Řecká literatura 61
Homér: Odysseia 61
Mimnermos: Elegie 71 Sapfó: Z písní lásky 72
Rozloučení 74 Anakreón z Teu: Písně 78 Eros 78 Kleobulos 79 Učitel lásky 81 Zklamání 82 Víno 82 Pindaros: Zlomek z Písní 83
Sofoklés: Antigona 85 Euripides: Médeia 91 Aristofanés:     Lysistrata 98
Platón: Symposion, čili o lásce 105
Theokritos:      -^Mv 113
Kyklóps 113
Pastýř koz 116
Zloděj medu 116
Kouzelnice 117
Neznámý básník: Grenfellova píseň (Zhrzená) 119
Řecká literatura v římském období 121
Neznámí básníci: Anakreonteia 121
Plútarchos z Chairóneie: O /ásce 125
Literární epigramy helenistického a římského období 129
Theokritos 129
Alexandros Aitolský 129
Rufínos 130
Meleagros 132
Agathiás Scholastikos 132
Anonym 132
Lúkianos ze Samosaty: Rozhovory hetér 134
Chlapec na roztrhání 134
17
Antika a rané křesťanství
Filostratos: Dopisy 137
Milostné dopisy 137
Tvé povolání je z nej důležitějších 137
Proč spíš na růžích ? 137
Rozhněvané ženě 138
Duše je otrokyni lásky 139
Kouzlo cizoložství 140
Aristainetos: Dopisy 141
I. kniha: Podobizna milenky 141
II. kniha: Vdaná paní a vdova jsou přítelkyně... 143
Hetéra píše mladíkovi, který ji opustil kvůli jiné 143
Charitón z Afrodísiady: O věrné lásce Chairea a Kallirhoy 144
Longos: Dajhis a Chloé 147
římská literatura (psaná latinsky) 149
Gaius Valerius Catullus: Písně 149
Lesbii 149
Na vrcholu štěstí 150
Věrné milování 151
Bolestné procitnutí 151
Titus Lucretius Carus: O přírodě 151
Kniha I, verše 1-103: Vzývání Venuše 152
Kniha V, verše 875-895: O kentaurech 155
Kniha IV, verše 1050-1077: Varuj se vášně 156
Kniha IV, verše 1113-1132 157
Kniha IV, verše 1184-1192 157
Kniha IV, verše 1240-1279: Ušlechtilost nad krásu 158
Publius Vergilius Maro: Aeneis, Bucolica 159
Aeneis 161
Kniha IV, verše 90-129: Iunonina smlouva s Venuší 161 Kniha VIII, verše 369-407: Venuše žádá Vulkána, aby zhotovil Aeneovi novu zbroj 162
Bucolica 163
Milostná kouzla 163
Quintus Horatius Flaccus: Písně 164
I. kniha, IV 166
I. kniha, V 166
I. kniha, VI 167
I. kniha, XIX 168
I. kniha, XXV 169
I. kniha, XXVII 169
III. kniha, XXVIII 170 Sextus Propertius: Elegiae (28 př. n. 1.) 171
Chvála přirozené krásy 171
Nic nás nerozdvojí 173
Publius Ovidius Naso 174
Lásky 176
Listy heroin 177
List patnáctý 177
Sapfó Faónovi, verše 1-58 177
List šestnácký 180
Paris Heleně, verše 53-86 180
18
Obsah
Umění milovat 181
I. kniha, verše 1-37 181
II. kniha, verše 99-110 183 II. kniha, verše 415-424 184 II. kniha, verše 385-3 90 184 II. kniha, verše 409-414 185
II. kniha, verše 544-553 185
III. kniha, verše 27-32 186 III. kniha, verše 41-48 186 III. kniha, verše 133-140 186 III. kniha, verše 509-522 187 III. kniha, verše 533-550 188 III. kniha, verše 577-586 189 III. kniha, verše 769-794: Modi Veneris 191
Léky na mor Amora 192
Verše 289-290 193
Verše 357-398 193
Verše 399-408 195
Verše 441-452 196
Verše 785-788 197
Verše 795-810 197
Proměny 199
Pygmalion 199
Neznámí básníci: Priápské básně 201
Pompejské nápisy 203
Petronius: Satir ikon 212
Apuleius: Zlatý osel čili Proměny 213
Noční slavnost Venušina 216
Pentadius: Nevěř ženám! 219
Modestinus: Spící Amor 219
Decimus Magnus Ausonius: Všednosti, Bissula 220
Manželce 220
Dívka, kterou miloval 220
Úvodem 221
Čtenáři této knížky 221
Kde se Bissula narodila a jak se dostala do rukou pána 221
O téže Bissule 222
Malíři o obrazu Bissuly 222
Na příliš ctnostnou krásku 222
Pozdně antické náhrobní epigramy 223
křesťanská literatura 225
Pavel z Tarsu: Listy 225
Meropius Pontius Paulinus 227
Epithalamion pro Juliana a Titii 227
Citovaná literatura 229
Literatura o dějinách, kultuře a mravech antiky a raného křesťanství 231
19
Antika a rané křesťanství
Dějiny
Antika, to nejsou jen dvě velké civilizace - řecká a římská, které vytvořily základy evropské kultury a životního stylu.
Do širšího rámce antiky se volně začleňuje i kulturní období rané Egeidy, jež předcházelo vlastní starořecké civilizaci. Ve 3. až 2. tisíciletí př. n. 1. se rozvinuly kultura kykladská na ostrovech, mínojská na Krétě a mykénská v pevninském Řecku. Největší originalitou a tvůrčím potenciálem se vyznačovala mínojská Kréta. Stala se inspirací pro Mykéňany, kteří byli, jak se zjistilo rozluštěním jejich písma, prvními příslušníky řeckého etnika ve východním Středomoří. Na jih Balkánu přišli ze severu v rámci migračních posunů na začátku 2. tisíciletí př. n. 1.
K periferním kulturám antického světa se řadí i Etruskové, jejichž zvyklosti, kultura a mentalita ukazují na četné souvislosti s předoasijským prostředím. Splynutí Etrusků s římským světem v mnoha ohledech pozitivně ovlivnilo jeho civilizaci.
Rekové uvědomělým antropocentrismem, kritickým abstraktním myšlením i výtvarným uměním a slovesnou tvorbou vymezili systém základních duchovních hodnot, z nějž euroamerická civilizace čerpá.
Mravy řecké společnosti
Jak vypadaly vztahy mezi mužem a ženou v civilizacích egejského světa, můžeme obecně soudit podle dochovaných dokladů výtvarného umění.
Tyto civilizace, jak ukazují kultovní artefakty, měly do značné míry matriarchální ráz. Podobně jako v maloasijském prostředí, s nímž jsou jejich základy spojeny, existoval kult mateřské bohyně, doložený takzvanými kykladskými idoly ze 3. tisíciletí př. n. 1. Zjednodušené, ale přesně vymezené tvary sošek mají zvýrazněné sexuální znaky. Podobný ráz mělo náboženství i na Krétě ve 2. tisíciletí př. n. 1. Mužský protějšek plodivé síly se projevil v kultu býka. Uctívání býka vrcholilo jeho rituální obětí,
Tyto hodnoty se uchovaly a byly předány následnému evropskému vývoji prostřednictvím a zásluhou Římanů. Římské myšlení nebylo tak originální jako řecké, proto je role Říma zčásti zprostředkovatelská. Kromě vlastního římského a italického vkladu se posléze stala významným přínosem romanizace rozsáhlých území tehdejšího světa. Při ní se jako civilizační prvek uplatnila jednotící role vyspělé kultury a funkční organizace správy rozsáhlého impéria.
Na římský univerzalismus efektivně navázalo i rané křesťanství. Vzniklo sice jako efemérni sekta, jež se odštěpila od palestinského židovství, ale významným náboženským hnutím se stalo v antickém světě a svou podobu si vytvářelo v přímém kontaktu s antickým způsobem života. Proto si postupně osvojilo mnohé z římských organizačních principů, podle nichž byla vybudována církevní hierarchie. Po zániku římské říše se pak křesťanství stalo nositelem a udržovatelem těch antických tradic, které byly integrovány do jeho systému.
Tyto nej významnější vlivy se v rozhodující míře podílely na utváření charakteru antické civilizace. Patří k nejlépe prostudovaným obdobím dějin a kultury. To, co o ní víme, je nejen výsledkem literárně tradovaných informací. Obecný význam pojmu antika začaly od renesance dotvářet i výsledky vykopávek a novodobých archeologických výzkumů. Vnímání znovu nalezených památek a soustavné studium faktů, která z nich vyplývají, ovlivnilo v jednotlivých vývojových etapách rovněž utváření moderní kultury, a to více než kterékoli jiné období lidských dějin.
jak dokládají výjevy z mínojských maleb. Tento obřad se v určitých oblastech Kréty udržuje doposud, nebezpečná a ojedinělá akrobacie spočívající v odvážných saltech, jimiž krétští atleti zpestřovali hry, které byly součástí býčího kultu, po rozpadu civilizace upadla na Krétě v zapomnění. Přesto se i později objevovala rovněž v některých oblastech antického světa jako určitý pozůstatek kontaktů se starobylými mediteránními kulturami -podobné výtvarné památky jsou doloženy v Baskicku a v severní Africe.
Mínojské ženy měly patrně významné společenské postavení. Zúčastňovaly se veřejného života, dámy ze společnosti se pečlivě česaly, krášlily rafinovanými šperky a oblékaly do slavnostního oděvu. Tvořil jej krátký, vpředu otevřený živůtek, který ponechával volná ňadra, a dlouhá kanýrová sukně splývající od vosího pasu až na zem. Takto se strojily i kněžky. Na sarkofágu
20
Dějiny - Mravy řecké společnosti
Neznámý mistr, „Mykénská kněžka s hady — takzvaná Mykénská lady", 13. století př. n L, fragment nástěnné fresky, výška 39 cm, naleziště: jihozápadně od kultovního okruhu na mykénské akropoli, Mykény, Řecko, uloženo: Národní archeologické muzeum, Athény, Řecko.
z Hagia Triada je v kultovní scéně ojediněle zachycen i muž, ovšem převlečený do ženského šatu. Jeho totožnost odhadneme pouze podle tmavšího inkarnátu. Na výtvarných památkách působí krétske ženy smyslně a nenucené, jejich elegance se vyznačuje jistou dávkou koket-nosti. V tom se od nich liší Mykéňanky. Ty sice převzaly mínojskou módu, ale přesto postrádají subtilnost, půvab a dynamiku žen z ostrova. Na mykénských freskách se setkáváme s robustními ženami světlé pleti odpovídajícími indoevropskému typu. Na univerzitě v Manchesteru byla provedena antropologická rekonstrukce podoby mykénských jedinců, pro niž bylo užito lebek z okruhu A šach-
Neznámý mistr, „Kykladský idol", kolem roku 2200 př. n 1., mramor, výška 28 cm, naleziště: Paros, Řecko, uloženo: Musée du Louvre, Paříž, Francie.
Civilizace, která se ve 3. tisíciletí př. n. 1. rozvinula na Kyklad-ských ostrovech v Egejském moři, dala vznik sochařským výtvorům oslavujícím kult plodivé mateřské síly, jež spolu s paleolitickými a neolitickými soškami představují počátky evropské plastiky. K jejich zhotovení se již nepoužívala jen hlína nebo kost, ale vzhledem k tomu, že na Kykladách se vyskytoval kvalitní mramor, převažují zde sochy kamenné, z nichž některé dosahovaly i monumentálních rozměrů. Provedení je jednoduché: z plochých kamenných desek byly bronzovými nástroji a za pomoci obrusovaní zhotovovány idoly v podobě ženy dokládající matriarchální ráz egejského náboženství. Proto se jejich tvarosloví omezuje na zvýrazněni sexuálních znaků (ňadra, Venušin trojúhelník) a další, postupně se zlepšující tvary jsou výsledkem rozvoje sochařského řemesla. Detaily byly doplněny malováním, jehož zbytky se zachovaly jen výjimečně. Je známo i ojedinělé sekundární použití kykladského idolu, při němž byla ženská soška ze 3. tisíciletí př. n. 1. v 6. století př. n 1. přetesána do podoby archaického mladíka (kúros).
21
Antika a rané křesťanství
Neznámý mistr, Malá Pařížanka, kolem roku 1500 př. a 1., fragment nástěnné fresky z paláce, výška 22 cm, naleziště: Knóssos, Kréta, Řecko, uloženo: Muzeum, Iraklion, Kréta, Řecko.
Freska z druhého palácového období původně zobrazovala kultovní hry Mínojců, při nichž shromážděné obyvatelstvo paláce sledovalo akrobatická vystoupeni spočívající v obtížných a nebezpečných saltech, kdy atleti přeskakovali běžícího býka. Zachovaný fragment představuje jednu z přihlížejících dam. Krétsky umělec vystihl nenu-cenost, velkoměstský půvab i sebevědomí elegantně oblečené a učesané mladé ženy, jež podtrhuje kadeř spadající koketně do čela.
tových hrobů v Mykénách, objevených Heinrichem Schlie-mannem. Výsledkem jsou masivní obličeje s poměrně hrubými rysy kontrastující s naší idealizovanou představou Homérových hrdinů. Informace k postavení mykén-
Neznámý mistr, „Sarkofág z Hagia Triady", 1450-1400 př. n. 1., polychrómovaný vápenec, délka 137 cm, naleziště: Hagia Triada, Kréta, Řecko, uloženo: Muzeum, Iraklion, Kréta, Řecko.
Figurální výjevy, jimiž byl tento sarkofág vyzdoben, přibližují sepulkrální ritus Kréťanů. V obětní scéně je vpravo před vchodem do hrobky znázorněn zemřelý. Podle tmavé barvy inkarnátu jde o muže oblečeného do ženských šatů. Přihlíží oběti votivních darů v podobě loďky a dvou psů, které mu přinášejí služebníci. V levé polovině výjevu jsou zachyceny kněžky při úlitbě ve svatyni nebo na kultovním místě vyznačeném dvěma dvojbřitými sekerami, hudebník za nimi je muž, znázorněný opět v typickém ženském kroji. Dvojbřité sekery byly posvátným symbolem Kréťanů, od jejich řeckého pojmenování labrys se odvozuje původní význam pro označení paláce v Knóssu jako labyrinthos {= dům dvojbřitých seker, přeneseně pak bludiště, k čemuž inspirovala obrovská rozloha a nepřehledný půdorys této stav-
ských žen zprostředkovaně poskytují homérske eposy Ilias a Odysseia. I když vznikly o několik staletí později, až po zániku mykénské civilizace, odrážejí ohlasy společenských struktur a způsobu života ze staršího, takzvaného herojského období řecké historie. V rané řecké společnosti se ženy těšily společenské vážnosti. Příklady Priama a Hekaby, Hektora a Andromachy, Odyssea a Pénelopy nebo fajácké-ho krále Alkinoa a jeho ženy Aréty ukazují, že byly milovanými a respektovanými družkami svých mužů a pečlivými ochránkyněmi rodinného krbu. Postavení žen vyplývalo z jejich společenského zařazení. Ženy z aristokratických kruhů vždy hrály významnější roli než ženy z prostého prostředí.
To, že pověst o Paridově soudu a krásné ženě spartské-ho krále Meneláa Heleně se stala záminkou k rozpoutání trójské války, je pozdější mytologicko-literární fabulací a jedním z nejstarších dokladů ilustrujících rčení cherchez la femme. Válka byla odrazem tehdejších složitých geo-politických vztahů, kdy si mykénská moc snažila udržet své postavení prostřednictvím kolonizačních výbojů na pobřeží Malé Asie, ale vzápětí se sama ocitla v ohrožení a podlehla nájezdníkům ze severu. Ohlasem těchto událostí je například popis Agamemnónova tragického návratu
22
Mravy řecké společnosti
Akropole v Mykénách, 17. až 11. století př. n. 1., letecká fotografie, Řecko.
Mykény byly nej významnějším centrem mykénské civilizace na Peloponnésu. Mykénští Achájové budovali svá sídla na strategicky orientovaných návrších, která jim poskytovala ochranu při ohrožení. K rozkvětu Mykén došlo v 16. století př. n. 1. Z té doby se zachoval okruh šachtových hrobů A s královskými pohřby, odkrytý Heinrichem Schliemannem roku 1874 a o něco mladší a nálezově chudší okruh B, objevený a prozkoumaný až v letech 1951-1953. Jak se sídliště rozrůstalo, dostaly se i starší nekropole do areálu pozdějších hradeb. Mohutný hradební pás z takzvaného kyklópského zdiva byl vybudován v polovině 13. století př. n. 1., kdy se mykénští Řekové museli bránit novým útočníkům, jejichž invaze postupně tuto kulturu zničily. Řecká tradice spojuje Mykény s vládnoucím rodem Átreovců, na němž lpěla dědičná kletba - příčina tragédií, které postihly jeho příslušníky, především pak vůdce Řeků v trójské válce Agamemnóna. Po návratu domů byl zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem.
do rodných Mykén. Na pozadí příběhu o nevěře a vraždě původního krále se skrývá historická skutečnost, že Mykény, stejně jako další centra, byly ovládnuty jinou mocí. Zánik mykénské civilizace způsobil vpád nové vlny řeckých kmenů, k nimž patřili také Dórové. Nově příchozí rozvrátili mykénskou civilizaci železnými zbraněmi a ohněm tak důkladně, že zanikla i znalost písma. Na řeckém území se uskutečnily složité posuny nového i původního obyvatelstva, a než se situace ustálila a překonala kulturní propad, uplynulo několik staletí.
Počátky starořecké civilizace začínají na prahu 1. tisíciletí př. n. 1., kdy po překonání hlubokého kulturního úpadku Řekové budují svou kulturu znovu od základů a na odlišných principech.
Oživení nastalo v 8. století př. n. 1. Z jednotlivých volně kolujících básnických skladeb se utvářejí oba homérske eposy (písemné podoby se dočkaly až v 6. století př. n. 1. v Athénách). Řekové se inspirují na Východě: od Féničanů přejímají hláskové písmo, importují a na-
Neznámý mistr, „Posmrtná maska mykénského krále", 16. století př. n. 1., reliéf, tepaný zlatý plech, výška 26 cm, šířka 26,5 cm, naleziště: okruh A, šachtový hrob V, Mykény, Řecko, uloženo: Národní archeologické muzeum, Athény, Řecko.
Portrét staršího muže s knírem je vytepán ze zlatého plechu do vysokého reliéfu tak, aby maska dokonale kryla obličej zemřelého krále. Když Heinrich Schliemann vykopal tento hrob, domníval se, že objevil ostatky Agamemnóna a že maska zachycuje jeho rysy. Tato hypotéza je mylná, poněvadž mykénské šachtové hroby jsou zhruba o tři století starší než doba trójské války, která je v legendární podobě vylíčena v Homérove eposu Ilias; mylná je i Schliemannova domněnka, že hroby na mykénském pohřebišti náležejí Agamemnónovi, Kassandře, Eurymedóntovi a jejich druhům pobitým při hostině Agamemnó novou ženou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem.
podobují také jejich artefakty, objevují se první drobné sošky nahých bohyní podle orientálního vzoru bohyně plodnosti a vegetace Astarte. Řecká bohyně lásky Afrodite má své kořeny rovněž na Východě. Podle jedné z verzí se narodila z mořské pěny na ostrově Kypru, kde bylo také jedno z nejvýznamnějších středisek jejího kultu: specifikou byly četné shody s Astartiným kultem, k nimž patřila i chrámová prostituce praktikovaná kněžkami.
Z představ orientálních bohyní plodnosti vycházel i východořecký kult Artemidy. Zatímco na pevnině v ní viděli panenskou bohyni lovu a sestru Apollónovu, byla například v Efesu uctívána jako bohyně plodnosti a dárkyně života, patronka manželství a porodů. Přetrval totiž původní kult předindoevropského ženského božstva s těmito charakteristikami a Řekové se spokojili s tím, že této bohyni dali Artemidino jméno.
23
Antika a rané křesťanství
Neznámý mistr, „Ženy vonící ke květům..- ", přelom 7. a 6. století př. n. 1., kresba na vnitřní straně rané kyperské číše (kylix), výška ... cm, naleziště: Pafos, Kypr, uloženo: British Museum (inv. č. C 838), Londýn, Velká Británie.
Kresba žen vonících ke květům a skupina karikaturisticky znázorněných párů při různých variantách sexuálního styku se vztahuje ke spontánnímu pojetí kultovních oslav plodnosti. Patrně odráží kult bohyně Afrodity v kyperském Pafu, který byl jedním z nejvýznamněj-ších center, kde byla Afrodite uctívána v podobě blízké orientálním bohyním plodnosti (Inanna/Ištar). Zobrazené ženy jsou kněžky, jejichž úlohou podle orientálních zvyklostí byla i rituální chrámová prostituce.
Ochránkyní manželství a žen je také Héra, řádná a žárlivá žena nejvyššího boha Dia. Kult Héry nahradil četná starší ženská lokální božstva uctívaná na řeckém území ve 2. tisíciletí př. n. 1. Nej významnější kultovní centra byla na Samu a v Argu. Obecně lze říci, že všechny známé podoby lásky oživovaly svět řeckých bohů a héroů -klidné láskyplné vztahy, vášeň, neopětovaná vášeň i žárli-
Timotheos, „Leda s labutí", kolem roku 380 př. n. 1., římská kopie řeckého originálu, mramorové sousoší, výška 132 cm, naleziště: Řím, uloženo: Musei Capitolini (inv. č. 302), Řím, Itálie.
vost. Láska (Erós) byla považována za neobyčejně mocnou sílu existující od pradávna a významně se podílející na přeměně původního chaosu v uspořádaný kosmos, kde vládne řád.
Starořecké náboženství nepředstavovalo pevný, uzavřený ortodoxní systém. Olympští bohové neměli absolutní neomezené postavení. Stali se sice nejmocnějšími vládci světa, ale v jednotlivých řeckých teritoriích měly význam i kulty lokálních bohů. Hranice mezi starořeckým božským a lidským světem nebyla zásadní ani nepřekro-čitelná. Olympští bohové, kteří byli - obdobně jako lidé -
24
Mravy řecké společnosti
stvořeni, a smrtelníci se spolu mohli stýkat. Člověku navíc mohly být ve výjimečných případech přisouzeny základní božské atributy, nesmrtelnost a blaženost. Olympští bohové, pokud vůbec projevovali zájem o lidský svět, představovali mocné instituce, o jejichž přízeň bylo moudré usilovat. Stěží však mohli být člověku příkladem nebo morálními autoritami.
Řecký Olymp je monogamní. Olympští bohové mají jednu božskou manželku, většinou řadu milenek (mezi nimi též smrtelnice) a množství manželských a nemanželských dětí. Někdy si opatřují i vedlejší ženy. I vdané bohyně, podle své povahy, se stejným zaujetím holdovaly posvěcené manželské lásce i nepatřičné lásce nemanželské a také se dopouštěly nevěr.
Mytické příběhy osazenstva řeckého pantheonu, jak je nacházíme v homérskych básních nebo v Hesiódově kosmologickém eposu Theogonia (kolem roku 700 př. n. 1.), nejsou příliš odlišné od lidských příběhů, zaznamenaných nej starší řeckou slovesnou tvorbou. Prostupnost lidského a božského světa je jedním z důvodů, proč život řeckých bohů podává barvitý obraz o sexu, lásce a manželství lidské pospolitosti. Bohové se totiž chovají stejně „nemoudře" jako lidé, neboť podléhají milostným vášním, žárlivosti i nenávisti. Zlomyslný bůžek lásky Erós (latinsky Amor nebo Cupido)je z určitého pohledu snad nejmocnějším z Olympanů, neboť jeho střelám podléhají stejnou měrou nejen pozemšťané, ale také bohové a mezi nimi pravidelně i všemocný a v lásce přelétavý Zeus. Sám Erós upadl do tenat lásky poté, co spatřil pozemskou dívku Psýché. Jména této dvojice se stala symboly velké lásky překonávající úklady, později rovněž posloužila pro přímé pojmenování dvou polárních oblastí, v nichž se odehrává láska - erotiky a psychiky.
Manželský, erotický a milostný život olympských bohů je zrcadlovým obrazem mezilidských a společenských vztahů. Je však také čistým, přirozeným výrazem antického senzualismu, výrazem řeckého hedonistického zaujetí pro pozemské radosti, krásu těla a rozkoše ducha. Božský a pozemský svět se v antických mýtech prostupují a mísí. Mýty a paralelně také antické slovesné umění zachycují nejen modely svobodných řeckých a římských občanů, kteří se stali „bohy", ale - z dnešního pohledu - předvídavě a téměř vyčerpávajícím způsobem také základní modely chování budoucí evropské komunity. Zdá se, jako by převážná část moderní literatury ve světle antické mytologie a antického slovesného umění dokonce pouze opakovala již existující, popsané modely lidského chování. (Zcela odlišným způsobem modeluje a interpretuje lidské chování v oblasti manželských, mi-
lostných a sexuálních vztahů současná evoluční biologie.) Tuto impozantní šíři záběru antické kreativity v oblasti fabulační reflektoval a nejtypičtější modelové situace lidského chování v nové době geniálně zachytil a rozpracoval mýtotvorný William Shakespeare.
Vlastní jména antických bohů a hrdinů jsou symboly pro typy milostných a manželských vztahů. Za každým jménem se skrývá příběh, každý příběh pak obsahuje idylické či dramatické milostné scény. Zeus byl záletník, kterého nedokázala jeho manželka Héra uhlídat. Výčet jeho nemanželských dětí, které starostlivě ochraňoval, je úctyhodný. Patří k nim mimo jiné bohyně lásky a krásy Afrodite, která se (podle Homéra) zrodila z Diova vztahu s bohyní deště Dionou. Boha světla, umění a řádu Apollóna a bohyni lovu a měsíce Artemidu měl Zeus s dcerou Titána Koia Létou. Boha obchodu, řečníků, zlodějů a průvodce mrtvých do podsvětí Herma zplodil s Plejádou Maiou. Další potomky mu porodily i pozemšťanky: dcera thébského krále Kadma Semelé mu dala Dio-nýsa, manželka spartského krále Tyndarea Leda (Zeus se s ní spojil v podobě labutě) Polydeuka a Helenu a Am-fitryónova žena Alkména přivedla na svět Diova syna a nej většího hrdinu antických bájí Hérakla.
Z mytických příběhů víme také o krvesmilných vztazích Dia se sestrou Démétér a dcerou Persefoné. Homosexuální láska ho poutala k nejkrásnějšímu ze smrtelníků, trojskému princi Ganymédovi - v podobě orla ho unesl na Olymp. Zde mu daroval věčné mládí a učinil ho číšníkem bohů. Diovy milostné příběhy poskytují bohatý materiál pro pochopení lidské erotiky a lásky. Lze je vnímat i jako databázi milostných strategií a mileneckého i manželského juda.
Symboly obecných modelů lidského chování poskytují také literární hrdinové: Aigisthos a Klytaimnéstra, Dafnis a Chloé, Faidra a Hippolytos, Héraklés a Omfalé, Médeia a Iásón, Odysseus a Pénelopa, Odysseus a Kirké, Oidipús a Iokasté, Orfeus a Eurydiké, Perseus a Andromeda, Pygmalión a Pafos, Pýramos a Thisbé. V těchto jménech jsou zakonzervovány příběhy, jež se od té doby odehrály na různých historických a dalších, zejména literárních j evištích.
V průběhu 8. století př. n. 1. se výtvarný projev raných Řeků posunul od počáteční abstrakce k jednoduché figurální tvorbě. Z literárních pramenů víme, že v tomto období vznikly první sochy bohů určené pro chrámy. Byly to jednoduché idoly, většinou vyřezané ze dřeva. Pozdější tradice těmto starobylým idolům připisuje výjimečnou moc. Byly pokládány za ochranné symboly jednotlivých měst - takzvaná palladia a většinou se k nim
25
Antika a rané křesťanství
Neznámý mistr, „Milenci", 7. století př. n. 1, detail malby na hrdle džbánu, keramika, celková výška nádoby 31,8 cm, naleziště: Arkades, Kréta, uloženo: Národní archeologické muzeum (inv. č. L 60), Iraklion, Kréta, Řecko.
vázala legenda o jejich božském původu. Podle ní se věřilo, že je sami bozi sesílali na zem a že byly vytvořeny bez zásahu lidské ruky - takzvaná acheiropoiéta. Teprve až se Odysseus s Diomédem zmocnili trojského palladia, mohla být Trója dobyta. V Athénách byla taková soška uctívána v rámci panathenájských slavností a její proslulost neodsunula do pozadí ani nová velkolepá podoba bohyně vytvořená kolem roku 430 př. n. 1. Feidi-em. V případě kultovního obrazu Artemidy Efeské pronikla pověst o jeho zázračném původu až do novozákonní Apokalypsy. Od 5. století n. 1. na tuto tradici navázalo i křesťanství a dalo vzniknout černým legendám o údajném Kristově portrétu vzniknuvším z otisku jeho tváře a o podobiznách dalších světců. Syrská a byzantská tradice acheiropoiét, jež ovlivnila i západoevropský středověk, tak ve skutečnosti čerpala z velmi starých kulturních a náboženských představ raných Řeků.
Neznámý mistr, „Milenecký pár znázorňující patrně hieros gamos Dia a Héry", kolem 630-600 př. n. 1., výška 19,1 cm, reliéf ve dřevě, naleziště: ostrov Samos, Řecko.
Tento artefakt je znám pouze z fotografií, protože dřevo se brzy po nálezu rozpadlo. Mužova ruka na ženině nadru zdůrazňuje sexuální symboliku rané archaické plastiky, jejíž kompozice ještě vychází z orientálních vzorů. S naivní přímočarostí je zde symbolicky znázorněn posvátný sňatek hieros gamos Dia a Héry, k němuž podle řecké tradice došlo na Samu a který prý trval tři sta let. Božský charakter této scény naznačuje i letící pták mezi hlavami obou postav, asi Diův orel.
K prvním motivům, které byly znázorňovány na keramice 8. století př. n. 1., patří i velmi jednoduché scény s mytologickou tematikou.
V 7. století př. n. 1. se ojediněle objevují také první artefakty zobrazující milostný vztah mezi mužem a ženou: například pár mladých milenců, držících se za ruce, na podhrdlí vázy z Kréty nebo ze dřeva vyřezané sousoší
26
Mravy řecké společnosti
Hasselmannův malíř, „Mladá žena kropí vodou falické symboly", 430 -420 př. a 1., malba na červenofígurové peliké, keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: British Museum (iny. č. E 819), Londýn, Velká Británie.
Výjev znázorňuje kultovní oslavy plodnosti.
muže ze Samu - mužova ruka na ženině ňadru je náznakem vzájemného sexuálního kontaktu; tato skupina, kterou dnes známe pouze z fotografií, protože dřevo se brzy po nálezu rozpadlo, patrně znázorňovala spojení Héry a Dia. Ve stejné době se utváří také mytologické příběhy a jejich unikátní fabulace - podle tradice se posvátný svazek hier os gamos této božské dvojice udál právě na Samu a svatební noc na samském poli trvala tři sta let. Ohlasem této tradice byla nápodoba posvátného spojení, které v Athénách v rámci svých kultovních funkcí vykonával každoročně archón basileus se svou ženou. Oba zmiňované výtvarné doklady již také odrážejí řeckou specifiku pro zobrazení muže a ženy. Muž je vždy znázorňován v herojské nahotě nebo v krátké sukni a žena je zahalená v dlouhém rouchu. Tímto pojetím se Řekové odlišili od blízkovýchodní tradice, kde je základním atributem mužských božstev zpravidla dlouhá suknice, zatímco ženská božstva spjatá s láskou a plodností charakterizuje nahota.
Neznámý mistr, „Posvátný sňatek Dia a Héry", v rozmezí let 470/450 př. n. 1., metópa chrámu E (Héraión), kombinace vápence s mramorem, výška 162 cm, naleziště: Selínus (dnešní Selinunte), řecká kolonie na jihozápadním pobřeží Sicílie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico, Palermo, Sicílie, Itálie.
Jednoduchá monumentalita raně klasické kompozice se soustředila pouze na nejpodstatnější detaily, jimiž naznačuje posvátné spojeni hieros gamos nejvyšší božské dvojice v řeckém pantheonu - Héra s odhaleným závojem přistupuje k sedícímu Diovi a ten ji bere za paži a přitahuje k sobě. Z nedostatku kvalitního kamene na této lokalitě jsou reliérý vytesány z místního vápence, který sloužil i pro stavbu. Odhalené části těla jako Héřin obličej a předloktí byly doplněny v mramoru.
Obraz stojícího nahého muže a zahalené ženy, takzvané Mros a koré, představuje dva základní typy, které rozvíjí řecké sochařství od poloviny 7. až do konce 6. století př. n. 1.
V 6. století př. n. 1. se v Řecku masově rozšířil kult boha plodnosti a vína Dionýsa. Dionýsovské svátky byly velmi oblíbené zejména v Attice. Od Peisistratova období se slavily nejen na venkově, ale s velkou pompou i v Athénách. Jejich zvláštností bylo také to, že byly přístupné všemu obyvatelstvu včetně otroků. Charakterizovaly je veselé, někdy až nevázané průvody, v nichž lidé napodobovali Dionýsovy průvodce, polozvířecí satyry, jejich vůdce Siléna a tančící bakchantky. K dionýsovskému okruhu patřili také nižší bohové Pan a Priápos, kteří byli uctíváni jako patroni plodnosti a sexuální touhy. V Dio-nýsově kultu se rozvinula také falická symbolika. Model
27
Antika a rané křesťanství
Epidromův malíř, „Satyr čůrající do amfory", kolem roku 500 př. a 1., centrální medailon uvnitř červenofigurové attické číše (kylix), výška ... cm, naleziště: uloženo: Staatliche Kunstsammlungen, Anti-kenabteilung (inv. č. Alg 214), Kassel, Německo.
Kresba je ukázkou řeckého humoru ve spojem s erotickým motivem: Satyr čůrající do velké amfory se zahroceným dnem přikládá ucho k její stěně a s potěšením naslouchá rezonanci zvuku uvnitř nádoby. Tento motiv je rovněž příkladem neadekvátní, přehnané interpretace, podle níž by měl satyr používat amforu k masturbaci. To by nakonec nebylo nic neobvyklého, ale vzhledem k speciální náladě a půvabu, s nímž satyrskou tematiku znázorňují athénští malíři koncem 6 století př. n. 1., můžeme uvedenou scénu chápat spíše jako odraz jemného humoru než sexuální úchylky.
falu byl nošen v kultovních průvodech. Původní odznak plodnosti se postupně stal symbolem prosperity, štěstí. Rovněž plnil ochrannou apotropaickou funkci. V dioný-sovském kultu se používaly symbolické náhražky falů, takzvané olisboi, buď z keramiky, dřeva, kůže nebo kovu. Na vázových výjevech jsou jako součást kultu s těmito předměty votivního charakteru zobrazovány hetéry. Někdy, v rámci kultovních úkonů na oslavu plodnosti, předvádějí s těmito předměty autostimulaci.
Dionýsovská tematika se stala jedním z nejoblíbe-nějších námětů pro dekoratéry malovaných váz. To je pochopitelné, protože značná část typů keramiky souvisela s vínem, ať už se používaly pro jeho transport nebo jako stolní nádobí při symposiích: od impozantních kráterů, v nichž se víno mísilo s vodou, po elegantní číše (kylix) a poháry (kantharos a skyfos), ze kterých se víno pilo.
Nikosthenův malíř, „Nahá hetéra předvádí erotický tanec s umělými faly (olisby) ", kolem roku 510 př. n. 1., malba na červenofigurové číši (kylix), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: BritishMuseum (inv. č. E 815), Londýn, Velká Británie.
V často se opakujících scénách, kde se objevují při nej-různějších příležitostech satyři a nymfy, je obsažen silný erotický podtext. Toto téma také vybízelo, aby do jeho znázornění umělci promítali i vlastní představy a touhy.
V několika souvislostech se zmiňujeme o skupině vynikajících malířů attických váz, kteří byli činní na přelomu 6. a 5. století př. n. 1. Právě umělci z tohoto okruhu dokázali žertovnou a karikaturní formou, jež archaickému umění vůbec nebyla cizí, a zároveň s neobyčejným půvabem vyjadřovat pocity, náladu a některé specificky lidské vlastnosti. Jejich satyři jsou sympatičtí hraví tvorové: s naivní zvědavostí i s určitou nejistotou, jaká bude odezva, se snaží, většinou pokradmu, přiblížit se k ženskému pokolení, ať už se jedná o mainady nebo jiné přitažlivé bytosti. Když se předmětem satyrova neovladatelného zájmu stane například strnulá a netečná sfinga, stává se výjev odrazem neobyčejně přijatelného a půvabného humoru. Přesto tyto motivy určitě nebyly samoúčelné. Umělci měli jistě před očima podobné scény, jež se odehrávaly při dionýsovských svátcích, ale svým uměním, humanismem a mírou vkusu jim dodávali něco navíc.
Dionýsovské slavnosti se totiž staly kolébkou řeckého divadla. Jak tragédie, tak komedie i později zaniknuvší
28
Mravy řecké společnosti
satyrské drama, jež bylo doplňkem k tragickým trilogiím, jsou útvary, které se vyvinuly z kultovních představení na Dionýsovu počest. Důležitým prvkem řeckých dramat byl sbor a ten původně vystupoval v převlečení za satyry.
Vraťme se opět ke skutečnosti. Ačkoli byla řecká společnost silně patriarchální, z 6. století př. n. 1. přece
Okruh Nikosthenova malíře, „Sexuální hry satyrů", konec 6. století př. n. 1., vlys na obvodu červenofigurové číše (kylix), keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz, Antikenmuseum (inv. č. 19644), Berlín, Německo.
Skupina opilých satyrů při sexuálních orgiích, jeden z nich žádostivě dotírá na netečnou sfingu.
Neznámý mistr, Koré z Auxerre, kolem 650 př. n. 1., vápenec, výška 65 cm, naleziště: patrně Kréta, Řecko, uloženo: Musée du Louvre (inv. č. 3098), Paříž, Francie.
Jednoduchá soška pocházející patrně z Kréty představuje první doklad řecké monumentální plastiky, jež se zrodila v polovině 7. století př. n. 1., kdy se Řekové inspirovali strohou monumentalitou egyptského umění. Řecké pojetí monumentality nespočívá ani tak v rozměrech jako v koncepci díla. V tradici byla tato díla spojována s postavou bájného Daidala (jméno doslova znamená sochař), který prý se po útěku z Kréty se svými žáky usadil na Peloponnésu a založil tam sochařskou tradici. V tomto mýtu se skrývá skutečnost, že první doklady řecké monumentální plastiky vycházejí z dórskeho prostředí, tj. z Kréty a Peloponnésu. Sochaři daidalské generace teprve postupně rozvíjejí své dovednosti. Základním typem, na nějž se soustředili, představují ženské sochy tzv. koré (toto označeni je autentické, označuje mladou dívku). Postavy zahalené do dlouhých drapérií byly technicky méně náročné na zvládnutí než analogické sochy nahých mužů. Tři zákony archaického sochařství - statika, frontalita a symetrie vycházely z hieratické konvence a bezprostřední nutnosti technologického zvládnutí problému stojící sochy. První plastiky charakterizuje jednoduchý tvar, expresivnost, prvky geometrické stylizace, neznalost anatomie. Egyptská inspirace je patrná v účesu stylizovaném do tvaru těžké paruky. Omezenou plasticitu doplňují ryté, polychromu původně
jen známe, byť ojediněle, i příklady žen, jež dosáhly určité proslulosti také v jiné než typicky ženské činnosti.
Tradice zmiňuje kroužek, který v první polovině 6. století př. n. 1. na Lesbu vedla Sapfó a v nichž vychovávala mladé aristokratické dívky. Dále připomíná Pythagorovu ženu a zároveň i jeho úspěšnou žákyni Theanó. Některé její výroky se zachovaly ve Stobaiových zlomcích a ukazují,
29
Neznámy mistr, Kúros z Anavyssu, kolem 530-520 př. n. 1., mramor, výška 194 cm, naleziště: Anavyssos na jihu Attiky, Řecko, uloženo: Národní archeologické muzeum (inv. č. 3851), Athény, Řecko.
Archaická socha mladíka, o němž nápis na zachované bázi říká, že se jmenoval Kroisos a zahynul v bitvě, představuje pokročilý doklad sochařského ztvárnění nahého mužského těla, který je charakteristický pro řecké uměni 6. století př. n. 1. a pro nějž se vžilo konvenční označení kúros. Ukazuje, jak úspěšně pokročili archaičtí sochaři v podání anatomie a ve snaze o individualizaci a zlidštěnl výrazu. Naivní radostná síla, která charakterizuje toto dílo, je typická pro rané projevy řecké kultury.
že v moudrosti si nezadala s muži. Mimochodem, pythagorejská filozofie, jež od druhé poloviny 6. století př. n. 1. rozvíjela své specifické učení v jihoitalském Krotónu, došla svou speciální logikou také k některým kuriózním závěrům dotýkajícím se naší tematiky. Pythagorejci převzali víru v nesmrtelnost duše, a proto se snažili pečovat o její očištění přísným dodržováním zvláštního životního stylu včetně některých dietetických pravidel (viz Pythagorovo pravidlo: „Snažte se ovládat čtyři věci: žaludek, spánek, sex a prchlivost"). Cestu k očistě duše spatřovali především v intelektuální činnosti. Určité objevy v oblasti akustiky je přivedly k závěru, že základem všeho je číslo. Věřili, že pomocí čísel lze vyjádřit vše podstatné. Pro manželství používali čísla 3 (otec, matka a dítě), nejvýše hodnotili přátelství, a proto mu přiřadili číslo 10 (= 1+2+3+4).
V průběhu 6. století př. n. 1. prožívá řecká společnost svůj první intelektuální a kulturní rozkvět. Kulminuje rozvoj obchodu, řemesel, umělecké tvorby. Při dvorech některých osvícených vládců se rozvíjí poezie i výtvarné umění, jak to známe ze Samu za vlády tyrana Polykrata nebo z peisistratovských Athén. I zde v poslední třetině 6. století př. n. 1. převládl vliv kultivované iónské kultury, což dokládá tehdejší vývoj sochařství a vázového malířství. Iónský půvab, senzualismus a zjemnělý vkus ovlivnil zejména zobrazování žen, které se staly oblíbeným námětem umělců. Dekorativní stylizace nepotlačovala jejich přirozenost, zatímco v následujícím raně klasickém období, jež s sebou přináší jednostrannou orientaci na mužsky zaměřenou estetiku, se výtvarná tvorba této deformaci nedokázala vyhnout.
V archaických Athénách 6. století př. n. 1. existovala větší volnost i pro posuzování původu dětí. Například významný státník a vojevůdce z období perských válek Themistoklés byl nemanželským synem athénského občana a thrácké otrokyne Abrotonon, a přesto se to nestalo překážkou pro jeho politickou kariéru.
Tyto příklady jsou však jen výjimkou. V následujícím vývoji byla úloha ženy značně omezená, zpřísnily
Mravy řecké společnosti
se i nároky na původ potomků, neboť podle Periklova návrhu byl od roku 451 př. n. 1. za plnoprávného občana pokládán jen potomek ze svazku, v němž oba rodiče byli svobodní Athéňané.
Rozdíl v postavení mezi mužem a ženou je nejlépe znám ze situace, která se v Řecku vytvořila v 5. století př. n. 1. Řecká společnost v době po perských válkách byla silně orientována na postavení a hodnotu muže. Ženy ztratily tu společenskou vážnost, jaké požívaly v mínoj-ské i homérske společnosti. Neměly žádná politická práva, nesměly vlastnit majetek a svědčit na soudu. Přesto existovaly rozdíly v postavení a úloze ženy mezi Athénami a Spartou.
V Athénách vládla vdaná žena jen ve svém domě a byla paní pro otroky (despoina). Manželé nepoužívali svůj dům rovným dílem. Andrón, reprezentativní místnost v přízemí byla určena výlučně pro muže. Paní a služky sem zavítaly jen tehdy, když obsluhovaly hosty svých mužů anebo po nich uklízely. Té části domu, kde se téměř výhradně zdržovaly ženy, se říkalo gynaikeion. Zde se vychovávaly děti a vykonávaly domácí práce -předla se vlna atd. Společnou měli manželé pouze ložnici, thalamos, pokud se muž zdržoval doma a nehledal si zrovna rozptýlení na symposiích u přátel nebo jinde ve městě.
Zeny získávaly jen omezené vzdělání zaměřené na základní znalosti domácích prací, vaření, zpracování vlny a tkaní. Zvládaly snad i základy čtení, počtů a hudby. Zpěv a tanec jim byl vštěpován proto, aby se mohly zúčastňovat náboženských slavností a vystupovat v kultovních sborech existujících při chrámech jednotlivých božstev. Jinak ženy téměř neměly možnost objevovat se na veřejnosti. Pro nákupy na trh chodili otroci, pokud paní šla ven, musel ji doprovázet někdo ze služebnictva. Oblíbenou činností žen, otrokyň v bohatších domech nebo obyčejných žen bylo chození pro vodu ke kašnám, kde si mohly nerušeně popovídat. Tyto výjevy se staly specifickým žánrem, který s oblibou znázorňovali na vázách athénští malíři.
Vdaným ženám athénská společnost neposkytovala více možností. Ideálem dobré ženy byla rozumnost (sóf-rosyné). Úkolem ženy bylo pečovat o dům, rodit a vychovávat děti. V demokratických klasických Athénách 5. století př. n. 1. byly ženy „nesvéprávné". V popředí byl muž jako občan a nositel základních lidských ctností. Také kalokagathia byla věcí mužskou, za krásné Řekové považovali sportem zocelené a vytrénované tělo potenciálního obránce vlasti. I ženská božstva byla zobrazována podle mužských měřítek, s rozložitými rameny a vážným výrazem, a teprve až po roce 430 př. n. 1. umělci začali
Neznámý mistr, „Mladé ženy při toaletě", polovina 5. století př. n. 1., detail malby na attickém červenofigurovém sloupkovém kráteru, keramika, výška 47,5 cm, naleziště: Cortona, Itálie, uloženo: Kunsthisto-risches Museum (inv. č. IV 2166), Vídeň, Rakousko.
Mladé ženy, snad sportovkyně se věnují hygieně. Scéna se odehrává v uzavřené místnosti s kamenným umyvadlem uprostřed, dívka s rozpuštěnými vlasy se myje, její družka jí podává strigilis, bronzovou škrabku, s níž se z těla stíraly nečistoty. K mytí se užívala směs vápna a popela ze dřeva. Dívka vlevo si natírá tělo olejem, který vytéká z ary-ballu zavěšeného na sloupu před ní. Dívka vpravo drží v ruce ručník. Všechny ženy jsou znázorněny podle konvenčního kánonu rané klasiky, který byl orientován na estetiku mužského těla a neuznával ženskou krásu. Proto i zde znázorněné ženy charakterizuje vysoká atletická postava, rozložitá ramena, svalnaté paže, mužsky plochý hrudník a neúměrně vzdálená ňadra.
vyjadřovat krásu ženských tvarů ve spojení s částečně odhalující i dekorativní, bohatě nařasenou drapérií.
V aristokratické a vojensky organizované Spartě měly ženy větší vážnost, protože rodily muže a bojovníky. Aby byly připravené na tento úkol, cvičily se spartské dívky v lehčích sportech. Pro tento účel nosily krátké chitóny a kvůli tomu byly označovány jako fainomeri-dai (ukazující stehna). Z athénského pohledu to nebylo lichotivé označení, protože neodpovídalo tamním dobrým mravům a nárokům na ženskou cudnosť Přesto byly Sparťanky pověstné svou přirozenou krásou, k čemuž přispívala také jejich vytrénovaná těla. Zároveň byla zárukou toho, že ženy budou bez zbytečných komplikací rodit zdravé potomky. Rigidní spartská eugenika zasahovala do všech dalších otázek manželského výběru, života a výchovy dětí. Manžela dívce vybíral otec, bratr nebo poručník. Důvodem uzavírání sňatků bylo zachování rodiny, náboženských a sociálních konvencí a zplození dětí, které by svému otci zabezpečily klidné stáří a posléze i kult prokazovaný předkům.
V Athénách byl výběr budoucího manžela jen výjimečně ponechán na vůli dcer. Když Periklés ženil dceru,
31
Antika a rané křesťanství
4»
Malíř z Mykónu, „Lébésgamikos", kolem roku 460 př. a 1., malba na attickém červenofigurovém kotlíku (lébés), keramika, výška ... cm, naleziště:     uloženo: Nationalmuseet (inv. č. 9165), Kodaň, Dánsko.
Attický červenofigurový lébés je vyzdoben svatebním motivem. Žena uprostřed je patrně nevěsta, která na klíně drží identický typ nádoby.
o niž se ucházeli dva nápadníci, první bohatý budižkni-čemu a druhý schopný mladík, ale bez prostředků, dal ji druhému s odůvodněním, že první je sice bohatý, ale záruku získání a udržení bohatství a postavení poskytuje druhý nápadník.
Byly zakázány sňatky mezi pokrevními sourozenci, ale už nikoli mezi nevlastními, i když měli jednoho rodiče společného. Dcera, takzvaná epikléros, jež byla dědičkou
Malíř z Eretrie, „Scény ve svatební komnatě Alkéstis", kolem roku 420 př. n. 1., epinetron (předmět, jímž si ženy chránily klín a kolena, aby si při předení neušpinily oděv), keramika, délka 29 cm, naleziště: Eretria, Řecko, uloženo: Národní archeologické muzeum (inv. č. 1629, Athény, Řecko.
Alkéstis, žena Adméta, vládce v thessalském městě Feráchje příkladem věrné sebeobětující lásky: když měl Admétos zemřít, vymohl mu Apollón u Moir (bohyní osudu), že bude zachován na živu, odhod-lá-li se někdo zemřít místo něho - jediná Alkéstis se rozhodla přinést tuto oběť, avšak Héráklés ji vysvobodil z podsvětí a přivedl ji Ad-métovi zpět. Podle tematiky a bohaté výzdoby lze soudit, že toto epinetron bylo součástí výbavy nebo svatebním darem nevěstě.
po zemřelém otci, si měla vzít nejbližšího příbuzného z otcovy strany. Ženy se vdávaly od patnácti let, muži po dosažení dvaceti let. Dospělosti sice dosahovali v osmnácti letech, ale poté ještě absolvovali vojenskou službu. Přesto se většinou žemli později, až kolem třicítky.
Zákonný sňatek měl povahu engyésis, závazné ústní dohody mezi vybraným mužem a otcem dívky. Tyto dohody se uzavíraly někdy poměrně brzy, například Dé-mosthenova sestra byla takto přislíbena Démofontovi již ve věku pěti let.
Věno snad rozlišovalo pravé manželství od konkubinátu. Ani ten nebyl v Athénách ničím neobvyklým.
32
Mravy řecké společnosti
Vlastní svatební obřad (ekdosis) je rámcově znám jak z literatury, tak z výtvarných pramenů. Nejvíce se Rekové ženili v době úplňku v měsíci gaméliónu, jenž odpovídal našemu lednu.
Průběh svatebního obřadu je například zachycen na epinetru z Eretrie, což je keramický chránič, jímž si ženy kryly klín a kolena při domáckém zpracování vlny, aby si neušpinily oděv. Tento předmět byl se svou mimořádně bohatou malovanou výzdobou patrně svatebním darem. Při svatbě byly vyzdobeny domy rodičů obou snoubenců. Svatba začínala obětí ochranným bohům, nevěsta se tak loučila se svými hračkami, které jim obětovala. Poté absolvovala rituální koupel. Průvod přinesl v lútroforu vodu z pramene Kallirhoe. Oběť a hostina se konala u nevěstina otce. Ženy při ní byly opět odděleny od mužů. Podávaly se sezamové koláče jako záruka plodnosti. Podobně jako dnes nevěsta dostávala dary. Hlavní součástí obřadu byl odchod do ženichova domu, jenž probíhal za zpěvu svatebních písní, takzvaných hy-menaiů. Nevěstu zde uvítala ženichova matka. Posadila ji ke krbu a na důkaz toho, že ji přijímá do rodiny, sypala jí na hlavu ořechy, fíky a jiné plody. Při hostině, která se konala i v ženichově domě, se jedly svatební koláče
Fintiás, „Zákazník a hetéra", kolem roku 500 př. n. 1., dva motivy z malby na vnější straně červenofigurové číše (kylix), výška nádoby ... cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: The John Paul Getty Museum (inv. č. 80.AE.31), Malibu, USA.
Ve dvou scénách, které na sebe navazují, znázornil Fintiás mladičkého klienta, který se uchází o služby postarší hetéry. Na prvním obraze vyjadřuje mladík svůj záměr tím, že masturbuje a zároveň se snaží získat zájem hetéry nabídkou vína, jemuž tato dáma zřejmě holduje, neboť je ochotna je pít přímo z kráteru. Scéna zdaleka neodpovídá dobrým mravům a to, že umělec znázornil tento fakt je náznakem zvláštní výpovědi, kterou chtěl svou kresbou vyjádřit. V následující scéně táž dáma odložila ozdoby (čepec a náušnice), s nimiž byla zachycena v úvodní epizodě a přibližuje se k mladíkovi, aby ho uspokojila felací, k niž je vyzývána i nezřetelným nápisem vyjadřujícím klientovo přáni.
Malíři pozdně archaického umění dospěli k poměrně realistickému výrazu. Fintiás jej zde záměrně využil k charakteristice obou protagonistů: kontrastuje zde ůtlost mladíka a korpulentnost zralé ženy zpodobené s dvojitou bradou, ochablými ňadry a tukovými záhyby na břiše. Podle interpretace Jiřího Frela, která vychází z detailní znalosti tvorby jednotlivých attických malířů váz na konci 6. století př. n. 1. a vzájemných, subtilních souvislostí, zde byly záměrně zachyceny konkrétní osoby: Fintiův kolega, malíř Smikros (jméno je přezdívkou, odráží jeho mládí i to, že byl malého vzrůstu) a proslulá hetéra Sykó (jméno vyjadřuje její stáří) zobrazovaná i dalšími malíři. Její obliba zřejmě neutrpěla, ani když dosáhla pokročilejšího věku, ba právě naopak.
Athénští výrobci a malíři váz pracovali bezprostředně vedle sebe v Kerameiku. Dobře se znali, soupeřili ve svých kvalitách a rádi mezi sebou vtipkovali prostřednictvím svých kreseb; často a společně navštěvovali hetéry, protože athénské veřejné domy byly soustředěny do stejné čtvrtí.
Pokud lze význam takovýchto motivů upřesnit tak, jak se to podařilo Jiřímu Frelovi (Frel 1998, s. 85), otevírá se bezprostřední pohled do života konkrétních lidí: vidíme, jak pracovali, uvažovali, bavili se. Řecký humor je přístupný, lidský a bezprostřední, pokud dokážeme pochopit příslušné souvislosti a oprostíme se od vžitých šablon, které poznamenaly výklad památek.
Neznámý mistr, „Svatební motiv", 2. čtvrtina 4. století př. n 1., detail reliéfní výzdoby na ílakonu na parfémy (aryballovitý lékythos), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz, Antikenmuseum (inv. č. F 2704), Berlín, Německo.
Ženich na svatebním loži naslouchá radám Afrodity, která sedí na spodním okraji lůžka. Muž vztahuje ruku k mladé nevěstě sedící v křesle a odkládající své himation (pláštík). Vpravo sedí starosvatka nymfeutria, jejímž úkolem bylo doprovodit nevěstu do manželské lož-
ze sezamu a medu. Než byla nevěsta odvedena na lůžko, snědla granátové jablko jako symbol plodnosti. Při celém obřadu byla nevěsta zahalená. Teprve v ložnici (thala-mos) snímala závoj.
33
Antika a rané křesťanství
Malíř dinu, „Muži a hetéry", kolem 425-420 př. n. 1., malovaná výzdoba attického červenofigurového epinetra, keramika, naleziště: Ke-rameikos, Athény, Řecko, uloženo: Národní archeologické muzeum (inv. č. 2180), Athény, Řecko.
Kresbami zdobené epinetron znázorňuje muže získávající si dárky (alabastra s parfémy a stužky) hetéry. Tento námět nebyl patrně určen pro vdanou ženu, ale pravděpodobně představuje osobní dar výrobce, ať už hrnčíře nebo malíře pro hetéru. I hetéry v 5. století př. n. 1. pokud zrovna neměly zákazníka, musely v nevěstinci vykonávat běžné ženské práce jako bylo spřádám vlny.
Svatby ve Spartě postrádaly jakoukoli romantiku. Přednost se dávala zralým dospělým ženám. Družička nevěstě ostříhala hlavu dohola, nazula jí mužské boty a uložila ji do slámy. Ženich k ní přicházel střízlivý a po naplnění manželství se vrátil do společné ložnice, kterou sdíleli spartští muži. Eugenická hlediska dovolovala, aby byl místo starého muže k jeho ženě poslán vybraný mladík. Staří mládenci byli ve Spartě trestáni zákonem. Traduje se, že zatvrzelým starým mládencem prý byl Thálés z Milétu. Na matčiny pobídky k sňatku napřed reagoval námitkou, že je ještě brzy, a posléze tvrdil, že už je pozdě.
Spartské ženy a matky byly známy svou tvrdostí vůči potomkům, pokud by nebyli odhodláni až do posledních sil statečně bránit vlast. Přesto se v Aristofanově Lýsistrátě ve svých názorech nijak neliší od Athéňanek a podpoří je poté, co se ženy rozhodly odmítat manželské povinnosti do té doby, než bojovníci na obou stranách zanechají dlouhé a obtížné války. Aristofanés v této komedii také představil schopné a rozhodné ženy a vedle nich některé nepříliš bystré a konzervativní měšťácké manžely, kteří se nezmohou než na bezzubé reptání proti neobvyklé ženské aktivitě.
Po peloponnéské válce došlo ke změnám i v chování spartských žen. Když se uvolnila tvrdá vojenská organizace soukromého i společenského života a ženám bylo dovoleno vlastnit majetek, získaly větší samostatnost a sebevědomí. I ve Spartě se tehdy rozšířil hetérismus. V Řecku 5. století př. n. 1. nebyla vzájemná láska mezi manžely ničím obvyklým. Naprostou výjimku představoval láskyplný vztah mezi Periklem a jeho druhou ženou, krásnou a vzdělanou Miléťankou Aspasií. Traduje se, že ji líbal vždy při odchodu z domu stejně jako při návratu a že se s ní radil o důležitých rozhodnutích.
Manžel mohl ženu zapudit, docházelo k tomu často kvůli neplodnosti, případně kvůli nepřiměřenému chování. Na druhé straně mohlo být důvodem pro opuštění muže špatné zacházení. Sokrates, „nejmoudřejší z Řeků", by mohl být považován za obhájce žen, případně za jednoho z prvních feministu, neboť jako první vyslovil názor, že žena má stejné schopnosti jako muž, ale ne tolik síly a vytrvalosti.
Naplnění svých sexuálních tužeb athénští muži uskutečňovali mimo dům. Pro potěšení měli konkubíny (pallakai) a kurtizány {hetéry). V Athénách tedy prakticky existovala bigamie. Oblíbenost konkubín a hetér byla podpořena i tím, že svým příznivcům byly ochotny poskytovat bezvýhradnou pozornost, jen aby si zachovaly jejich přízeň. Názor na rozdělení ženských rolí, které praktikovali Athéňané, je obsažen v soudní řeči proti Neaiře (autorem je patrně Démosthenés): „Hetéry máme pro svou rozkoš, souložnice pro každodenní ošetření těla, kdežto manželky pro ušlechtilé plození dítek a k tomu, abychom v nich měli věrné strážce domácnosti. "
Podobné hledisko měl zřejmě na zřeteli rovněž athénský zákonodárce Solón na začátku 6. století př. n. 1. S ohledem na formálně institucionální charakter manželských svazků viděl v hetérismu kompenzaci sexuálních i citových vztahů. Jak uvádí Plútarchos, vymezil však pravidlo, aby se muži stýkali se svými manželkami alespoň třikrát měsíčně.
34
Mravy řecké společnosti
Hetéry byly jedinou skupinou mezi ženami, jíž se dostávalo trochu vyššího vzdělání, byly motivovány k tomu, aby se snažily být přitažlivé. Vystupovaly na symposiích a jejich úkolem bylo bavit muže zpěvem, hudbou, konverzací, hrami a posléze i sexem. V případě nestřídmosti v pití a problémech, které následovaly, poskytovaly hetéry zákazníkovi pomoc i v této nepříjemné situaci. A jak ukazují výjevy na vázách, stávalo se to často především nezkušeným mladíkům, pokud ještě neznali míru.
Jako hetéra byla někdy označována i Periklova žena Aspasia. V Athénách byla cizinkou, přišla sem z kulturního Milétu, kde sejí dostalo na svou dobu výjimečného vzdělání. Periklés ji bral do kroužku svých přátel. Aspasii-ny společnosti a hovoru s ní si cenil i Sokrates. Tohoto faktu využívali Periklovi političtí protivníci, aby ji osočovali jako hetéru. Aspasia ve všem přesahovala omezení, na něž byli Athéňané zvyklí u svých žen. Podle tehdejšího mínění byla příliš skvělá, než aby mohla být počestnou ženou!
V 6. i 5. století př. n. 1. se hetéry nejčastěji soustřeďovaly v nevěstincích (porneion). Ty se vyskytovaly tam, kde se scházelo hodně lidí, například v přístavním městě Korintu, proslulém nevázaným Afroditiným kultem natolik, že sem směřovala antická „sexuální turistika"; volné mravy zdejších obyvatel už v římském období kritizoval i apoštol svatý Pavel. V Athénách se nevěstince nacházely v řemeslnické čtvrti Kerameiku a v přístavu Peiraieu. Není proto divu, že svět hetér byl blízký hlavně athénským výrobcům váz. Často zde nalézali inspiraci a jejich prostřednictvím o tomto prostředí získáváme nejvíce informací. Athény byly malé, každý znal každého, malíři si při práci povídali o svých favoritkách a malovali je i na vázy. Skupina vynikajících dekoratérů se v Kerameiku sešla kolem roku 500 př. n. 1. Soutěžili mezi sebou, kdo je lepší, napodobovali se a také se špičkovali a navzájem se znázorňovali ve společnosti konkrétních žen. Některé z těchto výjevů se moderním znalcům vázového malířství podařilo rozluštit a ty jsou pak velmi výmluvným důkazem subtilnosti a životnosti řeckého humoru a hravosti jeho autorů, jež představují po výtce lidské vlastnosti.
Takto vyzdobené vázy byly exportními díly a často směřovaly do Etrurie. Etruskové pochopitelně nemohli rozumět nejjemnějším významovým nuancím zašifrovaným do jejich výzdoby. Přesto si těchto artefaktů nesmírně vážili a pietně je se zemřelými majiteli ukládali do hrobek, v nichž se zachovaly do naší doby. A alespoň v některých případech lze opět porozumět tajemství jejich významu.
Kritios - Nesiótés, Tyranobijci Harmodios a Aristogeiton, sousoší z roku 477-476 př. a 1. (římská kopie z 1.-2. století n. 1.), mramor, výška 195 cm, naleziště: objeveno v Hadrianově ville v Tivoli roku 1790, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. G 103-104), Neapol, Itálie.
Roku 514 př. a 1. došlo v Athénách ke spiknutí, které si kladlo za cíl odstranit tyrany Hipparcha a Hippia. V čele spiknutí byli dva aristokraté Harmodios a Aristogeiton. Harmodios měl v plánu pomstít se Hipparchovi, protože urazil jeho sestru. Se svým starším přítelem Aristogeitonem zaútočili na tyrany v průběhu panathenájských slavností. Hipparcha se jim podařilo zabít, ale během represí, které následovaly, byli sami zabiti. Když byl roku 510 př. a 1. z Athén vyhnán i druhý Peisistratův syn Hippiás a nastolena demokracie, vytvořil sochař Antenór obraz tyranobijců pojatý jako symbol athénského odporu proti tyranidě. Sousoší, které stálo na Agoře, se roku 480 př. n. 1. stalo perskou kořistí (údajně je do Athén vrátil zpět Alexandros Makedon-ský, když je nalezl v Persepoli). Při obnově Athén byli roku 477 až 476 př. n. 1. pověřeni Kritios a Nesiótés, aby vytvořili náhradu symbolu demokracie. Jejich verze se zachovala v kopiích z římské doby. Odráží základní vlastnosti stylu řecké rané klasiky: realismus, zájem o anatomii, pohybovost a dynamiku, stejně jako rozdíl ve znázornění těla mladíka a staršího muže. Vyjadřuje rovněž oddanost mezi muži aristokratického původu, kdy starší z nich rytířsky chrání svého druha, aby mohl mečem zaútočit na tyrana.
35
Antika a rané křesťanství
Malíř CA, „Erotické scény z hodovní slavnosti", 340-330 př. n. 1., detail malby z červenofigurového kampánského zvoncovitého kráteru, keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: uloženo: Museo Nazio-nale Archeologico (inv. č. 88.873), Neapol, Itálie.
Jedno z malovaných epineter je vyzdobeno motivy hetér a jejich zákazníků. Těžko si lze představit, že bylo určeno pro řádnou ženu. Vzhledem k tomu, že hetéry v době mezi návštěvami klientů nebyly osvobozeny od běžných ženských prací a musely příst a tkát, byl tento artefakt určen do jejich prostředí a pravděpodobně představoval přímý dar od samotného výrobce. Z pramenů je také známo, že hetéry platily ze svého výdělku daň určenou na pořízení sochy jejich patronky Afrodity Pandémos.
