soubor vědeckých přístupů zabývajících se biologickou podstatou lidské *sexuality. Sexualita je základní vlastnost každé lidské bytosti, bez ní by *existence lidského druhu na *Zemi byla nemyslitelná. Sexuální podstata lidí a jejich *sexuální chování mají tedy prastaré biologické kořeny. Někteří odborníci zabývající se lidským chováním přijímají s velkými výhradami skutečnost, že lidská psychika a společenská *kultura jsou významným způsobem spoluurčeny biologicky: ať již přímo geneticky nebo prostřednictvím *hormonů a vlastností formovaných epigeneticky, zevními vlivy.$Existují přesvědčivé důkazy, že značná část lidského sociálního chování má *genetický základ. Například zakladatel *sociobiologie Edward Osborne *Wilson uvádí: „Intelekt nebyl zkonstruován proto, aby porozuměl atomům, nebo dokonce sobě samému, ale na podporu přežití lidských genů.“ Moderní biologické vědy popírají často tradovanou představu o *člověku jako sociálně a kulturně determinované bytosti, zcela emancipované od svého živočišného základu. Biologie se pustila do celostní *syntézy biologických a psychosociálních vlivů. Výsledkem byla exploze etologických poznatků a konečně dnes již dosti ucelená disciplína, kterou můžeme nazvat sociobiologie. Klasiky této disciplíny jsou „otcové-zakladatelé moderní etologie“ – například rakouský zoolog a etolog Konrad *Lorenz (1903–1989) nebo anglický zoolog a etolog nizozemského původu Nikolaas Tinbergen (1907–1988). Soudobými reprezentanty sociobiologického *paradigmatu jsou například Edward Osborne Wilson (//Sociobiology// [Sociobiologie], 1975), Richard Dawkins (//The Selfish Gene// [1976, česky: //Sobecký gen//. Praha: Mladá fronta, 1998]), Donald Symons (//The Evolution of Human Sexuality// [Evoluce lidské sexuality], 1979) nebo Desmond Morris (//The Naked Ape// [1967, česky: //Nahá opice//. Praha: Mladá fronta, 1971]).$Biologické motivační zdroje jsou v oblasti lidské sexuality jistě *primární, podléhají však výrazné kulturní a psychosociální modifikaci. Víme, že některé biologické vlastnosti lidské sexuality se uplatňují transkulturálně po celou známou *historii lidstva. Patří k nim vyšší sexuální aktivita mužů, jejich vyšší *agresivita a sociální dominance. Zasluhuje si též pozornosti, že mužská sexualita je mnohem zranitelnější než sexualita ženská.$K základním a stálým charakteristikám lidského sexu patří párový charakter sexuálního chování, ale také obvykle nízká erotická atraktivita objektů stejného pohlaví a objektů sexuálně nezralých.$Větší část *fylogeneze sexuálního chování lidí proběhla někdy před dvěma až třemi miliony let, tedy v době, kdy naši předkové žili v rozptýlených populacích lovců-sběračů. Na daném stupni poznání nedovedeme jednoznačně říci, zda lidský druh dnes již vyčerpal všechny možnosti geneticky podmíněného vývoje.$Každý druh obratlovce má schopnost učit se, která je dána prenatálně naprogramovanou strukturou mozku. Tyto vrozené dispozice způsobují, že každý jedinec je připraven naučit se některým specifickým činnostem na základě specifických podnětů. Jiné podněty jsou vyloučeny, další jsou třeba zcela neutrální. Zdá se, že podobné dispozice zakládají též některé sexuální pochody. Připomeňme kupříkladu specifický signální vliv druhotných sexuálních znaků nebo zvláštního sociálního učení, které produkuje sexuální orientaci, zamilovanost a erotickou fascinaci. Aby byla situace ještě komplikovanější, uplatňují se *epigenetické mechanismy se zvláštní naléhavostí v určitých obdobích *ontogeneze, které bývají nazývány „kritickými“. Kritické období pro utváření základních sexuálních vlastností, sexuální orientace a *sexuální identifikace bylo s jistotou lokalizováno do druhého trimestru prenatálního vývoje. Kritickým obdobím pro naučení se schopnosti intimní dotykové a hmatové *komunikace jsou nepochybně prvé měsíce a roky života.