tělověda, jedna z morfologických disciplín, která se zabývá studiem *tvaru (struktury) živých organismů. Název pochází z řeckého slova //anatemnein// („rozřezávat“), poněvadž hlavní anatomickou metodou je pitva //(*sectio)// mrtvého těla.$Historie anatomie je nedílnou součástí *historie celé *medicíny. První doložené poznatky o složení lidského těla sahají až do starověkého *Egypta, kde byly některé orgány poznávány při procesu *mumifikace mrtvých těl. *Zvyk mumifikovat mrtvé však nepřinesl starým *Egypťanům detailní znalosti anatomie. Rozeznávali již sice celou řadu vnitřních orgánů, protože vyjímali obsah dutiny břišní i hrudní (kromě srdce, které nechávali na místě), postupovali však tak nešetrným způsobem, že nemohli postřehnout topografii orgánů v těle, ani jejich vzájemné vztahy. Nezájem o podrobné studium lidského těla byl způsoben tím, že medicína byla v této době pod silným vlivem *náboženství a *magie (usmiřování *bohů *oběťmi, *rituály a zaříkáváním), protože lidé věřili, že *nemoci byly bohy seslány na lidi jako následek provinění.$Mumifikace mrtvých těl měla přesto značný vliv na další rozvoj lékařské vědy. Za *vlády *Ptolemaiovců (vládli v Egyptě v letech 320–30 př. n. l.) dostali jejich řečtí lékaři v *Alexandrii povolení k systematickému studiu lidského těla; Ptolemaiovci dovolili i pitvy těl mrtvých *otroků (a snad i živých zločinců), což bylo jinak pro *Řeky, uctívající a obdivující lidské tělo, nemyslitelné.$V období rozvoje *řecké civilizace začaly být choroby považovány spíše za následek nerovnováhy v těle samotném, než za zásah bohů. Základem většiny lékařské praxe se stala teorie čtyř tělesných tekutin (krve, flegmy, žluté žluče a černé žluče), kdy se řečtí lékaři domnívali, že každá nemoc vzniká následkem narušení rovnováhy mezi těmito čtyřmi tekutinami. Řekové věřili v rovnováhu nejen v lidském těle, dá se dokonce říci, že celá řecká společnost byla jakýmsi hledáním symetrie a *harmonie.$Největší zásluhy o rozvoj medicíny starověkého Řecka jsou připisovány *Hippokratovi (460–375 př. n. l.), který založil proslulou lékařskou školu, v níž vyučoval, že nemoc je přirozený stav a proces. V medicíně navázal na přírodní filozofii a humorální teorii (o šťávách v lidském těle), soudil také, že životospráva a zdravé prostředí je základem *zdraví a tělesné harmonie. Stanovil rovněž etické požadavky na jednání lékařů (Hippokratova přísaha) a odmítl pověry a primitivní léčitelskou magii. Jeho vlastní práce a práce jeho žáků obsahuje //Corpus Hippocraticum// (Hippokratovský soubor, 58 spisů v 73 knihách), který se zabývá veškerým tehdejším medicínským poznáním – od anatomie, *fyziologie, chirurgie a podrobných kazuistik přes úvahy o lékařské praxi, vlivu životního prostředí na zdraví, až po stanovení prognózy onemocnění.$Za prvního skutečného anatoma v historii medicíny, jenž vzešel z řecké medicínské vzdělanosti, je možno považovat *Hérofila (335 př. n. l.–280 př. n. l.). Působil v alexandrijském *Múseiu, tehdejším středisku vzdělanosti, kde spolu se svým vrstevníkem *Erasistratem založili lékařskou školu. Hérofilos položil základy vědecké anatomie tím, že na základě pitev mrtvých těl objevil a pojmenoval řadu orgánů, například *prostatu a //*duodenum// (z řeckého „12 prstů“, což je délka dvanáctníku). Rozlišil také cévy od nervů //(*nervus) //a senzorické a motorické nervy, prostudoval míchu //(*medulla spinalis)//, játra //(*hepar)//, slinivku břišní //(*pancreas)//, *mízní cévy, slinné žlázy //(*glandulae salivariae)//, pohlavní orgány //(*organa genitalia feminina, *organa genitalia masculina)//, oko //(*oculus) //a jeho nervy. V lidském těle byly podle jeho *názoru hlavními pochody: trávení (s hlavním orgánem játry), zahřívání (s ústředním orgánem srdcem), vnímání (podmíněné soustavou nervů) a myšlení (s centrem v mozku). Nervy si představoval jako trubice naplněné proudícím fluidem, podobně jako v cévách proudí *krev. Hérofilovy spisy se ale nedochovaly, ve zlomcích je však najdeme v odkazech v *Galénových spisech.