studium biochemických, fyziologických a morfologických znaků u různých lidských skupin přispělo k vymezení proměnlivosti moderního člověka. Přitom však znovu vzbudilo v odborné i laické veřejnosti zájem a zároveň nedorozumění, pokud jde o původ moderního člověka, původ jeho současných populací. Na jedné straně jsou vědci, kteří zastávají *názor, podle něhož rozdíly mezi lidskými skupinami jsou tak slabé a bezvýznamné a přitom tak proměnlivé, že je v podstatě vyloučené rozpoznat a stanovit u lidského druhu nějakou diskrétní skupinu znaků a projevů. Proti nim vystupují vědci, kteří trvají na tom, že během evoluce lidského druhu se vytvořilo natolik výrazné odlišení jednotlivých skupin a jedinců, z nichž se tato seskupení skládají, že jeho projevy dovolují klasifikovat lidi do oddělených biologických jednotek (typů, ras nebo poddruhů). Není to myšlenka nová. Již v roce 1684 roztřídil francouzský lékař a filozof François *Bernier ve spisu //Nouvelle division de la Terre, par les différentes espèces ou races d’hommes qui ľhabitent// (Nové rozdělení Země podle druhů neboli ras lidí, které ji obývají) v //Journal des sçavans// lidstvo podle zevních *fyzických znaků do čtyř skupin, z nichž první obývá Evropu (bez Laponska), západní Asii včetně Indie, severní Afriku a Ameriku (v tomto případě měl určité pochybnosti), druhá subsaharskou Afriku, třetí východní Asii a čtvrtá rasa Laponsko. Stalo se tak více než sto let poté, co *papež Pavel III. v roce 1573 prohlásil: „(…) Indiáni (a také jiní divoši) jsou skutečnými lidmi, kteří mají duši a jsou tak způsobilí k přijetí křesťanské víry.“ Po Bernierovi zařadil švédský biolog Carl von *Linné všechno známé obyvatelstvo *Země do samostatného rodu //*Homo// a dvou druhů: //Homo ferus //– divoký člověk, který nemluví, šplhá po stromech a je celý chlupatý a //*Homo sapiens// s různou *kulturou. //Homo sapiens// pak rozdělil do čtyř poddruhů, jakýchsi „primárních ras“, založených v rozdílech barvy *kůže a zeměpisném původu. Přitom jednotlivé „rasy“ nepopsal jen jako fyzické typy, ale připojil k nim též jisté duševní znaky a projevy chování, čímž jako první dal vědeckou legitimitu „lidové víře“ o rase a rasových *předsudcích. Tak Afričané mohli být podle Linného rozpoznáni podle celkové lenivosti, nedbalosti a náchylnosti k vrtochům. Pokud jde o světlovlasé Evropany, Linné je shledal jako „jemné, bystré, vynalézavé …, řídící se *zákony“. Po Linném vstoupil do řady systematiků německý antropolog Johann Friedrich *Blumenbach. Ve svém spisu //De generis humani varietate nativa liber// (Kniha o přirozené rozmanitosti lidského rodu, 1775) rozdělil žijící lidstvo podle zevních znaků do pěti ras: *kavkazské (bílé), *mongolské (žluté), *americké, *etiopské (černé) a *malajské. Ačkoli François Bernier použil jako první v klasifikaci současných lidských populací slovo *rasa, teprve v Blumenbachově systematice tato jednotka jaksi zdomácněla. Etymologicky se odvozuje od arabského //ras//, jež v původním významu znamenalo „počátek“, „původ“, ale také „hlavu“. Z arabštiny pravděpodobně pronikla rasa nejprve do španělštiny a portugalštiny //(raza)// a odtud zakrátko do francouzštiny //(la race)// a angličtiny //(race)//. V českém jazyce se objevila až ve 20. století, kdy byla převzata z němčiny //(die Rasse)//, ale hned nato byla počeštěna na „plemeno“.$Snad o žádné jiné systematické jednotce živočišného či rostlinného systému nebylo vedeno tolik diskusí a polemik jako právě o rase.$//Rasy jako typy (typologická klasifikace):// Tradiční názor na lidské rasy je typologický. Antropologové povýšili některé fyzické znaky jako je barva kůže, tvar vlasů a některé rozměry mozkovny a obličeje na takzvané systematické znaky a podle těchto znaků, které rozdělili do vícestupňových kategorií (tříd), lidi individuálně typovali. Výsledkem bylo přiřazení zkoumané osoby k rase či rasovému typu. V raných počátcích *typologické systematiky antropologové předpokládali, že rasové typy představují v souboru takzvané „čisté rasy“, ve smyslu genetickém pak jakési homogenní skupiny, které vzájemným míšením daly vzniknout velmi složité typologické situaci na všech kontinentech. Přitom vždy zdůrazňovali výskyt takzvaných individuálních „ověřených“ charakteristik, z nichž uměle konstruovali rasy. Celé devatenácté a téměř celá první polovina dvacátého století je poznamenána těmito snahami. Vědci tu vytvořili velké množství klasifikací, do nichž zahrnuli rozličné množství ras a rasových typů. Téměř všichni vycházeli z takzvaných velkých (primárních) ras, jejichž počet kolísal od tří (bílé, žluté a černé) do šesti. Většina z nich považovala rasu bílou, žlutou a černou za rasy výchozí; zbývající rasy byly odvozené. Tak pro Evropu obývanou rasou bílou (kavkazskou) platily jednu dobu tyto rasové typy: nordický, východoevropský, alpínský, mediteránní