V prudérních Athénách 5. století př. n. 1. byla přesto jedna z hetér vyznamenána čestnou sochou, pořízenou na náklady státu. Plinius Starší zaznamenal v souvislosti se svým pojednáním o sochařství případ hetéry známé pod přezdívkou Laena (tj. lvice). Byla důvěrnou přítelkyní tyranobijců Harmodia a Aristogeitona a jako jediná věděla o jejich záměrech potrestat smrtí tyrana Hipparcha. Důvodem byla urážka, které se dopustil na Harmodiově sestře. Když roku 514 př. n. 1. Harmodios za Aristogeito-nova přispění na Hipparcha zaútočil a probodl ho mečem, byli sice oba útočníci vzápětí usmrceni, ale rozpoutalo se kruté vyšetřování jejich záměrů, jako by se jednalo o státní vzpouru a ne o akt soukromé msty. Všichni, na něž mohlo padnout podezření, byli během výslechů krutě týráni a právě Laena zachovala statečnost až do posledního dechu. Po demokratickém převratu v Athénách roku 510 př. n. 1. se památka tyranobijců stala symbolem proti násilí a zvůli vlády chtivých jedinců. Byly jim postaveny sochy na Agoře. První památník z konce 6. století př. n. 1. se stal při perské okupaci Athén roku 480 př. n. 1. kořistí
Peršanů a v roce 476 př. n. 1. byl nahrazen sousoším od Kritia a Nesióta, které dnes známe z kopie v Neapoli. Patrně tehdy Athéňané rovněž rozhodli, že by měla být oslavena i památka Laeny. Protože ovšem nemohli připustit, aby v její soše byla zároveň vyznamenána také hetéra, rozhodli se pro symbolický památník v podobě lvice zobrazené na počest Laeny bez jazyka, protože se zachovala, jako by ho neměla (Plinius St, NH XXXIV, 72).
Od 4. století př. n. 1. hetérismus získal větší význam. Některé slavné kurtizány se domohly velkého majetku i společenské prestiže. Snad největší slávy dosáhla hetéra Frýné. Do Athén se dostala v dětském věku po dobytí Thespií jako otrokyne. Její výjimečná krása jí získala vlivné příznivce. Byla přítelkyní sochaře Práxitela, jenž podle ní vytvořil své nejproslulejší dílo, kultovní sochu Afrodity pro Knidos. Práxitelés tak prostřednictvím modelu i námětu poprvé oslavil krásu ženského těla, oduševně-lost a něhu v obličeji půvabné a jemné ženy. Slavnému malíři Apellovi byla modelem pro obraz Afrodity vynořující se z vln (anadyomené). Řečník Hypereidés dokonce využil krásy Frýnina těla také jako důkazu při soudním sporu, když byla obžalována z bezbožnosti za to, že se odvážila propůjčit své půvaby pro obraz bohyně. Bylo to sice neobvyklé, ale poměry se změnily již natolik, že i takové jednání se stalo přijatelné. Jako u většiny hetér bylo jméno Frýné vlastně přezdívkou. Původně se jmenovala Mnésarété („Pamětlivá cností"), což se pro hetéru příliš nehodilo, a podle nažloutlého odstínu pokožky byla pojmenována Frýné, to znamená ropucha. Zároveň to ukazuje na rozdíl mezi naším a řeckým chápáním, v němž tento tvor neimplikuje negativní estetický názor. Ze jmění, jehož se Frýné domohla, pomáhala při obnově svého rodného města, ale také umístila svou sochu, celou ze zlata, do delfské svatyně mezi sochy králů a vojevůdců. Nad touto opovážlivostí se ještě v římské době pohoršoval Plútarchos.
Některé hetéry také naslouchaly učení slavných filozofů. Je známa Lasteneia, která se školila v Platónově Akademii, nebo Epikurova žačka Leontion.
Krásné a moudré hetéry byly natolik atraktivní, že se stávaly i královnami. Alexandrova oblíbená Thais se poté, co předčasně zemřel, stala manželkou jeho vojevůdce Ptolemaia a po jeho boku rovněž egyptskou královnou. Hetérou z ulice byla původně i manželka syrakúského tyrana Hierona. V řeckořímské společnosti si hetéry udržovaly významné postavení, poslední z nich jež se uplatnila, byla tanečnice Theodora, dcera hlídače zvěře v konstantinopolském cirku. V manželství s východořím-ským vládcem Justinianem se stala důstojnou a energickou
36
Mravy řecké společnosti
Euthymidés, „Milenecké dvojice hetér a mladíků", 510-500 př. n. 1., detail výzdoby na černofigurové attické kalpis (typ amfory), výška nádoby ... cm, naleziště: ... uloženo: Musées Royaux d'Art et ďHis-toire (inv. č. R 351), Brusel, Belgie.
Dvě milenecké dvojice hetér a mladíků si vyměňují něžnosti během milostné předehry.
byzantskou císařovnou. V rozhodujícím okamžiku dokázala svého manžela podržet a odvrátit ho od zamýšlené abdikace při povstání NíM, k němuž v Konstantinopoli došlo roku 532. Tehdy prokázala, že je to právě ona, kdo je v jejich svazku schopen promyšlené státnické kalkulace.
Specifickou záležitostí v Řecku byla pederastie -láska k chlapcům. Vztah mezi erastem (milujícím - většinou dospělým a starším mužem) a eromenem (milovaným mladíkem) je často zobrazován na malovaných vázách včetně náznaků homosexuálního vztahu. Tato koncepce se v Řecku rozvinula tam, kde muži byli často pohromadě - zejména při cvičeních v gymnasiích. Kult krásy se dlouho týkal především sportem vypracovaného mužského těla: bylo pokládáno za krásné a hodné lásky více než ženské, protože ženské tělo je více zaoblené, splývající a postrádá diarthrósis - výraznou členitost jednotlivých svalových partií, typickou pro muže. Vzájemný obdiv mezi muži byl rozšířen především ve vyšších, aristokratických kruzích a zejména tam, kde se muži scházeli mezi sebou - nejen na cvičištích, ale i ve filozofických školách a mužských společnostech. Z Platónova Symposia je znám Alkibiadův obdiv k Sokratovi a jeho nikoli fyzické, ale duchovní, charismatické kráse, kterou označoval
37
Antika a rané křesťanství
Práxitelés, Sousoší Herma s Dionýsem, kolem roku 340 př. n. 1., mramor, výška 230 cm, naleziště: Olympia, Řecko.
Hermes nese na levé ruce malého Dionýsa, jenž vztahuje paže po hroznu, který zřejmě držel Hermes ve své pravé ruce. Athénský sochař Práxitelés byl novátorem pozdně klasického období - oproti Feidiovu monumentálnímu znázorňováni postav bohů dává antickým bohům lidský půvab a výraz citu. Tato sochaje možná jediným dochovaným originálem z Práxitelovy tvorby.
jako daimonion. Demokratické obce však takové vztahy považovaly za projevy aristokratismu a postihovaly je ve svých zákonech. Erasty se snažily vyloučit z veřejného života. Byl-li někdo označen buď křivě nebo právem jako katapygon, byla to nejen nadávka, ale nařčení znamenalo také například snadné vyšachování politického protivníka, protože se proti takové pomluvě mohl hájit jen s obtížemi.
Tendence k pederastii se objevují i v římské společnosti. Byl jimi znám například velký obdivovatel Řecka, císař Hadrianus. Když v Nilu utonul jeho mladý chráně-
Neznámý mistr, „Dívka hrající v kostky", 3. století př. n. 1., pálená hlína s polychromií, výška 15,6 cm, naleziště: Řecko, uloženo: Sbírka Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (inv. č. FF MU 571), Brno, Česká republika.
Terakotová soška tanagerského typu ukazuje na změnu vkusu v pozdně klasickém 4. století př. n. 1. a helénistickém 3. století př. n. 1., který směřoval od nadčasových monumentálních typů k intimnějším námětům, v nichž se odrážejí citové projevy. V běžném umění určeném pro denní život tyto nároky plnily dekorativní keramické sošky, na jejichž produkci se specializovaly dílny v boiótské Tánagře. Většinou znázorňují půvabné mladé ženy při toaletě nebo při hře. Drapérie byly dobar-vovány do jemných pastelových odstínů. Tyto sošky, které patřily k dekoraci řeckých domácností, známe především z nálezů v hrobech, kam byly ukládány jako votívni dary.
nec Antinoos, svolil, aby byl prohlášen za boha a aby mu po celé říši byly stavěny sochy. Ve stejné době se Plútarchos snažil dokazovat, že i dívky jsou schopny vzbuzovat stejnou lásku (erós) jako chlapci. Teprve pozdní stoicismus v římské době rehabilitoval manželskou lásku.
K situacím, které by se z našeho pohledu na sex jevily jako odklon od normy, patřil v Řecku skupinový sex, doložený opět scénami na vázách. Výjevy znázorňují, co se odehrávalo v závěru symposií mezi jejich účastníky a přizvanými hetérami. Podobné motivy jsou rovněž součástí dionýsovské tematiky. Velmi otevřeným sexuálním chováním prý proslul svérázný kynik Diogenes, když ani při podobných příležitostech nevyhledával ústraní a vlastně exhiboval při ipsaci a stejně tak i při styku s partnerkou.
38
Mravy řecké společnosti
Makron, „Bavící se páry při symposiu", kolem roku 480 př. n. 1., detail výzdoby červenofigurové číše (kylix), keramika, výška naleziště: uloženo: Metropolitan Museum of Art (inv. č. 20.246), New York, USA.
Muži leží s poloobnaženými hetérami na lehátcích, popíjejí víno, hrají kottabos a naslouchají hře pištkyně.
Vyčerpávající peloponnéská válka mezi Athénami a Spartou měla vliv na řadu významných změn, k nimž v Řecku došlo ve 4. století př. n. 1., nejen v politickém životě, ale také ve společenské mentalitě. Před veřejnými zájmy se více prosazoval individualismus. Ve vázovém malířství, v sochařství a v dalších druzích umění to vedlo k výraznějšímu vyjadřování citů, duševních stavů a hnutí mysli. Více byl oceňován ženský půvab a smyslová krása se stala jedním z dominantních témat, na něž se umělci soustředili.
V nejvyšších kruzích se objevují ambiciózní ženy vůdcovského typu. Taková byla například matka Alexandra Velikého Olympias. Zájmy svého syna dokázala prosadit za použití velmi odvážných intrik, při nichž ve vhodné chvíli odstranila jak krále Filippa, tak i možné další uchazeče o makedonský trůn. Stejnou linii v helé-nistickém období sledovaly i manželky ptolemaiovských vládců v Egyptě. Představovaly značně rozporuplné, téměř démonické osobnosti. Až po poslední z nich, Kleopatru VIL, se v nich spojovaly mimořádné schopnosti a kulturnost s neovladatelnou touhou po moci.
Jednou z mála činností, které zůstaly vyhrazeny pouze mužům, byla symposia (= společné pití). Pro mužskou část řeckého a posléze i římského světa představovala symposia důležitou instituci. Na těchto hostinách „těla i ducha" naslouchali antičtí muži zpěvu, sledovali produkce tanečníků, hetér a kejklířů, sami přispívali k zábavě vlastními písněmi nebo básněmi, diskutovali o různých vážných tématech z politiky či filozofie. Od nich postupně přecházeli k uvolněnějším hovorům, jež končívaly pitkami a nevázanými sexuálními hrami s hetérami. V řecké
Kleofradův malíř, „Zábavapo řecku: hudba, víno a sex", kolem roku 480 př. n L, detail výzdoby červenofigurové amfory, keramika, výška 63,3 cm, naleziště: Vulci, uloženo: Martin von Wagner Museum (inv. č. HA 120), Wůrzburg, Německo.
Dva nazí muži a hetéra s píšťalou v nice jsou zachyceni při tanci. Levý z mužů se pokouší hrát kottabos a ze špičaté amfory si patrně dolévá neředěné víno do číše. Prostředni muž brnká na lyni a přitom popíjí z velkého skyfu. Nahá hetéra vpravo ho dráždí na genitálu jednou ze svých píšťal.
společnosti byly hetéry dlouho jedinými příslušnicemi něžného pohlaví, jimž bylo dovoleno popíjet spolu s muži víno. Pro srovnání - za vlády Tarquiniovců se v Římě patrně uplatnily etruské mravy a v souladu s nimi mohla být ženám z vyšší společnosti povolena účast na hostinách. Po vyhnání králů však Římané zavedli přísná opatření potírající veškerou rozmařilost a luxus. Zákony rané republiky zakazovaly ženám požívání vína pod pohrůžkou trestu smrti. Trvalo dlouho, než se pod vlivem helénismu Římané přiklonili k řeckým zvykům a vedle pragmatického a účelného jednání v životě a politice, si oblíbili také uvolněné diskuse a úvahy o duchovních záležitostech. Na jejich atmosféře se výrazně podílelo právě víno.
K rituálu symposií patřilo, aby zvolený předseda hostiny symposiarchos (v Římě pak magister bibendi), určoval, v jakém poměru se bude víno k pití ředit s pramenitou vodou. Vína se v antice upravovala také kvůli
39
Antika a rané křesťanství
Euthymidés, „Hetérapři symposiu", kolem roku 500 př. a 1., detail výzdoby červenofígurové číše (kylix), keramika, výška naleziště: uloženo: Metropolitan Museum of Art (inv. č. 56.171.61), New York, USA.
Nahá hetéra pije při symposiu z velké číše, jejíž nožka má tvar mužských genitálií.
Pedieův malíř, „Mladík se dvoří hetéře hrající na lyru ", kolem roku 510 př. n. 1., detail výzdoby medailonu na dně červenofígurové číše (kylix), keramika, výška ... cm , naleziště: uloženo: Musée du Louvre (inv. č. G 13), Paříž, Francie.
Mladík ověnčený břečťanem objímá kolem ramen dívku hrající na lyru a patrně jí nabízí, aby se napila z velké číše, kterou drží v levé ruce. Oba protagonisté jsou oblečeni, motiv tedy zachycuje scénu ze začátků symposia. Na vnější straně této číše jsou pak zobrazeny sexuální orgie s hetérami, jimiž toto symposion končilo.
prodloužení doby trvanlivosti: protože Řekové ani Římané neznali pasterizaci, přidávali do svých vín nejčastěji med, případně pryskyřici (tento zvyk se udržel dodnes a víno tohoto druhu - retsina - je nej rozšířenějším řeckým vínem). K přípravě oblíbeného vína z ostrova Kóu se používala mořská voda, která mu dodávala bělavou barvu (recept na toto víno uvádí Cato Starší ve svém spisu O zemědělství - De re rustica). Do některých druhů se pro zjemnění chuti přidával popel z dřevěného uhlí nebo na prášek rozemletý vápenec. Surové víno, řecky akrátos, latinsky merum se v kráteru ředilo do stolní kvality. K poměrům míšení vína se vztahuje následující Horatiův návod:
Duris, „Satyři dovádějící s poháry při popíjení vína", 500^170 př. n. 1., červenofigurový psyktér (nádoba na chlazeni vína, která se vkládala do kráterů), keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: British Museum (inv. č. E 768), Londýn, Velká Británie.
Prostředni ze satyrů bravurně balancuje na vztyčeném falu číši (kantharos), do níž jeho druh opatrně nalévá víno ze džbánku.
40
Mravy řecké společnosti
Ódy XIX
Chlapče naplň nám poháry k slávě půlnoční tmy, nového měsíce
a též augura Mureny. Poměr devět či tři zvolíme k míšení?
Ten, kdo miluje devět Múz, pěvec nadšených slok, přeje si třikrát tři,
zato Grácie pouze tři: tato sestra dvou vil, oděných nahotou
nerada mívá potyčky.
(Horatius: Vavřín a réva. Přeložil Zdeněk K. Vysoký. Odeon, Praha 1972, s. 94.)
Plútarchos zdůrazňuje i příhodnou atmosféru, která patří k pití vína:
Stran vína lze říci to, co praví Euripides stran lásky:
Chci tě, ale jen s mírou, chci,
nikdy mne neopouštěj!
Neboť je z nápojů nej prospěšnější, z léků nejlahodnější a z poživatin nej příjemnější, jestliže se mu dostane správného ladění s vhodným časem spíše než správné směsi s vodou.
(Plútarchos, Hovory o lidském štěstí. Přeložil Ferdinand Stiebitz. Odeon, Praha 1971, s. 143.)
K pití vína se také vztahuje pravidlo, které uvádí Apuleius z Madaury, autor Zlatého osla: „První číše je na žízeň, druhá pro radost, třetí pro rozkoš, ale čtvrtá už jen na zpitomění. "
Jaká vína se v antice pila, se dozvídáme od některých autorů. Mezi nimi patřil k vyhlášeným znalcům Horatius. Plinius Starší ve svém encyklopedickém díle História naturalis píše, že v jeho době bylo známo asi osmdesát druhů značkového vína, z toho byla jedna třetina řeckých vín a zbylé dvě třetiny italských vín. K nejvíce ceněným značkám patřilo sladké chijské víno, pak caecub-ské a falernské (suché i sladké) z Latia a řada odrůd z Kampánie - massické, calenské, formijské, surrentské. Z řeckých vín se často pilo lehké a sladké víno z Lesbu a mořskou vodou aromatizované kójské víno. První vína
ve střední Itálii pěstovali a produkovali Etruskové. Na jejich tradici navazuje dnešní Chianti.
Víno patřilo k nej žádanějším exportním artiklům. Na jeho produkci bylo vedle pěstování oliv soustředěno attické zemědělství. Celé Středomoří brázdily plachetnice naplněné pečlivě poskládanými amforami, jejichž uspořádání se obvykle nepoškodilo ani při ztroskotání lodí - vraky jsou dodnes odkrývány a zkoumány potápěči a podmořskými archeology.
Tehdy pro své uživatele byly amfory a jiné zásobnicové a transportní nádoby, luxusní měsidla či ochlazovače vína, číše a poháry a další nádoby důležité nejen pro obsah uvnitř, ale mnohé z nich i kvůli malované výzdobě na povrchu i uvnitř, neboť malby zobrazují způsoby erotického chování a milostné etikety - od něžných scén z manželského života až po nejrůznější sexuální výstřelky. Dnes pro nás je vázová malba cenným pramenem poznání intimního života antické společnosti i zdrojem estetického uspokojení z krásného uměleckého díla.
Kromě běžných transportních amfor sériového typu sloužících k dálkové přepravě se v Řecku na víno používaly luxusní malované vázy následujících tvarů:
1 2 3
4 5 6
Antické zásobnicové a transportní nádoby sloužící na uchovávání nebo přepravu vína či oleje: 1-2 amfory, 3 peliké, 4 stamnos, 5-6 hydria (nádoba se dvěma horizontálními a jedním vertikálním uchem). Tyto vázy byly původně opatřeny víčkem, aby se tekutina uvnitř nádoby uchovala bez nečistot, pertinentni víčka se však zachovala jen ojediněle.
Stolní nádobí používané při hostinách tvořily velké reprezentativní krátery, ochlazovače, naběračky, džbánky a elegantní poháry. Od 6. do 4. století př. n. 1. byly tyto
41
Krátery (1^1) - měsidla na víno: 1 sloupkový kratér, 2 volutový kráter, 3 kratér kalich, 4 zvoncový kratér; 5 psyktér - ochlazovač vína; 6 kyathos - naběračka.
1 2 3
Nejužívanější typy džbánků: 1 oinochoe, 2 olpé, 3 vázy ve tvaru lidské hlavy.
nádoby ručně zdobeny malovanými výjevy z mytologie i běžného života. Ve 4. století př. n. 1. se rozšířila móda jemného černého nádobí s plastickou a kolkovanou reliéfní výzdobou. Tyto servisy napodobovaly dražší bronzové nádobí, jež si mohli dovolit jen příslušníci bohatých vrstev společnosti.
Měsidla na víno, krátery byly největšími nádobami, které vyráběli řečtí hrnčíři. Jejich výzdoba zpravidla představovala mistrovské kusy jednotlivých umělců. Do meh se kvůli vhodné temperaci vína vkládal ochlazovač, psyktér, naplněný chladnou vodou nebo sněhem. Specifický baňatý tvar a dutá nožka mu dovolovaly, aby se udržel na hladině tekutiny v kráteru. K nabírání vína z kráterů a rozlévání do pohárů sloužila naběračka, kyathos, jejíž tvar Řekové převzali z etruské keramiky typu buechero.
1 2 3
4 5 6
Nádoby k pití vína: 1 kantharos, 2 rhyton, 3 skyfos, 4 kylix -s odsazeným hrdlem, 5 kylix - klasický tvar, 6 mastos.
3 4
Panathénajská amfora - představuje zvláštní typ amfor, asi 50 cm vysokých, dole hrotitých, zdobených ve stylu černých figur, užívaných v Athénáchjako odměna vítězům v panathenájských hrách.
Toaletní nádobky: 1 lékythos, 2 aryballovitý lékythos, 3 aryballos, 4 alabastron.
Nejužívanější typy džbánků představovala baňatá oinochoe, štíhlá olpé a dekorativní vázičky ve tvaru lidské hlavy, které byly oblíbeny zejména koncem archaického období a v rané klasice (550^140 př. n. 1.).
K pití vína, jež se řecky nazývalo oinos, latinsky vínům, se užívaly následující tvary číší: elegantní a křehký kantharos, jenž byl atributem boha Dionýsa, číším na nožce se říkalo kylix. Existovaly od malých rozměrů pro jednu osobu až po obrovité číše, které při hostině kolovaly mezi jednotlivými účastníky. Podobně menší for-
42
Mravy řecké společnosti
mou jednoduššího koflíku byl skyfos a jeho zvětšenou formu reprezentovala kotylé. K méně často užívaným tvarům se řadilo rhyton, jež se vyvinulo ze starobylé formy picího rohu a napodobovalo hlavu zvířete (býka, psa aj.). Mastos, pohár ve tvaru prsu, byl v módě v Athénách v pozdně archaické době. Užíval se však spíše k obětním účelům.
Zvláštním typem amfor byly v Athénách takzvané panathénajské amfory, asi 50 cm vysoké a dole hrotité amfory. V jejich výzdobě se natrvalo udržel černofigurový sloh, i když ostatní keramika byla již malována ve stylu červených figur. Naplněné olejem z posvátného Athénina olivového háje sloužily jako faktická, nikoli symbolická odměna vítězům v panathénajských hrách (každý vítěz obdržel 20 amfor, tj. asi 200 litrů oleje, z jehož prodeje hradil náklady na svůj výcvik).
Řekové pečovali o svou tělesnou hygienu, a tak nejen před návštěvou symposia, ale také po výkonu práce nebo sportovní činnosti se postarali o očistu těla a natřeli se olejem. Toaletní nádobky byly stejně důležitým výrobním artiklem řeckých hrnčířů jako stolní náčiní. K nejběžnějším tvarům patřil jednoduchý kulovitý ary-ballos, nebo oválné alabastrom. Sportovci je nosili zavěšené na řemínku uchyceném na opasku. K jejich potřebě stačil běžný olivový olej. Štíhlé lékythy a kulovité ary-ballické lékythy používaly ženy jako flakony s vonnými oleji. Ve starověku nebyly známy parfémy s alkoholovou bází. Ty vynalezli v 10. století až Arabové. Vonné substance většinou rostlinného původu byly ve starověku vázány na olejový základ. Používal se na ně olej lisovaný z ještě nedozrálých oliv, který měl neutrální vůni. Jak takové kompozice parfémů vypadaly, se dozvídáme například u Lucretia:
Podobně výtažek z myrhy a majorán vonný s nardovým květem, tím nektarem
pro naše nozdry: chceš-li je zpracovat v směs,
musíš předem sehnat, pokud to lze, jen úplně bezvonný olej, z něhož by žádný pach se nedotkl nosu aby ty zamíchané a svařené vůně jedem vlastního dechu co nejméně rušil.
(Lucretius: O přírodě, II, 836-842. Antická knihovna svazek 12. Svoboda, Praha 1971, s. 74. Přeložila Julie Nováková.)
1 2
Nádoby užívané při svatebním rituálu: 1 lútroforos, 2 lébés gamikos.
Zvláštní určení se vztahem ke svatbám měly dva typy nádob: lútroforos, vysoká štíhlá nádoba připomínající amforu. V ní se před svatbou přinášela voda pro rituální koupel nevěsty a ženicha. Lútrofory se v archaickém období také dávaly na hroby svobodných dívek nebo mladíků. Druhým typem byl lébés gamikos, svatební lébés, kotlík vsazený na vysokou nožku byl rovněž určen na vodu k rituální koupeli nevěsty. Byla to také jediná řecká váza, do níž se během svatebního obřadu dávaly květiny a ozdobné ratolesti (srov. svatební scénu na takzvaném epinetru z Eretrie na straně 32).
43
Antika a rané křesťanství
Mravy etruské
a římské společnosti
Výtvarné památky prozrazují, že u Etrusků měly ženy značnou rovnoprávnost s muži. V etruské mentalitě se uchovaly stopy svědčící o blíže nespecifikované, ale nesporné kulturní souvislosti s Blízkým východem. Zdá se,
Neznámý mistr, „Hodující etruský pár", kolem roku 450 př. n. 1., nástěnná freska, naleziště: Tomba dei leopardi v nekropoli Monterozzi, Tarquinia, Itálie, uloženo: In situ.
Výjevy ze života Etrusků zachycené v hrobkách ze staršího období (tj. asi do poloviny 5. století př. n. 1.) ukazují blahobyt a pohodlí bohatých vrstev. Představy hostin si Etruskové přenášeli i do vizí svého záhrobního života, a proto jimi zdobili stěny hrobek. Etruské ženy měly rovnoprávné postaveni s muži a zúčastňovaly se s nimi i společenského života. Všechny ženy na této fresce mají světlé vlasy, což asi bylo výsledkem umělého kosmetického zásahu. Pár na tomto výjevu se nenucené baví a žena láskyplným dotykem naznačuje vztah k muži, který jí ukazuje bílý kulatý předmět, jejž drží v pravé ruce, zatímco levicí přidržuje velkou číši vína.
že z nich vyplývá i význam role ženy. Jak ukazuje příklad Tanaquil, manželky Tarquinia Priska, římského krále, jenž pocházel z etruského prostředí, byly ženy v etruských městech zapojeny do kultovních a náboženských záležitostí, vyznaly se ve věštění a výkladu magických znamení.
Vznešené etruské dámy jsou zobrazeny na freskách v hrobkách. Zúčastňovaly se hostin vedle svých mužů, kteří jim dopřávali nákladné a módní oblečení z drahocenných importovaných látek, střevíce s nahoru ohnutou špičkou a vysoké homolovité čepce. Nejjemnější granu-lací a filigránem zdobené šperky jsou rovněž důkazem bohatství, jež Etruskové získávali z dálkového obchodu se surovinami. Tím se etruské ženy výrazně odlišovaly od příslušnic ostatních daleko chudších národů Itálie včetně Římanek, jejichž životní styl byl v raných dobách skromný, protože společnost řízená muži se ostře bránila proti luxusu.
Římská společnost byla původně silně patriarchální. Zákony dvanácti desek z roku 451/450 př. n. 1. jasně vymezují rozsáhlou otcovskou pravomoc, k níž patřila i neobyčejně přísná až krutá pravidla pro zacházení se členy vlastní rodiny. Některé z nich odstranilo teprve křesťanství - například až roku 374 bylo zakázáno odkládání novorozenců. Teprve až za Konstantina Velikého se vražda na vlastním dítěti začala považovat za stejný zločin jako vlastizrada, zatímco za Hadriana byla trestána pouze vyhnanstvím. Proto bylo třeba Římanům občas připomenout, že otcovská pravomoc má vyplývat z úcty a poslušnosti a ne z hrůzy - patria potestas debet in pietate, non atrocitate consistere. Otcovská pravomoc se vztahovala i na manželku, která byla paní (domina) pouze ve vztahu k otrokům.
V souvislosti s rolí ženy jako ochrankyne rodinného krbu vzniklo na počátku římských dějin významné kněžské kolegium, jež bylo výlučně ženskou záležitostí. Jeho příslušnice - vestálky - pečovaly o posvátný oheň ve Vestině chrámu na Foru Romanu a ten byl považován za symbol prosperity Říma. Vestálkou podle tradice byla i Rhea Silvia, která porodila Romula a Rema. Šest kněžek bylo vybíráno v dětském věku do deseti let. Jejich služba trvala třicet let a po tuto dobu musely zůstat pannami. Poté byly propuštěny do běžného života a mohly se i vdát a založit rodinu. Nedělaly to příliš často, protože ve svém postavení požívaly vysokých společenských poct, jež jim radosti i strasti manželství kompenzovaly. Vestálky, označované jako virgines - panny, nesměly tedy v průběhu třicetileté služby porušit slib panenství. Pokud k tomu došlo, stihla je krutá odplata v podobě pohřbení za živa na místě vyhrazeném pro nejhorší zlo-
44
Mravy etruské a římské společnosti
Neznámý mistr, „Tančící etruská žena", 530-520 př. n. 1., freska, rozměry ... cm, naleziště: Tomba delle leonesse v nekropoli Monte-rozzi v Tarquinii, Itálie, uloženo: in situ.
Etruská dáma z 6. století př. a 1. je zobrazena podle tehdejší módy a nároků. Její oblečeni z drahocenných látek importovaných z Východu tvoří vyšívaný chitón a rozevlátý plášť s purpurovou podšívkou a modrými revéry. Oblečeni doplňují střevíce s nahoru ohnutou špičkou calcei repandi a kuželovitý čepec tutulus a rovněž nápadné šperky - náhrdelník a náušnice. Nicméně tento nákladný kroj, jímž etruské ženy pohoršovaly příslušníky mnohem chudších sousedních kmenů, působí těžkopádně a ve spojení s tancem a gestikulací, jak ji žena předvádí, i burleskně. Pro etruské umění je typická bezprostřednost a naivní expresivnost, která kulminuje právě v pozdně archaickém období.
čince - campus sceleratus (nad tímto místem jsou dnes postaveny základy italského Ministerstva financí).
Řím podle tradice založili latinští pastevci z Alba Longy usídlivší se na Palatinu. Ženy si museli získat únosem od sousedních Sabinu z Quirinálu. Při následném odvetném opatření jejich příbuzných se unesené ženy projevily jako účinný mírotvorný činitel tím, že smířily otce s manžely, a římský národ vznikl spojením obou etnik. Sa-binské ženy prosluly jako věrné manželky a schopné a pečlivé hospodyně.
Římské ženy pečovaly o domácnost a o potomstvo stejně jako v Řecku. Velké nároky byly kladeny na jejich řádné chování. Žena musela v prvé řadě zachovávat věrnost svému muži a být univira, dále ctnostná - casta, věrná svým povinnostem -pia, cudná - pudica, musela se zdržovat ve svém domě - domiseda a věnovat se předení a tkaní - lanifica.
Neznámý mistr, Venuše z Esquilinu, pozdně helenistická socha z přelomu 2. a 1. století př. a 1. s pozdějšími sochařskými zásahy z 1. poloviny 2. století n. 1., mramor, výška 155 cm, naleziště: Villa Palombara na Esquilinu, Řím, Itálie, uloženo: Musei Capitolini - od roku 1998 v náhradní expozici v Centrále Montemartini na via Ostiense (inv. č. 111.45), Řím, Itálie.
Tento obraz Afrodity vytvořil některý ze sochařů eklektiků pozdního helénismu působící v Itálii. Nejedná se se o originální dílo, protože se nechal inspirovat stylem rané klasiky. To je patrné nejen na obličeji a ve způsobu uspořádáni vlasů, ale také v nápodobě raně klasického pojetí ňader a spíše mužského tvaru horní partie boků. Tímto zásahem výrazně zkrátil trup. Přesto další části těla jsou vymodelovány pečlivě a senzualisticky podle vzoru práxitelovských Afrodít. Srovnáme-li však kontrapost této sochy (zejména z bočního pohledu s jinou eklektickou plastikou této doby známou jako Stefanův eféb, poznáme, že obě jsou vytvořeny podle jednoho sošného typu. Model Stefanova eféba tak byl použit jako univerzální vzor pro mužskou i ženskou sochu. Tuto plastiku využil český sochař Josef Václav Myslbek (1848-1922) jako model pro svou sochu Hudby, jež byla v roce 1914 osazena ve foyeru Národního divadla v Praze.
Ze starší římské historie známe mnoho žen a dívek, jež se příkladně vyznamenaly: zásadovostí jako Tarqui-niem zneuctěná Cornelia, statečností jako Cloelia, ro-
45
Antika a rané křesťanství
Okruh Meidiova malíře, „Lékythos ve tvaru žaludu", kolem 420^110 př. n. 1., attický červenofigurový lékythos, keramika, výška 16,5 cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: Pergamonmuseum, Antikensammlung (inv. č. 2707), Berlín, Německo.
Nádobka na parfémy (lékythos) je stylizována do tvaru žaludu, který byl symbolem zlatého věku, v němž původně žilo lidské pokolení. Motivy navozující atmosféru příjemného bezstarostného života v souladu s přírodou znázorňuje i malovaná výzdoba. Jsou zde zachyceny nezahalené ženy při toaletě, při níž jim pomáhají Erótové. V pojetí ženského těla se zde již projevuje cit pro jeho specifiku a malíř také na keramice znázornil ženské typy, jež do monumentálního sochařství pronikly až ve 4. a 3. století př. n. 1.
zumností a vynikající výchovou synů jako další Cornelia, matka Grakchů. Našla se však mezi nimi i proradná Tar-peia, která za náramky prozradila Sabinům, jak se dostat na Kapitol. Na výstrahu sobě podobným byla shozena ze skály.
Starorímske mravy byly přísné, namnoze až rigidní. To se týkalo i projevů citu. Ještě v první polovině 2. století př. n. 1. vyloučil Cato Starší ze senátu jednoho muže za to, že v přítomnosti dcery políbil svou ženu. Cato je znám jako fanatický podněcovač k definitivnímu vojenskému zásahu proti Karthágu. Byl však také literárně činný a napsal Píseň o mravech (Carmen de moribus), která se nedochovala, podobně jako soubor rad synovi Markovi (Praecepta ad filium). Z tohoto díla se zachovaly pouze části citované dalšími autory. Obsahovalo
dvojice manželů ve vysokém reliéfu, mramor, rozměry 54x80,2 cm, naleziště: Řím, uloženo: Museo Nazionale Romano delle Terme (nová expozice v Palazzo Massimo alle Terme), Řím, Itálie.
Římští manželé jsou na náhrobní stéle znázorněni v okamžiku sňatku naznačeném spojením pravic. Za nimi byl patrně zpodoben jejich syn držící holubici, symbol manželské svornosti.
upřímné a dobře míněné rady synovi, vyplývající z Catonových celoživotních zkušeností. Některé zásady se staly obecnými, dodnes používanými myšlenkami (například: „drž se věci, slova přijdou sama" nebo „zahálka je matka všeho zlého "), další z nich prozrazují Catonovu strohou povahu a pragmatismus Starorimana, když například radí vstup do manželství jako způsob, jak snáze a bez ohrožení cti uspokojovat pohlavní pud. Je známo, že se Cato ve stáří ještě naučil řecky, ale i to, že se po dovršení osmdesátky ještě podruhé oženil s dcerou svého tajemníka, původně otroka, kterého propustil na svobodu, a založil další linii mužského potomstva. Z ní pocházel i pozdější římský státník Cato Mladší.
Během doby se vyvinulo několik typů svatebního obřadu odstupňovaných podle společenského postavení snoubenců. Známe je z právních předpisů republikánského období, nepoužívaly se však po celou dobu existence římského impéria, protože vstup do manželství se postupně zjednodušoval. Ve 2. století př. n. 1. byly v platnosti tri typy právně uznávaných sňatků mezi občany -iustae nuptiae, quae cives Romani contrahunt.
Nejobřadnější sňatek (confarreatio) uzavírali patricio-vé, a to pouze v případě, že rodiče obou snoubenců byli naživu. Probíhal za přítomnosti nejvyššího pontifika, Iovova flamina a deseti svědků. Po slavnostní přísaze snoubenci obětovali Iovovi špaldový koláč far. Tímto sňatkem žena přecházela do právní moci manžela. Případný rozvod se nazýval diffareatio, nebyl však jedno-
46
Mravy etruské a římské společnosti
Wm
duchou záležitostí, protože přísahu danou nejvyššímu bohu mohl zrušit zase jen velekněz prokletím toho z manželů, z jehož popudu byl sňatek rozlučován. Jednodušší typ svatby (coemptio) vlastně napodoboval fiktivní koupi manželského partnera (mancipatio). Nevěsta pro něj byla vybavena třemi bronzovými mincemi - asy. Jeden as si dala do střevíce a ten byl určen Penátům. Druhým si symbolicky kupovala manžela a třetí obětovala v modelu obydlí. Ten symbolizoval koupi práva na užívání mužova domu. Rozvodu z takového svazku se říkalo remancipatio. Právoplatný typ manželského svazku mohl vzniknout z obyčejného, zvykem uznaného párového soužití ženy s mužem v jeho domě po dobu jednoho roku (takzvaný usus). Pokud si žena chtěla zachovat svoje práva a disponovat se svým majetkem, stačilo, aby na tři noci z mužova domu odešla zpět k rodičům.
Římané neměli v kalendáři vyhrazenou dobu pro uzavírání sňatků. Pouze se snažili vyhnout květnu, protože ho považovali za neblahý.
Nevěsta si v den svatby oblékla jednoduchou bílou tuniku přepásanou pásem s herkulovským uzlem uprostřed. Svrchní roucho tvořila říza (pala) šafránové
Neznámý mistr, Takzvaná Aldobrandinská svatba, kolem roku 20 př. n. 1., nástěnná freska, výška 92 cm, délka celého výjevu 205 cm, naleziště: římská villa v zahradách Aldobrandini, Řím, Itálie, uloženo: Musei Vaticani (Biblioteca Vaticana), Řím, Itálie.
Freska druhého pompejského slohu představuje tradiční výjev z novomanželské ložnice. Na kraji lůžka připravuje Venuše zahalenou vážnou nevěstu na její novou roli, mužská postava s věncem na hlavě sedící na zemi vedle lůžka je bůh sňatku Hymenaeus. Tato malba je považována za kopii Apellova obrazu znázorňujícího svatbu Alexandra Velikého s Ró-xanou, dcerou baktrijského knížete Oxyarta.
barvy. Svatební šaty doplňoval červenooranžový závoj (flammeum) zahalující hlavu. Vlasy mívaly nevěsty vyčesány tak, že šest pramenů vlasů tvořilo nad čelem vysoký diadém (seni crines); tento typ účesu byl rovněž atributem vestálek. Závoj na hlavě přidržoval věneček uvitý z majoránky, verbeny, později také z myrty nebo z květů pomerančovníku.
Součástí obřadu bylo takzvané dextrarum iunctio, kdy starosvatka (pronuba), jíž mohla být jen jednou provdaná žena, vložila po oběti nevěstinu ruku do pravice jejího muže. Tento zvyk podrželo i křesťanství, stejně jako nošení snubního prstenu. Čtvrtý prst levé ruky, na nějž se navlékal, podle toho dostal své označení prsteník
47
Antika a rané křesťanství
Neznámý mistr, „Novomanželský pár v ložnici a dvě služky připravující koupel a lůžko", mezi lety 20 př. n. 1. až 20 n L, polychromní mozaikový panel, takzvané emblema z Villy v Centocelle, rozměry ... cm, naleziště: Villa v Centocelle na předměstí Říma, Itálie, uloženo: Kunsthistorisches Museum (inv. č. AS II 9), Vídeň, Rakousko.
(anularius). Proč se prsten nosil právě na tomto prstě, vysvětluje Aulus Gellius s odvoláním na údajné zjištění Egypťanů, kteří prý při pitvách prováděných v souvislosti s mumifikací zjistili, že od tohoto prstu vede nerv přímo do srdce. Tento názor se nepotvrdil, ale zvyk přežívá až do současnosti.
Při vstupu do mužova domu pronesla novomanželka tradiční formuli manželského slibu: „kde jsi ty, Gaie, jsem i já, Gaia" - „ubi tu Caius, ibi ego Caia", známou též ve starodávnější verzi: „Si tu es Caius, ego Caia", jejíž obsah neumíme přesně vysvětlit. Nevěsta se nesměla dotknout prahu, přenášely ji družky na sedátku vytvořeném ze spojených rukou. Pak následovala hostina. Jako výslužku si hosté odnášeli mustacea - koláče zadělávané sladkým vínem a upečené s vavřínovými listy. Ženy se ujaly přípravy svatebního lože, kam odvedly zdrženlivou a zdráhající se nevěstu, jak patřilo k dobrým mravům, a předaly ji manželovi.
Zmíněné obřady byly určeny pouze pro římské občany. Kromě toho běžně existoval i konkubinát. Tak vypadaly de facto nelegální svazky mezi otroky v jedné domácnosti a obecně u nižších vrstev konkubinát často zastupoval zákonné svazky. V konkubinátu většinou žili i římští
vojáci, jimž sňatky povolil až císař Septimius Severus na konci 2. století n. 1. Konkubinát se praktikoval jako nouzové řešení pro společensky nerovné vztahy, které vylučovaly legalizaci. Za principátu ho někdy využívali i císaři, pokud například ovdověli, jako Vespasianus, nebo i vážný a seriózní Marcus Aurelius. Stejné řešení zvolil i císař Nerva, protože jako jediný muž na římském trůně byl starým mládencem. Prameny uvádějí, že když se zmínění panovníci ukazovali na veřejnosti, vozili vedle sebe na vozech svoje konkubíny. Za pozdní antiky byl konkubinát běžnou záležitostí u římských vojáků. Z takového svazku římského důstojníka s prostou ženou pocházel i pozdější císař Konstantinus Veliký. Císařské pocty později udělil i své matce Heleně, již církev prohlásila za svatou a jíž přiřkla zásluhu o nalezení údajného kříže, na němž byl ukřižován Kristus. Konstantinus sám měl alespoň dva takové svazky. Z prvního se mu narodil nej starší syn Crispus. Poté se z dynastických důvodů oženil s dcerou svého staršího spolucísaře Maximiana Faustou, přestože byla ještě nedospělá. Manželství se naplnilo až v roce 317 narozením syna. Ve stejném roce, jen o několik měsíců drive, se Konstantinovi narodil také nemanželský syn. O jeho matce historikové zaznamenali pouze to, že byla Arelatensis, tedy že pocházela z města Arelate, dnešního Arles. Fausta se snažila pomluvami eliminovat nejstaršího a nadějného Crispa, jenž na to doplatil životem, a Fausta tak neblaze vstoupila do historie jako druhá Faidra. Mělo se zato, že tak jako mytická Faidra, která se zamilovala do svého nevlastního syna Hippolyta a která se za jeho odmítnutí pomstila tím, že ho obvinila ze svodů, a zavinila tak jeho smrt, Fausta pravděpodobně využila podobné pomluvy se záměrem uchránit dynastické nároky svých vlastních dvou synů.
V rané římské společnosti nebyl rozvod sice běžnou záležitostí, ale uskutečňoval se tehdy, byly-li ze strany žen naplněny zákonné podmínky. Zeny byly zapuzovány zejména z těchto důvodů: nevěra, sterilita, marnotratnost, nehospodárnost, nebo pokud manželka muži záměrně způsobila újmu na majetku, také pokud otrávila děti anebo si tajně pro sebe nechala zhotovit klíče od domu, protože to bylo pokládáno za podezřelé.
Rozvod se konal u prétora před sedmi svědky a proběhl tak, že se po uvedení důvodu rozbily tabulky s manželskou smlouvou.
Muž použil rozvodové formule: „jdi pryč, ženo " - „ ifo-ras, femina ", nebo: „ starej se sama o sebe " - „ tuas r es tibi agito. " Rozvádět se ze zákona nesměli flaminové, jelikož by se tím porušila čistota, která byla absolutně
48
Mravy etruské a římské společnosti
nezbytná pro výkon jejich kněžské funkce. Té se museli automaticky vzdát při poskvrnění, k němuž došlo, zemře la-li jim žena.
Ve starších dobách v Římě na Fóru existovala svatyně starobylého ženského božstva jménem Viriplaca. Sem se odebrali rozvadění manželé a v klidu si zde mohli vyříkat svoje rozpory a stesky. Poté co svatyně při pozdějších přestavbách k nimž postupně na Foru docházelo, upadla v zapomnění, vzrůstal prý v Římě neúměrně počet rozvodů.
Za pozdní republiky, a zejména v císařské době, nastalo k uvolnění mravů. Rozvody se staly běžnou záležitostí s účelově vykonstruovanými důvody. Významní politikové se ženili a rozváděli tak, aby posílili svou pozici. Nejen Caesar nebo Pompeius, i zásadový, ale stejně ambiciózní a ješitný Cicero se v padesáti sedmi letech rozvedl po třicetiletém manželství s Terentií, aby si v politické kariéře pomohl věnem mladé Publie. Osud mu nicméně nedopřál, aby této situace dostatečně využil, protože byl v občanské válce brzy usmrcen Antoniovými stoupenci. Zato Terentia se postupně provdala ještě dvakrát a jako bohatá dědička po obou manželích se dožila více než sta let.
Spíše ze zištných důvodů se Cato Mladší rozvedl s Marcií, protože ji přesvědčil, aby se provdala za jeho bezdětného přítele Hortensia a zajistila mu potomstvo. Když se stala bohatou vdovou, vrátila se nazpět k původnímu manželovi.
Běžnou záležitostí se za císařství staly dynastické sňatky, jimiž se legalizovaly nároky na trůn. Hned první z adeptů, Augustův nástupce Tiberius, na to však doplatil svým soukromým životem. Předpokladem k uznání za dědice trůnu byl svazek s Augustovou dcerou Iulií, kvůli němuž se musel rozvést se svou první milovanou ženou. Trůn získal, ale s prostopášnou Iulií nebyl šťasten. Zatrpklý a nespokojený se mstil novému manželovi své původní ženy, Gaiovi Asiniu Pollionovi, aspoň tak, že bojkotoval jeho politické iniciativy a úřední kariéru. Nakonec ho uvrhl do vězení, kde Pollio roku 33 zemřel vyčerpáním a hladem.
Chronickým sklonem k rozvodům byl v augustovském období znám Gaius Cilnius Maecenas, jinak proslulý podporou významných umělců. Údajně se každé ráno chystal k prétorovi, aby ho rozvedl, během dne si to rozmyslel a večer se opět ucházel o přízeň své ženy.
Za císařství došlo k uvolnění mravů, což vyvolalo krizi rodiny a následně výrazný pokles porodnosti a počtu římských občanů.
Augustus, usilující o obrodu římských mravů, se snažil i tuto situaci řešit sérií zákonů, které měly upevnit rodinu, zvýšit populaci, zejména u příslušníků staré římské
Neznámý mistr, Freska z Villy mystérií v Pompejích, 50 př. n 1., 2. pompejský sloh, nástěnná freska, výška asi 190 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: In situ.
Znázorněný výjev zobrazuje průběh zasvěceni do dionýsovských mystérií. Od útrap bičování, jimiž musí zasvěcovaná dívka projít, diváka odvádí půvabná bakchantka zobrazená v prvním plánu. Je rafinovaně podaná zezadu při tanci na špičkách Její eleganci nezakrývá, ale podtrhuje vzdutý pás drapérie tehdy módního šafránového odstínu. Freska druhého pompejského slohu je známa od roku 1900, kdy byla objevena rozsáhlá villa, pojmenovaná podle zde znázorněného tématu - Villa mystérií. Výjimečnost malířské kvality tohoto díla ponechaného dodnes na původním místě, výrazně narušuje vliv prostředí. Neustálé střídám vlhkosti a sucha již téměř zničilo donedávna patrné svrchní lazurové vrstvy.
aristokracie, senátorů a jezdců, a zamezit cizoložství a nevěře. Občanskou morálku povýšil na věc veřejného zájmu a za cizoložství stanovil přísné tresty. Podle počtu dětí se otcové rodin těšili různým výhodám, a neženatí byli naopak sankcionováni. Byl vydán zákaz zrušení zásnub, protože ti, kteří neměli zájem oženit se, s oblibou neustále uzavírali a rušili zásnuby. V platnost vstoupilo ustanovení, že každý dospělý muž, tedy ve věku pětadvaceti až šedesáti let, musí být ženat a žena mezi dvaceti až padesáti lety vdaná. To neomezovalo počet rozvodů, ale ukládalo žít v trvalém svazku. Augustovy reformy
49
Antika a rané křesťanství
Kallimachos (?), Venus Genetrix, k roku 400 př. a 1. (římská kopie), mramor, výška 164 cm, uloženo: Musée du Louvre (inv. č. 525), Paříž, Francie.
Feidiovu žákovi Kallimachovi, jenž je znám jako vynálezce korintské hlavice, je tradičně připisováno autorství této první senzualisticky pojaté Afrodity. Do té doby než Práxitelés svou Afroditou Knidskou vytvořil nový vzor pro podáni bohyně krásy, byla Afrodite znázorňována oblečená. U Kallimacha vidíme zřetelný posun - využívá efektu takzvané mokré drapérie, která lne těsně k tělu a zvýrazňuje jeho tvary. Jeho Afrodite má nejen vyrovnaný rytmus polykleitovských soch, ale je na ní zřetelný nový smysl pro estetiku ženského těla. Ke zlomu od výlučně mužsky pojaté krásy k uplatněni ženského těla jako estetického objektu v Řecku došlo až na konci 5. století př. n. 1. Tento obraz Venuše se stal velmi oblíbený v Římě, kde byl často kopírován. Tradičně se ztotožňuje s typem sochy Venus Genetrix (Venuše Ředitelka). Jí zasvětil Caesar chrám na svém foru. V drobné plastice bývá tento typ Venuše reprodukován i v nezahalené podobě.
Neznámý mistr, „Římská dáma jako Venuše", kolem roku 150 n. 1., mramor, výška 172 cm, naleziště: Řím, Itálie, uloženo: Musei Vatica-ni, Řím, Itálie.
Římská žena antoninovského období se podle dobové módy dala portrétovat jako Venuše. Předlohou se stala v Římě velmi oblíbená Venus Genetrix (srov. s obrázkem vlevo). Ve spojení s ideálním tělem však ženin měšťácky fádní a nevýrazný obličej působí kýčovitým dojmem. V běžné sériové produkci takových podobizen se projevuje nedostatek římského vkusu a smyslu pro styl, který na rozdíl od Řeků, jimž byl vlastní, Římané nerespektovali.
vyvolávaly odpor římské společnosti a později musely být zmírněny. Stárnoucí a mrzutý císař s nevolí sledoval úpadek mravů, jemuž se nevyhnula ani jeho vlastní rodina, a bez soucitu poslal do vyhnanství svou dceru i vnučku a také slavného básníka Ovidia, snad proto, že jeho odvážné erotické básně podporovaly uvolněné chování tehdejší římské zlaté mládeže.
Ve vyšší společnosti došlo k výrazným změnám v chování žen. Římské ženy se často uchylovaly k potratům. Takové jednání bylo soukromou záležitostí a nebylo trestné, pokud manžel nevznesl žalobu, že je takto připravován o potomstvo. Majetné ženy se také často z vlastní vůle rozváděly, některé z nich se vyžívaly v nepřetržitém střídání sňatků a rozvodů. Iuvenalis je kritizuje,
50
3
Mravy etruské a římské společnosti
že se vdávaly až desetkrát, a Martialis je kousavě označuje jako zákonem chráněné cizoložnice. Tradiční ctnosti římských žen se rozptylovaly v pohodlném životě, v účasti na hostinách. Přesto se heroismus Římanek zcela nevytratil. Příkladů, jako byla Senekova manželka Paulina nebo Paetova Arria, které se odhodlaly se svými muži dobrovolně sdílet i smrt, bylo však málo.
Oficiálně se v právním řádu na postavení ženy nic nezměnilo. Na nutnost změn v tomto ohledu poukazoval koncem 1. století n. 1. Epiktétův učitel Musonius Rufus. Můžeme ho považovat za teoretika antického feminismu, neboť proklamoval morální i intelektuální rovnost mezi oběma pohlavími.
Avšak ani ženy na samém vrcholku pyramidy, k níž v poslední době bývá připodobňováno rozdělení římské společnosti, neměly vždy snadnou situaci. Tomuto pocitu se nelze ubránit při pohledu na portréty Hadrianovy ženy Sabiny a Gallienovy manželky Saloniny. Hadrianovo manželství bylo narušeno jeho homosexuálními sklony. Gallienus se zase zahleděl do své germánské otrokyne, krásné světlovlasé Pippary, a na její počest prý dokonce skládal verše. Zanedbávání oficiálních manželek se patrně odráží i na jejich dochovaných podobiznách: z melancholického výrazu Sabiny a Saloniny je patrné, že obě byly neobyčejně půvabné, ale zároveň velmi frustrované ženy.
Výtvarné památky z římského prostředí dosvědčují existenci podobných erotických představ a motivů jako v Řecku. Lascívni výjevy na vázách nahrazují stejně odvážné fresky z pompejských domů a nápisy na zdech s erotickou tematikou.
Svatební motivy znázorňující manželskou ložnici ukazují cudně zahalenou nevěstu, jak je přiváděna ke svému muži. Jedním z nejkvalitnějších malířských výtvorů, jež se z římského umění zachovaly, je velký vlys v pompejské Ville mystérií. Jeho námětem je zasvěcovací obřad do dionýsovských mystérií.
Římané prokazovali velkou úctu bohyni Venuši. Podle tradice byla matkou Aeneovou, a protože Aeneas po útěku z hořící Tróje přistál u italských břehů a stal se praotcem Latinů, byla svým způsobem patronkou všech Římanů. Rod Juliů prostřednictvím Aeneova syna Iula odvozoval svůj přímý původ od Venuše na základě nesprávné etymologie, a proto Caesar zasvětil chrám na svém foru Venuši Roditelce - Venus Genetrix.
Z římského prostředí známe velké množství verzí Venušiných soch. Většinou se jedná o kopie řeckých a helenistických Afrodít, díky nimž dnes alespoň v základních obrysech víme, jak mohly originály vypadat. V císařském Římě se do podoby Venuše s oblibou stylizo-
Neznámý mistr, „Koloběh lidského života na prométheovském sarkofágu", kolem roku 300, mramor, výška 58 cm, délka 118 cm, naleziště: Řím, uloženo: Musei Capitolini, Řím, Itálie.
Na dětském sarkofágu jsou symbolicky zachyceny nejdůležitější epizody lidského života. Uprostřed Prométheus formuje z hlíny lidské figurky a Athéna je oživuje. Prométheus byl v pozdější době římské uctíván jako božstvo sóteriologického - spásného charakteru. Vytvořil lidi a za cenu vlastního krutého potrestání ze strany bohů jim přinesl oheň. Athéna pokládá novým lidem na hlavu motýla. Ten se v řečtině jmenuje psýché a je symbolem duše, která tak do člověka vstupuje. Lidská duše ke svému životu potřebuje lásku a to symbolizuje vlevo malý obraz Psýché v objetí s Amorem. Vpravo je ležící postavička, znázorňující zemřelého člověka a nad ním truchlící Amorek. Malou Psýché s motýlími křídly, která opustila bezvládné tělo, odnáší Hermes Psýchopompos (průvodce duší) do podsvětí.
valy dámy z vysokých kruhů a dávaly se takto zpodobovat. Tuto módu se snažily napodobit i ženy z prostředí „střední buržoazie". Pokud byly jen průměrného vzhledu, působí takové sochy značně kýčovitě.
Romantický příběh o Amorovi a Psýché je literárně znám z Apuleiových Proměn. Bohatou inspiraci poskytoval i výtvarným dílům, počínaje drobnými artefakty, jako jsou keramické lampy, až po malířské a sochařské ztvárnění. Ve 2. století n. 1. se rozšířila víra v posmrtný život a ovlivnila pohřební ritus. Masově se rozšířilo používání reliéfně zdobených sarkofágů. Oblíbenými výzdobnými motivy se staly mytologické příběhy evokuj ící doklady velké, až za hrob sahající lásky, která překonala odloučení manželů nebo milenců. Proto se často objevuje motiv Alkéstidy a Adméta, Prótesiláa a Láodameie, bohyně Selené a pastýře Endymióna nebo zmíněná tematika Amora a Psýché. Pokud se na sarkofázích objevují scény ze života zemřelého muže nebo ženy (jakýsi symbolický obrazový životopis), má mezi nimi čestné místo znázornění svatby v podobě dextrarum iunctio.
51
Antika a rané křesťanství
Mravy ve společnosti antických křesťanů
Křesťanské náboženství začala hlásat nepatrná sekta, která se odštěpila od palestinského židovství, protože nesouhlasila s některými z jeho praktik. S těmito názory se seznámil Pavel z Tarsu, vzdělaný Žid z řeckého pro-
Neznámý mistr, „ Takzvaný Dogmatický sarkofág", kolem roku 320 a 1., mramor, rozměry 267x163x148 cm, naleziště: pod základy baldachýnu v chrámu sv. Pavla za hradbami na via Ostiense, Řím, Itálie, uloženo: Musei Vaticani, Collezione Lateranense (inv. č. Lat. 104), Řím, Itálie.
Jeden z největších a nejlépe vyzdobených starokřesťanských sarkofágů představuje svým obsahem i formou jakousi encyklopedii pozdně antického křesťanského uměni v první polovině 4. století. Podle tehdejší módy byly velké sarkofágy zdobeny dvěma souvislými pásy reliéfů znázorňujících především Kristovy zázraky. Označení „dogmatický" mu bylo přisouzeno nesprávně, protože s předpokládaným dogmatem o božské trojici spatřované v motivu Stvoření Adama a Evy, nemá nic společného. Znázorněné výjevy v horním pásu zleva doprava: Stvoření Evy z Adamova žebra, Kristus (sic!) přiděluje Evě a Adamovi jejich úlohy poté, co se dopustili prvotního hříchu (strom s hadem) a jsou vyhnáni z ráje. Vpravo od středu: Kristus přeměňuje pomocí kouzelné hůlky (virga thaumaturga) vodu ve víno v Káni Galilejské, Kristus množí chleby a ryby, vpravo oživení Lazara. Ve spodním pásu zleva: Klanění tří králů, Uzdravení slepého, Daniel jako orans v jámě lvové, Předpověď Petrovy zrady, Petrovo zatčení a Petrův zázrak s vytrysknutím pramene vody ze skály (řecky petra), z něhož pijí římští vojáci (symbol víry šířené apoštolem a zakladatelem římské církevní obce). Znázorněné motivy jsou komponovány podle formálních předloh ze soudobého pohanského umění. Portrét manželů je umístěn do mušle, která byla oblíbeným profánním symbolem blaženého posmrtného života. Zůstal nedokončen podobně jako ostatní výzdobné motivy, protože sarkofág byl použit ještě ve zcela nehotovém stavu. Jeho monumentalita i neobyčejně pečlivé rozvržení výzdoby napovídají, že byl určen pro některého věřícího z nejvyšší římské společnosti.
středí Malé Asie. Díky jeho učení se křesťanství rozvinulo v ucelenou teologickou koncepci a světonázor a rychle se rozšířilo v antickém světě. V tomto prostředí nacházelo stále větší ohlas, protože uspokojovalo ty potřeby člověka, pro které antická společnost, potýkající se s četnými vnitřními krizemi, nebyla již schopna nabídnout uspokojivé řešení. Humanistický základ, na němž se antická civilizace konstituovala, se rovněž ukázal živnou půdou pro uplatnění humanismu křesťanského. Nedostatky soudobého světa se snažil řešit prostřednictvím nové víry, odlišné od přežívajících se antických kultů
křesťanského sarkofágu, mramor, výška 58 cm, naleziště: objeveno ve skladišti mramorů v areálu katakomb svatého Sebastiana na via Appia, Řím, Itálie, uloženo: v tamní bazilice užíván jako oltářní menza (inv. č. S 14), Řím, Itálie.
V raně křesťanském uměni Kristus vystupuje jako zdroj lásky k bližnímu a záruka spásy. Za svého života ji četným lidem poskytoval prostřednictvím zázračných uzdravení a vzkříšení. Oživení Lazara j e j eho nejvýznamnějším zázrakem, protože vrátil zpět do života člověka, jenž byl již tři dny pohřben. Zobrazeni motivu odehrávajícího se v Palestině se přizpůsobilo římskému chápání: hrob je znázorněn jako římský sepulkrální chrámek se sloupy v průčelí a Lazar zavinutý do plátna j ako múmie.
52
Mravy ve společnosti antických křesťanů
a hledající radikální, třebaže iracionální východisko v eschatologické koncepci posmrtné spásy, jejíž zárukou se stala Kristova oběť. Mystérium utrpení a oběti korunované konečným vítězstvím božstva bylo podstatou mnoha antických mystérií, do jejichž rámce můžeme křesťanství zařadit. Jeho odlišnost byla v tom, že zárukou spásy a podstatou mystéria byla krvavá oběť a smrt nikoli obětního zvířete, jak bylo obvyklé v pohanských kultech, ale skutečného člověka Ježíše Krista, syna Božího, který sám byl vtěleným bohem. Poté co zemřel jako člověk, byl vzkříšen k novému životu a jako Bůh vstoupil na nebesa. Spásu přislíbil i těm, kdo uvěří jeho učení bez ohledu na pohlaví či společenské postavení a další atributy pozemského života. Právě to bylo v antickém světě na křesťanství přitažlivé a získalo mu mnoho horlivých příznivců, zejména mezi ženami a otroky. Racionálně uvažujícím příslušníkům antické společnosti toto mystérium připadalo nesmyslné a rozporuplné. Antičtí bohové byli nazíráni jako nesmrtelní, netýkalo se jich utrpení, byli věčně krásní a mladí. Ukřižování bylo nejpoťupnějším trestem, používaným jen pro nejhorší zločince a desperáty. Nesmělo být uplatněno vůči římskému občanovi. Fakt, že Bůh byl ukřižován a zemřel, byl nepochopitelný. Nezbylo než uvěřit - „ credo, quia absurdum ", jak tyto rozpory údajně vyjádřil racionalistický i vášnivý Tertullianus. Zachytilo je i výtvarné umění, v němž byla tradiční estetická kritéria nejen tvarů, ale i vztahů a hodnot zakotvena mnohem důkladněji. Protože v židovském náboženství platil zákaz zobrazování toho, co je předmětem kultu, nevyvinulo se zde obrazové umění. Křesťanství ve svých základních předpisech převzalo i tuto zásadu a v prvních dvou stoletích své existence ji striktně dodržovalo. V antickém světě však byla časem porušena obecně platnou praxí a také zde se začalo formovat obrazové ztvárnění posvátných biblických motivů. Ukřižování přesto pro antické křesťany zůstávalo tabu po morální i estetické stránce, dlouho se mu vyhýbali, uplatnilo se pozdě a s velkými rozpaky a přijatelným se stalo posléze až na přelomu 6. a 7. století. Tri až čtyři doklady tohoto motivu, které známe z 5. a 6. století, zachycují Ukřižovaného s otevřenýma očima, tedy živého, což se podle antické morálky jevilo přijatelnější.
Jak se křesťanství dívalo na člověka v jeho přirozených lidských vztazích? V mnoha ohledech bylo konzervativní a vrhlo člověka zpět do zásadami a předpisy spoutaného postavení, z něhož se mezitím v antickém světě vymanil.
Nerovnoprávnost pohlaví byla v Pavlově teologii zdůvodněna: žena je tvorem méně dokonalým než muž,
Neznámý mistr, Apollo z Kuria, 1. polovina 4. století, vápenec, výška asi 70 cm, naleziště: Kurion na Kypru, uloženo: Muzeum v Episkopi, Kypr, Řecko.
Jeden z mála zachovaných obrazů Apo liona z období pozdní antiky, dokládá, jak úzce souvisela idealizovaná představa mladistvého Krista s tradiční estetikou a představou krásného a věčně mladého antického boha.
protože muž byl stvořen podle obrazu božího, kdežto žena byla vytvořena podle obrazu muže, a je mu tudíž podřízena. Dalším důvodem je to, že zavinila dědičný
53
Antika a rané křesťanství
Neznámý mistr, Dobrý pastýř, 220-230 a 1., freska na stropě Lucininy krypty, naleziště: Callixtovy katakomby, Řím, Itálie, uloženo: In sítu.
Motivem Dobrého pastýře byla v raném křesťanství vyjadřována láska k bližnímu {filantropia). V Janově evangeliu Kristus vysvětluje své spásné poslání pomocí paralely s Dobrým pastýřem: „Já jsem Dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne tak, jako mě zná Otec a já znám Otce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce" (Jan 10, 14-18). V památkách raně křesťanského sepulkrálního umění motiv Dobrého pastýře symbolizuje záruku spásy, kterou si věřící tímto způsobem snažili zajistit i pro sebe.
hřích (I Cor. 7). Vztah mezi mužem a ženou může být založen na právoplatném manželském svazku, jehož cílem je zplodit a vychovat potomstvo. Jeho základem má být spíše soulad (consensus) než soužití (concubitus). Fyzická láskaje zbytečná, odvádí od Boha. Pavel dospěl tak daleko, že muži zamilovanému do své ženy vyčetl, že se tím dopouští cizoložství.
Nebylo lehké hledat rozumné zásady pastorační politiky - najít vhodné vysvětlení pro biblické zásady dogmatické povahy, protože si často protiřečily. Křesťanství se muselo vyrovnávat s římským způsobem života a usilovat o snesitelný modus vivendi s římskou zákonnou normou
v oblasti civilního práva. V době, kdy křesťanství bylo tajným náboženským směrem, muselo se v mnoha ohledech chovat přizpůsobivě, aby se nedostalo do rozporu s platnými zákony. Například papež Callixtus, sám bývalý otrok, doporučoval na začátku 3. století ženám z vyšší společnosti, aby raději uzavíraly tajné sňatky a žily s některým ze svých otroků, pokud byl rovněž věřící, než aby se provdaly za pohana ze svého prostředí. Problém nastal, když tato tajná manželství nezůstala sterilní: ze společenských důvodů se žena musela podrobit potratu, k čemuž se křesťanství stavělo negativně, počínaje již apologety 2. století.
Když bylo roku 313 křesťanství s pohanským náboženstvím zrovnoprávněno takzvaným Milánským ediktem císaře Konstantina a jeho vliv vzrostl, prosazovalo svoje stanoviska v mnoha ohledech nesmiřitelně. Tam, kde bylo možné získat snadněji vrch nad odpůrci, se však povolovaly výjimky. Jednalo se třeba o souhlas, aby se křesťanské ženy vdávaly do tradičně pohanských rodin římské aristokracie, protože ženská přesvědčivost byla považována za vhodný prostředek k tomu, jak nalomit protivníka a získat ho pro víru.
Podstatou křesťanské lásky je obecná láska k bližnímu (philanthropia). Na ní byla založena i láska manželská (charitas coniugalis), která ovšem vycházela z římské teorie konsensu obou jedinců. Nejvýznamnější z církevních otců pozdně antického křesťanství Aurelius Augus-tinus říká, že se křesťanské manželství neřídí zákony Fora (občanským právem), ale zákony Kristovými, jež pro pastorační účely rozpracoval sv. Pavel. Přesto se Augustinovi dařilo jen s obtížemi vyložit některá protiřečí-cí si ustanovení tak, aby byla jednoznačně srozumitelná a použitelná pro normální život.
