egyptský panovník 18. dynastie (vládl v letech 1372–1354 př. n. l.); jedna z nejzajímavějších, ale také nejkontroverznějších osobností světových dějin. Provedl rozsáhlou reformu egyptského náboženství, státní správy a umění. Zavedl uctívání jediného slunečního boha Atona, ztělesňujícího *život, světlo a *lásku a v souladu se svým učením sám sebe považoval současně za otce i matku všech lidí. Již za *vlády jeho otce, *Amenhotepa III., vzrůstala důležitost slunečního boha, který byl zpodobňován zprvu tradičním způsobem – jako muž se sokolí hlavou ozdobenou slunečním kotoučem.$Na počátku vlády Amenhotepa IV. však byla tato *ikonografie v návaznosti na zavedení uctívání jediného boha Atona radikálně nahrazena novým způsobem zobrazování – slunečním kotoučem s paprsky zakončenými v podobě rukou, které se dotýkají *krále a jeho *rodiny, podávají jim *symboly života a moci a přijímají jejich obětiny. Krátce po nastoupení vlády se Amenhotep IV. rozhodl zpřetrhat všechna pouta s tradičním hlavním náboženským centrem *Egypta a jeho bohem Amonem a vybudovat úplně nové *město, které mělo být zasvěceno výhradně novému náboženství. Jediný uctívaný bůh Aton byl nazýván bohem životodárného světla. V noci byl Aton nepřítomný, tehdy on stejně jako všichni zemřelí i živí, spali. Zemřelí nebyli na „nádherném západě“, tedy v *podsvětí, a ani jejich *hrobky nebyly situovány na západní straně, ale na straně východní, kde vychází *Slunce. „Zmrtvýchvstání“ zemřelých se odehrávalo ráno, při východu Atona. Aton sám představoval „čas, ve kterém člověk žije“. Zemřelí byli tudíž stále přítomni u Atona a krále v *chrámu, kde se oni (nebo jejich //*ba//, „duše“) živili denními *oběťmi, nežili ve svých hrobkách, ale na zemi mezi živými. Hrobky jim sloužily pouze k nočnímu odpočinku. *Mumifikace mrtvých však přetrvávala, protože v noci se //ba// vracelo do těla, kde zůstávalo až do svítání.$V této době si Amenhotep IV. změnil jméno na Achnaton, které znamená „ten, který jedná ve jménu Atona“. Nově založené město, dnes známé pod jménem El Amarna, bylo nazváno Achetaton („Obzor Atonův“) – tedy místo, kde se Aton projevuje a jedná prostřednictvím svého syna – krále. Jakmile se Achnaton usadil ve svém novém sídelním městě, uskutečnila se ještě větší radikalizace náboženské reformy. Bylo přísně zakázáno uctívání tradičních bohů a zahájena kampaň na odstranění jejich jmen a obrazů z památek, namířená především proti Amonovi. Příjmy velkých Amonových chrámů byly, k velké nelibosti Amonových *kněží (kteří Achnatona pro jeho reformy nenáviděli), převedeny na *kult Atonův. Za 18. dynastie před amarnským údobím spěl vývoj k osobnějšímu vztahu mezi různými božstvy a jejich vyznavači a stoupenci. Toto směřování bylo přerušeno v okamžiku, kdy Achnaton vyhlásil vládu jednoho boha, jehož mohl uctívat jen jeho syn (tedy Achnaton), zatímco ostatní individuální, osobní *zbožnost musela být zaměřena na samotného panovníka. Osobní zbožnost byla totožná s naprostou loajalitou vůči Achnatonovi. Amarnská elita, zcela závislá na Achnatonovi, byla nucena ve svých soukromých domech udržovat malé *svatyně s *oltáři a *stélami s vyobrazením posvátné královské rodiny, jež nahradily staré domácí svatyně místních bohů. Je však pravděpodobné, že většina prostých lidí i nadále v každodenním životě tajně vyznávala své vlastní tradiční, často místní bohy. Achnatonova naprostá uzurpace osobní zbožnosti vážně zkompromitovala důvěryhodnost *dogmatu o božství krále, proto po skončení amarnského období ztratil král ústřední postavení, jež do té doby v životě egyptské *společnosti zaujímal. Král již nebyl božím zástupcem na zemi vykonávajícím jeho vůli, nyní bůh odhaloval svou vůli každému člověku nezprostředkovaně a zasahoval přímo do událostí každodenního života a do dějin *země.