v *buddhismu „osvícená či probuzená bytost“, spočívající již v *nirváně, vysvobozená z koloběhu znovuzrozování (*sansára). Toto označení si vyslouží každý jedinec (mužského pohlaví), jenž v sobě vlastním úsilím potlačí chtivost //(lóbha)//, zášť //(dvéša)// a blud //(móha)// a najde osvobozující poznání (*bódhi), přestane lpět na světě jevů a vymaní se z koloběhu znovuzrození. Ženám je buddhovství odepřeno, mohou k němu dospět teprve po přerození v mužské podobě. Na nejnižším stupni mezi „probuzenými“ se nachází //pratjékabuddha// (pálijsky //paččékabuddha//, buddha „samotář“), který překonal svět, avšak tajemství osvícení si ponechává pro sebe, nehlásá je dál a přestože zakouší stav předsmrtné nirvány, nezbavil se ještě zátěže staré *karmy, a tedy ani světských strázní a neduhů postihujících tělesnou schránku smrtelníka. Výše je postaven „dokonalý buddha“ //(samjaksambuddha)//, jenž předává osvobozující učení světu a ukazuje mu cestu k překonání sansáry.$Takový byl historický *Buddha Šákjamuni, v pořadí pětadvacátý z dokonalých buddhů, po němž posloupnost „lidských buddhů“ //(mánušíbuddha)// tohoto věku, šiřitelů nauky (*dharma) podléhajících působení času, završí buddha budoucnosti *Maitréja.$Okamžikem smrti buddha přechází do stavu úplného vyvanutí //(parinirvána)//, nirvány //post mortem//, naprosté dokonalosti bytí ve splynutí s absolutnem. S odstraněním *fyzických pout a časoprostorové podmíněnosti mizí i možnost buddhu setrvávajícího v posmrtné nirváně oslovit, vzývat či žádat o přispění. To se týká i uctívání osoby zakladatele buddhismu, který je pro lidského vyznavače nedosažitelný, a proto – zejména v *théravádě – přinášení květů a dalších obětin Buddhovým obrazům (na *kognitivní úrovni) představuje čistě symbolický výraz vděku za to, že Mistr předal lidstvu své učení, i když afektivně se prostý věřící k Buddhovi chová jako k božské bytosti. Uctívání ale má význam jedině v tom smyslu, že obrací mysl uctívače k vyšším *hodnotám, k ctnostnému životu, v němž mu sám Buddha nemůže být nijak přímo nápomocen (a ani případným prosbám o pomoc není přístupný). Tento zdánlivý rozpor, který někdy vedl k zjednodušujícímu hodnocení buddhismu jako „ateistického náboženství“, překonávají školy *mahájány a *tantrajány vírou v existenci tzv. transcendentních buddhů, kteří jsou nadčasoví, všudypřítomní a nepodléhají přírodním *zákonitostem. Vládnou pěti světovým stranám a k nim přiřazeným buddhovským sférám //(buddhakšétra)//, z nichž každá představuje jakýsi „mezitímní“ *ráj, kam se rodí světci a další smrtelníci pokročilí na cestě ctnosti, kteří ještě nepřekonali karmickou závislost a nepřetrhli řetězec převtělování. Nadsmysloví Budhové, známí též jako džinové („vítězní“) či tathágatové („tak dospěvší“, tj. dokonalí), umožňují, aby se hledači pravdy na vyměřený čas přerodili v jejich ráji a tam si pěstovali moudrost a nežádostivost nutné k vysvobození, nežli se naplní míra jejich zásluh; znovu budou uvrženi do proudu sansáry a v některé z příštích existencí se z něj vymaní v konečném procitnutí. Vládci rajských mezisfér se stejně jako dočasní buddhové zdržují přímých zásahů do života jedince, ale jako učitelé dharmy mu nahrazují vyvanuvšího učitele a ukazují pravou cestu. Pětici buddhů světových stran tvoří Ratnasambhava (jih), Akšóbhja (východ), *Vairóčana (střed), *Amitábha (západ) a Amóghasiddhi (sever). Z nich historicky nejstarší je Amitábha, ve východní Asii známý jako A-mi-tchuo-fo či Amida. (Jan Filipský)