britský lékař, psychiatr a&nbsp;psychoanalytik. Zabýval se terapií rodičů a&nbsp;dětí a&nbsp;výzkumem vztahu matky a&nbsp;dítěte v&nbsp;jeho raném vývoji, který vyústil do teorie <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('primární')">*primární</span> vazby (attachmentu [připoutání]) a&nbsp;do oblasti <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('vývoj dítěte, socioemocionální')">*socioemocionálního vývoje dítěte</span>. Po studiu <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('medicína')">*medicíny</span> a&nbsp;<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('psychologie')">*psychologie</span> v&nbsp;Cambridgi a&nbsp;Londýně pracoval jako dobrovolník ve škole pro děti s&nbsp;poruchami chování. Právě tato zkušenost ho přivedla na myšlenku zásadního významu rodinných vztahů v&nbsp;raném dětství.$Na základě získaných výsledků podrobil kritice názory britské psychoanalytičky rakouského původu Melanie Kleinové (1882–1960) na dětské citové problémy, podle ní způsobené <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('fantazie')">*fantaziemi</span>, jež pramení z&nbsp;vnitřních <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('konflikt')">*konfliktů</span> mezi <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('agresivita')">*agresivními</span> a&nbsp;libidózními pudy. Soudil totiž, že základní <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('příčina')">*příčinou</span> těchto konfliktů jsou skutečné zážitky z&nbsp;rodinného života dítěte, a&nbsp;popsal tři projevy, které jsou klíčovým předpokladem pro normální vztahy mezi rodičem a&nbsp;dítětem: 1) //Schopnost pečovat o&nbsp;druhého// (tj. přijetí rodičovské role), která je však často nastávajícím rodičům znesnadňována vlastními zážitky z&nbsp;dětství a&nbsp;převzatými modely chování od jejich rodičů. Současně s&nbsp;tím se každé dítě rodí s&nbsp;vrozenými programy 2) //vyhledávání stimulace// a&nbsp;naopak 3)// připoutávání se// k&nbsp;důležitým objektům, které zajišťují jeho ochranu; tyto dva další projevy působí zdánlivě ambivalentně – na straně jedné explorace nového a&nbsp;na straně druhé připoutání se ke známému.$Připoutání (attachment) je podle Bowlbyho základní přirozeností vztahu matka-dítě, je <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('instinkt')">*instinktivní</span> reakcí vedoucí k&nbsp;větší blízkosti, což představuje pudový systém, zvyšující naději dítěte na přežití. Toto pouto je klíčem k&nbsp;mentálnímu zdraví a&nbsp;celkovému fungování osobnosti v&nbsp;celém průběhu následujícího života. Vztah matka-dítě je tak základem pro všechny další sociální vztahy a&nbsp;jeho narušení vede k&nbsp;závažným nerovnováhám ve vývoji jedince.$Bowlby se zpočátku věnoval výzkumům reálné separace, k&nbsp;čemuž vytvářela poválečná situace v&nbsp;ústavech a&nbsp;nemocnicích ideální podmínky. V&nbsp;roce 1952 popsal společně s&nbsp;psychiatrem Jamesem Robertsonem (1911–1988) tři fáze reakce na separaci: 1. protest – dítě přivolává matku a&nbsp;má snahu zbavit se cizího člověka; 2. zoufalství a&nbsp;smutek – dítě přestává matku hledat a&nbsp;volat, nastupuje apatie; 3. odpoutání či potření – dítě navazuje vztah k&nbsp;jiné dostupné osobě (toto chování souvisí s&nbsp;jeho obrannými mechanismy).$Výzkumem diády matka-dítě (za přítomnosti matky) a&nbsp;jejího pozorování s&nbsp;následnou analýzou dospěl Bowlby k&nbsp;dvěma závěrům: a) Pokud primárně vazebná osoba (většinou matka) dokáže respektovat potřebu pohodlí i&nbsp;bezpečí dítěte a&nbsp;zároveň jeho touhu autonomně zkoumat okolí, vytvoří si její dítě velmi pravděpodobně mentální reprezentaci sebe sama jako hodnotného, sebejistého a&nbsp;samostatného jedince. b) Pokud však matka tuto jeho snahu o&nbsp;pohodlí a&nbsp;průzkum nepřijímá a&nbsp;odsuzuje ji, vytvoří si její dítě model sebe sama jako jedince bezcenného a&nbsp;neschopného. Přesto nelze všechny kvality socioemocionálního vývoje vztahovat výhradně k&nbsp;primární vazbě matka-dítě. Člověk má totiž v&nbsp;celém průběhu svého života sklon vyhledávat a&nbsp;udržovat blízkost s&nbsp;druhým (preferovaným) jedincem, který je chápán jako „silnější“ či „moudřejší“ nebo snad také „schopnější se vypořádat se světem“. Bowlby dále dodává, že je-li dítě k&nbsp;matce připoutáno „zdravou“ primární vazbou, pak je samo schopno se postupně vzdalovat, zkoumat a&nbsp;vystavovat se drobným separacím. Je-li naproti tomu dítě připoutáno patologickým způsobem chování, může si takové projevy přenést přes dospívání až do dospělosti, jako například <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('úzkost')">*úzkostné</span> připoutání (strach ze ztráty milovaného objektu), kompulzivní sebejistota (vyhýbání se blízkým vztahům), kompulzivní péče o&nbsp;druhé (péče o&nbsp;druhé, ať o&nbsp;to stojí či nikoliv) nebo odtrženost od vlastních emocí (neschopnost vytvořit pouto s&nbsp;jiným člověkem).$Ve svých pracích John Bowlby zdůraznil sílu vazby malého dítěte na matku, čímž se do značné míry zasloužil o&nbsp;změnu poměrů v&nbsp;nemocnicích a&nbsp;ústavech. Na popud <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('organizace, Světová zdravotnická')">*Světové zdravotnické organizace</span> (WHO) vypracoval společně s&nbsp;dalšími významnými badateli studii o&nbsp;duševním zdraví dětí bez domova (//Maternal Care and Mental Health// [Mateřská péče a&nbsp;duševní zdraví], 1951). Tato práce byla přeložena do mnoha jazyků a&nbsp;zaznamenala velký úspěch. Svou myšlenku určitého typu vazby mezi dítětem a&nbsp;jeho matkou, která se vytvoří během prvních let života dítěte, podrobněji rozpracovával a&nbsp;rozvíjel především s&nbsp;Mary D. <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Ainsworthová-Salterová, Mary D.')">*Ainsworthovou-Salterovou</span>. (<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Šulová, Lenka')">Lenka Šulová</span>)