$Hérofilův současník Erasistratos z Keu (asi 304–250 př. n. l.), řecký lékař a anatom, díky možnosti provádět pitvy mrtvých lidských těl v Alexandrii, prozkoumal stavbu srdce a zjistil, že jsou v něm čtyři jednocestné chlopně. Došel k názoru, že srdce je podobné svou činností pumpě – stroji, který byl v Erasistratově době novým *objevem. Erasistratos popsal také základní části mozku, na rozdíl od ostatních řeckých lékařů však nevěřil teorii čtyř tělesných tekutin.$V Alexandrii získal medicínské vzdělání také neznámější lékař *starověku – Galénos z Pergamu (asi 129–asi 199), řecký lékař, anatom a filozof. Galénos se věnoval studiu medicíny a filozofie již od mládí, pracoval jako lékař v gladiátorské škole, působil rovněž v *Římě, kde se věnoval výzkumné činnosti a lékařské praxi (kolem roku 196 se stal dokonce osobním lékařem císaře *Marka Aurelia a posléze i jeho syna Commoda). Galénos byl zakladatelem lékařské vědecké *metodologie, tvůrcem prvního uceleného medicínského systému (v lékařských výzkumech navázal na svého předchůdce Hippokrata, zejména na jeho humorální teorii tělesných šťáv). Za centrum lidského těla Galénos považoval játra, která byla podle něj odpovědná za krvetvorbu a spolu s nimi srdce, které mělo sloužit jako zdroj tělesného tepla. Jako jeden z prvních lékařů soudil, že základem medicíny je anatomie – při veřejných pitvách zvířat dospěl (mimo jiné) k přesvědčení, že po anatomické stránce není rozdílu mezi tělem *člověka a tělem zvířete. Tento omyl se pak tradoval v medicíně po staletí, poněvadž Galénos, jako autor několika set vědeckých pojednání, která až do *novověku tvořila základ medicínských věd, byl v medicíně nezpochybnitelnou *autoritou.$K úpadku řecké vzdělanosti docházelo postupně; roku 272 v průběhu Aurelianovy *války proti palmýrské královně Zenobii vypukl požár v části Alexandrie, kde se nacházelo Múseion a celá instituce včetně knihovny (*knihovna, alexandrijská) lehla popelem. Intelektuální *tradice se však ještě podařilo obnovit a knihovna byla znovu vytvořena za pomoci fondů menší, přesto však dosti významné knihovny existující při Serápidově chrámu. V roce 389 však následovalo vydrancování a zničení celého Múseia i s knihovnou. Způsobili jej *křesťané na popud fanatického *biskupa Théofila. Instituci se však podařilo vzkřísit a v omezeném měřítku existovala a plnila svou funkci až do roku 643, kdy se Alexandria stala kořistí *Arabů a zbytky antické vědy tak posléze ovlivnily středověkou arabskou vzdělanost, která se zpětně stala zdrojem, přes nějž se tradice antické vzdělanosti vrátily do středověké Evropy.$K dílčím *pokrokům medicíny docházelo také v římské éře. V nejstarším období *města Říma, kdy se medicína omezovala prakticky jen na usmiřování bohů, spočívala především na tradičním lidovém léčitelství. V roce 293 př. n. l. však zachvátil město mor a podle historika Livia se *Římané obrátili o pomoc k řeckému bohu Asklépiovi (latinsky: //Aesculapius//). Poté, co mor zmizel, začali být řečtí lékaři stále více uznáváni a jejich vliv se projevil i v římské medicíně natolik, že se *léčení posléze stalo téměř výlučně jejich záležitostí, tento stav pak trval po několik staletí.