$Přestože amarnská epizoda trvala sotva dvacet let, její vliv na náboženskou a kulturní historii Egypta byl obrovský. Po náhlé smrti nenáviděného krále a ničení všech dostupných památek na dobu jeho panování se země rychle vrátila k tradičnímu, polyteistickému náboženství, které však nemohlo být úplně stejné jako v době před Achnatonem. Některé změny jsou patrné zejména v úpravě hrobek elity, která byla vždy spolehlivým ukazatelem měnících se náboženských *názorů; nejnápadnější byl vývoj v jejich architektuře. Objevily se volně stojící hrobky, které ve všech základních aspektech připomínaly chrámy. Hrobka se stala soukromým zádušním chrámem svého majitele, jehož pohřební kult splynul s kultem boha *Usira. Tento bůh, jehož uctívání Achnaton také zakázal, byl nyní všeobecně považován za noční podobu boha *Rea a jeho role v záležitostech spojených se smrtí a pohřbem ve srovnání s dobou předcházející amarnskému období dramaticky vzrostla. V hrobkách majetných vrstev byl na střeše centrální *kaple umístěn sluneční symbol – *pyramida, jež byla kdysi výsadou králů a jejíž pyramidion zpravidla nesl scény uctívání bohů Rea a Usira. *Sochy, které bývaly dříve umisťovány v chrámech, se nyní objevily v soukromých hrobkách včetně soch různých bohů a zemřelého. Jako reakce na Achnatonovu naprostou monopolizaci pohřebního kultu měli nyní majitelé hrobek své vlastní chrámy, kde si sami uctívali své bohy, bez intervence krále, jehož role tak byla minimalizována.$Achnatonova reforma se však netýkala jen víry, ale i *architektury, umění a státní správy. Nejstarší vyobrazení zachycují Amenhotepa IV. ještě v tradičním *stylu, ale nedlouho po nástupu na *trůn se král nechal zpodobovat realisticky se štíhlým, protáhlým obličejem, špičatou bradou a tlustými rty, s dlouhým krkem, téměř ženskými prsy, kulatým, vystupujícím břichem, širokými boky, tučnými stehny a dlouhýma, protáhlýma nohama. Není pochyb o tom, že neobvyklý způsob, jakým Achnaton nechával portrétovat sebe i celou rodinu (a částečně i další lidi), odráží alespoň do určité míry královu skutečnou fyzickou podobu. Nápisy ukazují, že to byl sám král, kdo dával pokyny pro umělecké ztvárnění nového stylu. Změny se týkaly nejen lidských postav, ale i způsobu jejich vzájemných vztahů. Scény s královskou rodinou zachytily intimitu, jakou do té doby nebylo možno vidět ani na výjevech v soukromých hrobkách, natož v královském umění. Členové královské rodiny se líbali a objímali pod blahodárnými paprsky Atona, jehož láska prostupovala vším jeho stvořením. Dalším charakteristickým rysem amarnského stylu byl neobyčejný smysl pro pohyb, celková „uvolněnost“ a svoboda výrazů, která měla trvalý vliv na egyptské umění ještě staletí po konci amarnského období.