Křesťanská svatba do detailu přejímá obřad, který se vyvinul v Římě a jehož jádrem je slib a spojené pravice (dextrarum iunctió). Bez problému se křesťanská praxe přizpůsobila i některým pozdějším ustanovením civilního práva, jako bylo nařízení o věnu uzákoněné západorim-ským císařem Maiorianem v polovině 5. století. Církev prosazuje požadavek, aby se slib vykonal v přítomnosti kněze (nikoli jen civilních svědků a starosvatky) a byl posvěcen ve jménu Krista - in Deo.
Křesťanství pozvedlo a zvýraznilo roli zásnub. Vycházelo přitom z ohledu, jakou roli zaslíbení hrálo ve stálosti vztahu Josefa k Marii. Symbolem přijetí závazku obou snoubenců byl polibek, jejž si vyměnili, a železný prsten.
Církevní zákonodárství neuznávalo rozvody a bránilo se i opětovnému uzavírání manželství, zejména pokud
54
Mravy ve společnosti antických křesťanů
by se k tomu odhodlala žena. Vdovám propůjčovalo značnou úctu. Podobný čestný statut měly i neprovdané dívky a ženy. Pro ně se užívalo označení panna - virgo a panenství se stalo specifickou kategorií. Svou roli v tom hrálo prosazování čistoty a askeze. V mužském světě bylo preferováno mnišství. Vlastně všechny tyto sterilní stavy, jak byly chápány z profánního antického hlediska, byly povýšeny na ctnost. U mužů byly další sňatky doporučovány jen za předpokladu, že soužití přispěje k lepšímu pochopení a poznání Boha. Nevěra a cizoložství byly posuzovány stejně negativně, dopustil-li se j ich muž či žena.
Smysl manželskému soužití poskytovalo plození dětí. Přesto někteří církevní otcové prosazující odříkání, radili, aby lidé byli uměření i v této bohulibé činnosti. Pozitivní role manželství byla spatřována v tom, že poskytuje přirozenou ochranu proti tělesné vášni.
Jeden z nejkultivovanějších učenců 4. století Hieronymus, autor latinského překladu Bible, pro nějž se od 12. století používá názvu Vulgáta, se v perspektivě deziluzí pozdně antického člověka a eschatologických vizí, do nichž se promítalo tušení zániku tehdejšího světa, domníval, že svět je přelidněný. Chudině doporučoval úplnou abstinenci, aby se nerodily děti, které stejně čeká jen neštěstí. Hieronymus, jenž i ve svém životě preferoval askezi, také prohlásil, že vznikem křesťanství bylo vlastně překonáno Hospodinovo nařízení „milujte se a množte se ", obsažené v Genezi. Proti tomuto extrémnímu názoru se kategoricky postavili vzdělaní křesťané z laického prostředí a neschválili je ani ostatní církevní Otcové.
Na rozdíl od Hieronyma, který tíhl k odříkání a osamělému životu v odloučení, prožil svatý Augustinus mnohem pestřejší a bohatší život. Vyrostl v profánním prostředí, proplul úskalími bouřlivého mládí a žena, s níž žil, mu dala syna. S křesťanstvím se seznámil až později v Miláně. Pod vlivem charismatické osobnosti tamního biskupa Ambrosia (svatý Ambrož), prožil intenzivní vnitřní přerod a stal se knězem, posléze i biskupem v severoafrickém městě Hippo Regius. Ve svém spise Confessiones Vyznání), který je nejstarší známou autobiografií, velmi upřímně a otevřeně popisuje svou životní cestu a duševní zápasy, jak jimi postupně procházel a jak se s nimi vyrovnával. Augustinus je rovněž autorem spisu O dobru manželství (De bono coniugali) a jeho reflexe na toto téma jsou z teologického i lidského hlediska hlubší a použitelné pro život více než některé extrémní názory Hieronymovy.
U svých kněží se církev postupně snažila prosazovat
Anťnemios z Trallů a Isidóros z Miléta (architekti), „Hagia Sofia, chrám zosobněné Boží Moudrosti", z původní raně křesťanské kon-stantinovské baziliky byla tato svatyně v letech 532 až 536 za císaře Justiniana přestavěna na kupolový chrám byzantského typu, Istanbul, Turecko.
Původní kolonii Byzantion v této oblasti kolem roku 600 př. n. 1. založili Řekové, aby mohli ovládat vstup do Černomoří. Ze strategických důvodů si toto místo vybral císař Konstantinus Veliký a v letech 326 až 331 zde postavil své sídelní město a nejdůležitější centrum ve východní části římské říše. Později se stalo hlavním městem východo-římské, tj. Byzantské říše. Po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453 byla Hagia Sofia změněna na mešitu a byly k ní přistavěny čtyři minarety.
požadavek čistoty v podobě celibátu. Zpočátku to nebyla jednoznačná podmínka, spíše se setkáváme s řadou doporučení v tomto smyslu. Například kněžím, kteří byli vysvěceni už jako ženatí, se doporučovalo, aby nezavrhovali své ženy, ale žili vedle nich jako by je neměli. Když si severoafričtí křesťané v Kyréně začátkem 5. století za svého biskupa zvolili novoplatónského filozofa Synesia, přijal tuto funkci s podmínkou, že si i nadále ponechá svou ženu.
Základní podmínkou k přijetí do kněžského stavu bylo mužství. Knězem se proto nemohl stát ani jeden z nej významnějších církevních otců Órigenés z toho důvodu, že se chtěl Bohu přiblížit prostřednictvím nejkrajnější askeze a připravil se sám o své mužství. (Dodnes má při volbě papeže důležité místo ve středověku ustanovená ceremonie Habet, včetně použití originálních ustensilií velmi profánního antického původu.) Církev obecně považovala kastraci za nemorální a nelidskou. V Římě se prováděla u určitých kategorií otroků, ale i to zákonným
55
Antika a rané křesťanství
Neznámý mistr, „ Zuzana před Danielem a Klanění tří králů ", první polovina 5. století, ...x... cm, mramor, naleziště: Saint-Bertrand de Comminges, Francie, uloženo: Muzeum v Saint-Bertrand de Commin-ges, Francie.
Fragment pozdně antického křesťanského sarkofágu z jižní Gallie je dokladem neobvyklé ikonografie, kterou zvolil tvůrce této památky. Představuje poslední známý doklad motivu Venuše použitého zde jako předloha pro znázornění starozákonního příběhu o nevinné Zuzaně, jež byla nespravedlivě osočena z cizoložství, ale na soudu osvobozena Danielem. Na křesťanských sarkofázích 4. století byla sice vytvořena specifická ikonografie pro tento motiv, kde je Zuzana zahalená od hlavy k patě podle vzoru křesťanských žen, avšak se zánikem specializovaných římských dílen tato tradice mezitím upadla v zapomnění a lokální ji-hogalský kameník si lámal hlavu, jak toto téma vyjádřit. Ikonografie, kterou použil zároveň krok za krokem ilustruje postup jeho myšlenek: podezření z cizoložství i faktickou nevinu důmyslně vyjádřil motivem pohanské a v jeho perspektivě prostopášné Venuše, z niž zároveň gestem oranta vyjadřujícím zbožnost „vyhotovil" světici.
nařízením zrušil již císař Domitianus.
Brzy po skončení pronásledování a zrovnoprávnění křesťanské víry se čas od času začaly objevovat veřejné penitenční monstrakce, prováděné z popudu některých církevních hodnostářů, při nichž postižení jedinci museli potupným způsobem činit veřejné pokání. Často se tato opatření drasticky uplatňovala proti ženám. Patrně musela těžce devastovat osobnost. Kdyby ovšem byla brána v úvahu! Podobné akce povzbuzovaly vznik kolektivního fanatismu. Ten se pak projevoval nejrůznějšími formami, mimo jiné také v podobě náboženské intolerance. Roku 415 v Alexandrii fanatičtí křesťané při útoku na pohany zlynčovali a usmrtili významnou novoplatónskou filozofku a matematickú Hypatii, jejímž žákem byl výše zmíněný Synesios z Kyrény.
Křesťanský rituál a určité striktní předpisy v některých ohledech znamenaly krok zpět proti relativní svobodě jedince v antické společnosti. Nicméně dobrá zpráva (euangelion), kterou nová víra přinášela, byla natolik přitažlivá, že se v antickém světě křesťanství rozvinula do podoby univerzálního náboženství.
Ve vývoji lidské společnosti křesťanství znamenalo
pokrok a hledání nové cesty k řešení požadavků tehdejší doby. Pomineme-li otázku víry, která je za všech dob subjektivní záležitostí, koncepce lásky k bližnímu přinesla pozitivní opatření v sociální oblasti (péče o chudé a nemocné v rámci jednotlivých náboženských obcí).
Křesťanské předpisy také příznivě a vlastně jedinou dostupnou formou přispěly k řešení katastrofálně vysoké úmrtnosti mladých žen při prvním porodu. Tento fakt, který je dosvědčen pozdně antickými náhrobními nápisy, byl do té míry metlou své doby, že představoval vážné demografické nebezpečí. Římské civilní právo dovolovalo, aby ženy vstupovaly do manželství již od patnácti let, tedy ve věku, kdy byly ještě nedospělé a nepřipravené na bezprostředně následující těhotenství a porod. Dochovalo se velké množství náhrobních nápisů ze 3. a 4. století, z jejichž údajů vyplývá, že neúměrně vysoká úmrtnost postihovala právě ženy kolem šestnácti let, necelý rok po svatbě. Teprve až životní zvyky a zásady lidí začaly být ve větší míře ovlivňovat křesťanskou morálkou a zásadami, které doporučovaly, aby muži a ženy uzavírali manželské svazky až mezi dvaceti a třiceti lety, úmrtnost prvorodiček se výrazně zmírnila.
Přestože představitelé rané církve programově odmítali a zavrhovali vše pohanské, církevní organizace a hierarchie se utvářela podle vzoru římské správy, odkud převzala názvy pro své hodnostáře a četná další opatření. Tento trend se dále posílil, když bylo křesťanství zrovnoprávněno a zvýhodňováno přízní ze strany Konstantinova císařského dvora. Inspirovalo se jeho okázalostí, a jakmile se stalo významnou společenskou silou, začalo budovat svou mocenskou strukturu. Boj o moc se promítal i do ideologických sporů rané církve. Koncem 4. století byly zakázány pohanské kulty a křesťanství se stalo jediným oficiálním náboženstvím římského impéria. Tím byl vlastně završen proces romanizace křesťanství a zanikly rozpory, které původně v kontaktu s antickou civilizací zažívalo. Pak už nic nebránilo v další asimilaci antiky a římský papež si přivlastnil titul původního pohanského velekněze pontifex maximus a učinil z něho svou oficiální hodnost. Od 5. století křesťanství představuje nejvýznam-nější duchovní i politickou sílu tehdejšího civilizovaného světa. Jeho další expanze je spjata s šířením latinského jazyka a kultury i poté, co politická moc impéria zanikla. Do dalšího vývoje evropské kultury se z antiky uchovalo jen to, co bylo do křesťanství přejato a mělo šanci na přežití jak prostřednictvím germanizovaného Západu, tak i císařského dvora a církevních struktur v Byzanci. Byzantínci se až do zániku své civilizace roku 1453 považovali za Římany a říkali si Rómaioi. Termín Byzanc je vlastně
56
Mravy ve společnosti antických křesťanů
neologismem, jejž zavedli francouzští učenci v 18. století.
Jestliže moderní evropská nebo vlastně euroamerická civilizace je ve svých základech křesťanská, je třeba si připomenout, že toto křesťanství bylo vybudováno na některých rituálních předpisech přejatých z židovství, na vlastní teologii spásy a na řeckořímské kulturní mentalitě, která ho ovlivnila z velké části spontánně, životní praxí. Mimo jiné to dokazuje vznik a vývoj křesťanského umění.
Starozákonní předpisy nedovolovaly přímé zobrazení toho, co je předmětem náboženské úcty. Proto stejně jako židovství, bylo i křesťanství ve svých počátcích aniko-nické. Křesťanští ideologové z období pozdní antiky tento zákaz dále striktně prosazují a zdůvodňují. V kontaktu s antickým světem a jeho obrazovým uměním se však mezitím od 3. století začaly rozvíjet i první obrazové motivy s křesťanskou tematikou. Přáli si je nikoli teologové, ale běžní věřící, protože si potřebovali pomocí obrazů přiblížit spásu, jejíž naplnění od křesťanské víry očekávali. Raně křesťanské umění se tedy vyvinulo v laickém prostředí, mimo teologii, a vytvářeli je řemeslníci a umělci, mezi nimiž byli z velké části pohané pracující podle společenské poptávky. Po formální stránce vycházeli z existujících antických předloh a obrazových schémat a pomocí nich znázorňovali biblické motivy.
Tematika lásky jev křesťanství spjata s láskou k bližnímu. Na základě paralely v Janově evangeliu se pro ni začal používat motiv Dobrého pastýře, který se často znázorňoval v kombinaci s motivem modlící se ženy orant-ky (s rozpjatými pažemi), představující personifikaci křesťanské víry. Latinský tvar orans je obojrodý, v křesťanském kontextu je to však žena, neboť tento obraz je obdobou pohanské personifikace zbožnosti - Pietas a ta je ženského rodu. Pro vyjádření nikoli fyzické, ale duchovní lásky posloužil známý motiv Amora (láska) a Psýché (duše). Láska k Bohu je tím, co duši dovede ke spáse.
Z výjevů z běžného života se na křesťanských sarkofázích 4. století uplatnilo svatební téma vyjádřené podle pohanského vzoru jako dextrarum iunctio i s motivem profánní Concordie (personifikace svornosti manželského páru). Na velkých sarkofázích bývají ve středovém medailonu znázorněny podobizny obou manželů (jako busty nebo polopostavy). Portréty zemřelých se běžně používaly i na pohanských sarkofázích, ale obraz obou manželů vyjadřuje jejich soulad a porozumění. Rovněž motiv mušle byl převzat z obecné pohanské symboliky věčnosti. V novém kontextu je nárok na věčný život zvýrazněn biblickými motivy evokuj ícími spásu člověka Bohem, již antičtí křesťané spojovali především s Kris-
tem a jím vykonanými zázraky.
Antičtí křesťané byli na představu Krista jako záruky jejich spásy soustředěni do té míry, že ho namísto abstraktního starozákonního Boha znázorňovali i ve starozákonních motivech „Prvotního hříchu" a „Vyhnání z ráje". Eva a Adam, jichž se tyto motivy týkají, jsou jedním z mála aktů, se kterými se v raně křesťanském umění setkáváme (v tomto případě s nezbytným fíkovým listem). Starokřesťanské sarkofágy byly vytvářeny v Římě, kde byla nejvyšší poptávka a existovaly zavedené sochařské ateliéry. Jejich činnost však byla násilně přerušena začátkem 5. století po zničení Říma Alarichovými Góty. Tradice se ještě nějakou dobu udržela v jižní Gallii, kam předtím směřovala část římské produkce určená pro místní christianizovanou aristokracii. Pozdní sarkofágy jsou místní provenience. Tamní kameníci vycházeli z nápodoby dřívějších importovaných památek, ale někdy se rozhodli znázornit i to, pro co neexistoval přímý vzor. Fragment, jenž byl před několika lety nalezen na jihu Francie v Saint Bertrand-de-Comminges, představuje ikonografické kuriozum a zároveň svérázný appendix k motivu Afrodity-Venuše v antickém umění. Znázorněné téma biblického obsahu vychází z tohoto antického vzoru. V jeho významu je rovněž přítomen náznak hříchu. Nahá žena s rozpuštěnými vlasy, jak byla v pozdějším římském období Venuše znázorňována, je zde charakterizována gestem orantky, tedy zbožnosti, s čímž v křesťanském kontextu kontrastuje její nahota. Motiv muže stojícího vedle ní se svitkem v ruce a lvem u nohou připomíná Daniela. Žena, k níž se obrací, je tedy starozákonní Zuzana, nespravedlivě obžalovaná z cizoložství a osvobozená Danielovým spravedlivým soudem. Ikonografie tohoto motivu vznikla již ve 4. století a Zuzana byla podle běžného chápání zahalená a zobrazená s gestem orantky, které symbolizovalo její nevinu. Asi o sto let později, kdy tato ikonografická tradice upadla v zapomnění, se jihogalský kameník pokusil opět zobrazit tento motiv a pro současné vyjádření podezření a neviny v Zuzanině případě svérázným způsobem spojil motiv pohanské Venuše, často nevěrné, a proto také symbolu pokušení, z níž orantským gestem zároveň vytvořil zbožnou světici.
Tento obraz - ikonografické hapax legomenon - názorně dokazuje, že tradiční antické představy zcela nezanikly, nýbrž v případě potřeby probleskovaly i do křesťanského kontextu tak, jak se prolínaly ve vědomí běžných lidí - a to nebylo zaneprázdněno pouze duchovním rozjímáním. Totéž dokazuje i milostná poezie z konce antiky, která sice již tehdy byla za svým zenitem, ale
57
Antika a rané křesťanství
Neznámý mistr, Adelfiin sarkofág, kolem roku 340, mramor, 91x270 cm, naleziště: Syrakusy, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 864), Syrakusy, Sicílie, Itálie.
Antičtí křesťané si oblíbili některé biblické epizody a to se projevuje i ve výzdobě sarkofágů nejen častým výskytem těchto motivů, ale i jejich zdvojením na téže památce. Na pravé části víka a v dolním pásu pod portrétem manželů je dvakrát, pokaždé v poněkud modifikované ikonografické verzi znázorněno Klanění tří králů, nahoře je Kristus jako nemluvně v jesličkách, dole je apokryfní verze: podle ní se Mágové přišli Kristovi poklonit až byl o něco větší - proto je zachycen vsedě na klíně své matky. Vpravo od tohoto motivu je Eva a Adam u rajského stromu, stejný výjev obsahuje i první scéna vlevo v horním pásu sarkofágu. V tomto případě je to však Kristus, kdo oběma přiděluje atributy prací, jež je očekávají po vyhnáni z ráje.
58
láska v antické literatuře
Láska
v antické literatuře
Marie Pardy ová - Jiří Pavelka
59
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Únos Heleny", 2. polovina 8. století př. n 1., detail výzdoby geometrického kráteru (nádoba k míšení vína), keramika, výška motivu 8 cm, naleziště: Théby, Řecko, uloženo: Briush Museum (inv. č. 1899.2-19.1, Londýn, Velká Británie.
Helena (řecky Helene), dcera Ledy a Dia, narozená z vejce, manželka spartského krále Meneláa, byla považována za nejkrásnější ženu své doby; proto k ní vzplanulo láskou mnoho mužů a několikrát byla unesena. Podle Homéra ji unesl trójský princ Paris a dal tím podnět k trójské válce; po pádu Tróje se Helena vrátila s Meneláem do Sparty.
60
Řecká literatura
Homér: Odysseia
(8. století př. n. 1.)
Starořecké eposy Ilias a Odysseia, jejichž autorem byl podle tradice geniální slepý básník Homér, patří spolu s Biblí a s dramaty Shakespearovými k nej významnějším slovesným dílům euroamerické kulturní oblasti. Jde o nejstarší dochovanou veršovanou epiku řecké kulturní oblasti, zachovávající formu daktylského hexametru. Představují základ i výraz archaické řecké vzdělanosti, která zásadním způsobem formovala kulturní tradice řeckého a později římského a euroamerického teritoria. Již ve starém Řecku vzdělanci znali celé rozsáhlé pasáže z Homérových eposů nazpaměť, podle Homéra se učili psát i rozumět univerzu jako propojenému světu bohů a světu lidí.
Homér se stal autoritou helénskeho světa v období, kdy ještě nebyla vnímána hranice mezi mýtem a realitou. Autoritou zůstal také v obdobích následujících, kdy mytologie a historie se začaly od sebe oddělovat a začaly být chápány jako dvě samostatné formy společenské aktivity. Jeho díla představovala kompendium poznatků o zvycích životě, dějinách i kultuře starých Řeků. Antika si nepoložila otázku autorství eposů Ilias a Odysseia, i když o hodnověrnosti některých údajů obsažených v básních pochybovala.
Oba eposy se utvářely postupně slučováním menších výpravných básní do dvou rozsáhlých souborů tradovaných velmi dlouho jen v ústní podobě. Ta ovlivnila i jejich styl: snadnou plynulost výpravného textu i opakující se pasáže ve formě ustálených epitet. Písemná verze obou eposů byla pořízena až v 6. století př. n. 1. za Peisistratovy vlády v Athénách. Existující písemné verze Homérových básní byly ještě v helenistické době redigovány a sjednoceny alexandrijskými učenci (obě byly rozčleněny do 24 zpěvů).
V době, kdy se německý archeolog Heinrich Schliemann (1822-1890) na základě topografických určení obsažených v Iliadě pustil do hledání Tróje, byla Homérova díla již pokládána za projev básnické fantazie. Objev Tróje a mykénských hrobů podnítily velký zájem o archeologický výzkum, ale především vedly k přehodnocení vztahu mezi dvěma nej staršími díly evropské veršované lyriky a historickou realitou. Na nové, kritické úrovni začaly být navazovány zpřetrhané vazby mezi fantazií a historickou realitou. Homérova díla a obecně i jiná slovesná umělecká díla začala být opětovně chápána (obdobnou cestu urazila také biblická bádání) jako relevantní zdroj vědeckého historického poznání, aniž by přestala být vnímána jako estetický objekt, ideál a pokladnice motivů, symbolů, mýtů a příběhů, které vtiskly tvar evropské kultuře.
láska v antické literatuře
Homérovy eposy vznikly ještě před vynálezem tragédie jako oblíbeným modelem konfliktního světa. Nabízejí pouze vyostrené postoje a hodnoty, jakými jsou čest a podlost, dobro a zlo, radost a žal, touha a zklamání, a nikoli relativizující postoje a hodnotové mezistupně. Archaičtí hrdinové jdou za svým cílem po cestách, které jim předurčuje osud. Ilias je hrdinským eposem, ve kterém jsou zachycovány zejména válečnické rituály a více či méně ideální vzorce dobového chování. Odysseia je dílem obsahově složitějším a vyspělejším. Představuje víc než popis dobrodružného putování hlavního hrdiny. Je oslavou toho nej silnějšího, co člověku bylo (bohy, přírodou) naděleno - oslavou ducha a morálky založené na principu povinnosti vůči tradici.
Ithacký král Odysseus se objevuje již v íliadě, kde je však pouze jedním z hrdinů achájského válečného tažení proti Tróji. V Odyssei se naopak stává hlavní postavou integrující všechna dějová pásma eposu. Odysseus na rozdíl od hrdinů íliady nedisponuje pouze fyzickou silou, ale vyniká svým rozumem a schopností realistického úsudku. Ne že by mohl zvítězit nad Osudem, touto schopností nejsou obdařeni ani antičtí bohové, ale umí vyzrát nad svými lidskými soupeři a s pomocí bohů, kteří jsou mu nakloněni (Pallas Athéna), i nad božskými protivníky. Vítězí svou chytrostí a uměním pragmaticky jednat. Dokáže vyzrát lstí nad nebezpečím a úklady a současně si uchovat neposkvrněnou čest, a tedy důstojnost své existence. Odysseus je příkladem etiky a schopností typických pro rané období nově se formující řecké kultury v období 10. až 8. století př. n. 1. Vynikající jedinci, kteří postupně v jednotlivých za sebou následujících generacích vyváděli Řecko z období temna a formulovali základní dimenze řecké mentality, empirického i mtelektuálního pohledu na svět, museli rozvíjet právě tyto vlastnosti - nejen oddanou víru v bohy, ale také odvahu, energii, pružnost myšlení, zobecnění a analýzu rozvíjející tvořivého ducha a v neposlední řadě i sepětí účelnosti a krásy, které se stalo základem klasické kalokagathie.
V Homérových eposech se nevyskytuje láska v moderním, romantickém smyslu, která pronásleduje a poznamenává hrdiny: „Jídlo a pití, boj a hlavně přátelství zastiňují pomyšlení na erotiku (4,54) Naříkají z hladu, ale nestěžují si, musí-li žít bez žen, a příležitostné milostné příběhy v nich nezanechají stopu" (Falerski 1968, s. 13).
V Odyssei se objevuje - ve srovnání s Iliadou - nový, orientační hodnotový prvek - rodina. Tato hodnota se stává součástí pevného řádu lidského světa, který respektuje a svým konáním naplňuje stejně Odysseus a jeho věrná žena Pénelopa, jako jejich syn Télemachos, který se vydává za svým ztraceným otcem. Odysseus se ze všech sil snaží překonat překážky při cestě na rodnou Ithaku, neboť se cítí vázán rodinnými a vladařskými povinnostmi. Nepoznán přichází do svého vlastního domu, kde jeho žena odmítá nové nápadníky. Tam spolu s Télemachem a věrnými pastýři pobije nestoudné nápadníky, kteří okupují jeho dům.
Adekvátní vlastnosti muže Odysseova typu charakterizují i „moderní" ženu této doby, jakou zde představuje jeho věrná Pénelopa. Ta se sice nemůže vzepřít zvykovému právu a po údajné smrti svého muže veřejně odmítnout vstup do dalšího manželského svazku, nicméně využívá veškeré své vynalézavosti, aby tuto nezbytnost oddálila. I po Odysseově návratu se nespoléhá jen na své city, ale využívá své inteligence a uvážlivosti, aby důmyslně
62
řecká literatura
Neznámý mistr, Mars a Venuše s Amorky, kolem roku 70 n 1., nástěnná malba z Pompejí, ...x... cm, uloženo: Museo di Capodimonte, Neapol, Itálie.
Freska 4. pompejského slohu zachycuje známý erotický motiv z antické mytologie tak jak odpovídal aristokratickému vkusu některého z bohatých pompejských občanů.
a jednoznačně zjistila, že se vskutku vrátil její pravý muž. Zkouška s lůžkem ověřuje intimní a výlučně Odysseovi známý detail jejich soukromí. Ženskou inteligenci, přístup ke vzdělání a rozvíjení schopností však později potlačila mužská nadřazenost klasického období.
Z Homérova díla byly vybrány dvě ukázky. Obě, i když poměrně dlouhé, jsou jen krátkými pasážemi rozsáhlého díla (Ilias má skoro šestnáct tisíc veršů, Odysseia obsahuje asi dvanáct tisíc veršů). V první z nich líčí pěvec Démodokos na dvoře fájáckého krále Alkinoa milostný příběh jehož protagonisty jsou sami olympští bohové: boha Héfaista podvádí s mladým a krásným bohem Aréem jeho žena Afrodite.
Pěvec krásně se jal pak zpívati, na loutnu hraje,
o lásce Area píseň a Kypřanky s čelenkou krásnou,
kterak kdys v Héfaistově se po prvé objali v domě,
tajně: on dal jí mnoho a zhanobil lůžko i sňatek
v paláci Héfaistově. Však ihned mu s poselstvím přišel
Hélios, který s nebes jich milostné objetí viděl.
Homér: Odysseia. VIII. zpěv, verše 266-366. Petr Rezek, Praha 1996. Přeložil Otmar Vano rný.
Avšak sotva se bůh té bolné doslechl zvěsti,
ihned v kovárnu šel, v svém srdci jim pohromu stroje:
63
láska v antické literatuře
Exekiás, „Achilleus a Penthesileia", kolem roku 525 př. n. L, malba na attické černofiguro-vé amfoře, keramika, výška nádoby 41,3 cm, naleziště: Etrurie, uloženo: British Museum (inv. č. B 209), Londýn, Velká Británie.
Malba zachycuje Achillea zabíjejícího v souboji Penthesileiu, královnu Amazonek, jež v trójské válce pomáhala Trojanům a pobila mnoho Řeků. Dramatičnost výjevu je založena na tom, že v okamžiku, kdy ji kopím zasadil smrtelnou ránu, náhle k ní Achilleus vzplanul láskou.
Velké kovadlo své dav na špalek, osidla koval nezlomná, nerozpojná, by na místě musili zůstat. Zrobiv nástrahu tuto, jsa na svůdce rozhněván v srdci, vkročil v ložnici svou, v níž milé stálo mu lůžko. Tam kol postelních noh svá osidla rozpínal všude, mnoho jich spustil shůry, až do stropu, s příčního trámu, jemných jak pavučin síť, jíž spatřit nebylo možno samým blaženým bohům - tak klamavě zrobena byla. Když pak tu nástrahu lstnou kol postele rozestřel všude, do města Lémna se bral, jen na oko, výstavného, které mu ze všech zemí jest nejvíc na světě milé. Zlatem svítící Arés však nebyl na stráži marně:
64
spatřilť, jak odchází pryč bůh Héfaistos, umělec slavný.
Do domu slavného boha si ihned pospíšil Arés,
Kypřanky s čelenkou krásnou jsa dychtiv se oblažit láskou.
Bohyně před malou chvílí se od otce, silného Dia,
vrátivši, usedla právě.
On vstoupiv do nitra domu
pravici vřeleji stiskl a tato k ní promluvil slova:
„Sem pojď na lůžko, milá, ať spočinem v náručí lásky!
Neníť Héfaistos doma, teď odešel, před chvílí právě,
k Sintiům mluvícím drsně se odebral, na ostrov Lémnos."
Řekl, a na lože jít jí velmi se žádoucím zdálo.
Hned pak vstoupili v lůžko a usnuli - vtom se však pouta umělá sevřela kol, jež chytrý Héfaistos zrobil, takže ni údem hnout již nemohli, natož se zvednout. Tehdy již viděli oba, že vyváznout není jim možno. Vtom však přeslavný bůh k nim přistoupil, dovedný mistr, který se obrátil zpět, než došel na ostrov Lémnos. Hlídal zaň Hélios bůh, jenž o všem zprávu mu podal. Tu on se vrátil domů, jsa v milém zkormoucen srdci. Stanul ve dveřích síně, a hněv jím lomcoval divý, strašný pozdvihl pokřik a zvolal na všecky bohy: „Zéve i ostatní bozi, co žijete věčně a blaze, sem! nechť vidíte věc, sic směšnou, však nesnesitelnou! Vizte, jak Afrodite mě chromého - Diova dcera -znectívá po všechen čas - jak drzého Area kochá, ježto je silných nohou a krasavec - zato však já jsem mrzák se narodil na svět. -Však nikdo mi není tím vinen, než jen rodiče oba - ti nikdy mne neměli zrodit! Pohleďte jen, jak tuhleten pár jest v objetí lásky, vystoupiv na mé lůžko - a já na to hledím pln smutku! Nebudou chtít, jak doufám, byť na chvilku, takto tu ležet, třeba by hořeli láskou - a brzy je oba dva přejde spaní - má vazba a lest tak dlouho je poutati bude, až by mi otec vrátil mé veškeré milostné dary, které jemu jsem dal, když chtěl jsem tu nestoudnou dívku. Krásná dcera to jest, však neumí krotiti vášně."
K paláci s kovovým prahem, když domluvil, sešli se bozi, Hermeiás, rychlý posel, a Poseidon chvějící zemí,
láska v antické literatuře
také Apollón vládce tam pospíšil dalekostřelný. Avšak bohyně útlé se studem zdržely doma. Bohové, dárcové dobra, však stanuli ve dveřích síně: bouřný smích vtom vybuchl z úst všem blaženým bohům, vidoucím umělou lest, již důvtipný Héfaistos zrobil.
Takto pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Špatnosti nemají zdar! Též váhavý rychlého chytne, jakož Héfaistos teď, byť loudavý, Area chytil, nejvíc rychlého z bohů, co v Olympu obydlí mají, lstí, ač kulhavý jest - teď pyká za cizoložství." Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě.
Potom k Hermovi děl syn Diův, Apollón vládce: „Herme, ty Diův synu, ty průvodce, blahosti dárce, zdalipak též bys chtěl tak na lůžku ležet a spáti u zlaté Afrodity, jsa sevřen tuhými pouty?" Na to mu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermes: „Kéž by se chtělo to stát, ó vladaři dalekostřelný! Třikrát tolik by pout, byť bez konce, mohlo mě svírat, vy pak, bozi, se dívat a veškeré bohyně k tomu, u zlaté Afrodity bych přec chtěl na lůžku spáti." Řekl a v hlasitý smích zas propukli nesmilní bozi. Poseidon jenom se nesmál a pořád úsilně prosil Héfaista, umělce mistra, by Area vyprostil z vazby. Takto se k Héfaistu ozval a pravil perutná slova: „Pusť jej! Za to ti ručím, že najisto ve sboru bohů Arés, zcela jak velíš, ti povinnou náhradu splatí!" Na to mu přeslavný bůh zas pravil, dovedný mistr: „Vladaři, chvějící zemí, jen tohleto nežádej na mně! Spatné záruky j sou chtít záruky za špatné dávat. Jakpak ve sboru bohů bych tebe pak svázati mohl, kdyby mi Arés prchl, až unikne dluhu a vazbě?" Zemětřas Poseidáón mu na to dal odpověď tuto: „Héfaiste, kdyby ti chtěl snad nakrásně utéci Arés, vyhna se pokutě své, já sám ti tu náhradu splatím." Na to mu přesilný bůh zas pravil, dovedný mistr: „Nelze a není slušno se vzpírat přímluvě této." Pravil Héfaistos silný a jal se hned rozpínat pouta. Oni pak zbaveni pout, jež tuhá nadmíru byla, rázem se vzchopili oba: i odešel do Thrácká Arés,
66
řecká literatura
úsměvná Afrodite se brala zas na ostrov Kypros, V do Pafu, kdež má háj, má oltář obětí plný. Tamo ji umyly v lázni a natřely olejem božským Charitky, jaký se skví jen na tělech nesmrtelných bohů. šaty pak, rozkoše plné, ji oděly - hotový zázrak.
Druhá pasáž popisuje výše zmíněnou zkoušku, jíž nakonec Pénelopa přece jen podrobuje Odyssea, aby nabyla jistoty, že je vskutku jejím mužem, neboť podrobnosti o jejich lůžku může znát jen ten, kdo je sám vyrobil.
Odysseus, vystoupiv z vany, jsa bohům postavou roven, na křeslo, s kterého vstal, hned potom se posadil opět naproti manželce své, k níž promluvil těmito slovy: „Ukrutná z útlých žen, zvlášť tobě jest kamenné srdce do hrudi vloženo bohy, jež sídlí v olympských domech. Žádná jiná žena by trvale nesnesla v srdci, takto se stranit muže, jenž vytrpěv útrapy mnohé konečně v dvacátý rok zas do země otcovské přišel! Lůžko však, matičko milá, mi přichystej, abych si lehl, třebas i sám, vždyť železný duch jest v hrudi mé ženy!"
Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala:
„Bláhový, nikterak pych, též zhrdání tebou to není,
také nežasnu příliš. Vím předobře, jaký jsi býval
tenkrát, když odjíždeľs odsud, jsa na lodi o dlouhých veslech.
Ty ale, Eurykleio, mu pevné hleď ustlati lůžko
na místě jiném než ono, jež sám si byl vystavěl kdysi.
Tamo mu pevné lůžko dej zařídit, položit na ně
rouna i pokrývky teplé a k tomu i koberce lesklé."
Řekla to, manžela tím chtíc zkoumati.
Na to jí pravil
Odysseus, nevole pln, své manželce, pečlivé ženě:
„Velmi je bolestná věc, již nyní's, manželko, řekla!
Kdože mi postel dal jinam? To každému bylo by těžko,
kdyby i dovedný byl!
Sám bůh by jen, osobně přijda,
mohl ji, kdyby si přál, dát lehounko na jiné místo -
živoucí muž však žádný. I kdyby byl ve květu mládí,
přec by jí nepohnul lehce, vždyť v úpravné posteli oné
tajemství jest. Já zrobil ji sám, však nižádný jiný.
Homér: Odysseia. XXIII. zpěv, verše 163-259. Petr Rezek, Praha 1996. Přeložil Otmar Vano rný.
MalířPénelopy, „Pénelopé u tkalcovského stavu s Télemachem a Eurykleia poznává Odyssea", kolem roku 470 př. a 1., malba na attickém červenofigurovém skyfu, keramika, výška 22,3 cm, naleziště: Chiusi, Etrurie, Itálie, uloženo: Muzeum v Chiusi, Itálie.
67
láska v antické literatuře
Malíř z Athén 1826, „Muž odcházející do války se loučí s ženou a dítětem ", kolem roku 450 př. n. 1., malba na flakonu na parfémy (lékythos), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz, Antikenmuseum (inv. č. 2444), Berlín, Německo.
Bílé pohřební lékythy z 5. století př. n. 1. byly součástí milodarů ukládaných do hrobů. I když byly poměrně velké a vysoké až 50 cm, měly uvnitř pouze malou dutinu, do níž se vešlo jen nepatrné množství vonného oleje, dostačující však pro formální oběť zemřelému. Tyto lékythy byly na povrchu natřeny bílou engobou a teprve na ni se malovaly obrazové výjevy spjaté s pohřební tematikou: scény loučeni, oběť u pohřební stély a podobně.
Oliva podlouhlých listů mi uvnitř ohrady vzrostla, bujný to, vysoký kmen: byl tlustý jak nějaký pilíř. Ložnici okolo ní jsem budoval, až jsem ji skončil, z kamenů spojených hustě a svrchuji pečlivě sklenul, k ní jsem přilehlé těsně, a sklízené, připojil dveře. Z olivy podlouhlých listů jsem tenkrát zutínal větve, odspodu osekal kmen, jej přihladil teslicí ostrou, celý, dobře a zručně, a srovnav přímo dle šňůry, zřídil jej za nohu k loži a vrtadlem navrtal všude. K ní j sem budoval lůžko, až úplně hotovo bylo, zdobě je uměle zlatem i slonovou kostí a stříbrem. Uvnitř hovězí řemen jsem napjal, červený, lesklý. Takto ti tajemství své teď vykládám. Nevím však ještě, dosud-li nehnuto jest mou postelí. Či by snad jiný
muž ji byl vynesl jinam, a olivu podřízl vespod?"
Řekl, a v okamžik ten jí kolena klesla i srdce, jakmile poznala znaky, jež přesněji Odysseus popsal. S pláčem přiběhla k němu a padla mu okolo krku, vřele mu zlíbala hlavu a takto pak mluvila k němu: „Nezlob se, Odyssée, vždyť bývaľs moudrý i jindy, ze všech nejvíce lidí!
68
řecká literatura
Nás bohové stíhali trýzní, kteří nepřáli nám být pospolu u sebe stále, užít mladého věku a dospět ku prahu stáří. Právě se proto ty teď již nezlob a neměj mi za zlé, takto že's uvítán nebyl, když prvně jsem spatřila tebe, neboť v milených prsou se vždycky mé hrozilo srdce, aby mne některý muž snad nezmámil, ke mně se vloudě, řečmi - jsou mnozí lidé, již nekalé úskoky strojí.
Jistě by Helena z Argu, jež dcera je Kronovce Dia, s mužem nevešla v styk, jenž přišel z krajiny cizí, kdyby jí bývalo známo, že achajští synové statní nazpět ji přivedou domů a do milé otcovské země. Ji však přimělo božstvo, by ohavný spáchala skutek. Neboť by dříve ten blud v svou nebyla pojala mysl, zhoubný, z kterého žal též na nás nejprve přišel.
Teď, když znamení tajná a docela zřejmá's mi řekl
lůžka, jež žádný jiný až dosud neviděl člověk,
nýbrž jenom my oba a Aktoris jediná jedna
služka, již otec mi dal, když k vám jsem se z domova brala
Ta pak k ložnici vchod nám hlídala, stavěné pevně.
Teď jsi mi přesvědčil srdce, jež bylo tak nevlídné k tobě."
Řekla a vznítila v něm tím větší po nářku touhu;
plakal a milenou choť měl v náručí, pečlivou ženu.
Jako se k radosti těm, kdož plavou, objeví země,
kterým úpravnou loď bůh Poseidon úplně rozbil
na moři zuřivým větrem a prudkými vlnami hnanou -
málo se z pěnivých vln jich dostane na suchou zemi
plavbou, a solný kal jest na těle usazen hojně;
s radostí vystoupí na souš, když uniknou hrozící zkáze -
takto i jí byl k radosti choť, když hleděla na něj,
pořád bílými lokty jej držíc okolo krku.
Snad by se růžovoprstá jim při pláči zjevila Zora, Pallas však jiskrnozraká si jiný smyslila záměr: zdržela západ noci, co nejdéle, zdržela východ zlatotrůnné Zory a nedala na Okeanu zapřáhnout rychlé koně, již nosí smrtelným světlo. Šlovou Světloš a Zářný a vozí ji, koňové mladí.
Oinoklův malíř, „Darz lásky", kolem roku 470 př. a 1., detail malované výzdoby na plecích attické červenofigurové amfory, keramika, výška 29,2 cm, naleziště: neznámo, uloženo: Kunsthistorisches Museum (inv. č. IV 846), Vídeň, Rakousko.
Mladík opírající se o sukovitou hůl podává sedící dívce nějaký plod, patrně granátové jablko. Dívka drží v levé ruce holubici, symbol příchylnosti a něžného citu. Spolu s granátovým jablkem se jedná o Afrodítiny atributy a tudíž o znázornění milenců.
69
láska v antické literatuře
Malíř Sirény, „Odyseeus a Sirény", kolem roku 440 př. n L, malba na attickém červeno-fígurovém stamnu, keramika, výška 35,3 cm, naleziště: Vulci, Itálie, uloženo: BritishMuseum (inv. č. E 440), Londýn, Velká Británie.
Důvtipný Láertův syn pak ke své manželce pravil: „Ke konci svízelů všech však nijak jsme nepřišli dosud, nýbrž ještě i příště mi nastane nezměrná práce, dlouhá, velice těžká, již musím podstoupit celou. Neboť duše tu věc kdys řekla mi Teiresiova v onen den, když v Hadův dům j sem sestoupil temný, hledaje návratu den svým druhům i samému sobě. Pojď však, manželko má, již na lůžko, bychom už také konečně sladkým spánkem se na loži občerstvit mohli!" Moudrá Pénelopeia mu dala zas odpověď tuto: „Lůžko tu v každý čas jest po ruce, kdykoli budeš v duši si přát, když dopřál ti bůh, že's vrátil se opět v dům svůj stavěný pevně a do své otcovské země."
70
řecká literatura
V 7. století př. n. 1. v řecké poezii převládla písňová mélická tvorba (melos = píseň). Teprve od pozdně helenistické doby se pro tento druh tvorby začalo používat názvu lyrika, odvozeného od hudebního nástroje, jímž se doprovázely recitace. Lyrická poesie byla subjektivní, více se v ní odrážela individualita autorů, jejichž dílo se nám dochovalo většinou jen ve zlomcích. Tento druh básní také odrážel široký tématický okruh, patřila sem nejen poesie milostná, v níž dosáhla hloubky a niternosti pouze Sap-fó, ale také poesie reflexívní, didaktická, politická, pijácká, milostná a některé příležitostné druhy básní.
V jejich tvorbě se uplatnila kmenová specifika Řeků - sborová (chórická) lyrika se pěstovala ve Spartě, jednohlasou (monodickou) poesii rozvinuli Aiolové a iambickou, jež obsahovala výsměšné a útočné popěvky, Iónové. Pro jednotlivé druhy básní se pak užívalo příslušných nářečí.
Mimnermos: Elegie
(Nannó, kolem roku 600 př. n. 1.)
Mimnermos z Kolofónu byl autorem sentimentálně laděných elegií. Jeho tvorba spadá do doby, kdy se maloasijská Iónie dostala do područí Lýdské říše. Ztrátu samostatnosti si Iónové kompenzovali rozmařilým a poživačným způsobem života. Mimnermovy básně oslavují lásku a požitek. V helenistické době byla sbírka jeho básní pojmenována Nannó, podle pištkyně, o níž se často zmiňuje.
Okruh Brygova malíře, „Alkáios a Sapfó", kolem roku 480/470 př. n. 1., malba na červe-nofigurové attické nádobě k míšení vína (kráter), keramika, výška 52,5 cm, naleziště: Agri-gento, uloženo: Anukensammlungen, Mnichov (inv. č. 2416), Německo.
Malba zachycuje Alkáia (přelom 7. a 6. století př. n. 1.) se Sapfou (přelom 7. a 6. století př. a 1.), řecké lyrické básníky z ostrova Lesbu, proto jim přísluší lyra a plektron (tepátko). Alkáios a Sapfó psali i básně milostné; zachoval se počátek Alkáiovy básně věnovaný Sapfě, avšak úvahy o tom, že Sapfu miloval a byl jí odmítnut, jsou pozdější spe-
Nejstarší řecká lyrika. Antická knihovna, svazek 44. Praha, Svoboda 1981, s. 67. Uspořádal a úvod napsal Radislav Hošek, Mimnermovy básně z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz.
u mužů jako i u žen. Když nadejde bolestné stáří,
které mužovu tvář šeredně zohyzdí jen, napořád mysl jeho se užírá starostmi zlými,
necítí radostných tuch, vidí-li sluneční zář, nýbrž je protivný hochům a u žen pozbude ceny -ach, jak obtížnou věc stvořil to v starobě bůh!
Bez zlaté Afrodity - ach, co by byl život, co radost?
Raději mrtev chci být, toho-li nechat bych měl: sladké milosti darů a tajné lásky a lůžka,
a to jsou mladosti květy, svůdných a úchvatných krás,
71
láska v antické literatuře
Sapfó: Z písní lásky
(kolem roku 600 př. n. 1.)
Příslušnice staré aiolské aristokracie Sapfó (narozena přibližně kolem roku 630 př. n. 1.) patří k nejvýznamnějším tvůrcům milostné lyriky archaického období řecké kultury. Z její tvorby se však dodneška v úplnosti zachovaly pouze tři básně: modlitba k Afrodite, milostné vyznání k mladé dívce a modlitba, v níž Sapfó prosí bohy, aby se její bratr Charaxos šťastně vrátil z cest. Všechny ostatní básně obsažené v novodobých „výborech" z autorčiny tvorby, jsou buď torza, nebo rekonstrukce z pozdějších dob vytvořené na základě dochovaných zlomků. Sapfó, kterou Platón, sám vynikající básnický duch, označil za desátou Múzu („Někteří praví, že Múz je devět; a přec je to málo. Zde je i Sapfó z Lesbu; hle, to desátá je!"), svým subjektivismem a svou schopností hluboce prožívat elementární lidské problémy a vztahy ovlivnila vývoj jak řecké (Anakreón, Ibykos, Theokritos), tak i římské lyriky (Catullus, Horatius).
Někdy mezi lety 603 až 596 př. n. 1. Sapfó odešla se svým mužem do vyhnanství. Když se po čase (snad kolem roku 580 př. n. 1.) vrátila zchudlá a bez muže, který patrně mezitím zemřel, zpět do rodné Mytilény na ostrově Lesbu, založila zde ve svém domě Múseion, jakési výchovné zařízení a společenství, kde se pěstoval kult Afrodity a Múz a dívkám aristokratického původu poskytovalo múzické vzdělání (hudba, tanec, zpěv, poezie). Do té doby zřejmě také spadá počátek autorčiny slovesné tvorby.
„Monodická lyrika", jakou Sapfó pěstovala, vyrůstala z folklorních zdrojů a představovala vlastně písňovou tvorbu. Básně se zpívaly za doprovodu strunného hudebního nástroje (barbitori), s nímž aioloskou lyriku spojil Terpandros.
Sapfó vyniká mimořádným básnickým talentem. S neobyčejnou kultivovaností a vřelostí ve svých verších dokázala prostými a okouzlujícími slovy vyjádřit své city, obavy i myšlenky. Je tvůrkyní vášnivé poezie hlubokých prožitků, obsahujících jak polohy štěstí a milostného opojení, tak bolesti a zklamání. Sapfó „první naučila mluvit milující duši" (Stiebitz, 1968, s. 167).
Zlomky jejích básní rovněž prozrazují, že přemýšlela o stáří, toužila, aby se na ni nezapomnělo. Napsala prý úchvatnou báseň o smrti, z níž známe jen parafrázi jedné z jejích myšlenek: „ že smrt je zlo, že tak uznali sami bozi, jinak prý by umírali... " (Stiebitz, 1968, 166).
V moderní době převládl názor, že Sapfó byla autorka lesbické, popřípadě bisexuálni orientace. Pro názor, že v Sapfině družině se pěstovaly homosexuální vztahy, však neexistují dobové doklady ani tomu výslovně neodpovídá charakter její poezie. Něha a niternost, jimiž je prostoupena, jsou ženskou specifikou, která se v řecké poezii reprezentované muži jinde nevyskytuje. Její básničtí vrstevníci a následovníci ji naopak popisovali jako cudnou, moudrou a krásnou ženu. Častým tématem Sapfiny poezie jsou její družky -„ Sapfina láska je provází až na práh svatební komnaty, ba až k svatebnímu lůžku. Písně, které Sapfó zpívala a skládala svým dívkám k sňatku, tak zvaná epithalamia, požívaly ve starém věku slávy téměř větší než její písně
72
řecká literatura
Neznámý mistr, „Takzvaná básnířka", kolem 40-50 a 1., nástěnná freska, průměr medailonu 29 cm, naleziště: Libaniův dům, Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologi-co, Neapol, Itálie.
Mladá dívka je zobrazena při psaní, v levé ruce drží trojitý diptych, destičky pokryté voskovou vrstvou, do níž se ryly záznamy, a rydlo stylus si v zamyšlení tiskne ke rtům. Jedná se však spíše o obrazovou konvenci používanou u takových motivů než o zachycení okamžiku inspirace. Přesto upoutá krásná oduševnělá tvář s pravidelnými rysy a výraznýma očima. Pečlivě učesané a nakadeřené vlasy odrážejí módu julsko-claudiovského období a zlatá síťka, která je spoutává, představuje mistrovské dílo římských zlatotepců. Zachované doklady těchto ozdob z nálezů v Římě i Pompejích ukazují, o jak „neuvěřitelně" jemné výtvory splétané z úzkých proužků vytepané zlaté fólie, se jednalo.
milostné" (Stiebitz 1968, s. 163). Sapfó se otevřeně vyznává z citů, které v ní mladé a krásné dívky vyvolávají. Lesbický mýtus vznikl až v mnohem pozdějších dobách, kdy Sapfina citová vyznání k mladým družkám byla interpretována jako projev erotického vztahu. Za smyšlenku je obecně pokládán také Ovidiův básnický dopis ve sbírce Listy Heroin, podle kterého se Sapfó zamilovala do sličného mladíka Faona a z nešťastné, nenaplněné lásky k němu spáchala sebevraždu skokem z Leukadské skály (viz ukázku na s. 177-179). V Sapfině tvorbě nacházeli inspiraci římští lyrikové, její dílo bylo přeloženo do latiny a oblíbeno zejména u žen, neboť je zjemňovalo a dovolovalo jim si uvědomit a procítit specifiku ženství.
Následující ukázka představuje úvodní, rozsáhlejší torzo básně z oddílu, který získal název Rozloučení. Básnířka se zde loučí s mladou milovanou dívkou, která opouští její školu. Další pak jsou jednotlivé, ale přesto působivé zlomky.
73
láska v antické literatuře
Rozloučení
Z písní lásky: Ze zlomků Sapfiných písní. Odeon, Praha 1968, s. 49-52. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
- přeji si upřímně mrtva být! Odcházela, a žalostně vzdychajíc,
v slzách takto mi pravila: „Ach, jak těžký to pro nás los! Sapfó, opouštím tebe tak nerada!"
A j á takto j sem děla k ní:
„Šťastnou cestu a vzpomínej
na mne! Jak jsme tu o tebe dbaly, víš.
Ne-li, připomenu ti vše.
Zapomínáš, ó družko má,
jak byl krásný a radostný život náš.
Věnci četnými z fialek, z vonných růží a šalvěji zdobívala sis u mne své kadeře;
Neznámý mistr, „ Ženy tančící kolem sochy bohyně", kolem roku 1800 př. n. 1., polychrómovaná miska kanárského stylu, průměr 19 cm, keramika, naleziště: uloženo: Muzeum, Iraklion, Kréta, Řecko.
Starší názor, že kamarský sloh, který je charakteristický pro první palácové období na Krétě (2000-1800 př. n L), pracuje pouze se stylizovanými ornamentálními motivy, vyvrací nález několika obětních misek s krajně zjednodušeným, přesto již figurálním výjevem dvou žen tančících okolo sochy bohyně. Vedle nich je zachycena stylizovaná květina. Půvab tohoto motivu připomíná Sapfino troj-verší:
„ Takto tančily kdys k písním dívky krétské ladnou nohou před oltářem krásným hledajíce něžné drobné kvítko v trávě ..."
(Sapfo: Z písní lásky, Odeon, Praha 1968, s. 52. Z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz.)
hojné vínky j si splétala z květů na jaře rozkvetlých, těmi sis měkkou šíji věnčila; hojným balzámem z květných šťáv, vzácným brenthem královským natírala sis hlavu a krásný vlas;
na měkkém lůžku nachovém nájemných asijských kobercích sladces tišila touhu svou po dívkách.
Nebylo tance ni oběti,
chrámu, posvátných jasných vod,
kde jsme nebyly přítomny také my;
nebylo háje v jarní čas,
odkud by nezněl louten zvuk
anebo půvabných družek sladký zpěv."
74
řecká literatura
Z dalšího Sapfina díla uvádíme zachované zlomky.
Mne však vpravdě blaženou učinily zlaté Múzy a závidění hodnou; a až zemru, nezničí zapomnění památku na mne.
Z písní lásky: Ze zlomků Sapfiných písní. Odeon, Praha 1968, s. 14, 56, 58-59. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Ty zůstaň našim přítelem, leč choť si mladší vyhledej; neb já, jsouc starší nežli ty tvou ženou být si netroufám -
O matko sladká, marno vše, já nemohu svůj útek tkát: ach, štíhlá Kypris zdolala mé srdce touhou po chlapci!
Již zapadl srpek Luny i Plejády, je půlnoc, příhodná chvíle míjí, a já spím sama, ach, sama!
U Sapíý nalézáme rovněž první formulaci teorie kalokagathie, v níž je podle řeckého pojetí krása nezbytně spjata s dobrem:
Člověk krásný je krásný jen pro oko vzhledem svým;
člověk dobrý se ukáže ihned i krásným.
Z písní lásky: Ze zlomků Sapfiných písní. Odeon, Praha 1968, s. 87-88, 96-100, 110, 143. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Sousedem je nebezpečným bohatství, v němž není ctnosti; ale kde obé se snoubí, odměnou je vrchol blaha...
A já miluji jemný požitek...
a osudem se mi dostalo
jasné a krásné touhy po slunci -
75
láska v antické literatuře
A smrt je zlá, tak bozi uznali,
vždyť, kdyby krásná byla, též by zmírali.
Ty touho krásná, ty touho krutá, je marná všechna práce má:
co člunek se míhá a oko jej stíhá, jak daleko myšlenka zalétá!
O matko milá, milá matko, já nemohu přísti len;
mé srdce zajala Afrodita:
já hocha chci mí ti - ó pusť mě ven!
Dcerušku mám hezkou, malou, její krásný mladý půvab podobá se zlatým květům: milovaná Kleis má! Ani za Lýdii celou, ani za rozkošný Lesbos bych ji nedala -
Na závěr uvádíme ukázky ze Sapfiných svatebních písní (epithalamia). III.
Ty krásná a líbezná,
Charitky růžových kotníků
i zlatá Afrodita laškují s tebou...
Postava tvá je ladná, nevěsto, oči sladké, milostné touhy půvab rozlit je na tvém líčku krásném: nad jiné tebe poctila Afrodita!
Druhé takové dívky teď, ženichu, není!
76
řecká literatura
IV.
Pannou chci věčně zůstati...
Možno mi podržet ještě své panenství?
„Panenství, mé panenství, ty odcházíš: kam jdeš?" „Já nikdy již, ó nikdy již se k tobě nevrátím! ..."
Nevěsto, milostí růžemi kypějící, Afroditino ozdobo nejkrásnější, jdi na lůžko, jdi ulehnout k slaďounkým lásky hrám, tak milým ženichu tvému! Hesperos tě provázej ž svolnou, obdivující Héru,
královnu sňatku stříbrotrůnnou...
S čím, ó ženichu milý, tě krásně mám srovnat? S mladým výhonkem štíhlým tě nejlépe srovnám.
Vyniká tak jak lesbický pěvec nad cizí pěvce...
Ženichu šťastný, sňatek, po němž jsi tolik toužil, skutkem se stal; máš pannu, po níž j si tolik toužil...
Zdráva buď, nevěsto, zdráva, zdráv buď, ženichu vzácný!
Malíř Londýn 1923, „Svatební scéna", kolem roku 450 př. n. 1., malba na attickém červeno-figurovém lútroforu, keramika, výška 56 cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: British Museum (inv. č. 1923-1-18,1), Londýn, Velká Británie.
77
láska v antické literatuře
Anakreón z Teu v Malé Asii: Písně
(Erotika, Sympotika, 2. polovina 6. století př. n. 1.)
Anakreón byl nej významnějším představitelem monodické lyriky. Když jeho město padlo do rukou Peršanů, vystěhoval se do Abdér. Část života prožil jako dvorní básník u samského tyrana Polykrata, proslulého okázalým a rozmařilým stylem života. Po jeho pádu přijal pozvání Peisistratova syna Hipparcha a přišel do Athén. Dožil se požehnaného věku osmdesáti pěti let. Anakreón je autorem půvabných milostných a pijáckých písní, které komponoval s neobyčejnou lehkostí a hravostí a do nichž vkládal své vlastní zážitky. Jeho poezie se těšila velké oblibě u mnoha dalších generací řecké mládeže.
Eros
Řecká lyrika. Melantrich, Praha 1945, s. 133 až 138. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stie-bitz.
Střemhlav se skály leukadské se vrhnuv opět do siných vln, láskou jsa zpit se koupám v jejich proudech -
Na strmý Olymp hbitě se vznáším
lehkými perutěmi pohrozit Erotu: milený chlapec
nechce se se mnou kochat -
Já o Erotu něžném chci pět, jejž zdobí stuhy, poseté hojným kvítím. Jeť nesmrtelným pánem, je krotitelem lidí -
-------kostky,
v něž Eros hraje stále, jsou šílenství a hrůza -Snad pro řeči, jež vedu, mě hoši mají v lásce: já půvabně znám zpívat, znám půvabně též mluvit.
Mne kladivem velkým udeřil zas
bůh Eros j ako kovář a v bystřiny proudu chladném jak led mě potom náhle smočil -
78
řecká literatura
Neznámý mistr, „Dvojice mužů v erotickém objetí na lůžku", mezi lety 30 př. n. 1. až 30 a 1., reliéfní výzdoba stříbrného poháru - takzvané Warenovy číše, výška ... cm, naleziště: uloženo: Metropolitan Museum of Art (inv. č. L. 1991.95), New York, USA.
Neznámý mistr, „Muž s chlapcem na lůžku", mezi lety 30 př. n. 1. až 30 n. 1., reliéfní výzdoba stříbrného poháru - takzvané Warenovy číše, výška ... cm, naleziště: uloženo: Metropolitan Museum of Art (inv. č. L. 1991.95), New York, USA.
--------Eros,
jakmile vous můj uzřel, prokvetlý sivě, rozepjav křídla, zářící zlatým leskem, ve vířném vánku přelétl kolem -
Kleobulos
Vládce po horských výšinách těkající, s nímž tančívá
Eros, mladistvý býček, s temnookými nymfami, s lásky bohyní nachovou,
k tobě volám! Přijď v lásce k nám, přijmi povděčně prosby hlas, vyslyš modlitbu naši!
79
láska v antické literatuře
Malíř Bríseovny, „Anakreontovský tanec při symposiu", kolem roku 470 př. a L, kresba v medailonu na dně červenofigurové číše (kylix), keramika, výška naleziště: uloženo: J. Paul Getty Museum (inv. č. 86.AD.293), Malibu, USA.
V medailonu číše, jejíž výzdoba ukazuje taneční zábavu při symposiu, je znázorněn mladík nabízející dívce květinu. Na vnějším pásu výzdoby malíř zachytil takzvaný anakreontovský tanec, při němž jsou muži oblečeni do ženských šatů včetně čepců a ozdob a tančí spolu s neterami, které jim vyhrávají na dvojité píšťaly a kastaněty do rytmu.
Kleobulovi rač se stát dobrým rádcem: ať nezhrdá, Dionyse, mou láskou!
Kleobula já v lásce mám, šílím po Kleobulovi, na Kleobula zírám -
Hochu s dívčím pohledem, slyš, já tě hledám - ty nedbáš však, neboť nevíš, že ses mi stal vozatajem mé duše!
80
řecká literatura
Malíř Bríseovny, „Mladík se květinou uchází o dívku", kolem roku 470 př. n. 1., kresba v medailonu na dně červenofigurové číše (ky-lix), keramika, výška naleziště: uloženo: J. Paul Getty Museum (inv. č. 86.AD.293), Malibu, USA.
V medailonu číše, jejíž výzdoba ukazuje taneční zábavu při symposiu, je znázorněn mladík nabízející dívce květinu. Na vnějším pásu výzdoby malíř zachytil takzvaný anakreon-tovský tanec, při němž jsou muži oblečeni do ženských šatů včetně čepců a ozdob a tančí spolu s neterami, které jim vyhrávají na dvojité píšťaly a kastaněty do rytmu.
Učitel lásky
Thrácké hříbě, proč se díváš kosým pohledem ty na mne, proč mi nelítostně prcháš? Málo tuším ještě znáš!
Věř mi, dovedl bych krásně přiložiti tobě uzdu, otěžemi tebe řídit cílových kol kamenů!
Teď se paseš na lučinách, tančíš lehce poskakujíc: věru, tobě schází jezdec, jenž by řádným znalcem byl!
81
láska v antické literatuře
Brygův malíř, „Mladý hoch přidržuje hlavu zvracejícímu muži, který nezvládl míru v pití vína", kolem roku 490 př. n. 1., malovaný medailon červenofigurové attické číše (kylix), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz, Antikenmuseum (inv. č. F2309), Berlín, Německo.
Malíř symposia v Louvrů, „ Hetéra hrající na flétnu při hostině", kolem roku 430 př. a 1., detail výzdoby konvice na víno (oinochoé), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Antikenmuseum (inv. č. 2410), Mnichov, Německo.
Zklamání
Míčem nachovým házeje po mně, zase mě vybízí Eros kadeří zlatých k hrám
s dívkou v střevíčcích pestrých. Té však - z Lesbu je hrdého! -té se nelíbí kštice má - vždyť j e sivá - a po j iné
v touze otvírá ústa!
Víno
O hochu, dones vína a vody, věnců z květin! Nuž nes! Chci v pěstním boji již s Erotem se utkat!
Nuž hol a, číši, hochu!
Sem s ní, bych dlouhým douškem
se napil! Deset číšek
vlij vody, pět jen vína:
jak jindy bez zpupnosti
rej bakchický chci slavit!
Nuž zanechme již pitky, kde řev a hluk se snoubí, jak Skythové to činí: my vína upíjejme a pějme krásné písně!
Milý není mi ten, kdo z plného měsidla pije, o půtkách vede jen řeč, o válce, zdroji to slz,
nýbrž ten, kdo pamětliv Mus a radostných darů Lásky, zušlechtit zná půvabně veselý kvas.
82
řecká literatura
Pindaros:
Zlomek z jeho nezachovaných Písní
(kolem 450 př. n. 1.)
Pindaros (asi 522-431 př. n. 1.) je nej významnějším autorem, který se věnoval sborové lyrice. Pocházel z thébské aristokratické rodiny, aristokraty také oslavoval ve svých básních. Po řecko-perských válkách opěvoval i demokratické Athény. Skládal všechny druhy sborové lyriky, dithyramby, elegie, hymny i taneční písně. Z jeho díla se kromě zlomků zachovaly čtyři knihy epiníkií, oslavných básní na vítěze v nej slavnějších řeckých sportovních hrách v Olympii, Delfech na Isthmu (v Korintu) a v Nemej i. Z jeho díla vybíráme zlomek oslavné písně na Afrodítiny kněžky v Korintu, které se podobně jako v orientálních kultech věnovaly chrámové prostituci. Korint byl touto zvláštností ve starověku proslulý, podobně jako dnes například Amsterdam, a byl pokládán za prostopášné město. Tyto nepatričnosti se svým kázáním a rovněž dvěma listy adresovanými Korinťanům snažil vymýtit apoštol svatý Pavel. Pindarova báseň je naopak oslavou kněžek lásky.
Mladice přehostinné, služebnice věrné božstva Přemlouvání, v Korinthu žírném Žlutého kadidla rusavá zrnka měníte v kouř a často v své mysli k Erótů matce zavítáte rády, k nebeské Afrodite. Vám ona dala, milené dívky, zcela bez zábran na milostných ložích jemného mládí sčesávat plody. A když j e třeba: vše v krásné se mění...
Listy hetér. Antická knihovna, svazek 8, Svoboda Praha 1970. Přeložil Radislav Hošek -v předmluvě nazvané Svět hetér, s. 7-24.
83
láska v antické literatuře
V klasickém období význam lyriky upadá a do popředí zájmu se dostalo drama se společensky závažnějším obsahem. Lyrická poezie je někdy součástí dramatických útvarů, a to v podobě písní zpívaných sborem mezi jednotlivými sólovými vystoupeními herců. Řecká dramata většinou čerpají svůj obsah z mytologie. Klasická doba se vyjadřuje pomocí mýtu nejen v literární tvorbě, ale i ve výtvarném umění, protože v mýtu objevuje prostředek k politické interpretaci soudobých událostí.
Neznámý mistr, Afrodite, Pan a Eros, kolem roku 100 př. a 1., helenistické sousoší, mramor, výška 132 cm, naleziště: Délos, Řecko, uloženo: Národní archeologické muzeum (inv. č. 3335), Athény, Řecko.
Toto sousoší se liší svou „profánnosti" od typických zobrazeni Afrodity, v jejichž případě se jednalo o kultovní sochy, jak například vidíme u Afrodity Knidské, a kde je kromě půvabu zdůrazněna také vznešenost bohyně. Tato skupina ilustruje helenistický zájem o žánrové motivy a o jejich psychologii. Zdobila soukromé, nikoli kultovní zařízení (dům, v němž sídlila obchodní kancelář plavební společnosti Poseidoniastů z Beirutu), a měla tedy výslovně dekorativní charakter. Afrodite je zde představena jako mladá, poněkud naivní dívka odhánějící sandálem dotírajícího boha plodnosti Pana. Neúspěšnost jejího počínání však prozrazuje nezbedný Amorek spojující svou silou lásku a plodnost, jež obě božstva reprezentují, dohromady.
