český básník, prozaik a novinář; hlavní představitel básnické *generace ruchovců. Čechova tvorba, od počátku provázená novinářskou a redaktorskou prací a obsahující jak verše, tak prózu, nalezla ohlas, získala popularitu a budila respekt i u jeho protivníků; podařilo se jí totiž tlumočit myšlení a cítění českého národa, který se vzchopil k nové politické aktivitě. Smysl pro národní cítění se u něj projevoval především neutuchající snahou o překlenutí ostrých a bolavých rozporů národnostních i sociálních směřováním k národní jednotě. Celé jeho dílo prostupuje touha po scelení národa, *víra v dobrou budoucnost, k níž lze dospět cestou svornosti. Toto poslání naplňoval láskou k národní svébytnosti, k historii českého národa zejména v dílech //Husita na Baltu// (1868), //Adamité// (1873), //Žižka// (1879), //Václav z Michalovic// (1880), //Dagmar// (1885). Na významné dobové události – Pařížskou komunu, rusko-tureckou *válku a *revoluci 1905 – reagoval v básnických skladbách: //Evropa// (1878), //Slávie// (1884) a //Step// (posmrtně vydaný básnický zlomek). V těchto dílech se uplatnil slovanský, zejména ruský *mýtus, který Čech přejal od Jána Kollára a dále rozvíjel. Zatímco *Západ se obával oslnivé, ale brutální carské moci, pěstovali *Slované dále svůj mýtus, představu ruského bohatýra, který Čechy osvobodí z germánského sevření. Dalším sjednocujícím prvkem národním je u Čecha příklon k *tradici, úcta k venkovskému lidu a sympatie se sociálně slabou, utlačovanou vrstvou; promítá se hlavně do slavných děl //Lešetínský kovář// (1883, zkonfiskováno, 2. vydání 1899) a //Písně otroka// (1895), jejichž hrdinové se stavějí na odpor násilí rušícímu harmonii *světa, a do sbírky //Ve stínu lípy// (1879), evokující idylu českého venkova. Do Čechova díla zcela ústrojně zapadají jeho satiry, které neútočí, ale kárají národní nesvornost, zbabělé maloměšťácké pohodlí (//Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století//, 1888), nedůstojné opičení po cizích vzorech (//Hanuman//, 1884), a nabádají k nápravě. Celým dílem Svatopluka Čecha proniká pro něj typická rétorika. Jeho malebný jazyk s bohatstvím metafor i jiné básnické prostředky podporují vzletnost, slavnostnost stylu. Často volí rozsáhlé epické skladby, zařazuje náboženské *chorály, bojové písně, modlitby, slavnostní projevy, disputace, s oblibou sahá po *alegoriích a *symbolech.$Dnes je Čechovo dílo považováno za archaické, není však pochyb o jeho trvalých myšlenkových i uměleckých hodnotách. Ve vlastenecky orientovaném díle důstojného, vážného, rezervovaného básníka, který se držel v ústraní, nechybí milostná tematika, například nejrozsáhlejší částí alegorické skladby //Slávie// je milostný románek mladého Rusa a krásné Polky, který končí *sňatkem usmiřujícím národnostní spory; jádrem //Písní otroka// je nešťastná *láska dvou mladých *otroků; zhudebněnou píseň o loučení milenců z //Lešetínského kováře// znal celý národ. V epopeji //Adamité// (1874), jež volí námět z českých dějin, v efektních scénách básník líčí atmosféru v sídle *sekty *adamitů, kteří v představě návratu do *ráje pěstují uvolněné sexuální chování. Odvrhují *evangelium se slovy: „Život náš – noc svatební / božská, nekonečná, / v jejíž stínech rozkoše / lampa hoří věčná.“ Na božstvo povýšili lásku, bez níž jim život připadá jako nudná, mrtvá poušť, a smyslnou láskou se hříšně, lačně opájejí. (Jiří Pavelka)