$Řekové založili v Římě lékařské školy, které byly ovlivněny Hippokratovým učením. Lékaři se v nich dělili na tři hlavní skupiny: dogmatikové se snažili poznat podstatu nemoci a souhlasili s pitváním, jejich medicína se ale většinou omezovala pouze na teorii. Empirikové se spoléhali na zkušenosti s léčbou a pozorováním příznaků u nemocných. Třetí skupinou byli metodisté, kteří zastávali názor, že by se lékaři měli řídit jen několika jednoduchými pravidly, odmítali tak současně složité teorie i dlouholetou praxi. V roce 46 př. n. l. udělil Gaius Iulius *Caesar občanství všem *cizincům, kteří v Římě vyučovali svobodným uměním, což se týkalo i lékařů, z nichž byla většina otroky nebo propuštěnci. Získat skutečné lékařské vzdělání bylo v té době obtížné, studenti byli odkázáni na poznatky, jež čerpali od lékařů, u nichž byli v učení. Z tohoto období pochází patrně také špatná pověst medicíny; svědčí o ní řada nápisů na *náhrobcích Římanů, v nichž je hlavním mottem – „zabil mne dav lékařů“.$Jedním ze soudobých spisů, o nějž se mohl ve své praxi opírat vzdělaný římský lékař, bylo dílo //De medicina// (O medicíně). Napsal ji za vlády císaře Tiberia (14 n. l.–37 n. l.) *encyklopedista Aulus Cornelius *Celsus (kolem 25 př. n. l.–kolem 50 n. l.). Osmidílná práce, která se ze starověku jako jedna z mála zachovala téměř neporušená, je nesmírně bohatým zdrojem poznatků o římské lékařské teorii a praxi.$V 5. století, po úpadku *římské říše, se středisko západní vzdělanosti přeneslo do hlavního města *byzantské říše (již tehdy křesťanské) – do *Konstantinopole (dnešního Istanbulu). Galénovy názory se v této době staly dokonce součástí křesťanského církevního dogmatického učení, které k němu přidalo ještě myšlenku lidského *utrpení, jež bylo považováno za součást *lidské přirozenosti. Následkem tohoto propojení se pokrok v medicíně zastavil na více než jedno tisíciletí. Přesto se i v tomto období našla řada pozitivních věcí, z nichž nejdůležitější byla myšlenka křesťanského milosrdenství, která se projevila především v zakládání prvních nemocnic. Velkou úlohu proto ve středověku převzaly v medicínském vzdělávání *kláštery, které se staly nejen středisky péče o nemocné, ale také centry uchovávání, opisování a studia starých světských lékařských knih. Později začala do Evropy pronikat díla ze *Středního východu a ze Španělska a překladatelé lékařské literatury si osvojovali jim dosud neznámá díla starověkých učenců. Jedním z nejproslulejších byl *benediktinský klášter Monte Casino (Itálie), kde se překládaly arabské lékařské rukopisy, které sem přinesl v roce 1072 Constantinus Africanus (kolem 1020–1087). Překládal z *arabštiny díla arabských, židovských, řeckých a římských lékařů, především však Galénovy práce. Jeho dílem a pracemi jeho následovníků začalo znovuobjevování původních starověkých textů, ve kterém pak pokračovali humanisté (*humanismus) v době *renesance.$Mezi 11. stoletím a první polovinou 13. století se západoevropská společnost výrazně proměňovala. Vzrůstal počet obyvatel, rostla města a *obchod, zvyšovala se gramotnost a s ní i počet světských léčitelů. Římský císař Friedrich II. Štaufský (1194–1250) nařídil, aby všichni, kdo by chtěli praktikovat medicínu, museli projít zkouškami u salernských mistrů. Italské Salerno, které bylo ve styku jak s řeckým, tak i s arabsky mluvícím světem, bylo již v 10. století proslulé jako středisko lékařského umění, o 200 let později zde byla založena první lékařská škola. Titul doktor, ve významu lékař, zde byl poprvé úředně zaveden v roce 1180. Po roce 1194, kdy bylo Salerno vypleněno římským císařem Jindřichem VI., nejlepší lékařské kapacity odcházely a zakládaly nové lékařské fakulty. (Škola v Salernu byla uzavřena na příkaz císaře *Napoleona I. na počátku 19. století.)