84
Sofoklés: Antigona
(Antigoné, asi 442-441 př. n. 1.)
Sofoklés (asi 496^106 př. n. 1.), nejslavnější řecký dramatik, který ve službách athénského státu zastával několik významných úřadů a dosáhl velkého společenského ocenění, se po smrti stal héroem. Byl svědkem kolektivní heroické nálady v Řecku po úspěšných válkách s Peršany, žil v době rozkvětu athénské demokracie, charakterizované nadšením nad schopnostmi člověka: „Mnoho je zázraků přírody, ale největší je člověk," zpívá sbor v jeho Antigoně.
Sofoklova tvorba se zaměřila na oblast tragédie, žánru zachycujícího střet vášní, protichůdných hodnot a morálních kodexů a vrcholícího osudovou, násilnou smrtí hrdiny. V oblasti formy je Sofoklés chápán jako novátor. Zasáhl do vývoje dramatického umění tím, že zavedl na scénu třetího herce, rozšířil počet členů sboru. Opustil svazující pojetí tragédie jako celku tvořeného třemi obsahově spojenými samostatnými hrami (trilogie) a rovněž přestal ve svých dílech vystupovat, takže se mohl více soustředit na jejich realizaci. Novátorské je také Sofoklovo pojetí tragédie. Obdobně jako například u Aischyla, je u Sofokla dramatickou hybnou silou „spravedlnost" - diké. Tato spravedlnost se však u Sofokla stává autonomní lidskou hodnotou, odehrává se v lidském světě, bez božských vstupů, i když bohové jsou garanty spravedlnosti. Diké u Sofokla znamená rovněž „ ... princip řádu, pravidelnosti, rovnováhy. Nemá nutně aspekt morální. Porušení řádu, rovnováhy vyžaduje nutně jeho obnovu bez ohledu na to, zda řád byl porušen vinou nebo neúmyslně" (Borecký 1975, s. 12). Silný humanistický akcent a soucit s lidským utrpením jsou příčinami toho, že Sofoklova dramata nacházejí své místo i na moderních jevištích.
Ze Sofoklovy rozsáhlé dramatické tvorby (asi 120 děl) se zachovalo pouze sedm tragédií a částečně jedno satyrské drama. Nej starší z nich je Antigona, představující konflikt dvou typů morálky - pragmatické morálky politické či osobní moci, která se zaštiťuje prospěchem obce, a tradiční náboženské morálky či morálky obecné lidskosti. Sofoklés jako příslušník aristokracie je hlasatelem tradiční morálky, která přikazuje „pohřbít mrtvého občana alespoň rituálním symbolem pohřbu" (Sofoklés 1975, s. 340). Pouze za těchto podmínek může podle dobových představ duše zemřelého dojít pokoje a neškodit pozůstalým anebo obci. Přestoupení této společenské normy se trestalo smrtí.
V Antigoně porušuje principy tradiční morálky vladař Kreón, který nastupuje na trůn poté, co synové thébského krále Oidipa, Eteoklés a Polyneikés, zahynuli v boji o thébský trůn. Kreón přikázal, aby tělo Eteokla bojujícího na straně Théb, bylo slavnostně pohřbeno, a aby naopak tělo Polyneika, který se účastnil válečného tažení ve spolku „sedmi proti Thébám" a domáhal se účasti na vládě, zůstalo nepohřbeno. Antigona, sestra obou tragicky zemřelých bratrů, se rozhodla porušit králův zákaz a Polyneika pohřbít. Je zatčena při činu a odsouzena Kreónem k smrti v zazděné kobce. Když ospravedlňuje svůj čin, říká: „Jen lásku umím sdílet, a ne zášť" (Sofoklés 1975, s. 42).
láska v antické literatuře
Kreón přes protesty svého syna Haimóna, milujícího snoubence Antigony, a rady věštce Teiresia svůj příkaz neodvolá. Antigona je zazděna. První část ukázky zachycuje reakci Antigony na králův verdikt. Druhá část ukázky představuje vyprávění posla, jenž seznamuje Kreónovu manželku Euridiké s dalšími událostmi dramatu. Král se totiž na naléhání svého okolí rozhodne svůj rozsudek odvolat. Nechá Polyneika slavnostně pochovat a hodlá osvobodit Antigonu. Do kobky k Antigoně se však mezitím prolomil Haimón.
rozléváš kouzlo klidu nočního;
zalétáš v chýše venkovské;
žádný nesmrtelný bůh
nemůže uniknout
tobě a nižádný křehký lidský tvor;
koho jsi zajal, ten šílí.
Ty strhuješ k nepravostem zlým
i lidi smýšlení řádného;
ty j si vznítil i tento svár
otce a syna, krví spřízněných,
a patrno, že vítězem jest
očí nevěsty ladné vděk,
mocných řádů a práv
důvěrný společník.
Stále si pohrává lásky bohyně,
bez boje vítězící.
(Sluhové vyvádějí z paláce Antigonu.)
Náčelník:
Již z rozkazů krále se vymykám též, když vidím ten zjev, a zdržet proud slz mi nemožno již, když Antigonu zde vidím, jak odchází v svatební síň, jež spánkem věčným vše daří. Antigoné:
O vizte, občané otčiny mé, jak poslední cestou se ubírám, jak již naposled pohlížím na zářící sluneční svit, a nikdy víc: všehubná Smrt
Sbor:
Sofoklés: Tragédie. Antická knihovna, svazek 29. Svoboda, Praha 1975, s. 55-56, 71-72. Přeložil Ferdinand Stiebitz, předmluvu napsal Bořivoj Borecký.
Ó Eróte, v bojích vítězný, ó Eróte, vrháš se na stáda, na hebkých líčkách dívčiných
86
řecká literatura
Neznámý mistr, „Fragment attické náhrobní stély", začátek 4. století př. n. 1., mramor, výška ... cm, uloženo: Musée Calvet (inv. č. E 31), Avignon, Francie.
Zemřelá mladá dívka je zachycena jako nevěsta loučící se s panenkou a oblíbenou kachničkou, kterou jí přináší služka.
živoucí mne odvádí již
na břehy styžské.
Mně nezdařil se manželství los,
mne neopěval svatební zpěv
při sňatku s ženichem mým: a nyní
s Acherontem se zasnoubím.
Náčelník:
Však zdobena slávou a chválou všech se ubíráš tam v tu zemřelých skrýš;
87
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Náhrobní stéla Kallistraté", kolem 370 př. n. 1., mramor, výška 84 cm, naleziště:     uloženo: Museum of Art (inv. č. 4.1933), Saint Louis, Missouri, USA. Zemřelá žena se loučí se svým šperkem.
ni hlodavá nemoc tě nesklála v hrob, ni smrtícím mečem tě nestihla smrt, však z vlastní vůle a z lidí jen ty již zaživa do Hádu vstoupíš. (...)
Posel I:
Já šel s tvým chotěm v jeho průvodě až na tu pláň, kde ležel ubohý trup Polyneikův od psů rozsápán.
88
řecká literatura
Neznámý mistr, Trůnící bohyně z Tarenta, kolem roku 470 př. a 1., výška 151 cm, mramor, naleziště: Tarent, Itálie, uloženo: Pergamonmuseum, Antikensammlung (inv. č. Sk 1761), Berlín, Německo.
Bohyně zobrazená na trůně s vysokým opěradlem představovala patrně kultovní obraz v chrámu. Její provedení v sobě zahrnuje četné rysy pozdně archaického sochařství (v podání vlasů, rysů obličeje i drapérie) a spojuje se v něm iónský půvab a vznešenost pozdně archaického slohu. Ten v řeckých dílnách jižní Itálie a Sicílie přežíval až do poloviny 5. století př. n. 1. S ohlasem řeckých archaických plastik se často setkáváme v tvorbě českého malíře Antonína Procházky (1882-1945).
I pomodlili jsme se k Hekatě a k Hadovi, by ztišit ráčili svůj hněv, a tělo svatou koupelí jsme omyli a všechny ostatky jsme na haluzích čerstvých spálili, a z rodné prsti vysoký když rov mu navršili, šli jsme k svatební té dívky síni, hrobce kamenné. A kdosi zaslechl už zpovzdálí zvuk nářků hlasitých kol neblahé té komory a jde to oznámit hned Kreontovi. On se přiblíží a tu mu zazní k sluchu nejasný zvuk nářku žalného. I zaúpí a vzkřikne bolně: „O já nebožák!
89
láska v antické literatuře
Feidiás, Raněná Amazonka, římská kopie původně bronzového originálu z doby kolem roku 430 př. n. L, mramor, výška 218 cm, naleziště: Hadrianova villa v Tivoli, Itálie, uloženo: Musei Vaticani, Řím, Itálie.
Feidiás vytvořil svou Raněnou Amazonku již jako zralý umělec během soutěže na ztvárnění tohoto námětu pro Artemision v Efesu. V hodnoceni se umístil za Polykleitem, jenž Amazonku vyjádřil podle tradičního dobového vkusu jako mužsky pojatou statickou bojovnici. Feidiás na vrcholu své kariéry však hledá novou výrazovou formu. Klasický humanismus, který pro něj byl vždy více záležitostí nitra jedince, než jen dokonalé vnější formy, spojuje poprvé s křehkou ženskostí. Jeho Amazonka je nervní, vzepjatá v okamžiku prudké bolesti. Tato výrazovost, senzualita a dynamis-mus jsou neobvyklé pro umění velké klasiky a Feidiás tak vlastně vycítil, jaké výrazové formy si bude hledat poklasický vývoj řeckého sochařství.
Což j sem snad věštcem? Je snad cesta má,
již nyní konám, nej nešťastnější
z mých cest, jež v životě jsem vykonal?
Hlas synův zní mi v sluch. Blíž, sluhové,
a rychle k hrobu, kámen odvalte,
jenž uzavírá rov, a vnikněte
až k ústí chodby rovu, pohleďte,
zda Haimónův to hlas, či bohů klam?"
My na ten vládcův rozkaz zděšený
j sme prohlíželi hrob a v pozadí
té kobky - oběšenou dívčinu
jsme našli, v smyčce z roušky skroucené;
a on - ležel na ní, objímal
jí tělo, na hruď tiskna hlavu svou,
a na zmar sňatku s mrtvou naříkal
i na los nevěstin a otcův čin.
Ten, jak ho spatřil, strašně zaúpěl,
jde k němu, běduje a volá ho:
„O nešťastníku, cos to provedl?
Kams dal svůj rozum? Jaká osudná
tě rána sklála? Vyjdi, synu můj,
slyš, jak tě prosím pokorně - ó pojď!"
Syn pohlédl naň zrakem divokým, pln pohrdání v tváři, neděl nic a dvojsečný svůj meč naň vytasil. Však otec prchl pryč, i chybil se. Tu rozzuřil se proti němu sám, svá prsa nastavil, až do půli si vrazil do nich meč; již v mrákotách, však dosud při rozumu, k dívce své se přivine svou paží zemdlenou a chroptě chrlí na bělostnou tvář své dívky krvavý déšť krůpějí. A teď tam leží mrtev na mrtvé, ten ubožák, když v Hádu teprve své lásky posvěcení dosáhl a důkaz lidem dal, že nerozum je pro člověka z běd všech nej horší! (Eurydiké odkvapí do domu.)
90
řecká literatura
Euripides: Médeia
(431 př. n. 1.)
Euripides (asi 484-asi 406 př. n. 1.) byl posledním ze slavné trojice athénských dramatiků 5. století př. n. 1. Také on zažil velký kulturní přerod, jímž v 5. století př. n. 1. prošly Athény, ale i krizi, kterou znamenala vleklá peloponnéská válka (431^104 př. n. 1.). Během ní byly zpochybněny všechny tradiční hodnoty řecké poliš založené na odpovědnosti jedince vůči kolektivu obce. Filozofická orientace na sklonku tohoto století se již více soustřeďuje na individuálního člověka, který složitě a bolestně hledá svůj vztah ke světu a k vlastnímu životu. Tento posun se odráží v Euripidove tvorbě stejně jako větší soustředění na ženskou psychiku, jíž je citlivým znalcem. Euripides dále postoupil v uvolňování dramatické formy ve vztahu k obsahu. Nejzná-mější a nejsilnější z jeho tragédií je Médeia. V postavě uražené a ponížené Médei vylíčil svár a chaos ženského nitra. Médeia, opuštěná Iásónem, jemuž obětovala svůj život, se odhodlá ke strašné pomstě - zničí nejen svou sokyni Kreúsu a jejího otce, ale, aby Iásóna zasáhla co nejvíce, rozhodne se zavraždit i jejich děti (je to extrémní zaslepenost nebo momentální chladný kalkul?). Po tomto činu prchá na voze taženém draky, který jí poslal její děd Hélios, aby ji po zbytek života provázelo jen zoufalství a samota.
Téma Eurípidovy tragédie vychází z širšího rámce mýtu o Iásónovi a výpravě za zlatým rounem. Na příkaz krále Pélia z thessalského Iólku se vypravil jeho synovec Iásón s Argonauty do Kolchidy pro zlaté rouno. Splnit obtížné poslání mu svými kouzly pomohla dcera kolchidského krále Médeia. Při útěku z Kolchidy Médeia zabila svého bratra a jeho tělo po kusech házela za pronásledovateli, aby je zdržela. Iásón si ji vzal za manželku a vrátil se s ní do Iólku. Zde Médeia zničila Pélia z pomsty za to, že Iásóna svým příkazem vlastně poslal na smrt. Zároveň omladila Iásónova otce, který měl právo na trůn a chopil se ho. Proto Iásón, jehož vladařské ambice se tak nemohly naplnit, uprchl s ní a dvěma synky do Korintu. Zde mu král Kreón nabídl za manželku svou dceru, když zapudí Médeiu. V posledním dni svého pobytu v Korintu se Médeia setká s athénským vládcem Aigeem, jenž je ochoten poskytnout jí útočiště, pokud opustí Korint. Netuší, že vnitřně otřesená Médeia není schopna se vyrovnat s Iásónovou zradou a že zvolí extrémní odplatu, při níž záludně usmrtí nejen jeho nevěstu a jejího otce, ale obětuje i své a Iásónovy děti. Ještě před tím, než se drama rozvine do krajnosti, zpívá sbor vroucí modlitbu k Afrodite a prosí ji, aby odvrátila zničující vášně, které hrozí propuknout. Tato píseň by mohla být katarzí, přesto nestačí na ukonejšení Médeina zoufalství a slepé touhy po pomstě.
Neznámý mistr, „Rodinná scéna", kolem 440 —430 př. n. 1., detail malby na attickém červe-nofigurovém džbánu (hydriá), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Staatliche Museen (inv. č. F 2395), Berlín, Německo.
Idylická rodinná scéna zobrazující matku, která kojí dítě, přihlížejícího otce a souboj dvou kohoutů, je současně mytologickým výjevem s neblahou budoucností. Rodiče tu představují argejský král Amfiaráos, jeho žena Erifýla a syn Alkmaión. Amfiaráos bojoval ve válce „sedmi proti Thébám", kde padl. Alkmaión se zúčastnil trestné výpravy potomků padlých V dobytých Thébách se dozvěděl, že podíl na záhubě jeho otce měla i Erifýla. Proto ji vlastní rukou zabil. Z vraždy a kletby se musel očisťovat za pomocí rad delfské věštírny.
Médeia:
O věřím ti! Však Kreón a rod Peliův mě nenávidí. Nejsa vázán přísahou, snad uzavřel bys jednou s nimi přátelství,
Eurípidés: Trójanky a jiné tragédie. Antická knihovna, svazek 39. Svoboda, Praha 1978, s. 120-125. Přeložil Ferdinand Stiebitz, předmluvu napsala Eva Stehlíková.
91
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Fragment attické náhrobní stély", kolem 360-350 př. n. 1. , mramor, výška 166 cm, naleziště: uloženo: Musée du Louvre (inv. MA 2872, Paříž, Francie.
Tento památník byl patrně určen pro ženu, která zemřela při porodu dvojčat. Je znázorněna s novorozenětem v náručí, druhé jí přináší služka.
a kdyby si to přáli, vydal bys mě snad; však zapřisáhneš-li se slavně při bozích, pak nepovolíš. Já jsem slabá žena jen, a oni jsou přec páni, mocní, bohatí!
92
Aigeus:
Jsi velmi prozřetelná, soudím-li z tvých slov! Nuž chceš-li tomu, vyhovím tvé žádosti. Když budu moci na svůj slib se odvolat tvým nepřátelům, budu stati jistěji a bezpečnost tvá získá. Předříkávej slib!
Médeia:
Nuž přísahej mi při Zemi a praotci mém Hélioví, u všech bohů nebeských -
Aigeus:
Mluv, co mám činit, čeho se mám vystříci? Médeia:
- že sám mne nevyženeš nikdy ze země, a požádá-li o mne někdo z nepřátel, že dobrovolně, co jsi živ, mne nevydáš!
Aigeus:
Nuž přísahám ti při Zemi a bozích všech, i svatém Slunci, že ti v slovu dostojím!
Médeia:
To stačí. A co čekáš, porušíš-li slib? Aigeus:
Chci býti ztrestán jako křivopřísežník! Médeia:
Jdi sbohem, šťastnou cestu. Vseje v pořádku. Já přijdu velmi brzy k tobě do Athén, až provedu svou vůli a své záměry.
Náčelnice sboru (za ním):
Nechť Hermes, průvodce laskavý, tě provodí šťastně do vlasti tvé, nechť splní se úsilná touha tvá! Jsi v očích mých, ó Aigee, šlechetným mužem.
láska v antické literatuře
Médeia (vítězoslavně):
O Die, Právo, svite sluneční, můj dík! O družky, teď mě čeká skvělé vítězství, teď zdrtím nepřátele: teď jdu k cíli již! Hle, přístav spásy, který pro své záměry jsem toužně vyhlížela v trapných úzkostech! Ten muž je kotva, na niž připevním svou loď, až v Palladino slavné město přibudu.
V následující pasáži Médeia divákovi prostřednictvím sboru sděluje svůj otřesný záměr.
Již vyjevím vám, družky, celý záměr svůj,
však - nečekejte věci příliš radostné!
Chci poslat nyní služku k Iásónovi
a požádám ho, by se ke mně dostavil.
Až přijde, omámim ho slovy sladkými,
že souhlasím už se vším, sňatek královský
že schvaluji, ač tímto sňatkem zradil mne,
že vseje prospěšné a skvěle zváženo,
jen poprosím, by děti směly zůstati -
ne proto, že bych chtěla zanechati je
zde v nepřátelské zemi vrahům pro posměch:
toť úklad, kterak zničit dceru královu!
Já pošlu po svých dětech dary nevěstě
(to aby nemusely ze země jít pryč),
šat jemně tkaný s vínkem kutým ze zlata;
jak oblékne ty skvosty, bídně zahyne,
a tak i každý, kdo se dotkne nevěsty;
neb jedem smrtonosným natřu dary své!
Však o té věci zatím nechci mluviti.
Co dále? Běda, běda, jaký hrozný čin
pak musím spáchat: vlastní děti zavraždím!
A nic a nikdo nemůže jich zachránit!
Chci vyvrátiti celý Iásónův rod
a odejiti odtud, prchnout před krví
svých drahých dětí, před svým děsným zločinem.
O ženy, nelze snášet posměch nepřátel!
Jen směle! Nač mi žiti? Nemám domova
ni rodné vlasti, není vyváznutí z běd.
94
řecká literatura
Ó, chybila j sem tenkrát, že jsem poslechla slov Řeka, utíkajíc z domu otcova! A tomu se teď pomstím s boží pomocí! Již neuzří svých synů nikdy naživu, jež zplodil se mnou, nikdy, nikdy nezrodí mu děti nová žena: bídně zahyne ta bídná mými kouzly jedu plnými. Jsem žena, ne však slabá, tiché povahy a chabé vůle; patřím k druhu jinému: znám krutě nenávidět nepřátele své a vřele milovat své přátele. Jen takovým je souzen velký, slavný los!
Náčelnice sboru:
Ty svěřila ses nám tu se svým záměrem, i pravím: nečiň toho! Chci jen blaho tvé a beru do ochrany lidské zákony!
Médeia:
Nic nelze změnit! Ale nezazlívám ti tvá slova: ty jsi netrpěla j ako já.
Náčelnice sboru:
Což odvážíš se, ženo, zabít děti své?
Médeia (přikyvujíc):
Tak raním nejhlouběji srdce mužovo.
Náčelnice sboru:
A ženou nejbídnější sebe učiníš!
Médeia:
Co na tom? Zbytečné je dále mluviti. (K jedné ze svých průvodkyň.) Tys důvěrnice všech mých tajných záměrů nuž jdi a přiveď rychle Iásóna sem! Však neprozraď ni slova, pakli miluješ svou velitelku, pakli vskutku žena j si! (Zena odkvapí; Médeia vejde do domu.)
Neznámý mistr, „Médeia prchající na voze taženém draky pod ochranou svého děda Hélia ", kolem roku 400 př. n. 1., malba na lukán-ském kalichovitém kráteru, keramika, výška 51,4 cm, naleziště: Lukánie v jižní Itálii, uloženo: Kimbel Art Museum (inv. č. 57), Fort Worth, USA.
95
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, Héra samská, kolem roku 560 př. n. 1., mramor, výška 195 cm, naleziště: Samos, Řecko, uloženo: Musée du Louvre (inv. č. 686), Paříž, Francie.
Votívni socha věnovaná Cheramyem (viz dedikačni nápis vpředu na sukni), patrně znázorňovala Héru. Právem je pokládána za nejkrás-nější antickou sochu v Louvrů a spolu s několika dalšími archaickými řeckými plastikami (Koré z Auxerre, Rampinův jezdec aj.), v jejichž společnosti je vystavena, dokládá sílu výrazu raného řeckého sochařství. Mnohokrát jsem si po celodenním nasycení, ba i přesycení uměním, nakolik ho pařížský Louvre poskytuje, uvědomila, že jednoduchost a koncentrovaná síla výrazu těchto plastik, je schopna svou energií regenerovat přetíženou a ochabující schopnost vnímáni. Pojmy síla a energie zde nejsou chápány v transcendentálnim významu, vyjadřují jen to, že archaičtí sochaři tvořili se samozřejmostí svého úsilí o dosažení ideálu a v rané fázi civilizace se dosud netrápili rozporuplností okolního světa. Z jejich soch tak vyzařuje samozřejmý optimismus a síla rané, vzestupné fáze vývoje civilizace.
Sbor:
Štěstí pradávné, Erechtheovci, vám osud dal,
Athéňané, blažených bohů vy synové!
Prsť nezpustošené posvátné půdy rodí vám stále
věhlasnou moudrost, váš duševní chléb,
sluncem je zalit váš vzduch,
v němž svěžím krokem lehce kráčíte.
96
A jak vypráví zvěst,
tam ve vaší zemi prý zrodila kdysi Harmonia
devět Múz, cudné a svaté své dcery.
Tam, kde Kéfísos valí šumně svůj krásný proud,
tam prý čerpá bohyně lásky mok živých vln
a skrápí zemi vláhou, již roznesou lahodné větry
zelení zahrad a úrodných niv.
Věčným se květem tu skví
keř vonné růže, kterým si zdobí vlas
bohyně milostná.
A vysílá lásku, by moudrost a umění provázela, budíc v duši nejvyšší snahy a touhy -
A jakže tě přijme ten kraj
posvátných květů a vod,
jakže tě může přijmout,
ty vrahyně vlastních dětí,
ty bezbožná, prokletá ženo?!
Ach, rozvaž, čí probodneš hruď,
ach, rozvaž, čí vraždu to chystáš!
O Médeio, u tvých nohou
tě zapřísaháme: O nezabíjej své děti!
Kde odvahu vezme tvůj duch, kde vezme smělost tvá hruď, kdeže tvá paže sílu, by mohla se na ně vztáhnout a provésti čin svůj děsný? Zdaž nezkalí slzy tvůj zrak, až pohlédneš na své děti, a budou-li u tvých nohou
lkát o život, zbrotíš chladně jich krví svou ruku?
láska v antické literatuře
Aristof a n és: Lysistrata
(Lýsistraté, 411 př. n. 1)
Nearchos, „Masturbující satyři", kolem roku 570-555 př. n. L, malba na třmínkovém oušku černofigurového attického aryballu, keramika, výška naleziště: uloženo: Metropolitan Museum of Art (inv. č. 29.49), New York, USA.
Athénský hrnčíř a malíř v jedné osobě Nearchos zachytil na malé plošce ouška svého aryballu tři masturbující satyry s „mluvícími" jmény, která charakterizují jejich momentální činnost: uprostřed je Terpekelos („starající se o svou rozkoš"), vlevo Dofilos („masírující se") a vpravo Psolas („s erekcí"). V naivní komice motivu tří vyjevených, chlupatých a ušatých satyrů je obsažen svět bezprostředních erotických představ Řeků, které se jim snadněji vyjadřovaly právě prostřednictvím okruhu k tomu stvořených mytologických postav. Není vyloučeno, že toto vyobrazení v sobě skrývá nějaký konkrétní žertovný podtext, podobně jako číše malíře Fintia zachycující jeho kolegu Smikra u hetéry Sykó.
Aristofanés (asi 446-386 př. n. 1.), nejslavnější z autorů staré attické komedie a jediný, jehož dílo se nám zčásti zachovalo: napsal čtyřicet komedií, z nichž známe jedenáct. Jeho hry byly uvedeny v rozmezí let 425 až 388 př. n. 1., tvořil tedy v průběhu peloponnéské války mezi Athénami a Spartou a v následujícím období, kdy se Athény z tohoto dlouhodobého konfliktu obtížně vzpamatovávaly. Občanské sebevědomí, které si budovaly v 5. století př. n. 1., bylo poznamenáno krizí politického i náboženského systému poliš a člověka nově směrovalo k individuální sebereflexi. Náznaky citovosti a většího soustředění na nitro člověka jsou patrny u Eurípida i Aristo-fana. Aristofanés vyjadřuje dobovou situaci Athén v průběhu peloponnéské války prostředky literárního a dramatického tvaru, jehož byl mistrem. Stará attická komedie se svou drsnou komikou a nevázaností v projevu herců i sboru poskytovala prostor pro kritiku soudobých poměrů, jejich karikování a odvážnou satiru. Ve hře Lýsistraté Aristofanés tlumočil své přání, aby byla uzavřena mírová dohoda mezi Athénami a Spartou. Athény byly sice neporazitelné a nevyhladovitelné díky dlouhým hradbám, které je spojovaly s přístavem v Peiraieu, o to více však Sparťané pustošili attický venkov. Nespokojenost s dlouhodobým konfliktem v Aristofanově satiře svérázně řeší ženy. Athéňanka Lýsistraté (ukončující boje) navede ženy obou znepřátelených stran k odpírání manželských povinností do té doby, dokud muži neskončí s válkou. V komickém kontextu se aspoň takto dovoluje ženám zbaveným společenského vlivu zasahovat do osudů obce a prosadit rozumnější a mírumilovný názor. Aristofanovy hrdinky jsou schopné a rázné ženy a jsou protikladem k nerozhodným a šosácky uvažujícím mužům. Přesto je však autor neglori-fikuje, pouze je ukazuje jako subjekty schopné jít za svým rozhodnutím.
Stará attická komedie byla určena pro mužské publikum. Její komičnost byla založena na obhroublém a lascivním humoru, sboristé vystupovali v převlečení za satyry s přivázanými umělými faly z kůže, k čemuž se vztahují narážky v kontextu. Překladatel Ferdinand Stiebitz se zmiňuje o tom, že pro moderní inscenaci této hry bylo třeba vynechat nebo zmírnit určité pasáže pro jejich přílišnou nevázanost. Ta sice souvisí s původním kontextem, na němž byla vystavěna jejich komika, ale právě proto je pro dnešního diváka již těžko srozumitelná. Novým komickým prvkem Stiebitzova překladu se stalo odlišení attičtiny a lakónského dialektu, jímž se mluvilo ve Spartě: ve starší verzi pro něj použil hanáčtinu, v mladší pak slovenštinu.
Lýsistraté. Komedie o čtyřech jednáních. Orbis, Praha 1963, s. 16-25. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Lýsistraté (vítajíc Lampitu a obhlížejíc ji): Má Lampito, buď zdráva, Lakónko! Jak září krása tvá, ty líbezná! Jak svěží pleť, jak plné tělo máš! Zardousila bys i býka!
98
řecká literatura
Makron, „ Hodokvas s hetérami", kolem roku 490/480 př. n. 1., detail výzdoby červenofigu-rové číše (kylix), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Metropolitan Museum, New York, USA.
Hetéry (řecky hetairai, družky, přítelkyně) byly v antickém Řecku ženy, které vedly svobodný způsob života mimo rámec oficiálního rodinného společenství: mnohé mívaly značné znalosti z filozofie, literatury a umění - u těch hledali vzdělanci nejen intimní erotické uspokojení, ale i intelektuální podněty, které nenalézali v rodinném prostředí, protože řecké ženy byly zpravidla vychovávány jen pro rodinu; jiné hetéry, bez vyšších intelektuálních ambicí, pištkyně, tanečnice, žonglérky, spojovaly své dovednosti nepokrytě s prostitucí. Styk s hetérami nebyl pokládán za pohoršující.
(Ženy obstoupí Lampitu, s obdivem ji obhlížejíce; některé ji ohmatávají.)
Lampito (smějíc se): Bohovia,
veď cvičím telo, na řiť tancujem!
(Poskakuje dokola, narážejíc patami na hýždě.)
Lysistrate (dotýkajíc se jejích prsou, tak i některé jiné ženy): A ta tvá prsa - to j e báj ečné!
Lampito (bráníc se se smíchem): Skúmate maják zviera obetné!
Lysistrate (ukazujíc naBoióťanku): Odkud a kdo je tato mladice?
Lampito:
Bouprisám, vyslankyňa z Boiótska -
(Zeny si ji zálibně prohlížejí, Kleonike ji lehce pohladí po šatě na klíně.) a ide k vám.
Kleonike:
Ach, Boióťanka, b ať, má hezké oudolíčko!
99
láska v antické literatuře
Myrrhine (všetečně): Pámbuví,
a pýří z něho čistě vy pieto!
Lysistrate (ukazuje na Korinťanku): A tahle?
Lampito:
Korint'anka, u bohov, a mocná žienka.
Myrrhine (obhlížejícji, prostořece): Mocná, pámbuví, má toho -(naznačuje gestem) vpředu moc a -(plácne se rukama přes zadek) vzadu též!
(Veselí mezi ženami.)
Lampito (přerušujíc veselí): A ktože túto ženskú poradu sem svolal?
Lysistrate: Já.
Lampito:
Nuž chytro rozprávaj, čo žiadaš od nás!
Kleonike (k Lysistrate, k níž se ženy shlukují): Při Diovi, mluv,
má drahá, jakou vážnou věc to máš! Lysistrate:
Hned promluvím, leč dřív, než promluvím, na něco se vás optám.
Kleonike (za souhlasu ostatních): Nač jen chceš!
100
řecká literatura
Ly si strate:
Zdaž po otcích svých dětí, kteří jsou pryč od vás, netoužíte? Dobře vím, že každá z vás má muže na vojně.
Kleonike (zpola vážně):
Můj muž je, chudák, už pět měsíců až v Thrákii a hlídá - Eukrata.
Lampito:
A môj, keď príde z vojny niekedy, hneď vezme zbraň a letí zase preč. (Ostatní ženy přitakávají.)
Ly si strate:
A není tu ni jiskra „miláčka"! Neb co nás Milét zradil, nezřela jsem „peška" osm palců dlouhého z kůže, jenž by nám přispěl alespoň. Nuž chcete, naleznu-li prostředek, tu válku se mnou skončit?
Kleonike: U bohyň,
já ano, byť bych měla zastavit
zde tento plášť a - propít jej už dnes!
Myrrhine:
Já, myslím, též, byť bych se měla dát i vejpůl rozříznout jak kambala!
Lampito:
Ja tiež bych zliezla trebárs Taygetos, keď by som mala zhliadnuť zase mier! (Ostatní ženy přizvukují.)
Ly si strate:
Tak slyšte - nesmímť tajit už tu věc: ó ženy, máme-li kdy přinutit své muže v míru žiti, musíme se zdržet - (Váhá; napětí.)
Šuvalovův malíř, „Mladík a hetéra při koitu ", kolem roku 470 př. a 1., malba na červenofi-gurové attické nízké ploché konvičce na olej (askos), výška nádoby ... cm, naleziště: Athény, uloženo: Muzeum v Kerameiku (inv. č. 1063), Athény, Řecko.
Na horní straně jsou zobrazeny dvě nejčas-tější varianty koitu zepředu a zezadu, jejímiž aktéry je stejná dvojice mladíka a hetéry. Vzhledem k poměrně realistickému zobrazeni fyziognomie muže by se mohlo jednat o konkrétní jedince zachycené podobně jako tomu bylo v případě malíře Smikra a hetéry Sykó.
101
láska v antické literatuře
Kleonike (nedočkavě): Čeho?
Lysistrate (důtklivě, obracejíc se na všechny ženy): Uděláte to?
Kleonike (vybuchne, nečekajíc na ostatní):
O, ano, byť by to byla naše smrt! (Souhlas u žen.)
Lysistrate:
Nuž zdržeti se - kyje mužova! (Zmatené pohnutí mezi ženami.) Aj kampak? Co se odvracíte pryč? Co potřásáte hlavou, tisknete své rty, co blednete a slzíte? Tak chcete nebo ne? Co váháte?
Kleonike (odvrácena odLysistraty): Já nikdy! Ať se válka táhne dál! Myrrhine (podobně): Já též ne! Ať se válka táhne dál!
Lysistrate:
To říkáš ty? A právě, kambalo, ses chtěla vejpůlky dát rozříznout!
Myrrhine:
Vše jiné, co ti libo: třeba-li,
chci kráčet ohněm - radši to než - kyj -!
Ach, Lysistrato, to je nemožné!
Lysistrate (ke Kleonice): A copak ty?
Kleonike (žalostně): Chci kráčet ohněm též.
Lysistrate (rozhořčeně):
Jak nestoudné je naše pohlaví! Právem se o nás píší tragédie:
jen souložit a rodit - to jsme my! (KLampitě naléhavě.)
102
Nuž, milá Lakónko, ty jediná
buď při mně, vše lze ještě zachránit,
jen hlasuj se mnou!
Lampito (povzdechnuvši, rozvážně): Ťažko, u bohov,
spať ženám bez kokotka samotným,
lež staň sa! Mieru treba naozaj! (Rozruch mezi ženami.)
Lysistrate (objímajíc Lampitu):
Předrahá ženo, z těch všech (ukazuje na ostatní) -jediná! (Zeny se uklidňují.)
Kleonike (po krátké pauze k Lysistrate): A i když, jak to chceš, se zdržíme - a bůh to nedej! -, cožpak proto spíš nastane mír?
Lysistrate (spřesvědčivou horlivostí): A oč spíš, u bohyň! Když budem doma sedat, líčidly se skvějíce, a v šatech průsvitných jak nahé chodit s kepem vypletým, stoupne to mužům, zatouží nás mít; než budem-li se stranit, zdržovat, vím jistě, že mír brzy uzavřou!
Lampito (přesvědčujíc):
Menealos meč, hádám, zahodil, keď zbadal broskvy nahej Heleny.
Kleonike (kLysistrate):
A což, má milá, nechají-li nás?
Lysistrate:
Dři kůži psí, jak Ferekrates řek.
Kleonike:
Taková náhražka je nicotná!
A když nás chytnou, mocí povlečou
nás do pokoje?
láska v antické literatuře
Ly si strate:
Drž se dveří přec!
Kleonike:
A zbijí-li nás?
Sótadův malíř, „Figurální džbánek ve tvaru dívčí hlavy", kolem roku 470-460 př. n. 1., keramika, výška 14,7 cm, naleziště: Etrurie, Itálie, uloženo: Ústav klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (inv. č. 583), Brno, Česká republika.
Džbánek znázorňuje mainadu s břečťano-vým vínkem ve vlasech.
Ly si strate:
Strp, leč s odporem:
jakápak rozkoš, kde je násilí!
I j inak trapte je, a doj i sta
se toho brzy vzdají. Není-li
to ženě vhod, muž nemá požitku.
(Lampito pňsvědčuje, ostatní ženy pozorně sledují debatu. Kleonike sleduje projevy žen, potom se hledíc na Lysistratu a Lampitu rozhodne.)
Kleonike:
Nuž chcete-li vy dvě, my taky chcem.
Lampito (k Lysistratě):
My svojich mužov nakriatneme, ver', mier zachovávať riadne bez fígľov; kto prehovorí však ľud aténsky, tých krikľúňov, viac nefrfotať?
Ly si strate:
Buď klidná! Své zas přemluvíme my.
Lampito:
To ťažko, dokiaľ majú tri éry a kopu striebra v chráme Atény.
Ly si strate:
I to je připraveno pořádně: dnes chceme Akropolis obsadit. Ten úkol svěřen ženám nej starším, co my se radíme, jak k obětem jít na hrad, aby se ho zmocnily.
104
řecká literatura
Platón: Symposion, čili o lásce
(Symposion, po roce 399 př. n. 1)
Platón (428/7-348/7 př. n. 1.), zakladatel a nejvýznamnější představitel řecké idealistické filozofie, pocházel z aristokratické rodiny, která po otci odvozovala svůj původ od mýtického krále Athén Kodra, po matce byl spřízněn se Solónem. Společenské poměry - oligarchická vláda třiceti, v níž se angažovali jeho příbuzní, a následné odsouzení jeho učitele Sokrata po opětném nastolení demokracie - ho znechutily a vzdálily od politické kariéry, k níž by byl předurčen svým původem. Začal se věnovat filozofii a po své cestě na Sicílii a do jižní Itálie založil vlastní filozofickou školu, takzvanou Akadémii. Zde rozvíjel učení svého učitele Sokrata a vnímání dualismu života a světa lidí, v němž se neustále prolíná nedokonalost i usilování o absolutní hodnoty podle své svérázné teorie idejí. To mu umožnilo chápat okolní svět smyslů a jevů jako pouhý odraz dokonalých paradigmat, která jsou podle něho podstatou všech věcí a k níž se lze přiblížit prostřednictvím citového a estetického vnímání.
Názory na základní lidské hodnoty a ctnosti Platón sděloval ve formě dialogů, které začal psát brzy po Sokratově smrti roku 399 př. n. 1. K jejich proslulosti přispěl nejen jejich obsah, ale hlavně Platónův nesporný básnický talent, pro nějž bývají označovány také jako dramata v próze. Častým námětem jeho úvah (například v dialozích Ión, Hippias, Faidros) je problematika krásy. Krása s dobrem a moudrostí jsou považovány za boží vlastnosti, jimiž se povznáší lidská duše. Krásu Platón hledal v pravidelnosti, jednoduchosti a umírněnosti, které jsou základem klasické teorie (kalokagathie). Krásné jsou dobré a užitečné věci a vlastnosti. Cestou, jak se člověk může přiblížit k absolutní a věčné kráse a připojit k ní něco ze sebe, je pro Platóna láska. Různé podoby krásy motivují lásku, jež je jednou z původních božských vlastností, a ovládá tak lidský svět. Názor klasické řecké společnosti na lásku představují i úvahy tvořící obsah Platónova snad nejproslulejšího dialogu Symposion (= společné popíjení, do češtiny přeloženo pod názvem Hostina).
Při hostině pořádané athénským básníkem Agathónen, které se účastní významné osobnosti včetně Sokrata, jsou přítomní vyzváni, aby proslovili svůj názor na lásku, kterou považují nejen za významné božstvo (Erós), ale také mocnou sílu motivující lidský život i konání. První z řečníků Faidros obhajuje etické motivy pederastické lásky:
Symposion. Leichterova filosofická knihovna, Jan Laichter, Praha 1947, s. 22-65 [ukázky jsou vybrány z celého dialogu]. Přeložil František Novotný.
Nejprve tedy, jak jsem řekl, počal prý svou řeč Faidros, a to asi tím, že Eros je veliký bůh a podivuhodný mezi lidmi i bohy po mnohých stránkách, ne nejméně však svým rodem. Neboť vyniká - tak pravil - tím, že jest mezi nimi nej starší; důkazem toho je toto: Eros nemá rodičů a žádný, ani prosaik, ani básník o nich nemluví, ale Hesiodos praví, že nejprve vznikl Chaos
105
láska v antické literatuře
Onésimos, „Pederast nabízí kohouta chlapci, o jehož přízeň usiluje", kolem roku 540 př. a L, malba na červenofigurové číši (kylix), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Ashmolean Museum (inv. č. 517), Oxford, Velká Británie.
po něm pak vznikla
Gaia širokoprsá, jež pevným je pro všechny sídlem, spolu s ní Eros.
S Hesiodem souhlasí i Akusileos, že se po Chaosu zrodily tyto dvě božské bytosti, Ge a Eros. Parmenides pak praví o vzniku světa:
dříve než ostatní bozi byl stvořen nejprve Eros.
Takto se z mnoha stran souhlasně tvrdí, že Eros jest jeden z nej starších bohů. A jako nej starší jest nám příčinou nej většího štěstí. Já aspoň nevím, které je větší štěstí hned pro mladého člověka než dobrý milovník a pro milovníka miláček. Neboť vštěpovat lidem to, co je musí vodit po celý život, má-li býti krásný, nedovede ani rod, ani vynikající postavení, ani bohatství, ani cokoli jiného tak krásně jako láska. Co je to? Stud u věcí ošklivých, horlivý zájem o krásné; neboť bez těchto pohnutek nemůže ani obec, ani jednotlivec vykonávati veliké a krásné činy. Pro muže, který miluje, nebylo by jistě tak trapné, kdyby ho spatřil otec nebo druhové nebo kdokoli jiný buď dělat něco ošklivého nebo ze zbabělosti se nebránit, když by se mu dělo něco takového od někoho jiného, jako kdyby ho při tom viděl jeho miláček. Právě tak vidíme, že se i milovaný stydí především svých milovníků, kdykoli je spatřen při něčem ošklivém. Kdyby tedy bylo nějak možno udělat, aby vznikla obec nebo tábor z milovníků a milovaných, nemohli by lépe žiti ve svém společenství nežli tak, že by se zdržovali všeho ošklivého a závodili vespolek o čest, a podobně kdyby takoví pospolu bojovali, zvítězili by i při malém počtu takřka nad celým světem. Neboť pro milujícího muže by bylo jistě méně příjemné, aby byl spatřen od svého miláčka ve chvíli, kdy by buď opustil své stanoviště nebo odhodil zbraně, nežli kdyby ho při tom viděli všichni ostatní, a raději by tisíckrát zemřel než to. Věru opustit svého miláčka nebo nepomoci mu v nebezpečenství - nikdo není tak zbabělý, koho by sám Eros nenaplnil božským zápalem k dobrosti, tak aby byl podoben muži již přirozenou povahou nej lepšímu; a praví-li Homér, že sílu vdech některým z hrdinů bůh, docela tak to dává svým působením Eros milujícím.
(...)
Tyto názory doplnil další z řečníků Aristofanés a Platón mu klade do úst i zvláštní zkazku o vzniku odlišného pohlaví lidí a jejich vzájemné příchyl-
106
řecká literatura
Neznámý mistr, „ Okřídlený Erós rozprostírá síťku nad dvojicí milující se na lůžku ", kolem roku 320 př. a 1., reliéf na vnější straně víka bronzového skládacího (sklapovacího) zrcátka, průměr ... cm, naleziště: Korint, Řecko, uloženo: Museum of Fine Arts (inv. č. 08.32c), Boston, USA.
nosti od původních bytostí, které byly pro svou zpupnost Diem rozetnuty na dvě poloviny. Nedokonalí lidé tak prostřednictvím lásky hledají svůj ideální protějšek podle toho, zda vznikly z původního pokolení žen, mužů nebo takzvaných androgynů.
Konečně Zeus rozmysliv se pravil: „Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali a přece odložili svou nevázanost, a to tak, že by se stali slabšími. Nyní totiž rozetnu každého z nich ve dvé a hned budou jednak slabší, jednak nám užitečnější, protože se zvětší jejich počet; a budou chodit rovně po dvou nohách. A jestliže se ještě budou zdát příliš bujní a nebudou chtít žiti v pokoji, opět je rozetnu ve dvé, takže budou choditi poskakujíce jen na jedné noze." Po této řeči rozkrajoval lidi ve dvé, jako se rozkrajují oskeruše k nakládání nebo jako se krájejí vejce vlasem; a koho rozkrojil, kázal Apollonovi otočití každému obličej a zbylou polovici šíje na stranu řezu, aby byl člověk skromnější dívaje se na své rozpůlení, a také jinak všechno léčiti. A ten každému otáčel obličej a stahuje odevšad kůži na tu část těla, která se nyní jmenuje břicho, jako se dělá se sdrhovacími
107
láska v antické literatuře
Malíř BMN, „Scéna s eromenem a erastem odehrávající se v gymnasiu", kolem roku 530 př. n. L, kresba na černofigurové attické amfoře, výška nádoby ... cm, naleziště: uloženo: ...
Dospělý muž se uchází o přízeň mladého atleta, kterého poznáme podle na provázku zavěšeného aryballu (keramické nádobky kulovitého tvaru, v niž si atleti nosili olej, aby si mohli před cvičením natřít tělo). Cvičiště -gymnasia - byla místem, kde se muži často scházeli a kde obdiv ke krásným mladým atletům vyvolával touhu po duchovním i fyzickém kontaktu.
vaky, svazoval ji v jediný uzel, kterému říkají pupek. A četné vrásky většinou uhladil a také hruď upravil nějakým takovým nástrojem, jakým obuvníci uhlazují na kopytě záhyby koží; jen něco málo jich nechal, ty, které jsou právě na břiše kolem pupku, na památku toho, co se kdysi dávno s člověkem stalo.
Když tedy původní těla byla rozťatá na dvé, toužila každá polovice po své polovici, scházely se, objímaly se rukama i splétaly se k sobě vespolek, toužíce spolu srůsti, a při tom umíraly hladem i jinými následky nečinnosti, poněvadž neměly chuti k žádné práci jedna bez druhé. A kdykoli některá z polovic zemřela a druhá zůstala na živu, ta, která zůstala, hledala jinou polovici a k té se přivíjela, ať nalezla polovici původní celé ženy - kterou nyní nazýváme ženou - ať muže; a tak hynuly. Tu Zeus smilovav se nad nimi pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústroje dopředu - neboť až dotud i ty měli vně a semene nevkládali do svých těl vespolek, ani z nich nerodili, nýbrž do země, jako cikády - přeložil tedy jejich pohlavní ústroje takto dopředu a zařídil skrze ně rozplozování v lidech navzájem, skrze ústroj mužský v ženském, za tím účelem, aby při spojení muže s ženou plodili a vznikalo tak potomstvo; pakli by se setkal muž s mužem, aby aspoň nastávalo nasycení z toho styku a uklidnění a aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy již od tak dávné doby lidem vrozena láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učinit jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdravit.
Ideální chvalořeč na Eróta pronáší sám hostitel Agathon, mladý, nadaný a zámožný athénský básník. Podle něho Erótovi náleží všechny pozitivní charakteristiky jako blaženost, mládí, hebkost, krása, spravedlnost a moudrost. Erós je rovněž zdrojem míru, krásy i veškerého umění. Poté, co přítomní vyslovili své názory, přichází řada na Sokrata, který až dosud jen pozorně poslouchal. Pomocí otázek a odpovědí vymezuje a upřesňuje povahu Eróta ne jako krásu, ale jako touhu po kráse. Ale, jak ho kdysi v Manti-nei poučila moudrá Diotima, nedostatek krásy není přesto spjat s ošklivostí a zlem. Podle jejího učení je Erós synem Důmyslu (Poros) a Chudoby (Penia). Jeho původ je zdrojem jeho nevyčerpatelné vytrvalosti v uskutečňování i těch nej obtížnějších záměrů. Sám není bohem, ale prostředníkem mezi bohy a lidmi (daimón). Jeho základním pudem je touha po kráse, která se realizuje v tvoření (poiésis), a to přibližuje člověka k věčnosti.
Zkrátka tedy láskaje touha míti trvale dobro. Pravdu máš, řekl jsem.
108
řecká literatura
Když tedy je láska obecně toto, kterým způsobem a v kterém jednání se musí jeviti úsilí a napětí těch, kdo jdou za tím cílem, aby se jmenovalo láska? Který je to úkon? Můžeš mi říci?
To bych se neobdivoval tobě, Diotimo, pro tvou moudrost, ani bych k tobě nechodil pro poučení právě o těchto věcech.
Nuže ti to řeknu. Jest to plození v krásnu, a to tělesné i duševní.
Tvá slova jako věštba potřebují výkladu, a nerozumím jim.
Nuže, povím ti to jasněji. Všichni lidé, Sokrate, mají plodivy pud ve svém těle i v duši, a když dospějí určitého věku, touží naše přirozenost plodit. Avšak v něčem ošklivém plodit nemůže, nýbrž v něčem krásném. Jest to božská věc a to právě je v smrtelném tvoru nesmrtelné, početí a plození. A to nemůže nastat v něčem nepřiměřeném. Nepřiměřené pak jest všemu božskému ošklivé, ale krásné je přiměřené. Moirou a Eileithyií při rození je Krása. Proto kdykoli se obtěžkaná bytost přiblíží ke krásnému, rozjasňuje se a rozkoší se rozplývá a rodí i plodí; ale kdykoli se přiblíží k ošklivému, je zachmuřena a nevrle se smršťuje, odvrací se a svírá a nerodí, nýbrž zadržuje plod a trpí. Proto se tedy bytost těhotná a již plná dostává před krásnem do velikého vzrušení, protože krásno zbavuje toho, kdo ho dosáhne, velikých bolestí. Neboť není, Sokrate, předmětem lásky krásno samo, jak se ty domníváš.
Nuže co?
Plození a rození v krásnu. Budiž, odpověděl jsem.
Ovšemže, pravila. A proč tedy plození? Poněvadž plození je pro smrtelného tvora něco věčného a nesmrtelného. Neboť z přijatých myšlenek nutně vyplývá, že člověk zároveň s dobrem touží po nesmrtelnosti, když láska chce mít dobro trvale. Tedy z této myšlenky nutně plyne, že láska touží i po nesmrtelnosti.
Po lion, „Erós jedoucí na daňkovi", kolem roku 400 př. n. 1., malba na attickém červeno-figurovém aryballovitém lékyťnu, keramika, výška 13,2 cm, naleziště: uloženo: Ashmolean Museum (inv. č. 1957.31), Oxford, Velká Británie.
Láska jako zdroj veškerého tvoření směřuje ke kráse, která je ve svém celku odrazem její absolutní ideální podstaty.
... podle mého mínění všichni všechno konají pro nesmrtelnou čest a pro takové jméno, a to, čím jsou lepší, tím úsilněji; neboť touží po nesmrtelném. A tu ti, u kterých jsou obtěžkána těla, obracejí se více k ženám a zde projevují lásku: plozením dětí si opatřují, jak myslí, nesmrtelnost a paměť i štěstí pro všechen příští čas; ale u jiných je obtěžkána duše - vždyť jsou ta-
109
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „ Objímající se pár", 2. století př. n. 1., fragment keramické reliéfní číše (rhyton), výška 15 cm, naleziště: ostrov Délos na Kykladách, Řecko, uloženo: Archeologické muzeum (inv. č. B 7461), Délos, Řecko.
Reliéf zachycuje asi mytologickou scénu: pravděpodobně Afrodite - takzvaná Venus ar-mata, pak tedy s Areem. Afrodite, řecká bohyně smyslné krásy a lásky, v mytologii byla považována za dceru Dia a Dióny, její jméno však také bylo spojováno se slovem afros (pěna) a s výkladem, že se zrodila z mořské pěny, vzniklé po dopadu genitálii vykleštěného boha nebes Urana do moře. V Homérove eposu Afrodite vystupuje jako manželka mocného boha ohně Héfaista, kterého podvádí s bohem války Áre-em.
koví lidé, kteří nosí plod ve svých duších ještě s větší tíhou než v tělech, takový plod, jaký přísluší duši pocíti i poroditi. A co je to? Moudrost a ostatní dobrost; takové plody vydávají všichni básníci a z ostatních umělců ti, kterým se říká tvůrčí; nej důležitější pak a nej krásnější část moudrosti je ta, která se týká spravování
110
obcí i domácností, jež se jmenuje rozumnost a spravedlnost. Tu tedy, když někdo, kdo již od mládí nosí v duši takové plody, je dospělý a přijde věk, že touží roditi a plodit, obchází také on a hledá něco krásného, v čem by plodil; neboť v něčem ošklivém nikdy nebude plodit. Tedy krásná těla jsou mu milejší než ošklivá, právě proto, že nosí v sobě plod, a jestliže v nich nalezne duši krásnou, ušlechtilou a velikou, tu zvláště s radostí vítá obé a vůči takovému člověku hned se mu rodí hojně myšlenek o dob-rosti, i jaký má být dobrý muž a čím se má zabývat, a snaží se ho vzdělávat. Neboť když se dotýká krásného člověka a je v jeho společnosti, rodí a plodí, co dávno v sobě nosil; myslí naň, ať jest u něho nebo vzdálen, a společně s ním živí narozený plod, takže takoví lidé jsou spolu spojeni daleko silnějším svazkem, než jsou obyčejné děti, a pevnějším přátelstvím, poněvadž jejich společné děti jsou krásnější a nesmrtelnější. A každý by si raději přál míti takovéto děti než děti smrtelné, když se podívá na Homéra, Hesioda i jiné dobré básníky a se závistí si myslí, že po sobě zanechávají takové plody, které samy jsou nesmrtelné a také jim způsobují nesmrtelnou slávu a paměť; anebo jaké děti po sobě zůstavil v Lakedaimoně Lykurgos, záchranu Lakedaimonu a možno říci veškerého Řecka. Také u nás je ctěn Solon jako otec zákonů a tak i na mnoha jiných místech jiní mužové mezi Řeky i barbary, protože vykonali mnoho krásných činů a zplodili všelikou dobrost; těm jsou postaveny již i četné svatyně za takovéto děti, ale za děti lidské ještě nikomu.
Do těchto tajemství lásky, Sokrate, snad i ty bys mohl býti zasvěcen; ale nevím, zdali bys byl schopen k vrcholnému a zíravému stupni zasvěcení, ke kterému jest i toto při správném postupu jen přípravou. Nuže vyložím ti to a nebude mi chybět dobré vůle; ty pak se pokoušej sledovati, budeš-li s to. Kdo chce náležitou cestou jiti za touto věcí, musí z počátku v mládí chodit za krásnými těly a nejprve, jestliže ho správně vede jeho vůdce, milovat jedno tělo a tam plodit krásné myšlenky; ale potom má poznati, že krása, jevící se na kterémkoli těle, jest sestra krásy na druhém těle, a má-li jiti za vnější krásou vůbec, bylo by velmi nerozumné, nepokládat každou krásu, jevící se na všech tělech, za jednu a tutéž. Když si toto uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustatí v oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládat ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk,
láska v antické literatuře
jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval, pečoval o něj a rodil by i vynalézal myšlenky, které by činily mladé lidi lepšími. Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco malého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zase krásu poznatků, a zíraje na široký rozsah krásna aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy, jako sluha, některého jednoho chlapce nebo muže jedné činnosti a nebyl v té porobě všední a malicherný, nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby zíraje na ně rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filosofování, až by zesíle zde a zmohutně uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím. Snaž se poslouchat co nejpozorněji.
Kdo je přiveden na cestě lásky až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten blíže se již vrcholu erotického zasvěcení náhle uvidí krásno podivuhodné podstaty, to krásno, Sokrate, pro které byly podstupovány všechny dřívější námahy, které je především věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A nebude se mu to krásno jevit jako nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, na příklad na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž bude to něco, co je věčně samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto přitom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje. Kdykoli tedy někdo náležitým milováním postupuje od těchto věcí zde a počíná viděti ono krásno, dosahuje téměř vrcholu zasvěcení. A tak ten správně jde nebo od jiného je veden po cestě lásky, kdo počínaje od zdejších krásných věcí vystupuje pro dosažení onoho krásna stále vzhůru jako po stupních, od jednoho ke dvěma a od dvou ke všem krásným tělům a od krásných těl ke krásným činnostem a od činností ke kráse naukových poznatků a od poznatků dostoupí konečně k onomu poznání, jehož předmětem není nic jiného než právě ono krásno samo, a tak nakonec pozná podstatu krásna.
112
Na tomto stupni života, milý Sokrate, pravila cizinka z Man-tineje, ač jestliže vůbec kde jinde, stojí člověku za to žiti, když se dívá na krásno samo.
Theokritos: Idyly
(Eidyllia, kolem 280-260 př. n. 1.)
V řecké literatuře 5. století př. n. 1. jsou erotické momenty velmi vzácné. V myšlení se tehdy prosadily základní občanské ctnosti, odpovědnost za společenské záležitosti, ideál člověka naplňovala koncepce muže, občana a bojovníka. Ve výtvarném umění je vyjadřovala vznešenost a nadčasová krása, jejíž podobu přivedli k dokonalosti tehdejší umělci. Teprve ve 4. století př. n. 1. si v uměleckém výrazu postupně nachází své místo smysl pro polaritu mužského a ženského, pro půvab, cit a větší realitu. Helenistická doba navrátila zájem o cit a individualitu i do literatury. Nej významnějším představitelem helenistické poezie byl Theokritos, pocházející ze Syrakus (okolo roku 300 př. n. 1. až asi 260 př. n. 1.), jenž také působil na tamním dvoře Hierona II. a u Ptolemaia II. v Alexandrii. Psal drobnější básně, které nepatřily k žádnému z dosavadních literárních útvarů a říkalo se jim eidyllia (idyly). Odrážejí vkus kultivované helenistické společnosti přesycené velkoměstským životem a hledající inspiraci v návratu k přírodě a jednoduchému životu na venkově. Theokritovy selanky idealizují prostý život pastýřů, krásnou přírodu, ale se skutečností své doby mají právě tak málo společného, jako měla v 18. století pastorální tematika a známá vesnička Marie-Antoi-netty ve versailleském parku. Jejich půvab a citovost doplňuje bohatství obrazů. Pro helénismus je nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře typické, že bystrý pozorovatel s oblibou vyjadřuje i složité protiklady zacházející až do abnormality. Například v idyle o lásce Polyféma k Galatei Theokritos tak popisuje útrapy lásky, která přemohla nestvůrného obra, když spatřil křehkou mořskou vílu.
Kyklóps
Žádného není léku, můj Níkie, na rány lásky: masti, myslím, že nepomáhají, ani ne prášky; písně jsou jediný lék, i bezbolestný, i sladký v životě zdejším - najít však takový, není tak snadné. Víš to zajisté nejlépe sám, neboť jednak j si lékař, jednak ve sboru Múz se těšíš obzvláštní přízni. Tak tedy pradávný Polyfémos, Kyklóps, náš krajan,
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Polyfémos objímající se s Galateou ", poslední léta Nero novy vlády, tj. 65-68 a 1., nástěnná freska, 85x72 cm, naleziště: Casa del Centenario, Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27687), Neapol, Itálie.
Podle antické báje se obr Polyfémos nešťastně zamiloval do krásné Néreovny Galateii; ze žárlivosti zabil jejího milence Akida, kterého pak Galatea proměnila v říčního boha.
ulehčoval si v žalu, když toužil po Galatei,
sotvaže první chmýří mu vroubilo skráně i bradu.
Nedával z lásky růže a jablka, ani ne vlasy,
nikoli: znal jenom prudký chtíč a jiného nedbal.
Kolikrát jeho ovce se vrátily do ohrad samy
z bujných pastvisk, co on stál na břehu, zarostlém řasou,
zpíval své Galatei a od svítání mřel touhou,
jak měl zjitřenou hruď tou ze všech nej horší ranou,
kterou mu zasadil Kypridin šíp až do hloubi srdce.
Na štěstí našel si lék; a to si pak na skálu sedl,
z výše na moře zíral a přitom takto si zpíval:
„Bělostná Galateio, proč zhrdáš pořád mou láskou? Bělejší nežli tvaroh a laškovnější než tele,
114
nežnejší nežli jehně a svěžejší nalitých hroznů -taková přicházíš ke mně, když sladký spánek mě zmůže, bohužel hned zas mizíš, když sladký spánek mě přejde: utíkáš jako ta ovce, když vidí šedého vlka. Miloval jsem tě, dívko, hned tenkrát,
když j si s mou matkou poprvé vkročila k nám a přála sis natrhat v horách
hyacintové květy; a já tě tehdy tam zaved'. Od chvíle, kdy jsem tě spatřil, už nemohu na věky věků lásky se zbýt, ale ty, ví bůh, že nic toho nedbáš.
Však už chápu, má rozkošná dívko, proč se mne straníš: že se mi po celém čele to ježaté obočí táhne dlouhým obloukem od ucha k uchu, a jenom jedno, že mám rozpláclý nos a nad ním jediné oko. Pravda, vypadám tak; ale chovám tisíce ovcí, sám si je také dojím a piju nejhustší mléko. Sýrem, aťsi to v létě či na podzim, nemusím šetřit, ba ani v nejtužší zimě; mám pořád ošatky plné. Na šalmaj dovedu pískat, jak nikdo z Kyklópů zdejších, ať už o tobě zpívám či o sobě, milé mé mládě, často až do půlnoci. A také ti kol oušky chovám, s měsíčkem na čele vesměs, a čtyři medvídky k tomu. Jenom už pospěš ke mně, a hůř ti nebude v ničem, modrého moře pak nech, ať do břehu vráží a hučí! Mnohem sladší prožiješ noc tam v jeskyni u mne. Jsou tam vavříny všude, jsou štíhlé cypřiše kolem, je tam i tmavý břečťan a sladkobolná i réva, mám tam ledový pramen, jejž hustě zarostlá Etna z běloskvoucího sněhu mi posílá k božskému doušku. Kdopak by místo toho dal moři přednost a vlnám? Snad se ti nelíbí, že jsem tak zarostlý; zato mám zase spousty dubových dřev a oheň v krbu mám pořád. Hned bych si dal tím ohněm i duši od tebe spálit, ba i to jediné oko, to nej dražší ze všeho vůbec. Skoda, že matka, škoda, mě s ploutvemi neporodila! Ponořil bych se k tobě a zlíbal ti alespoň ruku, nechceš-li dopřát mi úst; a lilie bílé bych přines' nebo i něžné máky, z jichž rudých lístků se věští. (Některé kvetou z nich v létě a jiné zas toliko v zimě, takže bych všechny ty květy ti nemohl najednou přinést.)
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Polozvířecí bůh pastýřů a plodnosti Pan souložící s kozou", 1. století př. a 1., mramor, 49x47 cm, naleziště: Hercula-neum, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Ar-cheologico (inv. č. 27709), Neapol, Itálie.
Drobná dekorativní sochařská práce v mramoru nalezená v Herculaneu názorně dokládá, jak k tomuto tématu přistupovali helénističtí umělci, které lákal protiklad zvířecího a lidského v představě pastýřského bůžka Pana. Zvířecí prvek je vyjádřen Panovou částečně kozlí podobou, lidský prvek ve způsobu soulože - a oba se kombinují v intenzitě výrazu obličeje, v němž umělec dokázal mistrovsky vystihnout naléhavost pudu a extáze. Z obecně lascivniho námětu tak sochař vytvořil skvělou psychologickou studii obou charakterů a zároveň ji vyjádřil virtuózni realistickou formou.
Pastýř koz
Ať se ti líbezná ústa, Thyrside, naplní medem, naplní nejčistším medem, fík z Aifila ať je ti sladkou pochoutkou! Tak jako ty - ani cikáda neumí zpívat. Tady máš, příteli, pohár a přesvědč se: nevoní krásně? Jako by ve svých zdrojích jej vypláchly rozkošné Hóry. Kissaitho, pojď, a ty si ji podoj! Přestaňte, kozy, nedovádějte tady, sic kozel přiběhne na vás!
Zloděj medu
Kdysi Erós, ten zloděj, kraď z úlu medové plástve; když pak ho bodla zlá včela a do všech konečků prstů zloděje popichala, tu bolestí do země dupal, skákal a foukal si na prst, pak šel a ukázal matce Afrodite svou trýzeň a láteřil, že prý je včela takový malinký tvor, a rány působí hrozné.
116
řecká literatura
Zasmála se mu matka: „Což nejsi jako ty včely? Také jsi malinký tvor a rány působíš hrozné."
Magie lásky a kouzla k získání náklonnosti vyhlédnutého protějšku se pěstovala ve všech starověkých civilizacích a měla nej roztodivnější podobu. Proslulé byly zaříkávači praktiky Chaldejců, egyptský papyrus v British Museum radí jako zaručený prostředek k získání lásky přimět dotyčného požít prášek z usušeného rejska a podobný postup popisuje v následující ukázce Theokritos. Drogou vyvolávající lásku je jen jiný druh podzemní havěti, jímž hrdinka básně patrně završí svá kouzla prováděná pod patronací bohyně čarodějnictví Hekaté. V Řecku byla kouzelnictvím proslulá hornatá Thessálie. U Theokrita tato báseň představuje romantický exkurs; mimo jiné vidíme, že používaná kouzla v něčem připomínají praktiky woodoo. Podobné čáry a zvyklosti ve věcech lásky zmiňují i další autoři, třeba Horatius nebo Vergilius. Například Horatius uvádí, že v Římě milenci s oblibou zjišťovali stanovisko svých partnerů nebo objektů lásky tím, že vystřelovali mezi prsty jadérko z jablka a za příznivé znamení se považovalo, pokud dolétlo až ke stropu. Kupodivu barbarská Evropa raného středověku v tomto směru volí méně odpuzující suroviny, jejichž užití je velmi naivní, ale přesto nepostrádá určitou poetiku. Ženám se tehdy radilo, aby si do pochvy vsunuly malou rybičku a poté, co přestane projevovat známky života, aby ji, po kuchyňské úpravě, předložily k snědku objektu svých tužeb. Následující doba romantických rytířských románů programově využívala moci čarovných nápojů lásky philtres ďamour. Jejich vypití, byť bezděčné, mělo fatální důsledky pro osudy hrdinů jednotlivých skladeb. Z čeho se takové přípravky dělaly, nevíme, ale patrně by se jejich příprava rovněž neobešla bez různých obskurních ingrediencí.
