věda vyhledávající a zkoumající *archeologické, tj. materiální prameny o projevech lidské *existence za účelem získání *informací o vzdálené minulosti z těchto pramenů pro potřeby *antropologie, historie a jiných vědních oborů. Při získávání těchto informací se archeologické prameny mění z potenciálně historických pramenů (předpramenů) ve vlastní *historické prameny. Archeologie se však neomezuje úzce na úkoly pramenné povahy (preparováním pramenů) – vždyť sama z nich získává informace o minulosti, poskytuje archeologickým faktům historickou *interpretaci. Ale to ještě není historie nebo antropologie, protože archeologické informace bez použití jiných druhů *pramenů zůstávají jednostranné a neumožňují spolehlivě odhalovat příčinně-důsledkové vztahy a rekonstruovat kulturně historický proces. Pro tyto účely je nutno provést *syntézu informací z různých druhů pramenů a tímto se zabývá historie nebo antropologie. Archeologie bere v úvahu *zákonitosti kulturně historického procesu, ale její vlastní specifické zákonitosti (které jsou obsaženy v základu jejích prací a činí ji vědou) – jsou zákonitosti *konfrontace myšlenek s jejich realizací ve světě věcí a *zákony *archeologizace (přeměny živé *kultury na mrtvou a pak už dávno zaniklou). Tyto zákonitosti jsou odhalovány *teoretickou archeologií za pomoci empirických výzkumů v oblasti *etnoarcheologie a *experimentální archeologie.$Termín „archeologie (archeologický)“ se často vyskytuje ve spojení s jinými termíny (prehistorická archeologie, archeologie *Nového světa, deskriptivní archeologie atd.), které pojem archeologie zužují či zpřesňují podle určitých hledisek. V *klasifikaci archeologie se uplatňují v zásadě čtyři hlediska: 1. Podle času (prehistorická archeologie, protohistorická archeologie, středověká archeologie, *industriální archeologie). 2. Podle místa (archeologie *Starého světa, archeologie Nového světa, archeologie *Orientu). 3. Podle *entit a jevů, které jsou sledovány (sociální archeologie, archeologie techniky, slovanská archeologie, islámská archeologie, eskymácká archeologie). 4. Podle místa a poslání v řetězci archeologické výzkumné procedury (deskriptivní archeologie, *archeozoologie, *archeobotanika, *petroarcheologie, etnoarcheologie, *archeologická tafonomie, experimentální archeologie, *archeologická hermeneutika, *archeologická epistemologie, *archeologická antropologie, historická archeologie, teoretická archeologie aj.). První tři hlediska odrážejí různá zúžení předmětu archeologie a stojí jakoby vně archeologie. Tato hlediska se mohou ještě kombinovat a propojovat: *klasická archeologie (čas a prostor), starokřesťanská archeologie (čas, místo, ideje) atd. Čtvrté hledisko je zásadně jiné povahy, označuje totiž různé úseky, metody a prostředky, kterými archeologie popisuje a vyšetřuje (například deskriptivní archeologie), vysvětluje (například archeologická hermeneutika, archeologická antropologie) svůj *objekt. Dále pak testuje (například experimentální archeologie) a kriticky hodnotí možnosti archeologických pramenů a úskalí archeologického poznání (archeologická epistemologie). Mnohé z těchto výzkumných nástrojů se vyvinuly ve složité obory.$Kořeny *novověké archeologie je možné spatřovat ve výzkumech renesančních humanistů (Michaelis *Mercati aj.), kteří začali systematicky studovat literární díla starověkých řeckých a římských učenců (*Plinia, *Lucretia aj.) a objevili tak ztracený svět antiky a starších kultur a *civilizací i dávnou *spekulaci o existenci tří věků v minulosti lidstva – *kamenné, *bronzové a *železné doby. Renesanční *šlechta a *mecenáši umění učinili součástí svých sbírek i antické umělecké předměty, které se staly *inspirací sochařům a malířům. Sběratelské aspirace nalezly své vyjádření v budování „kabinetů kuriozit“, které vedle uměleckých děl, exotických cizokrajných předmětů a přírodnin zahrnovaly také *prehistorické a