a dinárský. A obdobně tomu bylo i na jiných kontinentech, obydlených příslušníky jiných ras. Radikální změnu v nazírání na rasu jako taxonomickou jednotku pozorujeme až po *druhé světové válce. Antropologové už nenahlíželi na rasu jako na morfologický *taxon, taxon stálý a neměnný, nýbrž jako na skutečnou jednotku biologickou, která má svou vnitřní dynamiku. Přitom stále více přihlíželi i k charakteristikám sérologickým a fyziologickým znakům a zkoumali i celkové prostředí, v němž se tato jednotka nacházela a nachází v současnosti. Když bylo koncem padesátých let minulého století prokázáno, že všechny tělesné znaky (biochemické, fyziologické a fyzické) jsou na sobě vesměs nezávisle proměnlivé, přitom jejich proměnlivost není nikterak náhodná, nýbrž geneticky podmíněná, navíc zjevně nezávislá na kulturních tradicích, nebylo už pochyb, že takzvaný individuální antropologický typ je jen pouhou kombinací dědičně nezávislých znaků. A to byl v podstatě konec typologické systematiky člověka. Diskuse předních světových antropologů, které nakonec vyústily v „Prohlášení o rase“ pod patronací *UNESCO v roce 1964, daly výzkumu lidské *variability včetně jejího třídění jiný směr.$Souhrnně lze říci, že //typologické klasifikace nevyjádřily nic víc než to, jakým způsobem je proměnlivost člověka rozdělena územně a časově. Jednotky, na nichž byly založeny //(tj. velké a malé rasy, rasové typy či rasy prvního a druhého řádu), //byly konvenční, umělé, neodpovídaly integrovaným evolučním jednotkám, a tudíž nemohly vypovědět nic podstatného o evolučních dějinách člověka//. V této souvislosti splňovala typologická systematika jen jeden z požadavků kladených na přirozený taxonomický systém: Seskupovala shluky vlastností – a to bylo málo.$//Rasa jako mendelovská populace (populační klasifikace):// Poté co typologická klasifikace propadla svou bezúčelností, antropologové hledali východisko. Našli je v metodologii populační genetiky. V rase počali shledávat *společenství mezi sebou se křížících jedinců, uviděli v ní tedy mendelovskou populaci – integrovanou evoluční jednotku, která může zobrazit společné vývojové dějiny člověka. Vycházeli z předpokladu, že každá skupina (rasa) je izolována od skupin (ras) sousedních i vzdálených, přičemž kritéria rasy představovaly genové četnosti jednoduše děděných znaků. To ovšem znamenalo, že každá mendelovská populace (rasa) má stejné charakteristiky, tj. stejný obraz krevních skupin, sérových *bílkovin apod. Jedna rasa se pak lišila od rasy druhé četnostmi *alel, které řídí tyto znaky. Přitom rozdíly uvnitř těchto ras (tzv. vnitrodruhové rozdíly) byly zpravidla větší než rozdíly mezi rasami (to znamená rozdíly meziskupinové). Leč použití této populačně genetické koncepce nebylo tak snadnou záležitostí, jak se zpočátku zdálo. V souvislosti s ní vyvstalo několik otázek: Kolik je vlastně ras? Odpovídá rasa mendelovské populaci? Na první otázku nedovedla populační systematika přesně odpovědět, protože nikdo – ani její tvůrci – nevěděli (a neví to nikdo ani dnes), kolik je vlastně mendelovských populací v oněch více než šesti miliardách současných lidí. A na druhou otázku dala odpověď jen částečnou, neboť zůstalo sporné, zda lze mendelovskou populaci, skutečnou evoluční jednotku, vůbec ztotožnit s konvenčním taxonem rasa, jehož systematický obsah je již dávno překonaný.$//Rasa v číslech (klinální analýza a numerická systematika):// Populační klasifikace člověka a živočichů vůbec, jež je někdy označována jako „nová systematika“, pohřbila dávno překonané a do jisté míry i metafyzické názory v třídění proměnlivosti organického světa. Musela se však vypořádat se svými „slabinami“, zejména s územním rozdělením znaků a studiem jejich shluků. A zde přichází nová vlna názorů. Jednu z odnoží nazýváme dnes klinální analýzou, druhou numerickou taxonomií.$V předchozích odstavcích jsme zmínili územní rozdělení některých genů a znaků. Viděli jsme, že mnohé z nich se promítají na mapě buď postupným snižováním, nebo naopak postupným zvyšováním genových četností nebo průměrných hodnot nějakého znaku. Příkladem jednoduše děděných znaků může být postupné přibývání krevní skupiny B ve směru Evropa ® Asie s maximem v severozápadní Indii (v Paňdžábu). Na druhé straně příkladem složitě děděného znaku je barva kůže. Její postupné tmavění u obyvatel Evropy směrem sever ® jih a totéž, leč v mnohem intenzivnější míře u obyvatel Afriky, žijících kolem Nilu ve směru Egypt ® Súdán ® Uganda, zjistili antropologové již v 19. století. Klinální proměnlivostí tedy rozumíme systém, ve kterém gen nebo četnost nějakého znaku se postupně mění z jedné oblasti do druhé. Klinální (pásmovou) proměnlivost znaků vyznačujeme na mapách prostřednictvím čar zvaných izorytmy, které zaznamenávají u jistých populací stejné hodnoty daného genu (tzv. izogenu). Získaný obraz nám ne náhodou tak trochu připomíná povětrnostní mapu se složitou soustavou izobarů, studených a teplých front, tlakových výší a níží. V ideálním klinovém systému by izogeny (respektive izofeny) měly být buď pravidelně zakřiveny, nebo navzájem souběžně (paralelně) uspořádány po celém území. Ve skutečnosti tomu tak není. To proto, že klinální jev je vlastně výsledkem mnoha činitelů, které dobře známe: *mutace, *selekce, kolísání genů, genový tok a izolace. Vznikají spády genů či znaků (*gradienty), které se stávají základní charakteristikou klinální mapy. Spád může být někde strmější (malá vzdálenost mezi izorytmy) nebo naopak pozvolný (velká vzdálenost mezi izorytmy). Strmost byla shledána v oblasti intenzivní selekce, s nahuštěným izogenním systémem, kdežto ve vzdálenějších oblastech dochází k rozřeďování a strmost se pozvolna zvolňuje. Podobný vliv na izogenní systém mají i překážky, které mohou někdy způsobit (ale ne vždy), že jiné izogeny nebo znaky, které protínají náš izogenní systém, nasměrují své izogenní linie rovnoběžně; vzniká shluk – klastr. Přitom ohniska aktivní selekce pro jednotlivé geny se nemusí vůbec shodovat.$Souběžně s klinální analýzou proměnlivosti člověka se vyvíjela takzvaná *numerická taxonomie, která měla podpořit další slabinu populační teorie rasy – studium shluků (klastrů) znaků. Její vznik a rozmach úzce souvisí s rozvojem a zaváděním *počítačů do vědecké práce. Biologům se v šedesátých letech 20. století splnilo dávné přání: definovat vztahy vyjádřené stupněm celkové podobnosti (tzv. fenetické vztahy) mezi organismy i mezi skupinami organismů. Stručně řečeno: podstata numerické taxonomie spočívala v kvantitativním hodnocení velkého počtu znaků (obyčejně 70 i více), které jsou proměnlivé ve skupině (vzorku, populaci) studovaných jedinců. Výsledkem tohoto hodnocení byl takzvaný koeficient podobnosti. A byly to právě koeficienty podobnosti, které nabyly hodnot stavebních kamenů, z nichž byla budována systematika, založená na principu shlukování (klastrování) nejpodobnějších entit.$Metody numerické taxonomie poměrně záhy pronikly do *antropologie, kde rychle zdomácněly. Numerické myšlení se však přece jen do značné míry vymykalo myšlení biologů tehdejší doby. *Intuice a takzvaný tvořivý princip stále ještě hrály svou nemalou úlohu. Bylo proto třeba jisté doby, než byla tato kolektivně sdílená *analogie alespoň v základních rysech překonána. Metody numerické taxonomie byly složité a vedly k tomu, že je vědci buď zcela odmítli (a nebylo jich málo), anebo se stali naopak jejich horlivými propagátory. Počáteční polemika mezi stoupenci a odpůrci vyústila do výsledků, jež jsou v šedesátých letech doloženy velkým množstvím sdělení, v nichž je z pohledu numerické taxonomie přehodnocena celá takzvaná rasová struktura Afriky a Evropy. Poté však přišla skepse. Pramení z poznání, že za účinné pomoci počítačů lze sice srovnávat velké množství údajů, ale vlastní systematické břemeno spočívalo na bedrech vědců, na jejich interpretačním přístupu. Navíc se ukázalo, že stanovit diskrétní entitu (rasu) uvnitř druhu //*Homo sapiens// je prostě nad síly počítačů i všech těch, kteří s nimi pracovali. V tomto okamžiku zasáhli genetici, kteří „vhodným výběrem“ znaků s přetržitou (diskontinuální) proměnlivostí (například krevními systémy) se snažili dát zkoumání jiný směr. Zpočátku zcela jednoznačně odsunuli taxonomické cíle stranou a na první místo položili myšlenku rekonstrukce biologických dějin organického světa.$Shrneme-li ve stručnosti přednosti a nedostatky numerické taxonomie, můžeme říci: Vlastní rozbor znaků (proměnných) je přísně korektní a předem vylučuje jakoukoli předpojatost vůči některým znakům při srovnávání; kromě toho je kdykoli opakovatelný. Plným právem se tvrdí, že numerická taxonomie vyřešila problém biologických vztahů a vytáhla je ze „zasněné“ domény umění a intuice bývalých systematiků. Ale každý, kdo s numerickou taxonomií pracuje, by si měl být vědom jedné závažné skutečnosti. Shluky (klastry), odvozené tímto postupem, jsou povětšinou založeny na podobnosti zkoumaných znaků a jen výjimečně na příbuznosti. Dvě nebo více entit, které tvoří klastr, jsou si navzájem podobné a přitom mohou, ale nemusí být nikterak příbuzné. Zakladatelé moderní numerické taxonomie nejednou zdůrazňovali velmi často opomíjený fakt … že vlastní rozbor není založený na genetických domněnkách, tím méně na domněnkách evolučních. Ovšem tyto domněnky mohou být právě na podkladě metod numerické taxonomie úspěšně sestavovány.$//Třídit proměnlivost člověka, nebo netřídit?:// Systematická struktura druhu //Homo sapiens// představuje zvlášť komplikovaný problém. Dokladem mohou být ty nejrozmanitější a nejroztodivnější systematické předlohy, založené na velkých a malých rasách a rasových typech, ale i na jiných jednotkách, které tvořily umělou strukturu uvnitř našeho druhu. Zbývá tedy odpovědět na otázku: Třídit proměnlivost člověka v duchu systematických cílů, nebo netřídit? Odpověď odvodíme z jednoduchého a srozumitelného modelu.