Kouzelnice
Kde je ten vavřín, kde kouzelné byliny, Thestylido? Červenou vlněnou stuhou mi oviň obětní pohár! Svého milence, který mě trápí, připoutám kouzly. Už tomu dvanáct dní, co bídák nepřišel ke mně, ani mi na dveře netlouk', ničema, ani se neptá, jsem-li živá či mrtvá. To jistě zanesli jinam přelétavé to srdce jak Afrodite, tak Erós. Půjdu hned zítra tam do palestry, k Tímagetovi, až pak ho uvidím, řeknu mu do očí, jak se mnou jedná. Teď však ho připoutám zápalnou obětí. Zasviť mi, Luno, krásně, bohyně, zasviť! Chci vzývat tichounce tebe, ale i Hekatu styžskou, psům hrůzu nahánějící, když kolem tratolišť krve a hrobů se ubírá mrtvých. Vítej, Hekato děsná: svou přízní k šťastnému konci
Písně pastvin a lesů. Antická knihovna, svazek 37. Svoboda, Praha 1977, Theokritos: s. 27-143. Přeložili Rudolf Kuthan a Václav Dědina, předmluvu napsala Eva Kuťáková.
117
láska v antické literatuře
Dúris, „Hétéry tančící na oslavě plodnosti okolo symbolu falu", 1. polovina 5. století př. n. L, kresba uvnitř červenofígurové číše (kylix), keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Etru-rie, uloženo: Museo Nazionale Etrusco di Villa Giulia (inv. č. 50 404), Řím, Itálie.
provázej všechna má kouzla, ať zmohou tolik co Kirké, nebo co Médeia zmohla, co mocná Perimédeia!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Nejdřív se spálí ta ječná mouka. Tak už ji nasyp, Thestylido! Ničemné děvče, kams dala rozum? Snad už i tobě, ty hanebnice, budu jen pro smích. Sypej a přitom říkej: „To Delfidovy jsou kosti."
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Delfis utrápil mne, teď já zas na jeho trýzeň spaluji vavřín; a jako se vzňal a hlasitě praská, až pak najednou shoří, že prášku nezbude po něm, podobně žárem lásky i Delfis ať změní se v popel!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Jako ta podoba z vosku teď přispěním bohyně jihne, podobně ve svém srdci ať láskou zjihne i Delfis! Jako ten kovový kruh se zmítá Afroditinou přízní, stejně ať Delfis se zmítá u mého prahu!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Nyní spálím ty plevy. O Hekato, ty přece pohneš železnou branou i v Hádu a vším i nej nehybnej ším -Thestylido, neslyšíš psy, jak po městě vyjí? Bohyně jistě je na rozcestí. Na cimbál uhoď!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Hle, již utichlo šumění větrů, utichlo moře, jenom to trápení v srdci se nechce ztišit a nechce; celá po něm jen hořím, a zatím Delfis, ach běda, neučinil mě chotí, jen špatnou a necudnou holkou!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Třikrát ulévám tobě, Hekato, třikrát pak volám: ať už s ním lehává na lůžku žena, nebo snad mladík, ať k nim ochladne tak, jak rychle ochladí Théseus ke krásnovlasé Ariadně na Naxu tenkrát!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! „Koňská vzteklost!" je arkadská bylina: kdejaké hříbě,
118
řecká literatura
kdejaká hbitá klisna je na horách po ní jak vzteklá. Stejnou vášní ať rozníceného spatřím i jeho, jak se z palestry řítí, a rovnou do domu ke mně!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Tuhle třáseň měl na plášti Delfis, potom ji ztratil. Tu teď rozškubám v kousky a hodím v zuřivý oheň. Eróte, jaký jsi trapič, ach běda! Proč ses tak přisál jako ta pijavka ke mně a všechnu krev jsi mně vypil?
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Rozetřeného ml oka k své zhoubě vypiješ zítra. Thestylido, teď tyhle byliny, dokud je temno, na práh mu rozmačkej, na horní práh (já srdcem jsem k němu poutána, o mne však on už nikterak nedbá) - a přitom říkej a plivej: „Já Delfidovy teď roztírám kosti!"
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu!
Mysón, „Hetéra nebo mainada při tanci s olisby", kolem roku 480 př. a 1., malovaná výzdoba fragmentu červenofigurové vázy, keramika, výška naleziště: uloženo: Muzeum Akropole (inv. č. 202), Athény, Řecko.
Na fragmentu, který je patrně zbytkem z amfory, peliké, či kráteru, je zachycena nahá hetéra nebo mainada při extatickém tanci s olisby.
Neznámý básník: Grenfellova píseň
(3.-2. století př. n. 1.)
Představuje fragment helenistické písně, který roku 1869 objevil Angličan B. P. Grenfell mezi egyptskými papyry. V básni, jež je zajímavá pro svůj originální a neotřelý výraz, vyjadřuje zhrzená dívka svou lásku a žárlivost.
Zhrzená (Grenfellova píseň)
My oba jsme volili svobodně přec, jsme spojeni! Zárukou obliby té je rozkoš. Jaký jímá bol
mé srdce, když vzpomenu, jak on mě líbal kdys,
ač byl již odhodlán mě zrádně opustit,
ten původce naší roztržky!
A touha, té lásky strůjkyně, mě zdolala.
Nemohu popřít, že jeho, ach, jeho je plna má duše.
Řecká lyrika. Melantrich, Praha 1945, s. 165 až 167. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
119
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Satyr a nymfa", 1. polovina 1. století n. 1., mramor, 105x57 cm, naleziště: Pollena Trocchia na úpatí Monte Somma, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologi-co (inv. č. 152873), Neapol, Itálie.
Poškozené mramorové sousoší (chybí hlavy a paže obou protagonistu) bylo nalezeno v blízkosti trosek malého polokruhového chrámku v lokalitě Pollena Trocchia, kde si bohatí obyvatelé Pompejí a Herculanea budovali elegantní venkovské vily.
Ctné hvězdy a velebná Noci, družko té lásky,
ach, ještě dnes mě doveď tam,
kam lásky mohutný cit a vášně slast
mne pudí, kořist bezbrannou!
Mým průvodcem na této cestě mé
je prudký, mučivý žár, planoucí v duši.
Jak křivdí mi, jak trápí mne,
ten mami č srdce, který se
kdys chlubil myslí vznešenou a říkával,
že lásku ke mně nevnuká mu smyslnost:
a nyní nemohl snést ni sebemenší výčitku!
Já div že nezšílím! Mne jímá žárlivost,
zlý oheň mě spaluje - ach, on mě opustil!
O, hoď mi alespoň sem své věnce, hoď mi je,
ať s nimi se laskat smím v té trudné samotě své! -
Můj pane, nenechej zde u dveří mě stát,
ó vpusť mě! Slibuji ti být služkou horlivou!
Ach, jaký těžký trud je lásky šílenství!
Jeť nutno žárliti a tajit se, snášet vše.
Kdo na jednom jen lpí, je pošetilý bloud;
neb láska k jednomu nás vrhá v šílenství -
Avšak neklam se: jakmile jednou zahořím hněvem, je nezdolný můj duch! Jsem bez sebe, když já si pomyslím, že sama spáti mám, a ty že pospícháš se objímat!
Když vstoupí však mezi nás hněv, což musíme
se hned již rozcházet?
Což nemáme známých a přátel dost,
by rozhodli, kdo vinen je z nás?
120
řecká literatura v římském období
Řecká literatura v římském období
Neznámí básníci: Anakreonteia
(od konce 1. století př. n. 1.)
Ve sbírce Anthologia Palatina, jež je největším souborem drobných básnických skladeb, se zachoval soubor asi šedesáti básní napodobujících Anakreontovu tvorbu i jeho oblíbená témata: lásku, víno a radosti života. Anakreonotovi byly také dlouho přičítány, než v nich byly rozpoznány básně o hodně mladších básníků, z nichž nej starší pocházejí z doby kolem přelomu letopočtu.
Sem Homérovu lyru, však bez krvavé struny! Sem číše, jak je zvykem, sem s nimi! Namíchám si, bych tančil v opojení a zpola třeště, zpola jsa střízliv, k loutny zvukům pijáckou píseň zapěl! Sem Homérovu lyru, však bez krvavé struny!
Tak říkají mi ženy: „Jsi stár, Anakreonte! Vem zrcadlo a pohleď: už nemáš bujných vlasů a čelo tvé je lysé."
Vesele pijme víno a Bakcha opěvujme!
On vynalezl tanec a touží po všem plese, a Mílku se všem roveň, je Kypřidinou láskou.
Řecká lyrika. Melantrich, Praha 1945, s. 188 až 203. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
121
láska v antické literatuře
Christieho malíř, „Bůh vína Dionýsos se svými průvodci"', k roku 430 př. n. 1., detail matované výzdoby attického červenofigurového kráteru typu kalich, keramika, výška 30,3 cm, naleziště: uloženo: Kunsthistorisches
Museum (inv. č. IV 782), Vídeň, Rakousko.
Na přední straně kráteru je zobrazen bůh vína Dionýsos zahalený do bohaté drapérie spolu se svými atributy: břečťanový věnec, dlouhá špičatá bradka, žezlo ozdobené břečťa-nem thyrsos. V ruce drží nakloněný pohár (kantharos), z něhož vytéká víno, a to zároveň naznačuje určitou nedbalost plynoucí z typické podroušenosti, kterou má tento bůh „v pracovní náplni". Před ním kráčí satyr pískající do kroku na dvojitou píšťalu a Dionýsovi svítí na cestu bakchantka se džbánkem vína v jedné ruce a pochodní v druhé ruce, protože průvod se odehrává v noci. Na zadní straně kráteru je znázorněna scéna z palestry. Takto byly ve výzdobě této vázy spojeny dva hlavní aspekty athénského společenského života v oblasti zábavy.
On zplodil Opojení, on Radosti je otcem, on Strasti konec činí, on dává usnout Bolu.
Hle něžní chlapci nesou mok řádně namíchaný, a žal se snoubí s bouří a vichřicí a prchá.
Nuž uchopme se číše a nechrne mudrování: neb jaký prospěch kyne, když starostmi se trápíš?
Co o zítřku my víme? Je temný pro nás život. Chci tančit v opojení a hrát si, zrosen myrhou, (uprostřed krásných hochů) a v reji krásných dívek!
122
řecká literatura v římském období
Kdo chce, ať jen si hloubá a louská svoje strasti!
My vesele pijme víno a Bakcha opěvujme!
Mám ráda k tanci hocha i veselého starce: tančí-li hravý stařec, je starcem svými vlasy, však srdce - to je mladé!
O jak je krásné jiti,
kde nivy rozkvétají,
kde sladce jemným vánkem
Zefyros vlahý dýchá!
Zřít ratolesti révy
a v stinné loubí vejít,
v svých loktech něžnou dívku,
jež dýše všecka láskou!
Kdykoli piji víno,
starosti usínají.
Co po žalu mi, po trudech,
a co mi po starostech?
Smrt čeká, i když nechci jít:
nač tedy žitím bloudit?
Nuž napijme se vína,
jež nám dal krásný Bakchos?
Vždyť pijeme-li víno,
starosti usínají.
Jsem sice stár, však více než všichni mladí piji. A je-li třeba tančit, jak Silén středem reje chci křepčit, místo hole si kožený měch vezmu -neb thyrsos, co je thyrsos? Nuž chce-li se kdo biti, měj ž volno - ať se bije!
Afektovaný malíř, „ Tři muži se dvoří krásnému mladíkovi", kolem roku 540 př. n. 1., malba na černofigurové amfoře, keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Antikensam-mlung (inv. č. 1468), Mnichov, Německo.
123
láska v antické literatuře
Makron, „ Tančící mainada odstrkuje thyrsem naléhajícího satyra", kolem roku 480 př. a L, červenofigurová kresba v medailonu červeno-figurové číše (kylix), keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Vulci, Armorie, uloženo: Antikensammlung (inv. č. 2654), Mnichov, Německo.
Hej, hochu, číš mi přines a medosladkým vínem ji naplň, řádné směsi! Jsem sice stár, však víc než všichni mladí piji!
124
řecká literatura v římském období
Plútarchos z Chairóneie, O lásce
(Erótikos, kolem roku 100 n. 1.)
Plútarchos, žijící v letech 45 až 125 n. 1., byl jedním z nej vzdělanějších Řeků své doby a prostřednictvím rozsáhlého díla, které čítalo asi 250 spisů, z nichž se zachovala přibližně polovina, se snažil o nenásilné splynutí řecké a římské kultury. Na základě svého díla může být charakterizován jako platónský filozof, životopisec, moralista a etik. Víme, že byl veřejně činný a kromě úřadů, jež zastával ve svém rodném městě, byl rovněž knězem delfského Apollóna. Jeho nejznámějším spisem jsou Paralelní životopisy významných Řeků a Římanů, v nichž srovnává řecké státníky s římskými politiky královské a republikánské doby. Složil však také řadu filozofických dialogů a pojednání, souborně označovaných jako Ethika. Do tohoto rámce patří i jeho pozdní dialog Erótikos, v českém překladu O lásce. Jeho děj je zasazen do Thespií, kam se Plútarchos s manželkou vypravil, aby vykonali oběť Erótovi. Plútarchovy názory formovalo jeho šťastné manželství, a proto ze všech forem lásky dává přednost právě tomuto svazku, založenému na skutečném sblížení duší, a jak to prosazovali i stoičtí filozofové, přiznává ženám i mužům stejné ctnosti a schopnost vytvářet přátelství.
Jestliže totiž nepřirozený styk mezi muži nedokáže zmařit ani utlumit oddanost v lásce, pak láska k ženám, právě že jde o vztah přirozený, dospěje daleko spíše než láska k mužům náklonností k přátelství. Neboť náklonnost, Prótogene, je podle starých podvolení ženino muži. V tom smyslu i Pindaros řekl o Héfaistovi, že se narodil Héře ,bez náklonnosti', a Sapfó, když oslovuje dívku, která ještě není zralá k manželství, praví:
Mně zdála ses být děckem náklonnosti neznalým.
I Hérakla se kdosi ptá:
Tu dívku získals násilím, či přemluvou?
Jde-li však o mladé muže, ať už se tak děje násilnícky a ko-řistnicky proti jejich vůli, ať už sami dobrovolně v změkčilosti a zženštilosti nechávají - pověděno slovy Platónovými - ,na sebe skákat jako čtvernožci a zneužívat se' proti přírodě - taková náklonnost není vůbec náklonností, je to nemrav, který nemá s láskou nic společného. Proto, tuším, i Solón složil ony verše, dokud byl ještě mlád a - jak říká Platón - ,pln životní mízy'; když však zestárl, pronesl tato slova:
v lásce mám Afroditu i Bakcha, mám v lásce teď Múzy;
oni nám dávají dar: životní radost a jas,
jako by se po vichřicích a bouřích chlapeckých lásek uchýlil do závětří a klidu, který skýtá manželství a filosofie.
(...)
Plútarchos, O lásce. Odeon, Praha 1966, s. 16 -98. Přeložil a doslov napsal Zdeněk K. Vysoký.
Epiktétos, „Mainada odtahující se před dotěrným satyrem", poslední čtvrtina 6. století př. n. 1., malba na červenofigurové číši (skyfos), keramika, výška nádoby 9,5 cm, naleziště: Anzi v Basilicatě (Itálie), uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27669), Neapol, Itálie.
Malba je provedena na podobné číši, jaká je znázorněna vedle mainady.
125
láska v antické literatuře
Práxitelés, Afrodite Knidská (tak zvaná Afrodite Colonna), římská kopie podle řecké předlohy z poloviny 4. století př. n. 1., původně parský, jemně kolorovaný mramor, výška 204 cm, naleziště: pod Palazzo Colonna v Římě, uloženo: Musei Vaticani (inv. č. 812), Řím, Itálie.
Práxitelés vytvořil první kultovní sochu Afrodity v aktu. Představil tak nový typ obrazu bohyně krásy a lásky a znázornil ji jako senzualisticky pojatou půvabnou ženu dokonalých forem a v okamžiku, kdy odkládá roucho a vstupuje do lázně (tento fakt je zároveň narážkou na původ Afrodity z mořské pěny). Z antických pramenů je známo, že Práxitelés použil jako model pro svou sochu slavnou athénskou hetéru Frýné, jejíž krása byla hodná nejpůvabnější řecké bohyně. Obhájce Frýné na soudu si dokonce dovolil použít jejího těla jako důkazu. Práxitelovo dílo, přijímané zpočátku s určitými rozpaky, protože do té doby bylo ženské tělo v řeckém umění znázorňováno pouze zahalené, získalo velkou proslulost, stalo se hlavní pamětihodností maloasijského Knidu a z jeho vzoru vycházela všechna další zpodobení Afrodity tak, jak je známe z helé-nisticko-římské doby. Bylo považováno za nejkrásnější antickou sochu a v římském období často kopírováno. Díky velkému počtu zhotovených kopii se Práxitelova Afrodite zachovala vcelku i v torzech. Nejznámější kopie, dnes ve Vatikánských muzeích, však zdaleka neodráží kvality původního originálu. Práce druhořadého římského kopisty působí strnule a toporně. Zcela se z ní vytratila jemná, téměř malířská modelace povrchu, která Práxitelo-vým dílům dodávala přesvědčivou životnost.
Tyto nedostatky se pokoušel odstranit Wilhelm Klein, profesor klasické archeologie na německé části Univerzity Karlovy v Praze ve druhé polovině 19. století, známý svými úspěšnými rekonstrukcemi řeckých soch. Spojením nejkvalitnějších partií ze zachovaných kopií se snažil přiblížit uměleckému účinku, jaký byl vlastní původnímu originálu. Díky tomu se dnes nachází nejpůvabnější verze Afrodity Knidské nikoli v Římě nebo v dalších významných světových sbírkách antického uměni, ale v Kleinově sádrovém odlitku je vystavena v Muzeu antické plastiky v Hostin-
126
řecká literatura v římském období
Práxitelés, Afrodite Knidská (takzvaná Kauf-mannova hlava), asi 2. století př. a 1., kvalitní umělecky hodnotná kopie Práxitelovy nejslav-nější Afrodity, výška 35 cm, mramor, naleziště: uloženo: Musée du Louvre (inv. č. 3518), Paříž, Francie.
Nejlepší z četných replik vznikla asi už ve 2. století př. n. 1., kdy se objevují první kopie klasických děl. Nejvíce se přibližuje práxite-lovskému slohu čistotou tvaru, měkkou mo-delací a oduševnělostí výrazu. Naznačuje alespoň některé z kvalit, jimiž proslul Práxitelův originál. Jemnost a něhu výrazu podtrhovala pečlivá senzualistická modelace povrchu obličeje a šerosvitové efekty, patrné zejména v partii očí - takzvaný vlhký, rozostřený pohled. U originálu byla velká péče věnována také modelári vlasů, které měly působit nejen plasticky, ale také velmi jemně a hapticky. Odlitek této hlavy použil pro  svou rekonstrukci
„Co všechno by se potom nemohlo ženě předhazovat," pokračoval můj otec, „zavrhneme-li Isménodóru pro její lásku a bohatství!? Žije přece opravdu v bohatství a blahobytu. Nemohlo by sejí stejným právem vytknout, že je krásná a mladá? Nebo že pochází z hrdého a slavného rodu? Nemají ctnostné ženy pro svou přísnost a zatrpklost nepříjemné, ba přímo nesnesitelné vlastnosti a neříká se jim Fúrie za to, že jsou ctnostné, protože svým mužům stále něco vytýkají? Není-li pak nejlépe vyhlédnout si na trhu nějakou thráckou Abrotonon nebo milétskou Bakchidu a nemít žádných závazků - jen zaplatit kupní cenu a posypat jí ještě hlavu ořechy? A přece víme, že i takovým ženštinám mnoho mužů velmi potupně otročilo. Saské flétnistky a tanečnice, Aristonika, Oinanthé - s bubínkem v ruce -, Agathokleia, vlastní nohou pošlapaly koruny královské. Syrská Semiramis byla služkou a souložnicí domácího královského služebníka. Když si jí však povšiml mocný král Ninos a do ní se zamiloval, nabyla nad ním takové moci a tak zhrdla, že ho požádala, aby jí dovolil jediný den usednout na trůně s diadémem na hlavě a vládnout. Král jí vyhověl a při-
Práxitelés, Afrodite Knidská, rekonstrukce Wilhelma Kleina, sádrový odlitek, výška 204 cm, uloženo: Muzeum antické plastiky (inv. č. 45), Hostinné, Česká republika.
Rekonstrukce Afrodity Knidské tak, jak ji v Praze vytvořil Wilhelm Klein za pomoci žáků J. V. Myslbeka, kteří provedli odlití modelu do sádry.
127
láska v antické literatuře
kázal všem, aby jí sloužili j ako jemu ají poslouchali. Tu ona se zpočátku mírnila ve svých příkazech, zkoušejíc tak chování stráží; jakmile však viděla, že se nijak neprotiví a nezpěčují, dala rozkaz Nina zatknout, potom spoutat a nakonec i usmrtit. Když se to všechno stalo, vládla nad Asií velmi dlouho a znamenitě. A nebyla ostatně - probůh - cizí koupenou otrokyni také Belestiché, jež má v Alexandrii svatyně a chrámy přímo s věnováním zamilovaného krále: ,Afroditě - Belestiše'? A ta, která zde s Erótem sdílí chrám a úctu a jejíž socha ze zlata stojí v Delfách vedle soch králů a královen, jakým věnem nabyla vlády nad svými milenci?" (...)
Je tedy nesmyslné prohlašovat, že ženy nemají naprosto žádného podílu na dokonalosti. Nač ještě vykládat o jejich zdrženlivosti a důvtipu, o jejich věrnosti a spravedlnosti, když je přece na tak mnohých ženách zcela jasně vidět i zmužilost i odvaha i velkodušnost? Nemůžeme-li ženské přirozenosti, po všech ostatních stránkách krásné, zhola nic vytknout, pak je skutečně neslýchané rozhlašovat, že jen pro přátelství je nezpůsobilá.
Vždyť ženy milují své děti i své muže a vůbec tkví v jejich přirozenosti - jako v ušlechtilé a životodárné půdě - něžná pečlivost získávající a okouzlující. Jako poezie vybavila řeč půvabem nápěvů, rozměrů a rytmu, aby dodala nejen větší účinnosti tomu, co je v ní výchovného, nýbrž i větší záludnosti tomu, co je v ní škodlivého, právě tak obdařila příroda ženu půvabnou tváří, líbivým hlasem, svůdným vzhledem, aby tak vydatně napomáhala nezřízené ženě užívat rozkoší a klamat, moudré ženě však dosáhnout mužovy oddanosti a přátelství.
Platón radil Xenokratovi, jenž byl po každé jiné stránce muž ušlechtilý a znamenitý, ale povahy velmi zachmuřené, aby obětoval Charitkám. Právě tak by se mělo i ušlechtilé a moudré ženě doporučit, aby obětovala Erótovi, aby chránil vlídně její manželský svazek, aby ji vyzdobil všemi ženskými půvaby tak, aby se její manžel nedal svést jinou ženou a nebyl pak donucen vyznat jako v oné komedii:
jak hodné ženě ubližuji - bídný tvor!
Neboť v manželství je větším štěstím milovat než být milován. Ten totiž, kdo miluje, je uchráněn mnohých pochybení, ba více - je uchráněn všeho toho, co podlamuje a rozvrací manželské spojení."
128
řecká literatura v římském období
Literární epigramy helenistického a římského období
V řecké literatuře poklasického období (to znamená v helenistické i římské době) převládá nikoli básnická tvorba, ale menší slovesné útvary. Mezi nimi je oblíben zejména epigram, v próze pak literární dopisy, fiktivní dialogy, ať už s filozofickým podtextem nebo žánrového charakteru. Mezi delšími prozaickými díly převládá milostný a dobrodružný román. Tyto druhy jsou zastoupeny jak v řecky, tak v latinsky psané literatuře a jejich obliba přetrvává až do pozdní antiky.
Mezi epigramy nacházíme skutečné nápisy, například i náhrobní, ale z velké části se jedná o epigramy literární, velmi oblíbené a do souborů řazené již v helenistické době. Epigramy vyjadřují náladu, sentence, popisují různá místa, památky, oslavují jedince a podobně. Význam měly také epigramy milostné, vyjadřující subjektivní erotiku. Většinou krátká čtyřverší působí svěže a duchaplně, aniž by si dělaly nárok na originalitu. Krátce za-veršovat byl schopen téměř každý vzdělaný člověk a teprve větší celky sebraných epigramů ukazují, nakolik se v nich různá témata opakují. Z byzantských výborů byla ve středověku pořízena sbírka, která se podle rukopisu zachovaného v Palatinské knihovně v Heidelbergu nazývá Anthologia Palatina. Tvorbě epigramů se věnovali významní i anonymní autoři, jak ukazují následující ukázky:
pěvce ze starších zvlášť výtečného." Když dodáš, že i pro mladíky nadšen byl, povíš po pravdě, čím byl muž ten celý.
Alexandras Aitolský
(3. století př. n. 1. )
Tuhletu Afroditu jen Athéna stvořit mohla,
když z ní už vyprchal hněv pro onen „pastýřův soud".
Theokritos
(300-260 př. n. 1.)
Hle, podívej se na tu sochu bedlivě, hosti, řekni pak, až se domů vrátíš: „Já v Teu uzřel obraz Anakreonta,
Obrázky z řeckého života, Antická knihovna, svazek 48. Svoboda, Praha 1983, s. 133-211. Z řečtiny přeložili Radislav Hošek, Rudolf Mertlík a Ferdinand Stiebitz. Uspořádal a předmluvu napsal Radislav Hošek.
129
láska v antické literatuře
Rufínos
(rozhraní 1. a 2. století n. 1.)
Kde je teď Práxitelés, kde Polykleitovy jsou ruce, které kdys výtvorům svým dávaly života dech? Ach, kdo mi vytvoří dnes mé Melitty jiskřivé oči, ty její vonící vlasy, jakož i zářící šíj? Kdepak sochaři jsou, kde mistři kamene? Tato krása by měla mít chrám, jak socha bohů v něm stát.
Namísto nadutých paní si raději volíme služky, nechceme kradenou rozkoš v přepychu žijících žen. Paní sic vonné jsou pleti, však jednají povýšenecky, je v tom i nebezpečí mít s nimi potají styk. U služek vrozený půvab, pleť bez příkras, ochotné lůžko, vzácné a nákladné dary nemámí za náruč svou. Achilleův syn Pyrrhos je vzor můj: ten služebnou dívku Andromachu si zvolil před chotí Hermionou.
Teprve nyní mě zdravíš, když překrásné líce ti zvadly,
líce jež bývaly kdys hladší než mramor, ty zlá!
Nyní chceš laškovat se mnou, když pozbylas dřívějších vlasů,
které ti po krásné šíji půvabně vlály sem tam.
Nemiř už ke mně, ty pyšná, již nikdy mi do cesty nechoď:
místo kvetoucí růže nechci já dostat jen trn.
Při bozích, nevěděl jsem, že se koupá bohyně lásky, rukama po krásné šíji vrkoče rozpletla si. Smiluj se paní, smiluj, hněv tvůj ať nestíhá oči zhlédnuvší božské ty tvary! - Nyní tě poznávám však, ty jsi Rhodokleia, ne Kypris! Leč odkud ta krása? Bohyni vzala jsi ji? Myslím, že bude to tak.
Melito, velké máš oči jako Héra, ruce jak Pallas, stříbrné nohy jak Thetis, Afroditinu máš hruď; šťasten, kdo na tebe hledí, kdo slyší tě, třikrát je blažen, polobůh, kdo tě líbá, kdo si tě vezme, je bůh.
Všechno mám na tobě rád, jen žehrám na vadné oči, že se jim líbivá též někdy i odporný muž.
130
řecká literatura v římském období
Neznámý mistr, Afrodite Kallipygos, římská kopie z konce 1. století př. n 1. podle helenistického originálu z 2. století př. n 1., mramor, výška 152 cm, naleziště: Neronův Zlatý dům, Řím, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeo-logico (inv. č. 6020), Neapol, Itálie.
Původně žertovné pojmenování se vžilo jako konvenční označení pro tuto Afroditu, která byla nalezena v Římě, v troskách Nero-nova Zlatého domu. Tato dekorativní plastika byla, jak můžeme soudit podle provedeni, ozdobou fontány. Jako součást farnéské sbírky se dostala do neapolského muzea. Dekorativní funkce se v tomto případě stala podnětem, jejž helenistický sochař mistrně využil k zvýrazněni námětu. V obrazu Afrodity, která nadzvedává cíp svého chitónu a s uspokojením si ve vodní hladině prohlíží odraz svého přitažlivého pozadí, se mu podařilo ztvárnit půvabné téma a zároveň vyjádřit dokonalé vcítění do všech výrazových nuancí, jež tento námět poskytuje. V natočení těla jsou rafinovaně odkrývány erotické partie krásného ženského těla a při pohledu z různých úhlů působí esteticky i celková póza. Vyjádření souladu námětu a formy v helénistickém sochařství doplňovalo psychologické vcítění. Předpokládáme je i pro toto dílo, neboť hlava sochy je moderním doplňkem.
131
láska v antické literatuře
Meleagros
(1. století př. n. 1.)
Milostné dívčiny oči, tak modré jak hladina mořská, k plavbě po moři lásky lákají azurem svým.
Neznámý mistr, „Dvojice pederastů při styku", 1. století př. n. 1., reliéfní achátová gemma (intaglio) s figurálním motivem a řeckým nápisem, achát, 3,1x2,15x0,4 cm, naleziště: neznámé, uloženo: Rijskmuseum van Oudheden (inv. č. 1948), Leyden, Nizozemí.
Řecký nápis je výrazem životního stylu, který hlásala epikurejská filozofie - v překladu: „Pij, Pardale (Pardalas je vlastni jméno), užívej bohatství, miluj. Musíš zemřít, času je málo. Buď zdráv, Achaje " (= Řeku!).
Agathiás Scholastikos
(536-582)
Na sklonku dlouhého stáří, hle, Melité štíhlá a vábná
neodložila půvab získaný zamlada kdys.
Dosud se třpytí jí líce a v očích má čarovné kouzlo,
třebas jí minulo již nemálo desítek let,
doposud vede si bujně, jak dívčina. Z toho jsem dobře
poznal, že vrozený půvab nezdolá stáří ni čas.
Anonym
Dvojité trápení mám: svou lásku a nouzi. Tu nouzi lehounce snesu, leč žár lásky já nemohu snést.
132
řecká literatura v římském období
Neznámý mistr, „Afrodite ždímající si mokré vlasy", kolem roku 100 př. n. 1., výška 49 cm, naleziště: Rhodos, Řecko, uloženo: Muzeum, Rhodos, Řecko.
Půvabná pozdně helenistická soška skloněné Afrodity je ohlasem tohoto způsobu znázorněni bohyně lásky, který ve 2. polovině 3. století př. a 1. vytvořil sochař Doidalsás z Bithýnie. Afrodite je zobrazena po koupeli, jak si suší vlasy, nebo se zhlíží ve vodní hladině. V této verzi ji často doprovází malý Erós.
133
Lúkianos ze Samosaty: Rozhovory hetér
(Hetairikoi dialogoi, 150-180 n. 1.)
Kynik a skeptik Lúkiános ze Samosaty (120-180 n. 1.) ve svých Dialozích zobrazil celou řadu skutečných i fiktivních postav, dialog dvou hétér, byl rovněž autorem literárních dopisů.
Chlapec na roztrhání
Chelídonion a Drosis
nsty hétér. Antická knihovna, svazek 8. Svo-   Chelídonion: Mladý Kleiniás už za tebou nechodí, Drosido?
boda, Praha 1970, s. 184-187. Přeložil a TT„ .        , ,    „     , .
předmluvu napsal Radisiav Hošek. Uz j sem ho u vas dlouho nevidela.
Drosis: Už ne, Chelídonion. Nesmí, protože mu to učitel zakázal. Chelídonion: Který? Snad nemyslíš učitele tělocviku Diotíma?
S tím jsme přece zadobře. Drosis: Ten ne, ale Aristainetos, ten mizera filosof, co by měl
pojit
Chelídonion: Myslíš toho zamračeného, zarostlého, s dlouhou bradou, co se pořád prochází s mladíky v Malovaném podloubí?
Drosis: Ano, toho tlučhubu. Tomu bych přála tu nejhorší smrt, aby ho kat táhl za fousy na popraví ště!
Chelídonion: Jak je to možné, že na něho Kleiniás tak dá?
Drosis: Nevím, Chelídonion. Od té doby, co si začal se ženskými - a já jsem byla jeho první - nespal s jinou než se mnou, a teď už po tři dny se v naší uličce ani neukázal. Trápilo mě to (nedovedeš si představit, co jsem kvůli němu vystála!), a tak jsem poslala Nebridu, aby se po něm podívala, jestli nebude někde na náměstí nebo v Malovaném podloubí! Ta mi pak hlásila, že ho viděla procházet se s Aristainetem, že mu dala z dálky znamení, on prý se začervenal, díval se do země a už hlavu nezvedl. Pak spolu šli do města. Nebris šla za nimi až k Dvojité bráně, a když se vůbec neotočil, vrátila se a nemohla mi říci nic jistého.
Dovedeš si představit, jak mi od té chvíle bylo, když jsem nemohla přijít na to, co se s tím mým chlapcem děje? Snad ho něco nedopálilo, říkala jsem si, nebo si mě snad zošklivil a zamiloval se do jiné? Nebo mu to snad otec zakázal? Moc takových nápadů mi prošlo hlavou. Když se už
134
skoro setmělo, přiběhl Dromón a přinesl mi od něho tohle psaníčko. Tu máš a přečti si je, Chelídonion, umíš přece číst, ne?
Chelídonion: Ukaž. Písmo není moc čitelné, je to načmárané, zřejmě ten, kdo to psal, moc pospíchal. Říká tady: „Milá Drosido, beru si bohy za svědky, jak jsem tě měl rád."
Drosis: Ani nezačal pozdravením, chudáček.
Chelídonion: „A když tě teď opouštím, není to z nenávisti, ale z nutnosti. Otec mě svěřil Aristainetovi, abych se u něho naučil moudrosti, a ten, když se dověděl o všem, co mezi námi bylo, moc mi vyhuboval a přesvědčoval mě, že se pro mne, syna Architela a Erasikleie, nesluší, abych se stýkal s he-térou, že prý je mnohem lepší dávat přednost ctnosti před rozkoší."
Drosis: Aby ho něco trefilo, toho žvanila, co nasazuje tomu chlapci takové nesmysly do hlavy.
Chelídonion: „A tak ho musím poslouchat, neboť chodí všude se mnou, hlídá mě jako ostříž a já se nemohu ani podívat na někoho jiného než na něho. Když prý budu rozumný a budu ho ve všem poslouchat, slibuje mi, že budu velmi šťastný: bude prý ze mne ctnostný člověk. Nejdřív se v tom však musím usilovně cvičit.
Dalo mi hodně práce, abych se mu na chvíli ztratil z očí a napsal ti tyto řádky.
Buď šťastná a nezapomeň na Kleiniu."
Drosis: Co říkáš tomu dopisu, Chelídonion?
Chelídonion: Všechno ostatní jako by psal nějaký Skyth, jen to
Berlínský malíř, „Zákazník si prohlíží heté-ru...a posléze při pohlavním styku s hetérou ", kolem roku 510/500 př. n. 1., detail výzdoby na peliké (váza podobná amfoře), keramika, výška ... cm, naleziště: Tarquinia, uloženo: Museo Nazionale, Tarquinia, Itálie.
Eufronios, „ Hetéra hrající na flétnu ", k roku 510 př. n. 1., červenofigurový attický psyktér, keramika, výška 35,5 cm, naleziště: Cerveteri, uloženo: Ermitáž (inv. č. B 1650), Sankt Pe-terburg, Rusko.
Psyktér, chladící nádoba naplněná sněhem nebo chladnou vodou se vkládala do kráteru s vínem Specifický tvar způsoboval, že plavala na hladině směsi vína s vodou a neponorila se na dno. Široká dutá nožka v sobě zadržela vzduchový sloupec podobně jako potápěčský
135
láska v antické literatuře
Oltos, „Lascívni erotická produkce", kolem roku 510 př. n. L, malovaný medailon uvnitř červenofigurové číše (kylix), keramika, průměr číše 32,2 cm, naleziště: uloženo: dnes ztraceno, dříve Staatliche Museen, Berlín, Německo.
Hetéra předvádí autoerotiku pomocí špičatého konce obrácené amfory.
„Nezapomeň na Kleiniu" dává ještě trochu naděje.
Drosis: I na mne to dělalo takový dojem. Jenže já zatím uschnu touhou. Dromón taky říkal, že Aristainetos je pederast a že věda je pro něho jen záminkou, aby se mohl stýkat s těmi nejhezčími chlapci, a že hodně mluví s Kleiniou beze svědků a slibuje mu, že se přičiní o to, aby se Kleiniás vyrovnal bohům. Čte s ním i všelijaké rozhovory starých filosofů se žáky o lásce a nedělá nic jiného, než se točí okolo toho hocha. Dromón též sliboval, že to všechno řekne Kleiniovu otci.
Chelídonion: Mělas dát Dromónovi něco na zub.
Drosis: Však jsem mu dala, a i bez toho je můj, protože je celý pryč do mé Nebridy.
Chelídonion: Buď klidná, však ono se všechno srovná, já zas chci napsat na zeď v Hrnčířské čtvrti, kam chodí Architelés na procházku, „Aristainetos kazí Kleiniu", takže Drómovo žalování bude podepřeno i z této strany.
Drosis: Jak to ale provedeš, aby tě nikdo při psaní neviděl?
Chelídonion: Půjdu v noci, Drosido, seberu někde kus uhlu.
Drosis: To bude báječné, Chelídonion, jen mi pomoz proti tomu
136
řecká literatura v římském období
vejtahovi Aristainetovi.
Filostratos: Dopisy
(Epistolai, kolem roku 200 n. 1.)
Flavios Filostratos (170-248 n. 1.), filosof, jako chránenec Iulie Domny, manželky císaře Septimia Severa, dosáhl vysoké dvorské kariéry. Připisuje se mu sbírka Dopisy, většinou erotického charakteru, prokazatelně jeho dílem je jen dopis adresovaný císařovně Iulii Domně.
Milostné dopisy
Tvé povolání je z nejdůležitějších
Hetéře Listy hétér. Antická knihovna, svazek 8. Svo-
■n ,v       -i r „ , , „ ,   „ , ,  ,       boda, Praha 1970, s. 146-162. Přeložil a
Prodáváš se, j ako se prodává žoldneř, a svezeš každého, kdo předmiuvu mvsal Radisiav Hošek. zaplatí, jako námořní kapitán. Pijeme z tebe jako z řek, bereme tě do rukou jako růže. Nestyď se za svou přístupnost, buď naopak hrdá na to, že jsi stále po ruce. Vždyť i voda je pro všechny, oheň nepatří jen jednomu, slunce je božstvo společné celému lidstvu. Tvůj dům je chrám krásy, kdo do něho vstoupí, je kněz, kdo si v něm dává věnec na hlavu, je poutník a peníze, to jsou desátky.
Vládni poddaným k jejich radosti a nechť tě i nadále provází jejich úcta.
Proč spíš na růžích? Hetéře
Když spal Zeus na hoře Idě, poskytla i jemu země květiny za podušku, lotosy, hyacinty a šafrány, nebyly však mezi nimi žádné růže. Bylo to proto, že růže jsou výhradním vlastnictvím Afrodity, od níž si je musela vypůjčovat i Héra, tak jako by si vypůjčovala její pás dávající krásu, nebo proto, že by Zeus nemohl v blízkosti růží usnout a země potřebovala, aby Zeus spal?
137
láska v antické literatuře
Rozhněvané ženě
Polygnótos, „Skupinový sex — hetéra se dvěma muži", kolem roku 440 př. n. L, kresba na červenofigurovém attickém stamnu (nádoba sloužila k uchovávání vína, případně i k jeho ředění na symposiu místo kráteru), výška nádoby ... cm, naleziště: uloženo: Musée du Louvre (inv. č. C 9682), Paříž, Francie.
Včera jsem tě přistihl, jak se zlobíš, a připadalo mi to, jako bych se díval na někoho jiného. Příčinou muselo být nějaké pominutí smyslů, a to úplně porušilo půvab tvého obličeje. Nesmíš měnit svou náladu a dívat se nevlídně, vždyť ani o měsíci neříkáme, že je zářící, když je skryt za mraky, ani Afrodita se nám nezdá krásná, když se zlobí nebo pláče, ani Héřiny oči nenazýváme kouzelnými, když se hněvá na Dia, ani moře nepovažujeme za božské, když je rozbouřené. Athéna přece zahodila flétnu jen proto, že jí křivila tvář! A Erinyjím říkáme Euménidky, Laskavé bohyně, protože odmítají smutek, a z růžových trnů máme radost jen proto, že sice vyrostly z planého keře, který dokáže bodnout a způsobit bolest, ale v květech se směje. Pro ženu j e takovým květem klid ve tváři.
Nebuď pichlavá a odpuzující, nepřipravuj se sama o krásu, nezbavuj se růží, které vám, krásným ženám, rostou v očích. Nevěříš-li mým slovům, vezmi si zrcadlo a prohlédni si svůj
138
řecká literatura v římském období
změněný obličej. Vidíš, sama se odvracíš.
Duše je otrokyni lásky Hetéře
Tvoje oči mám rád, svoje ne. V tvých očích jsem totiž našel mnoho moudrosti, kdežto ve svých jen strašnou zvědavost. Jsou nestoudné, a co víc, nedokáží skrýt nic z toho, co jednou
Myrón z Théb, Opilá stařena, kolem roku 220 př. n. 1., mramor, výška 92 cm, naleziště: uloženo: Glyptothek (inv. č. 437), Mnichov, Německo.
Socha znázorňující zestárlou, pití propadlou hetéru, jak ji pojal helenistický umělec, vlastně představuje komplexní studii zchátra-losti lidského těla i ducha. Podobné náměty, jež byly v protikladu ke klasické normě kalo-kagathie, si s oblibou vybírali helénističtí umělci, kteří si uvědomili estetiku ošklivosti těchto námětů a spojili ji s virtuózním sochařským provedením.
Důris, „Zákazník platí hetéře", kolem roku 480 př. a 1., malba na červenofigurové amfoře, keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Ermitáž (inv. č. B 1555), Sankt Peterburg, Rusko.
139
láska v antické literatuře
Malíř Triptolema, „Souložícípár", kolem roku 470 př. n. L, červenofigurová kresba v medailonu číše (kylix), keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Tarquinia, uloženo: Museo Na-zionale, Tarquinia.
spatřily. Bez ustání domlouvaly mé duši:
„Viděla jsi tu ženu s krásnými vlasy a s krásnou tváří? Jdi za ní, přistup k ní, plač, piš jí, žebroň!"
A duše velmi ochotně poslouchá, nedovede nic odmítnout svým mlsným nohsledům; vytáhnou ji ven, i když nechce, a nutí ji hlásit se k názorům, které oni sami napřed schválili. Dříve než sletěla láska na zem, znala duše jedinou krásnou věc, slunce, jen na ně se dívala a jen jemu se divila; když okusila lidské krásy, ochabla, zaujetí sluncem bylo to tam a duše se dostala do kruté poroby.
Kouzlo cizoložství Jiné ženě
V podstatě je to pořád stejné, ať spíš s manželem, nebo s milencem: v druhém případě to má ovšem větší půvab, protože to je nebezpečnější. Co je možné dělat zjevně, netěší tolik jako skrytá rozkoš, a co si ukradneš, je příjemnější. Tak se i Poseidon proměnil v rudou vlnu, Zeus v býka, zlatý déšť, hada a v jiné podoby a božští potomci Dionýsos, Apollón a Héraklés vznikli z cizoložného spojení. Homér tvrdí, že i Héra viděla Dia ráda, když se s ní stýkal potají, neboť všednost a nezávadnost manželského styku tím změnil v ukradenou rozkoš cizoložnou.
140
řecká literatura v římském období
Aristainetos: Dopisy
(Epistolai, kolem roku 200 n. 1.)
Aristainetos, žijící asi na konci 5. století, byl posledním představitelem řecké epistolografie. Dvě knihy fingovaných milostných dopisů napsal tak, že z důvodů čistoty jazyka opisoval celé věty ze starších autorů včetně Platóna. Ve svém díle zachoval velké množství antických erotických motivů.
I. kniha
Podobizna milenky
Aristainetos Filokalovi Listy hétér. Antická knihovna, svazek 8. Svo-
V mé milence Láidě stvořila příroda vskutku mistrovské dílo, boda'Pi;aha 1970>f-7*-7,6- ^T1,37 přeložil
r a předmluvu napsal Radislav Hošek.
Afrodite jí dala tolik krás jako žádné jiné ženě a zařadila ji mezi Charitky a zlatý Erós naučil mou milou vysílat z očí střely zasahující neomylně cíl.
Nej krásnější výtvore přírody, pyšná ozdobo žen, živý a věrný obraze Afrodity! Jak rád bych slovem co nejvěrněji vylíčil její milostnou krásu!
Uběl jejích tváří přechází v něžný nach, jako bys viděl zář a lesk růží. Rty jsou malé, trochu pootevřené, jejich červeň je sytější než červeň tváří. Obočí je černé, je to ta nej čistší čerň, jakou si je možno představit, a mezera, která je dělí, je ideální. Nos je rovný a stejně malý jako rty. Oči jsou velké, průzračné a žhnou čistým světlem, jejich zřítelnice se skví tou nej černější černí a jsou zasazeny v bělmu, jehož bělost je nedostižná. Obě barvy spolu soutěží a jejich naprostá odlišnost se uplatňuje tím víc, že leží vedle sebe. Tam sídlí Charitky a vybízejí k zbožňování. Její vlas je přirozeně zvlněný a podobá se květu hyacintu, jak praví Homér, a pečují o něj ruce samotné Afrodity. Bělostné hrdlo, které je v správném poměru k jejímu obličeji, je tak něžné, že by okouzlilo každého, i kdyby na něm nebyl žádný šperk, avšak obepínaje náhrdelník z drahokamů, na němž je napsáno jméno mé krasavice. Písmena jsou sestavena z kaménků.
Má urostlou postavu a vkusně se strojí do bohatě zdobených šatů, bezvadně střižených, takže vláčně přiléhají k údům. Oblečená okouzluje pohádkově krásným obličejem, když šat odloží, je celé její tělo stejně okouzlující jako obličej. Chodí lehce,
141
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, Afrodite z Kyréné, helenistický originál z doby kolem roku 100 př. n. 1., s pozdějšími stylistickými zásahy, mramor, výška 143 cm, naleziště: objeveno v římských lázních v Kyréné roku 1913, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Romano delle Terme, od roku 1993 v Salla del Planetario (inv. č. 72115), Itálie.
Toto torzo původně znázorňovalo Afroditu, která právě vystoupila z mořských vln a ždímá si vlhké prameny vlasů. Póza působí velmi senzualisticky stejně jako rafinované naturalistické tvary a měkká modelace. Sekundární, ale citlivý sochařský zásah v had-rianovském období ji přizpůsoboval dobovým estetickým nárokům. Nejkrásnější z antických Afrodít okouzlovala svou dokonalostí a čistotou formy mnohé umělce, mezi nimi i českého sochaře Jana Štursu.
drobnými krůčky, jako když se v mírném vánku kolébá cypřiš nebo palma. Krása je od přírody plná důstojnosti, ovšem je tu rozdíl: stromy uvádí v pohyb větřík, kdežto ji dech božstev lásky.
Její podobu zachytili pro svou potřebu přední malíři, pokud toho byli vůbec schopni. Když pak mají namalovat Helenu nebo Charitky nebo dokonce samotnou vládkyni Charitek, dívají se na Láidinu podobiznu jako na nadpozemský vzor krásy a podle ní dávají svému výtvoru božské rysy.
Málem bych byl zapomněl říci, že její prsy, pevné jako kydonská jablka, hrozí přervat stuhu, která je poutá. Láidiny údy jsou tak dokonale zformované a přitom tak útlé, že když ji člověk objímá, má dojem, jako by i její kosti byly ohebné. Jsou totiž tak subtilní, že se skoro vůbec neliší od masa a poddávají se v milostném objetí.
Jakmile promluví, ach, to jako by spustily všechny Sirény, tak svůdná je její řeč, tak hovorný je její jazyk. Láis si zkrátka oblékla pás Charitek a její úsměv je schopný svést každého. Sám Mómos by nedokázal najít na mé krasavici jedinou chybičku, tak kvete a pyšní se bohatstvím krásy.
Jak je možné, že mě Afrodite uznala za hodna takového stvoření? Vždyť se neucházela přede mnou o cenu krásy, nedal jsem jí přednost před Hérou a Athénou, nerozhodl jsem odevzdáním jablka spor v její prospěch, a ona mi jen tak, pro nic za nic darovala tuto Helenu! Ctihodná Afrodíto, jakou oběť ti mám přinést za Láidu? Kdo se na ni podívá, obdivuje se jí a přeje jí, aby ji nepostihlo nic zlého, a modlí se k bohům: „Kéž se vyhne závist takové kráse, kéž žádné čáry neublíží takovému půvabu!"
Láis je tak nedostižně krásná, že každému, kdo ji potká, zasvítí v očích. I starci nad hrobem jsou plni úžasu, tak j ako ho-mérští stařešinové před Helenou, a říkají: „Kéž bychom byli měli takovou dívku, když jsme byli mladí, nebo kéž by náš život teď teprve začínal!"
Není na tom nic zlého, když o této ženě mluví celé Řecko, když si dokonce i němí aspoň posunky vykládají o její kráse! Nejsem schopen najít další slova, a nejsem ani schopen přestat o ní mluvit. Přesto už končím s jediným přáním, které však je neskromné: kéž má tento můj dopis něco z Láidina půvabu, jejíž milé jméno (dobře si to uvědomuji!) jsem z velké lásky tolikrát vyslovil!
142
řecká literatura v římském období
II. kniha
Vdaná paní a vdova jsou přítelkyně;
ta vdaná miluje vdovina otroka a vdova manžela té druhé:
Chrýsis Myrrině Má nej milejší,
obě víme, co by ta druhá chtěla. Ty toužíš po mém manželovi, já jsem šíleně zamilovaná do tvého otroka. Co teď? Jak najít šikovné východisko, aby mohla každá z nás ukojit svou vášeň? Chtěla bych ti říci, že jsem se modlila k bohyni lásky, aby mi vnukla spásný nápad, a ona mi v tajnosti poradila, co by se dalo dělat. Myslím, že by bylo dobré, Myrrino, kdyby ses pokusila tento plán uskutečnit.
Dělej, jako by ses rozzlobila na svého otroka, mého pána v lásce, a žeň ho karabáčem z domu, ale proboha šetrně, odměřuj rány podle touhy v mém srdci. Ten otrok, můj krásný Euk-titos, uteče beze sporu ke mně jako k přítelkyni své velitelky, a já pošlu okamžitě svého manžela za tebou, aby se přimluvil u paní za sluhu. Budu ho o to tak prosit, že ho přímo vyštvu. Tak budeme mít obě u sebe toho, koho máme rády, a dáme si záležet na tom, abychom pod Erótovým vedením v klidu a bez překážek využily štěstí, které nám spadlo do klína. Nepospíchej a tiš co nejdéle svou touhu v milované náruči, tak prodloužíš i mně chvíle milostného opojení.
Buď zdráva a přestaň už truchlit nad předčasnou smrtí svého manžela, vždyť ti osud místo něho poskytl přátelství mého muže.
Neznámý mistr, „Souložícípár", konec 1. století př. n. 1., reliéfní výzdoba římské číše, terra sigillata arretinského typu, keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Ashmolean Museum, Oxford, Velká Británie.
Hetéra píše mladíkovi, který ji opustil kvůli jiné
Pohrdáš mnou a za nic mě nemáš, a já tě mám tak ráda. Má láska je u tebe na posledním místě, jen z nouze dobrá, když nemáš nic lepšího do postele, a často jdeš okolo našeho domu, jako bys ho v životě neviděl. Děláš drahoty, Pamfile, a patří mi to, protože já jsem před tebou nikdy nezavřela dveře a neřekla: „Mám tu jiného", já jsem si nikdy žádnou výmluvu nevymýšlela a pokaždé jsem tě pustila dovnitř. Kdybych to byla dělala, byla bych tě určitě viděla planout a šílet touhou. Já sama jsem tě
143
láska v antické literatuře
zkazila svou přílišnou láskou a tím, že jsem ji neuměla utajit. Jakmile vy muži něco takového zpozorujete, pohrdáte námi.
Charitón z Afrodísiady:
O věrné lásce Chairea a Kallirhoy
(Taperi Chaireián kai Kallirhoen, asi 2. století)
Dnes již zřejmě neobstojí tvrzení, že Charitónovo dílo O věrné lásce Chairea a Kallirhoy představuje „ nej starší dochovaný román řecké a vůbec evropské literatury", nepochybně však platí, že jde o „jeden z nej starších dochovaných " pokusů o žánr románu v dané kulturní oblasti (Ludvíkovský 1967, s. 189). Pokud však nedojde k novým textovým objevům, budou se čtenáři i do budoucna muset smířit s nejistou datací tohoto díla a také s faktem, že informace o jeho autorovi jsou torzovité.
V první větě díla O věrné lásce Chairea a Kallirhoy se čtenář dovídá, že jeho autorem je Charitón z Afrodísiady, „písař rétora Athénagory" (Charitón 1967, s. 7), tedy křesťanského apologeta, žijícího v Athénách někdy ve 2. století. Další bližší určení však chybí. Obraz o autorovi i jeho světě nicméně nabízí jeho literární dílo. Tam také stojí, že bude následovat milostný příběh (vyprávěný v ich-formě), který počíná v Syrakusách.
Pozemská láskaje častým námětem pozdní antické prózy. Jednu vývojovou linii představuje realistická linie. Láskaje zde spjata především s erotikou a je vyjadřována značně naturalisticky a nejednou se satirickým odstupem -vrcholem tvorby tohoto typu se staly Petroniův Satirikon (mezi lety 55-65) a Apuleiův Zlatý osel čili Proměny (mezi lety 161-180). Druhou vývojovou linii antické prózy lze s jistou dávkou zjednodušení označit za idealistickou, a to pro její zájem o psychické složky lásky a pro happyendové zakončení příběhu, ne-li idyličnost. Sem také, spolu s Héliodórovými Příběhy etiópskymi (asi 3. století) anebo Longovým pastýřským románem Dajhis a Chloe (asi 3. století), patří Charitónovo dílo.
Postavení románu O věrné lásce Chairea a Kallirhoy v rámci pozdní antické prózy je specifické. Stylem i kompozicí navazuje na řecké dějepi-sectví. Není podstatné, zdali se román jako takový z historické prózy vyvinul. Podstatný je fakt, že románový příběh je fiktivní, i když se odehrává v identifikovatelném historickém časoprostoru (Charitón jej klade do doby řecko-per-ských válek) a některé postavy románu jsou známy z řecké historiografie (například z Thúkýdidových Dějin peloponnéské války). Na rozdíl od sofistikovaného Héliodórova příběhu psaného květnatým, složitým jazykem je Charitónovo dílo jednoduché, prosté a přehledné, což vedlo literární badatele k domněnce, že je ovlivněno lidovou ústní slovesností. Podstatně se odlišuje rovněž od Longova příběhu, neboť postrádá jeho idyličnost a statičnost.
Hlavním dejotvorným prvkem Charitónova románu je láska, anebo přesněji milostné utrpení Chairea a Kallirhoy, které osud, symbolizovaný záměry boha Eróta, záhy po sňatku rozdělí. Zamilovaný Chaireás v žárlivosti fyzicky napadne svou ženu a vyrazí jí dech, takže je považována za
144
řecká literatura v římském období
Neznámý mistr, „ Dívka s mladíkem při intimním styku na lůžku", 3. pompejský sloh, 62-79 a 1., freska, naleziště: centrálni panel freskové výzdoby na jižní stěně místnosti č. 43 v Casa del Centenario, Pompeje, Itálie, uloženo: In situ.
mrtvou a pochována. Hrobku však vyloupí piráti a probuzenou Kallirhou prodají do otroctví. Zoufalý Chaireás hledá smrt, bůh lásky mu však nabízí naději. Hledá svou milovanou, zažívá nevídaná dobrodružství, upadá také do otroctví (kromě jiného je odsouzen na smrt ukřižováním), je ale zachráněn a později ve službách egyptského krále koná nevídaná válečná hrdinství.
Neméně dramatický je život Kallirhoy. Do její božské krásy se zamiluje Dionýsios z Milétu, který ji pozvedne z otroctví a pojme za manželku. Lásce Chairea a Kallirhoy se do cesty staví další nástrahy a úklady. Do Kallirhoy se rovněž zamiluje perský král Artaxerxés, který má na svém babylonském dvoře rozhodnout, komu Kallirhoa patří, zdali Chaireovi anebo Dionýsiovi. V osmi knihách vypravěč se „sadistickou" detailností zachycuje dobrodružné bloudění mladé milenecké dvojice a teprve na samém konci jejich šťastné shledání.
Charitónův román však zcela postrádá erotické prvky. Jediná erotická scéna románu je obsažena v citátu, v takzvaném prosimetru, tedy větě, jejíž součástí je verš jiného autora „radostně na lože vešli, jež pečeť sňatku jim dalo" (Charitón 1967, s. 162). Pomocí tohoto homérskeho citátu, signalizujícího přítomnost vyššího stylu, završuje popis setkání dvou milenců po letech trýznivého odloučení. Tato scéna, vymezená jednou větou, se odehraje poté, „Když už bylo dost slz a vypravování" (Charitón 1967, s. 162). Následující ukázka popisuje první osudové setkání Chairea a Kallirhoy,
145
láska v antické literatuře
Charitón: o věrné lásce Chairea a Kallirhoy.    zosnované „zlomyslným" bohem lásky Erótem. Odeon, Praha 1967, s. 7-8. Z řeckého originálu Ta perí Chairean kai Kallirhoen přeložil
Rudolf Mertlík. , .. ^
Ale buh lásky Eros zatoužil spojit manželstvím svou vlastni dvojici.
Byl nějaký Chaireás, jinoch vynikající krásou nad ostatní; asi tak krásného vytvářejí sochaři a malíři Achillea, Nírea, Hippo-lyta nebo Alkibiada. Jeho otcem byl Aristón, který zaujímal v Syrakúsách druhé místo, kdežto Hermokratés první. I vzniklo mezi nimi nějaké záští z politických příčin, takže by byli spíš zasnoubili své děti s kýmkoli jiným než spolu navzájem. Erós má však spory v oblibě a raduje se z nevšedních činů. I vyhledal si tuto vhodnou příležitost:
Konala se veřejná slavnost k poctě Afroditine a téměř všechny ženy se odebraly do chrámu. Kallirhou, která tam do té doby ještě nedocházela, přivedla s sebou její matka, neboť si Hermokratés přál, aby se šla poklonit bohyni. A tu se právě Chaireás vracel z cvičiště domů a zářil krásou jako hvězda. Jeho jasné tváři dodával půvabu ruměnec ze závodiště tak jako zlato stříbru. I setkali se tedy spolu náhodou v úzkém ohybu cesty, neboť bůh řídil jejich kroky tak, aby jeden druhého spatřil. A tak se obou rychle zmocnil vzájemný cit lásky, neboť s krásou se v něm snoubila i ušlechtilost.
Chaireás odcházel domů s poraněným srdcem a jako udatný bojovník v bitvě, jenž utržil smrtelnou ránu, ostýchal se padnout, setrvat na místě však nedovedl. Dívka pak se vrhla k nohám Afroditiným, zlíbala je a pravila:
„Dej mi, Paní, za muže toho, jehož jsi mi ukázala!"
Nastala noc pro oba trýznivá. Oběma se v nitru rozrůstal žár lásky. Dívka jím trpěla mnohem krutěji, neboť o něm musela pomlčet, ostýchajíc se prozraditi. Chaireás, jinoch sličný a srdnatý, když už tělesně chřadl, našel odvahu svěřit se svým rodičům, že je zamilován a že nebude moci žít, nedostane-li za manželku Kallirhou.
146
řecká literatura v římském období
Longos: Dafnis a Chloé
(Tón kata Dafnin kai Chloén logoi tettares, první polovina 3. století)
O řeckém autorovi Longovi se dochovaly jen kusé zprávy. Předpokládá se, že žil na ostrově Lesbu v období konce 2. století a v první polovině 3. století n. 1. Jeho dílo Dafnis a Chloé - próza označovaná za krátký román - završuje tradici antické literatury zpracovávající pastýřské téma a bývá řazeno k nej slavnějším starořeckým románům. Dojímá svou upřímností a prostou formou. Obliba tohoto románu dosáhla vrcholu v 16. a 17. století, kdy byl také hojně napodobován. Pastýřské (pastorální) náměty se staly základní inspirací pro výtvarné umění a literaturu rokoka.
Šuvalovův malíř, „Mladá hetéra si sedá mladíkovi na klín", kolem roku 430/420 př. a 1., malba na červenofigurové konvici na víno (oinochoé), keramika, výška 19,5 cm, naleziště: Locri v jižní Itálii, uloženo: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz, Antikenmuseum (inv. č. F2414), Berlín, Německo.
147
láska v antické literatuře
Longos: Dafnis a Chloé. Supraphon, Praha 1976, s. 111-112. Z řeckého originálu přeložil Rudolf Kuthan.
Neznámý mistr, „ Satyr, který překvapil nymfu u lesního oltáře (venkovská idyla) ", 69-79 a 1., nástěnná freska, 48x48 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27693), Neapol, Itálie.
Dafnis a Chloé představují současně název a jména milenecké dvojice Longova pastorálního románu. Žánrovou orientaci prózy vyjadřuje již volba jména hlavního hrdiny. Dafnis, syn boha Herma, byl totiž podle řecké mytologie známý jako první pěvec pastýřských písní. V idylickém, sentimentálním příběhu Dafnis a Chloé jsou popisovány životní osudy dvou nalezených dětí, které vychovávali pastýři na ostrově Lesbu. Dafnis a Chloé pečují v malebné přírodě o kozy a ovce. Zamilují se do sebe; jejich láska prochází zkouškami, které šťastně překonají. Na konci románu naleznou své pravé, bohaté rodiče. Nezůstanou však ve městě, ale vrátí se zpět do prostého vesnického, přírodního prostředí, kde také uzavřou sňatek. Dafnida do tajů fyzické lásky zasvětí nikoli Chloé, ale zkušená, vdaná žena Lykainion. Tuto scénu přibližuje ukázka.
Dafnis nevěděl, co radostí počít, a že byl prostinký pastýř koz, mladý, zamilovaný, klesl jí k nohám a snažně prosil Lykainion, aby ho ihned naučila umění, kterým by u Chloy dosáhl svých tužeb. A jako by se měl naučit čemusi velkému a přímo nadpřirozenému, přislíbil, že jí dá krmené kůzle, čerstvé sýry z nejtučnějšího mléka a ještě kozu. Lykainion, setkavši se u pastýře s ochotou, jakou neočekávala, počala s výcvikem Dafnidovým takto: vybídla ho, aby usedl, jak byl, blízko ní, aby ji líbal tak a tolikrát, jako činívá, a přitom aby ji objímal a položil se na zem. Usedl, políbil ji a položil se, a když se Lykainion ujistila, že je díla schopen a plný touhy, pozdvihla mladíka ležícího na boku, obratně pod něho vklouzla a zavedla ho na cestu, tak dlouho hledanou; poté se už dále o svého žáčka nestarala: příroda sama jej poučila, jak dále si vést.
Po tomto milostném výcviku chtěl se Dafnis ve své pastýřské nevinnosti rozběhnout k Chloi, aby ihned udal, čemu se naučil, jako by se bál, že to snad průtahem zapomene, ale Lykainion ho zadržela podotýkajíc: „Ještě o něčem tě musím poučit, Dafnide! Já, že jsem ženou vdanou, netrpěla jsem teď pranic; neboť dávno mě této věci naučil muž jiný za cenu mého panenství. Ale až se Chloé ocitne s tebou v podobném zápolení, bude úpět, plakat a jako zabitá ležet v tratolišti krve. Ale neboj se krve, a až ji přemluvíš k povolnosti, odveď ji v tato místa, kde ji, bude-li křičet, nikdo neuslyší, bude-li plakat, nikdo neuvidí, a bude-li krvácet, umyje se v prameni. A nezapomeň, že já jsem tě učinila mužem dřív než Chloé!"
148
římská literatura (psaná latinsky)
Římská literatura (psaná latinsky)
Gaius Valerius Catullus: Písně
(Carmina, kolem roku 70-54 př. n. 1.)
Catullus, žijící v letech asi 87 až asi 54 př. n. 1., je prvním a zároveň nejniternějším římským lyrikem. Z jeho díla se zachovalo 116 básní převážně písňového charakteru. Do latinské poezie uvedl řecká lyrická metra. Po obsahové stránce Catullus s bezprostředností odhaluje svoje nitro a zejména vlastní složitý citový život poznamenaný oddanou láskou ke starší milence, již označuje jako Lesbii. Poté, co se přesvědčil o její nevěře, mění se jeho vášnivý cit v hořké zklamání a nenávist: „ nenávidím a miluji" - „ odi et amo ".
Lesbii
Římská lyrika. Státní nakladatelství krásné
Bohu roven zdá Se mi, Snad i bohy literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 80
v, -r,      , , ^      ^ . až 105. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
smi m to nci? - dokonce prevyšuje ten, kdo sedě naproti tobě může stále ti hledět
v tvář a smích tvůj poslouchat sladký. Mne však smyslů všech to zbavuje nebohého: neboť jak tě, Lesbie, jenom zhlédnu, slova má ústa
nejsou mocna, Lesbie! Jazyk trne, jemný žár mi prolíná údy, v uších zní to divným šuměním, oči dvojí mrákota zastře
Nečinnost tě, Katulle, těžce trápí, nečinností k přepjatým touhám bujníš; nečinnost už krále i šťastná kdysi zhubila města!
149
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, Tři Grácie, 68-79 n L, 4. pompejský sloh, nástěnná freska, výška 47 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico, Neapol, Itálie.
