řecky [2. pád Adónida], jméno vzniklo ze syrsko-foinického //adóní//, „můj pán“. *Bůh, jehož *kult byl rozšířen na starověkém *Předním východě. Adónis byl božstvem jarní *vegetace, podobně jako sumerský *Dumuzi, či akkadsky Tammúz. V červnu-červenci byl slaven jeho *svátek, který připomínal Adónidův sestup do *podsvětí (tj. zánik jarní vegetace v letních měsících) a na počátku doby dešťů byl slaven jeho opětný návrat (tj. znovuoživení vegetace). Podle *mýtu byl Adónis oživen svou manželkou *Ištarou (*Inanna), jež za ním odešla do podsvětí, aby jej zachránila. Podle tohoto kultu byl také nazván 4. měsíc (červen-červenec) v babylonském a poexilním *židovském kalendáři (měsíc //tammúz//). Kult Tammúze-Adónida je znám z řady orientálních *pramenů a zmiňuje jej také *Starý zákon (Ez 8,14). Jménem tohoto boha byla nazývána i říčka ve *Foiníkii, nyní zvaná Nahr Ibráhím. U jejího pramene v libanonských horách byla známá *svatyně Afka, zasvěcená *Astartě. Říčka ústí do Středozemního moře jižně od *města *Byblu. V pravidelném rytmu se její voda každoročně zabarvovala červeně. To zavdalo podnět k báji, že jde o *krev boha vegetace Adónida, roztrhaného v horách divokým kancem. Báji zaznamenal už starověký spisovatel Lúkiános a zřejmě ji znal i starozákonní vypravěč, líčící v Ex 7,17–25 změnu nilské vody v krev. Podle řeckých bájí byl zabit na lovu kancem, jeho milenka *Afrodíté si vyprosila u *Persefony, aby se mohl každým rokem vrátit na půl roku na zem. (Jan Heller, Vladimír Sadek)