$Koncem dvacátých let 14. století vypukla *epidemie *moru v mongolské poušti Gobi. Během jedné *generace se podél obchodních cest i během válečných *konfliktů rozšířila do celého *Starého světa. *Pandemie zahubila tehdy více než třetinu obyvatel Evropy. I pro laiky, kteří se v té době se smrtí setkávali velice často, se stala smrt něčím všedním. V tomto období se projevila především naprostá bezmocnost lékařů; jejich veškeré znalosti o nemocech se v případě moru ukázaly jako zcela nedostatečné a lékaři byli nuceni začít hledat nové cesty poznání.$S nastupující renesancí se proto i v medicíně prosadila zvídavost a akceptování nových myšlenek, pozornost se obracela k dílům starověkých lékařů a tyto tendence byly podporovány *vynálezem *knihtisku, který umožnil informační explozi. Byla opět vydávána a rozšiřována díla řeckých a římských klasiků v jejich původní podobě.$Koncem středověku prováděly lékařské fakulty znovu pitvy, tentokrát s církevním schválením. Obvykle seděl profesor přednášející anatomii na vyvýšeném místě a jeho asistent //(ostensor)// ukazoval místa na těle zemřelého, kde má být vedený řez. Vlastní preparace byla svěřena pomocníkovi, kterému se říkalo //demonstrator//. Tento postup změnil radikálně až profesor boloňské *univerzity *Mondino dei Luzzi (asi 1275–1326), který sám pitval i demonstroval. Přestože jeho výklad byl ještě poplatný názorům Galénovým, *metoda výuky byla moderní a brzy pronikla i do výuky dalších lékařských škol. Jeho spis //Anathomia Mundini// (Mundinova anatomie, tiskem vyšla poprvé v roce 1475 nebo 1478) je považován za první moderní učebnici anatomie.$Velkou zásluhu o rozvoj moderní anatomie měli také renesanční umělci, kteří obdivovali přirozenost a krásu nahých lidských těl u antických *soch. Dospěli k názoru, že umělec musí znát nejen techniku malby, *zákony perspektivy, ale i anatomii, a proto považovali studium a znalosti anatomie za součást svého vzdělání. O aplikaci anatomických poznatků ve výtvarném umění se nejvíce zasloužili *Leonardo da Vinci (1452–1519), Albrecht *Dürer (1471–1528) a *Michelangelo Buonarroti (1475–1564). Leonardo da Vinci je navíc známý tím, že prostudoval celou řadu anatomických struktur a zasloužil se o mnoho zásadních anatomických *objevů. Věnoval se studiu vývoje *embrya, skladbě a tvaru jednotlivých svalových skupin, zkoumání systému nervového //(*systema nervosum)//, cévního //(*systema cardiovasculare)//, dýchacího //(*apparatus respiratorius)// a *urogenitální soustavy. Cévy a dýchací cesty připodobňoval k větvím stromů nebo tokům řek, při vysvětlování činnosti srdce //(*cor)// používal pojmy z hydrodynamiky a mechaniky. Zhotovil na 750 anatomických kreseb, z nichž některé jsou v detailech dokonce dokonalejší než pozdější kresby obsažené v díle Andrease *Vesalia //De humanis corporis fabrica libri septem// (Sedm knih o stavbě lidského těla, 1543). Přestože akceptoval některé nesprávné názory Galénovy (například o cirkulaci krve), využíval Leonardo da Vinci ve svých dílech všechny nové prvky, plynoucí z využívání anatomie při zobrazování lidského těla. Jeho studie však tehdejší medicínu nemohly nijak ovlivnit, protože k jejich zveřejnění došlo až na konci 18. století.$Touha „spatřit sám sebe“ (*autopsia) vedla nejen u umělců, ale především u lékařů k dosud nebývalému zájmu o rozvoj základní anatomické metody – o anatomickou pitvu.