Bohyně půvabu a radosti Grácie, řecky Charitky, byly dcerami Dia a mořské nymfy Eurynomy. Byly milé a laskavé, podporovaly radost, snažily se všemožně zpříjemnit život a lidem poskytovaly četná dobrodiní. Jsou známy tři: Aglaia (Skvějící se), Eufrosyné (Utěšující srdce) a Thaleia (Kvetoucí). Jejich počet byl spojován s trojí povahou dobrodiní -dát, přijmout a vrátit. Předlohou pro jejich znázorněni při tanci bylo helenistické sousoší, umělec využil této kompozice pro znázornění půvabných ženských těl z různých pohledů.
Na vrcholu štěstí
Zít, má Lesbie, žít a mít se rádi! Co nám po řečech omrzelých starců -za groš nestojí všecky dohromady! Slunce zapadat může, však se vrátí: nám až zapadne krátké světlo žití, věčnou, jedinou noc pak budem spáti Dej mi tisíc hubiček, sto pak nato, potom nových dej tisíc, sto zas nových, a tak tisíce se sty stále střídej! Až jich mnoho už tisíc nalíbáme, smícháme je - ať neznáme ten počet, nebo ať nám zlý člověk nezávidí,
150
římská literatura (psaná latinsky)
zví-li, že je těch hubiček tak mnoho. Věrné milování
Nemůže žádná žena kdy říci, že tak byla vpravdě milována jak ty - ode mne, Lesbie má! Nikdy se závazek smlouvy tak věrně neplnil j eště, jako jsem celý ten čas v lásce své k tobě stál já.
Bolestné procitnutí
Říkalas Lesbie, kdysi, že neznáš leč Katulla svého, že by ti Jupiter sám milejší nebyl než já. Tenkrát měl jsem tě rád jako otec své děti a zetě, nejako tuctový dav dovede milku mít rád. Nyní jsem tě však poznal, a třeba je prudší má vášeň, přec si tě mnohem už míň cením a vážím než dřív. Řekneš snad: „Jak je to možné?" - Nuž taková nevěra nutí milence milovat víc, oddaně lnouti však míň.
Nenávidím a miluji. Proč? - tak možná se tážeš. Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím. Odi et amo, quare idfaciam, fortasse requiris. Nescio sedfieri sentior et excrucior.
Titus Lucretius Cams: O přírodě
(De rerum nátura libri VI, asi 60-55 př. n. 1.)
Titus Lucretius Cams žil v první polovině 1. století př. n. 1., přesně je znám jen rok jeho úmrtí (55 př. n. 1.). O jeho životě nemáme téměř žádné informace, traduje se, že v záchvatu šílenství sám ukončil svůj život. Lucretius je nej významnějším římským filozofem epikurejského směru. Rozhodl se římskou společnost seznámit s Epikurovým učením a řeckou materialistickou filozofií prostřednictvím didaktického eposu O přírodě (De rerum nátura). Jeho „vědecká báseň" je zdařilým literárním i filozofickým dílem. Lucretius je zároveň tvůrcem latinské filozofické terminologie a po této stránce vyplnil mezeru v římské kultuře a obohatil latinský jazyk. Svoje dílo nestačil definitivně dokončit, o jeho vydání se postaral Cicero. Lucretius byl zároveň nadaný básník a nesmrtelnost jeho eposu předpovídal i další
151
láska v antické literatuře
geniální autor Ovídius.
Dnešního čtenáře výrazněji upoutají Lucretiovy literární kvality než vědecké poznatky, které představují dobové svědectví o míře a úrovni antického vědění. Přestože je Lucretius vědec a jeho filozofie je ateistická, převládla u něj básnická inspirace a své dílo zahajuje půvabnou ivokací Venuše spolu s upřímnou prosbou o její přízeň ve věcech jeho vědeckého snažení i daru míru v nejisté válečné době. Poté však okamžitě přechází k epikurejské tezi o tom, že bohové se nestarají o lidský svět a nezasahují do něj, a předestírá svůj záměr zbavit lidi pověr, jimiž je obklopilo náboženství. K nim patří například planá víra v reinkarnaci duší nebo v existenci bájných tvorů, jako například kentaurů.
Sepětí antické filozofie s životem ukazuje i stavba Lucretiova díla. V první knize vysvětluje materialistickou koncepci světa, ve druhé její stavební prvky, to znamená atomistickou filozofii, třetí kníhaje oslavou Epikura a jeho učení. Čtvrtá se obrací k člověku: pojednává o jeho smyslech vjemech a potřebách pátá vysvětluje vznik světa, lidí a postupné osvojování si pro život důležitých poznatků, v šesté vysvětluje nejdůležitější přírodní jevy, s nimiž je člověk konfrontován v praktickém životě. Jeho cílem je objasnit objektivní zákonitosti kosmu, světa a života a zbavit lidi strachu před bohy (ti. silami neovladatelnými jejich vůlí a poznáním). Z tohoto úhlu sleduje i oblast lásky a erotiky. Milostné tematice se věnuje v závěru své čtvrté knihy. Ve shodě s epikurej-ským názorem se na lásku a erotické puzení dívá jako na přirozenou vlastnost všeho živého, která, řízena lidským rozumem, má člověku poskytovat rozkoš a pohodu. Lucretius odmítá vášeň, protože vychyluje člověka z jeho rovnováhy, vyčerpává ho a také s sebou přináší trýzeň a nejistotu.
Kniha I, verše 1-103
Lucretius, Titus Lucretius Carus: O přírodě. Antická knihovna, svazek 12, s. 11-163. Svoboda, Praha 1971. Přeložila a předmluvu napsala Julie Nováková.
Vzývání Venuše
Rozkoši bohů i lidí, rodičko Říma,
milostná Venus, jež pod nebes hvězdnatou točnou
splavné moře i plodů dárkyni zemi
naplňuješ - vždyť každá živoucí bytost
na světlo světa se počata rodí skrz tebe:
z cesty ti, paní, jdou vichry, jdou nebeská mračna,
tvůrkyně země ti v ústrety líbezné stele
kvítí, hladina mořská se na tebe směje
a ztišený blankyt se leskne v záplavě záře.
Jakmile jasného jara se rozletí brána
a plodivý od jihu van se rozduje volně,
nebeské ptactvo tě první, bohyně, hlásá,
i tvůj návrat, tvou mocí protknuto v srdci;
po něm se rozjaří zvířata na bujné pastvě
152
římská literatura (psaná latinsky)
a plovou přes dravé vlny; tak dychtivě každé jde za tebou, kam si je vedeš, tvou zvábeno krásou Nakonec v mořích i v horách i v divokých řekách, v listnatých sídlech ptačích i v travnatých pláních, všechněm vštěpujíc do srdce lahodu lásky, každému druhu se dychtivě plemenit velíš.
Protože j si to j en ty, j ež přírodu řídíš, a protože bez tebe do jasné oblasti světla nevzejde nic, co by rozkošné bylo a milé: pomoci tvé si žádám pro svoje verše, kterými podstatu světa se hotovím popsat našemu Memmiovi; ten přednostmi všemi od tebe ozdoben, paní, se proslaví provždy; tím spíše dej trvalý lesk, ó božská, mým slovům!
Mezitím učiň, ať dílo divoké války po všech mořích i zemích usne a umdlí! Oblažit můžeš ty jediná hlubokým mírem lidstvo, vždyť řídí to války divoké dílo ten, jenž se vrhá, bůh boje, ti častokrát na klín, Mavors, milostnou ranou jsa odzbrojen věčnou; tu zvrátí svou oblou šíji, a vzhlížeje k tobě, vpíjí tě lačným zrakem a sytí ho láskou, na znaku leže, a dechem ti na ústech visí. Na tvých kolenou svatých když spočine takto, nad ním se skloň, ty sladká, a sladkými slovy, bohyně, blažený mír pro své Římany vypros! Nelze mi pracovat klidně, když neklidné doby nastaly vlasti a Memmiů ratolest slavná o spásu obce v čas takový nemůže nedbat.
Je samozřejmé, že bozi svou bytostí celou v hlubokém klidu se věčnému životu těší, vzdáleni našeho shonu a zcela mu cizí; bolesti každé jsou prosti i nebezpečenství, stačí si sami a nás jim netřeba v ničem, na dobrodiní se nevážou, hněv se jich netkne.
Do očí bilo, jak hnusně pověra dusná dusila lidský život a tiskla ho k zemi;
Neznámý mistr, Afrodite Mélská, asi 2. století př. n. 1., mramor, výška 204 cm, naleziště: ostrov Melos (dnešní Miloš), Řecko, uloženo: Musée du Louvre (inv. č. 399), Paříž, Francie.
Socha byla objevena roku 1820 na ostrově Melu (starořecký název) či Mílu (novořecký název ostrova). I když jde o torzo bez rukou, bývá řazena k nejkrásnějším antickým sochám a někteří historici uměni se domnívají, že socha byla odvozena z někdejších Práxite-lových předloh
153
láska v antické literatuře
Práxitelés (?), Venuše z Arles, kolem roku 350 př. n. L, mramor, výška 194 cm, naleziště: Arles, Francie, uloženo: Musée du Louvre (inv. č. 439), Paříž, Francie.
Římská kopie řeckého originálu ze 4. století př. n 1. je pravděpodobně replikou originálu Práxitelovy Afrodity z Thespií. Roku 1651 byla nalezena v troskách římského divadla v Arles. Místní obyvatelé ji věnovali darem králi Ludvíkovi XIV. pro zámek ve Versailles. Dvorní sochař Francois Girardon sochu restauroval nejen tím, že doplnil chybějící paži, ale podle dobové módy rovněž upravil tvar ňader. Od roku 1792 je vystavena v Louvrů.
její hlava se šklebila z oblasti nebes, hrozivým pohledem stíhajíc smrtelné tvory -až přišel Rek, jenž první smrtelné zraky na ni se osmělil upřít a první jí čelit. Věhlas bohů ho neodstrašil, ni blesky, ni hromem hrozící nebe, jež urputnou vůli mu naopak ponouklo v duši tím víc, aby toužil přírody brány a závory prolomit první.
154
římská literatura (psaná latinsky)
Dosáhla svého ta bujará duševní síla; daleko překročil ohnivé ohrady světa a proputoval svým rozumem nesmírný vesmír. Odtud co vítěz nám přinesl pravdu: co může se stát, co ne, jak má každá věc svoje meze a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící. Oplátkou proto teď deptáme pověru sami, šlapeme po ní a nebi jsme vítězstvím rovni.
Jednoho bych se bál: že si pomyslíš třeba, že je to bezbožná věda, žes nastoupil cestu hříchu. Naopak: právě z té bohabojnosti častěji vzešly zlé a bezbožné činy.
Kniha V, verše 875-895 O kentaurech
Jen kentauři nebyli nikdy, vždyť dvojtělé zrůdy
0 dvojí přirozenosti a s dvojími údy různého druhu jsou nemožné; žádná ta půlka v podvojném těle by nemohla stačit té druhé.
1 s myslí tupou je možno to poznat: viz další. Bujný oř je v rozkvětu o třetím létě;
ne tak hoch; vždyť leckdy i tříleté dítě ve spaní prs a mléčnou bradavku hledá. Potom když síla už opouští statného k stáru hřebce a z umdlených údů se vytrácí život, v tom věku hoch teprv začne rozkvétat v muže a na jeho lících se zavlní hedvábné chmýří.
Tož nevěř, že zkřížením koňských a člověčích semen by mohli kentauři vzniknout, a nevěř mi na ně, ani na Skylly s dravými psy místo boků, obludy napolo mořské a podobné zrůdy, u kterých vidíme vespolek nesvorné údy; ty nedospívají a nesílí ve stejnou dobu, aniž současně stárnou, když nastane stáří; různá je vzněcuje Venus a žijí si různě
Neznámý mistr, „Milostný akt satyra a nymfy (mainady) ", 530-520 př. n. 1., detail z kresby na černofigurové hydrii z Caere, výška 41 cm, naleziště: Caere, Itálie, uloženo: Kunsthisto-risches Museum (inv. č. IV 3577), Vídeň, Rakousko.
Iónský umělec pozdně archaického období s naivním realismem vystihl extatické zaujetí obou souložících postav, které byly podle řeckých představ symboly bujného dionýsov-ského kultu plodnosti a vína.
Fintiás, „ Útočící kentaur", kolem roku 510 př. a 1., malba v medailonu attické červenofigu-rové číše (kylix), keramika, výška: naleziště: uloženo: Badisches Landesmuseum (inv. č. 63.104), Karlsruhe, Německo.
Motiv kentaura se v Řecku objevuje velmi záhy. Nejstarší doklady jsou známy z geometrického období od 9. století př. n. 1. Až do konce archaické doby jsou kentauři zpodobo-váni tak, že k lidské postavě je připojen koňský trup a zadek. V klasické době se jejich vzhled změnil a lidský trup byl připojen ke koňskému tělu. Kentauři byli lesní a horští démoni, podle řeckých představ sídlili v hornaté Thessálii. Při potyčkách vrhali na své protivníky balvany a útočili pomocí dlouhých vidlicovitých větví.
155
láska v antické literatuře
a jedno a totéž jim není vítáno v těle.
Kniha IV, verše 1050-1077
Malíř Triptolema, „Pár při souloži", kolem roku 470 př. n. 1., malba v medailonu červe-nofigurové číše (kylix), keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Tarquinia, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Tarquinia, Itálie.
Varuj se vášně
Toť naše Venus a odtud má jméno i Amor, z tohoto zdroje nám skanula do srdce krůpěj milostné slasti - a nastaly mrazivé strasti. Nejsi-li s milou, je s tebou přec její obraz a její sladké jméno ti do uší zvoní. Leč představám prchej a do ohně oleje nelij; najdi si jinou a do toho prvního těla, jež se ti naskytne, lij svoji zbytnělou šťávu; pro jednu jedinou laškuji neuchovávej, jistou bolest a trýzeň si za ňadry nehřej! Vřed se jitří a zažírá, když se ho šetří, víc hoří chtíč a hoře hořkne den ze dne, nechceš-li přebít svou ránu novými šípy a levnými láskami předem ji ledakde léčit či konečně převést své duševní pohyby jinam.
Neztrácí milostnou slast, kdo se varuje vášně,
naopak, rozkoše lásky si beztrestně bere;
vždyť požitek čistší z ní mají určitě zdraví
než choří: v tu chvíli, kdy žena je konečně jejich,
vášniví milenci bloudí a zmateni tápou,
kam sáhnout a pohledět dřív, o tom nemají zdání.
Co chtěli, to tisknou tak těsně, až působí bolest,
často se ženě i zuby zahryznou do rtů
a cel ováním je drtí, neb rozkoše ryzí
se netkli a skrytý osten je nabádá zkrušit
to, co v nich živí tu vášeň, ať je to co chce.
Leč během milkování jim ubírá útrap
Venus a lahodná slast začne hrubosti mírnit.
(...)
156
římská literatura (psaná latinsky)
Kniha IV, verše 1113-1132
Mimoto mrhají silami, trudí se k smrti
a tráví v područí cizího rozmaru život;
po zaměstnání je veta a pověst je vepsí,
tenčí se jmění a v drahé masti se mění,
střevíce ze Sikyónu se na nohou lesknou,
veliké smaragdy vrhají zelené světlo
ze zlatých obrub, je šatem pro všecko šarlat,
už ošumělý a prosáklý milostným potem.
Poctivý majetek předků se obrací v zboží
z Alindy, z Chiu a v přehozy, čelenky, čepce,
strojí se hry i hody s vzácnými chody,
poháry, vonidly, závěsy, festony, věnci -
nadarmo, ze středu slastí jak ze vřídla stoupá
jakási hořkost a dusí i uprostřed květin:
buďto že duši samu už svědomí hryže,
že žije v nečinnosti a topí se v bahně,
či milá že mlčí, ač pronesla dvojznačné slovo,
jež uvízne v oddaném srdci a pálí jak oheň,
či má-li on dojem, že příliš očima hází,
po jiném hledí a na rtech má úsměvu zákmit.
(...)
Neznámý mistr, „Souložící dvojice", 1. polovina 1. století n. 1., reliéfní výzdoba římské lampy, terakota, průměr ... cm, naleziště: Kypr, uloženo: Archeologické muzeum (inv. č. 2759), Kypr.
Kniha IV, verše 1184-1192
Zena nevzdychá vždycky jen líčenou láskou,
když obejmouc mužovo tělo s ním spojí své vlastní
a vlhkými ústy se milenci přisaje na rty;
často to činí z duše, chce společnou rozkoš,
a aby na vrchol lásky se dostali oba.
Jinak by ani slípky či ovce a šelmy
nesnesly samce a stejně krávy a klisny,
nebýt toho, že bujně v nich zahoří vilnost
a milostné úsilí druhovo oplácí ráda.
157
láska v antické literatuře
(...)
Neznámy mistr, „Souložící pár", 30-79 a 1., reliéfni výzdoba rubu spintrie (bronzová známka užívaná jako doklad o zaplaceni v antických nevěstincích), ...cm, naleziště: uloženo: British Museum (inv. č. C. 249.21), Londýn, Velká Británie.
Kniha IV, verše 1240-1279
Ušlechtilost nad krásu
Milostné harmonie j sou hluboce různé, každý oplodní jinou a z každého muže počne lehčeji jiná a stane se matkou. Nejedna zůstala neplodná v náruči mnohých, až přišel konečně muž, jenž ji učinil matkou a řadou rozkošných dítek j í osladil život. Nejeden muž, jemuž nemohla manželka rodit, sám z mnoha dětí, si nalezl přiměřenější, aby si mohl svou starobu obklopit dětmi. Všecko záleží v tom, aby spojila spolu semena k plození obzvláště příhodná Venus a sladila s tekutým hrubé a tekuté s hrubým.
Tedy úlohu hraje i to, čím se živíš;
po jedněch jídlech ti v těle semínka houstnou,
po druhých naopak řidnou a tajíce hynou.
Jaký způsob se ku blahé rozkoši zvolí, na tom záleží dost, neboť panuje názor, že nejspíše žena počne a semeno přijme v poloze každé šelmě i čtvernožci běžné, leží-li prsy dolů a nazvedne bedra.
Mazlivé pohyby nic nejsou manželkám platný. Naopak žena si početí překazí sama, když milostné dílo chce mužovi oplácet bujně a kyprými prsy i boky se rozvlní celá. Svede tak rádlo z té pravé dráhy a brázdy a znemožní vržení semene na pravé místo. Nevěstky mají ten zvyk, a to ve vlastním zájmu, ty nechtějí útěžek často a nechtějí ležet, a také že mužům jde potom hladčeji soulož; není toho však potřebí pro vdané ženy.
158
římská literatura (psaná latinsky)
Venušin šíp a bohové nenesou vinu,
když stvoření nevalné krásy si přítele najde.
Vždyť nejednou sama svým chováním způsobí žena,
umí-li vyjít vstříc a je pěstěná pěkně,
že si s ní navykneš lehko žít pod jednou střechou.
To další chce návyk a lásku dovrší doba;
nač dopadá úder často a třeba jen zlehka,
to podlehne po čase přece a začne se viklat.
Publius Vergilius Maro: Aeneis, Bucolica
(Aenesis, 19 př. n. 1.; Zpěvy pastýřské, 30 př. n. 1.)
Publius Vergilius Maro (70 př. n. 1.-19 n. 1.) je jedním z největších a nejvše-strannějších římských básníků. Jeho první sbírkou jsou lyrické, idylické Písně pastýřské (Bucolica), další pak naučné epické Básně o rolnictví (Georgica). Vrcholným, ale nedokončeným Vergiliovým dílem se stala Báseň o Aeneovi (Aeneis), v níž dal Římanům národní epos (9 898 veršů). Jejím hrdinou je syn bohyně lásky Venuše a dardanského krále Anchísa, Aeneas. V trójské válce proslul jako statečný bojovník a zástupce velitele trójských vojsk Hektora. Po zničení Tróje, v jejíchž plamenech zemřela také jeho manželka Kreúsa, se z Diova příkazu vydává hledat novou vlast. On a jeho přátelé prožívají - obdobně jako hrdinové z tábora protivníků a zejména Odysseus - na moři i na souši útrapy a dobrodružství. Po dramatickém sedmiletém putování dopluje Aeneas do Latia, kde v ústí řeky Tiberu zakládá město, jemuž dá později jméno podle Lavinie, své budoucí ženy, dcery krále Latina. Vítězí nad rutulským králem Turnem, který se snaží vyhnat Aenea ze země. Aeneův lid spolu s Latiny vytvoří nový, římský národ, jeho potomci Romulus a Remus založí Řím. Aeneas se ve Vergiliové podání stává nejen zakladatelem římského národa, ale také ztělesněním tradičních ctností římského občana (pietas et virtus = poslušnost a zmužilost). Aeneas je mravný, poslušný božských příkazů, obětavý a má vytříbený smysl pro povinnost a kolektivní cíle. Vergilius se svou tvorbou zapojil do Augustova úsilí o obrodu římské morálky a jejích tradičních ctností. Jeho dílo se stalo římskou klasikou. Přesto sám pochyboval o jeho kvalitách a v závěti je poručil zničit. Tomu zabránil sám Augustus a postaral se o zveřejnění. Vergilius patřil do kulturního okruhu básníků, jejichž příznivcem se stal Gaius Cilnius Maece-nas. Z jeho popudu Vergilius složil i další naučnou sbírku Písně rolnické (Georgica).
V následujících ukázkách Aeneova matka a ochrankyne Venuše - v římské mytologii chápaná jako pramáti římského národa a rodu Juliů, k němuž patřili i Caesar a Augustus - prozřetelně střeží kroky svého syna, aby mohl
159
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, Taurská Venuše v Ermitáži, kopie z 2. století n. 1. podle řeckého originálu z 3. století př. n. 1., mramor, výška 167 cm, naleziště: Rím, uloženo: Ermitáž (inv. č. A 150), Sankt Peterburg, Rusko.
Všechny Afrodity, které vyprodukovalo řecké uměni po Práxitelovi, jsou víceméně odvozeny od jeho klasické pózy. Helénističtí sochaři uplatňovali jen změny proporcí a gest. Na této konvenční Venuši však můžeme dobře ilustrovat parafrázi rčení „ habent sua fata non solum libelli sed autem statuae " - „ své osudy mají nejen knihy, ale také sochy ". Dodnes připomíná důmyslný politický tah cara Petra I. Velikého, kterého použil, aby sochu získal z Itálie, kde se s ní seznámil jako s novým přírůstkem papežské sbírky. V té době byly na Baltu objeveny údajné pozůstatky sv. Brigity, a proto Petr I. nabídl papeži výměnu. Ten patrně svedl nelehký vnitřní zápas, když musel nabídku přijmout a vyměnit krásnou sochu, na niž si zakládal, za několik notabene sporných kostí. Carská sbírka antik tak byla obohacena o svou jedinečnou Venuši, pojmenovanou podle Taurského paláce, v němž byla původně vystavena až do roku 1850, než ji přemístili do Ermitáže.
160
římská literatura (psaná latinsky)
splnit jemu předurčenou roli. Proto obratně čelí nástrahám Iunony a zmaří Aeneovo sblížení s kartáginskou královnou Dido. Jakmile Aeneas odpluje od afrických břehů, nešťastná Dido spáchá ze žalu sebevraždu.
Vergilius netvořil snadno, svoje verše pečlivě piloval. Přesto i následující ukázka je dokladem jeho neobyčejného vkusu a nadání.
Aeneis
Kniha IV, verše 90-129
Iunonina smlouva s Venuší
Milá Iovova choť, když poznala, jaký ji stihl mor, jak dobrá pověst jí není už překážkou vášně, těmito Saturnská luno se obrátí k Venuši slovy:
„Vzácné jste dobyli slávy! A skvělou si nesete kořist, ty teď a ten tvůj hoch - toť božský a památný skutek, bohů když uskokem dvou je zmožena jediná žena.
O však není mi taj no, žes hradeb našich se bála, nemohlas důvěry mít, když vidělas hrdé to město!
Jaký však toho je cíl? Nač třeba nám takových sporů? Mír spíš učiňme věčný a umluvme manželský sňatek! Vždyť se splnilo všecko, co z celé duše jsi chtěla: láskou ti hoří Dido a vášeň jí pronikla kostmi -spravujme tedy ten lid svou stejnou a společnou mocí -
ať si už tyrská Dido pak slouží trójskému choti -ať si už pravici tvé pak Tyrany odevzdá věnem!"
K ní pak - poznala totiž, že luno s přetvářkou mluví, italskou světovou moc chce odvrátit k libyjským břehům -Venus začala mluvit: „O kdopak by nabídku tuto bláhově odmítnout chtěl neb s tebou zápasit válkou? -kdyby jen úmysl ten, jejž předkládáš, provázel úspěch! Já však jistoty nemám stran osudu: zdali by Zeus chtěl, aby měl tyrský národ a Trojane společné město, aby se lid ten smísil a učinil společnou smlouvu.
Jeho jsi choť - ty smíš svou prosbou vůli mu zkoumat; začni, já za tebou půjdu!"
Jí odvětí královská luno: „O to se postarám já - nuž poslyš, povím ti krátce,
161
Vergilius, Publius Vergilius Maro: Aeneis. Antická knihovna, svazek 7. Svoboda, Praha 1970, s. 114-115, 248-250. Z latinského originálu přeložil Otmar Vaňorný, přepracovali Ferdinand Stiebitz a Rudolf Mertlík, předmluvu napsal Radislav Hošek.
láska v antické literatuře
jak by se věc, jež nastatí má, též provésti dala: Na lov se Aeneas trójský a zároveň nešťastná Dido chystají do lesa jít, jak s prvním východem ráno zvedne se opět slunce a paprsky odkryjí zemi. Na ně já ve chvíli té bych tmavý s kroupami liják -zatímco přijedou lovci a hvozdy tam obtáčet budou lečemi - spustila z mraků a hromem vzbouřila nebe.
Všichni se rozprchnou lovci a noční temno je skryje, trójský vůdce a Didó však vejdou do téže sluje; já tam přítomna budu, a jestliže souhlasíš se mnou, dám mu ji v stálý sňatek a patřit bude jen jemu. Tam bude jejich svatba."
A nijak se nevzpírá Venus, nýbrž s úsměvem kývne - vždyť poznala Iunonin úskok.
Venuše mocí svých proseb, lichotkami i pokorou vymámí u svého klamaného manžela Héfaista novou zbroj pro milovaného syna. Vidíme zde výrazný posun: u Homéra je Venuše představena jako vytrestaná milenka, Vergilius z ní učinil triumfující oddanou matku.
KnihaVIII, verše 369-407
Venuše žádá Vulkánu, aby zhotovil Aeneovi novu zbroj
Přilétla noc, jež přikryla zem svou perutí černou. Nebylo nadarmo věru, že zděšená rekova matka hrozbami laurentskými a hrozivým poplachem války, Venuše v ložnici zlaté se k Vulkánu, manželu svému, ozve a její řeč vší nebeskou svůdností dýchá: „Dokud králové řečtí mi plenili propadlou zkáze Tróju a hrdý hrad měl zahynout ničivým ohněm, nikdy j sem za tvou pomoc těm nebohým, nikdy j sem za zbraň
umění tvého a síly tě nechtěla, manželi drahý, žádat a také nikdy tě namáhat zbytečnou prací, ačkoli velký dík jsem Paridu dlužna a často želela tvrdých běd, jichž syn můj nadbytek míval. Nyní v rutulskou zem byl zaveden Iovovou vůlí. Teď však se k božství tvému, mně svatému, obracím s prosbou
o zbraň, pro syna - matka -, vždyť mohla-li Néreovna,
162
římská literatura (psaná latinsky)
mohla-li títhónská choť svým pláčem mysl ti dojmout, viz, jak kmeny se kol již srocují, v zavřených hradbách na mne a záhubu mých již meče se horlivě brousí!" Bohyně po těch slovech jej objala sněžnými lokty, něžně, když váhal ještě, ho laskala. Najednou v bohu
zahoří obvyklý plamen a pronikne do jeho kostí známý milostný žár, jež zachvěje tvrdými kostmi; nejinak plamenný blesk, když vyrazí s rachotem hromu,
prošlehne deštné mračno a zazáří kmitavým světlem. Poznala choť, jak působí lest, své vědoma si krásy. Otec tu promluví takto, jsa překonán věčnou svou láskou:
„Proč tak zdaleka sháníš své důvody? Kamže se ke mně poděla důvěra tvá? O kdyby ses bývala takto
starala dřív, již tehdy jsem směl dát Trojanům zbraně,
nebránil všemocný otec ni osud, by ještě tu Trója
stála a po deset let moh Priamos ještě tu býti.
Avšak i teď, když tento máš cíl, chceš chystati válku,
cokoli v umění svém tvé starosti slíbiti mohu,
všecko, co z plynného čistce a železa zhotovit možno,
cokoliv oheň a měch jen dovedou, přestaň už prosbou
snižovat vlastní moc!"
Když řeč svou dokončil Vulkán,
dychtivě choť v své náručí jal, pak přimkl se k její
hrudi a libý spánek se zmocnil veškerých údů.
Magie lásky tak, jak ji popisuje Vergilius ve svých Zpěvech pastýřských (Bucolica), vychází z helenistických vzorů, což vyplyne ze srovnání například s Theokritovou idylou.
Bucolica
Milostná kouzla
Vody mi dej! A měkkou stuhou ten oltář zde oviň, silné kadidlo zapal a šťavnaté byliny vonné!
Římská lyrika. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 119. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
163
láska v antické literatuře
Zkusím, zda čarami mými se zvrátí miláčka mého střízlivý duch - nic jiného nezbývá, leda jen čáry! Přiveďte z města v můj dům, ó, přiveďte Dafnida, čáry!
Cáry - ty dovedou stáhnout i měsíc z nebeské klenby, čarami změnila Circe též soudruhy Odysseovy; kouzelným zpěvem i studený had kdes na louce puká. Přiveďte z města v můj dům, ó, přiveďte Dafnida, čáry!
Nejprve trojí nití, z nichž každá trojí má barvu, ovíjím tuhle tvou sošku, kol hrdla, a třikrát s ní oltář obcházím - mocný bůh má v lichých zálibu číslech. Zavaž tři barevné nitky v tré uzlů, Amaryllido, zavaž je jen a říkej: „Zde váži teď Venušin uzel." Přiveďte z města v můj dům, ó, přiveďte Dafnida, čáry!
Jako ta hlína zde tuhne, a vosk ten se rozpouští zase
v plameni jednom a témž - tak v lásce své ke mně i Dafinis!
Quintus Horatius Flaccus: Písně
(Carmina, 30-23 př. n. 1.)
Quintus Horatius Flaccus (65-8 př. n. 1.) je podobně jako Vergilius básníkem Augustova období a jeho dílo se zachovalo v úplnosti. Patřil rovněž do Maecenatovy básnické družiny a svému příznivci věnoval mnohé ze svých básní. Díky výjimečnému nadání a schopnostem se mu podařilo vydobýt si významné postavení v římském kulturním životě přesto, že jeho původ byl prostý: otec byl propuštěným otrokem a měl malou usedlost v jižní Itálii. Aby synovi poskytl co nejlepší vzdělání, pronajal statek a odstěhoval se do Říma, kde mu dopřál nejkvalitnější učitele. V Řecku, kam mladý Horatius přijel završit své vzdělání studiem filozofie, vstoupil do republikánské armády, vedené Bratem. Po porážce u Filipp roku 42 př. n. 1. se skrýval a byl mu zkonfiskován majetek. Po vyhlášení amnestie se vrátil do Říma a ze zbylých prostředků si koupil místo písaře. V té době se začal věnovat básnické tvorbě. V roce 35 př. n. 1. vydal svou první sbírku Satiry (Saturae) a břitké a útočné lambi, později nazvané Epódy. Pro další směr jeho života bylo důležité uvedení do Maecenatova básnického spolku. Maece-nas se stal nejen jeho přítelem, ale postaral se také o jeho nezávislost tím, že mu poskytl usedlost v Sabinsku. Ta mu zabezpečovala skromné, ale slušné
164
římská literatura (psaná latinsky)
Praxiteles, Afrodite Knidská (takzvaná Kauf-mannova hlava), asi 2. století př. n. 1., kvalitní umělecky hodnotná kopie Práxitelovy nej-slavnější Afrodity, výška 35 cm, mramor, naleziště: uloženo: Musée du Louvre (inv. č. 3518), Paříž, Francie.
živobytí a stala se místem, kde se v klidu mohl věnovat své literární tvorbě. Maecenatovým prostřednictvím se seznámil s Augustem, ale nepřijal nabízené místo vládcova sekretáře, protože si chtěl zachovat životní nezávislost a volnost potřebnou k vlastní vyzrálé a vyvážené tvorbě. Přesto vstoupil do augustovského programu obrody římské společnosti. V té době se soustřeďuje na písňovou tvorbu komponovanou v řeckých lyrických metrech, která jako první uvedl do latinsky psané poezie. V roce 17 př. n. 1. napsal u příležitosti Augustem pořádaných Stoletních her (Ludi saeculareš) oslavný hymnus k této události Carmen saeculare. Tato skladba je velmi důležitým pramenem pro pochopení uměleckého programu augustovského umění a neobešla by se bez ní interpretace důležitých památek této doby, jako je například Oltář Augustova Míru (Ara Pacis Augustae). Svoje názory na poezii vyjád-
165
láska v antické literatuře
řil v literárním listu citovaném pod názvem Básnické umění {De arte poetica). Horatiova milostná lyrika je obsažena ve sbírce Písně (Carmina), která je dílem zralého básníka a vyrovnaného muže. Horatius není chladný, ale jeho emotivita je tlumena vyrovnaným ušlechtilým epikureismem. Ačkoliv byl prostého původu, svým vztahem k životu je aristokratem. I dnešnímu čtenáři poskytne jeho dílo zajímavý inspirativní příklad. Horatius je jemný ironik, duchaplný humorista a skvělý pozorovatel života. Jeho básnická tvorba je sevřená, vyrovnaná a originální. Při své ušlechtilé uměřenosti byl Horatius vynikajícím znalcem vín a toto téma se v jeho poezii vyskytuje velmi často. Můžeme jen litovat, že se nedochoval Maecenatův prozaický spis Symposion (Hostina), v němž autor představoval Vergilia a Horatia v rozhovoru o víně spolu s Quintem Messalou.
L kniha, IV
Quintus Horatius Flaccus: Vavřín a réva.
Odeon, Praha 1972. přeložil Zdeněk k. Vyso-       Ukrutná zima již odchází s návratem něžných jarních vánků,
ký, předmluvu napsala Eva Kuťáková. 11, 1 1 , 1 111       , 1
lod vyschla po sochorech klouza k mori, náhle se znelíbí oráči za pecí být i stádu v chlévě
a z luk už schází popelavé jíní. Kytherská Venuše za svitu měsíce řídí chorovody
a nymfy se sličnými Gráciemi střídou svých kročejů tepají zemi v ten čas, kdy žhavý Vulkán
se vydává zas do kyklópských dílen. Do vlasů, třpytivých mastmi, se sluší vplést zelenavou myrtu
a květy země, opět nespoutané. Nyní je namístě Faunovi ve stínu háje obětovat,
ať ovečku, ať kůzle - podle chuti. Přitom však bledá smrt obchází stále dál chýše chudých lidí
i síně králů: krátké živobytí, blažený Sestie, naději dlouhou nám nedovolí spřádat;
už brzo bájeslovná říše duchů, tento i Plutonův ubohý domov tě přijme: jak tam vstoupíš,
los nikdy neurčí tě králem pitky, nebudeš velebit něžného Lycida, který v mladých mužích
žár vzbouzí teď a v dívkách brzy vzbudí.
I. kniha, V
Kdo tě objímá dnes? Kdo je ten štíhlý hoch, který půvabnou sluj, Pyrrho, teď obývá s tebou v růžích a vůních? Kvůli komu tak vybraný
166
římská literatura (psaná latinsky)
plavý účes dnes máš? Kolikrát ještě on zlobu bohů i tvou nestálost opláče a pak v bezradném zmatku pohlédne do tmy vod;
dnes tvých půvabů smí užívat s důvěrou ve tvé srdce a ctnost; ve věrnost věřit smí, neboť falešnou lásku ještě nepoznal. Běda těm,
kteří všechen tvůj lesk po rubu nevidí. O mně na svaté zdi hlásá však obrázek, že j sem bohu všech vodstev zvlhlé roucho zasvětil.
I. kniha, VI
Složit na tebe chce samotný Varius, jenž má homérsky vzlet, ódu, jak přemáháš šiky nepřátel, ty, velitel chrabrých vojsk, jízdních anebo námořních.
Takto, Agrippo, já nehodlám promlouvat ani opěvat hněv Achillův, jeho vzdor ani moře, kde plul proradný Ulixes, ani Pelopův temný rod.
Slabým cítím se být k dílu tak velkému, stud i Múza všech mých mírumilovných strun, ty mi zbraňují smýt chatrným nadáním skvostný Caesarův lesk, i tvůj.
Kdo je povolán psát o tom, jak oděn je v šatu z ocele Mars, o tom, že trójský prach v líci Mérión má, psát, že dík Palladě Diomédés je tím, čím bůh?
Mně je milejší zpěv o pitkách, o dívkách, které nevedou boj s chlapci leč nehtíky. Já, ať na srdci mám okovy nebo ne,
Neznámý mistr, „TančícíBakchantka", 3. století n. 1., torzo mramorové sochy, výška 82 cm, naleziště: římské město Carnuntum (dnešní Petronell), Rakousko, uloženo: Museum Car-nuntinum, Bad Deutsch Altenburg, Rakousko.
Provinciální replika helenistické předlohy tančící Bakchantky je výtvorem místní sochařské dílny v Carnuntu. Extrémně protažené tělo spojené s principem torze v sobě spojuje výra-zovost i senzualismus původní předlohy.
167
láska v antické literatuře
Malíř Christieho, „Ženská zábava", kolem roku 430 př. n. L, detail malby na attickém červenofigurovém džbánu (hydriá), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Musée Calvet (inv. č. C 106A), Avignon, Francie.
Mladá žena sedí na křesle s opěradlem (klismos) a žongluje s kuličkami z vlny, mezitím jí služebné přinášejí skříňku a zrcadlo.
s lehkou myslí si zpívám vždy. L kniha, XIX
Krutá matka všech Žádostí,
bujná Volnost i syn Thébanky Semely
nyní mi velí obnovit
v duši milostný cit lásky již skončené.
Planu pro krásnou Glyceru,
čistší nad všechen lesk parského mramoru;
planu pro smělé půvaby,
pro tvář, na kterou lze hledět jen s rozkoší.
168
římská literatura (psaná latinsky)
Z Kypru Venuše odešla
míříc ke mně; svůj zpěv nesmím již věnovat
Skythům, Parthům, již koně vždy
strhnou zmužile vzad: k tomu je lhostejná.
Chlapci, chystejte kadidlo,
svazek posvátných trav, čerstvý drn pro oltář
a džbán z předloňské úrody.
Po těch obětech k nám přistoupí vlídněji.
I. kniha, XXV
Stále méně mladíčků chodí ťukat za tmy na tvé zavřené okenice. Už tě nikdo nebudí ze sna. K prahu přilnula branka,
která dříve kdekomu povolila Dnes už velmi zřídka je slyšet šepot: „Spíš, má krásná Lydie? Celé noci umírám touhou!"
Co tě čeká? Hrubosti záletníků, pláč a stáří v uličce temných stínů, kde jen drsný přímořský vichr tančí za temných nocí.
Brzy nízká vášeň a drsná touha, které časem hřebice podléhají, prostoupí tvé zmučené tělo. Potom se smutkem poznáš,
že se mladým lidem vždy více líbí zelenavý břečťan a tmavá myrta, a že větru, příteli zimy, zbude uvadlé listí.
I. kniha, XXVII
Jen Thrákové se bijí i číšemi,
169
láska v antické literatuře
jež stvořeny jsou pro radost. Potlačte ten barbarský mrav! Dobrý Bakchos musí být ušetřen krve bitek!
Vždyť médská čepel s révou a s lucernou se špatně snáší! Skoncujte, přátelé, i s nectným řevem; spíše s hlavou o loket opřenou spočívejte.
Jak? Chcete trpkým falernským naplnit můj džbánek? Dobrá, ale ať o ranách a střelách ve svém srdci bratr opojské Megilly nám hned poví.
Ze nechce se mu? Avšak já budu pít jen za takovou cenu a výkupné! Když trpíš láskou, snášej hrdě její žár! Podlehnout citu není
nic nečestného, všechno mým uším svěř, jsou hodné víry: pro jakou Charybdu se, ubožáku, stále trápíš? Mocnějších vášní jsi, chlapče, hoden!
Zda pomůže ti od těch čar thessalských bůh nebo mág? Či některá z kouzelnic? Sám Pégasos tě neochrání takové Chiméry trojích tvarů!
III. kniha, XXVIII
Jak co nejlépe oslavit slavný Neptunův den? Lydé, jdi, přines nám
rychle nejlepší caecubské: nutno útokem hnát na bašty rozumu.
I když před tvýma očima mizí polední čas, pro tebe jako by
stanul: váháš jít pro džbánek, co mám ve sklepě z dob konzula Bibula.
Zpěvem uctíme Neptuna,
170
římská literatura (psaná latinsky)
a pak zelený třpyt v kadeřích Néreid.
Ty zas na lyře ozdobíš slávou Dianin šíp anebo Latonu.
Vposled vzdáme hold Venuši, paní Knídu a krás kykladských, kterou vždy
vozí do Pafu labutě;
Sextus Propertius: Elegiae
(28 př. n. 1.)
Rovněž Sextus Propertius (50-2 př. n. 1.) patřil do Maecenatova okruhu, ale s ostatními básníky se nedružil. Je autorem sbírky milostných elegií -Elegiae. Projevuje se v nich jeho lyrický talent, temperamentní, vášnivá povaha. Jeho milostné city byly orientovány na jedinou ženu, kterou opěvuje pod jménem Cynthia: láska k ní má několik poloh - od naprosté oddanosti po palčivou bolest oklamaného milence, který si přeje zemřít, až po opětovné štěstí z jejího návratu.
Chvála přirozené krásy
Jaká to radost, má drahá, když kadeř si zkrášlíš a pyšně kráčíš v průsvitném rouše, které ti splývá a vlá, k čemu ti potřebí je vlas myrhou východní smáčet, nabízet sebe dary, cizí jež dodává zem, nač svůj vrozený půvab tou koupenou nádherou ničit, nedovolit svým údům ve vlastní kráse se skvít? Věř mi, že krásu tvou už nelze uměle zvýšit: Amor si (sám je nahý) neváží strojených vnad.
Na zem půvabnou hleď, jak pestré květiny rodí, oč jest bujnější břečťan, roste-li od sebe sám, oč též v samotě hvozdů i planika krásnej i vzrůstá, vábnější potůček plyne, sám-li si určuje běh, sladčeji láká břeh, jenž vlastními kaménky zdoben, s větším půvabem zpívá, není-li vycvičen, pták.
Římská lyrika. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 154 až 155, 157. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
171
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, Afrodite Kallipygos, římská kopie z konce 1. století př. n. 1. podle helenistického originálu z 2. století př. n. 1., mramor, výška 152 cm, naleziště: Neronův Zlatý dům, Rím, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeo-logico (inv. č. 6020), Neapol, Itálie.
Nebyl to umělý lesk, jímž vznítila Kastora Foibé, Polluka Hilaeira, obě dvě Leukippa krev; pro něj se nepustil v zápas ni Idas a toužící Foibos o dceru Euenovu na břehu otcovských vod, nebyl to líčidel klam, jímž získala Hippodameia
172
za svého chotě Fryga, který ji odvezl pak, nýbrž půvabná tvář, jíž nebylo potřeba příkras -na malbách Apellových podobnou barvu lze zřít. Neměly vrozenou touhu chtít získat milence v davu: k jejich vznešené kráse postačil cudnosti vděk.
Nuže já nemám strach, že si nade mne ceníš ty druhé:
stačí k ozdobě dívky líbit se jednomu jen,
zvláště když Foibos ti darem své básnické umění dává,
s ochotou Kalliope lyru ti svěřuje též,
když v tvé lahodné řeči se skrývá veškeren půvab -
vše, co Minerva chválí, všechno, co Venus, máš ty.
Pro tohle budeš mi, věř, vždy nej dražší bytostí v žití,
jestli jen pocítíš odpor k ubohé nádheře té.
Nic nás nerozdvojí
Pročpak, příteli Basse, tak mnohé dívky mi chválíš? Nutíš mě, abych se změnil, odešel od paní své? Proč se mi snažíš bránit, ať cokoli života zbývá, abych jej s Cynthií prožil, uvyklý na toto j ho? Můžeš vynášet chválou i krásu Antiopinu, Sparťanku Hermionu můžeš mi chváliti též, jakož i všechny krásky, jež zrodila minulá doba -jejich proslulá jména zastíní Cynthie má, natož aby ji někdo svým příkrým úsudkem snížil, srovnávaje ji s těmi, snadno jež získati lze.
Avšak její krása je poslední důvod, proč planu
pro něco vyššího, Basse, mám ji až smrtelně rád:
v tváři má vrozený půvab, duch zušlechtěn uměním mnohý:
lichotky v tichém lůžku radostně znějí mi v sluch;
pouta té naší lásky čím více se uvolnit snažíš,
tím tě zklameme více, davše si vzájemný slib.
(...)
láska v antické literatuře
Publius Ovídius Naso:
Lásky, Listy heroin, Umění milovat,
Léky na mor Amora, Proměny
Nejznámější a zřejmě i nejtalentovanější římský básník Publius Ovídius Naso (43 př. n. 1.-18 n. 1.) patřil k mladší generaci básníků Augustova období. Vzhledem k tomu, že pocházel z bohaté jezdecké rodiny, netýkaly se ho materiální starosti a mohl se věnovat svým zálibám. Jeho otec mu dopřál kvalitní vzdělání v naději, že bude budovat svou úřední kariéru. Synovo fenomenální básnické nadání, které se projevovalo již od dětství, neviděl rád a malý poeta za ně sklízel výprask, při němž sliboval, že je konec s veršováním. Ovšem i to z něj plynulo v dokonalých hexametrech: „parce pater virgis, iam numquam carmina dicam " - „ šetři, otče, prutů, už nikdy nebudu básnit". V Římě využil své nezávislosti nejen ke studiu, ale také k seznámení se s římskou společností a jejím životem. Byl stržen radovánkami a požitkářstvím římské zlaté mládeže, která se více než o morální obrodu starala o svou zábavu a milostné pletky. Zanedlouho se Ovidius svými erotickými básněmi stal hlasatelem tohoto snadného životního stylu, proti němuž císař Augustus bojoval příliš přísnými, a proto málo účinnými zákony o manželství. Ty Ovidius naplnil třikrát a teprve s poslední ženou, jež pocházela z kruhů blízkých panovnickému dvoru, zakotvil v trvalém a spokojeném svazku. Ovídiovo společenské postavení vzrostlo, nadání mu poskytovalo sebevědomí, básně si snadno nacházely příznivce. První sbírka Amor es (Lásky) obsahuje elégie s mladistvým erotickým nábojem, místy ještě inspirované helenistickou poezií, ale také báseň o nesmrtelnosti básníků nebo žalozpěv na Tibullovu smrt. Milostný obsah mají i Heroides (Listy heroin), smyšlené listy mytických hrdinek jejich protějškům. Ovidius zde rozvíjí znalost ženské psychologie, ale i kvantum mytologických vědomostí, jež provázelo tradiční římské vzdělání, a bylo tedy znakem učenosti. Ovídiova erotická poezie vrcholí těsně před změnou letopočtu, kdy jako čtyřicetiletý vydal přitažlivou, ale i kontroverzní básnickou sbírku Ar s amatoria {Umění milovat) a poté i Remedia amoris (Léky proti lásce, nebo Léky na mor Amora) - příručky, jak získat a pěstovat lásku a jak se z ní vyléčit. Ačkoli se sám v závěru života charakterizoval jako „ tenerorum lusor amorum " - „ hravý skladatel něžných milostných písní", jeho otevřenost byla neobvyklá, přestože nikde nepřekročil míru vkusu. Chyběla mu však pokora a podřízenost, jak ukazují níže vybrané ukázky. Ovidius se vysmívá pokrytectví a útokům ze strany nepřátel, protože s výjimkou mladé generace a přátel vnímali prudérní současníci jeho sbírky jako opovážlivé a kazící mravy mládeže. Jistě mu byla vytýkána nevšímavost k Augustovým obrodným snahám, v jejichž duchu tvořili velcí básníci předchozí generace Vergilius a Horatius, ale i méně nadaní autoři, od nichž se Ovidius otevřeně distancuje a jejichž lacinému a prodejnému přístupu k poezii a zneužívání tradičního aparátu bohů a Múz se vysmívá. Ovidius si je vědom svého nadání. Když zemřeli význační umělci starší Augustovské generace, neměl mezi svými současníky vážnou konkurenci; tedy konkurenci na úrovni - ta nízká, spojená se
174
římská literatura (psaná latinsky)
závistí a pomluvami, je nevykořenitelná v každé době. I Ovídius věděl, že: „ bledá závist i génia velkého Homéra zlehčí". Přesto byl schopen prokázat, že je povolán k vyšší tvorbě, a na vrcholu svých životních i tvůrčích sil se obrátil k obsahově vážnějšímu a umělecky cennému dílu, které mu zajistilo nesmrtelnou slávu: jsou jím Proměny {Metamorphoses), příběhy, jež spojuje téma týkající se mytologie i událostí z římských dějin. Podnětem pro mnohé ze zpracovaných motivů je láska, avšak na rozdíl od dřívější básníkovy tvorby je prosta frivolnosti. Nejpůsobivějším příběhem, který zde Ovídius zpracoval a vlastně uvedl ve známost, je báje o hluboké a zralé lásce dvou starých manželů Filemóna a Baukidy, jejichž oddanost dojala i bohy. Fasti (Kalendář), básnickou skladbu zasvěcenou popisu kultovních svátků a náboženských slavností naplňujících oficiální průběh římského roku, však již
Neznámý mistr, „Zrození Afrodity z moře", kolem roku 460 př. n. 1., reliéfní výzdoba takzvaného oltáře Ludovisi, mramor, délka 143 cm, výška původně asi 107 cm, naleziště: objeveno roku 1887 ve Ville Ludovisi, Řím, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Romano delle Terme -od roku 1998 umístěno v Palazzo Altemps (inv. č. 8670), Řím, Itálie.
Výjev na čelní straně znázorňuje mladou ženu, asi Afroditu, které při výstupu na mořský břeh pomáhají dvě ženy nebo spíše dívky (hlavy se nezachovaly, protože horní okraj obloženi obětního oltáře, jež tato památka představovala, byl ještě v antice odstraněn Dvě ženy na bocích - nahá hetéra hrající na dvojitou flétnu diaulos a starší zahalená žena, patrně kněžka, obětující kadidlo - symbolizují dvojí aspekt Afroditina kultu. Raně klasický styl s iónským přízvukem některé z velkořec-kých dílen činných v jižní Itálii prozrazuje plošnost reliéfu a některé specifické detaily jako vzdálenost ňader u centrální postavy charakteristická pro mužský kánon rané klasiky.
175
láska v antické literatuře
Ovídius nestihl dokončit, protože roku 8 n. 1. byl z Říma vypovězen do odlehlé Tomidy v dnešním Rumunsku. Co bylo důvodem? Ovídius sám naznačuje, že „carmen et error" - „báseň a omyl". Vzhledem k tomu, že se tak stalo v době, kdy Augustus poslal do vyhnanství pro nemravné chování i svou vnučku, soudí se, že záminkou byla Ovídiova erotická tvorba, pro niž o dvacet let starší, suchopárný a churavějící císař nemohl mít náležité pochopení. Důvod nepřízně, na kterou Ovidius doplatil, zůstane skryt. Vzhledem k tomu, že v roce 2 př. n. 1. byla stejnou nepřízní postižena i Augustova dcera, provdaná z nutnosti za Tiberia, a také proto, že ani po Augustově smrti Ti-berius neměl zájem povolat Ovidia zpět do Říma, zdá se, že Ovidius se stal součástí tajných snah eliminovat vliv Augustových legitimních potomků a zajistit nástupnictví Tiberiovi, o něž cílevědomě usilovala císařovna Livie. Ovidius se sice nevzdal básnické tvorby ani ve vyhnanství, ale odloučením od Ríma vyschl mocný náboj jeho inspirace. Do Říma posílal své stesky v podobě básnických dopisů a elegií Epistulae ex Ponto (Listy z Pontu) a Tristia (Žalozpěvy). Naučil se jazyk Getů, takže i v něm byl schopen psát verše, a jak sám trpce poznamenal, mohl se stát i prvním básníkem kmene, v jehož kraji žil. Velmi obtížně však snášel odloučení od Říma a prostředí, kde musel strávit posledních deset let života.
Lásky
(Amores, 20-2 př. n. 1.) Být prstýnkem!
Prstýnku, který máš nyní prst dívky mé půvabné svírat,
v němž krom dárcovy lásky nemá se ceniti nic, jdi k ní jak vítaný dárek. Ať s radostí v srdci tě přijme,
potom najeden z prstů ať si tě navlékne hned! Ať se jí hodíš tak dobře, jak ona as hodí se ke mně,
správným rozměrem kroužku bez tlaku k prstu jí lni. Šťastný prstýnku můj, má paní tě bude teď nosit: běda mi, svému daru málem už závidím sám. Kéž bych se z ničeho nic moh ve svůj dáreček změnit
kouzly, jež mívala Kirké, nebo jež Próteus měl kmet Tu bych si přál, má milá, bys dotkla se hrotů svých ňader
anebo levou ruku vložila pod spodní šat: sesmekl bych se ti s prstu, ať jakkoli úzký a těsný,
volně bych, okouzlen jsa, doprostřed ňader ti pad; právě tak, abych mohl jí tajná pečetit psaní,
aniž by suchý kámen vytrhl s sebou i vosk, nejdřív bych vlhkých rtů své půvabné paní se dotkl: jenom bych nedával pečeť na dopis bolestný mně.
Římská lyrika. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměni, Praha 1957, s. 310-311. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
176
římská literatura (psaná latinsky)
Kdybys však chtěla mě do pouzdra vložit, já nesjedu s prstu,
zmenším svůj obvod a tak sevřu ti pevněji prst. Jenom ať jednou, má drahá, ti nejsem na ruce k hanbě
aby mne těžké jak břímě nechtěl tvůj něžný prst střást Nos mě, až v teplé vodě se do lázně vykoupat půjdeš;
vnikne-li pod kámen voda, klidně tu pohromu snesu; myslím, že budeš tam nahá, čímž ve mně se probudí touha
nato pak, v prstýnku ukryt, vykonám úkol jak muž.
K čemu si přát, co marné? Nuž jdi můj dárečku malý ať jenom cítí, že s tebou také jsem věrnost jí dal!
Listy heroin
(Heroides, 20-2 př. n. 1.)
List patnáctý
Sapfó Faónovi, verše 1—58
Neznámý mistr, „Satyr a mainada", 50-68 n. 1., nástěnná freska, 44x37 cm, naleziště: peristyl tzv. Domu epigramů (Casa dei epigrammi), Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27705), Neapol, Itálie.
Obvyklý námět je podán nikoli jako náhodné překvapeni plaché nymfy divokým polozvířecím satyrem, ale jako idylický párek mladých milenců.
Jakmile spatřils písmo, jež pečlivá ruka ti psala,
poznals na první pohled, že je to ode mne list? Či bys byl nevěděl vůbec, kdo poslal těch několik řádek,
kdyby sis Sapfina jména nebýval povšiml dřív? Budeš snad překvapen též, proč taková dvoj verši volím,
když je přec běžnější u mne lyrický, písňový verš. Láska má žalostná jest; nuž volím i žalostný rozměr,
k slzám a mému nářku lyra se nehodí přec!
Publius Ovidius Naso: Listy heroin (Heroides). Fr. Borový, Praha 1943, s. 158-161. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Planu jak úrodné pole, kdy hořívá, chytne-li sklizeň,
zatím co rozněcují nezkrotné větry ten žár. Po různých nivách v okolí Etny, můj Faóne, těkáš;
v nitru mém také jest Etna, neméně plane má hruď. Nelze mi naladit struny a píseň provázet jimi -
písním se daří jen tehdy, srdce když netísní bol. Dívky z Méthymny, z Pyrrhy už půvab ztratily pro mne,
ostatní lesbické dívky také mě netěší již. Anaktoria s bělostnou Kydrou mi nejsou už ničím,
Atthis, drahá mi dříve, nepoutá oči mé dnes,
177
láska v antické literatuře
Kallimachos (?), Tančící mainada, římská kopie podle klasického originálu z doby kolem roku 400 př. n L, mramor, výška 129 cm, naleziště: uloženo: Musei Capitolini - od roku 1998 v náhradní expozici v Centrale Montemartini na via Ostiense, Řím, Itálie.
Na základě zpráv v 34. knize Pliniovy Naturalis história je tento reliéf a další jemu podobné v madridském Pradú přisuzován sochaři Kallimachovi. Štíhlou dynamickou postavu ženských proporcí doplňuje bohatě zvířená drapérie, která modeluje tělo a vytváří artistnl detaily ze zvlněných hlubokých záhybů. Podle těchto drapérií se přechodný sloh mezi velkou a pozdní klasikou označuje jako bohatý styl.
aniž zástupy jiných, k nimž hříšnou láskou jsem lnula -dříve co patřilo mnohým, patří teď tobě, ty zlý!
Tys však opravdu krásný, k hrám lásky se hodíš svým věkem běda, co uchystal nástrah půvab tvůj pro oči mé!
Vezmi si lyru a toulec, hned stane se Apollón z tebe -kdybys měl na hlavě růžky, v Bakcha se proměníš hned
178
Foibos miloval Dafnu a Kréťanku miloval Bakchos,
ačkoli tato ni ona neznala lyrický zpěv. Mně však diktují Músy své něžné, půvabné verše,
takže již po celém světě pochvalně jméno mé zní. Alkaios, který má vlast i umění společné se mnou,
vznešeněji sic pěje, slávy však nezískal víc. Jestliže příroda skoupá mi nedala půvaby krásy,
to, co mi na kráse chybí, vyváží skvěle můj duch.
Postavy jsem sice malé, však slavné mám ve světě jméno: měřítkem pro mne je sláva, nikoli tělesný vzrůst!
Bílá že není má pleť? Vždyť nalezl zálibu Perseus v Andromede, tak tmavé, jako té dívky je vlast.
Holubi pestrých barev se často s bílými druží, zelený papoušek také hrdličku tmavou má rád.
Chceš-li však nalézti choť, již možno pro její krásu
uznat za hodnou tebe, nenajdeš takovou choť! Ale kdyžs čítal mé verše, já zdála se tobě i krásnou -
pří sahal s, jedné jen ženě stále že sluší vést řeč. Pěla jsem - vzpomínám na to: kdo miluje, dobrou má paměť
a tys mi při zpěvu často polibky dával i bral. Takés ty polibky chválil a vše se ti líbilo na mně;
zvláště jsi býval nadšen při našich milostných hrách. Tehdy tě více než jindy má rozverná těšila bujnost,
těšila pestrá hravost, případná slova i žert, jakož i malátnost těžká, jež pojala znavené tělo,
jakmile rozkoš nás obou slila se v společný cit...
Nyní sicilské dívky jsou novou kořistí tobě:
co je mi po Lesbu nyní? Sicilskou dívkou chci být! Vy však, sicilské ženy a dívky, jež vstoupíte v sňatek,
onoho poběhlíka vyžeňte ze země své, aby vás nemohl klamat svou prolhanou, lichotnou řečí!
Všechno, co vám teď říká, říkával předtím už mně! Tebe pak, Venuše, prosím, jež na horách sicilských sídlíš,
nyní pěvkyni přispěj, která ti oddána jest!
láska v antické literatuře
Publius Ovídius Naso: Listy heroin (Heroides). Fr. Borový, Praha 1943, s. 170-177. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Neznámý mistr, Paridův soud, 3. století př. n 1., etruské zrcadlo, bronz, průměr 10,6 cm, naleziště: uloženo: Moravská galerie (inv. č. 1169), Brno, Česká republika.
Bronzové zrcátko se zachovalo bez rukojeti, část levé strany chybí. Lícová strana byla vyleštěna do vysokého lesku, na rubu je vyryt mytologický motiv Paridova soudu. Zleva jsou zobrazeny bohyně Héra (Uni), Athéna (Menrva) a Afrodite (Turan). Vpravo od nich stojí Paris, který se opírá o sloupek. Etruské umění pozdní doby představuje věrný ohlas helenistických předloh Jejich dynamika a bezprostřednost odpovídala tradiční etruské mentalitě, a proto helenistická inspirace povzbudila etruskou tvorbu, jež v průběhu 3. a 2. století př. n 1. zaznamenala svůj druhý rozkvět Etruské památky z této doby natolik dobře kopírují řecké vzory, že jsou vhodnou restitucí dnes neexistujících uměleckých děl z období helé-nismu.
List šestnácký
Paris Heleně, verše 53—86
V lesnatém pohoří ídském je uprostřed údolí místo,
plné dubů a sosen, vzdálené ode všech cest,
na němž se ovečky mírné ni kozy nepasou nikdy,
na němž se nepase nikdy pomalá kráva ni býk.
Když jsem se z tohoto místa kdys díval, o strom jsa opřen,
na trojské vysoké domy, na hradby, na moře též,
zdálo se mi, že pod tíhou kroků se zachvěla země
(sotva mi věřiti budeš, ačkoli pravdu jen dím):
ejhle, rychlými křídly jsa poháněn, přede mnou stanul
Hermes, zrozený z Maie, mocného Atlanta vnuk.
(Směl jsem to vidět, kéž smím též vyprávět to, co jsem viděl!)
Zlatý, kouzelný proutek tehdy měl v ruce ten bůh.
S ním pak kráčela Pallas i Afrodite a Héra -
půvabné nohy těch bohyň spočinou v zeleni trav.
Žasnu a mrazivou hrůzou se vlasy mi na hlavě ježí -
avšak křídlatý posel promluví: „Neboj se nic!
Ty jsi znalec krásy, nuž rozhodni spor oněch bohyň
o tom, která je hodna bohyní krásy se zvát!"
Abych snad neodmítal, dá rozkaz Diovým jménem;
nato se vzdušnou cestou k hvězdám zas do výše vznes'.
Já jsem na duchu okřál a náhle jsem odvahy nabyl,
že jsem se nikterak nebál na každou upříti zrak.
Zvítězit mohly všechny - já soudce jsem v duchu si stýskal,
že mi v tom sporu nelze vítězství přiřknouti všem.
Přece však jedna z těch tří se mi zprvu hned líbila více -
abys pak věděla, která: lásku jež buditi zná.
Tak byly vítězství chtivé, že v zápalu dychtila každá získat mě ohromným darem, aby tak dostala hlas. Héra mi slíbila vládu a udatnost nabídla Pallas; přemýšlím, mám-li si vybrat statečnou duši či moc. Afrodite se usmála sladce a praví: „Buď pevný, Pari de, pohrdni dary, v kterých je starost a strach! Já ti chci darovat lásku, a rozenka překrásné Ledy, krásnější ještě než matka, spočine v náruči tvé!"
180
římská literatura (psaná latinsky)
Umění milovat
(Ars amatoria, 2 př. n. 1.)
Sbírka obsahuje tři knihy. V prvních dvou knihách Ovidius radí mužům, jak si získat a udržet náklonnost opačného pohlaví. Ve třetí knize jeho rady směřují k ženám: poskytuje jim poučení, jak o sebe dbát, aby si udržely svěžest a půvab, a jak vystupovat, aby upoutaly zájem mužů, kteří vzbudí jejich sympatie. Jednotlivá doporučení jsou formulována nenucené a s vtipem. Přesto si Ovidius uchovává určitý chápavý a laskavý odstup. Básnické téma mu poskytuje možnost blýsknout se svou učeností, jak je zřejmé z četných mytologických paralel. Ve srovnání s erotickou literaturou východních kultur je zřejmé, že konkrétní instrukce se víceméně shodují. Vybrané ukázky z této i následující sbírky nesledují však jen tuto rovinu, ale byly do nich začleněny rovněž pasáže, kde Ovidius charakterizuje sama sebe, své názory a prostředí tehdejšího Ríma a které prozrazují jeho postoje i otevřenost, zejména v souvislosti s důsledky pro jeho pozdější osud.
I. kniha, verše 1-37
k lásce tím získá doktorát!
Umění plachtou, veslováním,
uvádí lodice v let, uměním vůz letí plání -
um by měl Amora navádět. V jemné ruce měl otěž
skvělý vozataj Automedón, a Tífys byl mistrem rovněž:
u kormidla Argó stál on. Mně zas Venuše nad svým synkem
svěřila mistrovský patronát: Amorovým kormidelníkem
i vozatajem mne budou zvát. Je to sice malý zbojník
a často mívá sklon ke vzdoru; je to však dítě, a školní
věk se zřídkakdy vymkne dozoru.
Najde-li se nějaký Říman neznalý umění milovat, text této básně ať dobře vnímá:
Publius Ovidius Naso: Umění milovat a nemilovat. Český spisovatel, Praha 1993, 17—174. Přeložila Dana Svobodová, předmluvu napsala Eva Stehlíková.
181
láska v antické literatuře
Oltos, „Kentaur Cheirón jako učitel Achillea", kolem roku 520 př. a L, malba na attické červenofigurové amfoře nikosthenovského typu, keramika, výška 37 cm, naleziště: Vulci, Itálie, uloženo: Musée du Louvre (inv. č. G 3), Paříž, Francie.
Moudrý kentaur Cheirón byl vychovatelem pozdějšího řeckého hrdiny Achillea. V jeho znázornění na pozdně archaické váze je doložena starší forma zobrazování kentaurů, kdy jek lidské podobě připojován koňský trup.
Achillea, když byl dítě,
Cheirón učil hrát na lyru: to odbojné srdce hbitě
uměním přiměl ke smíru. Ten, který druhům, nepříteli
naháněl strach vším způsobem, byl prý sám celý rozechvělý
strachem ze starce nad hrobem: ruce, jež poznat měl cele
sám Hektor, dával poslušen
pokynu svého učitele
trestající rákosce v plen. Achillea Cheirón měl v péči -
já budu Amora pěstovat: oba jdou na všechno ztečí,
po matkách v obou je božský vklad.. A přece i býčí šíji
do oblouku skloní pluh a marně řezákem v uzdu ryjí
oři, v nichž plane pyšný duch... Přede mnou zas Amor couvne,
ač v hrudi plno zranění mám od jeho střel, ač usilovně
loučemi mává sem tam! Čím zběsileji do mne střílel,
čím krutěji mě spaloval, tím případněji budu mstitel
všech ran, jež jsem fasoval.