historické *artefakty. Součástí zájmu o historii v oblasti Středomoří bylo také intenzivní studium *pozůstatků antických staveb, které inspirovaly tvůrce renesanční *architektury. V severozápadní Evropě přitahovaly pozornost pravěké *mohyly a pozůstatky *megalitického stavitelství, jako jsou *dolmeny, *kromlechy a *menhiry. V 17. a 18. století se někteří učenci pokusili tato místa systematicky zdokumentovat. Proslul zejména anglický lékař a spoluzakladatel Společnosti starožitníků William Stukeley (1687–1765), jeden z průkopníků novověké archeologie, který prozkoumal a ve svých knihách popsal významné britské pravěké *lokality Avebury a *Stonehenge.$Zásluhou Stukeleye a dalších učenců a sběratelů bylo ve sbírkách a muzeích evropských *zemí nashromážděno obrovské množství archeologického materiálu. Prvním badatelem, který jej dokázal smysluplně roztřídit, byl dánský archeolog Christian Jürgensen *Thomsen (1788–1865) – své pojetí nejprve demonstroval v muzejní expozici (1819) a v roce 1836 je publikoval v knize //Ledetraad til Nordisk Oldkyndighed// (Průvodce skandinávskými starožitnostmi). Překlady tohoto díla do *němčiny (1837), *angličtiny (1848) a *francouzštiny spolu s Thomsenovou korespondencí a osobními kontakty s jinými badateli (v roce 1846 navštívil také Prahu) vedly k rychlému rozšíření tohoto systému po celé Evropě. Jádrem Thomsenova objevu byl *systém tří věků, formální členění *archeologických nálezů podle převládajících materiálů do *kategorií doby kamene, *bronzu a *železa. Jakkoli je model tří period hrubý a obrysový, implicitně v sobě nese technologický, funkcionalistický a ekonomistický přístup k prehistorii, dále kulturní taxonomii a srovnávací i *typologickou metodu. Pravěké artefakty tak nabyly informačního významu; Thomsenovým dílem a jeho obecnějším přijetím zahájila archeologie dráhu vědecké disciplíny. Zakladatelskou osobností české archeologie se v uvedeném *kontextu stal Jan Erazim *Vocel (1802–1871).$K postupnému konstituování klasické archeologie jako vědy, která se *primárně zabývá výzkumem a *rekonstrukcí antické kultury došlo v 18. století. Významným stimulem, který podnítil zájem o antické památky a jejich teoretickou *reflexi, byl objev starověkých římských *měst (*Pompejí a Herculanea), jež byla v roce 79 n. l. zasypána sopečným nánosem při vulkanickém výbuchu Vesuvu. Tamější budovy, ulice, náměstí, obchody, divadla, umělecká díla i věci každodenní potřeby byly pod sopečnými vrstvami dokonale konzervovány. Krátce po objevu obou měst byly zde v první polovině 18. století zahájeny archeologické vykopávky (v Pompejích již v roce 1718), které s přestávkami pokračují dodnes. Objev urbanisticky komplexních celků umožnil odborníkům i široké laické *veřejnosti udělat si představu o vzhledu starověkého římského města střední velikosti i o způsobu života jeho obyvatel. Antické artefakty nalezené v Pompejích a Herculaneu zásadním způsobem ovlivnily život a vědecké dílo německého učence Johanna Joachima *Winckelmanna (1717–1768), který je v Evropě tradičně označován jako „otec archeologie“. Winckelmann sice osobně žádné exkavace neprováděl, ale jako člen řady akademií, knihovník a přítel papežského vrchního inspektora všech římských starožitností měl přístup k archeologickým nálezům i antickým *literárním pramenům. Poznatky a teorie a shrnul v knize //Geschichte der Kunst des Alterthums// (Dějiny umění starověku, 1764), jež je považována za zakladatelské dílo jak dějin umění, tak klasické archeologie. Odhalování materiálních pozůstatků antické kultury v průběhu 19. století inspirovalo mnoho dalších učenců, kteří se prostřednictvím cílevědomých vykopávek pokoušeli objevovat svět dávno zmizelých kultur. Z hlubin času se tak postupně začala vynořovat dávno zmizelá starověká města, jejichž existenci do té doby učenci považovali za produkt světa antických *mýtů a bezbřehé lidské *fantazie. Významnou roli