$Představme si veškeré lidstvo nebo obyvatelstvo některého z kontinentů, třeba z Afriky, Evropy, Asie nebo Ameriky v podobě krychle, jež je složena ze čtyř vrstev. Přitom každá vrstva v krychli znázorňuje územní proměnlivost jednoho a téhož znaku tamních lidí. Například vrchní vrstva vyznačuje barvu kůže, ale může vyznačovat stejně dobře třeba krevní systém AB0 nebo tvar vlasů; totéž platí ovšem i pro ostatní vrstvy v krychli. Dále, barva kůže, či kterýkoli jiný znak, jsou proměnlivé a my si tuto proměnlivost znázorníme tak, že jedinci, kteří se nacházejí v předním levém rohu, budou mít kůži téměř černou, zatímco v pravém rohu vzadu téměř bílou. Takto bychom uvažovali i o dalších vrstvách, ovšem s ohledem k jiným znakům. A nyní se pokusíme o utřídění znaků v podobě rasových typů či ras. Jak? Třeba tím způsobem, že vyřízneme z této krychle čtyři jádra, která mají na první pohled odlišnou kvalitativní skladbu. Převedeme-li celou situaci do našeho *jazyka, každé jádro bude reprezentovat vzorek jedinců vybraných z jiné územní oblasti. Každý vzorek je rozdílný, a skutečně, člověk by mohl říci, že každý z nich reprezentuje rozdílnou „rasu“. Ale my můžeme vybrat čtyři vzorky i v jiných oblastech krychle a zase dostaneme takzvané čtyři rozdílné „rasy“. A takto bychom mohli pokračovat …$Z modelu, který jsme právě popsali, pro nás plyne zajímavé a přitom závažné zjištění. //Územní proměnlivost znaků je na sobě nezávislá, jinými slovy je diskordantní povahy. Tudíž není žádného přírodního dělení populací podle vybraného komplexu znaků//. Cílem kteréhokoli třídicího systému by měla být jistá abstrakce projevů proměnlivosti, a to taková, aby byla vzájemně srovnatelná. Jak říká francouzský antropolog Jean Hierneaux: „Klasifikace není sama o sobě cílem, ale nástrojem velmi užitečným při práci. Není-li tomu tak, je to něco jako hromada odpadků, která nám nedovolí získat ždibec znalostí …“ Platí pro rasu a jí podobné „taxonomické jednotky“ Hierneauxovo hodnocení? Pro rasu nepochybně ano. V dnešním pohledu se dělení lidí a lidstva do ras a rasových typů jeví skutečně jako dávno překonaný anachronismus, jako marný, zbytečný a přímo scestný pokus vyjádřit nevyjádřitelné.$//Chiméra rasy – *rasismus:// V dnešním světě plném vyhrocených protikladů, ve světě přeplněném stroji, přístroji a vědou, se znovu ozývá hlas, zda všichni lidé jsou schopni přijmout moderní technickou kulturu, všechny vymoženosti, které mohou poskytnout vysoce vyvinuté *země. Je to varující hlas, který čas od času zaznívá v různé síle z rozmanitých částí světa, kultur a civilizací. A také zní v podvědomí mnohého z nás, a když ne zcela vyhraněně, tak alespoň v náznacích, přinejmenším jako pochybnost či něco blíže neurčitelného, připomínajícího třeba mýtus o nadřazenosti bílé rasy. Není to mýtus starý. Povstal s *průmyslovou revolucí v Evropě a rostl s koloniální expanzí průmyslových velmocí. Byli to bílí Evropané, kteří v několika posledních staletích uměli přesvědčit většinu světa, že bílá kůže znamená jedinečné duševní schopnosti, podnikání a úspěch – finanční i kulturní.$V 19. století téměř většina Evropanů a obyvatel Severní Ameriky přijala to, co bývá označováno jako „vědecký rasismus“ – víru, podle níž lidé v nevyvinutých zemích jsou dědičně méněcenní. Za jednoho z otců tohoto myšlenkového proudu je dnes považován francouzský diplomat, žurnalista a spisovatel Joseph Arthur de *Gobineau, jenž vydal čtyřsvazkové dílo //Essai sur ľinégalité des races humaines// (Pojednání o nerovnosti lidských ras, 1853 [sv. I, II], 1855 [sv. III, IV]); i když měl řadu předchůdců, například francouzského etnologa a rasového teoretika Victora *Courteta (1813–1867). Gobineau rozdělil lidstvo do tří ras (bílá, žlutá, černá), přičemž jako kritéria použil znaky biologické i psychologické. Podle jeho mínění si rasy nejsou rovnocenné, ani ve znacích fyzických, ani duševních. Rasa bílá se podle Gobineaua vyznačuje velkou *inteligencí a energií, smyslem pro *čest, odvahou a válečným uměním, smyslem pro krásu a ladnost, tedy vlastnostmi, jež ji staví vysoko nad rasu žlutou, která je sice inteligentní a vytrvává ve svém úsilí, ale má sklon k *idealismu a oplývá nezdravou fantazií. A pokud jde o rasu černou, ta je podle Gobineaua přímo zavrženíhodná. Její představitelé jsou smyslní, líní, postrádají smysl pro krásu a umění a jsou zcela bez organizačních schopností. „Je-li kulturní úroveň zrcadlem rasové čistoty, potom je kulturní vzestup mírou izolace rasy a naopak kulturní úpadek mírou jejího míšení s jinou rasou (či rasami),“ tvrdil Gobineau. K dědičné nadřazenosti bílé rasy se též hlásili vědci z koloniální Anglie. Například jeden z nejznámějších biologů 19. století Thomas Henry *Huxley (1825–1895) napsal: „Připouštím, že někteří *černoši jsou lepší než někteří *běloši; ale žádný racionální člověk, vědomý si této skutečnosti, nebude věřit, že průměrný černoch je rovnocenný, ne-li dokonce trochu nadřazený průměrnému bělochovi. A i kdyby to byla pravda, bylo by prostě neuvěřitelné, že černoch maje stejné možnosti jako jeho utiskovatel, by byl schopen úspěšně soutěžit s rivalem o větší mozkovně a menších čelistech v zápase, jenž by se odehrával jako souboj myšlenek a nikoli kousání.