Foibe nechci lhát v křivé póze,
že od tebe mám své umění; ani hlas ptáků na obloze
mne nenavádí znamením, žádná Kleió, žádné Múzy -
- sestry mi nepřišly na dosah, když j sem s ovcemi pásl kozy
ve tvých, Askro, dolinách... To praxe žene vpřed mé verše
(dopřejte sluchu pěvci, jenž zná!), text mého díla pravda teše:
přej mu, Venuše, přelíbezná!
182
římská literatura (psaná latinsky)
Držte se dál, tenké stužky,
jež hlásáte počestný chlad, vy lemovky, halící nožky
svých paní až po sám nárt! Zde zvučí milostné city:
když zálety, pak jen legální -jediný případ nenáležitý
v celé mé básni nezazní!
II. kniha, verše 99-110
Střílí vedle ten, kdo zkouší
praktiky kouzel a čar a kůstky nej drobnější
z čel hříbat bere na lektvar: lásce život neprodlouží
ani stovky Médeiných drog, ani hudba, jež se hrouží
do toku magických slok. Iásón by zůstal Kolchiďance
a Kirké zas Odysseus, kdyby formulky měly šance
zadržet Amora, když dal se v klus. K čemu je dívce nápoj lásky,
po němž zbledne jak mrtvola? jenž na duši způsobí vrásky
a zběsilý amok vyvolá?! Pryč s tím neřádem. Žádán
chceš být? Pak musíš být žádoucí, a v tom ale krása či mladá
tvář už nejsou velmocí. Pro zjev, budiž, se Homér zhlédl
v Níreovi před řádkou let, dokonce k únosu svedl
Najády Hýlův půvabný vzhled...
Šuvalovův malíř, „Náznak sexuálního pokušení při domácích pracích?", kolem 430 př. a 1. , detail výzdoby medailonu na dně červe-nofigurové číše (kylix), keramika, výška naleziště: uloženo: Staatliche Museen Preussische Kulturbesitz (inv. č. 1966.21), Berlín, Německo
Dvě ženy v průhledných draperiích zobrazené zády k sobě patrně hnětou těsto. O tom, co se odehrává v jejich hlavách, napovídá falus v podobě ptáka, který je zobrazen uprostřed nad nimi. Šuvalovův malíř znázorňuje intimní a spíše žánrová témata předznamenávající v drobném umění takzvaný bohatý sloh konce 5. století př. a 1.
183
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Leda s labutí", římská kopie pozdně helenistického originálu z Brauronu v Attice, mramorový reliéf, výška 50 cm, naleziště: uloženo: Národní archeologické muzeum (inv. č. 1499), Athény, Řecko.
II. kniha, verše 415-424
Některé babky radí
brát saturejku bylinu, která škodí (jak j á to vidím,
svým jedem slouží spíš k zločinu). Nebo zas s pepřem mísí
semínka žahavé kopřivy a ve víně, uzrálém kdysi,
drcený bertrám dráždivý... - Takhle se k slastnému činu
dát tlačit však nemá ve zvyku ta, jejíž chrám leží ve stínu
k nebi čnícího Eryku: nejezte cibuli bílou,
jež přichází z Megar v zámoří, a kapustu rozpustilou,
jež v našich zahrádkách táboří; a také vajíčka jezte
a včelí med z květin Hyméttu a pinie ostnosrsté
šiškových jadýrek bezpočtu.
II. kniha, verše 385-390
Nevěra každou lásku zničí,
i pevnou, i plnou harmonie: muž čelící nebezpečí ať sejí vyvaruje!
Ne že bych vás jen jedné dívce chtěl upsat jak úřad přes mravy;
jen to ne! Taková koalice i řádnou manželku unaví.
Klidně si laškujte - nenápadně však hleďte svou vinu skrýt;
184
římská literatura (psaná latinsky)
ať vás ani nenapadne svým pokleskem se honosit!
II. kniha, verše 409-414
Pokud i vzdor vší kamufláži
vyjdou tvé kousky najevo, popírej s kamennou tváří
své zjevné viny vždy nanovo. Nebuď v tom případě ponížený
ani sladší, než je tvůj zvyk: právě těmito fenomény
se hlásí svědomí-záškodník. Zato svým bedrům dej zabrat -
jen z nich může vzejít příměří: při zdolávání tělesných přehrad
v tvoji věrnost ať uvěří.
II. kniha, verše 544-553
Kývla mu vstříc: Hřej svou roli.
Píše list? Měj nervy jak provazy. Ať se navrací odkudkoli,
kamkoli libo ať odchází! Nad tímhle zavírají oči
i muži v případě vlastních žen v noční chvíli, kdy vkročíš
ty, něžný spánku, zahnat den... Připouštím, že dokonale
to neumím ani já sám -vlastnímu návodu stále
jsem dlužen... Ale co nadělám? Já že bych mohl jen tak
hledět, jak mi na děvče někdo mrká, a přetlak
vzteku v hrudníku umlčet?! Jednou ji manžel líbal
(to už je historka prastará)
Epiktétos, „Mladý muž a hetéra v pozici a ter-go", kolem roku 510 př. a 1., kresba v medailonu červenofigurové attické číše, výška nádoby ... cm, naleziště: uloženo: Museo Claudio Faina (inv. č. 549 T 26), Orvieto, Itálie.
Okruh Meidiova malíře, „Afrodite se svým doprovodem", kolem 420^110 př. a 1., malba na červenofigurové konvici na olej (aryballo-vitý lékythos), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: British Museum (inv. č. GR 1856.5.12.15 /E 697/), Londýn, Velká Británie.
Afrodite je zobrazena v zahradě, na ramenou jí sedí Erós. Doprovázejí ji Peithó (bohyně milostných lichotek) a Eunomia (Oddanost).
185
láska v antické literatuře
a já jí měl za zlé, že líbá... v lásce je ve mně kus barbara.
III. kniha, verše 27-32
Svůj pedagogický cíl mám
v zóně flirtu - jen tam chci pomoci: můj učební text má ženám
vštípit, jak se stát žádoucí. Žena, ta krutým toulem
nemává, ani loučemi (taky že mužům každým coulem
tím zřídka působí problémy). Kdo podvádí, často jsou muži,
křehké dívky jen zřídkakdy, a chceš-li se v pátrání tužit,
jen zřídka usvědčíš je ze zrady.
III. kniha, verše 41-48
Povím vám, co vás odsoudilo:
neznalost milostné taktiky chyběl vám um tkát veledílo
lásky, jež lásku tesá v pomníky! A neznalé byste byly dodnes,
nebýt toho, že Venuše pár lekcí mi kázala přednést,
osobně mluvíc mi do duše: „Co provedly," se tehdy ptala,
„ty dívenky nešťastné? Bezbranným chystáš neurvalá
jatka (to nebude zápas) - ne? Na základě tvých dvou knížek
získali muži mistrovský cit; teď musíš poněkud blíže
i jejich protějšky poučit."
III. kniha, verše 133-140
186
římská literatura (psaná latinsky)
Úpravnost je to, co nás jímá:
vlasy ať nejsou bez řádu -rukama přičinlivýma docílíš ladu (či neladu). Není však univerzální
typ vlasové úpravy: každá ať zvolí, co na ni
se hodí (i zrcadlo napoví). K podlouhlému obličeji
jde pěšinka v účesu bez příkras (Takový byl Láodamejin
jednoduše sčesaný vlas.) Drobný uzel mít na temeni -
tak, aby odkrýval lalůčky -je nezbytné opatření
v případě oblé tvářičky.
III. kniha, verše 509-522
Neméně nadělá škody
pýcha vepsaná do lící: jen pohled prostý nepohody
má přivábit lásku bloudící. Snášíme špatně (a věřte,
že vím, co říkám) nadutost: často čteme odsudek „Sběř" v té
tváři, jež mlčí navýsost. Vracej pohledu pohled,
úsměvu usmání přítulná; kývne-li na tebe, tohle
gesto mu splácej (pozvolna). Když si tak Amor škodolibý
pohrál, odloží tupou zbroj a vytáhne z toulce šípy,
jejichž hrot věští ostrý boj.
Makron, „Muž ucházející se o hetéru ", kolem roku 470 př. n. 1., kresba v medailonu na dně červenofígurové číše (kylix), keramika, výška naleziště: uloženo: Museum of Art, Toledo (inv. č. 72.55)., Ohio, USA.
Ověnčený muž se pokouší o sexuální sblížení s půvabnou mladou hetérou a snaží se jí shrnout záhyb chitónu zahalující klín. Dívka však stojí o něžnější sbližování a, jak se zdá, očekává nejdříve polibek.
Snášíme špatně i posmutnělé.
Aiás ať Tekmessu velebí: nám, mužstvu s jiskrou v těle, je veselých děvčat potřebí.
187
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Milenecký pár na lůžku", 1. století n. 1., reliéf na víku bronzového skla-povacího zrcátka, průměr ... cm, naleziště:
uloženo: Musei Capitolizi, Řím, Itálie.
Scéna se pravděpodobně odehrává v nevěstinci - na stěně visí obraz s erotickou tematikou.
Z vás dvou, milá Andromaché s tebou, Tekmesso, jakbysmet,
bych ani s jednou samým strachem nechtěl na lásku pomýšlet.
Ani se mi věřit nechce,
nicméně fakt, že jste rodily,
mě uvěřit nutí, že přece
jen muž vás měl v posteli ...
III. kniha, verše 533-550
My, kdo píšeme básně,
posílejme básně, nic víc: jsme totiž tým, který vlastně
ze všech nejvíc jde lásce vstříc. To my světu zvěstujeme
půvaby ústy estétů: Nemesis, jak už je zřejmé,
i Cynthia oblétly planetu.
188
římská literatura (psaná latinsky)
Podobně, když se řekne
„Lykóris..." - hned každý ví. (Mnohý čeká, zda o své pěkné
Corinně něco napovím...) Navíc: posvátným pěvcům je cizí
veškerý úskok i lest; působnost básnivé mízy
dává naší povaze kvést. Ctižádost, touha po majetku,
to vše jde mimo nás; Fórum nás nudí do důsledků -
my ctíme postel a noční čas. Snadno však uvíznem v touze,
a pak nás sžírá mocný žár; milovat umíme pouze
naplno, věrně, ne bez fanfár... Nemůže um tak něžně hravý
být bez vlivu na brus dušičky: v tom úsilí i naše mravy
vystupují až na špičky. K posvěceným pěvcům, slečny,
chovejte vlídnou náklonnost: božstvo v nich sídlí a věčný
hlas Múz je má na starost. Někde v nás je bůh a raší,
stýkáme se i s nebesy: z nebeských sfér se na nás snáší
génius, tvůrčí procesy.
III. kniha, verše 577-586
Když už j sem nepřítele
vpustil dovnitř, prozradím vše (když už zradit, tak tedy cele,
věrně nevěře příslušet). Dává-li dívka bez váhání,
trvalé lásce to krátí dech, sem tam zkus vašemu laškování
dočasným „Ne" přetnout spěch.
189
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „ Venuše zouvající si sandál před vstupem do lázně", konec 2. století př. a 1., helenistická socha, mramor, výška 64 cm, naleziště: Aigion, Řecko, uloženo: Pergamonmuseum, Antikensammlung (inv. č. Sk 23), Berlín, Německo.
Drobná dekorativní skulptura znázorňuje Afroditu v eroticky působivé póze, kdy se předklání, aby si před vstupem do lázně rozvázala sandál. Velmi labilní kontrapost je na druhé straně vyrovnán podpěrou ve tvaru hermovky s ithyfalickýmPriápem, o niž se Afrodite opírá.
190
římská literatura (psaná latinsky)
Ať leží před vaším prahem,
ať říká „Ach, dveře bez citu!", ať taje v dojetí vlahém
či spílá a hrozí úsvitu! Sladkou dietou srdce chřadnou;
nasaďme tedy hořký lék... často najede na dno
člun hnaný brízou jak motýlek.
V tom je důvod, proč nelze milovat vlastní manželku:
manžel smí do její tvrze vstoupit beze všech okolků.
Pedieův malíř, „ Sexuální orgie mezi účastníky hostiny", konec 6. století př. n 1., detail malby na červenofigurové attické číši (kylix), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Musée du Louvre (inv. č. G13), Paříž, Francie.
III. kniha, verše 769-794, Modi Veneris
Vést vás dál se stydím, ba netěším;
dí Venuše dobrotivá: „Má doména je především
tam, kde se studem uzardívá. Každá ať se zařídí podle
svých tělesných dispozic: Ita, co j e rostlá j ak jedle,
je nezajímavá bez pozic. Ta, jež je zvlášť hezká v tváři,
ať při tom leží na zádech, zády ať na dálku září
ta, jejíž křivka zad bere dech. Meilanión si Atalantiny
nohy pokládal na ramena: na tento způsob, ne jiný,
ať pěkná lýtka j sou vynášena. Malá ať jezdí na koníku
(zatímco její protiklad -Andromaché převeliká -
nemohla Hektora rajtovat); koleny ať prostěradlo
tiskne, šíj prohnutou vzad, žena, jež má pro divadlo
linii boků a zad.
191
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Milostné spojeníIV", kolem roku 70 n 1., nástěnná freska, 34x43 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazio-nale Archeologico (inv. č. 27690), Neapol, Itálie.
Nad souložícím párem je nápis „LENTE IMPELLE — Přirážej pomalu ".
Ta, jež má prsy skvělé
a také stehna mladistvá, ať rozhodí se do postele
napříč (muž při tom bude stát). Nemysli, že pro tebe není
důstojné rozpustit vlas: jak bakchantka u vytržení
zvrať hlavu s hřívou bez příkras. A ty, jíž Lučina břicho
zvrásnila mnoha porody, napodob cválajícího
Partha, jež cválá, cíl za zády. Tisíc a jedno laškování
skýtá Venuše... Snadné ba víc: bezpracné, když ulehne paní
na záda, pravý bok zatěžujíc. Hlas věštírny Ammónovy
ani hlas Apollóna z Delf zdaleka tolik nevypoví,
kolik vám řekne mé Múzy zpěv. Je-li ve vás víra, byť malá,
obdařte ji Múzou mou: léta praxe ji pilovala -
mé verše důvěru nezklamou! Až do morku kostí ať cítí
zcela oddaná partnerka slast a oba stejně v tom spolubytí
ať čerpají ze slastných brázd.
Léky na mor Amora
(Remedia amoris, 2-1 př. n. 1.)
Brzy po Umění milovat vydal Ovídius sbírku Léky proti lásce {Remedia amoris), v níž milencům radí, jak se vyléčit z nešťastné lásky nebo ze stavu, kdy láska skončila, ale citová závislost ještě trvá. Z básnického hlediska se Ovídiovi v této sbírce vytýká nedostatek vzletu ve srovnání s předchozím dílem; avšak ani konce lásek obvykle nebývají vzletné a není nad čím
192
římská literatura (psaná latinsky)
Publius Ovidius Naso: Umění milovat a nemilovat. Český spisovatel, Praha 1993, 175-228. Přeložila Dana Svobodová, předmluvu napsala Eva Stehlíková.
- Ty, kdo se od své milované
odmilováváš všelijak, ty, kdo nej si svým pánem
(a rád bys) - právě ty j si můj žák!
Verše 357-398
Nyní chci podat výklad,
jak dál, když Venušina hra je v plném proudu: Amora zviklat
na všech frontách a beze ztrát! Leccos na toto téma mi je
trapné říct naplno ... Máš ale sdostatek fantazie,
že vzdám se práva na instruktáž.
Onehdy se totiž pár lidí
na moji knížku vrhlo s tím, že - jak to moji kritici vidí -
má Múza zavání sprosťáctvím... Dokud i takhle se budu líbit,
že přednášen budu ve světě, ať si kdo chce údery tříbí
a pitvá mě větu po větě! Bledou závist vyvolává
génius velkého Homéra: ať jsi kdokoli, Zóile, tvá sláva
jen a jen z něho vyvěrá! Jazyky drzounů, Vergilie,
rozsápaly i dílo děl, jímž jsi k nám s ostatky Tróje
posloupnost bohů uváděl... Do špiček míří Závist bledá,
jásat. Ovidius zde poskytuje věcný popis stavu a možností, jak přelstít sebe sama a dospět k sebeovládání i za cenu jisté míry cynismu. Přesto dějiny literatury i výtvarného umění jsou důkazem toho, že i toto rozpoložení, bloudění a hledání rovnováhy může být stavem tvůrčí inspirace.
Verše 289-290
193
láska v antické literatuře
Malíř Pénelopy, „Potyčka satyrů", kolem roku 450 př. n. 1., attický červenofigurový koflík (skyfos), keramika, výška 20 cm, naleziště: uloženo: Ermitáž (inv. č. B 2102), Sankt Peterburg, Rusko.
Podáni satyrů zobrazených v útočných pózách ukazuje zájem o dokonalé zobrazeni anatomie a pohybový dynamismus vlastni raně klasickému umění. Satyr vlevo svým postojem připomíná kontrapost Tyranobijců.
štít hor trpí smrští nejvíce, ve špičkách cíl si hledá blesk z Jovovy pravice.
Ať jsi však ty, kdo mou „zvůlí"
se cítíš dotčen, kdokoli (nejsi-li ovšem ustrnulý),
zvol metrum tak, ať to nebolí: Válkám, kolbišti reků,
sluší homérsky verš (také v něm po věky věků
slastný tón nezaslechneš). Patos k nám zaznívá z tragédií:
koturnům patos přísluší; lehké obutí v komedii
má všedním dnem tepat do uší. Jamb spěšný, či v chůzi škobrtavé,
když na zadní stopu napadá, j en bezuzdný j amb j e to pravé,
čím soka položit na záda. - A koketa Elegie
ať opěvá Eróta samý šíp a pohrává si vrtošivé,
co chvíli měníc svůj slib.
Kallimachova metra
nemohou říct, kdo byl Achilleus ... Kýdippé polomrtvá
vyjde zas tobě, Homér e, z úst... Kdo by se dokázal dívat,
jak Tháis hraje Andromachu? Vezme-li Andromachě tklivá
part Tháidy, je po rozmachu. Hetéra Tháis je mi inspirací,
žiji bujností bez pevných tras; cudnost j sem nikdy neměl v práci -
mou inspirací je hetéra Tháis! Je-li má Múza vyladěna
na notu hravých námětů, je vítězství mé a ona
zproštěna viny stane tu.
194
římská literatura (psaná latinsky)
- Praskni, Závisti nevraživá:
mé jméno už dnes něco znamená a ještě lepší je perspektiva:
má trať je pevně vytčena. Máš nějak naspěch... Dýchat
mě nech a zalituješ: už teď mě v mysli až píchá
rodící se za veršem verš! Mne totiž snaha být slavný
baví (dík poctám stále víc) -to tvůj šiml utahaný
už pod kopcem funí z plných plic. Přiznává sama Elegie,
že je mi velkou dlužnicí (asi tak jako, Vergilie,
tobě Epos, jenž má už tradici).
- Potud odpověď na adresu
Závisti ... Teď již, básníku, přitáhni uzdu, zvol trasu
a vystartuj na vlastním koníku!
Verše 399-408
Takže: Jakmile po souloži
a po hrách mládí zatoužíš a k přislíbenému loži
tě noční doba přisune blíž -pak abys v té přemíře slasti,
již se svou paní budeš pít, až do toho řádně praštíš,
neutonul - dřív k jiné zkus jít! Je jedno, kdo je ta druhá,
jen když ztlumí tvůj první chtíč: další číslo jen kulhá,
když první je zdárně pryč. (Největší slast je z brzděné touhy -
jak ze slunce za chladných zim, jak za slunných dnů z kousku mlhy,
jak z doušku rtům žíznivým.)
195
láska v antické literatuře
Stydím se, ale mezi náma: polohu pro milostný akt
zvol takovou, v níž se ti dáma ne právě vábná bude zdát Verše 441-452
A čeká vás další strategie:
dvě přítelkyně najednou mít! (ovšemže j eště pevněj ší j e,
kdo si jich víc může dovolit...). Když se tak na dvě strany
rozbíhá cit jatý mezi dvě, pak vášeň pro jednu brání
té druhé růst bezhlavě. / řeka se vytrácí zčásti
závlahovými kanály, a odstraní-li se chrastí,
umírá plamen vychladlý.
196
římská literatura (psaná latinsky)
Nestačí jediná kotva
udržet bezvadnou loď, jediný háček ti sotva
postačí na silný proud... Ten, kdo už dávno si dvojí
potěchu chytře obstaral, dávno už vítězně stojí
na cimbuří ve výši skal. Pro tebe, kdo ses k vlastní škodě
oddal jen jedné, měl bych tip: najdi si, dokud není pozdě,
nový vztah (čím dřív, tím lip)!
Verše 785-788
Kéž bohové ti dají sílu
minout práh dívky, jíž ses vzdal, kéž i tvé nohy se mají k dílu
a drží krok s tím, co sis předsevzal. Však ty to dokážeš: jen silnou
vůli měj - teď je potřebí rázně jít vpřed a pilnou
ostruhou rýt koně do slabin.
Verše 795-810
Nu, a teď - abych žádné sféře
lékařské vědy neukrivdil -ti otevřu kuchyňské dveře:
jídla vhodná a zlá jsou náš cíl. V cibuli - ať už v té z Apulie,
či dovezené od Megar, nebo až z dálné Afriky - je
obsažen škodlivý žár. Vhodné je bránit se jak moru
kapustě, jež tě rozbuší, a všemu, co do pozoru
tě staví k službě Venuši: lépe je vzít zrak bystřící routu,
jež i pelyněk přehluší,
197
láska v antické literatuře
Amásidův malíř, „Dionýsos a mainady", kolem roku 540 př. n. 1., malba na attické černofigu-rové amfoře, keramika, výška nádoby 33 cm, naleziště: Etrurie, uloženo: Cabinet des Mé-dailles (inv. č. 222), Bibliothěque Nationale, Paříž, Francie.
Dionýsos byl řeckým bohem plodnosti a nevázanosti a stal se i bohem vína. Symbol plodnosti, mužský úd - falus (řecky fallos; jeho zpodobení bylo nošeno v průvodech na počest bohů plodnosti, zejména Dionýsa; mládež nesoucí falus prozpěvovala nevázané popěvky, takzvané falické písně, předváděla mimické scénky a pronášela obscénní žerty), charakterizoval jeho průvodce, jimiž byli sa-tyrové (démoni plodnosti v přírodě, která se projevovala v jejich chlípnosti, odtud i vzhled: polozvířecí obličej, koňské nohy, ohon a zejména vztyčený falus), Silénos (nejstarší ze satyrů, zároveň byl Dionýsovým pěstounem), Priápos (původně maloasijské božstvo plodnosti zobrazované se vztyčeným falem) a Pan (bůh pastýřů znázorňovaný s kozlími atributy). Kromě vinné révy byl Dionýsovým symbolem thyrsos (hůl s nasazenou piniovou šiškou, ovinutá břečťanem), který nosily mainady (od řeckého mainomai, šílím) nebo bakchantky -ženy odívající se zpravidla do kolouších kůží a sdružující se do kultovních průvodů (thiasů) orgiastického charakteru.
a vše, co nevede k poutům
služby vládkyni Venuši. - Ptáš se, co říká má věda
na skvělý Bakchův dar? Míň, než bys čekal, ti předám
svých poznámek - vlastně jen pár: Vínem v nevelké míře
svou mysl Venuši postoupíš; změní se v tupé zvíře
tvůj duch, když v moku ho utopíš.
198
římská literatura (psaná latinsky)
Větrem oheň nabírá elán,
vítr mu může sílu vzít: v bríze jiskérka rozkošatela -
uragán louč hrozí udusit. - Buď tedy holduj abstinenci,
nebo se setni jako kat (obojí dusí chuť na ty věci):
mezi tím není o co stát.
Proměny
(Metamorphoses, 8 n. I.)
Následující ukázka Pygmalion představuje jeden z četných, uzavřených příběhů Ovídiových Proměn, který byl v následujících obdobích (ve 20. století například v dramatu Georga Bernarda Shawa) nově zpracován. Pygmalion se zamiluje do svého výtvoru - sochy krásné dívky. Ta díky přízni bohů obživne a stane se jeho ženou.
Pygmalion, jenž viděl, jak hříšným životem žijí, zhrozil se množství vad, jichž poskytla příroda štědře ženské mysli a duši, i žil jako svobodný panic bez choti, v ložnici své byl bez družky po dlouhou dobu. Zatím se zvláštním zdarem a uměním ze sloní kosti vyřezal sochu jak sníh, a sličnou, že taková žena nemůže přijít na svět. I jala ho láska k té soše. Skutečné panny to vzhled, a jistě bys myslel, že žije, že by se pohnula ráda, však stud jí to učinit brání. Tak jest umění skryto v tom umění! Diví se tvůrce, vpíjí do hrudi žár, jejž nití to zdánlivé tělo. Častokrát na výtvor sahá a zkouší, je-li to tělo anebo sloň, a že sloní to kost, přec uznati nechce. Drží ji, promlouvá k ní a líbá ji, mysle, že vrací polibky; tiskne-li údy, je jist, že prsty se boří do masa, cítí strach, že naskočí modřiny tlakem; brzy se lichotí k ní a brzy jí přináší dárky, jež jsou milé dívkám; buď kulaté oblázky, mušle,
Pygmalion
(Metamorphoses, X., 242-297)
Publius Ovidius Naso: Proměny. Spisy Publia Ovidia Nasona, svazek. 2. Odeon, Praha 1967, s. 226-228. Z latinského originálu přeložil Ferdinand Stiebitz.
199
láska v antické literatuře
anebo malé ptáčky a květiny nesčetných barev,
lilie, pestré míče neb slzy, jež Hélia dcery
vyroní ze svých stromů. A zdobí též oděvem údy,
drahým kamením prsty a dlouhými řetězy hrdlo;
s uší lehké perly a s ňader jí splývají stuhy.
Sluší jí vše, je krásná však též, jsouc docela nahá.
Na lůžko v tyrský nach pak položí tvůrce svou sochu,
družkou lože ji zve, a zlehka jí přikloniv šíji,
jak by to cítit měla, ji uloží v prachové peří.
Přišel Venušin svátek, jenž nej větší slávě se těší
na Kypru. Jalůvky mladé, jimž krášlilo zahnuté rohy
zlato, se skácely již, kov bělostné šíje jim proťal;
dýmalo kadidlo vonné. Tu přistoupil k oltáři sochař
s darem a nesměle dí: „Ach, všecko-li může dáti,
prosím, staň se mou chotí" - on váhal říci: „ta dívka
ze sloni"; pravil: „- žena, té ze sloni podobná vzhledem!"
Zlatá Venuše uhodla hned, jsouc přítomna svátku,
kam se to přání nese, i vzplanul po třikrát plamen,
jazyk do vzduchu šlehl: to znamení přízně je boží.
Vrátiv se Pygmalion, hned zamíří k soše té dívky,
vrhne se k loži a políbí ji: aj, zdá se mu teplá!
Přiblíží po druhé rty, též na hruď rukama sahá:
dotekem sloň hned měkne a ztrácejíc původní tuhost,
pod prsty povoluje a boří se, tak jako měkne
na slunci hyméttský vosk, jenž zručným palcem jsa hněten,
v četné tvary se mění a užitím stává se tvárným.
Žasne a nejistá radost jím prochvívá, klamu se bojí;
lásky však pln on zkouší opětně předmět své touhy:
tělo to jest - již tepají cévy, jichž prsty se dotkly!
Tenkrát se kyperský rek jal pronášet překypující
modlitbu, vzdávaje Venuši dík, pak tiskne svá ústa
konečně na pravá ústa, a dívka ty polibky ihned
cítila, zarděla se a zdvíhajíc k obloze jasné
jasný svůj zrak zří současně s nebesy milence svého.
Bohyně přála jim též, když takto je v manželství svedla.
Jakmile měsíční růžky se devětkrát k úplňku sešly,
zrodila se jim Pafos, dle níž má jméno ten ostrov.
200
římská literatura (psaná latinsky)
Neznámí básníci: Priápské básně
(Priapeia, 20 př. n. 1.-30 n. 1.)
V rukopisné podobě se dochovala i sbírka nazvaná Priapeia. Obsahuje na osmdesát drobnějších básní, v nichž je oslavován bůh plodnosti a úrody Priápos. Básně vznikly v augustovském nebo následujícím období. Jejich autoři nejsou známi, ale patřili mezi ně rovněž Vergilius, Tibullus a více čísel pravděpodobně pochází od Ovidia. Svěží, humorné, lascívni skladby se vztahují ke kultu původně maloasijského boha Priápa. Jeho kult se rozšířil a zlidověl v řeckém i římském prostředí. Dřevěné sošky Priápa se srpem a velkým falem natřeným červenou barvou se stavěly do zahrad, kde pomáhaly plašit ptáky a chránit úrodu.
Hodláš-li číst ty rozverné žertíky nevzhledných veršů,
odlož veškeru hrdost, slušící Latiu vždy!
Nebydlí Foibova sestra ni Vesta v té svatyni tady,
bohyně z otcovy hlavy zrozená nesídlí zde.
Rudý zahrad strážce tu přebývá s mohutným údem,
jehož slabiny nikdy halící nekryje šat.
Buď tedy tunikou zastři tu část, jež skryta má býti,
nebo týmž zrakem čti tohle, jakým si prohlížíš ji.
Zákon, který prý zde kdys Priápus vyhlásil hochům, bude tu o něco níže vyložen ve verších dvou: „Beztrestně můžeš si vzít, čím oplývá zahrádka moje, dáš-li mi navzájem ty z požitků ,zahrádky' své!"
„Cudné matrony, vzdalte se, pryč odtud: slova necudná číst je pro vás hanba!" -Pranic nedbají, přímo ke mně míří. Inu, chytrejšou matrony a vidí také rády tak velký nástroj vášně!
Ptáš se, proč nehalí šat mou neslušnou tělesnou složku: ptej se, proč žádný bůh nehalí nijak svou zbraň! Celého světa pán své blesky zjevně vždy třímá; trojzubec mořský vládce ničím si nedává krýt.
Římská lyrika. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměni, Praha 1957, s. 347-349. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
Neznámý mistr, „Priápova cesta", 3. století př. n. 1., kamenné pilíře nesoucí symbol falu, výška ... cm, naleziště: ostrovDélos, Řecko.
Priápos, bůh plodnosti, byl synem boha vína Dionýsa a bohyně Afrodity. Jako bůh plodnosti byl nejen patronem tělesné lásky, ale i ochráncem polí, vinic a zahrad. Tam se umisťovaly jeho jednoduché sošky, jimiž se v antice plašili ptáci. K jeho poctě byly skládány krátké lascívni popěvky (tzv. Carmina Priapea) oblíbené zejména v Římě. Priápův kult se v antickém světě udržel dlouho do křesťanské éry, ačkoli jej církev všemožně potírala.
201
láska v antické literatuře
Malíř Persea, „Pták sedící na vztyčeném falu Priápovy sochy", 2. čtvrtina 5. století př. a 1., červenofigurová malba na vaze (peliké), keramika, výška nádoby ... cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz (inv. č. F 241.2), Berlín, Německo.
Neznámý mistr, „Priápos polévající si vínem ztopořený falus", 1. století n. 1., bronzová plastika, výška ... cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologi-co, Neapol, Itálie.
Priápos, původně maloasijské božstvo plodnosti, byl zobrazován se vztyčeným falem; v Řecku se jeho kult rozšířil hlavně za helénismu, kde byl ctěn jako dárce plodnosti zahrad a ochránce před jejich škůdci, a v této funkci ho uctívali i Římané. Často provázel Dionýsa.
Neskrývá Mars svůj meč, jímž zjednává platnost své moci, nikdy si Minerva oštěp neschová v teplý svůj klín. Stydí se Apollo snad své zlaté nositi šípy? Nosí snad Diana skrytě proslulý lovkyně toul? Halívá Herkules nějak svůj kyj, jenž suky je poset? Schovává pod tunikou Merkur svůj čarovný prut? Kdopak kdy viděl Bakcha, jak zastírá svižný svůj thyrsos šatem, kdo Amora viděl, že by svou pochodeň skryl?
202
římská literatura (psaná latinsky)
Neviň tudíž ni mne, že zakryto nemám to místo. Vždyť já bezbranný budu, budu-li zbraně té prost.
6
Děvče prahloupé, copak ty se směješ? Mne přec nestvořil Praxiteles, Skopas, nejsem uhlazen rukou Feidiovou. Šafář osekal hrubý kousek dřeva a pak řekl: „Buď Priápem teď u nás!" Ty se na mne díváš, a pak se směješ: ovšem, zdá se ti jistě vtipnou věcí sloupek trčící z těla od mých slabin!
Pompejské nápisy
(z let 77-79 n. 1.)
Pompejské nápisy většinou nemají literární formu, představují jen běžná graffita vyrytá nebo načrtnutá na stěnách pompejských budov. Celkem se zde zachovalo na jedenáct tisíc nápisů, které informují o čilém veřejném i soukromém životě obyvatel tohoto města. Z velké části se jedná o volební nápisy, ale stejně samozřejmé jsou i ty, v nichž se odráží citový a erotický život Pompejanů z doby před osudnou katastrofou 24. srpna roku 79 n. 1.
Následující ukázky obsahují milostné nápisy, jež se přece jen blíží literární formě. Ve výboru Římská lyrika je přeložil Ferdinand Stiebitz.
Vanutí větrů ať spoutá, kdo hubuje na milující, nechať zakáže téci živému prameni vod!
Kdokoli miluje, žij, a zhyň, kdo milovat nezná; kdokoli brání lásce, třikrát tak prabídně zhyň!
Kdybys ty cítil oheň lásky, mezkaři,
ach, pospíchal bys více spatřit miláčka!
Já miluji sličného jinocha. Prosím, požeň mezka, jen.
Pils dosti, jeďme! Řemen chop a bodni už!
Doprav mě do Pompejí k sladké lásce mé.
Je-li snad u lidí věrnost, jen tebe jsem miloval vždycky od té doby, co vznikla vzájemná známost nás dvou.
Neznámý mistr, „Kamenný falus", přelom 4. a 3. století př. a 1., mramor, výška ...cm, naleziště: Posvátná cesta na ostrově Dělu, Řecko.
Tento mramorový falus použitý jako samostatná votívni skulptura na vysokém pilíři byl součástí takzvané Posvátné cesta na Délu, jež byla zdobena symboly falů, které měly donátorovi zajistit příznivou budoucnost a odvracet od něj zlo.
Falus, původně symbol plodnosti spjatý s dio-nýsovským kultem, se stává obecným a samostatně použitelným atributem štěstí, prosperity a je mu přisuzována schopnost odvracet zlo, získává tedy rovněž ochranný apotropaický význam.
Římská lyrika, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměni, Praha 1957, s. 443^145. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
203
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Hercules souložící s nymfou u sloupku s Priápovou sochou ", 2. polovina 2. století, římský reliéf, výška ... cm, naleziště: uloženo: Museum of Fine Arts (inv. č. 08.34d), Boston, USA.
Neznámý mistr, „Zdepřebývá štěstí", 1. století n. 1., reliéfní destička s motivem falu a nápisem „Hic habitat Felicitas - Zde přebývá štěstí", travertin, 40x25 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeo-logico (inv. č. 27741), Neapol, Itálie.
Destička představuje ochranný symbol, který byl původně vezděn do fasády domu v Pompejích.
Vše, co bych moh, já toužím darovat půvabným dívkám, mně se však žádná z lidu nelíbí dívka, ó žel!
Kdokoli miluje, přijď! Chci zpřerážet Venuši klackem žebra, na kaši bedra bohyni roztřískat chci. Jestliže ona může mé útlé zbodávat srdce, proč bych jí nemohl já zas klackem rozmlátit hlavu?
Krescente, jestliže některý sok s mou dívkou se spáří, nechať ho sežere medvěd v samotě divokých hor!
Plavá mě naučila mít nenávist k brunetám. Ano, budu-li moci; a ne-li, nerad je budu mít rád.
Jestliže můžeš, a nechceš, proč odkládáš radosti lásky, vzněcuješ naději stále, říkajíc: „Zítra mi přijď!"
Zemřít tedy mě přinuť, když bez tebe žiti mě nutíš! Darem dobrého bude alespoň zanechat muk.
204
římská literatura (psaná latinsky)
Deštěm zlatého prachu buď posypán dopisu papír: Danaě rozčilená odpoví zajisté: „Přijď!"
Kéž bych držeti směla tvou šíji tak objatu svými
pažemi, na něžné rty tisknouti ti polibky své!
Jdi teď, panenko, jdi a svěř své radosti větrům!
Vždyť jest povaha mužů, panenko, vrtkavá, věř!
Často, když o půlnoci jsem bděla, jsouc ztrápena láskou,
takto jsem přemítala u tebe za hořkých slz:
Ach, jak mnohého osud a štěstěna vysoko vznesly,
potom však náhle ho smetly, surově srazily v prach.
Neznámý mistr, „Ityfalický Merkur", 1. století a 1., votívni figurka (amulet pro štěstí), bronz, výška 27 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27854), Neapol, Itálie.
Dalšími faly má Merkur ozdoben nízký klobouk (petasos) a měšec.
t
Neznámý mistr, „Hermovka s portrétem pom-pejského bankéře Lucia Caecilia Lucunda", bronzová hlava na mramorovém sloupku, výška 35 cm, naleziště: Dům bankéře Lucia Caecilia lucunda, Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico, Neapol, Itálie.
Nápis uvádí, že hermovku s portrétem věnoval svému chlebodárci jeho propuštěnec Felix. Při znázorňování člověka jej Rekové chápou jako integrální celek a hlava má stejný význam jako tělo. Určitou redukci ideálního způsobu zobrazení však sami uskutečňovali v podobě takzvaných hermovek, sloupků s portrétní hlavou božstva nebo konkrétního jedince, kterou doplňuje symbol genitálií. Hermovky, původně hromádky kamene, později sloupky s hlavou Herma, boha pocestných, se umisťovaly na rozcestí. Později se užívají jako podklad pro portréty státníků, literátů, filozofů - a tak je přejímá i římské umění.
205
láska v antické literatuře
Tak když milenců těla slast rozkoše v rychlosti spojí, náhle je rozloučí den - člověk je sám - a co teď? Beze vší síly je duch, sen očí neuzavírá, bouří láska a vše po celé noci a dny.
Láska mi diktuje to, co píši, a Touha mi radí: kdybych snad bohem chtěl být bez tebe, nechci být živ!
Werner Krenkel: Pompejanische Inschriften. Koehler&Amelang, Leipzig 1961, s. 42-52. Přeložili studenti Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v semináři pod vedením Marie Par-dyové.
Netřeba v horké době se koupat milujícímu: je-li kdo rozpálen láskou, nemůže horko mít rád.
Další část nápisů bez literárních ambicí byla přeložena podle běžně dostupného Krenkelova výboru Pompeianische Inschriften, kde je uvedena v původním latinském znění a v některých případech doplněna i původní grafickou formou (římská kurzíva). Protože římské nápisy byly publikovány v mnohasvazkové souborné edici Corpus inscriptionum latinarum (ve zkratce CIL), respektujeme v citacích ukázek uvedených v publikaci Wernera Krenkela jejich náležité řazení.
CIL IV 4397
(odráží přízeň, jíž byl něžným pohlavím zahrnován oblíbený gladiátor)
SVSPUÜVM PVELLARVM CELADVS Trax.
Touhou dívek j e Thrák Celadus.
CIL IV 2060
ROMVLA HIC CVM STAPHYLO MORATVR.
Romula zde žije se Staphylem.
206
římská literatura (psaná latinsky)
Neznámý mistr, „ Vývěsní štít podniku , U čtyř sester'", poslední čtvrtina 1. století n. 1., mramorová reliéfní deska, rozměry 33,8x42,5 cm, naleziště: Řím, Itálie, uloženo: Pergamon-museum, Antikensammlung (inv. č. Sk 890), Berlín, Německo.
Nezvykle okázalá forma vývěsního štítu římského hostince a nevěstince v jednom připomíná svým architektonickým rámováním spíše náhrobní stélu. Ve středu kompozice jsou zobrazeny Tři Grácie v typické póze. Vpravo vedle nich sedí zahalená žena, patrně jejich zaměstnavatelka. Po tímto výjevem je nápis „AD SORORES IIII (U čtyř sester) ", přičemž se spíše jednalo o sestry posláním než rodem.
CIL IV 8408a
AMANTES VT APES VÍTAM M EL ITT A M EXIGVNT.
Milenci žijí medový život jako včely.
CIL IV 8364
SECVNDVS PRIMaE SVAE VBIQVE ISSE SALVTEm ROGO DOMINA VT ME AMES.
Secundus zdraví všude svou Primu Prosím, paní, abys mě milovala.
CIL IV 3061
VIRVM VENDERE NOLO MEOM.
S£CVK/Dv y
$EIj£íé ALVTf
i
Mi7(vaaVii /vpu R/\
207
láska v antické literatuře
Nechci prodat svého muže CIL IV 1881
VIRGVLA TERTIO SVO INDECENS ES. Virgula (sděluje) svému Tertiovi. Jsi neslušný.
Samostatnou skupinu erotických nápisů tvoři graffita z pompejského nevěstince (lupanaru). Vesměs ilustrují tamní aktivity, podobně jako fresky, jimiž zde byly vyzdobeny stěny jednotlivých séparé.
, CIL IV 2175
HifiííTo (ViíUmMít^P
r- HIC EGO PVELLAS MVLTAS FVTVI.
íVTví
Neznámý mistr, „Milostné spojení I", 50 až 68 n. 1., nástěnná freska, 37x37 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27697), Neapol, Itálie.
208
římská literatura (psaná latinsky)
Neznámý mistr, „Milostné spojení II", 50 až 68 n. 1., nástěnná freska, 41x41 cm, naleziště: Pompeje, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27684), Neapol, Itálie.
Zde jsem souložil s mnoha holkama.
CIL IV 8171
NICOPOLIS FVtuI TE EGO ET PROCVLVS ET FRVCTVS HOLCONI servus.
Nikopolis šoustal jsem tě já.
a Proculus a Holconiův otrok Fructus.
CIL IV 2193
ARPHOCRAS HIC CVM DRAVCA BENE FVTVIT DENARIO.
Harpokras si zde za peníz dobře zasouložil s Dravkou. CIL IV 8400
MOVE TE FELLATOR.
209
láska v antické literatuře
IV
Pohni sebou a lízej. CIL IV 5186
QVISQVIS AMAT PEReat. Ať zhyne, kdo miluje. CIL 2273
MVRTIS BENE FELAS. Murtis, dobře miluješ jazykem.
210
římská literatura (psaná latinsky)
Neznámý mistr, „ Hetéra provádí zákazníkovi felaci", 1. století n. 1., reliéf v medailonu římské keramické lampy, průměr ... cm, naleziště: Athény, uloženo: Národní archeologické muzeum (inv. č. RP 27864), Athény, Řecko).
Malíř Euaióna, „Mladí muži přicházejí do nevěstince", kolem roku 470 př. a 1., detail malby na červenofigurové číši (kylix), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz, Antikenmuseum (inv. č. 31426), Berlín, Německo.
Mladící odevzdávají dárky héterám, které se vybrali. Děje se tak pod dohledem majitelky domu, která nezahálí, ale zabývá se zároveň spřádáním vlny.
Po těchto ukázkách je vhodné uvést i nápis, jenž se v Pompejích našel na dvou místech. Je reakcí na míru uvolněnosti mravů tohoto životem a obchodními aktivitami všeho druhu kypícího přístavního města ze strany některých příznivců židovské víry, kteří sem přicházeli za obchodem. Bezděčně předjímá osud Pompejí a je natolik jednoznačný, že se obejde bez překladu.
CIL IV 7976
SODOMA GOMORA
211
láska v antické literatuře
Paseas, „Polibek homosexuálů", kolem roku 510 př. n. L, detail výzdoby medailonu na dně červenofigurové číše (kylix), keramika, výška naleziště: uloženo: J. Paul Getty Museum (inv. č. 85.AE.25), Malibu, USA.
Muž oděný jen do krátkého chitónu se skláni k sedícímu mladíkovi a něžně ho líbá. Scéna se odehrává v palestře.
Petronius: Satirikon. Antická knihovna, svazek 9, s. 85-86. Svoboda, Praha 1971. Z latinského originálu přeložil Karel Hrdina.
Petronius: Satirikon
(Saturne, mezi lety 55-65)
Autorství románu Satirikon nebylo bezpečně potvrzeno, za jeho tvůrce se však obecně považuje římský konzul Gaius Petronius Arbiter. Patřil k nejuž-šímu „přátelskému" kroužku císaře Nerona, a když upadl do císařovy nemi-losti, spáchal roku 66 sebevraždu. Román se zachoval pouze v nevelkých zlomcích (nej souvislejším z nich je Hostina u Trimalchiona); i z nich je zřejmé, že jde o nej originálnější prozaické dílo římské literatury, které dokázalo zachytit paradoxy a absurditu světa rozkolísaných hodnot a upadajících mravů a které zakládá tradici satirické, sociálně kritické prózy v evropské literatuře.
Hrdinou románu Satirikon je mladý a vzdělaný propuštěný otrok Encolpius. Vypráví příběhy o svých dobrodružných putováních které podniká se svým přítelem Ascyltem, o svých zážitcích milostných zkušenostech a erotických problémech a také o svém pohledu na svět. V těchto, často uzavřených příbězích jsou se satirickou nadsázkou a s citem pro naturalistický detail popsány scény z římského života řady společenských skupin a vrstev. K této dvojici se přidruží chlapec Giton, do něhož se oba přátelé zamilují a který se stane zdrojem jejich trápení i požitků.
Jednou - bylo to o svátcích - leželi jsme v jídelně, protože nebylo mnoho učení a po delší zábavě byli jsme líní jít spát do ložnice. Tu jsem docela nesměle zašeptal slib: „Kněžno Venuše, podaří-li se mi políbit tohoto hocha, aby nic nepoznal, věnuji mu zítra párek holubů."
Hoch, zaslechnuv cenu rozkoše, začal chrápat. Sel jsem tedy k němu a dal šibalovi několik hubiček. Spokojen s tímto počin-kem, přivstal jsem si a přinesl hochovi, jenž na to již čekal, vybraný pár holubů.
Když se příští noci naskytla táž příležitost, změnil jsem své přání: „Dotknu-li se toho hocha žádostivou rukou, aniž to zpozoruje, odměním ho za jeho trpělivost dvěma bojovnými kohouty."
Na ten slib se hoch sám přisunul ke mně, asi z obavy, abych neusnul. Zprostil jsem ho tedy znepokojení a popřál jsem si na celém jeho těle všech rozkoší kromě té nejvyšší. Potom, jak se rozednilo, přinesl jsem mu pro radost, co jsem slíbil.
Když třetí noc poskytla příznivé chvíle, zdvihl jsem se a zašeptal do ucha špatného spáče: „Bohové nesmrtelní, provedu-li, až usne, soulož úplně a podle přání, za to štěstí mu zítra dám koně, klusáka makedonského plemene, s tou však podmínkou, že
212
římská literatura (psaná latinsky)
nic nezpozoruje.
Nikdy neusnul chlapec tak tvrdě. A tak poprvé jsem plnými dlaněmi stiskl jeho bujná prsa, pak jsem ulpěl na jeho rtech a konečně všechny tužby soustředil najedno místo.
Ráno seděl hoch v pokojíku a očekával obvyklou návštěvu. Víš, oč je snáze koupit holuby a kohouty než koně, a mimoto jsem se bál, aby tak velkolepý dar nevzbudil podezřelé domnění o mé štědrosti. Procházel jsem se tedy několik hodin a po návratu domů jsem hocha prostě jen políbil. On se však rozhlédl, pověsil se mi na krk a ptal se: „Pane můj, prosím tě, kde je klusák?"
Apuleius: Zlatý osel čili Proměny
(Apulei Methamorphoses, mezi lety 161-180)
Lucius Apuleius (120/125 až 180 n. 1.) získal vzdělání v Kartágu a Athénách, cestoval po Malé Asii, nějaký čas pobýval i v Římě, kde - patrně anonymně - vydal jedno z nejoblíbenějších děl pozdní antiky Proměny (historikové předpokládají, že toto dílo vzniklo někdy za vlády císaře Marka Aurélia, 161-180). Proměny jsou projevem dobového zájmu o Orient -okultismus, zázraky, magii a erotiku. Tento román, který je moderní literární teorií označován za „román zasvěcení", stojí na počátku vývoje evropského fantastického románu. Pro atraktivní námět, ale také pro humor a jemnou ironii, jimiž autor popisuje neuvěřitelné příběhy svých hrdinů, je toto dílo oblíbenou četbou také čtenářů 20. století.
Základní, rámcovou osu románu Zlatý osel čili Proměny tvoří vyprávění požitkářského, zvídavého mladíka Lucia, kterého jeho milenka, služebná Fotis, omylem promění v osla. Do tohoto vyprávění, popisujícího útrapy, nebezpečí, ale také pozoruhodné zkušenosti, jichž nabyl jako užitkové domácí zvíře s lidmi, jsou vložena vyprávění dalších postav románu, dobrodružné, strašidelné i milostné příběhy, mimo jiné proslulá báje o Amorovi (Kupidovi) a Psýché.
Následující ukázka popisuje milostnou scénu mezi eroticky zoofilně orientovanou bohatou dámou a hrdinou románu Luciem, proměněným v osla. Tuto scénu nepochybně antičtí čtenáři vnímali s větším pochopením než čtenáři na konci druhého tisíciletí, kteří již ztratili živý kontakt s realitou antických mýtů i živé přírody. V starořeckých mýtech totiž nebyl ostře oddělen svět bohů, lidí a zvířat. Existovalo zde značné množství bytostí s tělem zčásti lidským a zčásti zvířecím, které byly potomky různých sexuálních mesaliancí. Na výtvarných vyobrazeních například bůh arkadských
Malíř Makron - hrnčíř Hieron, „ Vousatý muž věnuje zajíce svému mladému oblíbenci", začátek 5. století př. n. 1., detail výzdoby attic-ké červenofigurové číše (kylix), která znázorňuje scény z palestry, keramika, výška 13,5 cm, průměr 33,2 cm, naleziště: Cerveteri, Itálie, uloženo: Kunsthistorisches Museum (inv. č. IV 3698), Vídeň, Rakousko.
Zajíc nebo nějaká jiná hračka jsou oblíbenými dary, jimiž si muži získávali přízeň mladíků. V aristokratických kruzích byla pederas-tie zdůvodňována pedagogickými záměry jako cit, který muž prožívá dvakrát. Nejdříve se jako eromenos cvičí v oddanosti vůči svému dospělému druhovi. V dospělosti muž poskytuje svému mladému příteli ochranu, je mu vzorem a je odpovědný za jeho chováni a zdatnost. Výchovou mládeže k tradičním ctnostem tak byla v očích tehdejší společnosti ospravedlňována tělesná láska mezi muži. Demokratická správa se snažila tyto praktiky omezit a dostat pod zákon, ale homosexuální vztahy přežívaly dále po celou antiku.
213
láska v antické literatuře
Apuleius: Zlatý osel čili Proměny. Státní nakladatelství krásné literatury, Praha 1960, s. 183-184. Z latinského originálu přeložil Ferdinand Stiebitz.
Neznámý mistr, „Sodomismus", polovina 3. století n. 1., reliéf v medailonu římské keramické lampy firemního typu (signatura výrobce Preimos), ...x... cm, naleziště: Athény, Řecko, uloženo: British Museum (inv. č. G&RL 1971.4-26.39), Londýn, Velká Británie. Výjev zachycuje ženu souložící s oslem.
pastýřů Pan má kozí nohy a rohy a tělo démonů hor a lesů, Kentaurů, je v horní půli lidské, v dolní koňské. Běžné byly rovněž proměny bohů a lidí ve zvířata. Bohové i lidé praktikovali pohlavní styk také ve změněných podobách. Zeus přelstil manželku spartského krále Tyndarea, Ledu, tím, že ji oplodnil v podobě labutě; ke své milence Ió, dceři argejského krále Inacha, kterou Diova žárlivá manželka přeměnila v krávu, se mohl dostat v podobě býka.
Konečně si vyjednala s mým živitelem, nabídnuvši mu velikou odměnu, že smí se mnou strávit jednu noc. A on, nelámaje si nijak hlavu nad tím, jaký lze požitek ze mne mít, svolil, jsa jen spokojen se svým ziskem.
A když bylo jídlo skončeno a my jsme se vzdálili z pánovy jídelny, zastihli jsme tu paní již čekající před mým pokojem. Dobří bohové, jaké to skvělé přípravy byly vykonány! Čtyři eunuchové nám ihned uchystají na zem lůžko vystlané množstvím podušek, vzdušně se dmoucích jemným peřím, nato pak rozestrou na pokrývku přehoz zlatem tkaný a tyrským nachem zbarvený a docela navrch nakupí mnoho jiných podušek malých, ale četných a silně navoněných, jakými si rozmařilé ženy podpírají tváře a šíje. A nezdrževše dlouhou přítomností radovánky své paní, uzavřou dveře pokoje a odejdou. Uvnitř pokoje pak zářily jasným světlem voskovice a činily nám noční temnoty bílým dnem.
A tu se paní zbavila úplně všeho, co ji halilo, i stuhy, jíž měla spoutána svá svůdná ňadra, stoupla si k světlu, navoněla se z cínové nádobky hojně balzamickým olejem a také mne jím velmi štědře stále natírá, mnohem nákladněji a pečlivěji však jím polévá mé nozdry. Poté se mě jala vroucně líbat, nikoli takovými polibky, jaké nakvap vtiskují ve vykřičených domech buď nevěstky, které za ně žádají peníze, anebo návštěvníci, kteří za ně skrblí penězi, nýbrž čistými a opravdovými polibky mě zahrne, šeptajíc mi přitom velmi úlisná slova: „Mám tě ráda, toužím po tobě, tebe jediného miluji, bez tebe nemohu žít," a jiná a jiná, jimiž svádějí ženy muže a dokládají své vlastní city. A chopivši mě za ohlávku, způsobem, jak jsem se tomu naučil, mě přiměje, abych ulehl na záda. Bylo to snadné, poněvadž jsem tím neměl, jak se mi zdálo, činit nic nového a nic těžkého, zvláště když jsem se měl opět po době tak dlouhé dávat objímat ženou tak sličnou a roztouženou. Neboť jsem se před tím hojně zavlažil a libovonnou mastí jsem podráždil chuť smyslné náruživosti.
Ale byl jsem velmi sužován nemalým strachem, když jsem
214
římská literatura (psaná latinsky)
si uvědomoval, jakým způsobem bych mohl s tak velkými a mocnými nohami na té jemné paní provést skok, tak bělostné a tak něžné údy, z mléka a medu stvořené, svými tvrdými kopyty objímat a drobné její rtíky, zardívající se nachem a ambrosií zrosené, tak velkou a nehoráznou tlamou, zohyzděnou zuby jako z kamene, líbat a posléze: jakým způsobem by mohla žena, byť byla celá až do konečků prstů prolnuta vilností, pojmout do sebe můj ohromný pohlavní úd. Běda mi, kdybych tu urozenou paní roztrhal a byl předhozen šelmám, abych tak přispěl k představení chystanému mým pánem!
Ona však chvílemi opětovala něžná slůvka i ustavičné polibky a sladké žvatlání, přimhuřujíc přitom své oči, až posléze zvolala: „Mám tě, mám, můj holoubku, můj zpěváčku!" A při těch slovech dokázala, že byly plané mé úvahy a strach nejapný. Neboť mě co nejúže objala a zcela, pravím, načisto zcela mě do sebe pojala! A kdykoli jsem, šetře jí, odtahoval svůj zadek, ona pokaždé dravým pohybem se přibližujíc a má záda zachycujíc, vinula se ke mně ještě úže, takže jsem, přisámbůh, myslil, že se mi ještě něčeho nedostává k tomu, abych její vášeň plně ukojil, a uvažoval jsem, že se Pasifaé, matka Minotaurova, nikoli bez důvodu kochala s milovníkem bučícím.
Když tak strávila celou noc, usilovně mě zaměstnávajíc a ani oka nezamhouřivši, odešla ta žena vyhýbajíc se zrádnému svitu dennímu. Ale dříve si ještě vyjednala za stejnou odměnu noc následující.
V pozdějším období římské literární tvorby již sice nevznikla vrcholná básnická díla, ale i tak se v poezii objevují některé půvabné výtvory. Patří k nim rovněž anonymní báseň Noční slavnost Venušina (Pervigilium Vene-ris), datovaná do 2. až 3. století. Jedná se o půvabnou písňovou skladbu
Epiktétos, „Nymfa pokušitelka", poslední čtvrtina 6. století př. n. 1., koflík (skyfos), keramika, 9,5x17 cm, naleziště: Anzi v Basilicatě, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27669), Neapol, Itálie.
Na jedné straně skyfu je zobrazen satyr snažící se dostihnout unikající nymfu (viz strana 125), na druhé straně skyfu je zachycena táž pololežící nymfa v patrně kompromitující poloze, v levé ruce drží kylix, v pravé ruce má thyrsos, kterým k sobě láká osla s erekcí.
Šuvalovův malíř, „ Satyr vezoucí se na okřídleném falu", kolem roku 450 př. a 1., malba na červenofigurovém attickém džbánku (oino-choé), výška nádoby... cm, naleziště: Athény, uloženo: Museum Canellopoulos (inv. č. 401), Athény, Řecko.
Pro vyjádřeni symboliky plodnosti, prosperity a ochrany Řekové vytvořili speciální motiv, v němž spojili falus s tělem okřídleného ptáka. Takto bezprostředně vyjádřili vlastnosti spojené s původní i přenesenou funkcí tohoto symbolu. Ten pak již vlastně představoval jakoby samostatného tvora žijícího vlastním životem.
V řeckém tvarosloví ptačí falus navazuje na již dříve oblíbené motivy, které byly kombinací různých zvířecích i lidských bájných bytostí jako například gryfové, sfingy nebo kentauři. Význam, jež tyto obrazové typy získaly, vyplýval z toho, že v nich byly zosobňovány prastaré přírodní síly.
215
láska v antické literatuře
Malíř vysokých bot, „Mladý muž s hetérou při pohlavním styku ", kolem roku 480/470 př. a 1., detail malby na červenofígurové číši (kylix), keramika, výška ... cm, naleziště: uloženo: The John Getty Museum (inv. č. 83.AE.321), Malibu, USA.
s opakujícím se refrénem „ Qui amavit cras amet, / qui non amavit cras amet, - Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas!" Noční slavnost Venušina
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Jaro nové, jaro zpěvné. Na jaře se zrodil svět, na jaře se lásky druží, ptáky snoubí jarní čas. Háje vlasy rozpouštějí, s deštěm v sňatek vcházejí. Zítra ta, jež lásky pojí, mezi stromy stinnými zelené jim splétá stánky z ratolestí myrtových. Zítra z vysokého trůnu soudit bude Venuše.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! To je den, kdy z božské krve, z kupy pěny bělostné moře oplozené deštěm Afroditu zrodilo v kruhu zelenavých dívek, v kruhu koní dvounohých.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas!
Ona pestrým skvostem květů zdobí čas ten růžový,
Ona dechem Zefyrovým tlačí bujné pupence,
by se v poupě otvíraly; Ona vláhou kropí vše
třpytné rosy, která zbyla, Noc jak zem dýchala.
Slzičky se blyští drobné, chvějí se a houpají -
malá krůpěj, nachýlená, sotva pádu odolá.
Otevřené puky květů prozradily cudný nach.
Vláha, kterou v jasných nocích hvězdy všechno zkrápějí
vlhké roucho rozepjala ňadrům poupat panenských.
Ona chce, by panny ráno růžemi se ovily:
z Venušiny krve vzrostly, z Amorových polibků,
z plamenů a drahokamů, záře slunce rudého.
Zítra nach, jejž ukrývalo dosud roucho ohnivé,
posledního pouta zbaví bez ostychu nevěsta.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Do myrtového jít háje Ona nymfám kázala. Chlapec dívky doprovází; přece nelze věřiti, že by Amor odpočíval, když své šípy odložil. „Jděte, nymfy, složil zbraně, odpočívá Amor dnes; musí jiti zcela nahý, nesmí zbraň si s sebou vzít, aby nezranil ni lukem, šípem ani plamenem!" Přece, nymfy, pozor dejte, neb je krásný lásky bůh:
216
římská literatura (psaná latinsky)
když jde Amor zcela nahý, nejvíc je ozbrojen.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Ustoupit ty nyní musíš, čistá lesů vládkyně. Stejně cudné panny k tobě nyní Venus posílá: „O jedno tě chceme prosit: ustup, délská Diano, aby nebyl háj dnes zbrocen krví zvěře pobité. Sama by tě chtěla prosit, kdyby cudnou pohnula, též by chtěla, abys přišla, kdyby panně slušelo. Po tři noci viděla bys reje chorů sváteční, jak se v družných četách volně po tvých lesích toulají -všude samé věnce z kvítí, samé stánky myrtové. Ceres nechybí, ni Bakchus, bůh tu básníků je též. Celou noc ať slavnost trvá, celou noc ať zpěvy zní! Venuše dnes v lesích vládne, tyjí ustup, Diano!"
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Z květů Hýbly bohyně tu trůn si dala postavit, sama bude konat soudy, Grácie jí pomohou. Hýblo! Vysyp všechny květy, co jich zrodil jarní čas! Hýblo! Prostři květné roucho, kam až sahá Enny pláň! Nymfy z polí sem se sejdou, z hor tu dívky budou též, všechny přijdou, co jich v lesích, v hájích, vodách obývá. Matka bůžka perutného všem tu sedět kázala, kázala, by nevěřily Amorovi nahému.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Mezi trsy květů každý v zelenavý noř se stín! Zítra bude den, kdy prvně Aether sňatek uzavřel, aby jarní vláhou zplodil celou roční úrodu: deštěm skanul v lůno Země, velké matky, choti své, by tak všemu život dával, spojen s tělem velikým. Venus, roditelka, vládne tajemnými silami, do všech světa žil i duše její božský vniká dech, na nebi i na vší zemi, také v mořských hlubinách vše, co otevře jí přístup, zkrápí plodným semenem. Její vůle je, by vesmír poznal cesty rození.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Ona potomstvo své trojské do Latia převedla,
Neznámý mistr, „Leda a Zeus v podobě labuti podporovanýAmorkem", 1. století n. 1., reliéf v medailonu římské keramické lampy, průměr ... cm, naleziště: uloženo: British Museum (inv. Č. G&R:Q 871), Londýn, Velká Británie.
217
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, „Milující se dvojice", (sym-plegma), počátek 1. století a L, reliéfni výzdoba v medailonu římské lampy, terakota, délka 10,5 cm, průměr 6 cm, naleziště: Herculaneum, Itálie, uloženo: Museo Nazionale Archeologico (inv. č. 27862), Neapol, Itálie.
Ona dala synu svému za choť dívku laurentskou a pak zase cudnou kněžku zasnoubila Martovi. Ona Sabinky a muže Romulovy spojila, aby Quirity a Ramny stvořila i potomstvo, Romulův to národ slavný, a pak vnuka Caesara.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Rozkoš polím plodnost dává, pole cítí lásky dech; sám též Venušin syn Amor z pole prý se narodil. Když ho země porodila, Ona na klin vzala jej,
218
římská literatura (psaná latinsky)
sama pak ho vypěstila něžným květů líbáním.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas! Hle! Tam býci lehají si na bok v křoví kručinek, každý chráněn jsa a vázán pevným snubním zákonem. Tam zas ve stínu si hoví stáda ovcí s berany. Bohyně ni opeřencům zpěvným mlčet nedala. Rybníky se ozývají drsným hlasem labutí, přizvukuje Filomela, skrytá v stínu topolů: mníš, že sladké city lásky zpívá hudba hrdélka, nemyslíš, že žaluje si, jak byl krutý sestřin choť. Ona zpívá, a já mlčím. Kdy as přijde jaro mé? Kdy se přidám k vlaštovici, abych přestal mlčeti? Mlčením jsem ztratil Musu, Foibos si mne nevšímá. Tak i tiché Amykly kdys zahubilo mlčení.
Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas!
Dvě následující ukázky z 3. století se zachovaly v latinské části sbírky Anthologia Palatina. Jejich autory jsou jinak neznámí básníci Pentadius a Modestinus.
Dúris, „ Okřídlený genius nebo Erós unáší mladého hudebníka", kolem roku 480 př. a L, detail výzdoby červenofigurové číše (kylix), keramika, výška naleziště: uloženo: Staatliche Museen (inv. č. F 2305), Berlín, Německo.
Mladý okřídlený herós unáší mladého hudebníka s lyrou a při letu s ním zároveň i souloží.
Pentadius
Nevěř Ženám! Římská lyrika. Státní nakladatelství krásné lite-
ratury, hudby a uměni, Praha 1957, s. 412^113. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
Větrům svěř svou loďku, jen nesvěřuj dívkám své srdce: vlny jsou bezpečnější, nežli je přísaha žen. Dobré ženy tu není; a jestli se vydaří která, bývá to náhodou jen, v dobro že změní se zlo.
Modestinus
Spící Amor
Přemožen letmým spánkem hoch Amor náhodou ležel v křoví zelené myrty, jsa rozložen v zrosené trávě. Z daleka vyslány sem, až z temného Hadova dvora, duše ho obstoupí žen, jež zmučil pochodní krutou.
219
láska v antické literatuře
Syriskův malíř, „Letící Erós", kolem roku 490 př. a 1., malba na attické červenofigurové vaze ve tvaru astragalu, kramika, šířka 17,5 cm, naleziště: Falerie v Etrurii, Itálie, uloženo: Museo di Villa Giulia (inv. č. 866), Řím, Itálie.
Motiv letícího Eróta, který drží v obou rukou květiny, byl spojen s obrazem lva na bizarní nádobce, která napodobuje tvar astragalu, hrací kostky. Jako astragaly se v Řecku používaly zápěstní kůstky z kozy. Pro svůj nepravidelný tvar na ně nebylo možné umístit více než čtyři čísla. A tak i později, kdy již byly běžné pravidelné kostky, nesly symboly pouze čísel 1, 3, 4 a 6.