$Rozšíření praktického provádění pitev lidského těla přispělo k tomu, že anatomové začali kriticky pohlížet na zakořeněná *dogmata svého učitele Galéna a ve dvacátých letech 16. století se již objevila řada anatomických děl vyvracejících některé tradované Galénovy názory. Ašak až zakladatel moderní anatomie, Andreas Vesalius (1514–1564), znovu oživil Galénovu anatomii způsobem, který ji současně překonával.$Vesalius vystudoval medicínu na pařížské lékařské fakultě, věhlas jako anatom však získal teprve během svého pobytu v Padově. Až do jeho příchodu (1537) zde pitvy neprováděli lékaři, ale chirurgové, poněvadž v té době ještě nebyla chirurgie považována za součást medicíny, ale jen za pouhé *řemeslo. Znovuobjevení Galénova díla „O anatomických procedurách“ přineslo anatomii větší pozornost a jejím důsledkem byl i zvýšený zájem mediků o její hlubší studium. Vesalius proto své dílo //Tabulae anatomicae sex //(Šest anatomických tabulek) z roku 1538, v němž byly obsaženy první odborné anatomické kresby, připravil zejména pro potřeby mediků. Když Vesalius v roce 1539 získal další zkušenosti a poznatky z preparací velkého množství těl popravených zločinců, napsal své stěžejní dílo //De humanis corporis fabrica libri septem.// Spis, který dokončil v roce 1542, byl o rok později vydán v Basileji jako jedno z nejvýznamnějších děl renesance. Kniha obsahovala přesné popisy *skeletu a svalové soustavy, nervového systému, *krevních cév i vnitřních orgánů. Dílo //De humanis corporis fabrica libri septem// získalo na kvalitě také díky technicky dokonalým ilustracím Jana Stevena van Calcara (Giovanni da Calcar, 1499–mezi 1546 a 1550), zobrazujícím lidské tělo v přirozených polohách. Navíc Vesalius poskytl ve své knize jasné metodické pokyny pro provádění pitev; například zdůraznil, že vyučující anatomie musí také sám pitvy provádět, že to, co člověk spatří vlastním okem, má větší váhu než tvrzení jakýchkoli autorit, nebo že anatomie je základem veškeré medicíny.$I když Vesaliovo dílo nepřineslo žádné převratné objevy, znamenalo mezník v pohledu na jednotlivé tělesné struktury a stalo základním kamenem nového pojetí anatomie, založeného výhradně na vlastním pozorování. Od té doby musely být všechny anatomické poznatky a představy testovány a ověřovány při pitvách mrtvých lidských těl.$Když se postupně Vesalius seznamoval s anatomií na základě preparace a jako první *konfrontoval Galénovy názory s vlastním zkoumáním mrtvého lidského těla, stával se vůči dosud „nedotknutelnému“ Galénovi stále kritičtější. Došel k závěru, že Galén musel pitvat pouze mrtvá zvířata a také, že poznatky ze zvířecí anatomie nelze mechanicky přenášet na lidskou anatomii. V té době se již sice *kritika Galénových názorů objevila i v dílech dalších autorů, avšak Vesalius se jí věnoval jako první systematicky. Například mnohem kritičtější postoj než Vesalius zaujal vůči Galénovým anatomickým poznatkům polyhistor Michael *Servet (vlastním jménem Miguel de Villanova, 1511–1553). Servet odmítl Galénovy představy o průtoku krve průduchy v srdeční přepážce a vyslovil teorii o toku krve z pravé do levé části srdce přes plíce, kde také dochází k mísení krve se vzduchem. Popis plicního oběhu uveřejnil Servet v práci //Christianismi restitutio// (Obnova křesťanství, 1553), kde však jako hlavní část publikoval *kacířský pohled na svatou Trojici, za což byl v Ženevě v roce 1553 upálen.