z tohoto hlediska sehrál v 70. letech 19. století německý obchodník a amatérský archeolog Heinrich *Schliemann (1822–1890). Byl natolik přesvědčen o pravdivosti událostí, které popsal *Homér ve svých eposech //*Ílias// a //*Odysseia// natolik, že v roce 1870 zahájil na pahorku Hissarlik v Turecku archeologické vykopávky s cílem najít *Tróju. V průběhu tří let skutečně odkryl zbytky starověkého města, které označil za homérskou Tróju. Ponechme stranou výtky, které vůči Schliemannovým výkopovým metodám a interpretacím nálezů vznesla odborná veřejnost. Podstatná je skutečnost, že díky Schliemannovi se objevily antické artefakty, které umocnily touhu poznat dějiny prostřednictvím *archeologických terénních výzkumů. V první polovině 20. století již byly archeologické exkavace běžnou součástí pátrání po lidské historii a prehistorii. K růstu popularity a atraktivnosti archeologie v očích široké laické veřejnosti přispěl v tomto období britský učenec Arthur *Evans (1851–1941), který na *Krétě odkryl a rekonstruoval fascinující pozůstatky *mínojské kultury a britský archeolog Howard *Carter (1873–1939), jenž v roce 1922 objevil v egyptském Údolí králů nedotčenou hrobku *faraona *Tutanchamona. V průběhu první poloviny 20. století probíhaly intenzivní archeologické výzkumy také v oblasti *Mezopotámie. Zde prosluli svými rozsáhlými terénními výzkumy například německý archeolog Robert *Koldewey (1855–1925), který odkryl pozůstatky starověkého *Babylonu, a britský archeolog Leonard *Woolley (1880–1960), jenž v sumerském městě *Uru objevil cenné archeologické a antropologické prameny na zdejším „královském pohřebišti“.$Archeologie jako věda studující lidskou minulost pomocí hmotných (materiálních) pramenů se v průběhu 18. a 19. století postupně etablovala také v Novém světě. Ve Spojených státech amerických je za „otce americké archeologie“ tradičně považován americký učenec a politik Thomas *Jefferson (1743–1826). Jeho zásluha spočívá zejména v tom, že v 80. letech 18. století při archeologickém průzkumu ve Virginii protnul indiánskou mohylu kolmým výkopem až k původnímu podloží. Tímto „anatomickým řezem“ odkryl jednotlivé nálezové vrstvy tvořící vnitřní strukturu mohyly, což mu umožnilo popsat, analyzovat a interpretovat pohřbené lidské pozůstatky z hlediska vertikální *stratigrafie. Trvalo sice ještě mnoho desítek let, než se statigrafická metoda stala běžnou součástí archeologických výzkumů a základem *relativní chronologie, umožňující určovat vztah mladších a starších nálezů, ale z odstupu času lze konstatovat, že Jefferson v Americe zahájil novou éru vědeckých výzkumů lidské historie.$V průběhu 19. století se ve Spojených státech amerických staly archeologické výzkumy *integrální součástí široce koncipovaného antropologického studia v té době dosud existujících domorodých *indiánských kultur. Při etablování americké antropologické archeologie sehrály významnou roli zejména archeologické a antropologické výzkumy pueblanských indiánských kultur v oblasti Arizony a Nového Mexika. Zde se dochovala nejen dosud obývaná *puebla, ale také architektonické pozůstatky staveb, které jim v minulosti předcházely, včetně mnoha dalších dokladů *materiální a *duchovní kultury. K průkopníkům antropologické archeologie amerického Jihozápadu patřil zejména americký etnolog a archeolog švýcarského původu Adolph Francis Alphonse *Bandelier (1840–1914), který se intenzivně zabýval pueblanskou kulturou. Bandelierova odkazu se v následujícím období ujal především Alfred Vincent *Kidder (1885–1963), jeden z nejvýznamnějších zakladatelů moderní americké archeologie, který v letech 1915 až 1929 uskutečnil v Novém Mexiku terénní archeologický výzkum ve zříceninách puebla Pecos. Výsledky výzkumu, jimiž položil základy *metodologie moderní antropologické archeologie, publikoval v dnes již klasickém díle //Introduction to the Study of Southwestern Archaeology// (Úvod do studia archeologie Jihozápadu, 1924). Kidderovým cílem bylo prostřednictvím analýzy stratigrafie, dochované v pueblu Pecos, rekonstruovat vývoj pueblanského života a stanovit *chronologii dalších puebel v oblasti Jihozápadu. Tento ambiciózní projekt znamenal metodologickou výzvu pro Kidderovy pokračovatele, kteří ve Spojených státech učinili z objevování, popisu a výkladu archeologických pramenů součást širokého proudu antropologického myšlení.