“ Kdyby žil T. H. Huxley později, mohl by vidět tyto černé domorodce o velké mozkovně a menších čelistech z „černé země“. Ale i v jeho době bylo už dost důkazů o tom, aby z hlediska „vědeckého rasismu“ mohl uzavřít, že před 10 000 lety dala ne tak úplně bílá rasa obývající *Přední východ vzniknout nebývale vysoké kultuře, založené na domestikaci zvířat, pěstování obilí a *směně zboží. V této souvislosti by ovšem jen stěží mohl přehlédnout kulturní zaostávání obyvatel severozápadní Evropy, kteří v té době ještě nepřekročili hranici lovecko-sběračské ekonomie. Kterýkoli objektivní průzkum uplynulých 10 000 let lidských dějin ukáže, že během celé této doby – nebo téměř celé této doby – tvořili obyvatelé severozápadní Evropy v duchu „vědeckého rasismu“ zcela podřadnou barbarskou rasu, žijící v kulturní *chudobě a nevědomosti.$Čím bylo zřejmější, že populace severozápadní Evropy nepatřila v minulosti k etnikům kulturotvorným, tím vyostřenější myšlenky o jejich rasové nadřazenosti se ozývaly z jejich středu. Anglický sociolog a filozof Houston Stewart *Chamberlain (1855–1927) se koncem 19. století zamýšlel nad „rasovým žebříčkem“ bílé rasy. V rozborech rysů dřívějších civilizací, řeckou počínaje a německou konče, dospěl k poznání, že *Řekové měli kdysi dávno smysl pro *poezii, umění a filozofii, *Římané zase pochopení pro *právo, organizaci *státu a *rodiny. *Židům připsal smysl pro *náboženství, avšak v Teutonech, tj. *Germánech, *Keltech a západních *Slovanech shledával tvůrce nejvyšší civilizace vůbec. Ve svém hlavním díle //Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts// (1899, česky: //Základy 19. století//, 1910) zdůvodnil dějinné poslání árijské rasy reprezentované německým národem. Obdobně jako Chamberlein uvažoval v té době francouzský antropolog a sociolog Georges Vacher de *Lapouge (1854–1936), zejména ve spisu //ĽAryen: Son rôle social// (Árijec: Jeho sociální role, 1899). I on se věnoval převážně rasovým otázkám Evropanů, vyzvedávaje pro změnu zase rasu „árijskou“, jíž rozuměl rasový typ, který antropologové nazvali typem (rasou) nordickým, vyznačujícím se vysokou postavou s harmonickými proporcemi, s komplexem světlých tělesných znaků (světlé oči, plavé vlasy a čistě bílá kůže), dlouholebostí, štíhlým a vysokým obličejem, v němž byl zasazen úzký, ponejvíce rovný až orlí nos. Podle Lapouge to byli Árijci, kteří vládli národům a organizovali státy, vytvářeli vědu a umění, vedli vítězná tažení v Evropě i mimo ni. Z této rasy měli dokonce vzejít všichni géniové. Avšak Árijců postupně ubývá, strachoval se Lapouge: „Vždyť jsou to právě Árijci, kteří jako elita národa umírají ve *válkách, čímž je bezprostředně ohrožen jejich osud, a tím i civilizace, jíž jsou oni sami tvůrci,“ napsal na sklonku svého života. V této době byla celá západní Evropa a Severní Amerika zaplavena názory o „rasové čistotě“ a „rasové méněcennosti“. Přispívali k nim též sociální darwinisté, kteří posazovali tezi, podle níž hybnou silou společenského vývoje je boj o existenci a *přirozený výběr. Nepřímo podporovali „vědecký rasismus“ též představitelé anglické biometrické školy v čele s Francisem *Galtonem (1822–1911), Charlesem *Pearsonem (1857–1936) a dalšími, kteří při *interpretaci svých objevných výsledků o proměnlivosti a dědičnosti člověka v některých směrech sklouzli na úroveň rasisticky smýšlejících lidí, dávajíce rasistům do ruky takzvané „vědecké zdůvodnění“ pro jejich postoje. Nepřímo přispívali i antropologové svými nekonečnými diskusemi o počtu ras a rasových typů. V duchu „vědeckého rasismu“ byla zpracovávána též veřejnost prostřednictvím beletrie, jež je prosycena názory o čistotě rasy a škodlivosti míšení; barevní byli vesměs líčení jako lidé úskoční a tajemní, před nimiž se třeba mít na pozoru.