$Vesaliův spis //De humanis corporis fabrica libri septem// významně přispěl k rychlému rozvoji praktické anatomie, přestože obsahoval i chybná tvrzení. Některé Vesaliovy omyly uvedl na pravou míru Matteo Realdo *Colombo (ca 1516–1559) v díle //De re anatomica// (O anatomii, 1559), kritický postoj vůči Vesaliovu spisu zastával například ve svém díle //Observationes anatomicae// (Anatomická pozorování) z roku 1561 také Gabriele Falloppio (1523–1562). Fallopio přispěl nejen novými anatomickými poznatky (významné byly jeho popisy vnitřního ucha, //arteriae caroticae//, svalových skupin hlavy, krku a okohybných svalů a zejména popis vejcovodů //(*tuba uterina)//, které dodnes nesou v *angličtině jeho jméno – Falloppian tubes, ale také opravoval chyby jak Galénova, tak Vesaliova pojetí anatomie.$Vesalius předčil své předchůdce svou přesností deskriptivní části, avšak o funkci a využití jednotlivých partií těla se již zmiňoval méně. Tento nedostatek se snažil napravit Girolamo Fabrizio d’Acquapendente (Fabricio nebo též Fabrice, 1533–1619). Fabriciovým nejdůležitějším přínosem anatomii byl spis //De venarum ostiolis// (O žilních chlopních) z roku 1603. Jeho přesný popis chlopní byl stěžejní pro pochopení mechanismu oběhu krve, což usnadnilo později objev krevního oběhu dalšímu významnému anatomovi – Williamu *Harveyovi (1578–1657).$I když po teoretické stránce zůstala anatomie v mnoha ohledech ještě značně *konzervativní, nový přístup k pitvám a anatomické studie, které vznikly v průběhu renesance, významně rozšířily znalosti lékařů o stavbě lidského těla. Především zásluhou renesančních anatomů, původně opomíjený medicínský obor – anatomie, se postupně integroval mezi základní disciplíny akademické medicíny.$S dalším vědeckým a technickým pokrokem, jehož mezníkem se pro anatomii stal především objev *mikroskopu (zkonstruovali jej kolem roku 1600 tři nizozemští optici – Hans Jansen, jeho syn Zacharias Jansen a Hans Lipperskey), se anatomické znalosti posunuly až na úroveň *tkání a *buněk. Velkou zásluhu na těchto objevech měl nizozemský přírodovědec a vynálezce Antoni van *Leeuwenhoek (1632–1723), který kromě výroby jednoduchých mikroskopů popsal i řadu bezobratlých živočichů, objevil červené krvinky, studoval mikroskopickou stavbu *nervů, *svalů, *kostí, *zubů i *vlasů, rozlišil i lidské *spermie. Nizozemský anatom Regnier de *Graaf (1641–1673) a ve stejné době i Dán Niels Stensen (též Nicholas Steno, 1638–1686) popsali poté na povrchu *vaječníků zvláštní měchýřky se zralým vajíčkem, které byly později pojmenovány „Graafovy folikuly“. Graaf se stal zakladatelem „ovistického učení“ a s „homunkulisty“, kteří za skutečný zdroj *života považovali spermie, vedl diskuse o lidském embryu. Později patřil k průkopníkům mikroskopie například Friedrich Gustav Jacob Henle (1809–1885), jehož jméno dodnes nese „Henleova klička“ u ledvinných tubulů. Základy moderní *histologie položil Josef Jacob Lister (1786–1869), otec proslulého chirurga a objevitele aseptické techniky Josepha Listera, společně s Thomasem Hodginem (1798–1866) v roce 1827.$Lékaři se také začali zabývat porovnáváním chorobných známek u žijících pacientů a jejich korelátů nacházených na tkáních a na orgánech při pitvách zemřelých. Z *normální anatomie se tak začala odštěpovat *patologická anatomie, o jejíž rozvoj se zasloužil svým dílem //De sedibus et causis morborum per anatomen indagatis //(O místech a příčinách nemocí anatomicky zjištěných) z roku 1761 Giovanni Battista Morgagni (1682–1771), profesor anatomie v Padově a vůdčí osobnost italské anatomie.$Do dějin anatomie se také významně zapsali další lékaři jako byl například Marcello *Malpighi (1628–1694), který ve svém díle //De pulmonibus epistolae// (Listy o plicích) popsal krevní vlásečnice (chybějící článek v Harveyově popisu krevního oběhu), ve spise //De lingua //(O jazyku) popsal *strukturu *jazyka a *chuťové pohárky, v díle //De externo tactus organo //(O zevním hmatovém orgánu) popsal roku 1665 hmatové senzory kožních papil, zabýval se také strukturou bílé hmoty v *centrální nervové soustavě (CNS) (//De cerebro – //O mozku), ve spise //De viscerum structura //(O stavbě vnitřností) z roku 1666 dokázal, že *žluč je vytvářena v játrech a že *ledviny plní funkci jakéhosi filtru. Jeho jméno nesou například Malpigiho tělíska //(corpusculum renale)// v ledvinách.