$Člověk je ve srovnání se subhumánními savci stvořením poměrně málo reprodukčně výkonným. Lidská *reprodukce je charakterizována základními danostmi: pozdní sexuální zrání, nízká *plodnost, dlouhá *gestace, vysoká nitroděložní *úmrtnost, poměrně malý plod, dlouhá rodičovská péče, dlouhá *laktace, dlouhé intervaly mezi porody, nízký celkový reprodukční výkon, dlouhý postreprodukční život žen. Mnoho z těchto faktů je prostým důsledkem toho, že člověk je veliký, poměrně dlouho žijící a pomalu rostoucí savec.$Základní sociální jednotkou lidské sexuality je pár, dvojice muže a ženy. Z evolučního hlediska se zdá dobře pochopitelné, že u vyšších savců, a tedy také u člověka, se v sexuálním chování zřetelně uplatňuje nevybíravý zájem u samců a vybíravá pasivita u samic. Samci jsou tak málo *selektivní, že často dokáží kopulovat i s objekty, které samici sotva připomínají. U lidského druhu, podobně jako u jiných vyšších savců, platí, že rodičovská investice samců je nekonečně menší než tatáž investice samic. Obrovský biologický rozdíl mezi pohlavími existuje v produkci *gamet. Zatímco muž produkuje miliony *spermií denně, žena má za celý svůj život k dispozici jen několik stovek zralých, a tedy *oplodnění schopných vajíček. Teoretická reprodukční kapacita muže jde do tisíců, kapacita ženy pouze do desítek potomků. Že se z této kapacity realizuje v praxi jen nepatrný zlomek, je věc jiná.$Lidský druh má biologickou tendenci k navazování poměrně dlouhých sexuálních párových vztahů, které mají poskytnout podmínky k zdárnému vývoji dětí, jež jsou dosti dlouho po porodu nesamostatné. Biologicky však náš druh není disponován k vytváření párů doživotních. Zdá se, že pravdu mají ti, kteří u člověka nacházejí zřetelné biologické vlohy k sexuálnímu chování typu „*sukcesivní monogamie“.$//Tělesně pohlavní vývoj:// Vytváří základní anatomické a funkční předpoklady k sexuální diferenciaci myšlení, cítění a chování. Hlavními determinujícími faktory biologických základů lidské sexuality jsou geny, *gonády a hormony. *Sexuální dimorfismus je natolik základní a zjevnou vlastností člověka, že o jeho podstatě v praxi málo uvažujeme.$Základem pro sexuální dimorfismus lidí je vliv pohlavních *chromozomů na utváření původně nediferencované primární gonády. Diferenciace vnitřních a zevních pohlavních orgánů podléhá dobře definované regulaci hormonální, jak bude popsáno níže. Je známo, že v každém buněčném jádře obsahuje genetický materiál člověka kromě 44 *autozomů, ještě dva chromozomy pohlavní. Pro mužské pohlaví je typický *karyotyp 46,XY, pro ženské pohlaví 46,XX.$Moderní *genetika pokročila v poznání, jak pohlavní chromozomy a geny souvisejí s vývojem gonád. Vývoj *varlat ovlivňuje především gen //SRY// (*Sex-determining Region of the Y Chromosome), lokalizovaný na *Y chromozomu, jehož sekvence *DNA je dnes definována na molekulární úrovni (14 000 párů bází). Tento gen produkuje „*Testis Determining Factor“ (TDF), který iniciuje diferenciaci testes, avšak při jejich dalším vývoji je zapotřebí spolupůsobení ještě dalších genů, například //SDX9//, který se nachází na chromozomu 17. Na Y chromozomu byly též zjištěny geny, jež chrání před některými nádory varlat, a geny regulující *spermiogenezi. Další geny důležité pro *maskulinní diferenciaci individua jsou též na *X chromozomu a na autozomech. Na autozomech se předpokládá i existence genů zodpovědných za diferenciaci primárních zárodečných buněk.$Jak bylo řečeno, genetické vlivy určují mužský nebo ženský vývoj původně pohlavně neurčité zárodečné *žlázy. Tato nediferencovaná zárodečná gonáda je ještě ve druhém měsíci vývoje pouhým shlukem buněk. Jsou zde však již přítomny primární gonocyty, tedy prvotní, sexuálně dosud nediferencované *pohlavní buňky.$Při vývoji varlete se uvnitř gonády utvoří pruhy, které jsou základem semenotvorných kanálků. Ve varleti vznikají *Leydigovy buňky, produkující *testosteron.