$Árijskonordická doktrína, proklamovaná svými tvůrci (Josephem Arthurem de Gobineauem, Houstonem Stewartem Chamberlainem a Georgesem Vacherem de Lapougem) se stala nosným pilířem spisu Adolfa *Hitlera //Mein Kampf// (Můj boj, napsán 1924, vydán 1925 [1. svazek], 1926 [2. svazek], nezkrácené české vydání v roce 2000) a díla Alfreda *Rosenberga //Der Mythus des 20. Jahrhunderts// (Mýtus 20. století, 1930). Oba spisy položily teoretický i praktický základ jedné z nejagresivnějších forem rasismu. „Nejvyšší rasou“ je zde „rasa německá“, která je jednou nazývána „rasou nordickou“, jindy zase „rasou árijskou“; všechny ostatní rasy jsou nižší a musí se jí podřídit. Posoudíme-li výše uvedené kategorie, shledáme, že jsou navzájem nesouměřitelné. „Rasa německá“ představuje spíše míru etnicity, „rasa árijská“ je kategorií jazykovědnou a konečně rasa nordická se kryje s bývalým antropologickým pojetím, tedy s pojetím biologickým. A právě z tohoto biologického hlediska jsou první dvě kategorie (jako rasy) chybné. Co však bylo horší; jednou byla ta, jindy ona kategorie preferována více nebo méně, zcela v závislosti na politických cílech. A tak se stávalo, že „Neárijci“ se stali „Árijci“ a „Árijci“ zase „Neárijci“. A kdo nebyl „Árijec“, nebyl „celým člověkem“, jen „půl člověkem“. Rasová doktrína hitlerovského Německa byla formulována výjimečně nejasně. Z dnešního pohledu se jeví spíše jako sbírka demagogických hesel, prosycená a překrytá úvahami, jež se blížily až k hranici mystiky; připomeňme v této souvislosti koncepci „nordické duše německého národa“ nebo úvahy Heinricha *Himmlera (1900–1945), jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa, na téma „arizace“ *Japonců apod.$Když byl *nacismus a *fašismus poražen, zdálo se, že je konec i s rasismem. Nebylo tomu tak. Neuplynulo ani deset let a *spor o tzv. „rasovou otázku“ vzplál znovu, tentokrát mimo Evropu. V některých státech USA a v Jihoafrické republice započaly diskuse o árijsko-nordické doktríně včetně otázek „rasové čistoty“, kterou bylo třeba co nejbedlivěji střežit. Záhy však spor přešel z původní „antropologické koncepce“ na koncepci vysloveně „psychologickou“, ovšem s „biologickou“ dědičností v pozadí. Jestliže protirasisticky laděné prohlášení o rase, vydané pod patronací UNESCO v roce 1950, podepsali všichni zúčastnění, včetně těch, kteří v minulosti zastávali některé rasistické názory, další prohlášení, které následovalo v roce 1951, už vyvolalo zjevný nesouhlas mnohých vědců, kteří se nemohli ztotožnit s tvrzením, že „([…) neexistují žádné vědecké důkazy o intelektuálních rozdílech mezi jednotlivými rasami“. Na počátku šedesátých let začala zachvacovat některé země, zvláště však USA nová, v pořadí již několikátá vlna rasismu. Byla vyvolána stále se vyhrocujícím zápasem, zejména pak *hnutím barevného obyvatelstva za rovnoprávnost. Vedle „bílého rasismu“ vzniká „rasismus černý“ (v USA) a z *Dálného východu se ozývá „rasismus žlutý“ (Japonsko). Mezi vědci došlo opět k dialogu, který byl zakončen „Prohlášením o rase“. Ale ani tentokráte nebylo dosaženo souhlasu. Někteří vědci nesouhlasili s bodem o psychické rovnocennosti lidských populací. V čem je jádro sporu?$//Předsudek a diskriminace:// Rasismus se zevně projevuje dvěma aspekty: předsudky a diskriminací. Aby bylo možné pochopit, v čem se tyto dva aspekty odlišují a jak se navzájem ovlivňují a proplétají, nevystačíme zde se zkoumáním postojů lidí a lidských skupin vůči těm, kteří žijí na okraji společnosti nebo vůči těm, kteří nebyli do společnosti přijati. //Předsudek je emoční aspekt rasismu, kdežto diskriminace je aspekt politický a sociální//. Předsudek je to, co nutí člověka k jednání, které poškozuje druhé, přitom důkaz, který by možná změnil toto jednání, je přehlížen, mnohdy zcela vědomě. Skupina lidí, proti níž je namířen předsudek, je obyčejně vnímána jako „rasa“ (například během hitlerovského rasismu se běžně uvažovalo o „židovské rase“ nebo o „rase cikánské“ apod.), třebaže biologicky nic takového neexistuje. Zaujatý postoj obyčejně vede k tomu, že jsou spojovány do jedné kategorie rozdílné skupiny podle nějakého znaku nebo souboru znaků, které mohou být skutečné nebo předstírané; přitom tyto lidské skupiny si mohou být zcela cizí a navzájem od sebe kulturně i biologicky oddělené. Například nacisté spojovali *Židy, *Romy (Cikány), *Poláky a *Ukrajince do jedné podřadné rasy určené k vyhubení, třebaže šlo o lidské skupiny, které se navzájem odlišovaly svou dědičností (genofondem), jazykem, náboženstvím, kulturou a způsobem života vůbec.$//Předsudky patří zřejmě k trvalé psychosociální výbavě nás a našich předků//. Doklady najdeme nejen ve starobylém písemnictví, ale také u lidských seskupení, jež donedávna setrvávala nebo ještě setrvávají na úrovni lovecko-sběračské ekonomie. Tak například *indiáni mnohých *kmenů se považují a také nazývají „lidskými bytostmi“ nebo krátce „lidmi“, čímž nepřímo naznačují, že indiáni jiných kmenů přísluší k nějaké subhumánní rase. Lidé, kteří žijí kolem polárního kruhu, si vysloužili pojmenování *Eskymáci. Je to pojmenování opovržlivé, protože znamená v jazyce sousedních indiánů něco jako „pojídači syrového masa“. Eskymáci však sami sebe nazývají „Inuit“ nebo „Inupik“, což ve volném překladu znamená „skuteční lidé“. Eskymáci se tak sami oddělují od zbytku lidstva, který sice sestává z lidí, nikoli však „skutečných lidí“; těmi jsou v představách Eskymáků jenom oni sami. Obyvatelé Spojených států amerických si počínají stejně, když sami sebe považují za *Američany, ignorujíce *Kanaďany, *Mexičany, *Brazilce a ostatní obyvatelstvo amerického kontinentu, kteří jsou hodni tohoto označení. Eskymáci a obyvatelé USA jednají povýšeně v duchu předsudku, podle něhož jejich národní kultury jsou v porovnání s kulturami jiných lidských skupin, vyšší a tudíž nadřazenější.