$Důležitou součástí studia lidského těla byl rovněž výzkum nervového systému, kterému se věnovali například Jacob Benignus Winslow (1669–1760), německý lékař Samuel Thomas von Sömmerring (1755–1830) (zasloužil se o klasifikaci hlavových nervů), Petrus *Camper (1722–1789) a především Robert Remak (1815–1865), který se zabýval *axony nervových buněk (zejména u *sympatiku) a vrstvami *mozkové kůry. Výzkum nervové tkáně prováděl také jeho současník Jan Evangelista *Purkyně (1787–1869), profesor fyziologie působící v Praze a ve Vratislavi. Popsal například buňky *mozečku (později dostaly jeho jméno), strukturu nervových buněk a konečnou část převodního nervového systému srdce. Výsledky těchto prací a studií dalších anatomů později shrnul ve své neurální teorii v roce 1891 Heinrich Wilhelm Gottfried von Waldayer-Hartz (1836–1921). Významnou podporu těchto studií znamenal objev nového barviva Camilla Golgiho (1843–1926) pro barvení tkání centrální nervové soustavy (sloučeninami chrómu a *stříbra), které pomohlo jasně zobrazit nervové buňky i jejich axony pod mikroskopem. S novou (neuronovou) teorií spojení nervových buněk vystoupil španělský histolog Santiago Ramón y Cajal (1853–1934). Spoje nervových buněk podle této teorie dostaly později název „*synapse“.$O nové vydání Vesaliovy práce se zasloužili nizozemský lékař a zastánce mechanistického výkladu nemocí Herman Boerhaave (1668–1738) a jeho žák Bernhard Siegfried Albinus (1697–1770). Albinus vydal i své vlastní spisy věnované kostem, svalům a změnám *dělohy v průběhu *těhotenství, se skvělými ilustracemi. Mezi dalšími anatomickými *atlasy vynikala //Osteographia// (Zobrazení kostí) Williama Cheseldena (1688–1752) z roku 1733, //Icones anatomicae// (Anatomické obrazy) z let 1743–1756 od švýcarského lékaře Albrechta von *Hallera (1708–1777) a //Anatomia uteri humani gravidi tabulis illustrata// (Anatomie lidské dělohy v těhotenství v obrazech) Williama Huntera (1718–1783) z roku 1774. Jedna z nejznámějších a nejuznávanějších učebnic anatomie v celosvětovém měřítku je dosud //Anatomy of the Human Body// (Anatomie lidského těla), kterou napsal britský anatom Henry Gray (1825–1861); tato kniha je neustále doplňována a vydávána, nyní pod názvem //Gray’s Anatomy//.$V průběhu 20. století dosáhla medicína za pomoci nejmodernějších technických vynálezů a nových metodik obrovského pokroku. Od objevu rentgenových paprsků počínaje přes CT vyšetření, magnetickou resonanci, magnetoterapii, endoskopická vyšetření, využití laseru při složitých operacích nervového systému apod., pokračuje překotný vývoj jednotlivých oborů medicíny až do dnešních dnů. Přesto, anebo právě proto se všechny medicínské obory (ale i další obory studující člověka) stále vracejí a opírají o anatomické znalosti, neboť ty jsou, i v současnosti, pro poznání tělesné stavby člověka nezastupitelné.$Za celou dobu své historie nashromáždil obor normální anatomie takové množství poznatků, že je nezbytné jeho rozčlenění (podle užívaných metod studia lidského těla) do specifických podoborů. Nejobvyklejší je dělení na *anatomii antropologickou, *experimentální, *plastickou, *rentgenovou, *růstovou (anatomie dítěte), *anatomii srovnávací, *systematickou a *anatomii topografickou. (Ladislava Horáčková)