$V *kontextu realistického zpodobování osob amarnské periody je zajímavá *hypotéza kanadské badatelky Alwyn L. Burridgeové, která podle *fyzických znaků na Achnatonových vyobrazeních a zachovaných sochách zvažuje nově diagnózu předpokládaného Achnatonova onemocnění. Původní diagnóza, stanovená britským antropologem a egyptologem Graftonem Elliotem *Smithem, *Fröhlichova adiposogenitální dystrofie, kombinace obezity a zakrnělého pohlavního ústrojí u muže, jejíž *příčina je pravděpodobně v porušení oblasti části mezimozku – *hypothalamu, však neodpovídá ve dvou základních skutečnostech: většina postižených Fröhlichovým syndromem je mentálně retardovaná a jedním z charakteristických rysů tohoto postižení je *impotence. Achnaton však zjevně netrpěl žádným uvedeným nedostatkem (měl například šest dcer a syna *Tutanchamona), proto je dnes právem tato teorie odmítána, zatímco hypotéza A. L. Burridgeové o postižení *Marfanovým syndromem je pokládána za důvodnou. U Marfanova syndromu je postižena *pojivová tkáň (zejména *kostní tkáň), struktury oka a kardiovaskulárního systému. Postižení jedinci se vyznačují štíhlou postavou, gracilními *kostmi, protáhlými končetinami se štíhlými „pavoučími“ prsty na rukou i na nohou (takzvaná //*arachnodaktylie//). Hlava bývá *dolichokefalní, obličej relativně úzký s vysokým patrem. Páteř nese řadu anomálií, zejména nápadně vyjádřené *kyfózy, často se u ní vyskytuje poloobratel //(*hemivertebra)// a *skolióza. Charakteristické rysy Marfanova syndromu doplňuje například nálevkovitý tvar *hrudníku, široká pánev, nadměrná pohyblivost (hypermobilita) *kloubů, nerovnoměrné rozložení podkožního tuku, svalová *hypoplazie a další. Udává se, že Marfanův syndrom je způsoben anomálním genem, který se v populaci vyskytuje 1: 10 000 a není provázen mentálními nebo reprodukčními defekty. (Pro ilustraci lze uvést, že stejným syndromem byl pravděpodobně postižen i americký prezident Abraham Lincoln [1809–1865].) Ve spojení s tím, co víme o životě „krále-reformátora“ z prací egyptologů, by diagnóza Marfanova syndromu vysvětlovala přinejmenším to, že král (a jeho potomci) mohl náhle zemřít v souvislosti se slabým kardiovaskulárním systémem a že vzhledem ke keratokonu (abnormálnímu vyklenutému středu oční rohovky, způsobujícímu *astigmatismus), patrnému na řadě králových vyobrazení, byl „téměř slepý po většinu svého dospělého života“. Podle egyptologa Nicholase Reevese by tato diagnóza vysvětlovala mnohé z Achnatonova života: jeho lpění na Atonovi, možná jediném božstvu, jehož paprsky byl schopen rozeznat, výjimečné fyzické důvěrnosti uvnitř královské rodiny zachycené v *amarnském umění, všude zdůrazňovaný smysl pro dotyk, *faraonova fyzická slabost, vyjádřená častým použitím hole nebo berly (stejně jako enormní počet holí v hrobce jeho syna Tutanchamona).$Úctu a obdiv k slunečnímu bohu Atonovi, ale i ke své manželce *Nefertiti, zřejmě faktické spoluvládkyni (viz *sexualita, erotika, láska a manželství ve starověkém Egyptě), vyjádřil Achnaton i v básni: „(…) Zřídilo jsi vše pro svého syna, jenž z tebe vzešel, / krále Horního a Dolního Egypta, jenž žije pravdou, / Pána Obou zemí Nefercheprurea Vaenrea, / syna Reova, jenž žije pravdou; / a pro milovanou Velkou manželku krále, / Paní Obou zemí Nefernefruaton Nefertiti, / jež žije a je mladá / na věky věků.“ Reevesova diagnóza by také objasňovala časnou a dosud ne zcela spolehlivě objasněnou Tutanchamonovu smrt a kosterní deformace (typické pro nemocné Marfanovým syndromem), patrné u jednoho z plodů pohřbených s mladičkým králem. Další neověřenou hypotézou je názor, že prvním nositelem Marfanova syndromu v rodině by mohl být Achnatonův děd Juja. Nejpřesvědčivější důkaz by však mohla v budoucnu přinést pouze analýza *DNA *pozůstatků Achnatona a jeho rodinných příslušníků. (Ladislava Horáčková, Jaroslav Malina, Břetislav Vachala)