$Paralelně s archeologickými výzkumy na území Spojených států amerických probíhalo již v 19. století pátrání po pozůstatcích vyspělých předkolumbovských kultur na území Střední Ameriky (první archeologický výzkum zde však proběhl již v roce 1675: španělský historik Carlos de Sigüenza y Góngora [1645–1700] zkoumal Měsíční *pyramidu v předkolumbovském městě *Teotihuacánu). V roce 1841 vyšla v New Yorku kniha amerického právníka, diplomata a průkopníka mezoamerické archeologie Johna Lloyda Stephense (1805–1852), popisující jeho vědeckou expedici za ruinami měst starých *Mayů. Součástí této publikace byly brilantní vědecké ilustrace anglického malíře a cestovatele Fredericka Catherwooda (1799–1854), které představily světové veřejnosti kamennou krásu mayských *stél, *soch, *reliéfů a architektury. Tyto památky vzbudily zájem a přispěly k expanzi archeologie na celém území Střední i Jižní Ameriky. Vyspělý kulturní, technologický a umělecký potenciál předkolumbovských kultur potvrdily archeologické výzkumy na území Peru, kde byla objevena dávná města kultur *Mochiků, *Chimúů a *Inků. V průběhu 20. století americká antropologická archeologie postupně pokryla svým výzkumným záběrem, aspiracemi a realizovanými vykopávkami oba americké kontinenty od Ohňové země až po Beringovu úžinu. Americká archeologie byla vždy úzce spjatá s *kulturní antropologií, *fyzickou antropologií a *lingvistickou antropologií, s nimiž tak tvořila bázi širšího, integrálního studia člověka a kultury. Proto je také americká antropologická archeologie považována za součást široce koncipované *obecné antropologie.$Poněkud jiná situace nastala v Evropě, kde antropologie a archeologie dosáhly v průběhu své existence značné *autonomie a vyvíjely se nezávisle na sobě jako relativně svébytné vědní obory. Navzdory této divergenci zůstalo však v Evropě zachováno úzké sepětí archeologie a antropologie na půdě prehistorie.$Ve druhé polovině 20. století začali archeologové při výzkumu a rekonstrukci archeologických kultur využívat vedle tradičních archeologických metod a technik i přístupy rozvíjené v rámci kulturní antropologie, *sémiotiky a kybernetiky. To vedlo ke vzniku nových mezioborových oblastí, jako jsou například etnoarcheologie a experimentální archeologie. V 60. letech 20. století v souvislosti s revitalizací neoevolucionistického myšlení ve společenských vědách došlo ve Spojených státech amerických a Velké Británii k novému sblížení archeologických a antropologických výzkumů dějin kultury. Neoevolucionismus jako nové vědecké *paradigma razantně pronikl do archeologických i antropologických teorií a ve svých důsledcích vedl k revitalizaci anglosaské antropologické archeologie. Zásadní roli z tohoto hlediska sehrála *procesuální archeologie – široce koncipovaný směr, rozvíjený v rámci americké *nové archeologie (Lewis Roberts *Binford) a britské *analytické archeologie (David Leonard *Clarke). S odstupem času lze konstatovat, že v 60. letech 20. století byla na půdě archeologie zahájena etapa „nové syntézy“ archeologického a antropologického myšlení. Ústředním motivem a současně cílem procesuální archeologie bylo vytvořit teoretickou a metodologickou bázi, která by umožnila vědeckou explanaci založenou na postižení zákonitostí vzniku, vývoje a fungování kultur v čase a prostoru.