$Vývoj *vaječníků probíhá tak, že buňky gonád se organizují do nepravidelných pruhů obsahujících zárodečné i podpůrné buňky. V ovariu dívky před *pubertou je obsaženo asi 400 000 oocytů, tedy primárních zárodečných buněk, jichž v průběhu života ubývá, až vývoj dospěje ke stavu, kdy v *klimakteriu nejsou *folikuly žádné. Jen asi 400 oocytů je v průběhu života uvolněno při ovulacích jako vajíčka schopná oplodnění.$Hlavním určujícím faktorem sexuální diferenciace v nitroděložním vývoji jsou mužské *pohlavní hormony – androgeny, z nichž nejvýznamnějším je testosteron. Androgeny, produkované varlaty zárodku mužského pohlaví, mají určující vliv na mužský vývoj jedince. Nejsou-li tyto hormony přítomny, pak se zárodek vyvíjí žensky. Tento efekt mužského pohlavního hormonu se do značné míry týká též vývoje centrálního nervového systému a těch jeho struktur, které ovlivňují sexuální chování.$Pro dobrý funkční stav genitálu je nezbytné správné nervově-cévní zásobení. Podstatnou roli v tomto směru však hrají periferní účinky pohlavních hormonů. Jejich produkce v gonádách podléhá známým zpětnovazebním *regulacím v ose *hypothalamus – *hypofýza – gonády. Zatímco *funkce této osy u mužů nepodléhá periodickým změnám, u žen funguje v reprodukčně aktivním období od puberty až do přechodu periodický měsíční (*menstruační) cyklus. Hlavními sexuálními hormony u žen jsou *estrogeny a *gestageny. Gestageny jsou významné zejména pro přípravu děložní sliznice na uhnízdění oplodněného vajíčka. Estrogeny mají výrazný vliv na stav celého zevního genitálu, včetně poševní sliznice. Ovlivňují též pružnost pokožky, povahu ochlupení a velikost prsů. Tyto účinky jsou narušeny, pokud je v organismu ženy estrogenu nedostatek; tak tomu je po chirurgickém odnětí vaječníků nebo po zániku jejich hormonální funkce v klimakteriu. K hlavním projevům nedostatku estrogenů u ženy patří snížený tonus pokožky, tkáně prsů a genitálu, jakož i snížená výživa poševní sliznice s úbytkem vlhkosti při pohlavním vzrušení.$U mužů sice s věkem dochází k postupnému úbytku produkovaných pohlavních buněk a příslušných hormonů, ale na rozdíl od žen nejde o jev tak náhlý a definitivní. Efekt absence těchto hormonů tak lze sledovat především v případech různých patologií či chirurgických zákroků. Odnětí varlat způsobí u muže vždy výrazný pokles hladiny testosteronu. Mužský organismus má v případě *kastrace jen nedostatečné možnosti kompenzovat snížené hladiny androgenů z jiných zdrojů. Kastrace muže vede proto vždy k snížení objemu prostaty a měchýřkových žláz s útlumem produkce jejich odměsků. Někdy se výrazně snižuje růst vousů. Také sexuální aktivita muže zřetelně klesá. Přísně hormonálně dependentní však nejsou jednoduché sexuální reakce. Překrvení genitálu, projevující se u mužů erekcí a u žen lubrikací, je zprostředkováno především nervovými regulacemi. Tyto reakce, včetně pocitového vyvrcholení, mohou probíhat i bez přítomnosti pohlavních hormonů, tedy u dětí před pubertou a u dospělých jedinců obou pohlaví po kastraci. Pravdou však je, že pohlavní hormony svým účinkem snižují reakční práh sexuálních reakcí, zlepšují trofiku pohlavních orgánů a zvyšují sexuální spontaneitu lidí.$//Sexuální reakce genitálu//. Tělesným korelátem pocitu sexuálního vzrušení je u obou pohlaví zejména tumescence genitálu. Mimogenitální sexuální reakce sice také známe, ty však nejsou (s výjimkou zduření prsních bradavek) nijak sexuálně specifické a jednotné. Tumescence genitálu ženy se projeví zduřením *topořivých těles poštěváčku a velkých stydkých *pysků. Při zvýšeném prokrvení sliznice pochvy dochází k produkci lubrikační tekutiny – převážně transudací tekutiny z cévního systému.