srbský prozaik a dramatik černohorského původu. Po Ivu *Andrićovi se stal ne-li nejznámějším, tedy nejdiskutovanějším autorem srbského jazykového okruhu. Pověst autora kladoucího znepokojivé otázky a nacházejícího nečekané, šokující odpovědi ho provází již od jeho knižní prvotiny, sbírky povídek //Djavoli dolaze// (Ďáblové přicházejí, 1956), představující sondu do života bělehradské bohémy. Bulatović provokuje, boří společenské *konvence i politické mýty, ale také odstraňuje hranice a spojuje svět do pozoruhodného, vzrušujícího celku, který sice může vyvolat nesouhlas a odpor, ale jen stěží lhostejnost a nezájem.$Nejdiskutovanějším Bulatovićovým dílem se stal //Heroj na magarcu// (Hrdina na oslu, 1964, přepracované vydání 1981). Vydání tohoto románu bylo jistou dobu znemožňováno tehdejší Titovou Jugoslávií. Poprvé román v jeho rodné vlasti vyšel v roce 1967, poté co byl nejdříve vydán v Německu a sklidil nadšené ovace literární kritiky; přepracované vydání přišlo na knižní trh v roce 1981. Pokračováním tohoto románu, který se mezitím stal jedním z nejslavnějších prozaických děl s námětem *druhé světové války, je román //Rat je bio bolji// (Válka byla lepší, 1968). V této práci však autor již nedosáhl mistrovství //Hrdiny na oslu//.$Bulatović se v románu //Hrdina na oslu// osobitým způsobem vyrovnal s traumatem druhé světové války, jež bylo v době vydání románu v bývalé Jugoslávii ještě bolestivé a živé. Druhá světová válka měla totiž v jugoslávském kulturním *kontextu poněkud jinou podobu než v jiných evropských státech. I když na území Jugoslávie operovala také cizí (italská, německá, bulharská a sovětská) vojska, obrovské ztráty na lidských životech připadly na vrub zejména vyhlazovacím strategiím domácích profašistických kolaborantů a národně osvobozeneckým bojům, které v nejednom směru připomínaly spíše *občanskou válku. Podstatnou skutečností je dále fakt, že Titova národně osvobozenecká armáda osvobodila téměř celé jugoslávské území vlastními silami. V této specifické, zjitřené atmosféře bylo proto možné k válečným událostem přistupovat pouze z pozice vlastenecké interpretace a heroizace individuálních činů. Miodrag Bulatović napadá dobovou představu o adorovaném hrdinství a mytizovaných hrdinech války. Hrdinou „na oslu“ přijímajícím roli černohorského Dona Quijota či Švejka druhé světové války je naopak (což dokládá samotná volba jeho vlastního jména) „hrubián“ a „malý člověk“ Gruban Malić. Tento mluvka a pábitel je hluboce přesvědčen o pravdivosti svých účelových lží. Malić se nikdy žádné válečné akce nezúčastnil, přesto tvrdí, že je vyznamenaný důstojník a velitel (imaginární) 501. černohorské osvobozenecké armády. Malićův mozek je ovládán komickou marxistickou rétorikou, avšak v jeho jednání není nic revolučně asketického. Malić a v nemenší míře také ostatní postavy románu, obyvatelé Černé Hory i jejich italští okupanti, se jeví jako bytosti bez ideálů a zásad, neboť jsou ovládáni pouze potřebami těla – pohlavním chtíčem, potravním pudem a touhou po majetku.$Na románu //Hrdina na oslu// je fascinující vypravěčská suverenita, s níž autor stírá hranice mezi vizí a skutečností. Bulatovićův román připomíná dílem burleskní fantazie z dílny Hieronyma *Bosche a Françoise *Rabelaise, dílem horečné *surrealistické exkurze do světa brutálních, živočišných instinktů. (Jiří Pavelka)