$V 70. a 80. letech 20. století v *opozici k procesuální archeologii vznikla postmoderně koncipovaná postprocesuální archeologie, která se od té doby vyvíjí jako svébytný, alternativní směr výzkumů dějin lidské kultury. Charakteristickým rysem postprocesuální archeologie je zpochybnění výchozích postulátů procesuální archeologie, zejména *pozitivismu, *evolucionismu, víry v adekvátnost *hypoteticko-deduktivní metody a možnosti *objektivity archeologické explanace minulosti. Představitelé postprocesuální archeologie nepovažují archeologické prameny za objektivní a pravdivé entity, jež mohou archeologové rekonstruovat a adekvátně interpretovat. Své pochyby vyjadřují také o existenci *univerzálních zákonitostí ve vývoji a fungování lidských společností. V souladu s postmoderní filozofií předpokládají, že vědecké „metavyprávění“ se stalo nevěrohodným a že „velkou jednotu“ (univerzální pravdy) vystřídala pluralita soužití různých, avšak *autentických pravidel *poznání a jednání, včetně práva na hledání výlučně lokálního a dočasného *konsenzu. Odmítají předpoklad jediného paradigmatu, který uzavírá vědecký výzkum a interpretaci do jednotného explanačního modelu, stejně jako představu jediného systému nebo struktury ovlivňující události.$Postprocesuální archeologie akcentuje postmoderní přístup – pluralitní, víceúrovňové, polysémantické a interpretačně otevřené studium kulturních jevů, které programově „dekonstruuje“ velké mýty *modernismu i existenci jednotného paradigmatu, jež má objektivní platnost. Tento fakt se promítá do krajně nihilistického stanoviska k poznatelnosti zákonitostí v dějinách a zpochybnění současného vysvětlení objektivní existence minulosti. Ta údajně není ničím jiným, nežli námi rekonstruovaným „textem“, který slouží subjektivním a utilitárním potřebám přítomnosti. Postmoderní postoj se tak promítl v přesunu zájmu o obecné a zákonité (procesuální archeologie) k akcentování zvláštního, nahodilého a nepředvídatelného (postprocesuální archeologie). Z metodologického hlediska sehrála rozhodující roli změna postoje k archeologickým pramenům, zejména k materiální kultuře. Ta již není chápána jako pouhý adaptační mechanismus, jehož prostřednictvím se člověk adaptuje k vnějšímu prostředí, ale jako znakový systém, jehož správné pochopení je problémem adekvátního překladu a interpretace. Představitelé procesuální archeologie sice upozornili na význam studia symbolické *dimenze artefaktů, například jejich sociotechnické a ideotechnické funkce, avšak ve svých výzkumech redukovali symbolický obsah artefaktů na pouhý vedlejší produkt („epifenomén“) materiálního chování člověka a způsobu jeho adaptace k vnějšímu prostředí. V pracích postprocesuálních archeologů se však již problematika symbolického obsahu, smyslu a významu artefaktů stává dominantní oblastí archeologických výzkumů.$Vznik postmoderně koncipované postprocesuální archeologie neznamenal ovšem zánik pozitivistické procesuální archeologie. Ta i nadále představuje ústřední proud současného archeologického myšlení usilující o *exaktní explanaci archeologických pramenů a objektivní vědeckou rekonstrukci lidské prehistorie a historie. Efektivním pomocníkem se procesuálním archeologům stala zejména výpočetní technika vybavená specifickým softwarem, který umožňuje vytvářet specifické databáze, využívat při analýze nálezových souborů moderní statistické metody, trojrozměrnou *počítačovou tomografii apod. Navzdory odlišnému přístupu k archeologickým pramenům je řada archeologů přesvědčena, že postprocesuální archeologie do značné míry vyrůstá z archeologie procesuální. Například americký archeolog Charles L. Redman (narozen 1945), který sám reprezentuje stanovisko procesuální archeologie, je přesvědčen, že s ohledem na politickou situaci dnešního světa, kdy se prohlubuje globální spolupráce a padají staré bariéry, by se oba směry měly obrátit ke spolupráci, a nikoli ke konfrontaci, protože oba směry sledují v podstatě jeden cíl: odhalení tajemství historie lidstva. (Jaroslav Malina, Václav Soukup)