$//Diskriminace je oproti předsudku legální, ekonomické a sociální chování, založené na rozdílech v postojích vůči různým skupinám. V třídní společnosti má zjevný třídní charakter//. Diskriminace často nabývá charakteru *segregace, založené na fyzických znacích, zákazu *sňatku mezi příslušníky oddělovaných skupin, poskytnutí vzdělání, zdravotnické péče. Někdy ovšem diskriminace bere na sebe jemnější podobu v podobě sociálního chování, jež nutí lidi v podřízené skupině chovat se zvlášť zdvořile (formou oslovení, přednosti na veřejnosti apod.) k členům vládnoucí (dominantní) skupiny.$*Apartheid uplatňovaný bělošskou menšinou v Jihoafrické republice představoval od porážky nacismu v Německu vůbec nejextrémnější podobu rasové diskriminace. Oficiální politiku apartheidu donedávna tvořil rigidní kastovní systém, založený na barvě kůže: bílí (evropského původu), žlutí (asijského původu), hnědí (rasově smíšené populace) a černí (domorodí Afričané). Tyto *kasty byly od sebe odděleny fyzicky i zákonně v podobě *hierarchie *privilegií s bílými Evropany na vrcholu a černými Afričany naspodu. „Evropané“ byli jedinými občany, kteří se mohli volně pohybovat po celé zemi a zúčastňovat se hospodářského, politického a kulturního dění ve společnosti. Všichni ostatní byli v občanské činnosti různým způsobem omezováni. Segregační zákony se však svým dopadem nevyhnuly ani samotným protagonistům apartheidu. Při nežádoucím styku s barevnými se sami stávali oběťmi segregačních opatření, třebaže segregace, jíž byli postihováni, se dála prostřednictvím *institucí pro bílé, tj. před „soudy pro bílé“ a ve „vězeních pro bílé“. Poté co v roce 1990 prezident Frederik Willem de Klerk zahájil demontáž apartheidu a zejména po roce 1994, kdy proběhly první multirasové volby, a prezidentského *úřadu se ujal někdejší pronásledovaný vůdce černošské většiny Nelson Mandela, začaly se množit případy diskriminace „bílých“ „černými“.$Při pokusu vysvětlit prapříčinu chování, jež vede k předsudkům a diskriminaci, byly vzaty v úvahu několikeré faktory: náboženství, znaky osobnosti a také různé sociální vlivy; žádný z těchto faktorů však neposkytne uspokojivé *vysvětlení. Tak například z dvojsmyslných odkazů v //*bibli// a //*koránu// bylo příležitostně usuzováno na možné rasové předsudky. Tato úvaha však nebrala vůbec zřetel na to, proč protestantské kultury byly obyčejně „rasističtější“ v porovnání s kulturami katolickými, ačkoli obě byly založeny na stejné křesťanské tradici – nebo proč je rasismus přímo virulentní v takových společnostech, jako je Indie a Japonsko, v zemích neovlivněných – alespoň výrazně – ani //biblí// ani //koránem//. K řešení problému přispěli též psychologové dvěma úvahami. Podle první se prý v anglosasských kulturách vyskytují ve větším počtu *autoritativní osobnosti, pro něž je charakteristická agresivita, měkkost a nedostatek sebevědomí. Zajímavé je, že tyto osoby v anglosasských zemích mají sklon k předsudkům, kdežto v jiných kulturách nikoli. Druhá úvaha zaujala více. Podle ní lze sklon k předsudkům vysvětlit u dominantní skupiny sociální nebo ekonomickou frustrací; menšiny potom slouží jako *obětní beránci. Ale ani tuto úvahu nelze brát doslova, neboť bohatí a privilegovaní lidé jsou v rasových předsudcích bigotnější než ti, o nichž lze uvažovat jako o společensky zklamaných a nespokojených lidech. Konečně jako poslední přichází v úvahu hledisko ekonomické a politické. Vykořisťování a honba za ziskem je zřejmě určující, ale nelze právě jimi dobře objasnit, proč nevykořisťovali Portugalci své otroky v Brazílii tak vulgárně rasisticky, jak to činili otrokáři se svými černými otroky na jihu USA.$Ať už je vysvětlení pro předsudek a diskriminaci jakékoli, důsledky obou těchto aspektů rasismu jsou pro postiženou společnost dalekosáhlé. Nejenže vedou k psychické destrukci obětí rasismu, ale psychicky ničí i ty, kteří se na této destrukci spolupodílejí. Společnost napadená rasismem nejenže ztrácí vše, čím by diskriminovaní mohli přispět k obohacení společnosti, ona sama přitom riskuje nebezpečí sociálních střetů, *násilí a snížení produktivity.