náboženské a filozofické učení, jehož zakladatelem byl indický princ Siddhártha Gautama, později zvaný *Buddha Šákjamuni. Do devětadvaceti let žil bezstarostným životem syna místního vládce, oženil se a měl syna. Poté opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození z *utrpení, které je spojeno s každou existencí a s neustálým koloběhem znovuzrozování (*sansára). Nakonec (podle *legendy ve věku 35 let) objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení.$Buddhismus klade důraz na osobní meditační praxi jako prostředek k dosažení vnitřní *svobody a k odstranění prožívání skutečnosti zkreslené *subjektivním viděním. Východisko ze strastiplné pomíjivosti jevového *světa Buddha formuloval v tzv. čtyřech vznešených pravdách, návodem k zániku strasti je vznešená *osmidílná cesta. Buddhovo mlčení k metafyzickým otázkám vedlo po jeho smrti k formování řady škol a značná nezávislost původního buddhismu na vnějškových *dogmatech usnadnila jeho šíření v mimoindickém kulturním prostředí. Od *konzervativní théravády, opírající se pouze o kanonické texty shromážděné v Tipitace a rozšířené na Cejlonu (od 3. století př. n. l.) a v jihovýchodní Asii (od 5.–6. století n. l.), se okolo přelomu *letopočtu oddělil směr zvaný *mahájána, který svou filozofickou hloubkou a *ideálem soucitného a pomáhajícího světce (*bódhisattva) přispěl k šíření buddhismu v intelektuálním prostředí a posléze i mezi lidovými vrstvami.$V 1. století se buddhismus rozšířil po *Hedvábné stezce do Střední Asie, kde byl zejména v době Kušánské říše (*Kušánové) za *vlády *krále Kanišky (2. století) kulturně ovlivněn *helénismem a *zarathuštrismem. Odtud se šířil do Číny (*buddhismus, čínský) a dále do Koreje (*buddhismus, korejský) a Japonska (*buddhismus, japonský). V Indii se mahájánový buddhismus v 5. století vyvíjel pod vlivem hinduistického *tantrismu v esoterický směr, tzv. *vadžrajánu, která od 7. století pronikala do Tibetu a dala vznik specifické formě *tibetského buddhismu, přeneseného v 16. století i do Mongolska.$V samotné Indii buddhismus začátkem 2. tisíciletí zanikl, částečně v důsledku asimilačních tlaků ze strany *hinduismu a fyzické likvidace buddhistických center muslimskými dobyvateli. V Evropě se aktivní zájem o buddhismus projevoval zejména od začátku 20. století.$Buddhismus bývá někdy mylně označován jako učení, jež absolutizuje utrpení, zdůrazňuje pouze trýznivé, nepříjemné a neradostné stránky života, z něhož hledá únik v ukončení neúprosného cyklu zrození, bolestných prožitků, *chorob, neduhů stáří a smrti, v „absolutním nebytí a prázdnotě“ (sanskrtsky: //šúnjatá//). Tento *názor však pramení z nepochopení skutečnosti, že v buddhistickém pojetí strast, utrpení, nespokojenost, strádání a ostatní nepříjemnosti neodlučně patří jen k takovému životu, který je ovládán „žízní“ (pálijsky: //tanhá//, sanskrtsky: //tršná//), ctižádostí, žádostivostí, tužbami a sobeckým ulpíváním na předmětech tohoto světa. Buddha svou nauku zformuloval do čtyř vznešených pravd, z nichž první vyjmenovává životní situace nezbytně spojené s bolestí, strastí, strádáním: zrození, stáří, *nemoc, *smrt, spojení s věcmi nepříjemnými, odloučení od věcí příjemných, každé nenaplněné přání. Pět činitelů způsobujících lpění na fyzickém bytí (tělesnost, pociťování, vnímání, duševní vlohy, *vědomí) vyvolává utrpení. Nauka o utrpení vyjádřená v první vznešené pravdě tedy zdaleka neznamená absolutizaci utrpení; naopak nabízí naději, že přes strastnou povahu zrození lze konečně přetnout řetězec přerozování, nashromáždit příznivou //*karmu//, vedoucí k vysvobození, pokud dokážeme překonat onu žízeň, jež vede k znovuzrození, totiž žízeň chtíče, žízeň bytí, žízeň zániku. To ovšem předpokládá vést mravný život založený na dodržování pěti (v případě *mnichů deseti) slibů (či zápovědí, tzv. //*paňčašíla//), jež buddhistovi ukládají neubližovat živým tvorům, nebrat, co není darováno, zdržovat se nedovoleného pohlavního styku, vystříhat se lživých a pomlouvačných řečí a vyvarovat se opojných nápojů. K hromadění zásluh navíc přispívá pěstování buddhistických ctností, především láskyplné blahovůle či přívětivosti (pálijsky: //mettá//, sanskrtsky: //maitrí//), slitovné něhy či soucitu //(karuná)//, schopnosti sdílet *radost se všemi bytostmi //(muditá)// a vyrovnané rovnodušnosti //(upekkha)//, jakož i dobročinnosti //(dána)//.$Nejstarší podoba Buddhova učení (tzv. buddhismus pálijského *kánonu, označovaný jako „učení starších“, //*théraváda//, či v poněkud pejorativním smyslu jako //*hínajána//, „malá cesta, malé vozidlo“, protějšek pozdější školy tzv. severního buddhismu, známé jako „velká cesta, velké vozidlo“, tj. //*mahájána//) tedy nehlásá ani vypjatý asketismus ani zřeknutí se přirozených radostí života, včetně naplňování sexuálních potřeb. Pro členy mnišské obce, a to jak mnichy, tak mnišky, jejichž přijímání do řádu Buddha připustil jen neochotně a s přísnými omezeními, byla pohlavní zdrženlivost (*celibát) nezbytnou podmínkou duchovního rozvoje, protože lidská mysl je svou vnitřní podstatou těkavá, přelétavá, neustále hledá nové podněty a rozptýlení, snadno podlehne rušivým vnějším vlivům, a pokud ji ovládne touha, naruší mentální rovnováhu, jež je předpokladem pravého soustředění. Naproti tomu v případě laiků, kteří si teprve ctnostným životem hospodáře vytvářejí předpoklady pro vyšší duchovní poslání v příštích znovuzrozeních, znamenalo dodržování pravidel //paňčašíly// zejména vyloučení jakýchkoli mimomanželských vztahů a nepřirozených způsobů uspokojování pohlavního pudu. (Jan Filipský)