$U muže při tumescenci dochází k zvýšenému plnění topořivých těles *penisu. Stupňující se tuhost párových kavernózních těles vede k plné erekci. Zatímco *kavernózní tělesa penisu jsou při erekci pevná a tuhá, houbovitá tělesa a žalud zůstávají houbovitě měkké.$Periferním doprovodem emoce orgasmu jsou u obou pohlaví především různě intenzivní kontrakce svalů pánevního dna. U ženy vedou tyto kontrakce k vytvoření „orgastického prstence“, který svírá spodní třetinu pochvy. U muže vedou svalové kontrakce k vypuzení semenné tekutiny z močové trubice v závěrečné části ejakulačního děje.$Významné jsou sekreční reakce. Hlavním zdrojem sexuálních *sekretů u ženy je již popsaná lubrikace. Důležité jsou také odměšky žlázek močové trubice a odměšky bartholinských žláz. Zatímco *ejakulace u mužů je děj všeobecně známý, menší pozornost se věnuje orgastickým *expulzím u žen. Jde o sekret *uretrálních žláz smíšený s močí (takzvaná „ženská ejakulace“), nebo expulzi lubrikační tekutiny z pochvy. Tyto ženské orgastické expulze se vyskytují někdy v životě nejméně u třetiny žen. Jen u několika procent žen je tomu častěji. Pokud je známo, nemají žádný podstatný *fyziologický význam ani pro reprodukci ani pro sexuální chování. Mohou být významné tam, kde jsou projevem zvláště vydatného pocitového vyvrcholení. Výskyt orgastických expulzí je totiž častější při opravdu vydatně prožitém pocitovém vyvrcholení.$//Sexuální reakce lidí a čichové podněty:// V lidské sexualitě je ze všech smyslů snad nejméně prozkoumaným čich, což je zvláštní, neboť k erotice různé vůně a pachy patří odnepaměti. Sexualita má s čichovými *vjemy mnoho společného. Není sporu o tom, že podle pachu je do jisté míry možné rozpoznat fázi menstruačního cyklu ženy. Objímání a tanec v intimním kontaktu jsou důležitými namlouvacími *rituály. Zpocení, a tedy příslušně páchnoucí muži jsou ženami shledáváni v nejrůznějších situacích velmi „sexy“ („mužné“ sporty a podobně). Záliba mužů v ženách s velikými prsy je sotva myslitelná bez představy příslušných pachových vjemů ze žlázek dobře vyvinutých prsů.$Snížení zájmu o sex u starších lidí je provázeno oslabením jejich čichových schopností; stoupající záliba nových *generací v *orálním sexu bývá někdy *interpretována jako potřeba nalézt na vymydleném a *hygienou odparfémovaném těle poslední zbytky individuálního pachu. Dobře doložený je vliv produkce pachových látek na chování hmyzu. Pro tyto látky se koncem padesátých let minulého století vžilo označení //ektohormony// nebo „externí hormony“. Tento název byl později nahrazen dnes běžným termínem „*feromony“. Etologové rozlišují feromony signální (způsobují bezprostřední změny v chování) a feromony základní (vyvolávají hormonální změny v organismu).$Snad nejvýznamnější dosud známou sexuálně signální látkou u lidí je androstenon. Je zajímavé, že se uplatňuje u obou pohlaví. Může působit již v podprahových koncentracích. Z exogenních parfémů se podobné účinky přisuzují pižmovým odměškům některých zvířat (cibetky, norci) a také některým rostlinným parfémům. Zejména pižmo je od pradávna považováno za pravý erotický pach a za svého druhu *afrodiziakum.$Hlavními zdroji toho, čemu u lidí říkáme feromony, jsou potní a jiné žlázy pokožky. Je důležité vědět, že sekrety našich kožních žlázek nepáchnou, dokud nedojde k jejich rozkladu *bakteriemi. Zdá se, že individuální pachy vznikají složitým ovlivněním metabolismu exkrementů kožních žlázek bakteriemi. Ty se pak svým složením a účinkem liší jak podle hormonálních poměrů, tak podle tělesné hygieny, diety a životního prostředí. Muži přitom produkují pach zpravidla silnější než ženy. Pachové látky lze nalézt i v jiných sekretech, jistěže také v moči. Zdrojem dalších pachových podnětů je zevní genitál (penis, stydké pysky). Ani polibek není „jen tak nějaký polibek“. Kromě dotekových podnětů se při něm vždy vyměňují také podněty pachové, a dokonce i chuťové. (Jaroslav Malina, Jaroslav Zvěřina)