Ejhle toť honec můj! Nuž svažme ho! pravila Faidra. Ustřihněme mu vlasy! tak krutá volala Skylla. Zabme ho! vražednice dvě siré, Médeia s Proknou praví, a s Kanakou Dido hned volají: Ukrutným mečem! Myrrha zas: Větvemi mými! a Euadne: V ohni ho spalme! Ve vlnách! Arethusa a Byblis: Ať v prameni zhyne! Amor se probudil však a dí: Mé perutě, leťme!
Decimus Magnus Ausonius: Všednosti, Bissula
(Ephemeris, Bissula, 2. polovina 4. století)
Decimus Magnus Ausonius (310-393) byl jedním z nej významnějších básníků ze sklonku antiky. Působil jako profesor rétoriky v Burdigale (Bordeaux) i jako vychovatel budoucího císaře Gratiana na císařském dvoře v Trevíru a dosáhl významných úřadů.
Sbohem, starý Říme. Odeon, Praha 1983, Manželce s. 88. Přeložila Dana Svobodová, uspořádala Eva Stehlíková.
Žijme si, ženo, jak dosud a střežme v paměti své
jména, co svěřil nám osud v náš bílý svatební den:
aby se vyhla nám chvíle, kdy by se změnil kdo z nás,
kdy už bych nebyl tvým chlapcem a ty zas děvčátkem mým.
Kdybych byl starší nežli sám pylský Nestor a ty
mohla se věkem měřit s věštkyní Sibylou z Kum,
mávněme lehounce rukou: tak aťsi! a je nám víc!
Sluší se rozumět času spíš nežli součtům svých let.
Dívka, kterou miloval
Chci míti tu, co mě nechce; a nechci tu, co chce mne; krása má nad srdcem vyhrát - a ne mu pochoutkou být. Pohrdám vnadami zdarma, těm pyšným uhnu se rád: netoužím srdce jen sytit. Však týrat taky už ne. Čím je Dianin dvoj pás, čím skvoucí kythérský akt? V Dianě slasti tak málo, jak jí má Venuše moc.
220
římská literatura (psaná latinsky)
Ať mi však důvtipná žena, v níž všecka „nechci" a „chci",
nabídne jednou to štěstí být zkrotlé Venuše pán.
Půvabným oddílem Ausoniovy tvorby jsou básně, v nichž opěvuje svou germánskou otrokyni Bissulu, kterou dostal jako odměnu za pomoc a která ho inspirovala k napsání následujících básní. Z nich je zřejmé, proč byly v římské společnosti plavé germánské ženy pokládány za krasavice.
Úvodem Sbohem, starýŘíme. Odeon, Praha 1983, s. 54
-55. Přeložila Květa Rubešová, uspořádala Eva Stehlíková.
Zde jsou verše o Bissule, jak sis, milý Paule, přál, psal je půvab švábské dívky, co mi srdce rozehřál. Psal je spíše k potěšení nežli k slávě, k libé cti. Prchlivěs ty verše žádal - tak ty prchlé verše čti. Sní š teď to, co nadrobil sis. Jak to říká přísloví: vlastní rukou ukované nosí kovář okovy.
Čtenáři této knížky
Kdo v této útlé knížečce básní budeš kdy číst si,
nečti moc vážně z mých slok.
Vrásky a chmurné čelo šetři si pro vážné básně:
já zvolil Thymelin krok.
Neslavím Erasinus - já pěji zde Bissule chválu;
říkám: prv nalej si číš.
Střízlivce nectím; budeš-li s vínem po troškách čisti, možná mě pochopíš spíš.
Ještě však lepší je dřímat: verše jak půjdou ti hlavou, budeš si myslet, že sníš.
Kde se Bissula narodila a jak se dostala do rukou pána
Bissula, které svět ustlal na březích chladného Rýna, Bissula, která má v očích prameny dunajských vod, zajata byla kdys dávno, pouta však brzy jí svlékl, aby se potěšit mohl, sladké té kořisti pán. Zbavena rozkazů paní, bez matky, bez dobré chůvy musela žít.
Prosta všech krutých ran sudby, prosta všech krutých ran vlasti, míjela důstojně dveře, kde tkali jí otrocký šat.
221
láska v antické literatuře
Latinský mrav jí byl vštípen, zůstala Germánkou přesto: oči se modravě třpytí, ve vlasech světlounký třpyt. Jazyk a půvabnost zvláštní črtají záhadnou dívku: řeč její v Latiu rodem, Rýn její krásu však křtil.
O téže Bissule
Chovanka máje sám půvab, sama láska, hra a slast, barbarka, co je nad všechny krasavice z Latia. Bissula je jméno všední pro dívku tak něžných krás. Pro vás snad drsné - pro pána sličné. A pán jsem já.
Malíři o obrazu Bissuly
Bissulu těžko ztvárnit, chudá je barva i vosk, vrozená krása se vzpírá všemu, co umění zná. Nachu a běli sněžná, služte všem ostatním dívkám! Jak j en ji namalovat? Tohle snad, malíři, zkus: lilií bělost vroucí smíchej si s purpurem růží pří svit, jímž vzduch se zardí, barvou buď pro její tvář.
Luxorius žil v 6. století v severní Africe. Byl činný jako gramatik a nadaný lyrický básník. Pod jeho jménem figuruje v Anthologia Palatina následující báseň:
Sbohem, starý Říme. Odeon, Praha 1983, Na příliš CtllOStllOU krásku
s. 59. Přeložila Květa Rubešová, uspořádala Eva Stehlíková.
Jsi krásnější než sníh - a přece toužíš jenom být nej ctnostnější z žen. Tohle jsou záhady: Muselas podplatit přírodu, že ti vdechla do těla Venuše panenství Pallady. Jsi krásná, jenomže k čemu je tahle krása -vždyť tebe neláká ani mít manžela. Mužům se vyhýbáš. Jsi vůbec ještě žena? Být ženou chlapovi sotva bys uměla!
222
římská literatura (psaná latinsky)
Pozdně antické náhrobní epigramy
(3.-5. století)
Sbohem, starý Říme. Odeon, Praha 1983,
Jsou většinou osobní, ale lze mezi nimi naiít i některé sentence. s 88 přeložila Květa Rubešová, uspořádala
J Eva Stehlíková.
Balnea vina Venus corrumpunt corpora nostra sed vitam faciunt
Český překlad:
Lázně, láska, chuť vín jsou škůdci našeho těla. Jsou však pilíře žití - lázně, láska, chuť vín!
Olomoucký malíř, „Dionýsos při tanci s picím rohem", kolem 500-490 př. n. 1., kresba na attické černofigurové amfoře, keramika, výška 17,8 cm, naleziště: neznámo, uloženo: Katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého (inv. č. 22/45), Olomouc, Česká republika.
223
láska v antické literatuře
Neznámy mistr, Průčelí římské Celsovy knihovny, 2. století n. L, v maloasijském přístavním městě Efesu, které se již v době po pelopon-néské válce na konci 5. století př. n. 1. stalo nej významnějším střediskem obchodu ve vý-chodořecké oblasti.
Město má základní význam pro křesťanské dějiny. Podle pozdějších legend v Efesu působil a napsal zde své evangelium apoštol Jan, do jehož péče Kristus svěřil svou matku Pannu Marii. Ta zde údajně strávila konec svého života a byla zde pochována. Efesos několikrát navštívil, aby čelil Artemidinu kultu, apoštol Pavel. Z Efesu také posílal své pasto-rečni listy do dalších církevních obcí, například zde citovaný list Korintským
224
křesťanská literatura
Křesťanská literatura
Pavel z Tarsu: Listy
(Epistulae, 1. list Korintským, 53-54 n. 1.)
Svatý Pavel (3 n 1.-67 n. 1.), apoštol národů, pocházel z židovské rodiny usazené v maloasijském Tarsu, která získala římské občanství. Z toho důvodu se mu dostalo řeckého vzdělání a všechny jeho spisy jsou psány v řečtině. Rabínské vědomosti získal v Jeruzalémě a stal se horlivým pronásledovatelem křesťanů. Na cestě do Damašku, kam se vypravil, aby získal společenské zařazení (z toho se soudí, že mu tehdy mohlo být třicet let, protože Židé se mohli ucházet o úřady až po dosažení této věkové hranice), se mu zjevil Kristus a ptal se ho, koho pronásleduje. Tady došlo k Pavlovu obrácení. Po třech letech přípravy v kraji Arabia Petraea se vrátil do Damašku a začal kázat proti Židům. Poté se odebral do Jeruzaléma, kde se údajně setkal s Petrem. Asi od roku 45 podnikal své apoštolské cesty: první na Kypr a do Malé Asie, druhou do Frýgie, Tróady, Makedonie a Athén (před Areopágem tam hájil Kristovo zmrtvýchvstání), do Korinta, Efesu a Antiochie. V letech 51 až 54 n. 1. z Efesu adresoval dva listy Korintským křesťanům, mezi nimiž se mezitím nakupily rozpory. Odešel do Jeruzaléma, tady jeho vystupování vyvolalo vzbouření, byl zatčen a odveden do Kaisareie k prokurátorovi (římskému správci). Po třech letech byl poslán před císařský tribunál do Říma, kam se dostal roku 62. Byl osvobozen, ale při svém druhém zajetí byl odsouzen a roku 67 sťat, protože jako římský občan nesměl být ukřižován. Pavel přetvořil křesťanské ideje, původně určené pro úzký kruh příznivců, jež se odštěpili od palestinského židovství, a vytvořil tak základ pro univerzální křesťanské náboženství, které se rozvinulo v antickém světě. Je autorem čtrnácti epištol, v nichž je obsažena celá křesťanská teologie a zásady pastorační praxe. Pavel používá energický, přesný sloh. Exaktní formulaci myšlenky doplňuje svou strhující argumentací a poutavou formou vyjádření. To dokládá i následující ukázka z 1. listu Korintským 13, 1-13, v níž je obsažena jeho koncepce lásky:
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co
Ekumenický překlad Bible. Členové ekumenických překladatelských komisí, Praha 1979, s. 911.
225
láska v antické literatuře
Neznámý mistr, „Stříbrná svatební skříňka pro Secunda a Proiectu", začátek 5. století, pozlacené stříbro, rozměry naleziště: uloženo: British Museum, Londýn, Velká Británie.
Svatební dar pro křesťanské snoubence se neliší od děl profánního určení, neboť je na něm znázorněno narození Afrodíty a její mořský triumf. Pouze věnovací nápis „Secunde e Proiecta, vivatis in Deo " („ Secunde a Pro-iecto, žijte v Bohu") nasvědčuje tomu, že tento dar byl určen pro křesťanský pár.
mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevy chlouba a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatností, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když j sem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
226
křesťanská literatura
Neznámý mistr, „Stříbrná svatební skříňka pro Secunda a Proiectu ", detail portrétu obou snoubenců na víku. Jejich znázorněni evokuje svornost a soudržnost křesťanských manželů, které spojuje nejen vzájemná náklonnost, ale také láska v Kristu. Dvojportrét je komponován do věnce, jejž nesou dva Amorci.
Meropius Pontius Paulinus
(353-431)
Byl senátorem a konzulem z bohaté galské rodiny. V Itálii se dal pokřtít a dvacet let působil jako biskup v kampánské Nole. Jeho básně jsou dokladem toho, jak se utvářela křesťanská estetika.
Epithalamion pro Juliana a Titii
Svorné duše tu dnes spojuje čistá láska. Chlapec je panic Kristův, dívka je panna boží. Bože Kriste, hle dvě holubice pod tvou uzdou! Veď jejich skloněné šíje zajaté lehkým jhem. Je tvé j ho lehké, přijímá-li je úslužná vůle a s láskou a ochotně když je nese poslušnost. Jedněm je zatěžko vzít posvátné břímě zákona, pro druhé sladké zas přemáhat svody chtíče. Ať se sprostý dav zdaleka vyhne tomuto domu, jakož i Juno, Kupido, Venuše - zástavy neřesti. Posvátné manželství nechť spojí ctihodný kněz. Ať spojí mír s cudností a naplní zbožnou vírou.
Sbohem, starý Říme. Odeon, Praha 1983, s. 75. Přeložil Miloš Vodička za odborné spolupráce Jany a Jiřího Matlových, uspořádala Eva Stehlíková.
227
láska v antické literatuře
Praxiteles, Afrodite Knidská, rekonstrukce Wilhelma Kleina, sádrový odlitek, výška 204 cm, uloženo: Muzeum antické plastiky (inv. č. 45), Hostinné, Česká republika.
228
Literatura
Citovaná literatura
Ahrem, Maxmilián (1914): Das Weib in der antiken Kunst. Eugen Dierichs, Jena.
Apuleius (1960): Zlatý osel čili Proměny. Státní nakladatelství krásné literatury, Praha. Z latinského originálu přeložil Ferdinand Stiebitz.
Ariěs, Philippe - Duby, Georges (1985): Histoire de la vie privée: I. De l 'antiquité ä l 'an mil. II. De l 'Európe féodale ä la Rennaissance. Editions du Seuil, Paris.
Borecký, Bořivoj (1975): „Nad dílem Sofoklovým". In: Sofoklés, Tragédie. Antická knihovna, svazek 29, s. 12. Svoboda, Praha 1975. Přeložil Ferdinand Stiebitz, předmluvu napsal Bořivoj Borecký.
Carcopino, Jerôme (1939): La vie quotidienne á Rome ä l 'apogée de l 'Empire. Hachette, Paris.
Cavalier, Odile, ed. (1997): Silence et fureur: La femme et le mariage en Grěce. Les antiquités grecques du Musée Calvet. De Boccard, Paris.
Ekumenický překlad Bible (1979): Členové ekumenických překladatelských komisí, Praha.
Euripides (1978): Trójanky a jiné tragédie. Antická knihovna, svazek 39. Svoboda, Praha. Přeložil Ferdinand Stiebitz, předmluvu napsala Eva Stehlíková.
Falerski, František (1968): „Zamyšlení nad Homérem". In: Homér, Odysseova dobrodružství, s. 7-13. Československý spisovatel, Praha.
Flaceličre, Robert (1981): Život v době Periklově. Odeon, Praha.
Frei, Jiří (1996): „La céramique et la splendeur des courtisanes". Rivista di archeológia, r. 20, s. 38-53.
Frei, Jiří (1997): „Les gens du Céramique entre eux". Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, N2,s. 71-109.
Homér (1968): Odysseova dobrodružství. Československý spisovatel, Praha. Výbor z řeckého originálu uspořádal, přeložil, průvodním textem a bibliografickou poznámkou doplnil Rudolf Mertlík; úvodní esej napsal František Falerski.
Homér (1996): Odysseia. Petr Rezek, Praha. Přeložil Otmar Vaňorný.
Horatius, Quintus Horatius Flaccus (1972): Vavřín a réva. Odeon, Praha. Přeložil Zdeněk K. Vysoký, předmluvu napsala Eva Kuťáková.
Hošek, Radislav (1970): „Svět hetér". In: Listy hetér. Antická knihovna, svazek 8, s. 7-24. Svoboda, Praha.
Charitón (1967): O věrné lásce Chairea a Kallirhoy. Odeon, Praha. Z řeckého originálu Ta peri Chairean kai Kallirhoen přeložil Rudolf Mertlík.
Kember, Owen (1971): „Right and Left in the Sexuals Theories of Parmenides". Journal ofHelenic Studies, r. 91, s. 70-79.
Krenkel, Werner (1961): Pompejanische Inschriften. Koehler&Amelang, Leipzig.
Listy hetér (1970): Antická knihovna, svazek 8. Svoboda, Praha. Přeložil a předmluvu napsal Radislav Hošek.
Longos (1976): Dajhis a Chloé. Supraphon, Praha. Z řeckého originálu přeložil Rudolf Kuthan.
Lucretius, Titus Lucretius Carus (1971): O přírodě. Antická knihovna, svazek 12. Svoboda, Praha. Přeložila a předmluvu napsala Julie Nováková.
Mertlík, Rudolf (1968): „Průvodní texty". In: Homér, Odysseova dobrodružství, s. 17-146. Československý spisovatel, Praha.
Nejstarší řecká lyrika (1981): Antická knihovna, svazek 44. Praha, Svoboda. Uspořádal a úvod napsal Radislav Hošek, Mimnermovy básně z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz.
Lysistrate. Komedie o čtyřech jednáních. Orbis, Praha 1963. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Obrázky z řeckého života (1983): Antická knihovna, svazek 48. Svoboda, Praha. Přeložili Radislav Hošek, Rudolf Mertlík a Ferdinand Stiebitz. Uspořádal a předmluvu napsal Radislav Hošek.
Ovídius, Publius Ovídius Naso (1943): Listy heroin (Heroides). Fr. Borový, Praha. Z latinského originálu přeložil Ferdinand Stiebitz.
Ovidius, Publius Ovídius Naso (1967): Proměny. Spisy Publia Ovidia Nasona, svazek 2. Odeon, Praha. Z latinského originálu přeložil Ferdinand Stiebitz.
229
Antika a rané křesťanství
Ovidius, Publius Ovidius Naso (1993): Umění milovat a nemilovat. Český spisovatel, Praha. Přeložila Dana Svobodová, předmluvu napsal Eva Stehlíková.
Petro nius (1971): Satirikon. Antická knihovna, svazek 9. Svoboda, Praha. Z latinského originálu přeložil Karel Hrdina.
Pietri, Charles (1997): „Le mariage chrétien á Rome". In: Christiana Respublica I-III (sborník statí, editor André Mandouze), III, s. 1543-1569. Collection de lEcole francaise de Rome, svazek 234. Roma.
Písně pastvin a lesů (1977): Antická knihovna, svazek 37. Svoboda, Praha. Přeložili Rudolf Kuthan a Václav Dědina, předmluvu napsala Eva Kuťáková.
Plútarchos (1966): O lásce. Odeon, Praha. Přeložil a doslov napsal Zdeněk K. Vysoký.
Plútarchos (1971): Hovory o lidském štěstí. Odeon, Praha. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Reinsberg, Carola (1984): „Das Hochzeitsopfer - eine Fiction: Zur Ikonographie der Hochzeitssarkophage". Jahrbuch des Deutschen Archäologischen Instituts, r. 99, s. 292-317.
Rousselle, Aline (1988): Porneia: On Desire and the Body in Antiquity. Basil Blackwell, Oxford.
Roveri, Attilio (1959): la vita famigliare nella Grecia antica: Enciclopedia classica, sez. I Storia e an-tichitá. Vol. III - Antichitá greche: Tomo IV: La vita famigliare nella Grecia antica. Societa editrice inter-nazionale, Torino.
Řecká lyrika (1945): Melantrich, Praha. Uspořádal a přeložil Ferdinand Stiebitz.
Římská lyrika (1957): Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Sapfó (1968): Z písní lásky. Odeon, Praha. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
Sbohem, starý Říme (1983): Odeon, Praha. Přeložili Dana Svobodová, Květa Rubešová, Karel Hubka a Eva Stehlíková, Jiří Žáček, Miloš Vodička, uspořádala Eva Stehlíková.
Sobotka, Ladislav M. (1976): „Antické tragédie a jejich historicko kulturní zázemí". In: Řecká dramata, s. 308-350. Mladá fronta, Praha.
Sofoklés (1975): Tragédie. Antická knihovna, svazek 29. Svoboda, Praha. Přeložili Ferdinand Stiebitz, Václav Dědina a Radislav Hošek. Předmluvu napsal Bořivoj Borecký.
Stiebitz, Ferdinand (1968): „Lesbická básnířka a její svět". In Sapfó, Z písní lásky, s. 147-173. Odeon, Praha.
Symposion (1947): Leichterova filosofická knihovna, Jan Laichter, Praha. Přeložil František Novotný.
Vergilius, Publius Vergilius Maro (1970): Aeneis. Antická knihovna, svazek 7. Svoboda, Praha. Přeložil Otmar Vaňorný, přepracovali Ferdinand Stiebitz a Rudolf Mertlík, předmluvu napsal Radislav Hošek.
Z písní lásky: Ze zlomků Sapfiných písní (1968): Odeon, Praha. Přeložil Ferdinand Stiebitz.
230
Literatura
Literatura o dějinách, kultuře a mravech antiky a raného křesťanství
Ariěs, Philippe - Duby, Georges (1985): Histoire de la vie privée: I. De ľantiquité ä ľan mil. Editions du Seuil, Paris.
Aries, Philippe - Duby, Georges (1985): Histoire de la vie privée: II. De I 'Europe féodale ä la Rennaissan-ce. Editions du Seuil, Paris.
Baker, Robin R. (1996): Sperm Wars: Infidelity, Sexual Conflict and Other Bedroom Battles. Fourth Estate, London. (Český překlad: Válka spermií: Nevěra, konflikt mezi pohlavími a jiné ložnicové bitvy. Jota, Brno 1997.)
Bartoněk, Antonín (1969): Zlatá Egeis. Mladá fronta, Praha.
Beazley, J. D. (1963): Attic Red-Figure Vase-Painters.
2. vydání. Clarendon Press, Oxford. Bellinger, Gerhard J. (1998): Sexualita v náboženstvích
světa. Academia, Praha. Bergmann, Bertina (1996): „The Pregnant Moment: Tragic
Wives in the Roman Interior". In: Kampen, Natalie
Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East,
Egypt, Greece, and Italy, s. 199-218. Cambridge
University Press, Cambridge. Bethe, Erich (1988): „Die dorische Knabenliebe: Ihre
Ethik und ihre Idee". In: Siems, Andreas Karsten, ed.
Sexualität und Erotik in der Antike, s. 17-57. Wissen-
schaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (1979):
Ústřední církevní nakladatelství, Praha. Bishop, Clifford (1997): Lidský duch a sexualita. Knižní
klub - Práh, Praha. Blažková, Jarmila, ed. (1946): Zena, věčná inspirace
umění: Zena ve výtvarném umění od doby kamenné
až po Picassa. Symposion, Praha. Blok, Josine - Mason, Peter (1987): Sexual Asymetry:
Studies in Ancient Society. J. C. Gieben Publisher,
Amsterdam.
Blundell, Sue (1995): Women in Ancient Greece. British
Museum Press, London. Boardman, John (1991): Athenian Black Figure Vases.
Thames & Hudson, London.
Boardman, John (1997): Athenian Red Figure Vases: The Archaic Period. Thames & Hudson, London.
Boardman, John (1997): Athenian Red Figure Vases: The Classical Period. Thames & Hudson, London.
Boardman, John - La Rocca, Eugenio (1975): Eros in Greece. Erotic Art Book Society and John Murray, New York - London.
Bonfante, Larissa (1986): Etruscan Life and Afterlife. Wayne State University Press, Detroit.
Bonfante, Larissa (1996): „Etruscan Sexuality and Funerary Art". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 155-169. Cambridge University Press, Cambridge.
Bowie, Theodore - Christenson, Cornelia V., ed. (1970): Studies in Erotic Art. Basic Books, New York - London.
Bremmer, Jan, ed. (1989): „Greek Pederasty and Modern Homosexuality". In: From Sapfo to de Sade, s. 1-14. Routledge, London.
Brendel, Otto J. (1970): „The Scope and Temperament of Erotic Art in the Greco-Roman World." In: Bowie, Theodore - Christenson, Cornelia V., ed., Studies in Erotic Art, s. 3-108. Basic Books, New York - London.
Brown, Peter (1990): „Bodies and Minds: Sexuality and Renunciation in Early Christianity". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 479^193. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Burn, L. (1987): The Meidias Painter. Clarendon Press, Oxford.
Carcopino, Jerome (1939): La vie quotidienne á Rome á
ľ apogee de I Empire. Hachette, Paris. Carpenter, T. H. (1998): Art and Myth in Ancient Greece.
Thames & Hudson, London. Carson, Anne (1990): „Putting Her in Her Place: Woman,
Dirt, and Desire". In: Halperin, David M. - Winkler,
Dettenhofer, Maria (1996): Reine Männer Sache?
231
Antika a rané křesťanství
Frauen in Männerdomänen der antiken Welt. Deutscher Taschenbuch Verlag, München.
John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 135-169. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Cancik, Hubert (1988): „Zur Entstehung der christlichen Sexualmoral". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 347-374. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Cancik-Lindemaier, Hildegard (1988): „Ehe und Liebe: Entwürfe griechischer Philosophen und römischer Dichter". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 232-263. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Cartledge, Paul (1988): „The Politics of Spartan Pederasty". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 385-415. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Cavalier, Odile, ed. (1997): Silence et fureur: La femme et le mariage en Grece. Les antiquites grecques du Musee Calvet. De Boccard, Paris.
Cawthorne, Nigel (1997): Secrets of Love: The Erotic Arts Through the Ages. Harper, San Francisco.
Clark, Gillian (1993): Woman in Late Antiquity: Pagan and Christian Life-Styles. Clarendon Press, Oxford.
Clarke, John (1996): „Hypersexual Black Men in Augustan Baths: Ideal Somatotypes and Apotropaic Magic". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Ltaly, s. 184-198. Cambridge University Press, Cambridge.
Clarke, John R. (1998): Looking at Lovemaking: Constructions of Sexuality in Roman Art 100 B. C.-A. D. 250. University of California Press, Berkeley, Los Angeles, London.
Cohen, Ada (1996): „Portrayais of Abduction in Greek Art: Rape or Metaphor?". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 117-135. Cambridge University Press, Cambridge.
Corbeill, Anthony (1997): „Dining Deviants in Roman Political Invective". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 99-128. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
D'Ambra, Eve (1996): „The Calculus of Venus: Nude Portraits of Roman Matrons". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 219-232. Cambridge University Press, Cambridge.
Devereux, George (1988): „Greek Pseudo-Homosexuality and the ,Greek Miracle'". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 206-231. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Dierichs, Angelika (1993): Erotik in der römischen Kunst. Verlag Philipp von Zabern, Mainz am Rhein.
Dierichs, Angelika (1993): „Erotik in der Kunst Griechenlands". Antike Welt. Zeitschrift für Archäologie und Kulturgeschichte, r. 24, zvláštní číslo, s. 1-136.
Dierichs, Angelika (1993): Erotik in der Kunst Griechenlands. Verlag Philipp von Zabern, Mainz am Rhein.
Dover, Kenneth J. (1978): Greek Homosexuality. Harvard University Press, Cambridge (Massachusetts).
Dover, Kenneth J. (1988): „Classical Greek Attitudes to Sexual Behaviour". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 264-281. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Dubois, Page (1996): „Archaic Bodies-in-Pieces". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 55-64. Cambridge University Press, Cambridge.
Edwards, Catharine (1997): „Unspeakable Professions: Public Performance and Prostitution in Ancient Rome". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 66-95. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Eisner, John (1996): „Naturalism and the Erotics of the Gaze: Intimations of Narcissus". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 247-261. Cambridge University Press, Cambridge.
Fehling, Detlev (1988): „Phallische Demonstration". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 282-323. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Flaceliěre, Robert (1960): L'amour en Grěce. Hachette, Paris.
Flaceliěre, Robert (1981): Život v době Periklově. Odeon, Praha.
Foley, H. P., ed. (1981): Reflections of Women in Antiquity. Gordon and Breach, New York.
Fowler, Barbara Hughes (1989): The Hellenistic Aesthetic. Bristol Press, London.
Francis, E. D. (1990): Image and Idea in Fifth-Century Greece: Art and Literature after the Persian Wars. Routledge, London.
Fredrick, David (1997): „Reading Broken Skin: Violence in Roman Elegy". In: Hallett, Judith P. - Skinner,
232
Literatura
Marilyn JB., ed., Roman Sexualities, s. 172-193. Princeton University Press, Princeton (New Jersey). Frontisi-Ducroux, Francoise (1996): „Eros, Desire, and the Gaze". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 81-100. Cambridge University Press, Cambridge.
Frontisi-Ducroux, Francois - Lissarrague, Francois (1990): „From Ambiguity to Ambivalence: A Diony-siac Excursion through the ,Anakreontic' Vases". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Fro-
ma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 211-256. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Fuchs, Eduard (1926): Geschichte der erotischen Kunst. I—III. Langen, München.
Gladigow, Burkhard (1988): „Römische Erotik im Rahmen sakraler und sozialer Institutionen". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 324-346. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Gleason, Maud W. (1990): „The Semiotics of Gender: Physiognomy and Self-Fashioning in the Second Century C. E.". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 389^115. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Goldhill, S. D. (1995): Foucault's Virginity: Ravishing Bodies and Penetrating Arguments in Ancient Erotic Writing. Cambridge University Press, Cambridge.
Gordon, Pamela (1997): „The Lover's Voice in Heroides 15: Or, Why Is Sappho a Man?". In: Halle«, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 274-291. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Grant, Michael (1982): Eros in Pompei: The Secret Rooms of the National Museum of Naples. Bonanza Books, New York.
Grimal, P. (1963): L 'amour á Rome. Hachette, Paris.
Hallett, Judith P. (1984): Fathers and Daughters in Roman Society: Women and the Elite Family. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Hallett, Judith P. (1997): „Female Homoeroticism and the Denial of Roman Reality in Latin Literature". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 255-273. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed. (1997): Roman Sexualities. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Halperin, David M. (1990): One Hundred Years of Homosexuality and Other Essays on Greek Love. Routledge, New York - London.
Halperin, David M. (1990): „Why Is Diotima a Woman? Platonic Erös and the Figuration of Gender". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 257-308. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma I., ed. (1990): Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Hanson, Ann Ellis (1990): „The Medical Writers' Woman". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. -Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 309-338. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Havelock, C. M. (1995): The Aphrodite of Knidos and her Successors: A Historical Review of the Female Nude in Greece. University of Michigan Press, Ann Arbor.
Hedreen, Guy Michael (1992): Silens in the Attic Black Figure Vase-Painting: Myth and Performance. University of Michigan Press, Ann Arbor.
Hoffmann, H. (1977): Sexual and A-sexual Pursuit: A Structuralist Approach to Greek Vase Painting. Occasional Paper 34. Royal Anthropological Institute, London.
Hopfner, Theodor (1938): Das Sexualleben der Griechen und Römer. Calve, Prag.
Hopkins, Keith (1988): „Contraception in the Roman Empire". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 168-205. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Hošek, Radislav (1972): Země bohů a lidí: Pohledy do řeckého dávnověku. Svoboda, Praha.
Humphreys, S. C. (1978): Anthropology and the Greeks. Routledge and Kegan Paul, London.
Johns, Catherine (1990): Sex or Symbol? Erotic Images of Greece and Rome. 2. vydání. British Museum Publications, London.
Joshel, Sandra R. (1997): „Female Desire and the Discourse of Empire: Tacitus's Messalina". In: Hallett,
233
Antika a rané křesťanství
Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexuali-ties, s. 221-254. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Kaempf-Dimitriadou, S. (1979): Die Liebe der Götter in der attischen Kunst des 5. Jahrhunderts v. Chr. Franc -ke, Basel.
Kampen, Natalie Boymel (1996): „Omphale and the Instability of Gender". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 233-246. Cambridge University Press, Cambridge.
Kampen, Natalie Boymel, ed. (1996): Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy. Cambridge University Press, Cambridge.
Keith, Alison (1997): „Tandem venit amor. A Roman Woman Speaks of Love". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 295-332. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Kellum, Barbara (1996): „The Phallus as Signifier: The Forum of Augustus and Rituals of Masculinity". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Ltaly, s. 170-183. Cambridge University Press, Cambridge.
Keuls, Eva C. (1985): The Reign of the Phallus: Sexual Politics in Ancient Athens. Harper&Row Publisher, New York.
Kilmer, Martin (1993): Greek Erotica on Attic Red-Figure Vases. Duckworth, London.
Koch-Harnack G. (1983): Knabenliebe und Tiergeschenke. Gebr.-Mann-Studio-Reihe, Berlin.
Krenkel, Werner A. (1978): „Männliche Prostitution in der Antike". Altertum, r. 24, s. 49-54.
Krenkel, Werner A. (1988): „Familienplannung und Familienpolitik in der Antike". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 375-384. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Kroll, Wilhelm (1988): „Römische Erotik". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 70-117. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Kronhausen, Phyllis - Kronhausen, Eberhard (1978): The Complete Book of Erotic Art. Bell Publishing Company, New York.
Laqueur, T. (1990): Making Sex: Body and Gender from the Greeks to Freud. Harvard University Press, Cambridge (Massachusetts) - London.
Lissarrague, Francois (1990): „The Sexual Life of Satyrs". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of
Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 53 -81. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Lo Duca, J. M. (1969): Erotique de l'art. La Jeune Parque, Paris.
Lo Duca, J. M. (1969): Histoire de Vérotisme. La Jeune Parque, Paris.
Loraux, Nicole (1990): „Herakles: The Super-Male and the Feminine". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 21-52. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Lucie-Smith, Edward (1997): Ars Erotica: An Arousing History of Erotic Art. George Weidenfeld and Ni-colson Ltd, The Orion Publishing Group, London. (Německý překlad: Ars Erotica. Wilhelm Heyne Verlag, München 1998.)
Lucie-Smith, Edward (1997): Erotik in der Kunst. Lichtenberg Verlag GmbH, München. (Německý překlad anglického vydání Sexuality in Western Art, Thames and Hudson Ltd, London 1972, 1991, 1997.)
Lucie-Smith Edward (1998): Ars Erotica. Wilhelm Heyne Verlag, München.
Ludvíkovský, Jaroslav (1967): „O řeckém dobrodružném románu". In: O věrné lásce Chairea a Kallirhoy. Chariton, s. 183-190. Odeon, Praha.
Macchi, Giulio (1992): L Amore: Dall'Olimpo all'alco-va. Mailand.
Macura, Vladimír, a kolektiv (1988): Slovník světových literárních děl. 2 svazky. Odeon, Praha.
Malina, Jaroslav - Malinová, Renata (1991): Dvacet nejvýznamnějších archeologických objevů dvacátého století. Svoboda, Praha.
Marcadé, Jean (1961): Roma Amor. Nagel, Geneva -New York.
Marcadé, Jean (1965): Eros Kalos: Essay on Erotic Elements in Greek Art. Nagel, Geneva - Hamburg.
Marcadé, Jean (1977): Die Liebe in der Kunst: Die Griechen. Eros Kalos. Studie über die erotischen Darstellungen in der griechischen Kunst. Nagel, München.
Marcadé, Jean (1978): Ars et Amor: Die Erotik in der Kunst. Die Griechen. Nagel, München.
Marks, M. C. (1978): Heterosexual Coital Position in Ancient Greece, Ancient Rome and Modern North America as a Reflection of Social Attitudes. Dissertation State University of New York at Buffalo.
Martens, Didier (1992): Une esthétique de la transgression. Le Vase Grec de la fin de l 'époque géométrique
234
Literatura
au debut de 1'époque classique. Academie royale de Belgique. Classe des Beaux Arts.
Matino, Lucia (1983): Pompei: Les secrets erotiques. Editions Interdipress, Napoli.
McLeod, G. (1991): Virtue and Venom: Catalogs of Women from Antiquity to the Renaissance. University of Michigan Press, Ann Arbor.
Meier, M.-H.-E. - de Pogey-Castries, L.-R. (1952): Historie de I 'amour grec dans l 'antiquité. Le Prat, Paris.
Melville, Robert (1973): Erotic art of the West. Weidenfeld and Nicolson, London.
Moran, Susanne 1998: Die Mänade in der attischen Vasenmalerei des 6. und 5. Jahrhunderts v. Chr. Philipp von Zabern, Mainz am Rhein.
Morus (Richard Levinsohn) (1992): Světové dějiny sexuality. Naše vojsko, Praha.
Mountfield, David (1982): Erotische Kunst der Antike. Gondrom, Bayreuth.
Možný, Ivo (1990): Moderní rodina: Mýty a skutečnost. Blok, Brno.
Murray, Oswyn, ed. (1990): SYMPOTICA: A Symposiun on the Symposion. Clarendon Press, Oxford.
Nead, Lynda (1992): Art, Obscenity and Sexuality. Routledge, London.
Néret, Gilles (1990): LErotisme en peinture. Nathan editions, Paris.
Nock, Arthur Darby (1988): „Eunuchs in Ancient Religion". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 58-69. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Oakley, J. H. - Sinos, R. H. (1993): The Wedding in Ancient Athens. University of Wisconsin Press, Madison.
Ölender, Maurice (1990): „Aspects of Baubo: Ancient Texts and Contexts". In: Halperin, David M. -Winkler, John J. - Zemin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 83-113. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Oliensis, Ellen (1997): „The Erotics of amicitia: Readings in Tibullus, Propertius, and Horace". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 151-171 . Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Oliphantová, Margaret (1993): Atlas starověkého světa: Po stopách významných civilizací starověku. Gemini, Praha.
Osborne, Robin (1996): „Desiring Women on Athenian Pottery". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality
in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 65-80. Cambridge University Press, Cambridge.
Parker, Holt N. (1997): „The Teratogenic Grid". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 47-65. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Pavelka, Jin - Pospíšil, Ivo (1993): Slovník epoch, smeru, skupín a manifestu. Nakladatelství Georgetown, Brno.
Peschel, I. 1987: Die Hetäre bei Symposion und Komos in der attischen rotfigurigen Vasenmalerei des 6.-4. Jahrhunderts v. Chr. Lang, Frankfurt am Main.
Pierrugues, Pierre (1965): Glossarium eroticum linguae latinae: sive theogoniae, legum et morum nuptialium apud Romanos explanatio nova. Hakkert, Amsterdam.
Pietri, Charles (1997): „Le mariage chrétien á Rome". In: Christiana Respublica I-III (sborník statí, editor Andre Mandouze), III, s. 1543-1569. Collection de lEcole francaise de Rome, svazek 234. Roma.
Price, S. R. F. (1990): „The Future of Dreams: From Freud to Artemidoros". In: Halperin, David M. -Winkler, John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 365-387. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Quinnell, Susan (1994): The Erotic Object: Sexuality in Sculpture from Prehistory to the Present Day. Crescent Moon Publishing, Kidderminster.
Raehs, A. (1990): Zur Ikonographie des Hermaphroditen: Begriff und Problem von Hermaphroditismus und Androgynie in der Kunst. Lang, Frankfurt am Main.
Redfield, James (1990): „From Sex to Politics: The Rites of Artemis Triklaria and Dionysos Aisymnetes at Patras". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. -Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 115-134. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Reinsberg, Carola (1984): „Das Hochzeitsopfer - eine Fiction: Zur Ikonographie der Hochzeitssarkophage". Jahrbuch des Deutschen Archäologischen Instituts, r. 99, s. 292-317.
Reinsberg, Carola (1989): Ehe, Hetärentum und Knabenliebe im antiken Griecheland. Verlag C. H. Beck, München.
Renaud, Robert (1992): „Ars regenda amore. Seduction érotique et plaisir esthétique: de Praxitéle á Ovide". MEFRA, 104, s. 373-438.
Richlin, Amy (1997): „Pliny's Brassiere". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexuali-
235
Antika a rané křesťanství
ties, s. 197-220. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Rousselle, Aline (1988): Porneia: On Desire and the Body in Antiquity. Basil Blackwell, Oxford.
Roveri, Attilio (1959): La vita famigliare nella Grecia antica: Enciclopedia classica, sez. I Storia e antichitá. Vol. III - Antichitá greche: Torno IV: La vita famigliare nella Grecia antica. Societa editrice interna-zionale, Torino.
Sergent, B. (1984): L 'homosexualitě dans la mythologie grecque. Payot, Paris 1984.
Schapiro, H. A. (1981): „Courtship Scenes in Attic Vase painting". American Journal ojArchaeology, r. 85, s. 133-143.
Schauenburg, Kondrad (1965): „Ernstes und Erome-nos"'. Archäologischer Anzeiger, r. 1965, s. 850-867.
Schmitt-Pantel, P., ed. (1993): Geschichte der Frauen I. Antike. Campus-Verlag, Frankfurt.
Schnapp, A. (1984): „Strategie de seduction érotique et gestuelle dans 1'imagerie attique". In: Recherches et Documents du Centre Thomas More, IL, s. 19-25. (Též uveřejněno pod názvem „ Seduction and Gesture in Ancient Imagerie". History and Anthropology, I, s. 49-55.)
Schöne, Angelika (1987): Der Thiasos. Eine ikono-graphische Untersuchung über das Gefolge des Dionysos in der attischen Vasenmalerei des 6. und 5. Jahrhunderts v. Chr. Oastroem, Göteborg.
Siems, Andreas Karsten, ed. (1988): Sexualität und Erotik in der Antike. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Sissa, Giulia (1990): „Maidenhood without Maidenhead: The Female Body in Ancient Greece". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 339-364. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Skinner, Marilyn B. (1997): „Ego mulier. The Construction of Male Sexuality in Catullus". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexuali-ties, s. 129-150. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Skinner, Marilyn B. (1997): „Quod multo fit aliter in Graecia ...". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 3-25. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Slovník antické kultury (1974): Svoboda, Praha.
Snodgrass, A. (1980): Archaic Greece: The Age of Experiment. Dent, London.
Sparkes, Brian A. (1996): The Red and the Black: Studies in Greek Pottery. Routledge, London - New York.
Stähli, Adrian (1999): Die Verweigerung der Lüste: Erotische Gruppen in der antiken Plastik. Reimer, Berlin.
Stehle, Eva - Amy, Day (1996): „Women Looking at Women: Women's Ritual and Temple Sculpture". In: Kampen, Natalie Boymel, ed., Sexuality in Ancient Art: Near East, Egypt, Greece, and Italy, s. 101-116. Cambridge University Press, Cambridge.
Suleiman, Susan Rubin, ed., (1986): The Female Body in Western Culture: Contemporary Perspectives. Harvard University Press, Cambridge (Massachusetts).
Sutton, Dana F. (1980): The Greek Satyr Play. Hain, Meisenheim am Glan.
Sutton, Robert Franklin (1981): The Interaction between Men and Women Portrayed on Attic Red-Figure Pottery. The University of North Carolina, Chapel Hill.
Trendall, A. D. 1998: Rotfigurige Vasen aus Unteritalien und Sizilien. Verlag Philipp von Zabern, Mainz am Rhein.
Verilhac, Anne-Marie - Vial, Claude (1998): Le mariage grec du Vie siecle av. J.-C. ä lepoque d Auguste. De Boccard, Paris.
Vernant, Jean-Pierre (1974): Mythe et societe en Grece ancienne. Editions Maspero, Paris.
Vernant, Jean-Pierre (1989): L'individu, la mort, I 'amour. Gallimard, Paris.
Vernant, Jean-Pierre (1990): „One ... Two ... Three: Eras"'. In: Halperin, David M. - Winkler, John J. -Zeitlin, Froma L, ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 465-478. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Vogt, Joseph (1988): „Von der Gleichwertigkeit der Geschlechter in der bürgerlichen Gesellschaft der Griechen". In: Siems, Andreas Karsten, ed. Sexualität und Erotik in der Antike, s. 118-167. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
Vorberg, Gaston (1991): Die Erotik der Antike in Kleinkunst und Keramik. Freyja-Verlag, München.
Vorberg, Gaston, ed. (1988): Glossarium eroticum. Müller und Kiepenheuer, Hanau am Main.
Walters, Jonathan (1997): „Invading the Roman Body: Manlines and Impenetrability in Roman Thought". In: Hallett, Judith P. - Skinner, Marilyn B., ed., Roman Sexualities, s. 29—43. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
Winkler, John J. (1990): „Laying Down the Law: The Oversight of Men's Sexual Behavior in Classical
236
Literatura
Athens". In: Halperin, David M. - Winkler, John J. -Zeitlin, Froma I., ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 171-209. Princeton University Press, Princeton (New Jersey). Zeitlin, Froma I. (1990): „The Poetics of Eros: Nature, Art, and Imitation in Longus' Daphnis and Chloe".
In: Halperin, David M. - Winkler, John J. - Zeitlin, Froma I., ed., Before Sexuality: The Construction of Erotic Experience in the Ancient Greek World, s. 417 -464. Princeton University Press, Princeton (New Jersey).
237
Antika a rané křesťanství
238
Praxiteles, „Afrodite Knidská - takzvaná Kaufmannova hlava", římská kopie z 2. století podle řecké předlohy z poloviny 4. století př. n. 1., mramor, výška 35 cm, uloženo: Musée du Louvre, Paříž, Francie.
Poznámka: Popisky ilustrací jsou uspořádány podle jednotné osnovy: autor (pokud autor není znám, uvádí se: Neznámý mistr) - název díla -vročení - umělecká technika - materiál - rozměry - naleziště - uloženo, přičemž „kurzívou" jsou vyznačeny názvy uměleckých děl obecně sdílené v archeologické a uměnovědné literatuře, názvy děl uvedené „kurzívou v uvozovkách" jsou pracovními názvy pro potřeby této knihy. U ilustrací, kde je třeba rozvést téma díla, následuje nový odstavec s potřebnými údaji.
Jaroslav Malina
editor
Kruh prstenu
Láska v životě a literatuře
světa srdcem a rukama českých mauru a sochařů
II. svazek
(„euroamerická civilizace")
Pracovní preprint knihy
NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA NAKLADATELSTVÍ GEORGETOWN, BRNO NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA, BRNO
2000
Kruh prstenu
O vydání této knihy se zasloužily laskavou podporou: Brněnské veletrhy a výstavy, a. s.
Výstaviště 1, 647 00 Brno CHG Toshiba, a. s.
Hněvkovského 65, 617 00 Brno Gumotex, a. s.
Mládežnická 3, 690 75 Břeclav Jihomoravská energetika, a. s.
Lidická 36, 659 44 Brno MiTTaG, spol. s r. o.
Chaloupková 3, 612 00 Brno Průmstav Brno, a. s.
Mlýnská 68, 663 89 Brno škoda AUTO a. s.
Třída Václava Klementa 869, 293 60 Mladá Boleslav UNISTAV a. s.
Příkop 6, 604 33 Brno YTONG, a. s.
Vodní 550, 664 62 Hrušovany u Brna
Rámování obrazů pro celý projekt se ujala Cobra3, spol. s r. o.
Husovická 5, 614 00 Brno s užitím lišt značky Nielsen od výhradního distributora NIELSEN CZ spol. s r. o.
Na Volánové 19/692, 160 00 Praha 6
Text © Jan Beneš, Jan Filipský, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Lówensteinová, Klára Macúchová, Jaroslav Malina, Jaroslav Oliverius, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Ivo Pospíšil, Hana Třísková, Josef Unger, Břetislav Vachala, František Vrhel, Jaroslav Zvěřina, 2000
Editor © Jaroslav Malina, 2000
Obálka, grafická a typografická úprava © Josef Zeman, 2000
Ilustrace © Klára Adamová, Jiří Anderle, Nikos Armutidis, Jan Bartoš, Václav Benda, Tomáš Bím, Jaroslav Blažek, Michal Blažek, Adolf Born, František Burant, Tomáš Císařovský, Olga Čechová, Karel Demel, Kurt Gebauer, Stanislav Hanzík, Ladislav Hodný mladší, Zdena Hohmo-vá, Miroslav Hudeček, Miloslav Chlupáč, Petr Jedlička, Josef Jíra, Boris Jirků, Jiří Kašpar, Igor Kitzberger, Daniel Klose, Kristián Kodet, Jiří Kolář, Ivan Komárek, Vladimír Komárek, Valér Kováč, Jaroslav Krátký, Oldřich Kulhánek, Sylva Lacinová, Josef Liesler, Zdeněk Lindovský, Zdeněk Macháček, Jaroslav Malina, Miroslav Malina, Jiří Marek, Dana Marková, Zdeněk Mézl, Alois Mikulka, Veronika Milotová, Josef Mžyk, Jiří Načeradský, Pavel Nešleha, Jiří Netík, Miroslav Netík, Ladislav Novák, Hana Novotná, Jan Antonín Pacák, Arnošt Paderlík, Josef Paleček, Veronika Palečková, Jaroslava Pešicová, Stanislav Podhrázský, Vladimír Preclík, Michael Rittstein, František Ronovský, Ludmila Seefried-Matěj-ková, Pavel Sivko, Jaromír Skřivánek, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jiří Suchý, Jaroslav Svoboda, Vladimír Svoboda, Jiří Šalamoun, Jaroslav Šerých, Jan Šimek, Miroslava Šobrová, František Štorek, Marta Taberyová, Marta Taberyová mladší, Karel Teissig, Vladimír Tesař, Josef Vajce, Aleš Vašíček, Martin Velíšek, Jindra Viková, Antonín Vojtek, Markéta Vyleťalová, Olga Vyleťalová, Roman Wenzel, Vlastimil Zábranský, Dana Zámečníkova, Olbram Zoubek, 2000
Fotografie © Irena Armutidisová, Pavel Baňka, Hana Císařová, Jan Filipský, Zbyněk Hloh, Libor Hřebec, Karel Kestner, Josef Kratochvíl, Marie Kratochvílová, Kateřina Lukášova, Jaroslav Malina, Bohumil Marčák, František Maršálek, Karel Neubert, Miloň Novotný, Marie Pardyová, Anna Pecková, Josef Ščotka, Alena Urbánková, Milan Zemina, Archiv: Karel Demel, Jan Antonín Pacák, Břetislav Vachala, Nadace Uni-versitas Masarykiana, 2000
Vydaly Nadace Universitas Masarykiana v Brně, Nakladatelství Georgetown v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2000 Tisk a knihařské zpracováni Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně.
Ilustrace na přední straně přebalu © Práxitelés, „Afrodite Knidská - takzvaná Kaufmannova hlava", římská kopie z 2. století podle řecké předlohy z poloviny 4. století př. n. I., mramor, výška 35 cm, Musée du Louvre, Paříž, Francie. Ilustrace na zadní straně přebalu © Paul Wunderlich, Láska, list z alba Láska, 1980, barevná litografie, 50x70 cm.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele. ISBN 80-86251-05-5 (Georgetown) ISBN 80-86258-09-2 (NAUMA)
4
Slovo editora
Slovo editora
Námět na vytvoření knihy a výstavy soch a obrazů Kruh prstenu: Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů vznikl koncem devadesátých let. Kniha bude publikována ve třech svazcích: I. svazek obsahuje „celý svět" kromě euroamerické civilizace, II. svazek je věnován euroamerické civilizaci a III. „Českému světu", bibliografiím a rejstříkům. Tato trojsvazková kniha obsahuje ukázky „nejkrásnějších milostných scén" z literatur hlavních kulturně historických okruhů světa od nej starších dob po současnost, zasazené do příslušného historického, duchovního, etického i výtvarného kontextu pojetí sexuality, erotiky, lásky a soužití obou pohlaví v těchto specifických kulturách a civilizacích, a reprodukce obrazů a soch, jež v závěru 20. století vytvořili a vytvářejí věhlasní čeští malíři a sochaři inspirovaní těmito skutečnostmi a zejména milostnými scénami z beletrie; jejich výtvarné originály budou putovat spolu s knihou po galeriích a výstavních síních.
Je to velké a složité téma, které se chová jako antické božstvo Próteus: člověk se domnívá, že je pevně zvládá, a ono se opětovně mění a komplikuje.
Složitosti si byli vědomi již lidé v antice, kdy museli své pojetí konfrontovat s pojetími jiných kultur světa. Řecký historik filozofie Diogenes Laěrtios (3. století n. 1.) v díle Život, názory a výroky proslulých filozofů (IX, 83-84) uvádí: „Neboť totéž je u jedněch spravedlivé, u druhých nespravedlivé, u jedněch dobré, u druhých zlé. Peršané totiž nepokládají za nepřístojnost pohlavní styk s dcerou, kdežto u Helénů je to čin nezákonný. A Massageti, jak praví i Eudo-xos v první knize Cesty kolem země, mají ženy společné, Heléni však ne. Klikové měli zálibu v loupežnictví, Heléni nikoli. Různé národy věří v různé bohy a jedny uznávají božskou prozřetelnost, druhé ne. Egypťané pohřbívají mrtvé balzamujíce je, Římané je spalují a Paio-nové je házejí do rybníků. Z toho plyne, že je třeba se zdržet úsudku o pravdě. " Mnohosti mravů, způsobů chování a jejich relativity si byl vědom i jiný představitel antické civilizace, syrský filozof a básník
7
Kruh prstenu
Bardesanes (154-222 n. 1.) - ve svém Dialogu o zákonech zemí píše: „ Osud nemůže nutit Číňany k tomu, aby spáchali vraždu, protože to stejně neudělají, ani brahmíny k tomu, aby jedli maso, Peršany k tomu, aby se vyhýbali sňatkům s vlastními sestrami a dcerami... ani Brity k tomu, aby nepraktikovali polyandrii, Edessany k tomu, aby se vzdali cudnosti, Reky k tomu, aby přestali chodit nazí do gymnázií nebo Římany k tomu, aby nedobývali nová území. "
Původní odhad, dovést téma k cíli vydáním knihy a vernisáží výstavy koncem roku 1998, se posunul na rok 2001. Předcházely dílčí studie, zprávy o postupu prací a předběžné výstavy vznikajících děl českých výtvarníků sloužící k diskuzi mezi autory knihy, malíři a sochaři, aby výsledek byl co nej lepší; k nim patří i tato publikace, jež obsahuje takřka úplný text, většinu reprodukcí výtvarných děl vzniklých v popisovaných kulturách, ale žádné reprodukce artefaktů dosud vytvořených českými malíři a sochaři. Aby autoři uchopili téma pevně, jako Meneláos Prótea - a ten jim a čtenářům zodpověděl „všechny" otázky.
Téma je pojednáno několika Jazyky": Jazykem" moderní vědy, Jazykem" naučné literatury (mýty, právní předpisy, mravní naučení ...) daného kulturně historického okruhu, Jazykem" beletrie kulturně historického okruhu, Jazykem" výtvarného umění kulturně historického okruhu, Jazykem" současných českých malířů a sochařů. Vzniká dílo celostní a zdá se, že i ojedinělé.
Autorem námětu a editorem je Jaroslav Malina, autory knihy jsou Jan Beneš, Jan Filipský, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Lôwensteinová, Klára Macúchová, Jaroslav Malina, Jaroslav Olive-rius, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Ivo Pospíšil, Hana Třísková, Josef Unger, Břetislav Vachala, František Vrhel a Jaroslav Zvěřina, to znamená amerikanisté, antropologové, arabisté, archeologové, egyptologové, etnologové, historici, indologové, japanisté, koreanisté, literární historici, sexuologové, sinologové, sumerologové, tibetologové, kteří díky své erudici provázejí čtenáře historií, kulturou a etikou vztahů muže a ženy „svého světa" a literární ukázky volí tak, aby i z nutně omezeného počtu a rozsahu vynikla specifika jednotlivých kulturně historických oblastí naší planety v jejich vývoji od pravěku a starověku po moderní dobu; ta ještě zvýrazňují reprodukce výtvarných děl, jež byla v dané oblasti v průběhu historie vytvořena. Na úvodní eseje o sexualitě, erotice, lásce, přátelství a altruizmu a o jejich genetických a sociobiologických podmíněnostech navazuje výbor z veršované lyriky a epiky a z prozaických a dramatických děl, rozčleněný do oddílů podle kulturních oblastí, epoch a konceptů lásky. Jádrem každého oddílu jsou literární ukázky uvozené heslem o životě a tvorbě autora, obsahem díla a bibliografickou poznámkou a zasazené do reálného historického a sociokulturního kontextu; užitečnou informační
8
Slovo editora
částí knihy jsou seznamy literatury k dalšímu poučení a výkladové rejstříky důležitějších jmen a pojmů.
Moderní výtvarnou „vizi" tématu knihy vytvářejí významní čeští umělci, představitelé starší, střední i nejmladší generace výtvarníků, vyznačující se tolik potřebnou rozmanitostí pohledů a přístupů: malíři a grafici Jiří Anderle, Václav Benda, Tomáš Bím, Jaroslav Blažek, Adolf Born, František Burant, Tomáš Císařovský, Olga Cechová, Karel Demel, Vladimír Drápal, Ladislav Hodný mladší, Zdena Hôhmová, Miloslav Chlupáč, Josef Jíra, Boris Jirků, Kristián Kodet, Jiří Kolář, Ivan Komárek, Vladimír Komárek, Oldřich Kulhánek, Josef Liesler, Jaroslav Malina, Miroslav Malina, Alois Mikulka, Zdeněk Mézl, Josef Mžyk, Jiří Načeradský, Pavel Nešleha, Miroslav Netík, Ladislav Novák, Jan Antonín Pacák, Arnošt Paderlík, Josef Paleček, Veronika Palečková, Jaroslava Pešicová, Stanislav Podhrázský, Michael Rittstein, František Ronovský, Pavel Sivko, Joska Skalník, Jaromír Skřivánek, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jiří Suchý, Vladimír Svoboda, Jiří Šalamoun, Jaroslav Šerých, Marta Taberyová mladší, Karel Teissig, Vladimír Tesař, Martin Velíšek, Antonín Vojtek, Markéta Vyleťalová, Olga Vyleťalová, Vlastimil Zábranský a sochaři Klára Adamová, Nikos Armutidis, Jan Bartoš, Michal Blažek, Vladimír Drápal, Kurt Gebauer, Stanislav Hanzík, Miroslav Hudeček, Miloslav Chlupáč, Petr Jedlička, Boris Jirků, Jiří Kašpar, Igor Kitzber-ger, Daniel Klose, Valér Kováč, Jaroslav Krátký, Sylva Lacinová, Zdeněk Lindovský, Zdeněk Macháček, Jiří Marek, Dana Marková, Alois Mikulka, Veronika Milotová, Jiří Netík, Hana Novotná, Vladimír Preclík, Ludmila Seefried-Matějková, Jaroslav Svoboda, Jan Šimek, Miroslava Šobrová, František Štorek, Marta Taberyová, Josef Vajce, Aleš Vašíček, Martin Velíšek, Jindra Viková, Roman Wenzel, Dana Zámečníkova, Olbram Zoubek.
Název knihy Kruh prstenu byl inspirován úryvkem dopisu, který píše dívka Jing-jing svému milému v novele Setkání s opravdovou láskou významného čínského básníka a prozaika tchangského období Juan Cena (779-831):
„ Zalykajíc se touhou nad tímto listem, uvědomuji si víc než kdykoli jindy, že není možné vyjevit zcela a úplně, co člověk cítí. Ach, můj drahý! Můj nejdražší! Vidíte ten nefritový prstýnek, s ním jsem si hrála už jako malá holčička, nyní vám jej posílám, abyste jej nosil při sobě, protože nefrit je znamením pevnosti a stálosti odolávající proměnám a kruh prstenu znamená nekonečno. K tomu přidávám smotek hedvábné niti a malý čajový mlýnek z kropenatého bambusu. Nejsou to žádné cennosti a chci jimi říci jen tolik, abyste zůstal pevný a opravdový mezi muži, jako je mezi kameny opravdový nefrit, abyste zůstal stálý ve svých citech a přáních jako kruh prstenu, jenž je bez konce. Na bambusu, z něhož je zhotoven čajový mlýnek, najdete stopy slz, jimiž jsem jej ve své samotě skrápěla, a byla to moje
9
Kruh prstenu
zkormoucená mysl, jež zadrhla onu hedvábnou nit. Těmito maličkostmi vám chci vyjevit, co cítím, abyste na mne nezapomněl. Naše srdce si zůstanou blízká, i když my sami budeme daleko od sebe bez naděje na brzké shledání, vždyť tajný stesk a touha dokáží spojit naše duše neviditelným poutem přes vzdálenost tisíců mil... "
Kniha Kruh prstenu je patrně prvním pokusem zachytit takové základní hodnoty života člověka a společnosti, jakými jsou láska, sexualita, erotika, manželství - celostne, na multidisciplinárním základě, integrovaném prostředky moderní biologické a sociokulturní antropologie i v inspirujícím sepětí vědy a umění.
Brno, duben 2000
Jaroslav Malina
10
NADACE
UNIVERSIT AS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA
Námět na vytvořeni knihy a výstavy soch a obrazů Kruh prstenu: Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů vznikl koncem devadesátých let. Kniha bude publikována ve třech svazcích: I. svazek zahrnuje „celý svět" kromě „euroamerické civilizace", II. svazek je věnován „euroamerické civilizaci" a III. „Českému světu", bibliografiím a rejstříkům. Tato trojsvazková kniha obsahuje ukázky „nejkrásnějších milostných scén" z literatur hlavních kulturně historických okruhů světa od nejstarších dob po současnost, zasazené do příslušného historického, duchovního, etického i výtvarného kontextu pojetí sexuality, erotiky, lásky a soužití obou pohlaví v těchto specifických kulturách a civilizacích, a reprodukce obrazů a soch, jež v závěru 20. století vytvořili a vytvářejí věhlasní čeští malíři a sochaři inspirovaní těmito skutečnostmi a zejména milostnými scénami z beletrie; jejich výtvarné originály budou putovat spolu s knihou po galeriích a výstavních síních.
Téma je pojednáno několika jazyky": jazykem" moderní vědy, jazykem" naučné literatury (mýty, právní předpisy, mravní naučení ...) daného kulturně historického okruhu, jazykem" beletrie kulturně historického okruhu, jazykem" výtvarného umění kulturně historického okruhu, jazykem" současných českých malířů a sochařů. Vzniká dílo celostní a zdá se, že i ojedinělé.
Autorem námětu a editorem je Jaroslav Malina, autory knihy jsou Jan Beneš, Jan Filipský, Blahoslav Hruška, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Josef Kolmaš, Adéla Křikavová, Olga Lomová, Miriam Lowensteinová, Klára Macůchová, Jaroslav Malina, Jaroslav Oliverius, Marie Pardyová, Jiří Pavelka, Ivo Pospíšil, Hana Třísková, Josef Unger, Břetislav Vachala, František Vrhel a Jaroslav Zvěřina, to znamená amerikanisté, antropologové, arabisté, archeologové, egyptologové, etnologové, historici, historici uměni, indologové, japanisté, koreanisté, literární historici, sexuologové, sinologové, sumerolo-gové, tibetologové, kteří díky své erudici provázejí čtenáře historií, kulturou a etikou vztahů muže a ženy „svého světa" a literární ukázky volí tak, aby i z nutně omezeného počtu a rozsahu vynikla specifika jednotlivých kulturně historických oblastí naší planety v jejich vývoji od pravěku a starověku po moderní dobu; ta ještě zvýrazňují reprodukce výtvarných děl, jež byla v dané oblasti v průběhu historie vytvořena.
Moderní výtvarnou „vizi" tématu knihy vytvářejí významní čeští umělci, představitelé starší, střední i nejmladší generace výtvarníků, vyznačující se tolik potřebnou rozmanitostí pohledů a přístupů: malíři a grafici Jiří Anderle, Václav Benda, Tomáš Bím, Jaroslav Blažek, Adolf Born, František Burant, Tomáš Císařovský, Olga Čechová, Karel Demel, Vladimír Drápal, Ladislav Hodný mladší, Zdena Hohmová, Miloslav Chlupáč, Josef Jíra, Boris Jirků, Kristián Kodet, Jiří Kolář, Ivan Komárek, Vladimír Komárek, Oldřich Kulhánek, Josef Liesler, Jaroslav Malina, Miroslav Malina, Alois Mikulka, Zdeněk Mézl, Josef Mžyk, Jiří Načeradský, Pavel Nešleha, Miroslav Netík, Ladislav Novák, Jan Antonín Pacák, Arnošt Paderlík, Josef Paleček, Veronika Palečková, Jaroslava Pešicová, Stanislav Podhrázský, Michael Rittstein, František Ronovský, Pavel Sivko, Joska Skalník, Jaromír Skřivánek, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jiří Suchý, Vladimír Svoboda, Jiří Šalamoun, Jaroslav Šerých, Marta Taberyová mladší, Karel Teissig, Vladimír Tesař, Martin Velíšek, Antonín Vojtek, Markéta Vyleťalová, Olga Vyleťalo-vá,Vlastimil Zábranský a sochaři Klára Adamová, Nikos Armutidis, Jan Bartoš, Mchal Blažek, Vladimír Drápal, Kurt Gebauer, Stanislav Hanzík, Miroslav Hudeček, Miloslav Chlupáč, Petr Jedlička, Boris Jirků, Jiří Kašpar, Igor Kitzberger, Daniel Klose, Valér Kováč, Jaroslav Krátký, Sylva Lacinová, Zdeněk Lindovský, Zdeněk Macháček, Jiří Marek, Dana Marková, Alois Mikulka, Veronika Milotová, Jiří Netík, Vladimír Preclík, Ludmila Seefried-Matějková, Hana Novotná, Jaroslav Svoboda, Jan Šimek, Miroslava Šobrová, František Štorek, Marta Taberyová, Josef Vajce, Aleš Vašíček, Martin Velíšek, Jindra Viková, Roman Wenzel, Dana Zámečníkova, 01-bram Zoubek.
Kniha Kruh prstenu je patrně prvním pokusem zachytit takové základní hodnoty života člověka a společnosti, jakými jsou láska, sexualita, erotika, manželství - celostne, na multidisciplinárním základě, integrovaném prostředky moderní biologické a sociokulturní antropologie i v inspirujícím sepětí vědy a umění.
NADACE
UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA
Edice Scientiaje projektem Nadace Universitas Masary-kiana (vzniklé na půdě Masarykovy univerzity v Brně) uskutečňovaným ve spolupráci s dalšími institucemi. Přináší původní vědecké monografie zásadního významu s mezinárodním dosahem; je otevřena autorům zejména z akademické obce Masarykovy univerzity, ale i autorům z jiných škol a vědeckých ústavů u nás a v zahraničí.
Edici řídí Jaroslav Malina (předseda), Josef Bejček, Pavel Bravený, Josef Kolmaš, Jan Novotný, Jiří Pavelka, Eduard Schmidt, Miloš Štědroň, Jiří Vorlíček, Josef Zeman, Jiří Zlatuška.
Dosud vyšlo:
Miloš Štědroň, Leoš Janáček a hudba 20. století (1998). Jaroslav Malina ed., Kruh prstenu: Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů.
I. svazek. Pracovní preprint knihy (1999).
Josef Unger, Život na lelekovickém hradě ve 14. století: Antropologická sociokulturní studie (1999).
Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů.
II. svazek. Pracovní preprint knihy (2000).
Připravované svazky:
Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů. III. svazek. Pracovní preprint knihy.
Jaroslav Malina, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie.
Břetislav Vachala, Nejstarší literární texty v nekrálovských
hrobkách egyptské Staré říše. Josef Zeman, Stabilita a dynamika přírodních systémů.