$//Argumenty pro a proti:// Rasisté obhajují „vědecký rasismus“ v podstatě dvěma druhy argumentů: genetickými a psychologickými. Přitom se tato obhajoba „točí“ kolem inteligence. My už víme, že lidská inteligence je znakem do velké míry podmíněným mnoha vlohami; uvažuje se o *polygenním typu dědičnosti. Soudí se, že dědičná složka činí až plných 80 %, někteří oponují tomuto údaji a uvažují o pouhých 50 %. Je-li tomu tak, potom zbývajících 20 % (respektive 50 %) připadne na *výchovu. A právě tohoto faktu, zvláště prvního údaje o vysokém podílu dědičnosti, využívají rasisté, když říkají: „Je-li inteligence děděna do takové míry, potom je jisté, že geny pro inteligenci budou vystupovat v různých populacích v rozdílné míře, obdobně jako u jiných znaků děděných více geny (například výška těla, barva kůže, tvar vlasů apod.) a budou podléhat stejným výběrovým tlakům, tedy, jinak řečeno, jedny populace budou inteligentnější, druhé naopak méně.“ Z čistě formálního hlediska se tato domněnka nepříčí zásadám zdravého rozumu, nepříčí se zásadám populační genetiky. Je tu však jeden vážný protiargument, který nelze přehlédnout. U člověka se vyskytuje několik dědičně podmíněných znaků, které jako by během evoluce moderního člověka nepodléhaly žádným diferenciačním pochodům; zůstaly prostě evolučně neutrální. Jsou to znaky, které činí člověka člověkem (dvounohá chůze, malý chrup uspořádaný v parabolickém oblouku, spojení palce s ukazováčkem aj.); k nim patří též inteligence. Vždyť *komunikace pomocí *symbolů (řeč, písmo), záměrná výroba *nástrojů podle určitého technologického stereotypu apod., to jsou rysy, jež vytvářejí lidský způsob života, a ten se prosadil u všech lidských skupin. Jen tak si můžeme vysvětlit, že lidé osídlili téměř všechny ekologické pásy, tropickým počínaje a severskou tundrou konče. Byla to právě jejich psychická obratnost, tj. představivost, paměť a uvědomění si své existence, která dovolila člověku přežít všude tam, kde se rozhodl žít. Nebylo zatím nikterak doloženo, že lidská psychika je závislá na vývojových tlacích, a tudíž tvrzení o „vyšších“ rasách (inteligentnějších) a rasách „nižších“, méně inteligentních, je čirou spekulací.$Velmi rozsáhlé bádání v USA v oblasti IQ naznačilo, že tento ukazatel vykazuje u černochů v průměru o 15 bodů nižší hodnoty než u bílých. Tento fakt bývá velmi často zdůrazňován rasisty jako důvod k tvrzení, že v psychice člověka existují rasové rozdíly. Zajímavé je, že „vědecký rasismus“ se nověji zabývá téměř výlučně inteligencí amerických černochů, spíše než inteligencí ostatních barevných menšin v USA. Nikdo například nezmiňuje Američany čínského původu možná proto, že právě oni převyšují bílé Američany v průměrných hodnotách IQ a též v průměrných hodnotách mozkové kapacity.$Rozdíl 15 bodů zachycený při měření IQ mezi bílými a černými Američany lze vysvětlit geneticky, ale lze jej interpretovat i jinak. Víme už, že testy, na podkladě kterých se inteligence zjišťuje, měří nejen vlastnosti vrozené, ale i nabyté, následkem toho ukazatelé IQ jsou závislé na podmínkách společensko-kulturních, v nichž byl testovaný jedinec vychován. Je známo, že školy pro černé děti neměly tak dobré učitele a vybavení a tudíž nedosahovaly takových pedagogických výsledků jako školy pro bílé. Černé děti žily v prostředí, které se odlišovalo od prostředí bílých. Méně jídla, nižší úroveň bydlení, vzdělání, jiné životní hodnoty – to vše charakterizuje život v ghetech pro černé. A pak je tu ještě jazyk černých obyvatel Severní Ameriky, který se radikálně odlišuje od standardní angličtiny. Dodejme, že „angličtina černých“ je jako dialekt odlišná od standardní angličtiny, není však v žádném ohledu podřadná. Angličtina černých jen tvoří zvláštní zvukový systém, poněkud odlišná gramatika, slovník, všechno je z hlediska jazykového tak hodnotné jako u standardní angličtiny. Krátce, černí Američané si vytvořili svou vlastní *kulturní adaptaci vůči předsudkům, varující mladou generaci proti pokusu vyniknout zejména v intelektuální oblasti, která byla donedávna považována za hájemství bílých. Dáme-li to všechno dohromady, černé děti jsou při pokusech s IQ testy, které sestavili lidé původem z dominantní kultury, znevýhodňovány. A tak v této souvislosti se nabízí vůči tezi o duševní méněcennosti černých Američanů jeden protiargument: Nejsou nakonec černí Američané od *přírody inteligentnější, když musí překonat tolik nevýhod, aby dosáhli v IQ testech pouhopouhých 15 bodů rozdílu od favorizovaných bílých?$V době, kdy je svět neustále ohrožován šílenstvím ničivé války, nebezpečí vzplanutí rasismu nepominulo, spíše vzrostlo. A s ním vzrostl i zápas o „rasovou rovnoprávnost“. Barevný svět netouží naplnit slova britského spisovatele Josepha Rudyarda Kiplinga (1865–1936) „přijmout břímě bílého muže“, barevný svět touží po svém naplnění v duchu sociální *rovnosti a *spravedlnosti, v duchu vzájemné spolupráce, která spolupodmínila náš evoluční úspěch. (Jaroslav Malina)